Alespoň jako ty blbé husy

Alespoň jako ty blbé husy…

Divám se rád na cyklus BBC Zázračná planeta a v jeho posledním pokračování, který byl dalším dílem o tahu ptáků v Evropě, mě velmi zaujala pasáž, která byla věnována útoku hladového ledního medvěda na hnízdiště hus bernešek na Špicberkách. K mému překvapení husy nejen že nesklopily křídla a zobáky a nenechaly medvěda vraždit svá housata, ale vyrazily proti medvědovi poloběhem - pololetem na předem ztracený boj. Chvíli jsem si myslel, že budou chránit své potomstvo tím, že se obětují jako tučnější sousto, ale husy překvapily. Do boje proti medvědovi svou akcí zapojily i jiné letecky obratnější ptáky rybáky a nakonec i chaluhy, které už dokázaly útočit na hlavu medvěda s takovou razancí, že zbaběle uprchnul a hnízdiště bylo zachráněno.

Bylo zajímavé sledovat, že husy vůbec neřešily, jestli všichni medvědi žerou housata a nepořádaly pochody proti násilí za sežraná housata, ale bránily ta nesežraná, prokázaly statečnost a zorganizovaly účinný ptačí útok společně nejen s odlišnými druhy nebo čeleděmi. Spolupráce probíhala v rámci široké podtřídy letců. Představme si naopak, že výsledkem sežrání několika housat by byla husí teze, že není medvěd jako medvěd a obrana husího hnízdiště vede přes spolupráci s umírněnými medvědy a nikoliv ve spolupráci s jinými blbými ptáky, kteří nepochopili, že medvědi jsou odvěkými přáteli ptačích hnízdišť a klovou je neuvědoměle do hlav a očí. Dalším výsledkem by bylo pozvání několika raněných bílých medvědů a jejich rodin na husí hnízdiště k ošetření, rehabilitaci a lepšímu zorientování se v problematice husího hnízdění na Špicberkách.

Přál bych si, kdybychom jako lidé měli v sobě alespoň tolik pudu sebezáchovy, statečnosti a hlavně schopnosti v ohrožení nalézt spojence a účinně s nimi spolupracovat jako ty „blbé husy“.  A hlavně bych si přál, abychom nevěřili pohádkám o tom, že nám od muslimů nebo neonacistů nic nehrozí. Myslím, že bychom se měli poučit z toho, jak západní svět nemohl pochopit hrozbu, kterou představovaly německé továrny na smrt. Ani očitá svědectví nedokázala otevřít oči, protože něco takového přece není možné. Ano, vážení přátelé, nikdy to tu nebylo a už je to tady zas… Dny, kdy si připomínáme oběti těchto německých továren na smrt, bychom mohli být přece jenom citlivější k nebezpečí, které na nás číhá a chovat alespoň tak, jako ty blbé divoké husy na Špicberkách a ne jako kulturní husy Chorvatském Grobu před svatým Martinem.

Celá politika Západu a zejména EU ve vztahu k muslimům a neonacistům připomíná zaječí sjezd pod heslem „S mysliveckým svazem na věčné časy“. Je to sice starý vtip, ale pořád sedí… Pak je tu ještě to staré dobré české: „však my bychom se s nimi nějak domluvili“, ale v tomto případě platí, že bez hlavy  nebo v plynové komoře tradiční kouzlo české výmluvnosti a tím i schopnost se domluvit prudce klesá.