ČAS SLUHŮ A DLUHŮ 2014 - 2015

 

psáno pro KONKURSNÍ NOVINY v letech 2014-2015

 

Čas sluhů a dluhů I.

Úvodem

Nosným tématem této rubriky v letošním roce bude fenomén dluhu. Již poslední pokračování loňské rubriky „Celý rok třináctého“ bylo věnováno této problematice. Odpovědi na otázky kolem dluhů jsou odpověďmi na celou řadu klíčových otázek o stavu a vývoji společnosti. Jen obtížně lze nalézt v dějinách lidstva nějaké právní, ekonomické nebo etické pojednání, které by se nezabývalo otázkou dluhu. Celá řada pokladů světové literatury a dramatického umění využívá jako svůj hlavní nebo alespoň vedlejší námět dluh. Snad je to proto, že lidé věnují vyrovnávání dluhů ve své komunitě prvořadou pozornost, protože si jsou vědomi destrukčního potenciálu černých pasažérů, těch co se jenom vezou. Jakkoliv jsem přesvědčen, že díky kvalitě autora se tento ročník literárním pokladem nestane, mohu snad čtenářům KONKURSNÍCH NOVIN slíbit, že to nebude nezajímavé. Už samotné dějiny dluhu jsou plné zajímavých souvislostí, které mají co říci k dnešku a snad i zítřku. Autor má v souvislosti s těmito texty skromnou ambici přispět k tomu, aby zadlužení nebylo univerzálním lékem na veškeré naše touhy, abychom lépe zvažovali, zda vůbec a na co si půjčit. Dluhy jsou možná dobrými sluhy, dokud je máme pod kontrolou, ale velice zlými pány, když se této kontrole vymknou. Problém je v tom, že je velký rozdíl v tom, jestli se pouze domníváme, že máme dluhy pod kontrolou nebo je pod kontrolou skutečně máme. Dnešní společenská atmosféra má silnou manipulativní tendenci utvrzovat nás v naší schopnosti dluhy splatit i tehdy, když už jsme ve skutečnosti jejich pouhými otroky. Proč tomu tak je a jak takové manipulaci čelit, i to je jeden s námětů letošního cyklu článků. 

  

Trojjediný problém

Problémy a potíže, se kterými se potýká v posledních letech nejen západní společnost, ale doslova celá civilizace, nelze jednoduše shrnout pod pojem finanční, ekonomické, morální nebo společenské krize. Společným jmenovatelem těchto pojmů je skutečnost, že se dluhy vymkly individuální, institucionální i širší společenské kontrole a staly se mocenským nástrojem v rukách úzké elity. Tato elita na jedné straně své dluhy neplatí, protože má sílu a moc to odmítnout, ale na straně druhé vytváří nebo skupuje dluhy jiných a tvrdě je vymáhá. Používá široké spektrum manipulací, aby lidé nemysleli na nic jiného, než jak splatit své dluhy. Tak je do společnosti vnášena masově nová závislost, která není nepodobná otroctví. Tato závislost bují především tam, kde jsou masmédia plná demokracie, svobody a lidských práv. Není většího otroka než toho, kdo se nechá přesvědčit, žeje svobodný…

Ekonomika je jeden ze základních společenských systémů a důsledek kulturní evoluce. Je tedy nutně projevem disipativního uspořádání, které je známé pod názvem život. Nejobecnější uznávaná definice života je ta, která pochází z NASA a jejího projektu CETI. Život je chemický systém schopný sebe sama udržovat, v němž probíhá darwinovská evoluce. Definice obsahuje nejen genetickou variabilitu, přírodní výběr a sebereprodukci, ale v neposlední řadě i materiální kontinuitu v historické posloupnosti.

Život je jevem vysoce nepravděpodobným a nachází se daleko od jakéhokoliv klidového stavu. Život se neustále tlačí od rovnováhy, vytváří stále nepravděpodobnější nové stavy a atakuje hranu chaosu ve stavu tzv. samoorganizovaného kritična. Stav za hranou chaosu je nepředvídatelný. Můžeme si to představit tak, že máme hromadu zrnek a stále nasypáváme další, až se začnou na úbočí hromady objevovat laviny. Nelze žádným způsobem určit, kde se laviny objeví, jak budou velké a kolik jich bude. Model se podle vědce Pera Baka jmenuje Bakova hromada. To, že jsou regály s ekonomickou literaturou plné knih o tom, jak stav za hranou chaosu předvídat, je ztělesněním úsloví o přání jako otci myšlenky. Jde o manipulaci, která má lidi přesvědčit, že se nemusí ničeho bát, protože přece existují ti (politici, vědci), kteří vědí a ti by nás určitě nevedli do zkázy. V každém základním kursu kouzelnictví a magie se přitom adepti dozvědí, že podstata kouzel a iluzí spočívá v tom, že obecenstvo nedává pozor a nepostřehne trik, protože jeho pozornost je kouzelníkem systematicky odváděna od podstaty toho, co se ve skutečnosti na jevišti děje.

V základu každého systému, který má původ v životě, tedy musí ležet nějaká nerovnováha, která za určitých podmínek tomuto systému dodává energii. Pro příklad půjdeme k bazálnímu energetickému systému buňky, jenž stojí na uvolňování energie využitelné pro buňku při degradaci ATP (adenosintrifosfát) na ADP (adenosindifosfát) a schopnosti ADP se při dodání energie z metabolismu opět stát ATP. Metabolismus předpokládá přísun potravy a její existence zase fotosyntézu a už jsme u mimozemské sluneční energie, ale rovněž u elektromagnetismu, geotermální energie nebo kosmického záření. Obecně jde vždy o přeměnu disponibilní energie na energii využitelnou pro konkrétní živou entitu při současném vzniku větších nebo menších energetických ztrát. Jde tedy o to, jaké měniče energie použijeme, jak potenciál nerovnováhy dokážeme využít ve svůj prospěch.

Nyní je otázkou, kde a jak hledat klíčovou nerovnováhu, ze které získává energii pohyb v ekonomice. Nabízí se model, ve kterém je pohyb v ekonomice charakterizován jako souhrn v ní probíhajících směn. Směna je elementem ekonomiky a v ekonomice tržní to platí dvojnásob a zcela přirozeně.  Důvodem směny je nerovnováha mezi aktuálním a možným stavem, kterou lze právě prostřednictvím směny co nejrychleji změnit ve svůj prospěch. Důležitým druhem nerovnováhy je právě dluh, buď jako dohoda o dočasné nerovnoprávnosti stran nebo jako důsledek manipulace až ke strachu z násilí. Pokud bych to měl vyjádřit co nejjednodušeji, pak platí, že ekonomiku pohání jednak to, že něco potřebuji, dále pak to, že něco chci a v neposlední řadě to, že něco musím. Pokud takzvanou prostou reprodukci představuje uspokojování určitých základních potřeb, pak se všeobecně uznává, že motorem rozšířené reprodukce jsou lidská přání, která se neustále obnovují a reprodukují, vznikají a zanikají, ale také se stávají potřebami. To, na co se často úmyslně i neúmyslně zapomíná je okolnost, že vůbec největší zisk se naskýtá tam, kde dosáhneme toho, že někdo něco musí.

Dluh má v ekonomice několik podob, vystupuje nejen jako smluvní úvěr, ale také jako závazek vnucený manipulací nebo násilím. V dějinách byl dluh také často důsledkem obchodování na úvěr při současném nedostatku peněz. K evidenci dluhu se používalo v průběhu staletí nejrůznějších prostředků, ale dnešní peníze jsou v tomto ohledu dokonalé. Dnes už také málo kdo pochybuje o tom, že peníze jsou vytvořeny dluhem a slouží nejen k jejich přesné evidenci, ale i k obchodu s nimi. Tuto skutečnost je třeba propojit s tím, jak snadno dokáže obchod s úvěry a půjčkami, nemluvě o jiných sofistikovaných finančních nástrojích, vytvořit naopak dluhy. Peníze a dluhy tak v průběhu let vytvořily velice komplexní sebeposilující se pár. Tato komplexita dokáže na jedné straně způsobit exponenciální tempo růstu dluhů a na straně druhé tvoří stejným tempem virtuální peníze, které dnes slouží především k jejich evidenci. Z virtuálních evidenčních peněz se stávají peníze reálné až v momentu, kdy se podaří dluh zpeněžit. Je přitom lhostejné, zda se tak děje splacením dluhu dlužníkem nebo prodejem dluhu třetí osobě. Pokud samotné vytvoření dluhu a s ním dlužníka má za důsledek omezení dlužníkovy svobodné vůle, pak obchod s dluhy směřuje již ke stavu sociální likvidace jednotlivce nebo právní likvidace instituce, organizace či korporace. Obchod s dluhy je obchodem s osudy dlužníků, a tedy s nimi samými.

Komplexní svazek dluhu a peněz z konce minulého století je v průběhu posledních let stále intenzivněji doplňován manipulací s lidskou důvěrou a následně s ní propojován v dalším sebeposilujícím se svazku. Jako manipulaci neoznačíme každé jednání, které má za cíl omezit svobodné rozhodování ovlivnit individuální nebo skupinové jednání v něčí prospěch. Je lhostejné, zda manipulace mění důvěru v důvěřivost a posléze ve slepou víru, otupující přirozenou plachost nebo jde o otevřené zastrašování, vydírání a hrozbu fyzickým nebo sociálním násilím. Manipulace začíná měnit komplexní dvojici na „nesvatou“ Trojici. Dluh, Peníze a Manipulaci. Co sehrává roli Otce, co Syna a co Ducha, o tom můžeme vést trojiční disputaci jedenadvacátého století. 

V historii neměla tato komplexita dluhy - peníze takovou sílu, protože zejména objem peněz byl v jednotlivých společnostech významně regulován a jednotlivé měny nebyly zaměnitelné, chceme-li kompatibilní. Ještě hluboko ve dvacátém století nemohly mít americké banky pobočky a byly to „ústavy jednoho města“. Manipulace mezi lidmi, kteří se navzájem znali a měli k sobě blízko, byla rovněž velmi obtížná. Dluhy se tedy s penězi potkávaly na relativně malém prostoru, v jednotné jurisdikci a malém objemu. I tak musely staré společnosti čas od času sáhnout ke generálnímu pardonu dluhů, protože jejich tlak většinu obyvatelstva zcela demotivoval a paralyzoval. Ještě v XIX. století byl nedostatek peněz velkým problémem a narušoval nový režim námezdné práce v továrnách. Je známa celá řada příkladů, kdy byly továrním dělníkům tolerovány drobné krádeže na pracovišti jako pseudoplatba v naturáliích a existují i záznamy o dělnických bouřích, když dělníci začali být řádně vypláceni v penězích a naturální plnění bylo zakázáno jako trestné. Absurdita zvaná stravenky a jim podobné zaměstnanecké výhody jsou evidentně resentimentem téhož. Od roku 1971, kdy došlo ke zrušení brettonwoodského systému uzavřením „zlatého okna“, se peníze vymkly jakémukoliv spojení s jinými cennostmi, „krytí zlatem a ostatními aktivy“ a spojily se s dluhem. Peníze kryté prací a zbožím byly postupně v průběhu necelých čtyř desítek let zcela marginalizovány. Jistě nikoliv náhodou vzápětí po zavření „zlatého okna“ se objevily nejrůznější derivátové finanční produkty a také matematické modely, jak trhy s nimi ovládat. Je celkem úplně jedno, že to není dost dobře možné. Nobelova cena za ekonomiku v letošním roce byla udělena právě průkopníkům velké aliance peněz a dluhů ze sedmdesátých let minulého století. To, že se tak stalo pět let po začátku světové finanční krize, svědčí o tom, že groupthink a krátká paměť jsou největším nepřítelem spásné přirozené plachosti. To, že sídlí i v Nobelově výboru pro ekonomii je sice smutné, ale standardní.

A ještě jednu podstatnou věc je zapotřebí zmínit. Je na věčné téma, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce. Dříve dluh vznikal především tak, že došlo k fyzickému předání existujících peněz proti předání dlužního úpisu. Dnes stačí dlužní úpis k tomu, aby vznikly peníze. Je to zdánlivě v rozporu s klasickým „ex nihilo nihil fit“, protože tady probíhá přímo magické zjevení podle Davida Copperfielda nebo komiksového čaroděje Mandraka. Mnozí tvrdí, že ten největší kouzelník je sám velký americký Fed. Uvědomme si, že je to celé ještě zajímavější, než kdyby z ničeho vniklo něco. Ono něco, tedy peníze, vzniká z něčeho, co je nejen aritmeticky, ale i účetně ještě méně než nic. A tady vidíme, že skutečně stačí dostatečně sofistikovaný mechanismus vybudovaný na důvěře nebo často spíše důvěřivosti a v něco skutečného se dá proměnit i nerovnováha, která je ve vztahu k výsledku záporná, je tedy zdánlivě méně než ničím. Nejen dlužní úpis, ale i závazkový vztah, který eviduje, však jsou skutečné a v souladu s tezí, že „skutečné je to, co působí“, dokážou způsobit pravé divy. Z toho všeho se před námi vynořuje obraz Sedláčkovy ekonomiky dobra a zla. Potvrzení toho, že zlo dokáže, nejen z hlediska účetního, vytvořit stejně velké saldo jako dobro.

Před závěrem tohoto příspěvku je třeba zmínit známou pohádku, která se ekonomickou teorií a vědou táhne od Adama Smithe, a to pohádku o tom, že lidé si nejprve směňovali předměty, následně se pro usnadnění směny objevily peníze a až následně úvěr a další finanční nástroje. Tato pohádka je velký a nepravdivý mýtus, který zastírá klíčovou úlohu úvěru, potažmo dluhu, jako důležité nerovnováhy, mající schopnost pohánět a utvářet hospodářský život. Skutečnost je taková, že archeologové ani kulturní antropologové nemají k dispozici důkazy o existenci systematického výměnného obchodu, zejména uvnitř jednotlivých lidských společenství, kde záleží zachování vzájemné důvěry. Výměna předmětů je zaznamenána jako součást určitých mezikmenových rituálů, obecně zvaných potlač, které měly sloužit k udržení vzájemné důvěry a míru, nebo jako součást obchodu na dálku, a to na co větší, tím lepší. Pokud platí zlatá slova o tom, že „obchod je opatrná loupež“, pak některé atributy výměnného obchodu v zámoří byly a jsou loupeží bez obchodu. Ostrůvky fair trade na tom nemohou nic změnit.

Teze, že je to možná právě komplexní trojice dluh, peníze a manipulace, která do značné míry určuje běh tohoto světa, je určitě hodna další pozornosti a diskuse. Když se na dílo této trojice, vykonané v necelém půlstoletí, podíváme, máme určitě pocit něčeho, co nás přesahuje, co je objektivní a čemu nelze čelit. V tomto pocitu nás utvrzují služební duchové, ať již v rouše politickém, mediálním nebo vědeckém. Vedle nich existuje ještě diskrétní elita, jak píše Jan Keller, nebo supertřída, jak píše David Rothkopf, která má sice ohromnou moc, ale to, že tuto Trojici ovládá, si opravdu jenom namlouvá, protože komplexnost Trojice přesahuje možnost člověka, korporace nebo instituce ji racionálně zvládnout. Z tohoto omylu elit a permanentního lidového stihomamu, „že to někdo řídí“ vyplývá celá řada spikleneckých teorií, které v konečném důsledku slouží opět naší nesvaté Trojici, protože odvádějí pozornost od podstaty věci. Z toho plyne důležité poučení, že pro úspěšné ovládání lidí úplně stačí, aby si lidé mysleli, že je někdo řídí, resp. propadli přesvědčení, že není možné, aby je někdo neřídil. Pak už je docela snadné, snášet lidem jednoduché důkazy, které si oni sami určili jako relevantní. Skutečnost je taková, že někteří jednotlivci, rodiny nebo jiné malé komunity mají ohromný vliv a moc, ale svět byl vždy natolik složitý, že se prostě nikdy řídit nedal a nedá. 

Pokud platí myšlenka, že i tato komplexita nesvaté Trojice musí stát na jevu, který se nazývá život, pak nutně stojí a padá s úrovní přirozené plachosti, kritického myšlení a svobody v dané společnosti. Svou důvěřivostí, hloupostí a strachem krmíme Trojici tak trochu všichni. Naše instinktivní i racionální odmítnutí manipulace a střet s vlastním strachem a cizím násilím, které ji doprovázejí, jsou to jediné, co může sebeposilující se procesy v komplexitě oslabit a postupně převést na stav homeostáze. Existuje i druhá cesta, a to je ta, že budeme tuto komplexitu ignorovat. Ona se sice jednou spolehlivě zhroutí, ale ještě před tím si projdeme peklem otroctví od úzkých skupin elit, které se ještě nějakou dobu udrží, než zaniknou s Trojicí. Pád takového monstra nás může masově nejen sociálně zničit, ale i fyzicky pozabíjet. Předobrazem tohoto budiž průběh a důsledky současné dluhové krize, která sice třídí horních sedm tisíc, ale likviduje dolních sedm miliard. A tak se do nutného střetu nabízí bojové heslo, které je parodií na recept na šťastné manželství pro dámy: „přestaň krmit tu bestii…“

Před námi stojí úkol utvářet hospodářský systém, prostřednictvím kterého budeme sami v sobě krmit spíše člověka a jeho lidskost. Protože jak víme, zvítězí v nás vždy to, co v sobě krmíme. Nemůžeme se zbavit ani dobrých ani zlých stránek svého prostředí, ale můžeme se svobodně rozhodnout, které z nich budeme krmit. Musíme tak učinit dříve, než se Trojici podaří nás jednotlivě i jako společnost dehumanizovat a učinit z nás buď nemrtvé mátohy ovládané věřiteli, anebo nesmrtelné duchy, šířící sice blbou náladu, ale jinak celkem neškodně kvílející své morální úsudky mimo čas a prostor. 

O tom, co všechno můžeme za situace, kdy jsme nuceni žít s důsledky působení nezkrocené Trojice, zkusit dělat, se pokusím napsat příště…

 

Čas sluhů a dluhů II.

Trojjediné řešení…?!?

První část letošního ročníku rubriky Čas sluhů a dluhů a názvem „Trojjediný problém“ přirozeně vyvolala poptávku po bližším a konkrétnějším návrhu možného řešení daného problému. Některé reakce čtenářů takové konkrétní přístupy a metody dokonce obsahovaly. Ve stručnosti si dovolím uvést základní seznam toho, co vše může, jak podle názoru čtenářů, tak podle názoru mého, přispět k tomu, aby komplexita sebeposilujících se vztahů dluhů, peněz a manipulace ztratila dostatek živné půdy pro další expanzi a přestala utlačovat vše, co by chtělo vedle ní na této živné půdě existovat, a to včetně zemědělské a průmyslové výroby nebo strategických investic. Obecně lze tyto návrhy shrnout pod cizí pojmy deglobalizace, subsidiarita, autonomie nebo autarkie. Česky jde o úsilí směřující k vytváření menších celků, budování důvěry, odpovědnosti a autority zdola a posilování samosprávnosti a soběstačnosti nejrůznějších hospodářských, zájmových, ideových i teritoriálních komunit. Jinak vyjádřeno, jde o podporu lidí, kteří jsou svázáni s konkrétním místem, žijí na něm a hospodaří. Tito lidé jsou ve jménu mantry „volné soutěže“ aktuálně stále více znevýhodňováni proti postmoderním nomádům a tulákům. Jednoduše řečeno, současní zemědělci a výrobci jsou za pomoci současných poskytovatelů služeb stále více utlačováni a okrádáni současnými lovci a sběrači.

Pokud jde o konkrétní metody a prostředky, tak jak byly zmíněny nebo jsou všeobecně známy, pak lze namátkou uvést obnovu tradice širší rodiny a domu (oikos) jako sociálně ekonomického celku, rozvoj družstevnictví, zavádění lokálních měn (LETS), ale i paralelních měn jako je bitcoin, dále posilování prvků přímé demokracie v rámci komunit a lokalit, které nekopírují aktuálně standardizovaná společenství a územní, zejména pak současné státní celky. Současné státní jurisdikce by měly upravovat způsob a podmínky, za kterých by obyvatelstvo usedlé na konkrétním území mělo nárok na rentu z přírodních zdrojů a primární produkce, které území jurisdikce poskytuje. Současné jurisdikce by se měly mimo jiné i tímto způsobem prezentovat jako místa příznivá k životu jednotlivců i fungování rodin a komunit. Národ jako nosný komunitní substrát státu se již dávno přežil a byl jednou z klíčových příčin válečných hrůz a genocid zejména XX. století. V současné Evropě je stále větší otázkou, zda tam ve světle moderní vědy vůbec nějaké národy v původním pojetí najdeme. O to úporněji se do evropského diskursu národnostní tématika vrací v podobě novodobého nacionalismu, namísto toho, abychom směřovali nikoliv k Evropě národů, ale k Evropě regionů ve spojení s Evropou jurisdikcí. 

Pokud se podíváme na následující obrázek, uvidíme na něm klasickou podobu tzv. Vennova diagramu, tak, jak jej známe z úvodních hodin matematické logiky nebo teorie množin. Znázorňuje prvky nesvaté Trojice, která se nachází ve středu diagramu v pásmu jejich průniku, označené M+D+P.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve škole nás učili, že Vennův diagram dělí rovinu na sedm částí. To budí v žácích od nejútlejšího věku iluzi, že mimo znázorněné entity již v diagramu už nic není. Ve skutečnosti je však těch částí osm. Osmá je ta, která leží mimo kruhy, znázorňující dané entity a neobsahující žádnou z nich.

Pokud budeme hledat v diagramu místo, odkud můžeme začít hledat řešení problému, pak je to nepochybně pole manipulace (M) a potom právě ono pole, které můžeme označit v duchu starých kartografů „zde jsou lvi“ neboli „hic sunt leones.“ (HSL). Je celkem jasné, že dluhy (D) ani peníze (P) nelze z diagramu odstranit, protože je nelze odstranit ani z reálného společenského ani individuálního života. Dokonce ani fungování jakékoliv utopie se nemůže bez dluhů a peněz obejít, i když se v nich často nazývají jinak a vznešeně. Dluhy a jejich vyrovnávání jsou základním objektem pozornosti jedinců každé komunity a zároveň jejím významným tmelem a spolutvůrcem. V diagramu nám tak zbývá manipulace, kterou je možné nejen nahradit, ale i doplnit. Proces manipulace, tedy jakýkoliv způsob účelového ovlivňování jednání na základě svobodné vůle je možné zaměnit procesem budování důvěry, který spočívá v tom, že vede k přesvědčení, že celek je více než jen součet svých částí. Český jazyk pro to má základní hodnotící soud v tom smyslu, že „ve dvou se to lepe táhne“. Cizími slovy se hovoří o synergických efektech.

Před námi stojí samozřejmě velká otázka, do jaké míry je, nebo může být, vzbuzování důvěry manipulativní proces. Odpověď samozřejmě zní, že do značné. Kde začíná a končí vzbuzování důvěry, a kde končí a začíná manipulace, to je otázka aktuálně platných pravidel a jejich kulturní evoluce. Pokud bychom chtěli jít mimo sociální nebo kulturní konstrukt pravidel, pak přirozeně platí, že důvěra v sebe samého je základním kamenem důvěryhodnosti a následně každého sociálního kapitálu, ovšem tuto důvěru nelze budovat bez vztahu důvěry k druhým lidem. Důvěra je tedy výsledek individuálního vnitřního úsilí jedince, zatímco manipulace přichází vždy z vnějšího prostředí, od druhého člověka, ať již přímo, nebo nepřímo, od nějakého sdělovacího prostředku, interpreta. Oddělit manipulaci od nabídky vzájemné důvěry může jenom každý z nás. Skutečná důvěra tedy může být jenom výsledkem autonomního úsilí každého jedince. Nelze ji jakkoliv jinak nabýt či sdílet a nelze ji tedy ani směňovat. Přitom nelze zapomenout na to, že jak jednotlivci, tak celá společenství se pohybují primárně ovlivněni třemi základními popudy. Jdou cestou nejmenšího odporu za lepším životem a chtějí přitom za sebou nechat své aktuální problémy. Tento zákon společenského pohybu se dá popsat řadou pojmů. Lze je pojmenovat i slovy jako „závist“ a „oportunismus“, ale v konečném důsledku je to tak, že bez vzájemné důvěry v komunitě a důvěryhodnosti, zejména u jejích vůdců, se taková komunita nepohne vůbec nikam. Tak dojde přirozeně k tomu, že ji její vnitřní problémy a vnější hrozby dostihnou paralyzovanou nedůvěrou, oportunismem a závistí a výsledek se dá dobře predikovat i bez valného vzdělání.

První část odpovědi na otázku, co postavit vedle nesvaté Trojice, je tedy nasnadě. Jde o jinou trojici, a to dluhy, peníze a důvěru. Důvěra naprosto mění podobu vztahu peněz a dluhů, protože mění i podobu dluhů a peněz samotných. Peníze, které stojí na autentické důvěře lidí, jsou jinými penězi ve srovnání s těmi, které jsou spojeny s manipulací a dluhy. Podobně je to s dluhy, které se tvoří, zůstávají a umořují mezi lidmi, kteří si vzájemně věří, a dluh není jejich jediným vztahem. Vztah důvěry, dluhů a peněz je neméně komplexní než vztah mezi manipulací, dluhy a penězi. Na první pohled je ovšem patrné, že celkový obraz této komplexity je jiný než u „nesvaté Trojice“. Vzájemná důvěra nemůže nikdy propojit tolik lidských jedinců, jako to dokáže manipulace. Proto manipulace je schopna vytvořit unitární velkou centralizovanou komplexitu, zatímco důvěra může vytvořit síťový systém komplexit relativně menších navzájem propojených nebo izolovaných. Je to dáno tím, že lidé prostě nejsou psychicky schopni udržet stav důvěry ve větších skupinách a následně začínají vytvářet instituce, které se dříve nebo později celkem spolehlivě obracejí proti lidem samým, jako jejich tvůrcům. Konec konců to známe všichni, jak jsme se z ničehož nic stali ze subjektů nějakého procesu jeho objekty. Pokud jsme to přežili, nepatří to bezesporu k těm nejpříjemnějším vzpomínkám, ale jde o mocný zdroj poučení a posilu do dalšího života. Tedy alespoň někoho.

Existuje ještě jeden modelový pohled na danou problematiku, ve kterém se sice bude objevovat výraz duch nebo duše, ale rozhodně nepůjde o cosi esoterického nebo dokonce duchařského. Představme si manipulaci jako proces, který má z interpersonálních vztahů odstranit jakýkoliv kontext a ponechat jen pouhé číslo, jako vyjádření salda. Samozřejmě k tomu, aby zmizel kontext, tedy duch vztahu, musí zmizet duch nebo možná duše jeho účastníků. V ekonomii se taková mátoha bez duše nazývá Homo economicus. Splňuje vrchovatou měrou požadavek na nedostatek vůle spojený s flexibilitou, nedostatek lidskosti spojený s efektivitou. Mátoha nemá ani základní dilema, jestli se krmit nebo se rozmnožovat, protože se obnovuje pouhým krmením. Je to právě malá flexibilita nízká efektivita jako mantry, které jsou lidem v Evropě neustále předhazovány jako důvod nedostatečného růstu a jako matka všech potíží. Pokud se podíváme do současné nabídky hororů, pak jejich nezanedbatelnou část tvoří problémy s mátohami, nemrtvými čili „zombíky“. Většinou byli vytvořeni, aby sloužili, ale pak se nějak zvrhnou. Moderním praotcem těchto hororů je příběh Frankensteina, ale už nestarší mýty lidské kultury hovoří o nezvládnutých nemrtvých. Jinou podobou téhož jsou potíže s roboty, Golemem počínaje, a další jsou hrátky s umělou inteligencí na téma Matrixu. Vždy ale dochází k tomu, co se anglicky řekne subjekt - object reversal. Zdánlivě z ničeho nic se stáváme ze subjektů nějakého dění jeho objekty, z tvůrců a pánů se stávají pokusní králíci, z lovců kořist. Zvláštní kategorií nemrtvých jsou pak upíři, kteří byli vždy prezentováni jako aristokrati, posléze jinak výjimeční lidé, kteří se prostě neumí ovládnout a občas někoho vysají. Nedaří se je zabít zejména proto, že ona těžko ovladatelná touha „mít více“ než nebo „být něčím lepším“ než ostatní je integrální součástí psychiky každého z nás. Shrnuto a podtrženo, tělesní nemrtví, nemající duši, jsou obrazy našich děsů i tužeb.

Na druhé straně se to kolem nás v našich příbězích jen a jen hemží duchy bez těla, kteří nám neustále připomínají naše hříchy a dluhy, vyčítají, kladou vysoké morální cíle a veskrze jde o stvoření otravná. Nejsnadnější cestou, jak se jich zbavit, je odpustit jim, ovšem poté, co projdeme nějakou jejich zkouškou poctivosti nebo odvahy, abychom k takovému aktu milosti byli legitimováni. Tato exkurze mezi nemrtvé tělesné i netělesné není samoúčelná, jde prostě o to ukázat, že to jsou právě manipulace všeho druhu, které dokážou způsobit rozdvojení lidské bytosti na dva absurdní preparáty, mátohu a ducha. Tyto preparáty neznají žádný kontext, nemají žádnu empatii, otravují náladu a hrozí smrtí všem, kdo chtějí zůstat lidmi a přidat si je do party.

Takový malý příklad - stačí malá ztráta kontextu, nulová empatie, redukce velikosti na kolikost, tedy na číslo a pouhý poměr šířky a délky lebky rozhodne o tom, zda se staneme chovnými nadlidmi, či zůstaneme lidmi nebo se staneme pokusným biologickým materiálem pro doktora Mengeleho. Vše se odehraje podle zákona, v tomto případě norimberského a rovněž v souladu s nejmodernějším vědeckým poznáním na oblíbené německé téma „o životě nehodném k žití“. Tady je to docela jasné a většině lidí se to hnusí (zejména, pokud si nejsou jisti kritériem a vlastním číslem). Ovšem jinak je posedlost kvantifikací a číselným vyjádřením všeobecná a tolerance k ní vysoká. Připomeňme si jenom školní známkování, „výchovné“ červené a černé puntíky nebo legendární Haškovu náladu místního obyvatelstva 1A. Pomocný kvantifikační systém ovládne svými číselnými cejchy velmi rychle naše myšlení a znemožňuje nám vidět posuzované výkony jinak než svým prizmatem a to ještě zcela asymetricky. Selhání „jedničkáře“ se nepočítá, zatímco „trojkař“ přece nemůže dostat jedničku. Nelze se divit, že lze vnímat lidi jako jejich finanční salda a mnoho lidí to svádí k tomu, aby si vytvořili systém třídění lidí podle jejich kredibility. Je to o to smutnější, že těmito sociálními inženýry je s nelibostí nesena skutečnost, že někdo, kdo není bohatý, a tedy ani finančně kredibilní, je svým okolím pokládán za slušného člověka, protože to přece neodpovídá jimi vymyšlenému a jemu přiřazenému stupni kredibility. Nezbývá než poznamenat, že z hlediska lidské důstojnosti je jenom malý rozdíl mezi tím, jsou-li lidé hodnotově tříděni podle vzhledu na osvětimské rampě nebo podle schopnosti přijmout a splácet úvěr na užitečné, vhodné k zvláštnímu zacházení nebo určené k sociální či fyzické likvidaci. Každá redukce vnímání lidské osobnosti na kvantifikovatelné utilitarity je (zlo)činem proti lidskosti.

Z toho vyplývá druhá část odpovědi na otázku, co postavit vedle nesvaté Trojice, a tato odpověď zní, že empatii všude tam, kde je to možné, tedy i mimo vztah s dluhy a penězi. Pokud se totiž podíváme na panství trhu, pak můžeme konstatovat, že jeho doménou jsou makroekonomika a mikroekonomika, ale rozhodně se toto nedá říci na jedné straně o „nanoekonomice“ a na straně druhé o „gigaekonomice“, tedy pokud se přidržíme doplnění předpon mikro- a makro-. Ekonomika v opravdu malém rozměru, stejně jako ekonomika opravdu ve velkém není otázkou trhu a tržních principů. Mezi mnoha malými lidmi „dole“ trh nefunguje, protože jsou iracionálními bytostmi, a mezi několika velkými lidmi „nahoře“ z téhož důvodu. Velké kšefty nemají pravidla, protože se jedná o individuální záležitosti, postavené na neopakovatelné konstelaci důvěry několika mocných. Malé kšefty nemají pravidla z téhož dobrého důvodu, jen mocní jsou nahrazeni bezmocnými. Opravdu velké projekty jako Manhattan, GOELRO nebo CERN nemají s trhem také nic společného. Nikdo, kdo nemusí, se nechce nechat svazovat pravidly trhu, už jenom proto, že je to spojeno s daňovou povinností a živením dlouhé řady darmošlapů. I to vede k takové podobě trhu, který pod diktátem nesvaté Trojice drží násilím pod hrozbou sociální likvidace nebo bankrotu prostřednictvím dluhu velké skupiny obyvatel. Jsou to právě dluhy a trh s nimi, co dělá z lidí duchy a mátohy. Další menší skupiny jsou zmanipulovány a pohybují se na trhu s radostí, že je místem svobody. V důsledku nedostatku peněz, který musí nutně nastat, vystřízliví a přidají se k velkým skupinám otroků trhu. Někteří nakonec pochopí, že jediné místo pro svobodné jednání je mimo trh, ale už se z tržní pasti nemohou dostat.

Proti trojjedinému problému lze tedy postavit trojjediné řešení a to nejen v tržním prostředí, ale především mimo něj. V tržním prostředí je třeba postavit proti manipulaci empatii a důvěru, vyjádřeno jinak, proti dehumanizaci vztahů postavit jejich polidštění, vrátit mátohám duši a duchům jejich ztracené tělo. Je nutné zdůraznit, že nelze jít pouze cestou vytváření alternativních komunit, ale zcela důsledně je tyto principy uplatňovat v každodenním životě. Jde o tři základní skupiny principů.

První skupina principů nás vede k vyrovnanému vztahu k penězům a dluhům. Především jde o princip nepůjčovat a nepůjčovat si peníze na úrok s imperativem - nikdy nepůjčovat zadluženým.

Druhá skupina principů vede k přirozené ostražitosti a plachosti před tržními mechanismy, které nemáme alespoň z části pod kontrolou. Neměli bychom se nechat žádným způsobem připoutat do institucionalizovaných tržních vztahů a neměli bychom je mít v žádném případě jako místo, kam uložíme své cennosti.

Třetí skupina principů vede k aktivnímu vytváření struktury blízkých osob postavenou na důvěře. Mezi prvořadé principy patří obnova důvěry v širší rodině a pracovní či zájmové komunitě. Patří sem ovšem i princip nebudovat nebo neobnovovat důvěru tam, kde to není možné.

Na závěr je třeba podtrhnout jeden základní a přitom jednoduchý princip. O Bohu se z povolaných zdrojů můžeme dozvědět toliko to, že o sobě tvrdí: „jsem ten, který jsem.“ Z týchž zdrojů se dozvídáme, že toliko nás stvořil Bůh k obrazu svému. Nezbývá, než si odpovědět na otázku, proč se musíme hromadně chovat podle úsloví, že „nejsem ten, který jsem“, popřípadě „jsem ten, který nejsem“ a jenom někteří z nás podle úsloví „nejsem ten, který nejsem“.

Zkrátka, proč děláme vše proto, abychom nebyli svobodnými bytostmi a vnímali demokracii jako pouhý sebepotvrzující se rituál, sloužící ke kolektivní většinové či dokonce konsensuální aprobaci nevyhnutelného…?!? Demokracie je přitom jediný způsob, jak změnit to, co jsme rukou společnou a nerozdílnou v minulosti provedli špatného i dobrého. K tomu ji musíme mít ve svých vlastních rukách, nenechat si ji vzít, nikomu ji nepůjčovat a hlavně si ji od nikoho nebrat.

Zkrátka, musíme se snažit být těmi, kterými jsme.   

 

Čas dluhů a sluhů III.

Paul Krugman - lze nebo nelze vyrazit klín klínem…?!?

„Skoncovat s krizí “je název knihy nositele Nobelovy ceny za ekonomii Paula Krugmana a jistě svým trochu barnumským stylem přispěl k její prodejnosti na trhu. Práce Paula Krugmana mají tradičně mnoho kritiků. Nejen proto, že jsou srozumitelnější než většina prací jiných „velkých“ ekonomů nebo „nobelistů“, ale zejména proto, že se v nich říká, že řešení nejen existují, ale dokonce, že jsou uskutečnitelná a záleží jen a jen na naší vůli a schopnostech. Už to samo o sobě vzbuzuje nelibost vládnoucích elit a jejích přisluhovačů z vědecké sféry a médií. Paul Krugman ve své knize důsledně vychází ze společenského, chceme-li, politicko-ekonomického, kontextu USA. Je proto velmi obtížné s ním polemizovat na jeho domácí půdě bez její hluboké znalosti.

Jeho práce jsou obhajobou a pokusem o vzkříšení myšlenek Johna Maynarda Keynese a rovněž zde je polemika obtížná, protože, ať již jsou naše názory na Keynesovo dílo jakékoliv, rozhodně si nezaslouží opovržení a zapomenutí, kterému bylo v posledních desetiletích, zejména v neokonzervativních vědeckých a politických kruzích, vystaveno. Keynesovy práce byly nedávno v USA dokonce některými autoritami vyhlášeny jako „nejškodlivější knihy“ a v určitých, zejména politických kruzích, panuje něco, co lze nazvat „keynesofobií“. Zbývají ty pasáže Krugmanových prací, kde se autor vyslovuje ke zcela obecným záležitostem. Dovolím si v následujícím textu zaměřit svou pozornost nejprve na otázku, kterou si Paul Krugman ve své knize klade, a to, jestli může dluh vyřešit problém způsobený dluhem.

Krugman ve své knize oponuje populární a hodnověrně znějící názor, který říká, že dluh nelze umořit dluhem, a tvrdí nejen, že tento argument je mylný, ale navíc dodává, že je tomu právě naopak. Je velmi obtížné soudit míru pravdivosti takových obecných tvrzení a celá záležitost by se jistě mohla odbýt doplňkem o výjimkách potvrzujících pravidlo. Skončilo by to konstatováním, že na každém výroku a přístupu je mnoho pravdy. Nejde však o rozsouzení toho, který výrok je silnější, protože to by se neobešlo bez složitého popisu kontextu, jde o analýzu toho, co je dluh, a co může a nemůže v hospodářství způsobit. Dluh je vztah, který vzniká mezi dvěma rovnoprávnými a rovnocennými subjekty, které se dohodly na dočasné nerovnoprávnosti spočívající v tom, že jedna druhé je povinována právě naplněním dohody objemu a obnovením rovnoprávnosti stran. Technicky je pak dluh důsledkem časového posunu mezi plněními jednotlivých stran smlouvy. Dluh tedy nevzniká pouze tam, kde vzájemná plnění přecházejí z osoby na osobu zároveň, např. peníze proti zboží při pultovém prodeji. Z hlediska celkového transakcí se však jedná o naprostou marginalitu.

 

Přirozená přítomnost dluhu ve společnosti je dána i tím, že člověk zhruba do svých 15 let věku spotřebuje zhruba pětinu svého celoživotního kalorického příjmu, což proporčně zhruba odpovídá průměrnému věku dožití, ale vyprodukuje z toho asi jen asi jednu pětinu, spíše méně.  Z více než 80 procent tedy člověk žije z počátku svého života na dluh. Takový poměr nebyl nikde v živočišné říši zaznamenán. Je třeba podotknout, že současné poměry v moderní západní společnosti daleko více odpovídají poměrům u paleolitických lovců a sběračů než u neolitických zemědělců, kde byla dětská práce standardem. Podíl na primitivní zemědělské výrobě vyžadoval podstatně méně znalostí než účast na vysoce sofistikovaném lovu, zejména velkých nebo stádních zvířat.  Člověk si tedy více než jakýkoliv jiný živočich půjčuje proti svým budoucím schopnostem tím, že v počátečních letech života závisí na jiných. Důležité je, aby bylo z čeho splácet, tedy aby nová generace nebyla chudší než ta předešlá. V dalším textu uvidíme, že to záleží na obou generacích. U té starší nejen na tom, jestli své dluhy splatila, ale i na tom, na co si půjčovala. Zda na jenom na spotřebu a luxus nebo na také na budoucí rozvoj. U té mladší pak na tom, jak dokáže dědictví zužitkovat. Je nabíledni, že po velkých společenských změnách nestojí dědictví za moc a chuť ho využívat je ještě menší. V mezigeneračním transferu pak nastává významná objektivní i subjektivní trhlina. Mladší generace jde více "na sebe" a popravdě jí ani nic moc jiného nezbývá. Otázkou zůstává, jaké dědictví zanechá ona svým následovníkům, zda z něj bude možné obnovit všechny narušené sociální transfery.

 

První a klíčová pravda o dluhu je tedy ta, že je ve společnosti i v ekonomice všudypřítomný a ze společenské i ekonomické praxe neodstranitelný. Naopak, dluh a jeho vyrovnání jsou jedním ze základních motivů lidského jednání a lze s jistotou tvrdit, že bez dluhu by se fungování společnosti zastavilo. Sledování a vyhodnocování plnění vzájemných závazků ve společnosti pak je prvořadým předpokladem udržení vzájemné důvěry jejich členů a jejího fungování jako celku. Zlomek filosofického textu Anaximandra z Milétu, známý jako „první věta filosofie“ říká, že „vše vzniká jako zanikavé a platí si navzájem své dluhy podle pořadí času…“ Zbývá dodat, že dluh nelze „a priori“ chápat a posuzovat jako morální kategorii, jakkoliv je v řadě jazyků, kultur i náboženství propojen s hříchem. I když je populární dnes hovořit v souvislosti s hospodářskými problémy o morální krizi a vynášet nad dlužníky morální soudy, není možné se obejít při hledání řešení bez soudů racionálních.

Ve vztahu  k obecným tvrzením obsaženým v Krugmanově knize je však nutné si uvědomit, že není dluh jako dluh. Je nutné si uvědomit, že tento text pro KONKURSNÍ NOVINY pojednává o dluzích v rámci dohod mezi rovnoprávnými subjekty o časově posunutém plnění směny, a že pořád jde o svobodnou a dobrou vůli obou stran. Všechno ostatní, tedy vynucené zadlužování, nesplácení dluhů z mocenské pozice a dluhy mezi závislými, mohou v tomto textu naznačené problémy pouze prohloubit. Stejně tak bude v následujících úvahách abstrahováno od úrokování, parazitismu, politických, sociálních i mediálních vlivů, složitého komplexu potřeb lidské reprodukce nebo zvláštností jurisdikcí. Cílem je pokus o pohled na samotnou podstatu dluhu. Jediné, od čeho nelze abstrahovat, je zvláštní tendence člověka ke kvantitativnímu vnímání svého prostředí, které je jednodušší než kvalitativní, a z této prastaré, přírodní i kulturní evolucí utvářené tendence plynoucích důsledků. 

Prvním typem dluhu je dluh, který je vázán k jednotlivým hospodářským subjektům, přeneseně lze hovořit o solventnosti, míře platební schopnosti daného subjektu. Takové subjekty se dají charakterizovat tím, že jejich součásti nemají samostatné ekonomické zájmy a jsou organizovány tak, aby sloužily jedinému ekonomickému zájmu, na němž také záleží jejich odměna. Pokud dluhy narůstají, dochází k insolvenci, která je řešena různě podle historického i společenského kontextu, ale jejím nejčastějším důsledkem je odchod hospodářského subjektu z ekonomického systému.

Druhým typu dluhu je dluh libovolného hospodářského systému, který je složen z hospodářských subjektů, jež mají své vlastní diverzifikované ekonomické zájmy. V přeneseném smyslu lze hovořit o zadluženosti trhu, označované častěji jako tržní nerovnováha. Jakkoliv v praxi platí, že každý hospodářský systém je otevřený, dokážeme si namodelovat úplně jednoduchou uzavřenou tržní ekonomiku s konečným počtem subjektů, jednou navzájem poskytovanou prací nebo službou, která má tu vlastnost, že ji nemohou subjekty poskytnout samy sobě a jejíž odvedené množství jednotlivými subjekty je evidováno pomocí dohodnutého ekvivalentu. Ekvivalent v tomto modelu je skutečně pouhým nástrojem unikátní evidence odvedené práce bez možnosti jej použít pro jiný účel nebo mimo model. Obecně je ekvivalent nejen dohodnutým nástrojem evidence dluhu, ale všude tam, kde se spojuje se znalostmi (know-how), se stává významným nositelem kapitálu.

Dnes platí, a jde o výsledek kulturní evoluce minulých deseti tisíc let, že takovým ekvivalentem jsou peníze. Typickým praktickým příkladem našeho modelu mohou být vzájemně poskytované hlídací služby, bez jejichž akceptace a úhrady nelze opustit místo pobytu. Dluh prvního typu nemůže vzniknout, protože proti odvedené práci jednoho subjektu ihned přecházejí ekvivalenty, které jsou zároveň pro příjemce poukázkou na tuto službu od dalšího subjektu. Transakcí je směna ekvivalentu za práci, protože přímá směna práce za práci není možná. Jakkoliv se to zdá podivné, i tento jednoduchý hospodářský systém se pravidelně zhroutí nebo alespoň upadne do stagnace.

Podstatou takové stagnace a z ní plynoucích možných krizí a depresí je tendence jednotlivých subjektů hospodářského systému k zvyšování zásob ekvivalentu a nemožnost podobným způsobem akumulovat práci. To je také obecná podstata onoho do nekonečna omílaného „neodstranitelného antagonistického rozporu mezi kapitálem a prací“, kterým jsou krmeny celé generace a který sloužil a stále slouží k ospravedlňování třídní nenávisti a třídního boje. I dnes se tato teze významně podílí na formování celé řady politických programů. Podstata „rozporu mezi kapitálem a prací“ spočívá v tom, že fyzické nositele kapitálu lze „skladovat“ daleko efektivněji než fyzické nositele práce. Lidský organismus a jeho metabolismus si nedá poručit a odkládat své potřeby, pokud bychom snad nechtěli realizovat chmurnou vizi zmrazování lidských těl, která by byla oživována jen tehdy, když by pro ně byla práce. Nemluvě samozřejmě o tom, že člověk má pro svou reprodukci i jiné potřeby než sloužit jako pracovní síla. Adam Smith se mýlil, když tvrdil, že "kapitál je určité množství uchované a nahromaděné práce, která bude využita v případě potřeby při některých jiných příležitostech". Uskladněnou "mrtvou" práci představuje toliko nosič kapitálu. Teprve po jeho plodném spojení s novými znalostmi vzniká nový

kapitál.

 

Nejde samozřejmě pouze o skladování nosičů práce, ale o skladování práce jako produktivní činnosti vůbec. Práci prostě nelze jakkoliv uchovat a když se naskytne příležitost, tak ji směnit. Naopak, je-li člověk jako nezaměstnaný uchováván sociálními programy při životě jako nepotřebný zdroj práce, dochází časem ke stále většímu znehodnocování jeho pracovní schopnosti, a to nejenom touto nečinností, ale také tenčícími se zdroji pro reprodukci jeho existence, a tedy i jeho pracovní schopnosti. Jde o rozpor mezi snadnou skladovatelností ekvivalentu nebo jiného skladovatelného majetku a faktickou nemožností skladovat práci jako živou činnost. Tuto živou činnost není možno ukládat průběžně v nějakém zařízení podobném akumulátoru. Navíc, i kdyby to bylo možné, každá činnost je podmíněna spotřebou svých zdrojů, a je tedy násobně nákladnější, než skladování ekvivalentu a jiného majetku. To vede přímo k tezi, že vlastnictví kapitálu znamená mít potenciál, možnost, a čím je struktura vlastněného kapitálu pestřejší, tím více možností, a tedy i svobody, jeho vlastník má. Svoboda, kterou dává fyzická práce, je přímo úměrná jejímu obecně omezenému objemu a nízké variabilitě spojené s existencí konkrétní osoby. 

Je důležité odpovědět na otázku, proč dochází k akumulaci ekvivalentu. V našem jednoduchém modelu je odpověď snadná. K akumulaci ekvivalentu dochází, protože se v něm nic jiného akumulovat nedá. Obecněji lze konstatovat, že akumulace ekvivalentu je tím intenzivnější, čím je univerzálnější a čím snadněji ho lze spojit se znalostmi a proměnit jej tak v kapitál. Tendence akumulovat, dělat si zásoby, je nejen antropologickou konstantou, ale je i genetickou daností, výsledkem evoluce, kterou není schopna systémově překonat žádná výchova nebo vzdělání. Jde o nutnost zajištění sociálních jistot sociálního a mocenského postavení. Jakkoliv si je lidský jedinec člověk vědom nutnosti svého zabezpečení v síti vzájemných sociálních vazeb, podvědomě akumulací kompenzuje jakékoliv selhání v této síti. V reálném životě je výsledná tendence k akumulaci výsledkem interakce celé řady přírodních, kulturních i osobnostních vlivů, ale zůstává v centru zájmu manipulátorů, protože se jedná o lidskou vlastnost, kterou lze s výhodou použít k ovládnutí jednotlivců i celých sociálních skupin.

Na tomto místě se sluší připomenout i druhou přirozenou lidskou tendenci a tou je tendence ke směně. Je podstatně mladší než tendence k akumulaci a jde o tendenci ke směně. Jakkoliv tendence ke směně prostupuje zejména díky působení přírodní evoluce celou historii života, v lidských dějinách se objevuje ponejprve asi před sto tisíci lety a její exploze nastává po poslední době ledové. Jde o biologický i kulturní fenomén a jeho předpokladem je kompatibilita znalostí, se kterými jsou hodnoty nabízené ke směně spojeny a dostatečná vzájemná důvěra. Důvěra je nejen důsledkem kulturní evoluce, ale má i biologické pozadí, jak ukázaly nedávné pokusy s hormonem oxytocinem, které prováděl neuroekonom Paul Zak. Ten je autorem teze, že oxytocin je fyziologickou signaturou empatie. Obecně lze konstatovat, že obě tendence hromadit a směnovat vedle sebe jen vzácně fungují v racionální podobě. Spíše shledáme, že racionální směna se pojí nepříliš šťastně s iracionálním hromaděním. Výskyt iracionální směny je spíše vzácný a pojí se s vnějším donucením…

 

Možnost akumulace a fungování trhu včetně jeho neviditelné ruky, popsané Adamem Smithem, vykazují ještě jeden velice zajímavý, a jak se zdá, i obecný vztah, který si zaslouží nejen pozornost, ale i důkladnější popis a zkoumání. Dosavadní zkušenosti nám říkají, že trhy nejlépe fungují tam, kde dochází k okamžité nebo obecněji „časově předvídatelné“ spotřebě zboží. Naopak tam, kde je možné zboží jakkoliv hromadit a vyčkávat s jeho spotřebou nebo znovuuvedením na trh, tam začínají trhy selhávat. Zcela přirozeně jsou k takovému selhání nejnáchylnější trhy finanční. Jde o to, že na tomto trhu jsou ekvivalent- peníze a zboží- finanční a kapitálové produkty sobě navzájem nejen velice podobné, snadno skladovatelné a kumulovatelné, ale navíc velice rychle mění navzájem své role. Vztah peněz a finančních produktů tvoří neobyčejně složitou a v zásadě nezvladatelnou komplexitu k pozitivní vzájemnou zpětnou vazbou a velice nízkým vnitřním potenciálem autoregulace. Samotné tyto objektivní předpoklady dávají takřka jistotu, že pokud nebudeme takové prostředí poměrně rigidně regulovat a omezovat z vnějšku, velice rychle v turbulencích dorazí na hranu chaosu a následně se zhroutí. Pokud k tomu přidáme vlivy lidského faktoru, jakými jsou individuální iracionalita, stádní chování, groupthink, kořistění renty a pokušení nejrůznějších podvodů, pak v rámci krachu takového tržního prostředí dochází nejen ke škodám ekonomickým, ale i k dlouhodobým škodám morálním, rozpadu sociálního kapitálu a narušení důvěry.   

Můžeme často pozorovat jev, že poměr mezi potenciální kapacitou směny, mezi prací a ekvivalentem danou počtem a objemem jednotlivých transakcí a skutečností, najednou prudce vzroste nebo naopak klesne. Rozdíl mezi pásmem optima směny a skutečností je přímo úměrný míře akumulace ekvivalentu a nepřímo úměrný možnosti směňovat a ochotě ke směně. Za pásmo optima lze označit stavy, kdy kapacita směny uspokojuje potřeby subjektů trhu bez toho, že by je podstatně omezovala nebo jinými slovy, když je v souladu s původními očekáváními při spoluutváření hospodářského systému a jeho výhledu. Kladný rozdíl lze označit za „dluh“ trhu a tvoří s akumulací ekvivalentu komplexitu. Čím více se akumulují prostředky u jednotlivých subjektů, tím menší počet a objem transakcí na trhu probíhá a tento stav posiluje zpětně pocit nutnosti akumulace ekvivalentů. Opačným jevem je rozdíl záporný tedy „přebytek“ trhu a ten je spíše známý jako tržní bublina. Stoupající počet a objem transakcí posiluje vůli rozpouštět akumulované prostředky, směňovat je, a ty zase zvyšují počet i objem transakcí.

Základní obecný rozpor je v tom, že celý systém se nemůže chovat stejně jako jeho součásti. Pokusy překonat tento rozpor mocensky vedly a vedou k totalitám nejhoršího druhu. Stejně tak teze, která říká, že důsledné sledování vlastních zájmů je nejlepší službou celku, nemá žádnou oporu v praxi, snad mimo trhů s rychlým občerstvením a trhů jim podobným.  Naopak můžeme pravidelně pozorovat, jak bez sociální koheze přirozeně dochází k rozvoji pouze stále menší části celku, a naopak devastaci jeho stále větší části.  Důležité je i vědomí toho, že v hospodářství platí, že každý výdaj je zároveň něčím příjmem, a naopak, že v rámci sytému je vždy bilance vyrovnaná. Pro systém není důležitý stav jeho vnitřní bilance, ale její úroveň. Zcela neodmyslitelnou součástí jakékoliv bilance je práce. Jinými slovy dluhy nelze odstranit, pokud v hospodářském systému nedochází k dostatečnému počtu a objemu transakcí, a tedy směně práce za ekvivalent.  

Oba druhy dluhu mají dvě důležité souvislosti. Tou první je vliv počtu hospodářských subjektů na počtu a objemu transakcí v hospodářském systému. Zvyšující se zadluženost hospodářských subjektů a jejich odchod ze systému vede k významnému narušování transakční sítě a může vést až k jejímu kolapsu. Na druhé straně zvyšující se vnitřní dluh hospodářského systému způsobený zvýšenou akumulací ekvivalentu má přímý negativní vliv na obrat hospodářských subjektů a jejich následný odchod ze systému.

Tou druhou souvislostí je možnost nahlížet za určitých okolností na hospodářský systém jako na jediný hospodářský subjekt, jehož vnitřní dluh druhého typu se navenek projevuje jako dluh prvního typu. To potvrzuje obecnou pravdu, že vždy záleží pouze na místě, ze kterého určitý systém pozorujeme a popisujeme. Jde o míru odstupu, nadhledu, perspektivy anebo naopak o míru ponoru, vhledu, introspektivy, která rozhoduje o tom, zda jsme schopni vnímat daný objekt přes jeho součásti, nebo limitně právě jako celek, nebo jako celek v jeho souvislostech, tedy opět jako součást svého prostředí.

(pokračování příště)

 

 

Čas sluhů a dluhů IV.

Paul Krugman - lze vyrazit klín klínem…?!?

(pokračování z minulého čísla)

Nyní lze vyslovit určitý názor, který lze postavit vedle obecných tvrzení, že problém dluhu lze, respektive nelze řešit dluhem, a přispět tak do polemiky obsažené v Krugmanově textu. Je patrné, že v rámci hospodářských vztahů dluh hospodářského subjektu vůči jinému hospodářskému subjektu s rozdílným ekonomickým zájmem, tedy dluh prvního typu, nelze obecně vyřešit jiným dluhem. Dluh lze pomocí jiného dluhu pouze převést na jiný subjekt, popřípadě jej u stejného subjektu posunout do jiného času. Dluh lze samozřejmě i odpustit, ale to je mocenské neekonomické opatření. Pokud lze vůbec dluh hospodářského subjektu nějak řešit dalšími prostředky, pak musí tyto prostředky směřovat do zvýšení jeho výkonnosti a zároveň k tomu, aby jeho produkce měla odbyt. Jen z tržeb za zvýšenou výkonnost je možné uhradit dluh, který vznikl při nižší výkonnosti. Jinými slovy, dluhy prvního typu lze nejlépe řešit v rámci odstraňování dluhů druhého typu. Z individuálního pohledu hospodářského subjektu je samozřejmě řešením i snižování nákladů, což ovšem nikterak nepřispívá k řešení dluhů druhého typu.

Dluhy druhého typu lze odstraňovat pouze tak, že hospodářský systém zvýší objem transakcí práce za ekvivalent do pásma daného optima. To předpokládá buď snížení míry akumulace ekvivalentu jednotlivých subjektů, nebo zvýšení objemu ekvivalentu v systému. Přirozenou podmínkou je to, že v systému se nachází dostatečná nabídka práce i poptávka po ní a dochází k žádoucí interakci tak, jak to bylo namodelováno v naší jednoduché ekonomice vzájemných hlídacích služeb. Je třeba zdůraznit, že práce i kapitál obsahují nutně znalosti a právě interakce mezi těmito znalostmi, myšlenkami a ideami obsaženými v kapitálu a práci, stejně jako v ostatních výrobních faktorech, způsobí žádoucí transakci. Je naprosto patrné, že cesta snižování nákladů a ponechání nebo dokonce snížení transakční kapacity u jednotlivých hospodářských subjektů sice může přispět ke zlepšení jejich individuální bilance, ale k ozdravění jejich prostředí nepřispěje a neřešení dluhu druhého typu může akcelerovat i potíže v rámci dluhů prvního typu.

Pokud jsou výrobní faktory postaveny na znalostech jako na společném jmenovateli, a pokud objem transakcí závisí na tom, jak tyto faktory vzájemně interagují, pak lze nepochybně snadno dovodit, že zvýšení výkonnosti hospodářského systému záleží na objemu znalostí v něm obsažených a úspěšnosti jejich párování, tedy na stupni kompatibility myšlenek, které jsou obsaženy v jednotlivých výrobních faktorech. Snad charakter a serióznost KONKURSNÍCH NOVIN unesou alegorii slova párování znalostí postavenou na představě jejich páření a následného rozmnožování. Budiž mi omluvou, že jsem tento pojem převzal z knihy Matta Ridleye „Racionální optimista“. Mimochodem Matt Ridley je anglický lord, dědičný člen Horní sněmovny, tak mi to snad projde. Jde o obdobné postavení a přínos páření znalostí pro kulturní evoluci jako u sexuálního rozmnožování v přírodní evoluci. Znalosti mají tu vlastnost, že umožňují snadné sdílení. „X“ komunikujících nositelů jedné znalosti je v krátké době nositeli až „x“ znalostí a navíc, pokud dojde u některého z nich k plodnému spojení znalostí, pak vznikají rychle znalosti nové generace.

V příspěvku do dané polemiky o tom, zda lze dluh řešit dluhem, je možné využít zajímavou analogii, která se zabývá otázkou z oboru dřevorubectví na téma, zda lze vyrazit klín klínem. Odpověď zní, že ano, ale tento klín nejen že musí být použit v jiném místě, ale ještě je navíc nutné vědět v jakém. Sám Paul Krugman ve své práci uvádí několik odborných i politických námitek proti veřejným investicím v době krize a navíc jednu základní, že pokud FED směřuje prostředky z kvantitativního uvolňování do komerčních bank, které si je ponechávají, jde o poměrně neefektivní metodu. Všechny mají společného jmenovatele a tím je alokace a s ní související objem prostředků. Analogie o polenu a klínech poskytuje řadu příkladů. Zkušený dřevorubec dokáže i malým klínem rozrazit poleno a nezkušenému nestačí ani několik velkých. Každé poleno má něco, čemu se říká „hot spot“, nebo také „sweet point“. Dnes tolik populární východní medicína představuje na lidském těle celý systém akupresurních nebo akupunkturních bodů. Tlak nebo vpich v těchto místech může ovlivnit stav celého organismu.  Jejich alokace a určení účinků trvala staletí, přičemž lidské tělo se v jejich průběhu neměnilo.

Je důležité si uvědomit, že pokud hovoříme o "sweet pointech", ""hot spotech" nebo "schwerpunktech", pak nejde opět o nic jiného, než o znalosti a jejich podíl na hodnotě i ceně práce. Jde o známý případ účtu za opravu spočívající v jediném úderu kladiva za sto dolarů. Zní: „Rána kladivem - 1$, vědět kam - 99$.“ Držme se toho, že znalosti jsou strukturované informace, které nám dají odpověď na otázku "jak?" a inovace jsou znalosti, které odpovídají na otázku "jak jinak?" Obecně se dá nalézt tisíce definic a jedna je složitější než druhá. Snad se pro doplnění bude hodit definice informace jako "významného rozdílu, zaznamenaného v našem prostředí."

 

Ekonomika je, na rozdíl od lidského těla, dynamicky se měnící systém a přesto dobře zná pojem „investiční příležitosti“, který napovídá, kde může investor vydělat. Stejně tak musí existovat systém „revalizačních příležitostí“ pro hospodářský systém, ale zdá se, že se touto otázkou nikdo systematicky nezabývá. Snad mimo obecných tezí až frází o investicích do vzdělání, infrastruktury, institucí nebo inovací. Pokud existuje možnost studovat klíčová slova vládních hospodářských reforem, ať pocházejí v zásadě odkudkoliv, lhostejno zda ze Západu nebo z postsovětského prostoru, pak se v nich tyto fráze opakují s železnou pravidelností. Existují desítky miliónů svědků, občanů těchto zemí, že tyto reformy pro kvalitu jejich života nepřinesly nic nebo jenom velmi málo, tedy mimo ohromné korupce, potěmkinských vesnic všeho druhu a špatné pověsti jejich vlasti.

Obchodní a hospodářské korporace jsou pouhá časově omezená, dočasná sdružení lidí, kteří si navzájem pomáhají tvořit a produkovat, aby tak pomáhali druhým lidem uspokojovat jejich potřeby a plnit jejich přání. Velké obchodní a hospodářské korporace pak nejsou obecně obránkyněmi volného trhu, obchodu a podnikání. Právě naopak, jsou pro něj jedním z hlavních nebezpečí.  Jsou navyklé na subvence, dotace a jiná privilegia, vyžadují regulace proti konkurenci vstupující na trh, touží po monopolu, a přitom jejich výkon a tvořivost s časem slábnou. Přesto je zvláštní, že „antikorporační“ aktivisté, například známí z hnutí Occupy Wall Street nechávají na pokoji veřejné korporace, molochy, které nám své služby nutí, my je navíc nemůžeme odmítnout, a tváří se jako naši přátelé a věrní služebníci. Možná by bylo stejně důležité vyvolat hnutí OccupyWhite House nebo Occupy Capitol.

 

Víra ve spásu před trhem v náručí veřejných institucí je stejně naivní jako víra ve spásu před veřejnou zvůlí v náručí trhu. Musíme pochopit, že to, čeho musíme dbát a co musíme ochraňovat, je koevoluce mezi pravidly směny a přirozenou tendenci člověka směňovat. Znovu platí, že obojí je postaveno na znalostech.  Pravidla jsou petrifikovanými znalostmi a směna vyžaduje kompatibilitu znalostí reprezentující hodnoty nabízené ke směně. Jde tedy o koevoluci genů a memů, jak nazval Richard Dawkins jednotku kognitivnich modelů reality, jak on sám říkal „jednotku kulturní imitace".

 

Dějiny lidstva v sobě zahrnují několik pozoruhodných obchodních veřejných korporací, které byly zároveň velmi dobrým místem k žití. Nejstarší známou je asi síť fénických obchodních měst, jako byly například Tyr, Byblos, Kartágo či Cádiz. Připomenout můžeme i řecké námořní svazy takových měst jako Efes, Milét nebo Atény.  Rozmach měst bez dusivého a parazitního královského dvora zaznamenala taková teritoria jako Benátsko, Toskánsko, Lombardie, Livornsko, Flandry nebo Champagne. Města jako Florencie, Lucca, Sienna, Benátky, Janov, Milán, Bruggy a další byla nejen bohatá zbožím, ale i znalostmi a uměním. Zapomenout nesmíme ani na systém Hansy a řadu dalších. Všechny tyto decentralizované systémy byly nakonec ovládnuty totalitními systémy s parazitní elitou, ale důsledkem toho byl také vždy pokus ovládnout totalitně obchodní síť, což skončilo jejím rozvratem. Kromě vyrabovaných skladů a pobitých lidí tak nedosáhli parazité ničeho, kromě radosti z ničení. Židovské pogromy toho budiž mementem.

 

Je třeba si položit otázku, zda není konec konců společnost uspořádaná na odpovědném přístupu ke směně pro život snesitelnější než společnost stojící na zdůrazňování ctností, jako jsou víra, láska, naděje, sebeobětováni a hrdinství všeho druhu. Jestli dominance Rotschildů či Meinlů není snesitelnější než dominance Napoleonů či Hitlerů. Na druhou stranu o kšeftu se zase píšou špatně oslavné příběhy a mýty. O ctnostech se toho dá napsat daleko více a povznáší to prý mysl lidu. Marco Polo by mohl vyprávět. Z aktuálních událostí by se jistě dalo tvrdit, že pro EU by bylo perspektivnější využít krize na Ukrajině k posílení vzájemných obchodních vztahů než sankcím proti Rusku a z dlouhodobějších jevů pak vyzdvihnout zcela absurdní politickou podporu nejrůznějších menšin v EU proti většinovému elektorátu. V žádném rozumném byznys plánu takový přístup nemá místo a to znovu podtrhuje tezi, že v „obchodní“ republice si lidé minimálně nemusí myslet, že svět kolem nich zbláznil, protože spravedlivé směně lze porozumět rozumem i citem, ale politické korektnosti a ostrakizaci většiny se dá pouze věřit a věří ji jen málokdo. Navíc každá menšina nemá jiný cíl, byť v mnoha podobách, než se stát většinou, a to má zhoubný vliv nejen na levici, kterou rozdílné zájmy jejích menšinových klientů trhají na kusy, ale na celou společnost, která se hroutí do sebe, protože nemá většinu, která by se k tomu, že je většinou, nebála přihlásit… 

 

Postsovětský prostor jako kdyby zůstal okouzlen vírou v pohádky a mýty o všemocném trhu, chudém chlapci, který se vypracoval, a schopných bohatých, kteří nakrmí neschopné chudé, kterým ve světě už dávno nikdo nevěří. Je to přímý důsledek toho, že pro jeho obyvatele, odbornou veřejnost nevyjímaje, je stále osvěžující, že nemusí tupě opakovat poučky z děl klasiků marxismu - leninismu, a masově podléhají všemu, co je popírá. Vše ostatní, včetně zásad kritického myšlení, je jim více méně jedno. Není to správné ani spravedlivé, jak vůči klasikům, tak ve vztahu k novým myšlenkovým směrům. Je to prostě hloupé a v  psychiatrické praxi se to nazývá zpozdilost nebo opožděnost, pokud se nehovoří přímo o mentální retardaci, nikoliv nepodobné chování vlčích dětí, které byly dlouho bez styku se společností.

Přitom i dosavadní společenská praxe zdaleka nikoliv pouze ze zemí, které se nazývají kapitalistickými, poskytuje dostatek příkladů toho, jakým směrem je možné při alokaci veřejných prostředků postupovat. Jednak je tu praxe spočívající v alokaci veřejných prostředků procházejících z primární produkce, například těžby nerostných surovin přímo ve prospěch obyvatelstva. Praxe v jednotlivých zemích se liší v míře, do jaké míry slouží jako rezerva pro budoucnost, ze které jsou aktuálně spolufinancovány veřejně prospěšné projekty nebo naopak, jak je možné tyto prostředky využívat přímo ve prospěch jednotlivých občanů. Druhou „dobrou praxí“ je alokace prostředků z veřejných rozpočtů přímo na realizaci připravených veřejně prospěšných prací. Příkladem mohou být projekty připravené bytovými družstvy a sdruženími vlastníků bytů při zkvalitňování bytového fondu nebo obcemi při protipovodňových opatřeních a jiné prevenci následků živelných katastrof. Jde většinově o obecné programy a projekty připravované z pozice politických orgánů, ale součástí této praxe jsou i „participativní rozpočty“, prostřednictvím kterých navrhují přímo občané a jejich organizace alokaci předem určené části veřejných rozpočtů. Třetím druhem dobré praxe jsou systémy účelových mikropůjček, ale i půjček podporujících žádoucí strukturu společenského uspořádání, např. podporu rodin. Tyto praxe mají jedno společné - jde o to, alokovat peníze přímo tam, kde nemůže dojít k jejich nežádoucí akumulaci, tedy zejména v bankách a nejrůznějších fondech spravovaných lokálními politiky nebo úředníky, ale naopak tam, kde dojde k jejich žádoucí rychlé směně za práci ve veřejném nebo skupinovém zájmu.

Péče o hospodářský rozvoj tedy v konečném důsledku znamená péči o to, aby se v ekonomice potkávaly a párovaly znalosti reprezentující různé výrobní faktory. Znalosti jsou kognitivní modely reality, a pokud jsou modely určité reality ve dvou nebo více myslích kompatibilní, může dojít ke komunikaci a následně k směně, transakci, ať již modelů samotných nebo jejich nosičů. Ve společenské praxi to znamená důslednou péči o rovnoprávnost v komunikaci a o její maximální volnost. Jakkoliv je to zvláštní, pak je to opět ono tisíckrát opakované heslo francouzské buržoazní revoluce "egalité, liberté, fraternité" a slova americké Deklarace nezávislosti, která neztrácejí svou platnost ani při hledání cest ze současných hospodářských problémů.

 

Bohužel, dnešní, i u nás politiky a médii propagovaný koncept tzv. "znalostní společnosti" je tomu na hony vzdálen. Stojí na dětinské představě intelektuálů, že znalosti mohou mít jen lidé správně a patřičně vzdělaní, nejlépe pak "terciárně" podle boloňského systému, který na rozdíl od boloňských špaget je naprosto k ničemu. Řemeslná zručnost je podřadná a přímé komunikace nehodná. Existují dokonce vlády, jejichž členové pokládají řemeslníky za parazity na zaměstnancích. Je patrné, že taková vláda nikdy nepochopí, o co jde, a zpravidla symbolem takového nepochopení bývá to, že taková méně bystrá vláda má pro vědu, výzkum a inovace svého místopředsedu. Při analýze současných možností komunikace různých nositelů různých znalostí ve společnosti se nám stále více vkrádá na mysl, jestli by muselo Římské impérium padnout před Vandaly, kdyby se v něm mohly masově potkávat praktické inovativní znalosti otroků a plebejců s kapitálem patricijů.

 

Nedostatečný rozvoj poznání v oblasti alokace veřejných investic je výsledkem dlouhodobé mocenské defenzívy veřejného sektoru. Jde o velmi jednoduchou strategii i taktiku soukromého sektoru, který dokázal systematicky posilovat svou pozici tím, že se stal takřka monopolním zdrojem pracovních příležitostí a vzhledem k poskytování úvěrů a půjček zdrojem příjmů obyvatelstva vůbec. Lidé tak mají často oprávněně pocit, že jsou soukromému sektoru zavázáni, zatímco veřejný sektor vnímají jako svého dlužníka. Je proto jen přirozené, že v demokratických volbách jsou voleni zástupci zaměstnavatelů a věřitelů, než představitelé politických programů. To vede nutně k tomu, že veřejný prostor se dostává pomalu, ale systematicky pod nadvládu sektoru soukromého. V zásadě jde o to, že veřejný sektor je vmanipulován do pozice, kdy jeho klíčovou starostí je stále více a více peče o vytváření, udržování a amortizaci pohotové pracovní síly pro soukromý sektor.

Z tohoto pohledu je třeba upozornit na myšlenku a koncepci prof. V. I. Koškina, známou ruské odborné veřejnosti jako demokratický model tržní ekonomiky (DEMRE).Pod jeho vedením se v širším mezinárodním týmu tato koncepce postupně mění v ucelený sociálně ekonomický program, který je postaven na asociovaném vlastnictví občanů, které zahrnuje jak alokaci prostředků pocházejících z nerostného bohatství země nebo akcií státních korporací přímo ve prospěch občanů, tak možnost jejich čerpání občany za předem stanovených podmínek. Taková změna struktury vlastnictví jako základního paradigmatu hospodářského systému si postupně vyžádá projekty úprav celé řady dalších ekonomických i společenských systémů, jako jsou důchody, daně nebo veřejné pojištění. Je samozřejmé, že k realizaci takového projektu v ohromném měřítku Ruska je třeba celého komplexu politických a mocenských řešení, ale bez toho, že si občané uvědomí, že věci mohou fungovat jinak než v jejich neprospěch, k žádné politické ani ekonomické změně dojít nemůže. Nejdůležitějším úkolem vědy vždy bylo nacházet další a další možnosti rozvoje člověka i společnosti, rozšiřovat prostor lidské svobody.  Koncepce jediné možné cesty, jako je Fukuyamův „konec dějin“ nebo „nevyhnutelnost“ historického materialismu jsou počátkem cesty do nesvobody a otroctví. V tomto ohledu je činnost týmu kolem prof. Koškina velmi záslužná, protože dává lidem možnost myslet, mluvit a konečně i jednat jinak, než doposud, i když jim mocenští manipulátoři tvrdí, že jinak to není možné.      

Za současného stavu ve stále větší části světa, vyspělé demokracie nevyjímaje, už nejde o to, aby lidé pracovali s cílem lépe žít, ale žili s jediným cílem - lépe pracovat. V posledních letech byl v důsledku ohromné krize, kterou lze nazvat krizí dluhovou, veřejný sektor pod ohromným tlakem, aby uhradil dluhy soukromého sektoru, a když tak učinil, musel omezit veřejné služby, a navíc jeho představitelé začali tvrdit, že musí toto břemeno přenést na občany. Následně jsou občané obviňováni z rozmařilosti, když očekávají za svou práci výplatu, zdravotní a sociální pojištění, a od veřejné správy vzdělání, zdravotní péči, bezpečnost a spravedlnost, což jsou důležité atributy toho, čemu se říká lidská důstojnost. Pochopení podstaty toho, jak vzniká, funguje a zaniká dluh, je dnes pro každého člověka velmi důležité, protože jenom tak se může vyvarovat vlivu manipulací, které ho mají přesvědčit o tom, že je povinen splácet dluhy, které nejen že neudělal, ale které neexistují vůbec.

Je na rozhodnutí každého ekonoma, jestli se postaví se svými znalostmi na stranu manipulovaných nebo manipulujících. Kdo chce stát na straně manipulovaných, musí být schopen výsledky svého vědeckého zkoumání vyložit jednoduše a srozumitelně. Dnešní světoví koryfejové společenských věd i jejich nohsledové, Rusko nevyjímaje, hlásají v různé míře právo člověka na štěstí, bohatství a moc, ale shodují se v tom, že standardní a normální je to, že lidé mají být nešťastní, chudí a bezmocní, a mají se s tím smířit, nebo prý ztratí údajnou svobodu, kterou už dávno nemají. Časy, kdy proletáři mohli ztratit své okovy a navíc je prodat do sběrných surovin jako šrot, už jsou dávno pryč. Dnes lidem svazuje ruce a nohy jejich vlastní neschopnost si uvědomit, že mohou žít jinak. Je to neblahý výsledek mocenské manipulace, podporovaný „mainstreamovou“ vědou a médii.

Proto je dnes tak důležité, že se najdou takoví vědci, ekonomové, kteří se nebojí nahlas říci, že to není pravda a že je možné, aby lidé žili jinak, šťastněji, důstojněji, svobodněji. Takoví jako jsou Vitalij Koškin, Paul Krugman nebo Matt Ridley. Důležité je, aby podobné názory měly dostatek prostoru. Snad k tomu, byť skromně, přispívá i tato rubrika KONKURSNÍCH NOVIN.

 

Čas sluhů a dluhů V.

O věčných pravdách a svěžích nápadech…

Tento text a snad i ten následující se budou zabývat otázkami dluhů napříč časem. Nebudeme přitom ztrácet ze zřetele, že každý dluh jde napříč časem, protože je důsledkem plnění posunutých v čase, ale budeme především věnovat směně starého za nové, bez toho, že by nové bylo vnímáno a priori jako „lepší“, ale toliko jako „jiné.“ Nepůjde ovšem zdaleka o běžnou výměnu opotřebovaných předmětů, ale rovněž o zaměnitelnost inovací různých stupňů a v neposlední řadě o změnu názorů a vidění světa počínaje od malých posunů v osobních pohledech na okolí až po změnu celkového společenského diskursu nebo vědeckého paradigmatu. S tím bude souviset popis podivuhodného vztahu člověka i společnosti ke status quo a celá problematika společenských změn, kolapsů a revolucí. Dojde i na dnes tolik politiky omílané zadlužování u budoucích generací, ale i na dluhy či snad lépe závazky, které máme ke svým předkům. Budeme se zabývat tematikou prostoru důvodů, genia loci i genia tempori, který známe spíše jako duch doby, krásným germanismem řečeno, „cajtgajst.“ Dotkneme se i otázky v našem myšlení tolik opomíjeného kvalitativního vnímání času a synchronicity, jako výskytu několika na sobě nezávislých, přitom současných a nekompatibilních interpretací reality. Naše evropské nebo obecně západní myšlení ovládané křesťanskou a osvíceneckou tradicí v zásadě nepřipouští nic jiného než nutnost příčinnosti v čase, kauzality. Je to právě neustálé hledání příčin a viníků, co naší kultuře více škodí, než prospívá.

Vyjdeme z teze, že naše prostředí je obecně utvářeno koevolucí svobodné komunikace či směny na straně jedné a jejich rámců či pravidel na straně druhé. Nádherné podobenství této „koevolující“ dvojice poskytuje Goethovo rčení o šedivé teorii (pravidlech) a zeleném stromu života (živé komunikaci). Zatímco procesy směny či komunikace jsou poháněny individuálními motivacemi jejich účastníků, pak jejich pravidla nebo rámce jsou tvořeny nejen dohodou těchto účastníků, ale navíc se na procesu jejich tvorby účastní i vnější faktory, ať již partnerské nebo z jiných úrovní prostředí. Pravidla a jejich komplexy jsou klíčovým bohatstvím společnosti. Mají moc tvořit pojmy, podobně jako pravidla šachové hry tvoří její figurky i šachovnici. Nejlepším důkazem tohoto tvrzení je hra naslepo, která jasně ukazuje, že pravidla jsou to jediné, co ke hře doopravdy potřebujeme. Pojmy pak tvoří základy soudů, které jsou základem „vědění, že“ tedy „know that“, které je na rozdíl od „know how“ tedy „vědět jak“ sice abstraktnější, ale jen těžko bez něj může existovat, protože je to právě „vědět jak“, které tvoří pravidla. Analogicky tedy kolem nás probíhá koevoluce „know how“ a „know that“.  V jiné analogii jde o koevoluci základní lidské touhy po zachování své existence a neméně základní lidské touhy po důstojnosti a uznání. To předpokládá sdílení své existence, včetně individuální svobody s ostatními jedinci. Z důvodu různosti lidských individualit právě sdílení vyžaduje určitou primární dohodu a ta musí generovat pravidla sdílení individuálních svobod, jejichž nositelé se této komunikace účastní. Takto můžeme nahlížet do hlubinné, vysoce stabilní části prostoru důvodů, ze kterého pochází naše aktuální jednání jako zdůvodněné chování.

Kdo by chtěl vidět důsledek toho, když podobná koevoluce poněkud zvrhne, pak si může prohlédnout současnou EU, která se svými institucionálními rámci a formálními pravidly naprosto nejen odtrhla od života lidí, národních států a jejich společností, ale dokonce i od klíčových životních zájmů samotné EU, o Evropě ani nemluvě. Toto odtržení je tak zásadní, že už vlastně mezi nimi žádná komunikace a koevoluce neprobíhá a EU tak aspiruje na to, stát se slepým evolučním výhonkem a zaniknout. Pro téma tohoto textu však musíme zdůraznit především skutečnost, že výše uvedená koevoluce neprobíhá jenom mezi životem a jeho pravidly v reálném čase, ale že mohou „koevoluvat“ i napříč časem, že dochází ke komunikaci mezi minulostí, přítomností a budoucností. Lidská mysl má schopnost míchat zkušenost, představu a bezprostřední smyslové vjemy a vytvářet mezi nimi složité předivo vztahů. A právě tato schopnost lidské mysli rozepnout se nad časem v různých časových rovinách na škále od retrospektivy po perspektivu tvoří základ této úvahy. Připomenu, že jde o výsadu toho, co nazýváme kulturní evoluce, kde existuje daleko větší skupina pravidel, které můžeme změnit, než je tomu v případě evoluce přírodní, kde přírodní zákonitosti prostě změnit nelze. Takové zákonitosti můžeme nalézt i ve společnosti, ale jde o důsledky toho, že člověk je přes veškeré kulturní výsady živým tvorem, součástí živočišné říše.  

Jakkoliv se může zdát, že půjde o spíše filosofickou rozcvičku, která nemá v hospodářství žádný reálný význam, pokusíme se ukázat, že tomu tak není. Naopak, právě kvalita vztahu k minulosti a budoucnosti je jedním z významných základních kamenů individuální, společenské a tedy i hospodářské prosperity. Jde totiž mimo jiné o to, že na průsečíku vztahu k budoucnosti a minulosti leží oblast vztahu k přítomnosti a o jeho důležitosti již pochybuje málokdo. Naopak, většina z nás je přesvědčena, že záleží právě pouze na něm, a neuvědomuje si, že vztah k přítomnosti nemusí být autentický, ale že jde do značné míry o výslednici celé řady jiných vztahů, mezi kterými mají vztahy k minulosti a budoucnosti důležité postavení.

Začneme s jednoduchou myšlenkou, která hovoří o tom, že život lze pochopit pouze zpětně, ale žít je ho třeba dopředu. To je, tak říkajíc, evidentní, až nesporné a odpovídá to naší životní zkušenosti. K tomu připojíme známé orwellovské úsloví o tom, že kdo ovládá přítomnost, ten ovládá minulost, a kdo ovládá minulost, ten ovládá budoucnost. Právě tohle jednoduché úsloví preferuje vztah k přítomnosti jako určující a schopný ovlivnit vztah k minulosti i budoucnosti, ale nikde se už v něm neodpovídá na otázku, jak se to stane nebo alespoň, co je předpokladem toho, že někdo ovládá přítomnost. Být úspěšný tady a dnes znamená nejen vědět, kudy a jak jsme se do tohoto časoprostoru, hovorově snad lépe „do dané situace“, dostali, ale zároveň mít představu, kam se chceme dál ubírat. Znalost minulosti a představa budoucnosti jsou důležité faktory, které ovlivňují naše jednání v přítomnosti, tedy i to, jestli jsme schopni být pány aktuální situace, tedy subjektem dění, nebo zda jsme spíše objektem, jinými slovy, třtinou ve větru se klátící…

V rámci zkoumání vztahu k budoucnosti a minulosti nelze opominout tři základní jistoty, vycházející z prastaré Hérakleitovy teze, že „vše plyne“, ergo „panta rhei“. Tou první je ta, že každá minulost kdysi byla budoucnost, tou druhou ta, že každá budoucnost bude jednou minulostí a do třetice, že přítomnost prostě přejde. Tahle jistota se prý dokonce dostala v podobě výrazu „to přejde“ i na prsten krále Šalamouna. V každé časové rovině minulosti, přítomnosti a budoucnosti pak samozřejmě platí určité napětí mezi tím, co, alespoň podle našeho názoru, „je“, „může být“ a „má být.“ To, co je, je jedním z toho, co by „mohlo být“ a zároveň je jediným skutečným. Ono „mělo by být“ vyjadřuje onu zvláštní možnost, která nejlépe odpovídá přijatým pravidlům, v určitém kontextu jde o to nejpravděpodobnější možnost, nejlépe odpovídající známým faktům, propozicím a předpokladům. „Mělo by být“ se tak váže v každém ohledu k představě, která vznikla v minulosti a velikost reálné diference mezi tím co „je“ a tím, co by „mělo být“, vyvolává poptávku po zhodnocení a případné změně v prostoru pravidel. V momentu, kdy se tato diskuse otevře, objeví se celá řada dalších argumentů z pozice, co všechno by mohlo být. Jenom zcela nestabilní prostor, systém či komplex pravidel bývá primárně přehodnocován na základě toho, co by mohlo být, tedy na základě virtuální diference, bez toho, že by byl patrný skutečný rozdíl. Pro ilustraci, tohoto voluntarismu jsme pravidelně svědky při zacházení s právním řádem České republiky, který se mění bez toho, že by docházelo ke skutečným zásadním problémům, pouze na základě přání mocných, aby měli ještě větší moc, byli nepostižitelní, oddělení od plebsu a získali lehčí přístup k veřejným penězům.

Tady už se blížíme k reálnému životu. Všichni známe řešení situace, kdy se prostě něco nepovede. Připomenu v tomto textu pět základních fází řídícího procesu, které s určitým nadhledem říkají, že jde o organizační nadšení, realizační vystřízlivění, hledání viníků, potrestání nevinných a vyznamenání nezúčastněných. Nám půjde o ono hledání viníků. Otázka zní, kde se stala chyba…?!? Když se oprostíme od vlivu aktuálních mezilidských vztahů, zjistíme, že jedna skupina zúčastněných má tendenci obhajovat pravidla, na základě kterých problém vznikl. Ve společnosti jsou zakotveny nejrůznější ekleziomorfní struktury v podobě kongregací pro ochranu víry, ústavů pro studium totalitních režimů, ústavů marxismu-leninismu, výborů pro veřejné blaho a inkvizicí všeho druhu. Známe to všichni ze školy, reakcí na krizi mayské civilizace bylo více vytrhaných srdcí, na krizi socialismu měl MSG recept v podobě teze „více socialismu“ zatímco bruselští byrokrati chtějí krizi Evropy řešit podle vzorce „více Evropy.“ Prastaré poučení, že problémy nelze řešit metodami a postupy, na základě kterých vznikly, je pro velkou skupinu osob, spjatých s určitým komplexem pravidel, naprosto nepřijatelné. Selhávají jednotlivci, systém je zdravý, můžeme slyšet dnes, stejně jako na konci reálného socialismu nebo Staré říše v Egyptě. Mimochodem, asi vůbec nelze nalézt v lidských dějinách myšlenku, že by odpovědí na problémy lidí mělo být více lidskosti. Asi je to tím, že vnímat problém lidí je příliš složité, a tak se to vždy redukuje na nějakou tu krizi nějakého toho -ismu nebo paradigmatu. Zní to vznešeněji a dá se na tom více vydělat. Příkladem může být ukrajinská krize, kde se mluví o všem možném, jen o problémech jen desítek miliónů občanů Ukrajiny, kteří chtějí jen normálně žít, nemluví nikdo. Celá krize už dávno zdegenerovala na agitační kampaň vojensko-průmyslového komplexu za zvýšení veřejných výdajů na zbrojení, lidé trpí dál a nikoho nezajímají.

Největší skupina lidí při výskytu libovolného společenského problému nebo dokonce krize vyčkává dalšího vývoje věcí, a tak de facto podporuje status quo. Vztah a obrana status quo je nejen výrazem určité lidské přirozené nechuti ke změně, ale zároveň jde i o jev, související s tím, že status quo stojí na celém komplexu nebo systému provázaných pravidel a změna jednotlivého pravidla zpravidla nemá význam a změna systému se zdá příliš velká. Je to podobný systém obrany jakou používají proti predátorům roje hmyzu, hejna ryb či ptáků nebo stáda savců. Navíc dobrý systém pravidel tenduje k tomu, činit sebe sama pravdivým a neustále se sebeprezentovat jako nejlepší nebo dokonce jediný možný a lidé ho tak rádi přijímají, protože je zbavuje nejen nutnosti, ale možnosti volby. Dokud lidé nedojdou k závěru, že daný systém pravidel je pro ně zcela bezperspektivní, neustále se s ním smiřují, omlouvají ho a tím ho de facto podporují. Stabilita pravidel má pro lidi velkou hodnotu. I proto, když dojde k nastolení nového status quo, lidé ho ochraňují podobně jako ten předchozí a velikost rozdílu v paradigmatu nového a starého status quo v tom nehraje žádnou velkou roli. Důležitější je předvídatelnost než obsah.

Třetí skupinou jsou lidé, kteří vidí jako řešení možnost změny, inovaci, ať již jako nutnost nebo jako příležitost, ať již pro svůj nebo dokonce pro obecný prospěch. Je důležité si uvědomit, že i ty nejsamozřejmější věci kolem nás byly svého času inovacemi a bojovaly o své místo na slunci. Připomenutí si jejich osudů by nás mělo lépe poučit o tom, jak těžké nebo lehké to budeme mít, když se přidáme na stranu změny jako principu. Změna je život, zní oblíbené rčení, ale aktivně k jeho pravdivosti přispívá jen menšina lidí. Změna znamená vyměnit nové za staré a záleží jen na okolnostech, jak moc se to nové liší od toho starého.  Opravdu nové má tu podivuhodnou vlastnost, že se rodí z nápadu, jehož nositelem je na počátku vždy právě jeden jediný lidský jedinec. Prostřednictvím komunikace se postupně šíří mezi ostatní a v jejím rámci také samozřejmě získává nutně novou kvalitu, protože jen absolutní minimum nápadů je natolik dokonalých, že už jsou hotovou inovací, připravenou ke konkurenčnímu střetu se starým.

Zajímavou problematikou je šíření nové myšlenky, o které pojednává řada teorií, mezí nimi teorie memů.  Mem je stručně popsán jako replikující se jednotka kulturní informace a plní v kulturní evolucí podobnou roli, kterou přírodní evoluce přisuzuje genům. Na rozdíl od nich se ovšem memy mohou šířit nejen napříč časem jako geny, tedy vertikálně, ale i horizontálně, tedy v jedné časové rovině. Obecně je však třeba konstatovat, že aktuální rozvoj biologického poznání, sbližuje geny memy v tom smyslu, že klade daleko větší význam vlivu prostředí na genofond, než tomu bylo dosud. Obecně se dá říci, že jak příroda, tak kultura, systémy genů i memů stojí na sémiotickém vztahování se k informacím, jednoduše řečeno, jde opět o konfrontaci nového (informace) se starým (systém symbolů, který máme k dispozici pro zkoumání významu této informace). Inovace pak není ničím jiným než novým významem. Uvědomme si, jak složitě se šířil světem mem křesťanství, jak málo bylo učedníků, apoštolů a evangelistů, jak byli křesťané pronásledováni, a to zdaleka nejen ve starém Římě. Přitom se nejednalo o úplnou novinku, ve vztahu k judaismu se jednalo o cosi, co by se dalo nazvat jako „upgrade“. Podobným upgrade monoteismu byl i islám, ale judaismus, křesťanství a islám vytvořily trojici zcela konkurenčních, ba nesmiřitelných memů. Jsou přitom v podstatě o tomtéž, jen se nacházejí navzájem v časovém posunu a byly a priori určeny pro jiná prostředí. Jsou však i memy, které jsou navzájem se doplňující, komplementární nebo dokonce spolupracující. Například mem sekularismu je navzájem se doplňující s memem liberální demokracie.

Některé nápady se šíří rychle a globálně, například nošení basebalové čepice kšiltem dozadu nebo digitalizace, jiné se prosazují nebo jsou odmítány v určitých vlnách, jako třeba jaderná energetika. To co je pro vznik inovace a její prosazení do života důležité je určitá kvalita prostředí, ve kterém se proces odehrává. Obecně by mělo být takové, aby poskytovalo prostor pro posouzení a vyzkoušení nového vedle starého, nechalo je nějakou dobu koexistovat. Proto je vždy složité, když se nové nebo staré prezentuje jako jediné možné stylem „všechno nebo nic“. „Proinovační“ prostředí, o kterém se teď tolik mluví v souvislosti s potřebou hospodářského růstu, není žádným zázrakem nebo vymožeností moderní nebo postmoderní doby. Jde o jev, který se vyskytuje v historii poměrně často a neperiodicky. Jak uvedeno výše, má jednotné vnitřní elementární základy.  Na „makroúrovni“ je „proinovační“ prostředí je neodmyslitelně spojeno se suverenitou, nezávislostí a svobodou v daném společenství nebo na daném teritoriu. Inovace se mohou prosadit jenom tam, kde není dané společenství pod tlakem vyprodukovat na základě fungujícího paradigmatu maximální finanční zisk, který odvádí mimo svou působnost. Jen těžko může být inovační prostředí ve státě, jehož podstatná část ekonomiky je v cizích rukách. Stejně tak nemůže být inovační prostředí kdekoliv, kde je totalita, která trvá dlouho a přirozeně stojí na starém paradigmatu. Taková prostředí má jako ústřední téma maximální využívání starého a nové je bráno jako rušivý element, který bere onen příslovečný klid na práci.

Naše společnost byla v proinovačním úsilí dlouhodobě brzděna domácí a sovětskou totalitou, které nepříznivě hleděly nejen na inovace společenské, které byly interpretovány jako protistátní činnost, ale i inovace technické. Sovětský svaz například zašlapal do země nejen inovace v automobilovém průmyslu, ale rovněž poškodil rozvoj československé koncepci kolejových vozidel, včetně metra. Stalinské teze o kybernetice a genetice jako buržoasních pavědách, které odvádějí dělnickou třídu od jejich revolučních ideálů, a jejich prosazování v hospodářské politice KSČ, měly pro hospodářský rozvoj naší společnosti katastrofální důsledky. Současná situace není o nic lepší, protože zahraniční vlastníci českých podniků nemají žádný zájem na rozvoji české společnosti a požadují z našich podniků jenom výkon a inovační byznys si ponechávají doma, podobně jako tomu bylo za německého protektorátu. Od nich také pochází velký tlak na likvidaci základního výzkumu ve prospěch výzkumu aplikovaného. Posléze bude aplikovaný výzkum likvidován ve prospěch automatizovaných montoven. Podobně jsou z podniků vlastněných zahraničními subjekty vyváděny nejen služby, ale dokonce už i obchodní činnost. V našem domácím prostředí zůstávají stále více jenom osobní náklady včetně povinných odvodů, ale ani koruna navíc na alternativu nebo inovaci. Přitom to není to nutné, zahraniční vlastníci jenom využívají neuvěřitelně benevolentních českých předpisů. Nelze je vinit z toho, že jim neleží na srdci společenský a ekonomický rozvoj cizí země, ať už si s jejich vlastí hraje na Evropskou unii nebo ne. Takové podmínky nenalezly cizí firmy dříve ani v koloniích svých mateřských zemí, protože být kolonizátorem znamená nést určitou odpovědnost.

Odpovědné vedení jakékoliv organizace by mělo mít základní představu o životním cyklu základních funkčních celků této organizace a mělo by pracovat na jejich obnově. Žádná funkční část organizace není a nemůže být věčná a potřebuje obnovu a inovace. Pokud není součástí vedení jakéhokoliv systému plán jeho obnovy a rozvoje, pak prostě tam nemá jeho vedení personálně co dělat. To, co je standardem v činnosti každého živnostníka, který je plně odpovědný za svůj osud, to by mělo být standardem i v případě politického vedení země. Jinak totiž platí, že mimo pečlivě spravované prostředí je inovacím nejvíce nakloněno prostředí po kolapsu a zcela rozvrácené. Dobrým příkladem může být poválečné Německo nebo Čína po kulturní revoluci.

 

Čas sluhů a dluhů VI.

Nové za staré nebo naopak…?!?

Výměna nového za staré je nejednoduchý proces, který, jak bylo konstatováno v minulém pokračování této rubriky, zdaleka nezávisí jenom na vlastnostech onoho nového a starého, jakkoliv nutně platí, že v samotném prostředí změny musí být ono staré poněkud nefunkční a „unavené“ a nové připravené jej nahradit. Znovu je třeba připomenout a zdůraznit, že tento text nevnímá nové jako „lepší“, ale toliko jako „jiné“. Předpokladem úspěchu změny je mimo jiné sjednocení nastupujícího nového po stránce ideové a organizační. Pro kvalitu sjednocování je klíčová „úloha jednotlivce v dějinách“. Neméně však závisí na vnějších podmínkách, na celém kontextu změny. Kvalita komplexu těchto podmínek je nutně spojena s otázkou kvality místa a času změny. Dalšími parametry této kvality je míra tolerance ve společnosti a schopnost vytvořit dostatečně pestrou a různorodou sociální strukturu a v neposlední řadě i disponibilní množství využitelné energie potřebné ke změně.

Přidržme se právě myšlenky o toleranci a různorodosti a pestrosti, protože jde o parametry, které je možné v každé společnosti systematicky pěstovat jako součást její politické a sociálně ekonomické kultury. Pokud je pěstování takové kultury úspěšné, získáváme řadu dostatečně nezávislých dílčích prostředí, ve kterých mohou vznikat inovace v různých kontextech a prokazovat tak svoji životaschopnost. Nejde přitom zdaleka jen o příznivé prostředí pro inovace nebo změny obecně. Jde o skutečnou svobodu a demokratické smýšlení ve společnosti, kde je přirozené být demokratem bez ohledu na etnické, jazykové, generační nebo sociální různosti. Tolerance se nedá nařídit, tak jako selhalo heslo: „Proletáři, všech zemí spojte se! (takže se k tomu dodávalo: „…nebo vás postřílíme…!!!“). V EU se nedávno podobným způsobem zhroutila mantra multikulturalismu. Ještě před pár lety se proti němu nedalo v zásadě veřejně vystoupit, dnes jsou ti, kteří o něm hovoří, bráni jako snílci nebo naopak nostalgici, v každém případě ovšem náležející do propadliště dějin. Ve veřejném prostoru se objevují myšlenky, které by dříve znamenaly, když ne trestní řízení, tak alespoň exkomunikaci ze společnosti nebo dokonce mezinárodní sankce v rámci EU, tak jako vůči Rakousku za výroky Jörga Haidera. Současný, poněkud extrémní trend opovrhování a odmítání multikulturalismu je přirozenou reakcí na jeho dřívější hloupé a bezohledné zdaleka nejen mocenské, ale i společensky módní prosazování. Zároveň oba extrémy ukazují celkem jasně nejen na to, kde se stala chyba, ale i na to, kudy by mohla vést cesta nejen ke spolužití různých kultur a etnik, ale udržování a utváření různorodého sociálně ekonomického prostředí ve společnosti obecně. Znovu je třeba upozornit na to, že selhání evropského způsobu multikulturálního přístupu ke společnosti má závažné ekonomické důsledky a to zdaleka nejen v oblasti inovací. Jde o to, že podstatná část společnosti necítí sounáležitost se svým prostředím a rozhodla se z něj více brát než dávat, nejlépe pak nedávat nic a brát vše, co je možné. Toto masové „černé pasažérství“ má devastující účinky na celou společnost, protože je na jedné straně neuvěřitelně nakažlivé a na druhé straně budí až fanatický odpor, který je živnou půdou extremismu.

Základním omylem evropské koncepce multikulturalismu bylo to, že měla fungovat v rámci homogenního státu s jednotným zákonodárstvím, justicí, berním, zdravotním, sociálním i vzdělávacím systémem, zaměřeným na individuální svobodu, která degraduje v povinnost konzumovat a nakupovat to, co není třeba, za peníze, které nedostáváme za práci, kterou nechceme dělat. V rámci těchto bariér se pak mohou jednotliví občané odlišovat barvou pleti, v soukromí jazykem a mohou nejlépe v uzavřených prostorech a schválených akcích provozovat své náboženství a navíc cosi jako folklórní činnost, ovšem v mezích zákona. Francouzský spor o šátky je nedůstojný obou stran a podobně je nedůstojný německý údiv nad tím, že se z druhé a zejména třetí generace tureckých přistěhovalců nestali černovlasí a černoocí Němci, citující nadšeně Schillera, Goetha a Kanta v originále. Zvláště je to celé absurdní proto, že je skutečná německá elita dnes už víceméně anglofonní. Vzpomeňme v této souvislosti velice zdařilé soužití česko-slovenské, které vždy trpělo, když se přišlo s nějakou přitroublou unifikační koncepcí, třeba ideou československého národa. Na straně druhé, kdykoliv se propojila různorodost národních charakteristik a charakterů ve společných federálních týmech, výsledky byly pozoruhodné. Koncepce sovětského národa byla ještě větším nesmyslem, protože vycházel z toho, že se budou lidé postupně mísit do jednotného genotypu a navíc je v zásadě lhostejné, v jakém kroji a jakým jazykem chválí moudré vedení KSSS, generálního tajemníka, VŘSR a klasiky marxismu-leninismu. Přesto byl sovětský model přes veškeré chyby daleko sofistikovanější než to, s čím přišla EU. Sovětská totalita si velmi dobře uvědomovala potřebu systematického utváření vztahu občanů nejrůznějších skupin k vlasti. Že se to dařilo, vidíme dnes na Rusku na jeho obyvatelstvu. Naopak v Evropě, zejména západní, bylo a oficiálně stále je slovo vlast a vlastenectví stigmatem nacismu. Je to nepochopení důležitosti určité hodnotové struktury pro udržení společnosti.

Člověka a jeho život nelze zcela oddělit ani od času ani od místa, udělat z něj jakéhosi univerzálního tvora, který se stejně dobře nebo špatně cítí kdekoliv a kdykoliv. Pokus o vymýcení rozlišování kvality místa z lidských myslí zřejmě navazuje na velmi úspěšný pokus o vymýcení kvality času. Křesťanství a následně osvícenství s moderní vědou ponechaly v našem vnímání až na řídké výjimky jen čas ve smyslu kvantitativním a to ještě liniovém a nejlépe v podobě přímky opatřené šipkou s neměnným směřováním od minulosti k budoucnosti. Je skoro neuvěřitelné, že stačilo pár desítek let a rozmach přístrojů na měření času a pojem kvalita času se z našich životů rychle vytratil. Přitom staří Řekové měli pro čas dva výrazy, jeden pro kvantitu, tedy „chronos“ a druhý pro kvalitu času, tedy „kairos.“ K tomu připočtěme i výraz „hórai“, který vyjadřuje časový úsek více nebo méně vhodný pro úspěšné konání. My to známe spíše z barů, kde nám transparent „happy hours“ signalizuje, že dostaneme více pití za nižší cenu, nejčastěji pak dvě sklenky za cenu jedné. Pokud bychom hledali v našem prostředí místa, odkud ještě „kairos“ nevymizel, musíme se podívat na mistry ve svých oborech. Jenom mistr kuchař umí říci, kdy jsou těstoviny „al dente“, i když na obalu je uvedeno, že za 7 minut. Stejně tak vinař dokáže přesně určit, kdy je čas sklizně vinné révy, i když všichni víme, že na podzim, a proto jsme si sklizeň naplánovali na 16. září, na den sv. Ludmily. Ani patronka české země však nezpůsobí, že bude pro vinobraní vhodná chvíle. Všechno má svůj čas, říkávala moje babička a jen některý čas je vhodný k určitému konání. Je čas sbírání kamenů a je čas jejich rozmetání, říká biblická moudrost.

Každá doba má také svého ducha, kterému se hezky česky říká „cajtgaist“ a latinsky „genius tempori“, což je daleko méně známý a jazyku frekventovaný sourozenec „genia loci“. Na straně druhé bez „chronosu“ bychom asi těžko něco organizovali, protože představa, že se sejdeme, až se všichni dobře vyspíme a nasnídáme, by asi velký úspěch setkání nepřineslo, pokud bychom se vůbec sešli. Bez „chronosu“ by jen těžko mohla vzniknout celá ta podivná i podivuhodná „vědotechnika“, kterou Evropa obohatila celý svět. Zkrátka „chronos“ a „kairos“ jsou dvě neoddělitelné součásti času, pak místo má také svůj rozměr, velikost, vyjádřenou počtem nějakých jednotek, ale má i kvalitu, která je objektivní a subjektivní. Záleží totiž nejen na tom, jestli máme své křeslo v restauraci nebo v opeře, ale také na tom jaký máme k tomu místu vztah. Místo nejen jako prostor daný metrikou, ale místo jako „topos“, mající svůj „genius loci“, hebrejsky „makom“. Jak vidno staré jazyky mají, jak pro čas, tak pro místo či prostor daleko bohatší slovník než je tomu v současnosti. Pokud půjdeme trochu do odborné literatury, pak najdeme i paralelu k „ekotonu“, jako rozhraní dvou nebo více míst. Tím výrazem je „transgrese“, česky přeliv, jako hranice dvou a možná i více dob, charakterizovaných svými odlišnými duchy, jinými slovy, majících odlišné prostory důvodů a v důsledku toho i jiné komplexy pravidel.

Jakkoliv předchozí pasáž připomínala spíše historický, filosofický nebo jazykovědný koutek, ukazuje základní předpoklady toho, jak dělat úspěšnou multikulturní politiku, tedy jak úspěšně reagovat na danou různorodost a pestrost společnosti, nebo, jak různorodost a pestrost ve společnosti udržovat či dokonce vytvářet, jak společnost jako celek i jako souhrn jeho částí udržovat v dynamické rovnováze a přitom schopnou reagovat na vnější změny prostředí i generovat svoje vlastní změny. Především je nutné se zbavit onoho nepříjemného zlozvyku, který se stále více v evropském politickém myšlení prosazuje, a tím ono příslovečné „všechno nebo nic.“ Podoba pestré a různorodé společnosti v rámci homogenního státu s pravidly, které jsou buď, každý pes jiná ves, anebo vycházejí z tradice jedné, té nejstarší nebo nejsilnější části společnosti, se neosvědčila a nadělala daleko více škody než užitku, pokud ovšem nepočítáme nabyté zkušenosti. Zkušenosti ze všech úspěšných multikulturálních projektů v různých impériích v dějinách se zdá, že je zapotřebí vytvořit pro každou entitu ve společnosti její místo a poskytnout jí dostatek autonomie. Ta spočívá v zachování základ rodinného a dědického práva, základního školství, náboženství a dokonce i zachování základních prvků sociálního systému. Základem fungování entity je schopnost toto fungování zabezpečit a v jeho rámci dokázat druhým něco užitečného nabídnout. Na straně druhé je zcela legitimní, když je po jednotlivých entitách požadována ze strany ostatních účast na společných projektech a deklarace loajality ke společnému státu. To, co je z hlediska vedení a řízení společnosti klíčové, je péče o strukturu společenských „ekotonů“, jako přechodů mezi místy, ale i společenských „transgresí“, přelivů mezi různými dobami, ve kterých entity žijí. Jedním ze základních omylů je totiž to, že všichni žijeme v jednom čase, nebo v jedné době, ale to je pravda jenom podle konkrétního kalendáře nebo podle časového signálu z Frankfurtu nad Mohanem, tedy v kategorii „chronos“. Lidé a jejich skupiny žijí v rámci jedné společnosti, jurisdikce a jednoho teritoria v různých dobách a to nejen podle svého etnika, kultury a náboženství, ale rovněž podle své generace, sociálního statusu a řady dalších parametrů. Bez dostatečného citu a respektu pro tuto skutečnost bude velmi obtížné dosáhnout ve společnosti pocit sounáležitosti a hlavně zajistit schopnost kolektivní akce. Zkrátka a dobře, pokud se máme pokusit nalézt klíčové slovo, pak si musíme uvědomit, že jde o maximálně efektivní síť možností komunikace ve společnosti. Tím klíčovým slovem je „možnost“. Znalci bible tvrdí, že i jejím klíčovým slovem je možnost, hebrejsky „timšel.“

Dalším zásadním pochybením evropského přístupu k jakémukoliv problému, který se v prostředí vyskytne, je téměř absolutní převaha kauzality a kauzálního usuzování doslova nad vším ostatním. Hluboké přesvědčení o tom, že každý jev má svůj důvod a svou příčinu a na straně druhé, že všechno má nutně své důsledky. K tomu přispívá i přesvědčení, že jsme schopni důvody a příčiny odhalit, ať již prostřednictvím vědeckých metod nebo méně sofistikovaným způsobem, například mučením. Je to spojeno s dalším přesvědčením, že mezi sebou máme takové jedince a takové instituce, které jsou vyvolány a povolány k hledání pravdy. Celé dohromady to dává skvělé podmínky pro to, aby mohl být kdokoliv obviněn z čehokoliv. Navozením podobné atmosféry strachu je dosaženo toho, že takovou vystrašenou společnost je snadné ovládat, a to jak plošně, tak prostřednictvím vyděšených obslužných elit. V rámci tohoto všeobecného strachu je také velmi snadné kohokoliv nařknout z toho, že někomu dluží nebo že někoho zadlužuje. Kvete udavačství, protože někdo přece za to musí moci a navíc přece „není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu“. To vede společnost k hlubokému morálnímu úpadku, udavačství je velmi vážená společenská aktivita a udavači jsou veřejnými i státními institucemi preferování již od nejútlejšího předškolního věku. Z hlediska časového pak taková společnost bloudí v minulosti, neustále se v ní přehrabuje a nalhává si, že v minulosti leží všechna bída i sláva současnosti. Nabývá to celé absurdního rozměru, kdy je vážně tvrzeno, že současné jednání nemá na naši přítomnost v podstatě žádný vliv, že je třeba znovu a opět pátrat v minulosti. Výsledkem je, že přítomnost nežijeme, ale permanentně ji vyšetřujeme. Tento investigativní vztah máme, bohužel, i k budoucnosti a tento styl uvažování o budoucnosti se neblahým způsobem mísí s odvěkou snahou budoucnost předpovídat a ústí v absurdní tendenci budoucnost nařídit. Dalším květem zla na této rostlince evropského myšlení je možnost kohokoliv kdykoliv obvinit z toho, že zadlužuje své děti nebo že nesplácí dluh svým předkům. Je to hrubý mocenský a manipulativní zásah do vnímání mezigenerační i rodinné solidarity, kterou Evropa a její instituce již několik set let systematicky rozbíjejí a nyní chce její nedostatek kvantifikovat, učinit za něj odpovědného člověka a nejlépe tento deficit zdanit, pod pláštíkem toho, že jej takto budeme splácet.

Východní myšlení nemá žádný problém s tím, že se některé jevy dějí prostě jenom tak, že existují vedle sebe a žádný z nich není ten více správný.  V evropském myšlení je v tomto ohledu nejznámější Jungova „synchronicita“, Kammererův „zákon sérií“ nebo Pauliho „princip neurčitosti“. Jejich problém spočívá v tom, že chtějí vědeckými metodami popsat to, co se vědě vymyká, vzpírá se kvantifikací a statistickým metodám. Toto nekauzální vnímání souvisejících jevů vyjadřuje i lidová moudrost, která se mnohde stala jeho posledním útočištěm. Připomeňme jenom moudrosti typu „o kom se mluvívá, nedaleko bývá“, „neštěstí nechodí nikdy samo“, německé „wo Tauben sind, fliegen Tauben zu“, nebo ono kafkovské, že „pocit viny přitahuje soud.“ Na druhé straně v čínské válečné praxi se ještě před sto lety zcela běžně volila taktika boje podle I-ťingu. V současné době je zřetelně patrné, že východní myšlení je v otázce přijímání inovací daleko pružnější a lépe a konstruktivně přijímá i samotné prvky západního myšlení, přinášejícího „vědotechniku“ a odlišný pohled na svět. Východ si je vědom toho, že dva pohledy jsou lepší než jeden, že nejde o souboj paradigmat, ale o lepší obraz reality, zatímco západní myšlení odlišné přístupy neustále šetří, porovnává a hodnotí, aniž by dokázalo přirozeně těžit z jejich komunikace a sdílení hodnot, která nutně přináší celou řadu inovativních pohledů a s nimi i nových hodnot. 

Kvalita „proinovačního“ prostředí tedy bezprostředně závisí na tom, jakým způsobem je do něj zasahováno a jakým směrem je utvářeno. Pokud provedeme krátké shrnutí, pak je možné podtrhnout právě systematické úsilí o co nejširší možnost komunikace a sdílení hodnot mezi různými entitami, místy i časy v našem prostředí. Cílem je nastolení takových vazeb, které umožňují spolužití a vytváření nové kvality prostředí. Kvalita vazeb záleží nejen na komunikaci, která po nich probíhá, ale zároveň i na jejich architektuře, na tom jak jsou tyto vazby udržovány a inovovány. To předpokládá zcela přirozeně více vzájemně provázaných úrovní komunikace a zároveň vytváří nesmírně složitý kontext této komunikace, do kterého je tato komunikace, zcela v duchu původního významu latinského slova „contextus“, doslova vpletena a bez něhož se nemůže obejít. O takových komunikačních vazbách můžeme směle tvrdit, že jsou určující i pro utváření samotných komunikujících subjektů. Známe řadu úsloví o tom, že na základě popisu našich vztahů nám bude řečeno, kdo jsme. Příkladem může být úsloví, řekni mi, co čteš nebo co jíš a já ti řeknu, kdo jsi. Kontext, tedy ono propletení, je právě tím, co musíme překonat a rozplést, když chceme věci změnit. Nezapomínejme, že tradičně se to neobejde bez úsilí až násilí a v každém případě to chce čas. Dnešní doba nepřeje těm, kteří se do toho chtějí seriózně a s plnou odpovědností systematicky pustit. Naštěstí ovšem dnešní doba ještě daleko méně přeje Alexandrům všeho druhu, kteří tak rádi rozplétají propletence mečem, Kdo by snad pochyboval o tom, že péče o kvalitu vazeb nepřináší své ovoce, nechť se rozhlédne kolem sebe. Stačilo dvacet let systematické poltické, mediální a legislativní podpory predátorství, sociopatie a sociální deprivace všeho druhu a v naší společnosti nejen vyrostli znamenití predátoři, sociopati a deprivanti všeho druhu, ale navíc četnost jejich výskytu na vedoucích funkcích v soukromém i veřejném sektoru je až neuvěřitelná. My starší si pamatujeme, kam v letech normalizace přivedla společnost podobná systematická politická, mediální i legislativní podpora normalizovaných a normovaných vztahů a standardizovaných šedých prefabrikátů všeho druhu. Společnost se zbavila životaschopnosti, ale v některých segmentech žila dál a toužila po změně. Je na čase si položit otázku, jestli to, co prožíváme je to, po čem jsme tehdy tolik toužili. Anglický král Jiří VI. ve své známé královské řeči v prvním válečném projevu řekl, že Británie pozvedne meč proti ideologii, která je osudnou každému civilizovanému řádu, stojící na primitivní doktríně, že pravda je na straně síly, ze silnější má pravdu.

Tento boj byl tenkrát a ještě mnohokrát úspěšně vybojován, ale nebyl, není a nemůže být nikdy dobojován a není jiné cesty než se této doktríně postavit nejen s rozumem, ale i s ohněm a mečem znovu a znovu. Všechny úspěchy v tomto boji byly vybojovány především těmi z nás, kdož tento boj vybojovali v sobě samých. Tento boj je věcí každého z nás a platí, jak říká starý Indián, že v nás zvítězí ten vlk, kterého krmíme…

 

Čas sluhů a dluhů VII.

Dlužíme svým možnostem…?!?

Tento a možná i následující  text budou věnovány otázce možnosti a jejího vztahu ke skutečnosti. Pokusíme se rovněž odpovědět na otázku, jestli jsou možnosti předem dané, nebo zda je možné si je vytvořit, a hlavně jestli někdo celé řídí, tedy, do jaké míry jsou možnosti skutečnými možnostmi. V našem tématu „času sluhů a dluhů“ se tak zamyslíme nad tím, jestli důležitým zdrojem nerovnováhy není právě disproporce mezi možnostmi a skutečností, jestli tam nevzniká závislost a dluh, který tak často v hovorové řeči odbýváme frází: nikdy se s tím nevyrovnal. Jak, kdy a s čím se měl dotyčný vyrovnat, bude patřit mezi další odpovědi na otázku, čím vším je nám možnost.

Možnost, šance, příležitost, východisko, schopnost, potenciál, eventualita, přijatelnost  a bůh ví, kolik ještě synonym má v češtině tento pojem. A to  nemluvím o rozličných kontextech a postavení možnosti v různých jazykových prostředích. Možnost je mimo jiné samozřejmě oblíbeným rejdištěm filosofů, a proto budiž hned na počátku řečeno, co k pojmu „možnost“ uvádí Slovník filosofických pojmů současnosti od Jiřího Olšovského.

Pojem vyjadřující bytostný základ, podmínky směřování vývoje skutečnosti, jež ještě neexistuje. Prvotní možností je pohyb zjevování skrytosti v neskrytost, pohyb vcházení jsoucna do zjevu, možnost jevení vůbec, počátek světa, univerza; příchod něčeho nového. U Aristotela je sám pohyb dán přechodem z možnosti do skutečnosti. Pro S. Kierkegaarda, M. Heideggera aj. je skutečnou možností člověka možnost svobody. Ryzí existence se může pronikat do nekonečnosti. Máme tak možnost tázat se po nás samých, po našem vlastním bytí, vnímat a nacházet své možnosti, otevírat se svým nejvlastnějším možnostem. V pravé existenciální podobě se člověk probouzí ke svým možnostem.

K tomuto nejednoduchému sdělení se v průběhu tohoto textu několikrát vrátíme, protože si zaslouží vysvětlení a my budeme mít možnost to udělat. Cestu za možností a jejím významem začneme ve školních lavicích. Totalitní středoškolské vzdělání mi přineslo v rámci povinné literatury do cesty Steinbeckův román Na východ od ráje. Profesorka češtiny, která se nám nezdála ničím zvláštní, nám s podivuhodným důrazem vysvětlovala skutečnost, že celý román se vlastně točí kolem jediného slova -„timšel“, ačkoliv je tam uvedeno prý jen pětkrát. „Timšel“ je hebrejské slovo a znamená: můžeš, máš možnost.  Vzpomínám si, jak se mi poselství tohoto románu propletlo, ale snad nepopletlo s poselstvím z „Příběhu opravdového člověka“ Borise Polevého, i na to, jak jsem začal zjišťovat, že když člověk chce, že opravdu mnohé může. Doba středoškolských studií a malin nezralých přirozeně přinesla i studium citátů. Připomenu jen Mardenovo: „Slabí lidé čekají na příznivou příležitost, silní si ji vytvářejí“, a Napoleonovo „Slaboši čekají na příležitost, silní ji vytvářejí“, které doplním myšlenkou Lao´ce, že „Silní neumírají přirozenou smrtí“. Na téma možnosti zmíním ještě Čapkovo: „Neúspěch: nevyužít příležitost, úspěch: zneužít příležitost.“ Neopomenu ani svého profesora deskriptivní geometrie z tanvaldského gymnázia, mimochodem-jmenoval se Jiří Kadavý a v nestřeženém okamžiku se z něj stal výše uvedený Jiří Olšovský, který nám vždy tvrdil, že je nezbytné si přiznat, „že když něco je, pak to nutně bylo a často stále ještě je možné“. Kdysi jsem se sám pokusil při nějakém rozhovoru formulovat můj osobní pocit svobody a tehdy jsem odpověděl, že je někde mezi tím, že „nemusím dělat to, co nechci a nechci dělat to, co mohu...“

Podruhé jsem se s klíčovou rolí slova možnost potkal před více než dvaceti lety v knize Roberta Fulghuma „Možná ano, možná ne“. Je tam popsán poslední biblický rozhovor mezi Jehovou a Kainem, kde Jehova říká, že Kain může (měl by, musí) nad zlem zvítězit. Použité hebrejské slovo je opět „timšel“, některé autority říkají, že správně je „timšal“. To podstatné ovšem je, jak se toto slovo překládá a vykládá. Jsou lidé, věřící i nevěřící, kteří pokládají výklad slova „timšel“ nejen za jeden z nejobtížnějších úkolů, které před nás studium bible klade, ale zároveň za klíčové rozcestí, za kterým už  bible může být chápána buď jak dogma, nebo jako kniha hlásající mírný pokrok v mezích možností, anebo jako knihu o klíčové roli svobodné vůle pro utváření tohoto světa a jeho možností. Setkání s Robertem Fulghumem mě přimělo k hlubšímu studiu bible a jejího Starého zákona, zejména knihy Genesis a jakkoliv je to asi podivná oklika, vrátilo mne to časem k dalšímu studiu evoluce a pokusu o lepší pochopení Darwinových myšlenek. Postupně jsem dospěl k závěru, že nejen celé texty se točí kolem jednoho slova - možnost. Točí se kolem něho i spousta našich činů. Možná se kolem něj točí i celý náš život. A nejen náš, ale život jako celek. Že konec konců kráčíme po cestách vyvolených a nikoliv přisouzených.

Charles Darwin byl génius, který možná poprvé od časů presokratiků Anaximandra, Hérakleita či Tháleta přišel s ucelenou teorií, kterou se sama věda snažila a doposud snaží víceméně pokradmu spoutat do šuplíku redukcionismu, statistiky nebo fázových prostorů, jakkoliv obecně jsou známy spíše konflikty darwinistů s kreacionisty nebo bigotními křesťany. Zakladatelé moderní vědy totiž byli hluboce věřící křesťané, kteří neměli žádný problém se stvořením a Stvořitelem, a tak i věda nese ve svém metodologickém založení hluboký vztah k rovnováze, stabilitě, k výchozím stavům a navracení se k nim. Jen ono ekvilibrium neurčuje Bůh, ale přírodní zákony, které jsou neměnné, dané nějak, někým v pra, pra, pra, praminulosti. Tato minulost se neustále posouvá, tak jak se k ní dokážeme propracovávat pozorováním a stále tam velkého Zákonodárce nevidíme. Církve už před časem rezignovaly na to, aby hrály hru na schovávanou a ukrývaly Boha na nebesa a většinově ho přesunuly do nás samotných a potutelně říkají, podobně jako stará prostitutka Vilma: „Hledej, šmudlo…“ Je to moc chytré, protože tak zabily hned několik much jednou ranou.  Pokud mohu neuměle vyjádřit to, jak jsem Darwina pochopil já, pak jde o to, že svět kolem nás je v každém okamžiku výsledkem sjednané dohody všech, kteří do toho mohou mluvit. Jde o vyjednávání po vertikále i horizontále, vyjednávají mezi sebou navzájem jak složité tak jednoduché struktury, účastní se ho okamžité pohledy, vize i zkušenosti, ale možná vyjednávání probíhá i po osách, které doposud neznáme. Nejde o nic předem určeného, něco, co by se dalo absolutně podřídit statistickým metodám, přírodní výběr není výběrem z předem daného, není postaven na vítězích a síle, jako stigmatu pravdy a spasení, ale na spolupráci. Darwinův výraz „struggle“ je bližší svým významem pojmu „spoluusilování“ než pojmu „boj kdo z koho“, ale hlavně vše je v ustavičném úprku od rovnováhy, která je pro mnohé vědeckým zaklínadlem a cílem jejího snažení. Tedy většina modelů, které stojí na pojmu rovnováhy nebo rovnováhy s rouškou pojmu „dynamická“, je sice pěkná, pochopitelná, ale víceméně nepoužitelná. Kdo by chtěl příklad nejklasičtější, nechť si připomene rovnováhu tržní. Kdybych měl Darwinovu práci k něčemu alegoricky připodobnit, pak k legendárnímu výroku umírajícího rabína, který sdělil nastávajícím pozůstalým, že tajemství tohoto světa spočívá v tom, že všechno je jinak.

Doposud uvedené poznatky umožnují seriózně se zabývat možností, že klíčový zdroj  života, a to nikoli pouze toho biologického, ale i toho společenského a kulturního, je v jeho různorodosti, jinými slovy v počtu a odlišnosti možností, které se mu naskýtají pro další vývoj. Možnost je v tomto kontextu možné vnímat jako zdroj pohybu, což by odpovídalo aristotelovské definici pohybu od možnosti ke skutečnosti. Obecněji snad lze v dnešním kontextu konstatovat, že změna je definována jako pohyb mezi dvěma úrovněmi různorodosti souboru možností podle toho, zda dochází k uspořádávání, tedy o změnu v souladu, nebo dezorganizaci, tedy o změnu v rozporu s informačním tokem. Jde o redukci a produkci možností.

Představme si různorodost souboru možností na úrovni souboru produktů, ze kterého vybírá nákupčí supermarketu, potom různorodost souboru možností na úrovni zboží v regálech supermarketu, ze které zákazník naplňuje svůj košík a následně různorodost souboru možností na úrovni plného košíku, ze kterého manželka vybírá skladbu večeře. Konečně, vybíravý strávník sní následně jen něco. Jde o čtyři různá třídění, čtyři různé systémy kritérií, tedy čtyři různé struktury informací, které redukují různorodost souboru možností na vstupu do konečné podoby různorodosti na výstupu. Zároveň ovšem produkují touto redukcí nové vstupní různorodosti pro nová třídění. Jde o čtyři navazující gradienty různorodosti souboru možností, kde výstup jednoho je vstupem následujícího s různou trajektorií přechodu, podle toho, jaká kritéria výběru v něm jsou uplatňována.

Daleko obtížnější je představa toho, jak lze podobně vědomou činností dosáhnout produkce různorodosti souboru možností nikoliv organizací, ale dezorganizací. Teoreticky je věc jasná, jednoduše řečeno, jde o zvyšování počtu prvků buď tvorbou nových, nebo porušováním a dělením existujících vazeb v existujících prvcích. Jde o produkci bifurkací, které jsou obvykle zmiňovány při samovolném rozpadu řádu a jeho postupném přechodu v chaos. Zároveň jde o schopnost hledání nových vazeb, jiného způsobu skladby částí. Ani představa rozebírání a znovu odlišné skládání stavebnice, například Merkuru nebo Lega, za přispění nově nakoupených odlišných i totožných dílků se nezdá intuitivně správná. Promyšleně dezorganizovat je zřejmě daleko obtížnější než promyšleně organizovat, protože dezorganizační procesy jsou vysoce náchylné k pádu do pozitivní vazby a lavinovitě se šíří daleko častěji než procesy organizační. U makrostruktur to vnímáme zřetelněji než u dění v kvantovém mikrosvětě, ale je to zejména proto, že o světě planckových rozměrů obecně víme málo. Nové možnosti pochopení makro i mikrosvěta a jejich podobnosti se otevřou, jestliže prokážeme strukturu časoprostoru a poodhalíme tajemství temné hmoty a energie. Čas patří k základním zdrojům naší existence a  bylo by dobré vědět o něm víc než ono augustinovské „nevím.“ Tedy, pokud nebereme v potaz onu absurdní, leč populární redukci „čas jsou peníze.“

Z toho plyne poučení, že snadnější je vyhledávání nových možností v existujících strukturách než vytváření nových možností jinak než revolucí, kvalitativní inovací řádu nebo kreativní destrukcí. Ještě jinak vyjádřeno, emergence chaosu je častější než emergence řádu a dosažení synergických efektů je obtížnější, než dosažení efektů dynergických. Možná to souvisí  se směřováním systému podle druhého termodynamického zákona, tedy směrem k vyšší entropii. Na čem ovšem záleží zcela určitě, je způsob třídění, uspořádání filtru a samozřejmě, pokud existuje, zaleží na osobě třídiče. „Praotcem třídičem“ je Maxwellův démon, ale obecně jde o stabilizovaný soubor informací, v podobě kritéria nebo dokonce regulátoru, někdy spontánně vzniklý, který může být  v některých případech nazván atraktorem. Znovu se v tomto textu vynořuje starý Indián se svou moudrostí o dominanci lépe krmeného vlka. Opět máme možnost si vybrat, kterého vlka budeme krmit. Timšel.

Pro zjednodušení dalšího výkladu by bylo dobré „různorodost souboru možností“ nějak pojmenovat, ale není to úplně jednoduché. Některé autority používají výraz „varieta“, ale ten je příliš konkrétně ukotven jak v biologii, kde má význam poddruhu, a pak zejména v matematice, kde je názvem pro konkrétní algebraický objekt. Jako možný neologismus navrhuje autor textu pojem „optioversita.“

Pokud přijmeme úvahu o možnosti a optioversitě prostředí jako o klíčovém zdroji života a existence vůbec, otevírá se před námi ohromná možnost pohlédnout na naše prostředí trochu jinak a lépe pátrat po možnostech, které se nám nabízejí a ptát se zda bychom jich nedokázali lépe využít. V dalším textu bude užitečné jemnější rozlišení pojmů „možnost“ a „příležitost.“ Možnost je něco obecného omezeného jen atributem cíle, zatímco příležitost je možnost spjatá s konkrétními subjekty, kterým se naskýtá. Na počátku této řady od obecného ke konkrétnějšímu stojí čistá možnost, zmiňovaná ve slovníku. Čistá možnost je singularitou, kategorií, tajemstvím, možnost čeho je dualitou, zatímco příležitost, jako možnost něčeho pro někoho, už je pluralitou. Opět je ukazuje, že naše prostředí zná jen tři číslovky jeden, dva a moc. Přeneseně řečeno, příroda počítá jen do tří a tím pro nás utváří možnost třídit naše prostředí na svět pocitů bez informace, svět informace lineární a konečně svět informace nelineární. Připomeňme jenom rovněž gramatiku skoro všech jazyků, ve kterých je obvykle akcentován singulár a plurál, ale v zásadě v každém je v menší nebo menší míře připojen i duál. V češtině to jsou typicky výrazy jako oba, obě, ale třeba řečtina je na duály bohatá. Některé primitivní jazyky znají rovněž jen výrazy pro jedno a pro pár a vše ostatní už je moc. Připomeňme také zásadu římského práva, že kolektiv tvoří až tři osoby „Tres faciunt collegium“. „Dva jsou rada, tři jsou zrada“ je jinou podobou vyjádření zásadního kvalitativního přechodu mezi párem a kolektivem, které obsahuje slovesnost snad všech známých kultur.

Vraťme se k citátům o tom, že silní (si) vytvářejí příležitosti a zdůrazněme, že před lídry a silnými stojí obecný úkol rozšiřovat optioversitu prostředí, a protože to mohou vykonat právě jen a jen oni, protože jsou dostatečně silní a schopní, je to jejich přirozenou povinností a odpovědností. Znamená to tolik, že bychom mezi sebou měli vybírat a volit především takové zástupce a takové vůdce, kteří nám dávají možnost a příležitost nikoliv něco konkrétního. Nedávat ryby, ale především umění, a snad i technologii rybolovu. Je to totiž právě úroveň poznání, kvalita znalostí a dovedností, které nám umožňují naše prostředí a možnosti a příležitosti v něm obsažené lépe rozeznávat, i když nedokážeme prostředí transformovat, a tím příležitosti a možnosti tak vytvořit. Možnosti jsou tak nejčistší formou potenciálu nebo také kapitálu, který je v daném prostředí ukrytý. Kapitál je tedy singularitou, kategorií, tajemstvím nejen z teologického hlediska, jak naznačuje i název knihy Hernanda de Sota „Mystérium kapitálu“. Podstatou kapitálu není jeho fyzický nosič, ale možnosti s ním spojené, které pro jednotlivé účastníky trhu tvoří příležitosti, které se skládají ve složitý pluralitní systém vlastnictví. Pokud bychom hledali duální vztah, pak ten je v tomto kontextu reprezentován majetkem, který má svého majitele a není předmětem trhu. Z jiného pohledu si můžeme přiblížit pohled na naše prostředí jako na kvadranty, ve kterých se kombinuje linearita a nelinearita na jedné straně a nízké a vysoké energie na straně druhé. To je blízké uspořádání, které popisuje Nassim Taleb, a v čtvrtém nelineárním s vysokými energiemi bydli jeho „černé labutě.“ Kvadranty lze vrstvit buď podle toho, zda naše prostředí rozdělíme na vnitřní a vnější, nebo zda začneme uvažovat singularitu a budeme vnímat podobně uspořádané kvadranty v neznámu či tajemnu.

Nezbývá, než se závěrem pokusit zodpovědět otázku z titulku tohoto pokračování naší rubriky. Odpověď zní samozřejmě ano. Možnostem jsme totiž dlužni vždy a nikdy nemůžeme říci, že jsme všechny dokázali identifikovat a důkladně posoudit. Nikdy nejsme schopni možnosti vrátit vše, co nám nabízí. Naším osudem zůstává ve vztahu k možnostem negativní saldo, ale je důležité se snažit, aby účet byl vyrovnán. Patříme mezi bytosti, kterým dává příležitost možnost obětovat ji namísto nás samých. Takovým se podle některých autorit říká popperovské. To nám, lidem, a zřejmě i dalším organismům, u kterých to zatím neumíme s jistotou určit, umožňuje snadněji přežít než bytostem, které musí jednu z nabízených možností prožít, což bývá často jejich poslední životní akt, těm se říká skinnerovské, nemluvě o bytostech, pro které možnost vlastně neexistuje, takovým se podle stejného rozdělení říká darwinovské. Zůstává otázkou, jak nazvat organismy, které dokážou svým možnostem obětovat životy svých bližních, a to v zásadě v libovolném počtu. Snad hitlerovské nebo snad stalinské…?!?

Je to paradoxní, že takové organismy s pevným vzorcem chování dostaly jméno po muži, který postavil možnost minimálně na roveň boha a jediné jím zjevené či vědou aprobované pravdy, čímž zpochybnil obé. Termín „obětovaná možnost“ nebo „obětovaná příležitost“ má i jinou souvislost, než jenom podíl na definici popperovské bytosti. Jedna z ekonomických teorií pojednává právě o termínu „náklady obětované příležitosti“ anglicky „opportunity costs“ a učí nás něco o tom, co nás stojí naše rozhodování a volba mezi možnostmi. Říká nám, že naše rozhodnutí nás stojí minimálně tolik jako nejhodnotnější alternativa a z tohoto zorného úhlu je moudré posuzovat příjem z možnosti, kterou jsme se rozhodli realizovat. Termín „ekonomický zisk“ zahrnuje nejen náklady „explicitní“ na realizaci, ale i náklady „implicitní“ na obětovanou příležitost.

Optioversita jako charakteristika prostředí přímo nabízí některé teze nebo hypotézy. Například, že čím je poměr optioversity přežití nebo přetrvání k optioversitě smrti nebo zániku větší, tím je bezpečnost a zároveň udržitelnost daného systému větší. Přirozeným se zdá, že optioversita řídicího systému musí být podobná optioversitě řízeného systému a navíc musí být řídicí systém schopen absorbovat odebranou neuspořádanost z řízeného systému. Jinými slovy, řídící by měl vstřebat i případné externality řídícího procesu. Do třetice se nabízí teze, že bez optioversity se prostě nelze obejít, což odpovídá již šedesátileté myšlence W. Asbyho o „nezbytné varietě“ Má-li cokoliv přežívat a adaptovat se musí obsahovat alespoň minimální optioversitu. Čistě deterministická uspořádání nemohou přežít ani přetrvat. Otázkou zůstává, zda mohou být replikována nebo dokonce, zda se mohou reprodukovat. To lze aplikovat na otázky míry demokracie politických uspořádání - od anarchie, přes liberální demokracii až k nejrůznějším formám totality. A nejen to. Rozdílný stupeň optioversity je jednou z klíčových charakteristik pro „rozdíl mezi městem a venkovem“ a odpovídá na otázku rozdílného množství inovací, vznikajících v obou prostředích. V neposlední řadě si v této souvislosti připomeňme jako charakteristiku  „proinovativního prostředí“ vyšší optioversitu přechodů lokálních, ekotonů, a dobových, transgresí, z minulého pokračování. Kdybychom dokázali optioversitu lépe kvantifikovat, dostali bychom nepochybně k řadě dalších podobně zajímavých závislostí, jaké obvykle přináší mezi výsledky pozorování přírodních jevů aplikace přirozeného logaritmu, zlatého řezu a Pí, „jež je na nebesích“

To vše přímo nabízí možnost učinit pokus zkoumat možnost ještě v následujícím pokračování této rubriky.  Otevřeme i otázku,  kolik možnosti bydlí v temnotách hmoty a energie.

 

 

 

Čas sluhů a dluhů VIII.

V našem poznání je naše moc…a v našem strachu moc nad námi…

Toto pokračování rubriky o sluzích a dluzích navazuje na předchozí text, který byl věnován možnosti a její rozmanitosti jako významnému zdroji. V jeho závěru byla otevřena řada témat, včetně příslibu novinek z oblasti problematiky temné hmoty a temné energie, zatím spíše pouze tušeného, než poznaného  zdroje netušených možností. Ve vzduchu se vznáší otázka na věčné téma, co když je všechno jinak…?!? Pro moudré lidi je jednou ze základních jistot právě to, že věci se mají jinak, než se zdají, ale stále drtivá většina lidí věří jen tomu, co je patrné na první pohled. Nalezení, určení, popsání a pochopení temné hmoty a energie zřejmě nepřinesou velký kvalitativní zlom v našem myšlení, ale nepochybně půjde o významný kvantitativní posun, který přinese ještě výrazněji poselství, že víme nejen příliš málo, ale ještě daleko méně o tom, kdo vlastně jsme, odkud přicházíme a kam směřujeme. To, co je důležité, je to, do jaké míry nás přesvědčení, že někdo něco, čemu sami příliš nerozumíme, ovládá, činí nás samotné nesvobodnými a ovladatelnými a naopak. Takové přesvědčení je v našem vědomí a především podvědomí neodmyslitelně spojeno s nejistotami, obavami a strachem všeho druhu.

Je důležité si uvědomit, že v lidských dějinách i v mýtech jsou zaznamenány taková poznání a prohlédnutí, které mají sílu změnit mocenské poměry, zejména pokud dotyčná moc stojí na jediném pravém ideologickém základu. V naší západní kultuře je nejznámějším a také, co do následků, nejnevinnějším, příklad prohlédnutí na základě dětského výkřiku „císař je nahý“, Andersenových Císařových nových šatů. Lidé se prostě smáli a opakovali to. U nás před čtvrt stoletím sehrál roli tohoto výkřiku Jakešův projev z Červeného Hrádku. Lidé se tehdy také smáli a opakovali to. Poznali, že se už nemusí a nemají čeho bát, že KSČ je nahá. Vzhledem k tomu, že každá vláda dříve nebo později degraduje k tomu, že jenom distribuuje strach, je takové poznání lidí, že se už nemusejí bát, předznamenáním jejího konce. V momentu, kdy v jednotlivci skupině nebo dokonce ve společnosti zmizí určitý strach, začíná vždy čas pohybu a změn. Všeobecně známá průpovídka, že „někdo „ztuhnul strachem“ má nutně i své opozitum. Pokud se zbavíme strachu, otevřou se před námi zákonitě nové možnosti.

Nejde jen o nedemokratické režimy vládnutí, které šíří strach mezi ovládanými, jak by se mohlo zdát podle císaře a Jakeše. Již mnohokrát jsme si připomínali v KONKURSNÍCH NOVINÁCH, že současný styl vládnutí evropských vlád a zejména ze strany Bruselu zdegeneroval na pouhou distribuci strachu, a to zejména ze sociální nekompetence mezi občany EU. Nejsme dost flexibilní, dost gender, free a cool, dost proškolení, dost „multikulti“, dost postmoderní. Jsme tlustí, uplácíme, pijeme alkohol moc a balenou vodu málo, kouříme, fetujeme, souložíme, ale neplodíme… Ani se nechce domýšlet, čím vším nás jednoho každého a všechny najednou neustále vyřazují z účasti na budoucím ráji dotací a slibují nám plameny pekelné v podobě poklesu trhu a plošné chudobě. Florentský Savonarola nebo bratr Kániš byli proti dnešnímu Bruselu a vládám evropským států pouhým trapnými naivními věřícími amatéry. K tomu přistupuje šíření strachu z toho, co nás přesahuje, a tím základním tajemnem dnešní doby je trh. Nemáme se mu snažit porozumět, máme to nechat na jeho veleknězích a mázích, kteří ovládají tajemné křivky trajektorií růstu. Je třeba takové zbožštění trhu principiálně odmítnout. Tržní síly neexistují ve vakuu, nezávisle na naší vůli. Jsou to lidé a jejich vůle, které ji formují. To tvrdí nejen nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz a celá řada jiných autorit. Při troše zamyšlení dojdeme k závěru, že tomu jinak nemůže být. Složitost trhu vyplývá z počtu jeho účastníků a objemu a kvality hodnot, které se nabízejí ke směně. Princip trhu však zůstává stejný a princip jeho regulace rovněž.

Každodenní praxe, paradoxně podporovaná společenskými vědami, je taková, že kdo se nepodvolí, kdo se pokusí okusit ovoce ze stromu poznání, ten bude nejen vyhnán z tržního ráje, ale bude zároveň i zatracen a utracen. Tak se k těm dvěma distribuovaným strachům z nekompetence a z tajemného, vše přesahujícího transcedentna připojuje do třetice strach z konce, ze smrti, lhostejno, zda fyzické nebo sociální. Přiznejme si zároveň, že rádi bojíme a rádi čteme o strachu a nedostatcích druhých. Jsme tím přitahováni a z toho těží média a roztáčejí kolo byznysu s nejistotami, obavami a strachem. Výsledkem toho všeho má být to, že se máme cítit dlužníky někoho, koho ani neznáme, ale máme být připraveni permanentně splácet něco, co nikdy splatit nemůžeme. Navíc jsme ochotni za uvedení tohoto stavu paralýzy strachem ještě zaplatiti neuvěřitelné peníze. Za této situace je velmi těžké se necítit dlužníkem, je k tomu třeba nejen hodně odvahy, ale i znalostí. Nebát se, umět a nedlužit a necítit se dlužníkem je dnes velmi, velmi těžké. Niccolo Machiavelli ve svém vladaři varuje před strachem, protože ten vede rychle k nenávisti. Na straně druhé však tento klasik preferuje strach před láskou jako stálejší zdroj moci. Tím správným zdrojem stálosti moci vladaře nad lidem je podle něho respekt, pokud možno vzájemný.

Dnes jsme na jedné straně svědky toho, že se stále více prosazuje jediná  pravá ideologie svobodného trhu a na druhé straně jsme svědky praxe stále větších mocenských zásahů do jeho svobody všude tam, kde může skutečně svobodným být. K tomu už více než století existují nejen vědecké teorie, ale i praktické zkušenosti, hovořící z obecného i konkrétního hlediska o tom, že jde o velký nesmysl. Konec konců sám Adam Smith tvrdil, že volný trh je utopie. Není to jen utopie, volný trh je jednoduše nonsens. Základní mýty ideologie svobodného trhu jako tržní rovnováha, někdy ve slabších chvílích s přívlastkem dynamická, předvídatelnost nebo samoregulace byly mnohokrát vyvráceny teoreticky a nepotvrdily se ani v praxi. Úspěchy kapitalismu nejsou úspěchy trhu, jsou to naopak důsledky jeho omezení mocenskými politickými rozhodnutími o nejrůznějších netržních  imunitách, jako monopolech, licencích, clech, dotacích a omezené odpovědnosti. Jako příklad může posloužit například rozkvět anglického textilního průmyslu v 19. století, který byl dán uvalením vysokých cel a na textilní produkci britskou korunou ovládané Indie a její následnou likvidací. Dalším příkladem může být uvolnění zákonných restrikcí volného trhu zvedených v důsledku velké hospodářské krize, ke kterému došlo na konci devadesátých let. Do deseti let se uvolněný finanční trh zhroutil.

Československo a Česká republika zažila mnohonásobnou likvidaci svého průmyslu a zemědělství v důsledku mocenských a ideologických rozhodnutí. Začalo to vylepšováním poměrů starého mocnářství za první republiky a přes dvě okupace jsme se dostali až k nadšené masové samolikvidaci hodnot z ideologických důvodů v letech devadesátých, kdy český průmysl byl obětována jako symbol totality, a dalším k likvidacím, například českého cukrovarnictví, na pokyn Bruselu jako vstupenky do EU. Již deset let nás likviduje systém všemožných dotací. Dotace má dvě dcery, insolvenci a exekuci, říká Bolek Polívka a jako klaun i jako zkušený muž má pravdu. A sestru korupci, dodávám já. I ten největší prosťáček ví, že dotace zakládá nerovnost a ničí lidskou iniciativu, svobodu a normální komunikaci. Veškeré kroky, ať již restrikční nebo liberalizační, kterých jsme ze strany zastánců „volného trhu“ svědky, směřují k vyvolání krizí a strachu z budoucího vývoje. Důvod je jednoduchý, v krizi jsou vždy větší zisky a vystrašení lidé se lépe ovládají. Klíčem je tedy opět strach.

Posledním strategickým tahem zastánců tržního hospodářství je stále narůstající restrikce a sankce volného trhu mezi Ruském a Evropou a zároveň se snaží prosadit tzv. Transatlantickou dohodu o obchodu a investicích (TTIP), která ve svém důsledku neznamená nic jiného než potlačení pozice především evropských národních států v  jejich sporech se soukromými nadnárodními korporacemi. USA jako politická zástěrka „soukromého“ Fedu a nesvéprávná EU, která je stále ještě závislá na vůli „veřejných“ členských států, zahájí v zájmu korporací harmonizaci svých, zdaleka nejen podnikatelských, prostředí. Půjde zřejmě o konec evropského sociálně ekonomického uspořádání, tak jak jsme ji doposud znali. Ptejme se každý sám sebe, jestli je to dobře nebo špatně. Popravdě řečeno, současný styl evropského vládnutí, který stojí na distribuci moci prostřednictvím distribuce strachu a peněz, bez jakéhokoliv náznaku sounáležitosti elit s občany a obyčejnými lidmi vůbec přivádí stále větší skupinu Evropanů k závěru, že než tohle, tak cokoliv. Takový závěr, spočívající v racionálním i iracionálním odmítnutí status quo, stojí v základech prosazení libovolných inovací, těch dobrých, ale i těch zlých. Máme tedy v Evropě našlápnuto k pořádné změně. Je dobré si uvědomit, jaké jsou alternativy odmítnutí TTIP za situace, kdy EU vyhrotila vztahy s Ruskem a to se stále hlouběji integruje do BRICS. Alternativy jsou dvě. Rozpad evropské integrace, vstup některých zemí do BRICS a společné protiválečné úsilí, zaměřené na zřetelné tendence v politice USA vyřešit své dluhy měnovou reformou a válkou. Druhou možností při odmítnutí USA jako smluvního partnera TTIP je podlehnutí tlaku BRICSu a zhroucená EU se sama stane záminkou, aby USA přišla s internacionální pomocí staré vlasti na obranu atlantické civilizace. Uzavření TTIP přinese změny, ale budou to změny v rámci jedné civilizace. Minimálně to změní kvalitu vazalského poměru EU k USA, protože po uzavření této smlouvy ztratí tento poměr význam.

V souvislostech výše uvedeného se nabízí otázka, jestli vůbec, zda a jak můžeme dluhy se svého prostředí eliminovat. Jakkoliv je jasné, že to určitě není  možné úplně, že se nelze stát čistým věřitelem svého prostředí, nepochybně existuje způsob, jak se nejen celé řadě konkrétních případů dluhům v našem životě vyhnout, tedy metoda „jak nedělat dluhy“. Stejně tak existuje i metoda, jak z obecného pohledu příznivěji nastavit místo rovnováhy mezi symbolickými „Má dáti“ a „Dal.“ Vrátíme se opět k problematice času a pokusíme se odpovědět na otázku, jaké vnímání času nás nejméně zavazuje, spoutává a tím zbavuje pocitu dluhů a morálních závazků, které jsou nám nejen dány nebo získány výchovou, ale zejména nám jsou neustále masivně podsouvány těmi, kteří nás chtějí ovládat.

Pokud chceme hovořit o dluzích, pak se musíme vrátit ke smlouvě, která jediná může být jejich zdrojem, a to pokud možno, až k jejímu počátku, kdy došlo v důsledku komunikace dvou dříve sobě neznámých jedinců ke smlouvě o vzájemně výhodné spolupráci. Podívejme se i slavné smlouvy lidské historie i mytologie. Za zmínku stojí nejen prvotní smlouva ze zahrady Eden podle knihy Genesis, ze které povstal údajně prvotní dluh. Zůstává otázka, co asi vládne v ráji, když se z něj pro poznání vyhání mečem plamenným. Zřejmě rajská hloupost. Zajímavé jsou i starozákonní smlouvy Hospodina s Abrahámem nebo Mojžíšem. Křesťanství pak přineslo tzv. Novou Smlouvu, ale to jsou všechno pouze významné smluvní akty monoteistické křesťansko-židovské tradice, zaznamenané v Bibli. Řecká mytologie, stejně jako Epos o Gilgamešovi přinášejí celou řadu příkladů úmluv s božskými silami, které nedopadly úplně dobře.  Smlouvy s bohy jsou tradičně ošidné a vyznačují se tím, že si božský partner osobuje měnit pravidla hry uprostřed průběhu trvání smlouvy. Je pravdou, že lidé také chytračí a porušují smlouvy, ale rafinovanosti svých božských protějšků nedosahují. Daleko úspěšnější jsou lidé ve smlouvách s bytostmi z podsvětí a pekel. Ty svou část dohody na rozdíl od svých božských protějšků plní, a když přijdou s úpisem, tak přichází nějaká ta lidské chytráctví a čert je ošizen a vrací se s hanbou do pekel. Faustovské téma je věčné. Mnohokráte se však přitom zapomíná, že soudit jenom Fausta a jeho touhu po poznání je krátkozraké, protože ona je přece pouhým předmětem sázky. Jeho smlouva Mefistofelem je pouhým derivátem smlouvy mezi Mefistofelem a Bohem. Znovu tak vystupuje do popředí důležitost toho, abychom uzavírali smlouvy na základě důvěry a nikoliv jen víry. To platí pro bohy, čerty i lidi. Každému, kdo by se chtěl podrobněji seznámit s problematikou dobra zla a jeho vazeb na ekonomickou teorii lze vřele doporučit knihu Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla, která postihuje celou problematiku s inteligentním nadhledem. Jeho pozice je na hony vzdálena zejména českým ekonomům většinově papouškujícím to, co zrovna frčí, a zejména to, co jim někdo otiskne, přinese teplé místo v poradenské branži nebo by mohlo podpořit pád drobku z panského stolu v podobě nějakého toho grantu nebo lukrativního místa ve státním podniku. Bylo by zbytečné rozebírat něco, co už velmi kvalitně rozebral někdo jiný.

Snad pro pořádek se sluší připomenout, že dobro a zlo jsou singularity, kategorie nebo tajemství. Pokud totiž dobro nebo zlo jakkoliv definujeme, pak po chvilce spokojenosti nad vlastní mazaností se nám to naše definované dobro ukáže jako možné zlo. A naopak sebevíce rafinovaně definované zlo se najednou zjeví jako dobro. Singularity se prostě svému vyvlečení do světa lineární informace  a definic úporně brání a podle toho je také můžeme identifikovat. Můžeme tak pouze vyslovit tezi, že dobro a zlo nemohou existovat samostatně, jsou vzájemně spjaty a to, co ve svých životech vnímáme nejsilněji, je jejich vzájemná dynamika. Pokud platí poučka významného antropologa Aleše Hrdličky, že se ve svých životech snažíme směřovat od zlého k dobrému cestou nejmenšího odporu, pak je zřejmé, že to nebývá cesta přímá a často dokonce nikam nevede. Naproti tomu trh žádným tajemstvím není. Je to lidský produkt a problémy s ním nastávají nikoliv proto, že bychom jej neuměli definovat, ale proto, že když je nás na trhu moc, tak se nám mění před očima příliš rychle, než aby nám jakákoliv definice byla v praxi k něčemu platná. Znovu tak vystupuje do popředí poučka, že redukce mezi světy nelineární a lineární informace je velmi obtížná a často nemožná. 

Nabízí se základní rada pro dosažení stavu, jak se vyhnout dluhům. Rada zní: neuzavírejte žádné smlouvy!!! Je to rada dokonalá, ale ryze hraběcí, která si v ničem nezadá s radou, která zní: neposlouchejte žádné rady!!! Neexistuje totiž žádná možnost, jak může jakýkoliv organismus nebo jakákoliv organizace přežit nebo přetrvat, reprodukovat se nebo replikovat, bez směny nejrůznějších hodnot se svým prostředím. V základu této směny je výměna informací a komunikace, která se projevuje v mnoha konkrétních podobách látkovou výměnou počínaje a obchodem s finančními deriváty typu CDO a CDS konče. Pokud jde o ideové soustavy nebo filosofie, které omezují nebo naopak povzbuzují lidské touhy po obcování s prostředím, pak opět odkazuji na Tomáše Sedláčka a jen pro pořádek připomínám morální přísnost Kantovu a řecké stoiky na straně jedné a na straně druhé  Rabelaisovu chválu dluhu a Mandevillovy včelky…

Peníze, dluhy, moc, strach… Dovolme si malou logickou úvahu. Bylo řečeno, že nejen evropské vládnutí postupně zdegenerovalo na distribuci strachu. Nástrojem vládnutí jako distribuce moci je ovšem také distribuce peněz, a protože peníze jsou nejdokonalejší evidencí dluhů, pak zřejmě také platí, že evropské vládnutí je také distribucí dluhů. Jednoduchým příkladem distribuce dluhů je politika evropských dotací. Sofistikovanějším způsobem je neustálé šíření strachu ze sociální nekompetence, které neznamená nic jiného než, že se máme cítit povinnými býti lepšími Evropany. To jsou veřejnoprávní způsoby uvrhování občanů a podnikatelů do dluhových pastí a pastiček. Ze soukromých především obchodních kruhů se dozvídáme, že nemáme tu správnou spotřebu, málo utrácíme a nemáme správné auta, mobily, dovolené, kecky nebo vložky. Pojďme si tedy říci, že vládnoucí elita má k distribuci moci k dispozici několik nosičů. Jsou to peníze a strach, kterými zadlužuje účetně i morálně své poddané. Na tomto místě je důležité připomenout, že by bylo lepší, kdyby strach byl nahrazen respektem, který předpokládá důvěru. To je ovšem pro dnešní pseudodemokratické elity příliš sofistikované, zdlouhavé a hlavně nepotřebné. Otevřeně dávají najevo, že je lidé a jejich názory a problémy nezajímají, protože oni patří a slouží těm, kteří jim platí kampaně. Spoléhají na obnovení koloniálních tradic Evropy a bezostyšně ji vyžírají zevnitř.

Na samotný závěr snad přece jenom navrhněme něco rozumného, osvědčeného a funkčního. Zkusme se mezi sebou bavit jako lidé, oproštění od společenských rolí, vytvářejme tak tady a teď mikroprostory sounáležitosti, obyčejné lidskosti a především vzájemného uznání. Snažme se je udržet při životě tím, že na ně budeme navazovat a budeme je řetězit. Vytvářejme něco víc, než pouhé má dáti-dal, hrajme hry s nenulovým součtem, a vězme, že právě proto, že jsme jen lidé, tak to nemůžeme nikdy dokázat individuálně, ale právě jen a jen v přímé duální komunikaci. Mluvit se dvěma lidmi najednou dost dobře nejde. To je svět, kterému rozumíme a umíme ho zvládat. To je svět, do kterého se obtížně vstupuje cizí moci. Pokud se budeme ve svém jednání i chování držet principu úcty k životu a uznání mezi lidmi, dokážeme vytvořit jiný svět, kde se bude neúcta a zneuznání na indexu. Nelze do nekonečna žít ve světě, kde je zneuznání a neúcta standardem. Nelze žít ve světě, ve kterém není nikomu nic dost hanba.  Někdo by mohl v duchu tohoto textu namítnout, že právě takoví, co se nebojí čerta, anděla, jsou osvobozeni od zmiňovaného strachu a jsou tudíž svobodní a schopní. Dlužno dodat, že schopní všeho a oproštěni od odpovědnosti k bližním. Tato schéma lidské existence je ještě horší než život ve strachu a bázni boží. Je prostě nelidská…

Čas sluhů a dluhů IX.

Bilance korupce…

Říjnové pokračování našich úvah o sluzích a dluzích bude věnováno tématu z nejprobíranějších, tedy korupci. Hned v úvodu je třeba definovat, pro potřebu tohoto textu bude jako korupce bráno vše, co poškozuje či narušuje nebo porušuje určité uspořádání s cílem si přilepšit nejen na úkor jeho dalších účastníků, ale i na úkor uspořádání samotného. Východiskem při pátrání po významu pojmu je, jak jinak, latina, kde slova se základem „corrup“ nebo „corrum“ znamenají něco v souvislosti s poškozením, narušováním či porušováním. Dokonce může jít i o svádění jako narušování mravnosti. Moderní latinské slovníky již jednoznačně uvádí i překlad přímo ve smyslu korupce. V češtině existuje pro neklamný znak poškození něčeho nebo někoho výraz, že něco „ruplo“ v něčem, někom nebo na někoho. Dále je důležité poznamenat zdánlivou samozřejmost, že nutnou podmínkou korupce je existence a fungování jejího objektu. Jde o zdůraznění priority symbiózy a symbiotických vztahů nad jejich destrukcí.

Je důležité se dokázat podívat na nějaký přírodní nebo společenský jev bez hněvu a zaujetí. O korupci dnes mluví každý. Hovoří o ní veřejný i soukromý sektor, ať již jde o politickou sféru, stát, korporace, podnikatele, občanskou společnost, média a v neposlední řadě i samotné občany. Korupce není charakteristickým jevem nějakého konkrétního společenského uspořádání. Jak se zdá být poměrně dobře patrné z dobových záznamů, korupce kvetla v celé historii lidstva. Nejde ani tak o to, proč se tak děje ze subjektivního hlediska, protože jednak víme, že příležitost dělá zloděje, tedy že objektivní stav věcí probouzí v člověku naprosto přirozenou touhu polepšit si cestou nejmenšího odporu, ale na druhé straně víme i to, že jsou mezi námi jedinci, kteří si umí takové příležitosti nejen sami pro sebe vytvářet. Jde o to, zamyslet se nad tím, co leží v základu toho, že se korupci a nejen u nás tolik daří. Připomeňme si proto některé obecné zákonitosti, které jsou společné pro kulturní i přírodní evoluci prostředí, jenž nás obklopuje i prostupuje.

1)      Prostředí má tendenci ke zvyšování vlastní složitosti a následným kolapsům

2)      Prostředí je uspořádáváno mimo jiné tak, že si jeho části hledají pro ně výhodnější pozici cestou nejmenšího odporu

3)      Prostředí je uspořádáváno hierarchicky koexistencí podobných méně a více složitých částí a nehierarchicky, kooperací podobných i nepodobných rovnocenně složitých částí

4)      Složitější části prostředí mohou ovládat sobě podobné méně složité části prostředí, ale nemohou bez nich existovat

5)      Části prostředí bez rozmanitosti, diversity nebo optioversity (viz. ČSD VII.) nemohou přetrvat ani přežít

Naprostá většina našeho prostředí je tvořena organizacemi, ve kterých zcela zřetelně fungují ovládaný a ovládající zájem a jeho představitelé. Moc, která je nesena ovládajícím zájmem je distribuována pomocí distribučních kanálů, které v závislosti na složitosti mají větší nebo menší počet svých představitelů. Kdyby vše fungovalo dokonale, pak by došlo k absolutnímu ovládnutí a faktickému determinismu ve vztahu ovládaného a ovládajícího, což je v rozporu se zákonitostí 5). Zdroje neurčitosti jsou dva. Jednak umělý, který je výsledkem řídících experimentů ovládajícího zájmu, aby nedošlo k deterministickému zamrznutí organizace, a jednak přirozený, který spočívá v tom, že jak někteří představitelé ovládaného zájmu, tak někteří distributoři ovládajícího zájmu mají tendenci v souladu se zákonitostí 2) vylepšit svou pozici na úkor ovládajícího zájmu. Někdy se k nim přidávají i někteří představitelé ovládajícího zájmu. Vytvářejí tak redistribuční kanály jako opozitum kanálů distribučních, a tím zvyšují neuspořádanost. Je tedy evidentní, že mocenské systémy utvářejí ovládající, distribuující, ovládané a redistribuující zájmové skupiny. Toto rozdělení účastníků mocenského procesu je zcela objektivní, protože bez libovolné uvedené skupiny prostě nemůže mocenský proces jako celek  ani existovat ani fungovat.

Je to právě koevoluce distribuce a redistribuce, pravidel a praxe nebo know-how a know that, preskripce a deskripce, koevoluce toho, co by mělo být, a toho, co je, která je zdrojem samoorganizačních procesů a pohybu v organizaci a pomáhá zajišťovat její trvání, často nezávisle na vůli ovládající zájmové skupiny. Podobně je vyloučena samostatná existence a fungování libovolné výšeuvedené zájmové skupiny. Zbývá učinit poznámku, že hierarchicky uspořádané části prostředí umožňují účelově sdružovat velký počet lidí a přinášet především na úkor ovládaných značné efekty ovládajícím. Hierarchické systémy, které řeší nedostatek centrální distribucí hodnot a poskytuje výhody, které je možné si přisvojit na úkor druhých, jsou zcela automaticky objekty korupce. Bohužel, současné společnosti, které stojí na značném objemu přerozdělování nejrůznějších hodnot, jsou skoro ideálními zdroji pokušení získat něco mimo platná pravidla. Dotační systém EU je toho typickým příkladem. Přerozdělování pak od korupce nelze oddělit, protože i ona je svou podstatou přerozdělováním (redistribucí).

Na tomto místě je vhodné připomenout pojmy jako dilema veřejného statku, tragédie společné pastviny a další, které se zabývají korupčním chováním, aniž by to bylo zmiňováno, protože pod korupcí je stále ještě nejvíce zafixován obraz pokoutně předávané obálky. Pokud studujeme nejrůznější teoretická doporučení, jak zvládnout tragédii společné pastviny, pak vidíme, že už modelování dané situace  trpí závažnými chybami v počátečních předpokladech. Jde především o to, že lidé jsou interpretováni výhradně jako racionální sobci, jejichž jediným cílem je maximalizace zisku. Další mylnou premisou je názor, že vypracování pravidel omezujících tuto jejich motivaci je poměrně jednoduchý úkol, a to dokonce v univerzální podobě bez ohledu na konkrétní podmínky. Třetím mylným předpokladem je, že organizace vyžadují nutně centrální řízení.

Tyto premisy se do základů nejrůznějších teorií hledajících řešení tragédie společné pastviny neustále vracejí, přesto, že žádná z nich nebyla nikdy doložena. V praktickém pohledu potom opakovaně vidíme, že řešením není ani ponechání pastviny v neviditelné ruce trhu, ani pod centralizovaným a plánovitým veřejným, nejčastěji státním dohledem. Experimenty i praxe potvrzují, že spousta společných pastvin funguje docela dobře tam, kde lidé mají možnost se domlouvat a nejsou pod vnějším tlakem. Lidé jsou zkrátka schopni se vypořádat s tímto problémem daleko lépe, byť často ad hoc, složitě a kostrbatě, než jakákoliv sebeelegantnější teorie. Jinými slovy přirozené lidské chování spoluutvářené výchovou je v řadě případů při řešení otázky vzácných i veřejných statků účinnější a úspěšnější než lidské jednání podle teoretických vědeckých nebo ideologických pouček, teorií nebo paradigmat. Jestli je něco patrné, pak je to vliv omezené lidské racionality, a proto se přímo nabízí nesvěřovat správu pastviny jakékoliv centralizované autoritě, ale decentralizované, polycentrické správě. Důležitým momentem je podmínka, aby tato správa byla s pastvinou spojena a tragédie pastviny měla vliv na životy správců a jejich rodin.

Nyní je důležité vysvětlil existenci a fungování nehierarchicky uspořádaných částí prostředí, kterým také můžeme říkat přirozené organizace. Zde existuje velmi důležitý limit počtu rovnoprávných účastníků takových organizací. Počet je dán především kapacitou lidského mozku, který není schopen zvládat větší počet mezilidských interakcí a hlídat v nich reciprocitu nebo dokonce spravedlnost. V čisté podobě se pohybujeme někde  v řádu desítek osob. Víme z dřívějších textů v této rubrice, že tyto samosprávné society, kdy garantem dodržování pravidel je jeden každý z jejich členů a zároveň všichni navzájem, představují nesmírně zajímavou variantu společenského uspořádání, ale jakékoliv pokusy rozšířit ji na větší počet osob v jedné organizaci tragicky selhává. Jediným řešením je větší počet takových organizací, které fungují ve vzájemné koexistenci a spolupráci ad hoc, která nevyžaduje nějakou střechovou strukturu. Sama skutečnost, že podobné struktury mohou fungovat, ukazuje na jednu z cest, kudy se můžeme při snižování vlivu korupce na společenství ubírat. Pro zvládání problematiky korupce je totiž nadmíru důležité, když budou lidé fungovat také v organizacích, kde se o pořádek musí starat všichni navzájem a nepodléhají depresi z toho, že korupce je všudypřítomná. Korupční prostředí se těmito malými societami nejen významně naředí, ale ztratí navíc sebeposilující drajv, který může vést k naprostému rozvratu.

Nejde tedy vůbec o to, zda korupce ano nebo ne. Moderní biologie prokazuje skutečnost, že biologická evoluce je plná jevů, které lze označit jako korupci vnitrodruhovou i mezidruhovou. Bez vzájemné komunikace, jejíž nedílnou součástí by se evoluce přírodní i kulturní evoluce zastavily. V základu obou leží interpretace informací a úspěšnosti té které rozhoduje příliš mnoho faktorů, než abychom mohli nějaký vyloučit. Jde tedy jenom o míru korupce. Jde o její metriku, topologii a dynamiku. Je přirozeně patrné, že jednání redistributorů může mít několik stupňů intenzity. Od drobného přihrávání si do kapsy až po zničení samotného mocenského systému. Nejde však jenom o intenzitu a velikost redistribuce, kterým jsou dány bariéry vzhledem k podobě a velikosti distribuce. Existuje celá řada možností jak třídit redistribuci kvalitativně. Například můžeme postupovat takto: (RDS značí zkratku pro redistribuční systém)

Parazitní RDS, tedy ty, které nikdy mocenský systém zcela neovládnou a nezničí, protože jenom životaschopnost jejich partnera jim zabezpečuje jejich existenci, přičemž mu přinášejí i některé výhody, např. ho chrání před ostatními parazity. Takové systémy jsou převážně extralegální.

Predátorské RDS, tedy takové, které mocenský systém, který se stane objektem jejich zájmu, prostě dříve nebo později destruují a pozřou. Příkladem je násilné řešení konfliktů, třeba válkou a následnou porážkou a zničením státu. Tyto aktivity jsou převážně nelegální, byť i válka má své místo v mezinárodním právu ale může jít i o běžné tržní praktiky typu „nepřátelské převzetí.“ 

Nebo takto:

Kompatibilní RDS, tedy takové, které jsou podobného typu, dokážou v daném mocenském systému prostě převládnout a nehradit jej, ale celkový charakter mocenského systému se příliš nezmění. Typickým příkladem je demokratická soutěž politických stran vůbec jakýkoliv „mírný pokrok v mezích zákona“. Jde o tedy o systémy převážně legální.

Nekompatibilní RDS, tedy takové, které jsou podobně jako kompatibilní RDS při vnějším pohledu zcela legální, ale představují rozdílné paradigma přístupu např. výstupům nebo podobě výkonu aktuálního mocenského systému. Typickým představitelem je již výše uvedený vztah manažer - majitel a tzv. informační asymetrie.

Zbývá dodat, že pokud míra redistribuce přesáhne určitou mez bez toho, že by ovládající skupina činila účinná opatření proti tomuto stavu, pak je třeba se zabývat otázkou, zda se už nejedná nikoliv o redistribuci, ale přímo o distribuci. Jinými slovy, že ovládající zájem v daném mocenském systému není autentický, ale je jen distributorem moci jiného ovládajícího zájmu. Tuto otázku si je třeba položit vždy, když míra redistribuce přesáhne 20 procent distribuce. Toto číslo není náhodné a vychází z toho, že mezi ovládající a ovládanou skupinou mocenského systému je situace obdobná jako mezi dvěma stupni potravního řetězce, přičemž platí, že predátor má k dispozici maximálně 20 procent energie, která je dostupná jeho kořisti. Ztráta v systému na této úrovni tedy znamená přímé ohrožení predátora, pokud ho ovšem někdo jiný pokoutně nekrmí.

Důležitou součástí tohoto textu je nutně i odpověď na otázku, co se s tím vším dá skutečně dělat. Odpověď je jednoduchá a složitá zároveň. Nejprve je třeba zdůraznit, že veškeré politické, podnikatelské i občanské iniciativy orientované proti korupci nebo dokonce na boj s korupcí jsou jen oponou, za kterou se skutečně a nepokrytě korumpuje a krade. Mnohé podobné protikorupční iniciativy jsou s tímto záměrem financovány. Neustálé vykazování intenzity protikorupčních opatření podle nejrůznějších mezinárodních standardů a následné certifikace nemohou například v rámci EU, kde nesmyslné dotační mechanismy tvoří těžiště korupčního jednání, být ničím jiným než příslovečným fíkovým listem. Problém je v tom, že v EU stojí moc zcela mimo struktury EU a proto mocenské mechanismy prostřednictvím dotací získávají peníze a navíc oslabují a dehonestují evropskou integraci. Na odstranění příčin korupce není v současné době žádný skutečný mocenský zájem, a proto lze dosáhnout jen dílčích a lokálních úspěchů. Naopak, je třeba zdůraznit, že korupce je důležitou taktikou mocenského boje, z čehož plyne, že korupce nevzniká jen přirozeně v rámci nutnosti udržovat různorodost, ale tento objektivní trend je samozřejmě podporován ostatními mocenskými systémy s cílem si polepšit a rozšířit svou moc. Opět se tak děje cestou nejmenšího odporu, protože se tak děje v souladu s přirozenými tendencemi.

Jde o tři základní systémové úkoly, které tvoří jeden celek, jeden bez druhého nemají smysl a žádný z nich není prioritou. Tento celek je třeba důsledně uplatňovat v konkrétním etickém kontextu. Společnou myšlenkou těchto úkolů je princip subsidiarity a priority symbiotických interakcí.  Konkrétně jde o maximální omezení možnosti řešit problém nedostatku centrálně, zdaleka a shora přídělovým systémem a následně omezení možnosti přesměrovat jakkoliv naplánované vertikální toky nejrůznějších výhod, dotací. První metodou je odstranit nedostatek, což je obecně nemožné, a druhou metodou je omezit vertikální toky.

Tím prvním je úkol vytvářet takové společenské instituce, které fungují na základě jasných pravidel a bez kontaktu s klienty, kupříkladu daňový systém, který bude automaticky strhávat určité procento z částek, které dorazí na speciální účet, na který je klient povinen poukazovat veškeré příjmy.

Druhým úkolem je poskytovat maximální možný prostor a odpovědnost za řádný chod společnosti přirozeným samosprávným societám a rodinám. Dbát na to, aby se o řešení nedostatku rozhodovalo prioritně tam, kde skutečně nastal a aby ti, co rozhodují, byli výsledkem svého rozhodování přímo dotčeni. Dobrým příkladem mohou být participativní rozpočtování, komunitní financování a další formy crowdfundingu.

Třetím úkolem je vrátit odpovědnost do rukou občanům a důvěřovat jejich přirozené plachosti, touze po uznání a lepším životě, ale rovněž vlivu výchovy na jejich občanské postoje. Nelze opomenout ani vliv víry a dalších podob ideového sjednocování lidí. Důležité je právo kontroly přímo pro občany.

Jakákoliv systémová opatření se totiž budou míjet účinkem, pokud nebudou uskutečňovány v konkrétním morálním kontextu, který by měl být určitým inhibitorem směřování za lepším za každou cenu. Klíčovou kvalitou jakéhokoliv morálního kontextu musí být podoba zlatého pravidla „nečiň druhým to, co nechceš, aby druzí činili tobě.“ Sebedokonalejší společenské instituty a organizace společnosti nedokážou nahradit absenci lidskosti, morálky a občanských ctností. Občanská a společenská výchova jsou klíčové i proto, že korupční komunikace konec konců vždy probíhá mezi dvěma lidmi, z nichž každý má možnost tuto komunikaci přerušit. Je to právě absence občanské a etické výchovy, která je společenskými autoritami i samotnými občany brána jako něco zastaralého, lokálního a neliberálního, která má rozhodující vliv na současnou podobu a dynamiku korupce ve společnosti. Naproti tomu je kladen velký důraz na vzdělávání, ale zapomíná se na to, že vzdělání není zárukou morálního jednání, naopak, často pocit nadřazenosti je spouštěčem celé kaskády technik zneužívání svého postavení vůči slabším. Vzdělaní lidé bez morálky bývají těmi nejhoršími deprivanty. Je třeba důrazně připomenout, že nejen reálný socialismus, ale i největší pedagogické autority v dějinách lidstva vždy zdůrazňovaly vzájemnou propojenost výchovy a vzdělávání, kterou si mnozí pamatujeme pod pojmem „výchovně vzdělávací proces“. Ten byl před čtvrtstoletím radostně i s reálným socialismem zavržen a výchova se postupně stala něčím, co do slušné společnosti nepatří a má zůstat v rodině.

V samotném závěru je místo na poznámku, která je obecnější a přesahuje daleko problematiku korupce a dotýká se celé řady oborů lidské činnosti. Jde o silnou tendenci vycházet jenom z toho, že je třeba počítat jen s pozitivními, kladnými a konečně dobrými souvislostmi, konotacemi a výsledky. Nelze však pominout skutečnost, že negativní, záporné a konečně i zlé souvislosti, konotace a výsledky (včetně korupce) jsou schopny generovat potenciály, které mohou být stejně účinným zdrojem pohybu, jako ty dobré a často ještě lepšími. Dobré výsledky mohou být zdrojem zlého a naopak. Na tomto místě stojí za připomenutí známý „reálsocialistický“ bonmot, že „průser je základním zdrojem společenského pohybu“. Stejně tak jde o známý výrok Machiavelliho, že strach je daleko spolehlivější zdroj loajality než jakákoliv náklonnost, lásku a přátelství nevyjímaje. Neumíme příliš pracovat zejména v ekonomice a etice se zlem. Koneckonců i základní ekonomický pojem statek je v jazycích otců zakladatelů klasické ekonomie překládán jako Gut nebo good, resp. statky jako Güter a goods. Jde tedy o „dobra“. Pravdou ale je, že nevíme, co je dobro a zlo a co si s nimi počít. Jde o kategorie, singularity, monády, tajemství a jen velmi těžko se nám s nimi ve vědě, která je budována převážně na duálních definicích, pracuje. Korupce je jako terorismus. Jsou to jen dvě taktiky udržování a získávání moci. Kriminalizace korupce znamená jediné, že někdo si osobuje právo jedno přerozdělování označit za dobré a druhé za zlé. Též lze hovořit o tom, že „přerozdělování přerozdělování“ je špatné, ale nikdo neví, které je to dobré a které to špatné. Často je jen otázkou času, kdy přepólování mezí dobým a zlým dojde. Dotace v EU jsou v tomto ohledu dobrým příkladem, USA ovládaly šest desetiletí světové hospodářství stejně účinně pomocí přebytku, stejně jako pomocí státního i obchodního deficitu.

Kriminalizace korupce, která se dotýká jednotlivých skutků, je do značné míry nesmyslná. Účinnější formou eliminace dopadu korupce se jeví využívání její energie k posilování procesů, která ona sama narušuje. Jde o jednání v duchu tradic českého patrona sv. Prokopa, který dokázal zapřáhnout čerta do pluhu a donutit ho orat. V tomto smyslu je kriminalizace korupce spíše zapřaháním koně za vůz. Nejúčinnějším prostředkem bude opět přerozdělování korupce, které bude napojeno na původní přerozdělovací proces.  Z tohoto pohledu je bilance korupce jen zdánlivě pouze negativní. Záleží na tom, komu a čemu slouží. Z hlediska myšlenky nekonečnosti vesmíru je jejím nutným důsledkem i to, že je v něm nekonečně dobra i zla a teorie nekonečna nám říká, že i když k nekonečnu cokoliv přidáme nebo ubereme, pak stále zůstává stejným nekonečnem. Z tohoto pohledu by tedy mělo být jakékoliv morální úsilí marností. Není to pravda, to, oč tu běží, je rozdělení, distribuce dobra a zla v nás a kolem nás. A právě to záleží především na nás samotných.

Budiž nám dobrou zprávou to, že aby mohlo být cokoliv narušováno, poškozováno a korumpováno, musí to nejprve na základě symbiózy a spolupráce vzniknout, prosadit se a fungovat…

 

Čas sluhů a dluhů X.

Potíže pána a otce všech dluhů a jeho sluhů…

Je toho mnoho, o čem bych rád v posledním pokračování této rubriky v roce 2014 napsal. Přidržím se však tématu sluhů a dluhů a navážu na minulá pokračování. Použiji toho tématu k tomu, abych se pokusil vyložit současné změny ve světě jako důsledky globální redistribuce dluhů a přesměrování s tím souvisejících finančních toků. Kupodivu zcela paralelně budeme hovořit i o moci, protože, to je to, oč tady jde až v první řadě, jak říká klasik.

U klasiků zůstaňme, i když si budeme klást otázku, co je to moc. Max Weber říká, že moc je možnost prosadit svou vůli i proti vůli druhých nebo prostě možnost určovat pravidla. To je nejen klasický, ale i skvělý popis, ale neříká nic o mechanismu vzniku moci. Niccolo Machiavelli učinil základem svých úvah o zdroji moci starořímské „divide et impera“. Markýz de Condorcet, známý řadou moudrých myšlenek a základních pouček o volebních pravidlech, je znám i svou tezí, že „síla nemůže podobně jako názor vydržet dlouho, pokud tyran nerozšíří svou říši tak daleko, aby před lidem, který rozděluje a jemuž vládne, skryl tajemství, že skutečnou moc nemají v rukou utlačovatelé, ale utlačovaní“ Říká se tomu „Condorcetovo tajemství“ a jeho jednoduchá formulace zní, že je třeba utajit, že vládce potřebuje poddané daleko více než oni jeho. Básník a filosof Wiliam Blake poznamenal, že „pouta vlastní myslí ukutá jsou stejně skutečná jako pouta ukutá cizíma rukama.“ Připomenu ještě klasika antropologie, Aleše Hrdličku, který ve svých třech zákonech vyjádřil myšlenku, že „lidé směřují za lepším cestou nejmenšího odporu…,“ a biologa a kybernetika Gregory Batesona, který řekl, že informace „je rozdíl, na kterém záleží…“

Dovolím si malé shrnutí myšlenek klasiků do teze, že tvorba moci zaleží na vzájemně propojených procesech tvorby nějaké informace a tvorby souhlasu s její distribucí. Zní to velmi jednoduše, ale má to několik netriviálních souvislostí. Tou první je slovo informace. Zdá se, že by bylo lepší, kdyby na místě informace bylo něco více hmotného nebo konkrétního, přímo se nabízí pojem „hodnota“ nebo dokonce „statek“ nebo jednoduše „přebytek.“ Z hlediska nejen zobecnění, ale i praxe se však ukazuje, že všechny tyto výrazy mají společného jmenovatele, a to je to, že jsou zaznamenatelné a mají pro někoho význam, jsou žádoucí, jsou tedy zaměnitelné výrazem informace podle Batesonovy definice. S takto formulovaným pojmem informace se pak daleko lépe pracuje v oblasti procesu distribuce a vytváření souhlasu s ní. Na druhé straně nás praxe učí, že mnohokrát stačí k ovládnutí lidí i nějaké tajemství, které přitahuje, aniž by bylo kdy jasné, jestli kdy existovalo. Ten, kdo dokáže lidi přesvědčit, že tajemství ovládá, ten jimi dokáže i manipulovat. A to i tehdy, když si ho sám vymyslel. Zvláštní pozornost ovšem zaslouží ještě jeden výraz, a tím je „nedostatek“, deficit. I on je zaznamenatelným rozdílem a víme dobře, kolika lidem se hodí před daňovým přiznáním. Je však daleko všestrannějším médiem. Ano, i deficit, v dikci naší rubriky „dluh“ může být zdrojem moci. Zkrátka a dobře, i „nedostatek“ je „statek“, a v češtině zní tento bonmot zvláště hezky.

Dovolím si připomenout klasické dílo Marka Twaina „Dobrodružství Toma Sawyera“ a jeho české filmové zpracování s názvem „Páni kluci“. Tom, zahnán tetičkou do úzkých, natírá plot a dokáže tuto odpornou povinnost prodat jako lákavou výsadu svým kamarádům za neuvěřitelné poklady včetně barevných lístečků, co by poukázek na pozici nejlepšího žáka školy. Jeho hmotné i společenské postavení podstatně vzrostlo a na počátku tohoto růstu byl jenom problém, deficit. Tom nejen že dokázal vykreslit svůj problém jako žádoucí výsadu, ale získal všeobecný souhlas s jeho distribucí mezi přihlížející kolektiv a ještě zvládnul efektivně recyklovat externality, které z této distribuce povstaly.  Také Tomáš Sawyer je klasikem mocenské praxe v duchu starého dobrého úsloví, že každý velký průser se dá rozdělit na řadu dílčích úspěchů…

Nyní je na místě poznámka, týkající se vztahů lidí a moci. Obecně platí, že se lidé otřásají hnusem a moc pokládají za něco nečistého, s čím obcují výhradně nějací „oni“ nebo „ti nahoře.“ Přitom každý z nás touží po uznání, po nějaké té síti vztahů, ve které má „vliv“ nebo „slovo“, nazvěme to, jak chceme. Odtud už je jen krůček k touze takovou síť ovládat, mít nad ní moc, vytvořit si své panství nebo alespoň „panstvíčko.“ Není to nic špatného, je to přirozené a normální. To, co je nenormální, je hypertrofovaný nebo naopak zcela atrofovaný vztah k moci. Je důležité si uvědomit, že bez vůle k moci, moci samotné a jejího utváření do mocenských systémů nemůže žádná společnost ani fungovat, ba ani existovat.

 V minulém pokračování jsme v pěti tezích přiblížili utváření mocenských systémů, a protože opakování je matkou moudrosti, dovolím si je tady zopakovat.

 

1)      Prostředí má tendenci ke zvyšování vlastní složitosti a následným kolapsům

2)      Prostředí je uspořádáváno mimo jiné tak, že si jeho části hledají pro ně výhodnější pozici cestou nejmenšího odporu

3)      Prostředí je uspořádáváno hierarchicky koexistencí podobných méně a více složitých částí a nehierarchicky, kooperací podobných i nepodobných rovnocenně složitých částí

4)      Složitější části prostředí mohou ovládat sobě podobné méně složité části prostředí, ale nemohou bez nich existovat

5)      Části prostředí bez rozmanitosti, diversity nebo optioversity (viz. ČSD VII.) nemohou přetrvat ani přežít

Do poněkud delšího obecného úvodu patří ještě jedna poznámka, a ta je o tom, co je největším problémem kapitalismu nebo lépe řečeno tržního hospodářství, protože kapitalismus je komplexnější pojem, zahrnující i politická uspořádání. Celkem v souladu s elementárními poučkami jde o to, že kapitalismus je tvořen, utvářen, poháněn, ale také ohrožován a ničen tržními nerovnováhami. Klíčovou otázkou existence a reprodukce kapitalismu je tedy distribuce a amortizace salda, ať již v podobě přebytku nebo deficitu. Jde mimochodem o podivuhodnou paralelu s Carnotovým popisem druhého termodynamického zákona a účinnosti tepelných strojů, který hovoří o „chladné jímce“, ale to bychom se dostali opět do říše velkých teorií skoro všeho. Určitě nám postačí prosté konstatování, že přece každý školák ví, že funkčnost čehokoliv záleží na tom, jak si dokáže poradit s vlastním odpadem, aby se mu nestal neblahým osudem. Z tohoto prostého faktu jasně vyplývá, jak si jsou ekonomie a ekologie blízké, ale ony žijí spíše z toho, že to tvrdošíjně popírají a bojují spolu, než aby hledaly společné zrno. Rozumné to není, ale asi to nese více peněz z grantů.

Můžeme tedy docela dobře předpokládat, že dvě největší dosud známé hospodářské krize, ta, kterou prožíváme, a ta, která je známá jako Velká deprese z 30. let minulého století, mají svůj základ v tom, že se světové hospodářství nedokázalo vypořádat s odpovědí na nerudovskou otázku „kam s ním…?!?“ Pokud hovoříme o světové krizi pak i řešení otázky odpadu v podobě přebytku nebo deficitu, jinými slovy nepotřebného salda musí být globální. Velkou debatu o takovém řešení zažila konference v Bretton Woods v roce 1944. Jestliže konference v Jaltě predestinovala rozdělení světa na budoucí desítky let, pak konference v Bretton Woods určila způsob jeho fungování. Většinově je známo, že produktem této konference byl tzv. brettonwoodský systém pevných kurzů jednotlivých měn vůči dolaru, které mohly kolísat v rozmezí plus minus jedno procento. USA se zavázaly, že budou držet pevný kurs 35 USD za unci zlata a garantovaly komukoliv z účastníků systému směnu dolaru za zlato. Tím se dolar stal de facto i de jure světovou rezervní měnou. Důležitější však bylo jasné pochopení toho, že již není možné řešit hospodářskou krizi lokální na úrovni států, ale pouze v nadnárodním, globálním měřítku. Vznikly klíčové instituce jako Světová banka, přesněji Mezinárodní banka pro obnovu a rozvoj (IBRD) a mezinárodní měnový fond (IMF), právě s cílem čelit tržním nerovnováhám a řešit harmonizaci mezi deficitními a přebytkovými částmi světového trhu, které byly nejčastěji reprezentovány jednotlivými státy, protože vliv států byl tenkrát ještě podstatný. Klíčovou otázku tenkrát nanesl John Maynard Keynes, který přišel na konferenci s projektem Mezinárodní měnové unie (ICU) s univerzální, globální měnou zvanou „bancor“. Motivem takového návrhu byla právě snaha řešit z globální pozice recyklaci lokálně dlouhodobě přetrvávajících přebytků a deficitů, jako svého druhu obtížného a potenciálně nebezpečného odpadu fungujícího kapitalismu. USA návrh Keynese velice diplomaticky, ale o to důrazněji odmítly, protože byly přesvědčeny, že tuto recyklační roli zvládnou samy s dolarem. USA věděly, že to brána ne cestě ke globální moci. Mimochodem poté, co v roce 2008 přišel s myšlenkou oprášit myšlenku Keynesovy ICU prezident IMF Dominique Strauss-Kahn, netrvalo dlouho a udala ho za znásilnění americká uklízečka v americkém hotelu. USA tím daly jasně najevo, že jejich brettonwoodská karta ještě ve hře něco znamená a žádný Frantík jim do toho nebude házet vidle. Je důležité nevnímat brettonwodské dohody jako geniální plán, který myslel na všechno desetiletí dopředu a určil nějaký jediný možný scénář. To, co je třeba ocenit, je šíře a flexibilita založení celého systému, který je schopen po celá ta desetiletí pružně reagovat na změny vnějších podmínek i na vlastní chyby a omyly.

A tak začal v Bretton Woods příběh toho, jak USA nejprve ovládaly svým přebytkem a jeho exportem v podobě zboží i investic západní Evropu a Japonsko. Nejprve prosadily v Evropě proti vůli Francie a Velké Británie, které trvaly na deindustrializaci Německa, Marshallův plán a následně, když začala korejská válka, prosadil MacArthur obdobu tohoto plánu pro Japonsko. Následovala tvorba institucí. V Evropě to bylo ESUO, EHS a následně EU, v Japonsku založily USA MITI. Je důležité si uvědomit, že EU je jen jedna z mnoha institucí, které založily po válce USA, aby mohly globálně vládnout. Její ambice při vyjednávání s otci zakladateli jsou povětšinou jen divadlem pro občany EU, kteří si mají myslet, že EU je subjektem a nikoliv objektem globálního mocenského uspořádání. USA zároveň prostřednictví celé řady politických, diplomatických i vojenských kroků, aby zajistily svým zónám odbytu v Evropě a v Asii, odbyt jejich vlastních přebytků a urychlily jejich růst. Systém recyklace přebytků za fungování brettonwoodského systému kurzů přinesl jeden ze zlatých věků kapitalismu v 60. letech.

Na konci 60. let, když se přebytek USA vytratil a brettonwoodský systém pevných kurzů se zhroutil, provedly  Spojené státy geniální obrat a začaly během desetiletí svět ovládat svým obchodním i vnitřním deficitem. Dolary, které USA vydávaly do světa za přebytky ekonomik, které vybudovaly, především německé a japonské, ale i posléze i čínské, se jim ve své většině vracely na Wall Street, kde se nejvíce zhodnocovaly nejen spekulacemi, ale bazálně nákupem pokladničních poukázek, půjčkami americkým spotřebitelům a investicím do amerických korporací.  Wall Street navíc vytvořil s londýnskou City ohromný „Golfský“ proud peněz, který měl svůj zdroj energie v recyklaci deficitu USA. V určitém momentě měl tento motor dost sil, aby poháněl celosvětový tok financí, který lze srovnat snad jenom s přírodním jevem, který nazýváme globální výměník tepla. Jde o systém oceánských proudů, které obepínají celou planetu a jsou spolutvůrcem podnebí, počasí a řady dalších základních podmínek pro život. Po určitou dobu globální finanční systém poháněný recyklací deficitu USA fungoval a přinesl další zlatý věk, než došlo před koncem minulého století ke zrušení zákonů z doby Velké deprese, k ohromnému derivátovému morálnímu hazardu a tvorbě nových peněz v podobě CDO a CDS. Představme si to tak, že hladina oceánu prudce stoupne a přirozeným důsledkem tohoto jevu je mimo jiné to, že se dosavadní systém proudění zpomalí a rozostří, protože i kdyby motor adekvátně zesílil, tak prostě při takto vysoké hladině nelze masy vody rozpohybovat. Došlo k tomu, k čemu dojít muselo. CDO,CDS a řada dalších produktů z trhu poté, co jejich masa ztratila dynamiku, zmizela, čímž hladina světového oceánu financí prudce poklesla, dokonce natolik, že se zdá, že už tu nemáme ani světový oceán, ale spíše několik bazénů, které jsou sice propojeny, ale obnova globálního systému finančních toků v původní podobě už není možná. Je důležité si přiznat, že podstatný podíl na ohromném morálním hazardu měly tři zcela mylné ekonomické teorie. Teorie efektivnosti trhu, teorie racionálních očekávání a teorie reálného hospodářského cyklu. Nelze zapomenout na Black-Scholesovu formuli, která dávala iluzi možnosti matematicky predikovat derivátový trh. Ekonomové v duchu nejlepších tradic vědy ve službách elit podpořili teoretickým bádáním právě to, že co elity činí, dobře činí. Dostalo se jim za to nejen grantů a míst ve správních radách, ale i Nobelových cen. 

Důvody současné obtížné, ba nemožné obnovy zlatého věku kapitalismu šedesátých let a přelomu tisíciletí jsou dva. Ten první je ten, že zejména Čína má mocenské ambice vytvořit si svůj jüanový motor finančního pohybu ve svém bazénu a blokuje obnovu původního stavu, zejména, obrazně řečeno, v bazénu Indického oceánu a části Tichého. Pro pořádek je třeba doplnit, že o rozpohybování zbytku Tichého oceánu vede Čína zápas  s USA s jeho apendixem Japonskem a částečně také s Ruskem. Nelze zapomenout na to, že fragmentizace podtrhuje význam nového bazénu a tím je Severní ledový oceán. Kdo vytvoří finanční systém navázaný na jeho využívání, ať již jako dopravní cesty nebo jako zdroje surovin, ten bude ovládat daleko větší část planety, než jaká tomuto bazénu přísluší. Půjde o střet Ruska a USA s apendixem EU. Druhým důvodem složité obnovy je to, že USA si havárii finančního proudu za vysokého stavu vody dobře uvědomují a důsledně přednostně obnovují svůj původní Golfský proud mezi USA a EU. Posledním projevem této obnovy a tvorby nové finanční soustavy je TTIP. Současné vyjednávání o TTIP je právě oním procesem tvorby souhlasu s distribucí dluhu, jako podmínky udržení moci. Navíc, USA mají ve své ekonomice pevně zabudovány dva systémy recyklace svých deficitů a přebytků. Jedním z nich je transferový systém, pocházející ještě z New Dealu, který fungoval jako jednoduchý transfer podpor z přebytkových teritorií do deficitních. Tím druhým je vojensko-průmyslový komplex., který se narodil ve druhé světové válce a který po dohodě s vládou alokuje své aktivity, postavené na státních zakázkách, přednostně do deficitních oblastí. EU nemá nic podobného a to ji činí zranitelnou. USA celkem pochopitelně nedovolily EU nikdy vytvořit si svůj nezávislý systém recyklace přebytků a deficitů. EU ukázala tragickou neschopnost řešit problém Řecka a bez spolupráce se Spojenými státy není schopna samostatně řešit v podstatě nic mimo křivost banánů a počet igelitových tašek.

Zbývá pojmenovat největší slouhy tohoto otce všech dluhů, který pohání tu lépe tu hůře světové hospodářství, ať již se země BRICS a další mezinárodní organizace snaží dělat cokoliv. Systém brettonwoodských institucí má na tomto světě stále ještě podstatně navrch. Může se nám to nelíbit, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je také všechno, co s tím můžeme dělat. Stejně tak si musíme uvědomit, že tento brettonwoodské uspořádání dokázalo vytvořit funkční mocenský systém, který dokázal ovládnout svět jak s přebytkem tak i dluhem. Víme, že bilance musí být celkově vyrovnaná, ale záleží na největší jednotně ovládané sumě. Na tom, jestli na straně dluhu nebo přebytku je celkem lhostejné, důležitější je, jestli ovládající moc prokazuje schopnost tuto sumu distribuovat a její nedistribuované zbytky recyklovat. Pak se najednou taková hromada stane velmi přitažlivou a nalezne velmi rychle nejen své partnery, ale i alianci ochotných slouhů.

Důsledkem působení takových institucí, jakými jsou IMF, IBRD, EU, Wall Street, City, Wallmarkt a řady dalších, bohužel, zejména vědeckých institucí, dochází k ohromné dehumanizaci celých společností. Lidé se dostali v globálním měřítku do role potížistů. Kteří se množí a pořád něco chtějí, nejlépe tady a teď. Odmítají chápat velké strategické výhledy a obětovat pro budoucí bio(o)bědy svůj dnešní bůček se zelím. Tlak na lidskou důstojnost vzrůstá úměrně tomu, jak se mocenský systém dostává do potíží. V současné době se totiž nedaří vytvořit dostatečně velkou, jednotně ovládanou sumu, ať již přebytků nebo dluhů, navíc spolu perspektivně stále více nechtějí komunikovat asijské přebytky s americkými dluhy a každá parta si chce postavit svůj finanční systém. Nastupující možná multipolarita a oslabování globální role dolaru nevěstí nic dobrého, protože i když se, nejen podle Alberta Einsteina, problémy nedají řešit metodami, na základě kterých vznikly, úplně bez nich to také nejde. Musíme se smířit s tím, že bez dolaru se ze současného problému nedostaneme. Poslední krize totiž zdůraznila mocenský vliv hrozby bankrotem v postmoderních společnostech. Můžeme hovořit o „bankrotokracii.“ Nejvlivnějšími hráči se stávají ti, kteří dokážou efektivně  Bankrot bettonwodských institucí, jak jej někdy radostně predikují nejrůznější think-tanky, analytici a především ti, kteří se nazývají levicovými mysliteli, by způsobil ve světě takový chaos, že by to mohlo znamenat jediné - kolaps takového rozměru, že je skoro nemožné dohlédnout míry zjednodušení, které by svět postihlo a zasáhlo by nejtvrději životy těch nejpotřebnějších, lidí, kteří už nejsou určeni k recyklaci, ale ještě nedozrál čas k jejich likvidaci. Jenom ve Velké Británii jsou oficiálně desetitisíce postmoderních otroků, a to jsou ti šťastnější.

Současný svět je nepředvídatelný právě tím, že není úplně jasné, zda jeho budoucnost bude stát na pokračující recyklaci dluhu, nebo zda se vrátí čas recyklace přebytku. Do hry vstupuje i prvek bankrotokracie, jako nejhorší možné kombinace hlouposti a zvrhlosti. Než budeme moci hledat nové uspořádání světa, budeme muset vybojovat zápas se sociálními predátory a deprivanty. Zdá se, že alespoň nějaký čas to bude tak, že atlantický prostor bude poháněn recyklací dluhu v rámci TTIP a východoasijský prostor včetně pobřeží indického oceánu bude hnán čínským přebytkem. Jejich vzájemné propojení zatím není v dohledu. Zdá se ovšem, že dluh je stabilnější zdrojem pohybu než přebytek. Problém je v tom, že této pohyb je daleko asociálnější a nehumánnější, protože dluhy za přebytky mění jen někdo a z dluhu se nenají. Distribuce přebytku přináší existenci daleko širšímu okruhu lidí, protože spotřebitelem přebytků se lze stát daleko snadněji než distributorem dluhů. Je to prostě méně sofistikovaný byznys a Gaussova křivka nelže.

Závěrem tohoto cyklu i závěrem roku 2014 si dovoluji popřát čtenářům KONKURSNÍCH NOVIN jen to dobré a zejména to, aby měli možnost být účastni distribuce přebytků a nemuseli sloužit distribuci dluhů. Přeji všem hodně zdraví a trochu štěstí…

 

Čas sluhů a dluhů XI.

Recyklovat, recyklovat, recyklovat…

 

V novém roce 2015 si budeme, ostatně tak jako každoročně, připomínat celou řadu méně či více významných výročí. Mezi nimi bych rád uvedl 800 let od Magny Charty, 600 let od smrti mistra Jana Husa, 450 let od rozdělení Ruska na opričninu a zemščinu, 400 let od prvního spisku nesoucího název politická ekonomie nebo 200 let od vídeňského kongresu a bitvy u Waterloo, 100 let Einsteinovy obecné teorie relativity, 70 let konce II. světové války a 50 let vysílání Večerníčka. Jen tak namátkou, před tisíci lety se v Grónsku rozvíjelo zemědělství a hladina moří byla podstatně vyšší než dnes, před půldruhým tisíciletím lety se objevili na evropské scéně Slované, před dvěma tisíci lety vyhynuli v Západní Evropě lvi, před dvěma a půl tisíci lety byl v Jeruzalémě dokončen druhý chrám, před třemi tisíci lety bylo založeno Kartágo, před čtyřmi tisíci lety vzniklo první literární dílo o Egypťanovi Sinuhetovi a před pěti tisíci lety vznikají základy velkých civilizací starověku.

Uvádím to nejen proto, že se to na začátku roku hodí, ale i proto, že nám dějiny přes všechno zlé, co člověka i lidstvo na jeho cestě potkalo, jsme před mnohá klopýtnutí i pády svědky jeho vzestupu a není žádný podstatný důvod k tomu, aby tomu tak nebylo i nadále. I když jsme ze všech stran doslova přecpáváni katastrofickými scénáři, protože dobré zprávy špatně prodávají noviny a odpuzují reklamu, život si toho příliš nevšímá, protože v drtivé své většině kromě vlastního genetického kódu nic nečte. My lidé se potácíme nebo jsme občas popoháněni mezi třemi základními sděleními. Tím prvním je blížící se konec světa, tím druhým je, že ještě je šance ho při velikém sebeobětování zachránit, a tím třetím je to, že všechno je marnost, neboť lidé sami nedovolí spasiteli popřípadě spasitelům, aby byli spaseni. Tato misionářská, alarmistická a fatalistická sdělení vytváří bludný kruh, kterým si za svůj život projdeme několikrát, a jsou dokonce časy, kdy všechny tři najdeme v jedněch novinách nebo v jedné volební kampani. Já osobně jsem přesvědčen, že cesta z tohoto kruhu vede nikoliv jeho rozetnutím nebo dokonce ničením, ale obnovováním toho, čemu se říká obecně „vertikalita“, neboli pohled vzhůru. Jenom tehdy, když máme vlastní cíl, který spočívá v podílu na povznesení člověka nebo společenství, můžeme se povznést sami a cítit se trochu tvůrci svého osudu. Jen těžko nalézt lepší novoroční předsevzetí než to, že přestaneme být mátohami bludného kruhu a začneme hledat vlastní i společnou cestu vzhůru… Jen si dovolím politicky nekorektní poznámku, že toto předsevzetí by se nemělo týkat cesty vzhůru zažívacím traktem přes zadní vchod…

Minulé pokračování se zabývalo mimo jiné otázkami kolem ohromného deficitu, který se objevil v globální tržní ekonomice, a který se také stal jejím klíčovým problémem. Svůj původ má v nezvládnuté druhé fázi brettonwodské strategie, kdy USA začaly ovládat svět svým deficitem. Problémem proto, že se ho nepodařilo žádným rozumným způsobem splácet, snižovat a recyklovat směrem k přebytku. Připomenu předchozí, nyní už loňský text, kde stojí, že:  „v souladu s elementárními poučkami jde o to, že kapitalismus je tvořen, utvářen, poháněn, ale také ohrožován a ničen tržními nerovnováhami. Klíčovou otázkou existence a reprodukce kapitalismu je tedy distribuce a amortizace salda, ať již v podobě přebytku nebo deficitu. Jde mimochodem o podivuhodnou paralelu s Carnotovým popisem druhého termodynamického zákona a účinnosti tepelných strojů, který hovoří o „chladné jímce“, ale to bychom se dostali opět do říše velkých teorií skoro všeho. Určitě nám postačí prosté konstatování, že přece každý školák ví, že funkčnost čehokoliv záleží na tom, jak si dokáže poradit s vlastním odpadem, aby se mu nestal neblahým osudem. Z tohoto prostého faktu jasně vyplývá, jak si jsou ekonomie a ekologie blízké, ale ony žijí spíše z toho, že to tvrdošíjně popírají a bojují spolu, než aby hledaly společné zrno.“ Připomenu ještě tu pasáž, která popisuje skutečnost, že velký deficit hrozí velkým bankrotem a ukázalo se, že jde o docela dobrý mocenský nástroj. Poslední krize totiž zdůraznila mocenský vliv hrozby bankrotem v postmoderních společnostech. Můžeme hovořit o „bankrotokracii.“ Nejvlivnějšími  hráči se stávají ti, kteří dokážou efektivně hrozit společensky opravdu nepříjemným bankrotem. Bankrot brettonwodských institucí, jak jej někdy radostně predikují nejrůznější think-tanky, analytici a především ti, kteří se nazývají levicovými mysliteli, by způsobil ve světě takový chaos, že by to mohlo znamenat jediné - kolaps takového rozměru, že je skoro nemožné dohlédnout míry zjednodušení, které by svět postihlo a zasáhlo by nejtvrději životy těch nejpotřebnějších, lidí, kteří už nejsou určeni k recyklaci, ale ještě nedozrál čas k jejich likvidaci. USA dokázaly rozehrát další vysokou hru, na jejímž počátku drží své protihráče v šachu hrozbou pádu dolaru a činí z nich tak své spoluhráče tím více, čím více dolarů mají na svých účtech i jinak více nebo méně hluboko vsáklých do svých ekonomik. Jde o aplikaci známé poučky z dob prezidenta Nixona, která říká, že když držíte svého protivníka za koule, je i jeho srdce na vaší straně a zároveň poučky z dob prezidenta Bushe ml., která říká, že jsou lidé, kteří situaci utvářejí, a pak jsou ti, kteří ji analyzují a snaží se ji pochopit, popřípadě ji komentují, nakonec jsou ti, kteří o ní vyprávějí a až tam úplně vzadu jsou čtenáři, posluchači a diváci jejich příběhů. Lidé, kteří tvoří situaci, nemusí sedět nutně jenom na světových trůnech, být tím, kdo své prostředí mění a utváří, může zkusit být každý z nás. Je daleko lepší svůj život a vlastní osud alespoň zčásti provozovat, než si o něm jenom nechat vyprávět a divit se, že to kolem nás vypadá jinak než mediálním prostoru.

Teď trochu nudné ekonomiky. Pokud se chceme na něco v hospodářství na něco podívat, máme k dispozici vlastně jenom bilanci s legendárními má dáti-dal. Možná je někde chyba a vidím to příliš prostě, ale pokud si vezmeme produkci nějakého systému, pak ji můžeme rozdělit toliko do třech základních položek, na pravé straně bilance. Tou první je produkce pro vlastní spotřebu, tou druhou je produkce na směnu za jiné produkty pro vlastní spotřebu a tou třetí jsou odpady. Pokud se podíváme na stranu spotřeby, tedy nalevo, pak máme rovněž jen tři položky. Přirozeně tu, v rámci které spotřebováváme přímo svou produkci, a dále tu, za kterou jsme v jenom nebo více krocích směnili svou produkci. Je tu ještě třetí položka, kterou můžeme nazvat jako „ostatní spotřebu“, za kterou nemusíme vlastní produkci směňovat.

Do zdrojů, které nabízejí možnosti „ostatní spotřeby“ spadají benefity, které nám poskytuje naše prostředí, a nazývají se environmentálními službami. Celou tuhle problematiku zahrnuje pojem „přírodní kapitalismus“, který vyjadřuje skupinu ekonomických teorií zahrnujících do bilance právě náklady na environmentální služby, podobně jako to stále více a více jurisdikcí činí s náklady na odpad. Uzákonění environmentálních služeb jako nákladové položky by nepochybně přispělo ke snížení plýtvání s přírodními zdroji, jejich následné devastaci a nárůstu tvorby odpadu.  

 

 

 

Když na to půjdeme účetně a budeme uvažovat jenom „produkci k vlastní spotřebě“ a „produkci na směnu“ a oceníme ji, pak zcela přirozeně tvoří rovnováhu se „spotřebou z vlastní produkce“ a „spotřebou ze směněné produkce“. Na jedné straně nám zůstává „ostatní spotřeba“ a na druhé „odpad“, jejichž ocenění je nemalý problém, jakkoliv na straně odpadu jsme v tomto ohledu daleko úspěšnější, zatímco na straně ostatní spotřeby se vede, bohužel, především politická debata na téma tzv. environmentálních služeb.

Problematika odpadu na straně produkce představuje široké a pestré spektrum otázek. Nejde jenom o případnou otázku kvality produkce a odpadu v podobě zmetků. Je tu i komplexní otázka hospodárnosti, účelnosti a efektivity vztahu vlastní spotřeby a vlastní produkce a tedy samozásobitelství. Tento vztah by měl být vyladěn právě tak, aby minimalizoval tvorbu odpadu. V neposlední řadě je tu otázka úspěšnosti směny vlastní produkce za zdroje spotřeby. Ta je nejsložitější a může se stát, že přinese jen minimální odpad, ale také její neúspěch může zanechat plné sklady zboží, které nikdo nechce, a to se stane nepotřebným odpadem. Řešení odpadu je součástí celé řady programů, bohužel pohříchu opět spíše politických, jak o tom vypovídá i nedávný materiál z dílny české vlády. Existují však i programy globální, které najdeme na stránkách OSN, stejně jako firemní, například program firmy Veolia.

Existuje různý ekvivalent pro měření odpadu, který za sebou zanecháváme a zdaleka to není jen objem odpadu odevzdaných do kontejnerů nebo sběrných dvorů. Hovoříme o nejrůznějších stopách, ať již vodní, uhlíkové nebo dusíkové, které za sebou zanecháváme podobně, jako můžeme jít celkem spolehlivě za dítětem s pytlíkem karamel, které za sebou trousí papírky. Podobně je poměrně snadno podle platných norem „vykonstruovatelná“ účetní položka „likvidace odpadu.“ Co je likvidace odpadu, určují zákony a určují tím také výši nákladů v dané jurisdikci. To do značné míry určuje globální dislokaci výroby, zatížené odpadem a dalším znečištěním. To však neznamená, že jsme se touto položkou a vyčleněnými náklady na ni vypořádali s problémem odpadu. Problematika odpadu a problematika nákladů na jeho likvidaci jsou dvě diametrálně odlišné věci. Stejně tak jako „něco“ a „funkce něčeho.“

Problematika „ostatní spotřeby“ je vyčíslitelná daleko obtížněji, existuje celá řada návrhů na popis nákladů na environmentální služby, ale nemohou se prosadit, protože tím by do hospodářské praxe postavené na soukromém vlastnictví pronikly tzv. commons a veřejné statky nikoliv jako výjimky, ale jako samotná podstata hospodářských procesů, postavených nikoliv na vlastnictví, ale na sdílení. Možná by se navíc snad konečně podařilo správně zařadit úlohu lidské práce, která ve své klasické podobě není a nemůže být zdrojem společenského či individuálního bohatství, ale pouze způsobem jeho formování.

Nicméně se vraťme k bilanci. Pokud se vrátíme k již zmíněným ocenitelným dvojicím produkce a spotřeby, které tvoří bilanci vyjádřenou finančním ekvivalentem, pak jen výjimečně dojdeme k tomu, že tato bilance je zcela vyrovnaná. Většinou vykazuje rozdíl, přebytek či deficit, obecně zvaný saldo, které je dáno pozitivními nebo negativními narušeními procesu směny nebo spotřeby vlastní produkce. Toto saldo je ovlivňováno náklady na likvidaci odpadu a kupodivu i zdrojem ostatní spotřeby, protože, čím je takový zdroj dostupnější a především beznákladový, tím méně hospodárně, účelně a neefektivně  je využíván a podílí se tak významně na objemu odpadu. Někdy se odpadu honosně říká externalita, ale to nejen proto, že to lépe zní.  Externalita dopadá především na místní „stakeholdery“, tedy zainteresované osoby, které se nutně nacházejí i v místě zasaženém externalitami. Naopak, nedopadá nutně na „shareholdery“, tedy držitele podílů, spolumajitele, kteří nemusí mít nutně s externalitami fyzicky nic společného, protože mohou být z druhého konce světa.

Pokud bychom chtěli otevřít koutek klasiků, tak se nabízí legendární historka Járy Cimrmana, kterému se začali v dole hromadit horníci poté, co realizoval svůj geniální nápad, že do dolů na směnu vždy sjížděl jeden horník navíc, aby těžší kabina zdviže vytáhla na povrch předchozí směnu. Po čase Cimrman zpozoroval, že se mu v dole hromadí horníci. Jakkoliv zde řešení nabídl sám klasik, my zůstaňme u této situace a uvědomme si, jak by je řešil dnešní soukromý vlastník dolů, kterého zajímá jen cena uhlí. Ten by nic neřešil, těžil až do doby, než by vznikla na dole vzpoura a poté by důl prodal s bonusy velké mimořádné nastoupené směny v podzemí a zároveň oslabené odborové organizace na povrchu. Načež by usedl na letadlo a i s poctivě vydělanými penězi by zmizel co nejdál od dolu. Platí obecně, že největší odpadovou stopu za sebou zanechávají vysoce mobilní organizace nebo ty organizace, jejichž majitelé nemusí uprostřed tohoto odpadu žít. Cimrmanovský problém s hromadícími se horníky však ukazuje i na velmi závažnou skutečnost, že i lidé získávají, bohužel, velmi často nálepku odpadu.

Odpadem je však nutně i finanční saldo, pokud se ho nepodaří správně recyklovat, tedy investovat nebo se jakkoliv zbavit, pokud jde o deficit. Hovoříme-li o recyklaci přebytku, pak hlavní problém je ve skutečnosti, že v globálním měřítku vznikl globální rozpor mezi produkční schopností ekonomik a reálně koupěschopnou poptávkou miliard lidí, kteří tvoří střední a nižší společenské vrstvy.  S globalizací ekonomiky a  inovacemi v oblasti výroby peněz cestou finančních manipulací a zároveň s inovacemi v oblasti způsobů, jak snižovat náklady na pracovní sílu, v kombinaci s redistribucí takových úspor směrem k nejbohatším, vznikly a  prohlubují se obtíže s realizací jakéhokoli přebytku, který nakonec může efektivně spotřebovat pouze početná a skutečně koupěschopná střední třída. Tyto tendence utvářejí trvalou ekonomickou depresi. Založení ekonomického rozvoje na distribuci dluhu tento trend dále prohlubuje a není dlouhodobě udržitelné.  Proto je potřebné obnovit růst na základě distribuce přebytku. Bohužel, nejsnadnější cestou, jak toho dosáhnout při zachování současného mocenského uspořádání světa a postavení USA v něm, je zbrojení, válka a podmanění si nových trhů, mimo jiné jako zničených území vhodných pro novu vlnu investic z USA, ale i Číny.

Je na první pohled patrné, že problém deficitu je daleko frekventovanější a složitější. Navíc problém „mrtvého“ finančního přebytku lze samozřejmě interpretovat jako deficit inovativních a investičních nápadů. Na druhé straně se tu nabízí zajímavý přístup k řešení problému deficitu i přebytku. Tím je možnost podívat se na jedno či druhé optikou toho druhého. Zkusme si položit otázku, jaký přebytek představuje inkriminovaný deficit a naopak. Nemůže být deficit bez přebytku a přebytek bez deficitu. A pokud ano, tak je někde opravdu chyba. Většinou v pojmenování toho, čeho máme nedostatek nebo přebytek.

Česká literatura má ve své pokladnici Nerudův fejeton „Kam s ním“, který vypráví o potížích autora s recyklací starého slamníku. Jedná se o deficit odpadového hospodářství nebo o přebytek staré slámy. Nebo jde o deficit nápadů, jak zasadit starý slamník nebo jeho komponenty do běhu světa Malé Strany koncem 19. století?!?  Nebo je to právě ona omezenost měšťáckou Malou Stranou, která způsobila dotyčný problém?!?  Snad to byla dobová absence internetových aukcí, které ukazují, že to, co nepotřebujeme my, potřebuje řada našich bližních. Právě rozmach aukcí ukazuje novou cestu recyklace.

 Zbývá odpovědět na otázku, proč je problém deficitu jen zdánlivě podobný problémů přebytku. Nejde totiž o symetrii, jak o tom vyprávějí mnohé moudrosti. Připomeňme si tu židovskou, která říká, abychom se starali o tu nejhorší možnost, protože ta nejlepší se o sebe postará sama. Stará římská moudrost nám říká, že my, lidé, dobro nikdy nepociťujeme tak intenzivně a dramaticky jako zlo. Je tu ale rovněž praktická zkušenost, která nám říká, že růst trhu generuje menší zisk, než je ztráta, kterou generuje jeho stejně velký pokles. Možná to souvisí s problémem konvexnosti a konkávnosti, Deficit je přirozeně pod nulovou osou a představuje plochu ohraničenou konvexní křivkou a přebytek je nad touto osou a je ohraničen konkávní křivkou. Existuje zkušenost, ale i matematický model, postavený na Jensenově nerovnosti, který říká, že konvexní oblast je stabilnější a odolnější ke změnám, než oblast konkávní. Jensenova nerovnost se zabývá vztahem mezi hodnotou funkce průměrného argumentu a průměrnou hodnotou funkce Je to primitivní příměr, ale jednoduchá heuristika nám říká, že je snadnější spadnout z konkávního vršku, než vyhrabat se z konvexní jámy, a to všech myslitelných kontextech.

Recyklace deficitu v globálním měřítku bylo téma ICU, mezinárodní měnové unie, postavené na globální měně „bancor“, se kterou přišel do Bretton Woods před více než sedmdesáti lety John Maynard Keynes. Své recyklační systémy deficitu, jakkoliv nedokonalé, mají i USA, bohužel je postrádá EU, protože její dotační šarády nemohou řešit žádné reálné ekonomické problémy. Připomeňme jen, že klíčové recyklační systémy USA jsou federální rozpočet, činnost vojensko-průmyslového komplexu a penzijních fondů a v neposlední řádě je to i objem zahraničních investic. Nebudeme zde opakovat brettonwodskou historii, zůstaneme u toho, že řešením společným řešením problému odpadu stejně jako deficitu je recyklace, tedy znovuuvedení do oběhu. Je to jeden z nejpřirozenějších přírodních procesů, zákonitost, kterou popisují zákony termodynamiky. V hospodářské praxi se můžeme odpad pokusit ještě lépe a jinak směnit a můžeme se ho pokusit lépe a jinak spotřebovat. Můžeme ale také méně plýtvat a tím i méně odpadu tvořit. Plýtvání je hazard se zdroji a následný odpad je tím, kdo nám v dalším kole v přístupu k nim brání. Obecně je to tedy především morální hazard a neodpovědné chování, které vede narušení hospodářského cyklu a růstu deficitu. Děje se tak ignorancí jednoduché poučky, tedy, „když něco funguje, nešťourej do toho,“ okovanou českým příslovím „když to volovi dobře šlape, jde se klouzat“. Poznámku si zaslouží i obvyklá korporátní praxe, která směřuje k internalizaci nebo privatizaci přebytků a externalizaci nebo také socializaci deficitů. Pokud budeme hledat příčinu tohoto chování, pak dorazíme až k teorii a praxi omezeného ručení, jedné ze základních asymetrií a podstat kapitalismu i tržního hospodářství jako takového. Korporátní existence s ručením omezeným je daleko snadnější než lidský život s plnou odpovědnosti. To vede k tomu, že si nás, lidi, především hospodářské korporace stále častěji začínají přetvářet k obrazu svému a posuzovat nás „obyčejné“ s plnou odpovědností výhradně z pozice efektivnosti a užitečnosti pro jejich záměry a cíle.

Snad právě proto bychom si měli dát i další předsevzetí. Mělo by stát na přesvědčení, že člověk musí mít přednost před libovolnou korporací. Celé dvacáté století jsme byli v různých podobách svědky opaku a současná kampaň za individuální svobodu je toliko zástěrkou zcela nežádoucího trendu. Náprava spočívá v tom, že plná odpovědnost musí být vždy nadřazena té omezené. Omezená odpovědnost má sloužit té plné a nikoliv naopak. Pracujme proto, abychom lépe žili, a nežijme proto, abychom lépe pracovali. Aby se tato slova nestala jen hraběcí radou, musíme zvýšit spolupráci a solidaritu všech, kteří žijí s plnou odpovědností a prosadit takové chování a jednání na piedestal současné společnosti. Pokud něco je zdrojem žádoucí podoby budoucí společnosti, pak je to právě plná odpovědnost. Alternativou je kvalitativně nová vlna otroctví s pouty ukutými naší vlastní myslí z přesvědčení, že korporace jsou víc než my. Pojďme společně i každý zvlášť recyklovat Homo economicus a Homo stupidus zpět na Homo sapiens sapiens. Obnovit, zachovat a rozvíjet lidskost, to je to, oč tu běží…

 

Čas sluhů a dluhů XII.

Morální hazard - spolutvůrce sluhů, dluhů a odpadů…

Minulé pokračování této rubriky vyvolalo celou řadu připomínek a je milé konstatovat, že byly spíše rozvíjející než odmítající. Po podrobném zkoumání se ukázalo, že mají do značné míry společného jmenovatele, spočívajícího v myšlence, že minulý text nedostatečně zdůraznil klíčovou roli nadspotřeby při tvorbě odpadu. Dalo by se to trochu vulgárně shrnout do poněkud aktualizovaného úsloví: dej krávě do držky-ona ti nejen do dížky, ale i do ozonové díry. Nabízí se i Švejkova moudrost - s prázdným žaludkem na latrínu nelez. Řečeno více „salonfähig“ podle Orsona Wellse - vysoká životní úroveň spočívá v tom, že vydáváme peníze, které ještě nemáme, za věci, které nepotřebujeme, abychom imponovali lidem, které nesnášíme. Kupodivu platí i to, že prakticky v tomtéž spočívá i nízká životní úroveň, ale k tomuto výroku se ještě vrátíme a pokusíme se ho dále modifikovat tak, aby lépe odpovídal nejen tématu tohoto textu, ale i situaci, ve které se většina lidí, organizací a společností nachází.

Druhým společným jmenovatelem připomínek byla otázka položky „ostatní spotřeba“, kde byly vznášeny požadavky na podrobnější popis toho, co nám nabízí prostředí „zdarma“, tedy bez našeho bezprostředního přičinění prostřednictvím naší produkce. Konec konců, nás ale odpovědi na tyto otázky vrátí k otázce možné nadspotřeby, morálního hazardu a plýtvání. Možná právě morální hazard je to, co je společné zbytečnému odpadu, nadměrným dluhům a jednání sluhů, lidí bez skutečné odpovědnosti.   

Pro reakci na došlé připomínky se pokusíme zobecnit problematiku škály mezi „nezbytné“ a  „zbytné.“ Jde o polomnožiny, není možné určit jejich hranici, oddělit je od sebe, podobně jako není na známém diagramu, vyjadřujícím škálu evoluce člověka z opice, určit, co je ještě opice a kdo je už člověk.  Budeme se zabývat otázkou ekonomiky potřeb a ekonomiky přání. I potřeby a přání jsou polomnožiny a tvoří určitou škálu. V naší rubrice jsme o nich pojednávali v různých souvislostech již několikrát. Do třetice se nevyhneme otázce ostatní spotřeby, tomu, co vše a hlavně jak můžeme z našeho prostředí získat, aniž bychom pro to museli něco udělat v tom smyslu, že bychom to sami vyrobili nebo za svou produkci směnili. Závěrem se nevyhneme se ani popisu rozdílu mezi ekonomickým a hospodářským pohledem a přístupem k věci.

Žijeme v době, ve které je hlavním heslem nakupovat, nakupovat, nakupovat. Schopnost spotřebovávat je klíčovým parametrem, kterým se posuzuje sociálně-ekonomická angažovanost a užitečnost konkrétního jednotlivce nebo organizace. Soběstačnost nebo jen částečná produkce pro vlastní spotřebu je zcela nežádoucí. Připomeneme si i obrázek bilance z minulého pokračování a budeme se ptát, kde na to nakupování brát. Vidíme, že k dispozici máme jen položku „spotřeba ze směněné produkce“ a „ostatní produkce“, protože „spotřeba z vlastní produkce“ je zavrženíhodná, protože soběstačnost je dnes skutečně fuj a protispolečenská.  Člověk by mohl říci, že si tedy konec konců musíme na spotřebu vydělat směnou vlastní produkce, protože položka  „ostatní spotřeba“ je, alespoň na první pohled, jako zdroj spotřeby poněkud nespolehlivá. Na druhou stranu je ovšem patrné, že pouhá směna vlastní produkce za jinou produkci nás obecně nemůže dostat do nějakého extrémního spotřebního blahobytu, který by nás přivedl takovému morálnímu hazardu a plýtvání, že by po nás zůstávaly hromady odpadu a jiné zničující nerovnováhy. Samozřejmě existují výjimky, ale jedná se buď o mimořádné inovace nebo o směnu, která je na hony vzdálená „fair trade“, ať již jde o podvod nebo směnu jakkoliv vynucenou, jako třeba v kolonialismu nebo v celé řadě dnešních neokoloniálních vztahů.  Klasickým příkladem může být zlato Inků, které dokázalo poškodit hispánské hospodaření na celá staletí. Nezbývá tedy, než obrátit pozornost k položce „ostatní spotřeba“, zdá se, že je to v dobrém i zlém větší Pandořina skříňka, než si myslíme.

Zdroj „ostatní spotřeby“, který se nachází v našem prostředí, obsahuje celou řadu položek, které jsou nejrůznějším způsobem zdaněny a dají se shrnout do pojmu infrastruktury a pravidel pohybu v jejím rámci. Je lhostejné, zda jde o infrastrukturu dopravní, právní nebo jinou. Jde vesměs o zpoplatnění kulturní nebo civilizační vrstvy prostředí. Existuje celá řada pokusů, jak zpoplatnit přírodní prostředí, ale zatím se to daří jenom u přírodních energetických zdrojů, ale způsob, kterým se tak děje, je naprosto nešťastný a směřuje k ohromné sociálně ekonomické nerovnosti, která ničí společnosti, státy i celé světadíly. Je to dáno tím, že kulturní vrstva prostředí umožňuje prostřednictvím moci a práva vytvořit v zásadě neomezenou globální koncentraci práva k exploataci přírodních zdrojů, zatímco obecně platí, že samotné zdroje „patří lidu.“ Existují poplatky, které známe jako „lázeňské“ nebo obecně „luftovné“, ale ani ony nejsou úplně promyšlené. Existuje však i třetí vrstva našeho prostředí a nazvu ji asi mylně duchovní, která zdrojem toho, co lze komplexně nazvat inspirací, do které spadá i to, co lze nazvat duchem doby. Inspirace je to, co na nás působí, ať již jsme so toho vědomi nebo ne. Inspiraci obsaženou v prostředí můžeme hledat, odmítat nebo ji ignorovat, ale je v našem prostředí přítomná, a záleží jen na nás, jak ji dokážeme využít, propásnout nebo jak se jí necháme zneužít.

Ať již chceme, nebo nechceme, má na nás vliv nejen krajina nebo množství nabízejících se sociálních vazeb, běh a rytmus času, to, co leží někde mezi poznáním, krásou a posvátnem. V prostředí se nachází spousta singularit, které neumíme nikam přiřadit a pojmenovat je, natož vyčíslit v nějakých jednotkách, ale můžeme je cítit a využít pro hledání své další cesty životem a tedy i jeho hospodářskou stopou. Je přirozené, že tyto nepojmenovatelné a nespočitatelné věci se nikdy nemohou dostat do účetnictví, pokud ovšem nezavedeme něco „couvert“, tedy paušální platbu za služby a obsluhu. Dostali bychom něco jako „couvertovou“ mapu dražších a levnějších prostorů, ekotonů a transgresí nejrůznějších typů. Ale i toto ocenění by nikdy nepostihlo možnosti zdrojů, které si dokáže v prostředí najít tvůrčí lidský duch. Znovu zůstává klíčovým úkolem dbát o to, aby naše prostředí vykazovalo maximální „optioversitu“ jako „různorodost souboru možností“ jak ji definovalo a popisovalo sedmé pokračování „Časů sluhů a dluhů“ nebo „opcionalitu“, jak o ní píše Nicholas Taleb ve své knize Antifragilita. Musíme se smířit s tím, že právě ve vztahu člověka k prostředí, v jeho schopnosti vidět kolem sebe příležitosti a vnímat jeho inspirace tkví základní nerovnost mezi lidmi. Je samozřejmé, že vliv prostředí nelze absolutizovat. Ani opravdu dlouhý pobyt v kostele z nás neudělá křesťana, podobně jako opravdu dlouhý pobyt v garáži z nás neudělá motorové vozidlo.

Prostředí má v sobě od počátku lidské civilizace obsažen i obraz, který má  tisíce více nebo méně skrytých či zjevných podob, ale v ekonomickém slovníku se jmenuje „oběd zadarmo“. Jeho fyzikální podobu známe od základní školy pod názvem perpetuum mobile. Čtyři termodynamické zákony nemohou v obecné rovině překonat ani ekonomové ani finanční kouzelníci. Ovšem to, co neplatí obecně, toho lze dosáhnout lokálně v omezeném čase, a to činí obraz oběda zadarmo nekonečně přitažlivým. Přitahuje stejně ty, kterým jde o uspokojení základních potřeb a zachování důstojnosti, stejně jako ty, kterým jde o splnění přání typu Bentley s řidičem na vlastním ostrově bez silnice. Tady se vracíme k původnímu znění Wellsovy myšlenky, že jde v konečném důsledku o to, udělat dojem. Jde však i o něco jiného nebo o mnohé jiné. Na druhé straně škály stojí úsilí o přežití a zachování lidské důstojnosti.

Je tam i druhý obraz, který lze nazvat „obrazem vlastní seberealizace.“ Obraz toho, jak dokážeme své vlastnosti, schopnosti a dovednosti, o kterých jsme přesvědčeni, přivést v určitém místě a čase k dokonalosti a v daném kontextu vyniknou či zazářit. „Selbstverdarstellung“ neboli sebeprezentace, říká tomu starší německá biologie. Takových obrazů jsou tam tisíce,ale pro každého je tam jen jeden opravdu pravý. Lidé čekající před kolem štěstěny dokážou promarnit podstatnou část svého života s jasnou představou, že tohle přece nemůže ono a jistě někde čeká ještě něco překrásného. Do té doby se lidé vyhýbají odpovědnosti a závazkům, aby je to nebrzdilo při hledání toho správného štěstí. Najdeme i svěží šedesátníky očekávající, aniž by dospěli, po třístém padesátém pokusu o tu pravou seberealizaci stále to pravé ořechové, aniž by kdy poznali pocit odpovědnosti za něco jiného než za hledání vlastního štěstí a seberealizace. Je nezvratně dokázáno, že tam někde v našem prostředí tahle příležitost je. Stačí si počkat, ale je tu problém spočívající v tom, že život je příliš krátký a málokdo se dočká.

Buďme však spravedliví, prostředí má v sobě i jiné obrazy, například ten, „jak chudý chlapec vlastní pílí ke štěstí přišel“ nebo „kterak zbožná dívka ke štěstí přišla“ a „další a další alegorické vozy“ jak volávali hlasatelé v prvomájových průvodech… Tyto obrazy však již vyšly z módy.

Pro všechny lidi a jejich společenství, society nebo komunity platí, že v základu libovolného sociálního uspořádání leží komunikace, která vytváří soubor pravidel, kterými se dané uspořádání řídí. Pokud je člověk někdy popisován jako „normativní tvor“, pak libovolná societa je nepochybně vždy „normativní grupou“. Pravidla jejího fungování a vzájemných vztahů jejích příslušníků jsou pro její popis důležitější než její samotní účastníci, protože variabilita těchto pravidel je vyšší než variabilita lidského genotypu. O skupině jako takové více vypoví informace, že je hierarchická, než například to, že je to skupina černochů.

Podoba pravidel je dána nejen komunikací uvnitř skupiny, ale tato komunikace má dva významné zdroje a zároveň omezení, ležící mimo prostor nebo svět pravidel. Těmito zdroji a zároveň omezeními jsou ostatní dva světy, svět zákonitostí a svět příležitostí. Je důležité si uvědomit, že zákonitosti, pravidla i příležitosti jsou součástí prostoru důvodů.

Pojem „paradigma“ „diskurs“ nebo „prostor důvodů“ lze popsat jako myšlenkový, a tedy svým způsobem virtuální a na realitě relativně nezávislý, časoprostorově omezený model prostředí, který je používán k jeho popisování, poznávání a hlavně zdůvodňování hypotéz o něm. V této souvislosti vytváří prostor důvodů bezprostřední bázi pro rozhodování a jednání lidí, protože jim dává to podstatné, tedy důvod.  Důvody se mohou vyčerpat v čase, doslova mohou lidi omrzet, nehledě na svou validitu, mohou přestat fungovat, protože prostředí se změnilo a v neposlední řadě mohou být překonána zevnitř. Pro rozhodovací procesy lidí je však vždy klíčové, do jaké míry je odvolání na dané paradigma chrání před společenským nebo přírodním nebezpečím. Použití chybného souboru důvodů pak často vede k přijímání takových rozhodnutí a takovému jednání, které má pro jednotlivce i jejich organizace katastrofální důsledky. Podobné důsledky však má pro jednotlivce a korporace jednání proti aktuálně platnému souboru důvodů nebo dokonce i jednání mimo něj.

Zákonitosti tvoří svět, ze kterého člověk nemůže uniknout, jakkoliv některé z nich poznal a popsal je jako zákony, většinou přírodní. Mnozí se mylně domnívají, že poznání zákonitostí nám umožní ovládat naše prostředí, ale nelze dosáhnout více než se vyhnout některým nebezpečím, a to ještě spíše těm, které jsme sami způsobili. Stále platí, že ani nemáme přehled o tom, co jsou základní parametry našeho prostředí. Typickým příkladem může být nedávný vznik hypotézy o temné hmotě a energii, která říká, že vlastně aktuálně lze zkoumat jen 4% našeho prostředí. Ať je tomu jakkoliv, vlivu zákonitostí prostředí nelze uniknout bez ohledu na to, zda jsou či nejsou popsány.

Pravidla naproti tomu porušovat lze, a tak ze světa pravidel unikat, a to bez ohledu na jejich znalost. K tomu slouží individuálně většinou svět příležitostí, ale pravidla lze systematicky porušovat či měnit, pokud je odhalen jejich rozpor s nějakou zákonitostí a tudíž i jejich nutná nefunkčnost. Setrvačnost platnosti pravidel je v obou případech značná.

Svět příležitostí nevyžaduje systematickou nebo vzájemnou komunikaci, ale je světem jednorázové komunikace „ad hoc“ postavené na krátkodobé interakci, která nevyžaduje jakoukoliv dohodu. Je to svět, v němž se jednotlivci, kteří v něm komunikují, nepotkávají s důsledky svého jednání a nenesou za ně odpovědnost. Jediným důvodem komunikace v tomto světě je uspokojení vlastního zájmu bez jakéhokoliv omezení, daného právě obavami z následků. Jediným omezením jsou zde opět zákonitosti. Tento svět má na jednotlivce i society pozitivní i negativní vliv.

Na straně jedné jde o to, že jednotlivci prostřednictvím tohoto světa získávají nadhled, zjištění, že pravidla jejich society nejsou jediná možná a zvyšují tím svůj tvůrčí a komunikační potenciál. To může znamenat významný přínos i pro jejich vlastní societu. Na straně druhé vliv takových jednotlivců může narušovat významně systém pravidel jejich původní komunity a navíc tito stále více pobývají ve světě příležitostí a ponechávají svou societu pod vlivem dogmatiků jejich pravidel. Na jedné straně představuje svět příležitostí zcela přirozeně možnost tvorby nových pravidel stejně jako zánik starých bez náhrady.

Nepochybně platí, že svět zákonitostí je nejen globální, ale zasahuje veškeré naše prostředí, zatímco svět pravidel má tendenci být lokální a svět příležitostí má tendenci být globální. Stejně tak platí, že zatímco svět zákonitostí zahrnuje celý lidský rod, svět pravidel je světem lidských skupin a svět příležitostí je výrazně individualizovaný. Svět zákonitostí je z pohledu času věčný, zatímco svět pravidel je dočasný a svět příležitostí je světem okamžiku. Jinými slovy můžeme mluvit o světech determinace, konvence a kontingence.

Tento exkurs je důležitý mimo jiné i proto, abychom dokázali pochopit, jak významnou roli hraje v současné postmoderní době svět možností či příležitostí, který právě obsahuje ony dvě možnosti „oběda zadarmo“ a „dokonalé seberealizace“. Stojíme, obrazně řečeno, před kolem štěstí a čekáme, až nám padne terno, jackpot či jak se to všechno jmenuje nebo můžeme nadšeně vykřikovat: „…a mám to zadarmo…!!!“ Znovu je nutné připomenout, že před kolem štěstí můžeme umřít, aniž bychom kdy skutečně žili. S vědomím toho, co dobrého či špatného obsahuje naše prostředí, které nám poskytuje onu „ostatní spotřebu“, můžeme konstatovat, že se z hlediska problematiky odpadů a především těch „zbytných“ jedná především o zdroj neodpovědnosti, morálního hazardu a porušování nebo dokonce rušení pravidel. Připomeňme starozákonní konflikt desatera a zlatého telete. A právě pravidla jsou tím, co garantuje sociální kohezi, protože by měla platit pro všechny stejně. Jde o spravedlnost, jejíž zabezpečení je vedle zajištění reprodukce a obrany klíčovým úkolem pro jakékoliv společenské uspořádání a jeho vedení. Takové komplexní vedení společnosti se potom dá nazvat hospodařením. Vyznačuje se autenticitou, neposluhováním a nekopírováním cizích vzorů. Hospodářem nemůže být nikdy něčí slouha, protože ten vždy dává přednost spokojenosti cizího pána před prospěchem vlastní společnosti.

Postmoderní tekutá doba nám říká, že není třeba dbát na pravidla, protože to, oč tu běží, je individuální úspěch a spokojenost jednotlivce a stát před kolem štěstí je spravedlivé, protože každý má stejnou šanci, že mu padne terno. Zapomíná se všeobecně na to, že sofistikovanější a komplexnější systémy mohou ovládat ty jednodušší, ale nemohou bez nich dlouhodobě existovat. Ekonomika přání, obory činnosti s vysokou přidanou hodnotou, produktivní služby, finance to vše jsou obory, které jsou preferovány a jsou vydávány za spásu postmoderní společnosti. Pravda je taková, že pokud nebudou stát na pevném základě těch méně lukrativních oboru, ekonomiky potřeb, těžby, průmyslové a zemědělské výroby, celý systém se časem zhroutí, protože sice budeme všichni působit v produktivních službách, ale nebudeme mít co jíst, kde bydlet, čím svítit a topit. Kdo se vzdává sobě přímo dosažitelných energetických zdrojů ve prospěch nakoupených, ten je už v zásadě mrtvý nebo směřuje do otroctví.

Řešení péče o společenskou o reprodukci nemůžeme hledat v oblasti ekonomické ani sociální nebo kulturní, ale v oblasti reprodukce biologické. Klíčová je porodnost a obnova rodiny. Podobně obranyschopnost stojí bazálně na lidech, občanech, kteří jsou ochotni svou zemi, stát a společnost bránit a teprve následně na spojeneckých smlouvách a zbraních. Do třetice spravedlnost stojí primárně na pochopení jednoty práv a povinností, komplexu úcty, uznání a účasti nejen v mezilidských vztazích, ale ve vztahu k prostředí obecně, a teprve sekundárně na kvalitě legislativy a justice. Hospodářský přístup ke společnosti má na zřeteli především spokojenost lidí a rodin, zatímco ekonomickému přístupu stačí čísla a spokojenost vedení panuje, i když lidé jsou nespokojeni, protože čísla nelžou. Finanční přístup ke společnosti uvažuje jenom s penězi a tvrdí, že se za ně dá všechno ostatní koupit. I ten nejhloupější trenér ví, že i ti nejlepší nakoupení hráči potřebují čas, než z nich bude tým… 

Žijeme v době, kterou můžeme charakterizovat tak, že se zadlužujeme, abychom mohli čekat, až se štěstí unaví a my zazáříme jako meteor a oslníme všechny kolem. Přitom podobně jako meteor shoříme na troud nebo po dopadu napácháme více škody než užitku. Trochu to připomíná legendární ptáky v trní, kteří zazpívají až s proraženým hrdlem a zemřou. Toto pasivní a vesměs neúspěšné čekání na Godota vede ke všeobecné naději na zázrak, ale k velice nízkému společenskému výkonu směrem ke změně a prakticky nulové možnosti kolektivní akce. Postávání před kolem štěstí bez schopnosti kolektivní akce a dalších dovedností také činí zcela lichými a dětinskými pokusy o hospodářské podobné finančním kouzlům centrálních bank v jejich snižování úrokových sazeb, tisku nových peněz ECB, což není ničím jiným než znehodnocováním peněz v naději, že na jedné straně dojde levnějšími úvěry k větší ekonomické aktivitě a na druhé straně, že inflace donutí lidi a korporace utrácet. ČNB tak činí takříkajíc na hulváta. Má to jednu vadu, centrální bankéři si nevšimli, že schopnost podnikat a dokonce i touha utrácet se ze společnosti pomalu vytrácí. Jediným důsledkem toho všeho jsou znehodnocené úspory a snížená ochota spořit. Celková neodpovědnost ve jménu náhody tak pomalu narůstá.

Tak jako dům a hospodářství, tak i společnost je nutné budovat autenticky od základů, o které je třeba trvale pečovat. My se věnujeme fasádě a myslíme si, že základy a péči o ně si můžeme koupit. Je to nejen hloupé, ale i nesmírně nebezpečné. Jediným řešením je vyhnat z vedení společnosti slouhy cizích zájmů a především nedopustit, abychom se slouhy stali sami. Pak se nebudeme muset pořád ptát na to, co na každý náš krok řeknou někde jinde…Je lépe nejprve konat a pak se teprve ptát.

 

Čas sluhů a dluhů XIII.

Pokus o další konečné řešení…?!?

Více než rok se v této rubrice zaměřujeme na problematiku dluhů a sluhů a nazrál čas pokusit se o popis základních trendů, které mají vliv na skutečnost, že velikost dluhů a počet sluhů v našem světě roste a vytváří živnou půdu pro takový způsob správy veřejných věci, na který mají demokratické procesy zprostředkující individuální vůli lidí stále menší vliv. Připomenu jen, že v minulém pokračování byl odhalen jeden významný hybatel tohoto procesu, a tím je morální hazard. Vyslovme tedy hypotézu, že tak jako morální hazard způsobuje tvorbu sluhů a dluhů, tak určité množství sluhů a dluhů potom generuje morální hazard nové kvality. Připomeňme ještě tři základní parametry fungující society. Jde o dostatečnou míru reprodukce, bezpečnosti a spravedlnosti. Lze vyslovit další tezi, že je třeba sledovat, zda míra některého z parametrů neklesá skokově nebo plíživě pod určitou únosnou mez. Můžeme nepochybně konstatovat, že taková mez existuje, ale záleží na tom, zda a jak lze takové meze funkční společnosti určit.

Svět se mění nenápadně, napsal před léty Jaroslav Žák a učinil z této myšlenky dokonce název jedné ze svých poválečných knih. Snad nejznámější podobenství o rizicích pomalých změn je to o žábě, která nevyskočí z vody, jejíž teplota pomalu roste, a doslova se uvaří. Není to pravda, ale postihuje to podstatu věci. Jiné podobenství hovoří o prognózování budoucnosti v husím nebo krocaním houfu, které každým dnem nabývá přesvědčení, že se nachází ve stabilním prostředí a chovatel je někdo, komu jde o krocaní či husí blaho. Pak přichází posvícení, pouť nebo sv. Martin či Díkuvzdání a najednou je všechno jinak. Neustále znovu a znovu slýcháme z nejrůznějších míst volání po stabilitě nebo jenom změnách rozvážných v duchu mírného pokroku v mezích zákona. Mediální prostor je plný méně nebo více kvalifikovaných předpovědí naší budoucnosti, ale to podstatné řekne málokdo, protože se to špatně prodává. Odvahu říci, že prostě nejsme schopni jakýmkoliv způsobem nahlédnout do naší budoucnosti, protože na ni mají vliv síly, které jsou objektivně zcela mimo náš vliv. Stejně tak je systematicky potlačována informace o tom, že existuje způsob, jak vytvářet v reálném čase podmínky pro to, abychom si svou budoucnost neničili sami nebo tak alespoň činili v minimální míře. Naše budoucnost má několik rozměrů, ale těmi základními jsou biologický, sociální a duchovní nebo možná kulturní.

Hned na počátku zkoumání možných přístupů k naší budoucnosti si dovolím citovat svou manželku, která tvrdí, že život nemáme brát příliš vážně, neboť z něj stejně nevyvázneme živí. Nejde jenom o to, že je to celkem podařený bonmot, ale při bližším zkoumání jde o celou filosofii přístupu k životu, které se pokusíme v tomto textu držet. V první řadě jde o vědomí nevyhnutelného konce naší existence, života jako jevu, planety Země nebo dokonce celého vesmíru. Na první pohled je to svazující a demotivující, ale při bližším pohledu zjistíme, že může být zdrojem zdravého přístupu k našemu prostředí, k životu jako celku, k naší individuální existenci  a zejména k nerovnováhám a změnám, které je utvářejí a charakterizují. Žijeme tady a teď, a proto musí být naším prvořadým zájmem využít moudře příležitosti, které se nám tady a teď nabízejí. Připomeňme si stará latinská úsloví „carpe diem“ a „memento mori“. Kdo se nechá svazovat pocitem možné ztráty toho, čeho dosáhl v minulosti, stejně jako ten, kdo je spoután vlastním promyšleným plánem cesty k dosažení budoucího úspěchu, ten je odsouzen k tomu, aby mu život, který je, jak říká klasik, změnou, přinesl s touto změnou nebo změnami jenom problémy a zklamání. Myšlenka, že nemáme brát věci, které život přináší, příliš vážně je klíčová, protože nás zbavuje stresu, že už je to fatální. Vnitřní nastavení člověka, které se brání stresu ze ztráty, má kořeny nejen v dlouhé zkušenosti paleolitu, kde jsme se naučili, že ztráta některého zdroje může na rozdíl od jeho nadbytku přinést smrtelné nebezpečí.  Obrana proti tomuto stresu je součástí nejstarších filosofických škol. My si z evropské tradice připomeneme především stoicismus a Lucia Annaea Senecu a jeho „nihil perditi.“ Z východních filosofií pak připomeňme budhismus nebo taoismus. Existuje krásné srovnání, které říká, že stoik je budhista, který ovšem navíc dokáže ukázat osudu prostředníček.

Kromě stavu ducha je důležitý rovněž způsob našeho jednání. Znovu je důležité si připomenout, že podstatná část ustrojení lidského organismu pochází z dlouhých desítek tisíc let starší doby kamenné, které stačilo posledních deset tisíc let vlivu neolitu jen velmi částečně překrýt. Pokud bychom to měli jednoduše vyjádřit, pak je daleko efektivnější používat polymodální strategie, než kráčet po zlaté střední cestě. Lze připomenout Markowitzův model rozdělení rizik, jednoduše řečeno, že není dobré nosit všechna svá vejce v jednom košíku, sázet vše na jednu kartu, atd. atd. I bimodální strategie, kterou si můžeme představit jako činku nebo provazochodcovu tyč, nás udrží déle ve hře než sebelepší jednostranně zaměřený promyšlený plán. Je to mimo jiné dáno tím, že základ variability pohybu našeho prostředí, evoluce, pracuje s mnoha variantami a třídí je metodou pokus omyl. Právě konflikt mezi konzervativním uspořádáním lidské osobnosti, včetně pýchou osvícenství zakořeněného omylu, že  budoucnost lze pomocí rozumu předpovědět, a volatilitou prostředí s jejím tlakem na pevná a nepružná místa jsou zdrojem naprosté většiny potíží a problémů, do kterých se ve vztahu k svému prostředí dostáváme. Volatilita a variabilita prostředí jsou životadárné, a když je příliš  velký klid, nezaškodí prostředí, včetně sebe sama, z vlastní iniciativy trochu rozpohybovat.

Problém jednotlivců lidského rodu spočívá v tom, že jsou sice biologicky vysoce odolní proti změně prostředí, ale sociálně, ekonomicky ani kulturně nejsou jeho změnám schopni samostatně čelit. Vytvářejí proto organizace, které sice umožňují dělbu rolí, ale které jsou  zároveň prostředím vysoce zranitelné a vykazují silnou tendenci k vymknutí se původnímu účelu a vytvoření samoúčelných struktur, které slouží pouze vlastnímu přežití. To je příklad celé řady institucí, které si člověk vytvořil proto, aby lépe zvládal složité procesy ochrany různých přirozených zájmů v příliš početných organizacích. Právě velký počet členů v organizaci (často již nad padesát a ojediněle i méně jedinců) si vynucuje tvorbu účelových organizací a institucí, které pak mají tendenci ovládnout i původní přirozenou organizaci, která si je zřídila. Na druhé straně existuje podobně silná tendence nových přirozených organizací k narušení chodu nebo k ovládnutí stávajících účelových organizací a institucí. V konečném důsledku to znamená, že člověk vytvořil zejména prostřednictvím organizací a institucí sociální, ekonomické a kulturní prostředí, svět, pro který nebyl stvořen a ve kterém se mu jen obtížně přežívá. Stojí tak před ním přirozená výzva vytvořit svět jiný. Je stejně tak přirozené, že musí podrobit kritickému pohledu instrumentárium, díky kterému se do slepé uličky dostal, tedy strukturu, obsah, účel a smysl organizací a institucí, které sám vytvořil. 

Klíčová otázka zní, jestli tento problém, který přírodní evoluce v případě unitárních organismů tak důmyslně vyřešila, má stejně dobré řešení i na úrovni organizace, jako vrcholného produktu evoluce kulturní. Odpověď je jasná a zní, že prostě nemá. Organizace nepředstavuje totiž něco, co je dalším vývojovým stupněm lidského jedince, byť se nám to snaží velmi často namluvit. Organizace nemá vyšší stupeň personality než lidský jedinec. Organizace není ani totéž, co biologická populace, protože není tvořena většinově jednotlivci, osobami se stejnými nebo vysoce podobnými zájmy, tak jako populace je tvořena jednotlivci s takřka identickými genotypy, které se liší jen v projevech jednotlivých genových alel. Organizace je rovněž velmi často podobná nikoliv unitárnímu, ale spíše modulárnímu organismu, který je prostředím sice zranitelnější než organismus unitární, ale vždy pouze v jedné nebo v několika svých částech. Organizace je přes veškerou svou důmyslnost, až na níže uvedené výjimky, pouhým nástrojem k prosazování určité myšlenky, nápadu nebo smyslu a ten leží zpravidla mimo ni samotnou, stejně jako mimo ni stojí zpravidla ta osoba, která ji ovládá a jejíž zájem se pomocí této organizace v prostředí prosazuje. Takové organizace, a je jich naprostá většina, budeme nazývat organizace účelové. Jak smysl organizace, klíčový zájem, tak i jeho nositel jsou součástí jiné úrovně logického typu než samotná organizace. Zachovávat organizaci tedy má smysl jen tehdy, pokud slouží tomuto zájmu a veškerá nostalgie po tradici její existence je na škodu prostředí, ve kterém dokáže nefunkční organizace nebo instituce existující sama pro sebe působit velké problémy a páchat velké škody na svém prostředí. Kdo by chtěl názorný příklad skvělé organizace, jejíž účel leží a smysl leží mimo ni, pak nechť sleduje osudy vojenských jednotek od družstva až po armádu. Stejně tak jsou známé tragické důsledky pro společnost, když se armáda „udělá sama pro sebe.“

Na tomto místě je třeba se zastavit a popsat velmi důležité výjimky, kterým budeme říkat přirozené organizace. Jejich definice je taková, že vznikají z rovnoprávné vůle svých zakladatelů a fungují na jimi vzájemně dohodnutých principech bez určujícího vnějšího vlivu. Právě přirozené organizace jsou ovšem vystaveny významným omezením, která se obvykle zahrnují pod pojem „kulturní univerzálie“. Jde o lidské schopnosti, vlastnosti a druhy chování vyskytující se ve všech kulturách světa. Kulturní univerzálie si pravděpodobně v sobě neseme od chvíle, kdy jsme jako společnost vznikli, tedy od starší doby kamenné neboli paleolitu a zdá se, že si je poneseme do té doby, dokud budeme příslušníky svého druhu Homo sapiens sapiens nebo možná stupidus. Především lidé prostě neumí být nestranní a objektivní a to jak individuálně, tak skupinově. Jde o významnou dichotomii my-oni. Lidé jednoznačně upřednostňují rodinné vazby a vazby ve vlastní skupině před ostatními. Naše rodina, církev, strana, národ, fotbalový klub, kultura jsou prostě ty nejlepší. Jedinci, kteří se tomuto schématu vymykají, existují, ale nejsou schopni tento tlak kulturní univerzálie dlouhodobě zvrátit.Další limity se týkají spíše vlastností lidských jedinců. Jsme geneticky nadáni nadřazeným a násilným chováním a tendujeme k sebeprosazování a to i za cenu podvádění, jsme nadáni rozumem i iracionalitou, máme své vědomí i podvědomí a tento koktejl lidské duše obsahuje jako významnou ingredienci navíc morální cit a chování. Tato divná směsice se v nejrůznějších kombinacích a objemech ingrediencí dědí, čímž se v každé generaci vytváří nový pocit nerovnosti, nespravedlnosti a jiné vnímání sociálních bariér a limitů a to i v té nejspravedlivější společnosti, jakou si umíme představit.

Znamená to, že určitý pohled na svět a způsob vnímání prostředí je u lidí nepřenosný z generace na generaci. Koktejly míry reprodukce, spravedlnosti a bezpečnosti se generačně i místně mohou lišit, ale jejich základní ingredience se nemění. To, co se mění, jsou jejich poměry a potom samozřejmě dochucení. Sociální skupiny druhu Homo sapiens (stupidus) pak na základě těchto vlastností lidského jedince projevují další dvě významné kulturní univerzálie. Tou první je to, že jakmile je skupina větší než zhruba sto osob, ale často i méně, tak se v ní už nedá udržet spravedlnost v podobě standardní reciprocity jednání a chování jedinců a začínají se v ní prosazovat šizuňkové a deprivanti všeho druhu a skupina začíná potřebovat specializovaný represivní aparát. Navíc při rostoucím počtu jedinců nad stovku se jejich přirozená vzájemná důvěra i důvěra ve skupinu rychle či spíše skokově hroutí a objevuje se tendence nahrazovat přirozenou důvěru důvěrou institucionální. Dochází k tvorbě účelových organizací a institucí, které ovšem mají rovněž své nedostatky, jak uvedeno výše. A pak už jenom zůstává ona věčná otázka z Iuvenalisových Satir, tedy, kdo bude hlídat hlídače?!? Tou další univerzálií je obecná koexistence stupidity a skupiny, možná přímo jejich vzájemná koevoluce, vzájemně se ovlivňující podmíněnost. A je to právě stupidita a z ní plynoucí chování zvané groupthink, které umožňují jednotlivcům i celým skupinám se velice podivuhodnými, leč docela dobře popsatelnými způsoby, jakými jsou například sebeklam, propaganda, zkreslování a třeba poslušnost, odříznout od reality a budovat virtuální světy, ve kterých se dokážou zcela ztratit. Pozoruhodné na tom je to, že stupiditě daleko častěji propadají skupiny elit, složené z lidí inteligentních a mocných, které potom vedou do katastrofy ty, které měly vést ke štěstí nebo je alespoň ochránit před neštěstím. Je pozoruhodné si uvědomit, že tito lidé, kteří propadají groupthinku, jsou těmi nejlepšími produkty výchovně-vzdělávacích systémů dané společnosti. Je to dáno tím, že tyto systémy stále více slouží k snadné dlouhodobé skupinové ovladatelnosti vzdělávaných a to tím více, čím jsou výběrovější. Znovu se ukazuje, že čím je jakákoliv biologická, ale i civilizační monokultura vytříbenější, tím je zranitelnější a trocha chaosu, nemluvě o kritickém myšlení, nemůže jako prevence uškodit. Významná omezení, která představují kulturní univerzálie pro formu, obsah, účel i smysl přirozených organizací, prostě nelze opominout. Zároveň je důležité si uvědomit, že tyto kulturní univerzálie brání do značné míry naprostému zvrhnutí přirozených organizací. Díky nim se přirozené organizace nemohou stát nikdy nástrojem absolutního dobra nebo zla. Pomocí nich nikdy nevznikne ani ráj ani peklo na zemi.

Jako první závěr a poučení z toho textu je jednoduchá pravda, že existují toliko dva způsoby, jak čelit tlaku prostředí, jak vytvořit polymodální strategii. Tou první je vytvoření několika způsobu fungování a existence uvnitř vlastní osobnosti. Lze si to představit jako přepínání mezi účty v počítači a práce v jejich rámci na vzájemně nezávislých problémech a s odlišnými programy, přičemž samozřejmě určitý základ, daný operačním systémem, je společný. Tou druhou je zaujetí určitého místa a role v nějaké přirozené organizaci, která umožňuje dělbu rolí na principu maximální možné rovnoprávnosti aktérů. Mezi přirozené organizace patří samozřejmě i rodina, která je navíc „ještě přirozenější“ o pokrevní pouto.

Úvod textu obsahoval ambici poukázat na to, co nebo kdo způsobuje, že míra reprodukce, spravedlnosti nebo bezpečnosti klesá plíživě pod určitou mez, kdy už nejen že neposiluje fungování společenství, ale dokonce začíná společnost rozvracet. Bez ohledu na cokoliv dalšího je skutečností, že všechno je v lidech. Je to sice takové prostoduché, není to teze, na kterou se dá chytit dotace nebo grant, ale je to pravda. Není žádným tajemstvím, že zejména ve vrcholové politice nejen České republiky neustále stoupají počty deprivantů. Obsazování Evropské komise a zejména jejího předsedy, to byl přímo festival deprivantů. Důležitým smyslem bytí deprivantů je samoúčelná moc, parazitismus a cílevědomá destrukce různorodého hodnotového prostředí. Likvidují lidské bytosti a jejich vztahy, výsledky lidské práce, stejně jako živé i neživé krásy přírody a krajiny. Celkový obraz, který jejich existence poskytuje, je více než parazitovi často podobný zhoubnému nádoru. Přes častý vypjatý individualismus mají deprivanti úžasnou schopnost spolupráce i společné radosti nad zničeným prostředím.  

Je zcela naivní poukazovat na neblahý vliv lhostejného občanstva, rejdů tajných služeb, veřejných i soukromých médií, komunismu, islámu, Ruska, Číny, Romů, Židů, Arabů, podstatou je aliance asociálů a deprivantů v politice. Na lokální úrovni jim pšenka tolik nekvete, protože tam dají lidé více na činy než na řeči a také nablízko v osobním kontaktu deprivanta daleko snadněji odhalí. V prostředí parlamentních, vládních a ministerských paláců, kam se člověk s normálními instinkty dostane jen zcela výjimečně a kde hraje divadlo skoro každý, se síť deprivantů nejen snadněji ztratí, ale bohužel i prosadí. Bez ohledu na politický dres dokážou deprivanti v politice připravit občanům i celé společnosti těžké chvíle. Při uvědomění si toho, že celou řadu nepochopitelných kroků centrální politiky, které doslova otravují a ničí lidem život a rozkládají společnost, dělají deprivanti, které to uspokojuje, je daleko jasnější i existence takové zmatené zlovůle, jakou je Občanský zákoník. Teprve, když si uvědomíme, kolik radosti přináší zoufalství občanů deprivantům, pochopíme, že se nacházíme v ohrožení. Pochopíme, proč tolik našich politiků podněcuje válečný konflikt na východě Ukrajiny a žádá vyzbrojení ukrajinské armády, soukromých bataliónů místních warlordů a celé řady nezávislých politických milic a band. Na některých z nich je přímo patrná radost z toho, že budou umírat lidé, přibude zoufalství a zmar.  

Jakmile se ve společnosti získají sítě deprivantů navrch, začíná se velmi rychle polarizovat rozpor mezi nimi, jako parazitní třídou a jejími servisními elitami, a produktivní částí společnosti. Tento rozpor se dnes s různou intenzitou projevuje nejenom uvnitř států, ale také na mezinárodní úrovni jako rozpor mezi tradičními bohatými zeměmi západního světa, jejichž elity se snaží zachovat pro ně výhodné parazitní pořádky starého globálního hospodářského uspořádání, na nichž se přiživovaly i nižší sociální vrstvy těchto zemí. Mimo jiné i proto se velká část obyvatelstva těchto zemí považuje za něco lepšího, za lidské bytosti, které mají větší lidskou hodnotu, než třeba obyvatelé Afriky. Aktuálně jsme svědky toho, jak je pauperizovaným příslušníkům západní střední třídy vnucováno, že i přes zchudnutí jsou pořád ve vztahu k Rusům, pravoslavným, Arabům, černochům, muslimům, Indům, budhistům, Romům takzvanými. „lepšími lidmi“. Na druhé straně jsou tito zchudlé opory společnosti manipulovány nejrůznějšími frázemi politické korektnosti a je tak na nich prováděn masový experiment činky v podobě dvou zcela odlišných přístupů k hledání vlastního postavení ve společnosti. K tomu přistupuje úmyslný systematický rozklad fungování klasické širší rodiny, rozklad vztahu lékař - pacient a učitel - žák. Dítě, jako základní ukazatel úspěšné společenské reprodukce, je stále více vnímáno jako riziková investice a je posilována představa, že se vzájemná důvěra a úcta mezi lidmi dá koupit.

Pokud tedy bychom tedy měli pojmenovat základní tendenci, která plíživě rozkládá společnost, je nedostatek uznání mezi lidmi. Nositeli této tendence jsou psychopati, sociopati a deprivanti, kteří dokázali ovládnout klíčové sociální relace. Díky nim naopak vzrůstá objem zneuznání, pocit nespravedlnosti a posiluje se kvantifikace toho, o čem nás už klasikové učí, že se nedá koupit. Ztrácí se schopnost vidět ve druhé osobě především člověka. Láska, přátelství, altruismus, úcta, uznání, účast, to jsou pojmy, které začínají vedle nacpané šrajtofle vypadat jako nepotřebná veteš. Důležité je si uvědomit, že žádný trend není fatální a každý pohyb v prostředí jen zvyšuje jeho variabilitu a činí z něj zdroj dalšího pohybu, otevírající další možnosti. Záleží hodně na nás, jak energii ukrytou v prostředí dokážeme využít.

Říká se, že naděje umírá poslední, a jiné úsloví, jehož autorem je John Lennon říká, že na konci vše dobře dopadne a pokud to dobře nedopadlo, tak to ještě není konec. Boj proti deprivantům je obtížný, ale možný. Chce to především kritické myšlení a odvahu. Platí, že více než jedno procento lidí nemá ani srdce ani svědomí a jejich koncentrace ve společnosti stoupá zdola nahoru, za druhé platí, že máme dobrý instinkt a musíme mu věřit, když nás před deprivantem varuje, a do třetice platí, že nejpozději po třech podrazech musíme s daným jedincem skončit. Často nezbude než útěk, který ovšem může mít daleko sofistikovanější podobu než jen pouhé vzdalování se od konkrétního deprivanta. Je nutné je identifikovat, varovat před nimi ostatní, důsledně je ignorovat a izolovat a hlavně, v žádném případě je pořád dokola nevolit.

 

Čas sluhů a dluhů XIV.

Čas omezené odpovědnosti.

Pořádek je pro blbce, inteligent ovládá chaos, říká okřídlené úsloví, které mi vytane na mysli vždy,  když vstoupím nebo jen nahlédnu do své pracovny. Slovo chaos je jedním ze slov, která jsou bohatě užívána v nejrůznějších kontextech a patří k obecnému jazyku, kde ze všeho nejvíce vyjadřuje absolutní zmatek, což určitě odpovídá stavu mé pracovny. Bude tedy užitečné předeslat, že pokud budeme v tomto textu hovořit o chaosu, pak budeme hovořit o větší nebo menší míře neuspořádanosti, informačního obsahu a stability otevřených systémů. Určitou míru chaosu pak můžeme v otevřených systémech označit pojmy náhoda a řád a tím vymezit příslušnou škálu chaosu, kterou se budeme zabývat. Náhoda v podobě čisté neurčitosti, stejně, jako řád ve své čisté podobě, jsou však dosažitelné, a to jako teoretické extrémy, pouze v uzavřených systémech a ty se pro úvahy o životě moc nehodí, jakkoliv jsou vynikající pro zkoumání některých fyzikálních souvislostí, zejména v tom pojetí fyziky, které tako kouzelně vyjadřuje staré české slovo „silozpyt“.

Díval jsem se do archívu této rubriky a samotného mě překvapilo, kolikrát se v ní v průběhu těch více než tuctu let její existence objevila v různých souvislostech teze Anaximandra z Milétu, známá jako první věta filosofie, kterou lze shrnout do myšlenky, že „vše vzniká jako zanikavé, platíc si pokutu podle pořadí času….“ Řečeno slovy básníka to zní asi takhle:

Ze kterých jest jsoucím věcem vznik,

do těchto nastává i zánik,

podle nutnosti.

Neboť vše si navzájem platí pokutu a pokání za své bezpráví,

podle pořadí času

 

Často přemýšlím o době předsokratiků a dopřávám si občas dokonce luxusu, abych místa jejich působení navštěvoval. Milétos, Efesos, Samos jsou kouzelná místa a je neuvěřitelně silným zážitkem dívat se na podobné scenérie jako tito myslitelé a pokoušet se pochopit, co je vedlo k tomu, že přemýšleli právě o takové a takové věci a došli k takovým a nikoliv jiným závěrům.

Anaximandrova teze je geniální, všude kolem nás můžeme vnímat její platnost a přitom vyzývá k dalším a dalším interpretacím, ale zároveň i k otázkám a polemikám. Především je klíčovou otázkou, z čeho věci a jevy vznikají a do čeho zanikají. Do bezčasí, do věčnosti, přicházejí z onoho světa a odcházejí do něj…?!? Je to otázka prastará jako filosofie, kde předsokratici hovořili a psali o apeironu, tedy o něčem bezmezném a přitom všezahrnujícím. Snad mne nebudou znalci kamenovat, ale mám pocit, že v Číně je tento pojem pojmenován jako tao. Pojmy tao a apeiron jsou podle některých pramenů zhruba stejně staré a jsou tu s námi o něco více než dva a půl tisíce let. Jen o něco mladší je pojem étér, se kterým se můžeme potkat ve školních učebnicích fyziky ještě v polovině minulého století. Není možné odhadnout, zda se někdy podaří nějaký vědecký popis fyzikální podstaty těchto pojmů. Několik vynikajících vědců 20. století, například Max Planck,  hovořilo na sklonku života mimo vědeckou debatu o svém pocitu, že někde hluboko v základu našeho světa je cosi, co se dá pojmenovat jako informační pole. Aktuálně se píše o prvotní ingredienci reality nebo o tkanivu (anglicky grid), které má kvantovou povahu a hmota je až jeho druhotným projevem.

Klíčovou tématem tohoto textu je ovšem popis procesů ve společnosti a jejím prostředí, které probíhají v souvislosti s většími nebo menšími společenskými změnami, kdy něco nového vzniká a něco starého zaniká. Součástí popisu by měl být i pokus o výklad toho, kdo s kým si v těchto případech navzájem platí pokutu a pokání za své bezpráví, podle pořadí času a jak to v praxi vypadá, pokud vůbec nějak. Může to totiž být i tak, že vzájemné „placení pokut“ částečně nebo zcela zůstává našemu poznání skryto nebo dochází k vzájemnému zápočtu závazků a pohledávek. Budeme vycházet při svém zkoumání těchto procesů z toho, že to, co se mění, bude objem informace ve společenském uspořádání a vlivu této změny na společenskou složitost, uspořádanost a zdatnost. Jako informací označíme v souladu batesonovskou definicí „rozdíl, na kterém záleží.“ Takto definovanou informaci budeme dělit na tu, kterou daná společnost procházející změnou dokáže využít, a na ty ostatní. Jednoduše budeme říkat „užitečné“ a „neužitečné.“

 

Modelová společnost, kterou se budeme zabývat, je společností úspěšnou v tom smyslu, že má za sebou určitou historii, která ji dovedla do určitého stabilního stavu s dobrým využitím informací, kterých se jí z prostředí dostává. Stabilita je klíčové slovo z hlediska úspěšnosti, cokoliv, co je v našem prostředí z jakéhokoliv důvodu stabilnější, začne se s časem prosazovat. Připomenu jen základní kurs fyziky, který nás učí, že stabilita je stálá, vratká a volná. Teritorium, na kterém taková společnost funguje, je stálé a jde zpravidla o rozhraní více typů prostředí-ekoton nebo, vyjádřeno pojmem souvisejícím s naší terminologií, o „hranu chaosu“ Kolem ní lze stabilitu společnosti označit sice za vratkou, ale informačně bohatší a pestřejší. Tak jako v každé společnosti  se její příslušníci dělí jednak na schopnější  a méně schopné, ve smyslu orientace v dané úrovni společenské složitosti, jednak na egoisty a altruisty a v neposlední řadě na tvůrce hodnot a parazity. 

Procesy, které v naší modelové společnosti probíhají vlivem informace obsažené v prostředí, jsou v průběhu času následující. V první fázi jde o přirozené zvyšování složitosti s ním ruku v ruce jdoucí zvyšování organizovanosti a také zdatnosti. Právě vzájemně úměrné nárůsty složitosti, která zvyšuje objem informace a posouvá společnost za hranu chaosu, a organizovanosti, která objem informace naopak snižuje a udržuje organizaci před nebo na hraně chaosu, jsou klíčovými faktory zvyšování zdatnosti. Zdatnější společnost naopak umožňuje efektivněji zvládat zvyšování složitosti kvalitnější organizací. Zatímco zvyšování složitosti je proces spontánní, který probíhá spíše nezávisle na vůli jednotlivců ve společnosti se nacházejících, pak uspořádávání je spíše proces uvědomělý, který je závislý na nejen na kvalitě jednotlivců, kteří jediní ho mohou realizovat, ale i na kvalitě společnosti, která musí být vhodným prostředím pro inovace.

Klíčovým parametrem kvality společnosti ve vztahu k inovativnosti je její vnitřní variabilita, jinými slovy, míra její vnitřní svobody. Na zdatnost společnosti má dále podstatný vliv míra její sociální koheze a neméně důležitý je parametr frekvence výskytu altruistů ve společnosti, neboť to jsou právě oni, kteří se angažují v organizaci společnosti v zájmu její udržitelnosti a nikoliv, tak jako egoisté, v zájmu maximalizace vlastního zisku. Je samozřejmé, že jde opět o věc míry. Egoismus a altruismus jsou přítomny v každé osobnosti, mimo psychopaty, sociopaty a deprivanty Sledování vlastního zájmu nemusí být nutně z hlediska celku destrukční, stejně jako odevzdání se zájmům celku mu nemusí od některých jednotlivců nutně prospívat.

 

S postupujícím časem dochází k tomu, že pokračující procesy nárůstu složitosti a uspořádanosti přivedou společnost do stavu, kdy poklesne její vnitřní variabilita a tím i inovativnost. Navenek se tento stav jeví jako dosažení nějakého optimálního vyladění společnosti, které dává naději na „dlouhou šťastnou budoucnost“. Ve skutečnosti však toto „zamrznutí“ společnosti přinese několik nerovnováh, které začnou další osud společnosti ovlivňovat a vytvářejí uspořádání, ve kterém členové společnosti dokážou stále hůře existovat.

 

Tou první je narůstající počet členů společnosti, kteří se přestávají v uspořádání společnosti orientovat a postupně se jí odcizují. Sociální soudržnost ve společnosti klesá a ve společnosti se začíná prohlubovat rozpor schopnějšími a méně schopnými. Ti schopnější ze složitosti společnosti těží, protože jim poskytuje více příležitostí, méně schopní naopak tuto kompetenci ztrácejí. V průběhu času se však rozpor prohlubuje a zostřuje, počet schopných z dané složitosti profitovat dále a stále rychleji klesá.

Druhou nerovnováhou je snížená schopnost společnosti jako celku zpracovávat optimum užitečné informace a orientace na aktuálně nejefektivnější zdroje. To vede zákonitě k jejich rychlejšímu vyčerpání a snížení celkové využitelnosti informací. Nejde jen o to, že stále větší objem využitelné informace jde ve prospěch altruistů, kteří společnost uspořádávají, dalším problémem je tlak využitelných informací, které se společnost rozhodla ignorovat, protože je v rámci omezení vnitřní variability vyřadila ze svého spotřebního koše. Společně s tlakem dalších v rámci aktuálního společenského potenciálu nerecyklovaných a nerecyklovatelných informací dochází k jevu, který by se dal popsat obrazem, že společnost se začíná vařit ve vlastní šťávě nebo utápět ve vlastních odpadech.

Třetí nerovnováha se začíná utvářet mezi členy schopnější částí populace, která se dělí na egoisty a altruisty. Egoisté se  neomezí ve své spotřebě v poměru odpovídajícímu nové míře využitelnosti informačních zdrojů, ale uvažují v absolutních číslech a prohlašují, že pokud se mají dělit s méně schopnými a altruisty, pak výhradně o přírůstek zisku a nikoliv o celkové příjmy. Omezením vlivu altruistů dál klesá efektivita uspořádávání společnost a její složitost začíná prudce narůstat. Zároveň klesá zdatnost a zamrzlá nebo dokonce se pomalu drolící úroveň uspořádání přestává odpovídat složitosti a zdatnosti. Začínají se prosazovat schopní, parazitičtí egoisté, kteří těží ze stávajícího uspořádání a brání velmi účinně jeho změnám, dokud jim to přináší prospěch.

Rozpor mezi egoisty a altruisty se ze skupiny schopných přenáší i do skupiny méně schopných, čímž dochází stále užší skupina schopných k mylnému závěru, že tento rozpor je objektivní a společensky prospěšný, protože se společností úspěšně šíří jako mem. Spor mezi neprivilegovanými egoisty a altruisty může vést k vytvoření jedné nebo i více skupin složené z obou typů, které jako velice efektivně složené týmy přijímají rozhodnutí změnit mocenské poměry ve společnosti nebo dokonce celé společenské paradigma. Navíc díky činnosti parazitických egoistů a zamrznutím společnosti se do této neprivilegované skupiny propadá stále více schopných, čímž tato skupina posiluje.

 

Tento jinak objektivně probíhající proces je samozřejmě navíc subjektivně stimulován těmi jedinci z řad schopných, kterým dosažený, zdánlivě na optimum vyladěný stav společnosti z nejrůznějších důvodů nevyhovuje a cíleně jej narušují. K nim se nevědomky připojují další jedinci z řad méně schopných, kteří jednají pod heslem, když je volovi dobře, jde se klouzat…

Ve vzrůstajícím chaosu dochází navíc k bratrovražednému boji privilegovaných egoistů o zbytky moci a neprivilegovaných egoistů o holý život. Zvláštní, leč významnou, úlohu v této destrukci hrají privilegovaní parazité, deprivanti a asociálové. Dochází k potlačení role altruistů a společnost se rychle rozkládá, atomizuje a hroutí. Kombinace těchto objektivních a subjektivních faktorů pak velmi rychle přivádí společnost za hranu chaosu a důsledkem je spontánní zjednodušení společenského uspořádání, obecně nazývané kolaps.

 

Nyní nastává čas odpovědět na otázku, jak je to s těmi vzájemnými dluhy a pokutami za bezpráví. Myslím, že z modelu je dostatečně patrné, že za svůj vznik a existenci dluží společnosti především svému prostředí, které je jediným informačním zdrojem. Tento dluh nelze nikdy zcela splatit, ale společnost by si měla být pokorně vědoma své konečnosti a usilovat o to, aby po svém zániku tu zanechala takovou změnu prostředí, která ho informačně ovlivní. Záleží jen a jen na dané společnosti, jaká změna to bude, jestli povede ke zvýšení nebo naopak ke snížení variability prostředí jako zdroje pro příští uživatele. Žádné univerzální ekvivalenty v tom nehrají a nemohou hrát roli, jen péče o zdroje a hodnoty. Nejen pokuta důležité jsou pokání a pokora. Nemůžeme si nalhávat, že víme, co budou budoucí generace skutečně potřebovat a proto jediným cílem našeho úsilí musí být maximální variabilita prostředí. Pak už zbývá jenom odchod, zánik, smrt, který je vykoupením možnosti budoucího života a existence. Proto nám zůstává klíčová transakce skryta, protože v jejím okamžiku už tu nejsme. Zároveň však je třeba zdůraznit, že pokutu platíme v tomto kontextu především za svou pýchu, která jak známo, předchází pád. Pýcha společnosti, pokud existuje, je nepochybně spjata s pocitem nadřazenosti a věčnosti. Staré přísloví říká, že konec nastal v okamžiku, kdy máme pocit, že se nás netýká. Pokutou za pýchu, která je nejhorším bezprávím, je právě pád, ze kterého se nelze vykoupit ani sebeupřímnějším pokáním…

 

Nabízí se přirozeně další otázka, jestli se s tím dá něco dělat, a samozřejmě za ní stojí „metaotázka“, jestli se s tím vůbec má něco dělat. Z předchozího modelového popisu je patrné, že základním problémem a zákonitostí, proti jejímuž působení stojíme, je zvyšování složitosti společnosti v důsledku jejího pohybu v informačním poli. Společenské experimenty jak tomuto čelit jsou známé, ale očividně nebyly a nejsou úspěšné. V zásadě jde o tři základní přístupy. Tím prvním je ponechat věcem volný průběh a žít v relativně jednodušších společnostech, které na sebe po mírných kolapsech navazují jako řetěz. Tím druhým je izolace, umělé zamrznutí a oddělení se od informačních zdrojů, což ovšem dříve nebo později vede k prolomení bariéry a zničením všeho co daná společnost představovala, protože i ta nejnebezpečnější a nejhloupější nová informace bude připomínat živou vodu. Třetím způsobem je implementace čehosi, co se dá nazvat replikátor či katalyzátor variability. Asi nejznámějším takovým replikátorem je politická demokracie, ale kupodivu jím je i tyranie. Je totiž celkem lhostejné, zda se politické elity obměňují ve volbách nebo na popravišti, popřípadě nějakou tou politickou vraždou v podobě nenadálého zmizení či infarktu.

Každý z těchto způsobů je doprovázen některým ze způsobů hledání jak identifikovat v prostředí využitelnou informaci. Jde například o magii, vědu, zdravý rozum a metodu pokus-omyl. Magie a věda se před pár sty lety sice rozešly, ale v poslední době v některých oborech opět stále více splývají. Stále však platí, že věda přes svou univerzální založení zůstává většinou jako zdroj univerzálních sdělení neúspěšná, protože uspořádání jejího obecenstva bylo, je a zůstává „kmenové“. Naopak magie je svou povahou a založením kmenová, a proto může jen omezeně oslovit jiné kmeny.

Zbývá odpovědět na „metaotázku“, jestli má vůbec význam se pokoušet aktivně problém dynamiky společenské složitosti řešit. Odpověď zní, že to má životně důležitý význam, protože jsme dosáhli takového stupně složitosti, že by neřízený pád do kolapsu znamenal příliš velkou katastrofu. Na straně druhé je výsledek zcela nejistý a sílí hlasy těch, kteří by smetli stávající společenský řád nějakým kataklyzmatem, nejlépe válkou, tak jako před sto lety. Kromě vize budoucího čistého stolu, na kterém bude možné vybudovat cokoliv nezatížené minulostí, cítí z tohoto řešení rovněž možné aktuální ohromné zisky. Nehledě na veškeré tyto nepříznivé skutečnosti nelze na hledání řešení rezignovat. Přes případný neúspěch bude takové hledání zdrojem ohromné zkušenosti, která by se měla uplatnit při uspořádávání společnosti po případném kolapsu.

 

Hledání takové podoby replikátoru společenské variability, který odpovídá úrovni složitosti společnosti, je tedy úkolem úkolů. Bohužel, dnes je situace taková, že se z politické demokracie, navíc většinově provozované politickými stranami, stává nedotknutelná posvátná bílá kráva. Zdá se navíc, že problém je někde jinde, že sebedemokratičtější politický systém není schopen vytvořit dostatek variability v celé společnosti. Je to tím, že distribuce moci ve společnosti se stále více odlišuje od distribuce politických informací, které stále více nesou plané řeči a na skutečné dění mají stále menší vliv. Stále více přebírají moc ekonomické systémy, zejména velké korporace. Když se podíváme na to, co tak posiluje roli soukromých korporací, pak vidíme, že je právě systém politické demokracie a jeho právní řád, který jim prostor k rozletu. To, co jim dává křídla, není Red Bull, ale právním řádem udělená imunita omezené odpovědnosti. Je celkem nabíledni, že omezená odpovědnost přináší v libovolné komunikaci s osobou s plnou odpovědností výraznou výhodu. Kdo může ztratit méně, ten je svobodnější, může více riskovat a snadněji vyhrát. Zejména v dlouhodobém měřítku je převaha systémů s omezenou odpovědností jasně patrná. Variabilita ekonomických systémů je přirozeně nízká, protože jsou orientovány na konkrétní výsledek, a ovlivňuje negativně variabilitu celé společnosti. Samotná míra variability tržních vztahů nemá na společnost tak pozitivní vliv, aby ten negativní zvrátila. Často naopak jenom slouží posílení role omezené odpovědnosti ve společnosti. Správně tušili Karel Marx a Bedřich Engels, že ti, kteří mohou ztratit jen své okovy, budou nejlepším nástrojem rozvratu společenského řádu. Neodpovědní sice mohou staré uspořádání rozvrátit, ale nejsou schopni vytvořit nové a spokojí se s novou nesvobodou, která jim dá o trochu větší sousto.

 

Otázka míry a distribuce odpovědnosti ve společnosti je klíčová. Nízká odpovědnost by neměla být nikdy spojena s právem určovat společenská pravidla. Nikoliv nadarmo varoval Alexander Hamilton před tím, aby volební právo náleželo nemajetným a nesvobodným. Nejde o elitářství, ale o riziko morálního hazardu při správě společnosti u těch, kteří nemají co ztratit. Nezapomínejme, že se tržní hospodářství úspěšně prosazovalo vždy, když nebylo univerzálním společenským principem, ale nad ním byl určitý řád v podobě souboru hodnot a pravidel, který ztělesňovali lidé nad obchodní vztahy mocensky, majetkově i morálně povznesení či od nich jinak odděleni. Tak tomu bylo v minulosti a tak je tomu i dnes. Tito lidé mohou být diktátory nebo mohou být součástí mocenských struktur. V Číně řídí aktuálně největší tržní hospodářství planety komunistická strana, v USA ho po celé století ovládá soukromý Fed, ale  nejen Singapur pozvedla vize a pevné zásady jediného muže. Kabinetním příkladem konfliktu plné a omezené odpovědnosti jsou rodinné firmy. Pokud v nich má přirozený hodnotový systém rodinných vztahů převahu, patří rodinné firmy k těm nejlepším a nejodolnějším. Na druhé strany není horšího rozvratu rodiny než ten, pokud v ní převládnou firemní systémy hodnot. Rodina se opravdu nedá řídit jako firma a v násobné míře to platí o státu.

Zajímavou formou ovládání tržního hospodaření je princip družstevnictví, který brání tomu, aby se bez souhlasu členů družstva činila zásadní rozhodnutí v jejich neprospěch nebo ve prospěch některého jednotlivce. Nabízí se otázka, proč není možné vytvořit systém solidárního vlastnictví národního bohatství, ze kterého by měl každý podílník-občan prospěch, ale nemohl by ho zcizit ve prospěch třetí osoby. Zcela nově by byl potom formulován soubor občanských práv a povinností. Solidárně vlastněné národní bohatství a nově pojaté občanství by se mohlo stát základem nového mocenského, společenského a politického systému. Mocenský tlak soukromého vlastnictví a tržních vztahů s omezenou odpovědností, reprezentovaných korporacemi by dostal důstojného oponenta v podobě systémů s plnou odpovědností, které by se neopíraly pouze o poetické, leč prázdné preambule konstitucí, ale o skutečné solidární vlastnictví a občanství, pro které stojí za to něco udělat, protože by bylo zlé o ně přijít. Vize takového společenského uspořádání by měla stát na tom, že v něm daří diferenciaci společnosti spojit se svobodným rozvojem jednotlivce, který je podmínkou svobodného rozvoje všech. Jde o to vyhnout se pravicové mantře rovných šancí a levicové mantře rovnostářství mezi lidmi. To první je neefektivní z hlediska celku, to druhé z hlediska jednotlivce. U nás jsme aktuálně svědky toho, že starostové a další demokraticky zvolení představitelé nás, občanů, mají platit za svá pochybení ze svého. Jde o nepřijatelný tlak na demokracii a společenské dění, které degraduje pouze na systém finančního hospodaření podle principů „má dáti-dal“ a  „kdo dá více“. Jakýkoliv lidský nebo společenský rozměr se z tohoto přístupu vytrácí. Pokud  jako libovolné společenství podlehneme pokušení nechat se řídit jako firma, dočkáme se neblahých konců a hlavně připravíme strašný osud těm, kdož přijdou po nás. Nedopusťme, aby nám pravidla určovali ti, kteří nenesou plnou odpovědnost a nemají a nechtějí mít s naším prostředím, teritoriem, dobou ani s námi samotnými nic společného a chtějí jenom naši krev, pot a slzy, ze kterých bohatnou. Jsou jako „goauldi“ z Hvězdné brány.

 

Toto byla poslední esej z cyklu Čas sluhů a dluhů, který nás provázel od ledna 2014. Nelze říci, že by bylo vyčerpáno toto nevyčerpatelné téma, ale v každém případě je poněkud vyčerpaný jeho autor a jeho největším hříchem by byl vyčerpaný čtenář…

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

České novinky1.eu