Čas sluhů a dluhů VII.
Dlužíme svým možnostem…?!?
Tento a možná i následující text budou věnovány otázce možnosti a jejího vztahu ke skutečnosti. Pokusíme se rovněž odpovědět na otázku, jestli jsou možnosti předem dané, nebo zda je možné si je vytvořit, a hlavně jestli někdo celé řídí, tedy, do jaké míry jsou možnosti skutečnými možnostmi. V našem tématu „času sluhů a dluhů“ se tak zamyslíme nad tím, jestli důležitým zdrojem nerovnováhy není právě disproporce mezi možnostmi a skutečností, jestli tam nevzniká závislost a dluh, který tak často v hovorové řeči odbýváme frází: nikdy se s tím nevyrovnal. Jak, kdy a s čím se měl dotyčný vyrovnat, bude patřit mezi další odpovědi na otázku, čím vším je nám možnost.
Možnost, šance, příležitost, východisko, schopnost, potenciál, eventualita, přijatelnost a bůh ví, kolik ještě synonym má v češtině tento pojem. A to nemluvím o rozličných kontextech a postavení možnosti v různých jazykových prostředích. Možnost je mimo jiné samozřejmě oblíbeným rejdištěm filosofů, a proto budiž hned na počátku řečeno, co k pojmu „možnost“ uvádí Slovník filosofických pojmů současnosti od Jiřího Olšovského.
Pojem vyjadřující bytostný základ, podmínky směřování vývoje skutečnosti, jež ještě neexistuje. Prvotní možností je pohyb zjevování skrytosti v neskrytost, pohyb vcházení jsoucna do zjevu, možnost jevení vůbec, počátek světa, univerza; příchod něčeho nového. U Aristotela je sám pohyb dán přechodem z možnosti do skutečnosti. Pro S. Kierkegaarda, M. Heideggera aj. je skutečnou možností člověka možnost svobody. Ryzí existence se může pronikat do nekonečnosti. Máme tak možnost tázat se po nás samých, po našem vlastním bytí, vnímat a nacházet své možnosti, otevírat se svým nejvlastnějším možnostem. V pravé existenciální podobě se člověk probouzí ke svým možnostem.
K tomuto nejednoduchému sdělení se v průběhu tohoto textu několikrát vrátíme, protože si zaslouží vysvětlení a my budeme mít možnost to udělat. Cestu za možností a jejím významem začneme ve školních lavicích. Totalitní středoškolské vzdělání mi přineslo v rámci povinné literatury do cesty Steinbeckův román Na východ od ráje. Profesorka češtiny, která se nám nezdála ničím zvláštní, nám s podivuhodným důrazem vysvětlovala skutečnost, že celý román se vlastně točí kolem jediného slova -„timšel“, ačkoliv je tam uvedeno prý jen pětkrát. „Timšel“ je hebrejské slovo a znamená: můžeš, máš možnost. Vzpomínám si, jak se mi poselství tohoto románu propletlo, ale snad nepopletlo s poselstvím z „Příběhu opravdového člověka“ Borise Polevého, i na to, jak jsem začal zjišťovat, že když člověk chce, že opravdu mnohé může. Doba středoškolských studií a malin nezralých přirozeně přinesla i studium citátů. Připomenu jen Mardenovo: „Slabí lidé čekají na příznivou příležitost, silní si ji vytvářejí“, a Napoleonovo „Slaboši čekají na příležitost, silní ji vytvářejí“, které doplním myšlenkou Lao´ce, že „Silní neumírají přirozenou smrtí“. Na téma možnosti zmíním ještě Čapkovo: „Neúspěch: nevyužít příležitost, úspěch: zneužít příležitost.“ Neopomenu ani svého profesora deskriptivní geometrie z gymnázia, mimochodem -jmenoval se Jiří Kadavý a v nestřeženém okamžiku se z něj stal výše uvedený Jiří Olšovský, který nám vždy tvrdil, že je nezbytné si přiznat, „že když něco je, pak to nutně bylo a často stále ještě je možné“. Kdysi jsem se sám pokusil při nějakém rozhovoru formulovat můj osobní pocit svobody a tehdy jsem odpověděl, že je někde mezi tím, že „nemusím dělat to, co nechci a nechci dělat to, co mohu...“
Podruhé jsem se s klíčovou rolí slova možnost potkal před více než dvaceti lety v knize Roberta Fulghuma „Možná ano, možná ne“. Je tam popsán poslední biblický rozhovor mezi Jehovou a Kainem, kde Jehova říká, že Kain může (měl by, musí) nad zlem zvítězit. Použité hebrejské slovo je opět „timšel“, některé autority říkají, že správně je „timšal“. To podstatné ovšem je, jak se toto slovo překládá a vykládá. Jsou lidé, věřící i nevěřící, kteří pokládají výklad slova „timšel“ nejen za jeden z nejobtížnějších úkolů, které před nás studium bible klade, ale zároveň za klíčové rozcestí, za kterým už bible může být chápána buď jak dogma, nebo jako kniha hlásající mírný pokrok v mezích možností, anebo jako knihu o klíčové roli svobodné vůle pro utváření tohoto světa a jeho možností. Setkání s Robertem Fulghumem mě přimělo k hlubšímu studiu bible a jejího Starého zákona, zejména knihy Genesis a jakkoliv je to asi podivná oklika, vrátilo mne to časem k dalšímu studiu evoluce a pokusu o lepší pochopení Darwinových myšlenek. Postupně jsem dospěl k závěru, že nejen celé texty se točí kolem jednoho slova - možnost. Točí se kolem něho i spousta našich činů. Možná se kolem něj točí i celý náš život. A nejen náš, ale život jako celek. Že konec konců kráčíme po cestách vyvolených a nikoliv přisouzených.
Charles Darwin byl génius, který možná poprvé od časů presokratiků Anaximandra, Hérakleita či Tháleta přišel s ucelenou teorií, kterou se sama věda snažila a doposud snaží víceméně pokradmu spoutat do šuplíku redukcionismu, statistiky nebo fázových prostorů, jakkoliv obecně jsou známy spíše konflikty darwinistů s kreacionisty nebo bigotními křesťany. Zakladatelé moderní vědy totiž byli hluboce věřící křesťané, kteří neměli žádný problém se stvořením a Stvořitelem, a tak i věda nese ve svém metodologickém založení hluboký vztah k rovnováze, stabilitě, k výchozím stavům a navracení se k nim. Jen ono ekvilibrium neurčuje Bůh, ale přírodní zákony, které jsou neměnné, dané nějak, někým v pra, pra, pra, praminulosti. Tato minulost se neustále posouvá, tak jak se k ní dokážeme propracovávat pozorováním a stále tam velkého Zákonodárce nevidíme. Církve už před časem rezignovaly na to, aby hrály hru na schovávanou a ukrývaly Boha na nebesa a většinově ho přesunuly do nás samotných a potutelně říkají, podobně jako stará prostitutka Vilma: „Hledej, šmudlo…“ Je to moc chytré, protože tak zabily hned několik much jednou ranou. Pokud mohu neuměle vyjádřit to, jak jsem Darwina pochopil já, pak jde o to, že svět kolem nás je v každém okamžiku výsledkem sjednané dohody všech, kteří do toho mohou mluvit. Jde o vyjednávání po vertikále i horizontále, vyjednávají mezi sebou navzájem jak složité tak jednoduché struktury, účastní se ho okamžité pohledy, vize i zkušenosti, ale možná vyjednávání probíhá i po osách, které doposud neznáme. Nejde o nic předem určeného, něco, co by se dalo absolutně podřídit statistickým metodám, přírodní výběr není výběrem z předem daného, není postaven na vítězích a síle, jako stigmatu pravdy a spasení, ale na spolupráci. Darwinův výraz „struggle“ je bližší svým významem pojmu „spoluusilování“ než pojmu „boj kdo z koho“, ale hlavně vše je v ustavičném úprku od rovnováhy, která je pro mnohé vědeckým zaklínadlem a cílem jejího snažení. Tedy většina modelů, které stojí na pojmu rovnováhy nebo rovnováhy s rouškou pojmu „dynamická“, je sice pěkná, pochopitelná, ale víceméně nepoužitelná. Kdo by chtěl příklad nejklasičtější, nechť si připomene rovnováhu tržní. Kdybych měl Darwinovu práci k něčemu alegoricky připodobnit, pak k legendárnímu výroku umírajícího rabína, který sdělil nastávajícím pozůstalým, že tajemství tohoto světa spočívá v tom, že všechno je jinak.
Doposud uvedené poznatky umožnují seriózně se zabývat možností, že klíčový zdroj života, a to nikoli pouze toho biologického, ale i toho společenského a kulturního, je v jeho různorodosti, jinými slovy v počtu a odlišnosti možností, které se mu naskýtají pro další vývoj. Možnost je v tomto kontextu možné vnímat jako zdroj pohybu, což by odpovídalo aristotelovské definici pohybu od možnosti ke skutečnosti. Obecněji snad lze v dnešním kontextu konstatovat, že změna je definována jako pohyb mezi dvěma úrovněmi různorodosti souboru možností podle toho, zda dochází k uspořádávání, tedy o změnu v souladu, nebo dezorganizaci, tedy o změnu v rozporu s informačním tokem. Jde o redukci a produkci možností.
Představme si různorodost souboru možností na úrovni souboru produktů, ze kterého vybírá nákupčí supermarketu, potom různorodost souboru možností na úrovni zboží v regálech supermarketu, ze které zákazník naplňuje svůj košík a následně různorodost souboru možností na úrovni plného košíku, ze kterého manželka vybírá skladbu večeře. Konečně, vybíravý strávník sní následně jen něco. Jde o čtyři různá třídění, čtyři různé systémy kritérií, tedy čtyři různé struktury informací, které redukují různorodost souboru možností na vstupu do konečné podoby různorodosti na výstupu. Zároveň ovšem produkují touto redukcí nové vstupní různorodosti pro nová třídění. Jde o čtyři navazující gradienty různorodosti souboru možností, kde výstup jednoho je vstupem následujícího s různou trajektorií přechodu, podle toho, jaká kritéria výběru v něm jsou uplatňována.
Daleko obtížnější je představa toho, jak lze podobně vědomou činností dosáhnout produkce různorodosti souboru možností nikoliv organizací, ale dezorganizací. Teoreticky je věc jasná, jednoduše řečeno, jde o zvyšování počtu prvků buď tvorbou nových, nebo porušováním a dělením existujících vazeb v existujících prvcích. Jde o produkci bifurkací, které jsou obvykle zmiňovány při samovolném rozpadu řádu a jeho postupném přechodu v chaos. Zároveň jde o schopnost hledání nových vazeb, jiného způsobu skladby částí. Ani představa rozebírání a znovu odlišné skládání stavebnice, například Merkuru nebo Lega, za přispění nově nakoupených odlišných i totožných dílků se nezdá intuitivně správná. Promyšleně dezorganizovat je zřejmě daleko obtížnější než promyšleně organizovat, protože dezorganizační procesy jsou vysoce náchylné k pádu do pozitivní vazby a lavinovitě se šíří daleko častěji než procesy organizační. U makrostruktur to vnímáme zřetelněji než u dění v kvantovém mikrosvětě, ale je to zejména proto, že o světě planckových rozměrů obecně víme málo. Nové možnosti pochopení makro i mikrosvěta a jejich podobnosti se otevřou, jestliže prokážeme strukturu časoprostoru a poodhalíme tajemství temné hmoty a energie. Čas patří k základním zdrojům naší existence a bylo by dobré vědět o něm víc než ono augustinovské „nevím.“ Tedy, pokud nebereme v potaz onu absurdní, leč populární redukci „čas jsou peníze.“
Z toho plyne poučení, že snadnější je vyhledávání nových možností v existujících strukturách než vytváření nových možností jinak než revolucí, kvalitativní inovací řádu nebo kreativní destrukcí. Ještě jinak vyjádřeno, emergence chaosu je častější než emergence řádu a dosažení synergických efektů je obtížnější, než dosažení efektů dynergických. Možná to souvisí se směřováním systému podle druhého termodynamického zákona, tedy směrem k vyšší entropii. Na čem ovšem záleží zcela určitě, je způsob třídění, uspořádání filtru a samozřejmě, pokud existuje, zaleží na osobě třídiče. „Praotcem třídičem“ je Maxwellův démon, ale obecně jde o stabilizovaný soubor informací, v podobě kritéria nebo dokonce regulátoru, někdy spontánně vzniklý, který může být v některých případech nazván atraktorem. Znovu se v tomto textu vynořuje starý Indián se svou moudrostí o dominanci lépe krmeného vlka. Opět máme možnost si vybrat, kterého vlka budeme krmit. Timšel.
Pro zjednodušení dalšího výkladu by bylo dobré „různorodost souboru možností“ nějak pojmenovat, ale není to úplně jednoduché. Některé autority používají výraz „varieta“, ale ten je příliš konkrétně ukotven jak v biologii, kde má význam poddruhu, a pak zejména v matematice, kde je názvem pro konkrétní algebraický objekt. Jako možný neologismus navrhuje autor textu pojem „optioversita.“
Pokud přijmeme úvahu o možnosti a optioversitě prostředí jako o klíčovém zdroji života a existence vůbec, otevírá se před námi ohromná možnost pohlédnout na naše prostředí trochu jinak a lépe pátrat po možnostech, které se nám nabízejí a ptát se zda bychom jich nedokázali lépe využít. V dalším textu bude užitečné jemnější rozlišení pojmů „možnost“ a „příležitost.“ Možnost je něco obecného omezeného jen atributem cíle, zatímco příležitost je možnost spjatá s konkrétními subjekty, kterým se naskýtá. Na počátku této řady od obecného ke konkrétnějšímu stojí čistá možnost, zmiňovaná ve slovníku. Čistá možnost je singularitou, kategorií, tajemstvím, možnost čeho je dualitou, zatímco příležitost, jako možnost něčeho pro někoho, už je pluralitou. Opět je ukazuje, že naše prostředí zná jen tři číslovky jeden, dva a moc. Přeneseně řečeno, příroda počítá jen do tří a tím pro nás utváří možnost třídit naše prostředí na svět pocitů bez informace, svět informace lineární a konečně svět informace nelineární. Připomeňme jenom rovněž gramatiku skoro všech jazyků, ve kterých je obvykle akcentován singulár a plurál, ale v zásadě v každém je v menší nebo menší míře připojen i duál. V češtině to jsou typicky výrazy jako oba, obě, ale třeba řečtina je na duály bohatá. Některé primitivní jazyky znají rovněž jen výrazy pro jedno a pro pár a vše ostatní už je moc. Připomeňme také zásadu římského práva, že kolektiv tvoří až tři osoby „Tres faciunt collegium“. „Dva jsou rada, tři jsou zrada“ je jinou podobou vyjádření zásadního kvalitativního přechodu mezi párem a kolektivem, které obsahuje slovesnost snad všech známých kultur.
Vraťme se k citátům o tom, že silní (si) vytvářejí příležitosti a zdůrazněme, že před lídry a silnými stojí obecný úkol rozšiřovat optioversitu prostředí, a protože to mohou vykonat právě jen a jen oni, protože jsou dostatečně silní a schopní, je to jejich přirozenou povinností a odpovědností. Znamená to tolik, že bychom mezi sebou měli vybírat a volit především takové zástupce a takové vůdce, kteří nám dávají možnost a příležitost nikoliv něco konkrétního. Nedávat ryby, ale především umění, a snad i technologii rybolovu. Je to totiž právě úroveň poznání, kvalita znalostí a dovedností, které nám umožňují naše prostředí a možnosti a příležitosti v něm obsažené lépe rozeznávat, i když nedokážeme prostředí transformovat, a tím příležitosti a možnosti tak vytvořit. Možnosti jsou tak nejčistší formou potenciálu nebo také kapitálu, který je v daném prostředí ukrytý. Kapitál je tedy singularitou, kategorií, tajemstvím nejen z teologického hlediska, jak naznačuje i název knihy Hernanda de Sota „Mystérium kapitálu“. Podstatou kapitálu není jeho fyzický nosič, ale možnosti s ním spojené, které pro jednotlivé účastníky trhu tvoří příležitosti, které se skládají ve složitý pluralitní systém vlastnictví. Pokud bychom hledali duální vztah, pak ten je v tomto kontextu reprezentován majetkem, který má svého majitele a není předmětem trhu. Z jiného pohledu si můžeme přiblížit pohled na naše prostředí jako na kvadranty, ve kterých se kombinuje linearita a nelinearita na jedné straně a nízké a vysoké energie na straně druhé. To je blízké uspořádání, které popisuje Nassim Taleb, a v čtvrtém nelineárním s vysokými energiemi bydli jeho „černé labutě.“ Kvadranty lze vrstvit buď podle toho, zda naše prostředí rozdělíme na vnitřní a vnější, nebo zda začneme uvažovat singularitu a budeme vnímat podobně uspořádané kvadranty v neznámu či tajemnu.
Nezbývá, než se závěrem pokusit zodpovědět otázku z titulku tohoto pokračování naší rubriky. Odpověď zní samozřejmě ano. Možnostem jsme totiž dlužni vždy a nikdy nemůžeme říci, že jsme všechny dokázali identifikovat a důkladně posoudit. Nikdy nejsme schopni možnosti vrátit vše, co nám nabízí. Naším osudem zůstává ve vztahu k možnostem negativní saldo, ale je důležité se snažit, aby účet byl vyrovnán. Patříme mezi bytosti, kterým dává příležitost možnost obětovat ji namísto nás samých. Takovým se podle některých autorit říká popperovské. To nám, lidem, a zřejmě i dalším organismům, u kterých to zatím neumíme s jistotou určit, umožňuje snadněji přežít než bytostem, které musí jednu z nabízených možností prožít, což bývá často jejich poslední životní akt, těm se říká skinnerovské, nemluvě o bytostech, pro které možnost vlastně neexistuje, takovým se podle stejného rozdělení říká darwinovské. Zůstává otázkou, jak nazvat organismy, které dokážou svým možnostem obětovat životy svých bližních, a to v zásadě v libovolném počtu. Snad hitlerovské nebo snad stalinské…?!?
Je to paradoxní, že takové organismy s pevným vzorcem chování dostaly jméno po muži, který postavil možnost minimálně na roveň boha a jediné jím zjevené či vědou aprobované pravdy, čímž zpochybnil obé. Termín „obětovaná možnost“ nebo „obětovaná příležitost“ má i jinou souvislost, než jenom podíl na definici popperovské bytosti. Jedna z ekonomických teorií pojednává právě o termínu „náklady obětované příležitosti“ anglicky „opportunity costs“ a učí nás něco o tom, co nás stojí naše rozhodování a volba mezi možnostmi. Říká nám, že naše rozhodnutí nás stojí minimálně tolik jako nejhodnotnější alternativa a z tohoto zorného úhlu je moudré posuzovat příjem z možnosti, kterou jsme se rozhodli realizovat. Termín „ekonomický zisk“ zahrnuje nejen náklady „explicitní“ na realizaci, ale i náklady „implicitní“ na obětovanou příležitost.
Optioversita jako charakteristika prostředí přímo nabízí některé teze nebo hypotézy. Například, že čím je poměr optioversity přežití nebo přetrvání k optioversitě smrti nebo zániku větší, tím je bezpečnost a zároveň udržitelnost daného systému větší. Přirozeným se zdá, že optioversita řídicího systému musí být podobná optioversitě řízeného systému a navíc musí být řídicí systém schopen absorbovat odebranou neuspořádanost z řízeného systému. Jinými slovy, řídící by měl vstřebat i případné externality řídícího procesu. Do třetice se nabízí teze, že bez optioversity se prostě nelze obejít, což odpovídá již šedesátileté myšlence W. Asbyho o „nezbytné varietě“ Má-li cokoliv přežívat a adaptovat se musí obsahovat alespoň minimální optioversitu. Čistě deterministická uspořádání nemohou přežít ani přetrvat. Otázkou zůstává, zda mohou být replikována nebo dokonce, zda se mohou reprodukovat. To lze aplikovat na otázky míry demokracie politických uspořádání - od anarchie, přes liberální demokracii až k nejrůznějším formám totality. A nejen to. Rozdílný stupeň optioversity je jednou z klíčových charakteristik pro „rozdíl mezi městem a venkovem“ a odpovídá na otázku rozdílného množství inovací, vznikajících v obou prostředích. V neposlední řadě si v této souvislosti připomeňme jako charakteristiku „proinovativního prostředí“ vyšší optioversitu přechodů lokálních, ekotonů, a dobových, transgresí, z minulého pokračování. Kdybychom dokázali optioversitu lépe kvantifikovat, dostali bychom nepochybně k řadě dalších podobně zajímavých závislostí, jaké obvykle přináší mezi výsledky pozorování přírodních jevů aplikace přirozeného logaritmu, zlatého řezu a Pí, „jež je na nebesích“
To vše přímo nabízí možnost učinit pokus zkoumat možnost ještě v následujícím pokračování této rubriky. Otevřeme i otázku, kolik možnosti bydlí v temnotách hmoty a energie.