Hlavní stránka / Články / Cestami složitosti

Cestami složitosti

Pane, Tvé moře je tak velké a moje loďka tak malá…

(modlitba bretaňských rybářů)

Cestami složitosti…

Miroslav S v í t e k, Ladislav Ž á k

1. Úvod

První verš modlitby v záhlaví reprezentuje nejistotu, obavy a strach, který do našich srdcí a duší vnáší představa složitosti světa, který nás obklopuje. Jde o typickou obavu z toho, co nás nepochybně přesahuje. Složitost světa patří dlouhodobě mezi velmi diskutovaná témata. Vzpomeňme si jenom na Homérovu Odysseu, Danteho Peklo, Komenského Labyrint světa a ráj srdce, Swiftovy Gulliverovy cesty, Jidiše kop od rabího Bonvera, Batesonova Mysl a příroda, Čtvrtý zákon Stuarta Kauffmana, Tekuté časy Zygmunta Baumana nebo Tegmarkův Matematický vesmír a mnohé a mnohé další klenoty světové literatury…

Lidé v každé době jistým způsobem hledali své místo ve společnosti a vymezovali se přirozeně vůči chování většiny. V cestě jim stála složitost jejich vlastního vědomí i okolní prostředí, které bylo pro jedny neproniknutelnou houštinou a pro jiné zdrojem něčeho tajemného až hrozivého. Jenom nemnozí se dokázali zorientovat, povznést se, uvědomit si, kudy vede cesta jejich života.

My, dnešní lidé v tomto ohledu nejsme přes veškeré naše technologické možnosti výjimkou. Svůj čas prožíváme velmi emocionálně, často se zmítáme mezi nebetyčnou radostí, euforií a nejhlubšími propastmi smutku a zoufalství. Jsme jako malé loďky na rozbouřeném moři života hledající přístav, kde bychom mohli přečkat bouři, načerpat síly a zase vyplout na moře. Na druhou stranu stále více dospíváme k poznání, že i my a naše malé loďky jsme ono moře. Že jsme jeho součástí a ono je součástí naší. Bez uvědomění si této jednoduché, ale přitom netriviální skutečnosti nelze proniknout do složitého světa a role života v něm. Podstatou našeho prostředí jsou jeho změny a my jsme jejich spolutvůrci a součástmi. Jsme subjekty i objekty zároveň.

Nesmírná proměnlivost složitého reálného světa pravděpodobně nemá vnitřních ani vnějších hranic. Jsou to jenom malé rozdíly v uspořádání kvantových polí v mikrosvětě nebo gravitačních, elektromagnetických a nejrůznějších jiných polí v makrosvětě, co dělá náš svět tak různorodým, pestrým, neuspořádaně se měnícím, podobně jako sklíčka v kaleidoskopu. Pravidla jeho změn známe daleko méně než pravidla změn kaleidoskopu, kde vyjevující se symetrie vidíme. V případě našeho prostředí je jenom tušíme.

Není to však jediná kvalitativní změna, která přispívá k podobě složitosti našeho prostředí. V posledních několika letech se důležitou komponentou složitosti stává také vliv umělé inteligence [6]. Je to právě komunikace, koordinace a kooperace přirozené a umělé inteligence, která činí svět na jedné straně složitějším a na straně druhé poznatelnějším a předvídatelnějším. V mnohých situacích je zřejmě lepší umělá inteligence, než žádná. V současnosti kromě antropocénu vstupujeme do 2AI-cénu a vzdálenější budoucnost možná bude už patřit právě umělé inteligenci.

Od počátku sběru podkladů a myšlenek o složitosti světa bylo jasné, že jedním z klíčových zdrojů budou, práce Františka Koukolíka [10]. Jeho úvahy o člověku, jeho „jáství“, ale především důraz na kritické myšlení a následky z jeho nedůsledného uplatňování, udělaly z jeho díla úhelný kámen našeho zamyšlení.

Dalším neocenitelným zdrojem inspirace byly práce Miroslava Veverky Evoluce svým vlastním tvůrcem [1] a Hledání boha [9]. Jde o velice komplexní, pečlivě propracovaný text, který v sobě obsahuje jednoduché, ale přitom nikoliv zjednodušující pohledy na svět a jeho vývoj. Jedním z nejdůležitějších poznatků, které Miroslav Veverka rozpracovává, je otázka singularity, duality, plurality a jejich vzájemných vztahů. Jde o model zjednodušené cesty a tato cesta je sama sobě cestářem, protože, kde je vůle, tam je i cesta.

Název „Cestami složitosti“ se vynořil uprostřed rozhovoru a lze ho s trochou nadsázky označit jako „emergentní“, popřípadě uvést úslovím, kde se vzal, tu se vzal… Má ještě jednu výhodu, že si autoři rozhodně nemohou vzpomenout, kdo z nich ho navrhnul. Vznikl náhodnou interferencí během našeho intelektuálního rozjímání …

2. K pramenům

Schopnost vnímat realitu je nám do určité míry vrozena, jak už to u těchto vlastností bývá, nedostává se nám tohoto vkladu rovnou měrou a už vůbec ne měrou vrchovatou. Záleží na tom, jak je tato vrozená schopnost rozvíjena vzděláním a výchovou. Nejen v dětství, v rodině, nebo ve škole, ale celoživotně, kdy jde především o práci na sobě samém. Poznání sebe samého je úzce propojeno s poznáním našeho prostředí [7]. Jde o rozpoznávání významných rozdílů a změn v našem prostředí, které jsou nositeli klíčových informací, důležitých pro naše přežití a pro náš rozvoj.

Snad to nejdůležitější je utváření, existence a rozvoj vlastního přístupu, způsobu a metody poznávání našeho prostředí. Výsledkem spojení talentu, výchovy, vzdělávání a zkušeností by měl být jedinečný pohled každého z nás na naše prostředí, které je zároveň klíčovou charakteristikou naší jedinečné osobnosti. Jsme určeni naším pohledem a názorem na naše prostředí, jehož jsme nedílnou součástí. Nejde tady o to, že bychom měli být originální za každou cenu, odmítat, negovat nebo jakkoliv parodovat názory a pohledy druhých. Je ovšem třeba k cizím názorům, které nám jsou více nebo méně zprostředkovaně sdělovány, přistupovat obezřetně s uplatněním zásad vlastního kritického myšlení.

Kritické myšlení, kritický postoj nebo také kritičnost z řeckého kritikos je dovednost rozhodnout či rozlišit pomocí souboru dostupných modelů reality. Mimo jiné to znamená nepodléhat prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, naivně nepřebírat tradované názory, dokázat si zaujmout odstup a připustit odlišný pohled a v neposlední řadě si vytvořit vlastní názor na základě vědomostí a zkušeností jak vlastních, tak i jiných lidí.

Pokud se chceme držet kritického myšlení, pak kromě mnoha jiných pojmů musíme zavést i pojem žvaněn či žvást, který má anglický ekvivalent bullshit. Žvásty jsou jednou z nejrozšířenějších podob, které na sebe bere současný informační tlak. Zároveň tvoří jakousi informační bažinu, ze které je obtížné vybřednout. Podle prestižních výkladových slovníků, jako je například ten oxfordský nebo Merriamův-Websterův, jde o říkání nesmyslů se záměrem zavádět nebo podvádět, popřípadě o vyprávění nesmyslů, konin a blbostí.

Při žvanění jde řečníkovi především o ovlivňování a manipulaci posluchačů s cílem udělat se lepším, oddaným vysokým morálním kvalitám, jestli ne přímo Bohem či jinými autoritami vyvoleným prorokem a později spasitelem. Žvanění se obecně příliš nezabývá podstatou toho, o čem se mluví. Jeho úkolem je vytvořit pouhý dojem, jehož určitou podobu s podstatou nelze popřít. Vyzdvihuje ale pouze určité její části.

Připomeňme na tomto místě, že intelektuální standardy jsou jasnost, přesnost, věcnost, dostatečná šířka, hloubka a logika výkladu. Žvanění je na štíru obvykle skoro se všemi těmito standardy. Žvanění je někdy vyhýbavé, to když záplava slov neodpovídá na položenou otázku. Žvanění je rovněž zavádějící, to když mlhou slov posluchače o něčem přesvědčuje, vede je tam, kde je chce mít.

To, co je podstatné, je empiricky daná skutečnost, že vyvrácení dopadu nebo dojmu pocházejícího ze žvanění vyžaduje daleko více úsilí než jeho vytvoření. Je to dáno tím, že vlastní myšlení je namáhavý, bolestný proces a výsledek je často znepokojující, zatímco přijetí žvástu je pohodlné, bezbolestné a uspokojující. Proto je myšlení a vlastní názory z něj pocházející v současné společnosti stále méně populární a lidé se raději hromadně přiklánějí k jakémusi podivnému mainstreamu určovanému právě žvaněním. Nemít názor a nemyslet se dnes stalo žádoucím.

Došlo to tak daleko, že už jsou souzeny odchylky od předem nespecifikovaného standardu, bez ohledu jaké tyto standardy jsou a zda vůbec existují. Když je třeba někoho obvinit z úchylky, prostě se znovu a jinak vyloží včerejší standard. Celé to připomíná slavnou bulu papeže Inocence VIII. Summis desiderantes affectibus (S veškerým úsilím) z roku 1484, která měla podpořit středověké tmářství v podobě pronásledování jakýchkoliv odchylek, vykládat je jako čarodějnictví a legitimizovat tak inkvizitorskou činnost dominikánů Kramera a Sprengera, pozdějších autorů známého díla Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice). Mimo jiné se v papežské bule praví:

… Všichni, kdož je (inkvizitory) budou obtěžovati, všichni rebelanti, kteří by se jim chtěli vzpírati a jakkoliv jim brániti, ať již mají jakékoliv hodnosti, … nechť jsou stiženi klatbou, ortely, zákazy a tresty. … Nikomu není dovoleno proti tomuto nařízení jednat. Kdyby se toho někdo odvážil, nechť ví, že na sebe přivolá hněv všemohoucího Boha i hněv jeho svatých apoštolů Petra a Pavla….

Podle historiků přispěla bula významně k tomu, aby se už tak vžitá epidemie čarodějnických procesů dále šířila. Papež místo toho, aby vykořeňoval středověkou pověrčivost, ještě ji podněcoval. Víme, co z tohoto vatikánského spisku v celém křesťanském světě vzešlo. Víme také, že by to nebylo možné, kdyby se lidem udávání a posléze likvidace bližních tolik nezamlouvala. Navíc tudy vedla cesta k pomstě, bohatství a moci. Víme, proč totalitní vůdci naší země zakázali legendární český film Kladivo na čarodějnice, protože oni sami používali při stranických prověrkách stejné metody, snad jen s tím, že lidi neničili upalováním, ale sociální likvidací. Pravicovým revizionistou se v prověrkách mohl stát i ten, komu řekli, že on krok vpravo neučinil, ale že strana udělala nepozorovaně krok doleva. To stačilo. KSČ si také kdysi vydala svou bulu pod názvem Poučení z krizového vývoje… Pokud si přečteme Kladivo i Poučení, jsou to krásné ukázky žvanění a žvástu. Stále žije a do dnešních dob je nám vnucována teze: „Komu dá Bůh (demokratická volba…) úřad, tomu dá (prostřednictvím ducha svatého, legálních institucí atd.) i rozum.“

3. Břitvy kritického myšlení

Jednou z cest kritického myšlení v bezměrném oceánu žvástů jsou slavné břitvy. Nejde o holící nástroje, ale o nástroje symbolické, sloužící k základnímu oddělení zrna od plev při kritickém zkoumání nejrůznějších názorů. Břitva implikuje, že je z kvalitního materiálu, osvědčená, roky používaná, dostupná širokému spektru zájemců, ostrá a dokáže účinně vyčistit zarostlé, nepřehledné pole informací a žvástů stejně jako strnisko na bradě. Zároveň pro ni platí, že se to s ní musí umět, protože jinak napáchá více škody než užitku.

Jednou z nejznámějších břitev je břitva Occamova. Je základem principu logické úspornosti či „ekonomie myšlení a výkladu“. Říká, že je vhodné použít nejjednodušší možné vysvětlení jevu. Svůj název nese po Williamu Occamovi (1290–1349), někdy psanému „Ockham“. Byl to významný anglický františkánský teolog, logik, filosof a politický myslitel. Učí nás, že výklad čehokoliv má být proveden nejmenším počtem známých prvků, tj. „v minimu slov, maximum informací“. Má mnoho nejrůznějších vyjádření. „Jednotlivosti nebuďtež zmnožovány“, zní jedna její podoba. Soupeří-li dva nebo více výkladů některé skutečnosti, má přednost ten, který užívá nejmenší počet prvků. Teprve tehdy, nedaří-li se jimi jev vyložit, lze užít prvky další. Jednoduchá tvrzení, jde-li nám o vědění, se musí cenit výše než tvrzení méně jednoduchá, protože nám říkají více, jejich empirický obsah je větší, a jsou lépe testovatelná. Jakkoliv jsou ostatní obecně známé břitvy uváděny jako zvláštní, při hlubším zamyšlení dojdeme k závěru, jak jsou s Occamovou břitvou propojeny a jak úzce souvisejí s principem úspornosti a jednoduchosti.

Zdánlivě „z jiného soudku“ je Popperova břitva, která ve stručnosti říká, že nemá smysl se zabývat poznatky, které nelze vyvrátit. Právě její princip popiratelnosti tvoří základ vědecké metody. Když občas zaslechneme z vědeckých kruhů průpovídku, že „to není zas tak špatně“, naráží se tím právě na okolnost, že o dané hypotéze nelze rozhodnout - nelze ji ani vyvrátit ani potvrdit. Některé modely jsou nerozhodnutelné z principu. Ve vědě bychom se jim měli vyhýbat, pokud však máme k disposici modely lepší. Pokud je nemáme, musíme si toho být alespoň vědomi.

Popperova břitva je odvozena od tezí rakousko-britského filozofa, sira Karla Raimunda Poppera (1902–1994), jenž své filozofické, sociologické a politologické názory pojmenoval jako kritický racionalismus. Podle této břitvy se vědecké poznatky ověřují zamítáním-falzifikací, nikoliv dokazováním-verifikací. Libovolný počet verifikujících důkazů, daných singulárními pozorováními nebo výskyty, neprokazuje, že poznatek platí, zatímco jediný vylučující, zamítací či falzifikující doklad ukazuje, že neplatí. Rozlišujme falzifikaci poznatku od falzifikace modelu (teorie). Model nemusí být falzifikací popřen, ale spíše jsou vymezeny podmínky, za nichž jej (ještě) lze používat.

V tomto ohledu je třeba se zamyslet nad různou pozicí matematiky, přírodních a společenských věd ve vztahu k popiratelnosti. Zatímco matematika je plná tvrzeních, kde se to jenom hemží slůvky „každý“, „všichni“, „žádný“, „právě jeden, dva…až N“, přírodní vědy si takovou kategoričnost mohou dovolit jen s velkou opatrností a jsou běžně odkázány na statistické modely. O společenských vědách to platí mnohonásobně, protože si jen obtížně dokážeme zachovat odstup od předmětu našeho zkoumání. Článek [2] matematicky dokazuje slavné Zadehovo tvrzení, že čím je systém složitější, tím hůře ho lze popsat klasickou logikou a musí se přejít na popis pomocí „fuzzy“ (mlhavých) množin.

Popperova břitva je propojena s břitvou Occamovou právě důrazem na jednoduchost ověřitelnosti. Čím je navržený způsob experimentálního ověřování složitější, tím je menší pravděpodobnost nejen toho, že se experiment povede, ale zároveň i to, že sama dokazovaná hypotéza je správná. Složitá teorie nebo hypotéza, která postrádá vnitřní souvislost a určitou eleganci, na které je možné postavit experimentální důkaz, je většinou mylná.

Další všeobecně známou břitvou je Humeova břitva. Jejím tvůrcem byl anglický filozof David Hume (1711–1776). Zabývá se důkazem zázraku a uvádí, že zázrak nelze dokázat. Doslova zní: „Žádné svědectví není s to dokázat zázrak, ledaže by šlo o svědectví takového druhu, že by jeho mylnost byla ještě zázračnější než skutečnost, kterou se snaží doložit.“ Poněkud lapidárněji lze Humeovu břitvu definovat jako tvrzení, že lež nebo omyl pozorovatele je pravděpodobnější než samotný zázrak. Propojení Humeovy břitvy s Occamovou je opět nabíledni. Důraz je podobně jako v případě Popperovy břitvy kladen na jednoduchost a úspornost řešení. Jistě lze vystavět složitou konstrukci, která má vést k důkazu dotyčného tvrzení, tvrzení o zázraku nevyjímaje, ale daleko snadnější je konstatování, že je to celé nepravdivý výrok nebo nesmysl.

Tři klasické břitvy jsou někdy doplňovány břitvou Hanlonovou, která se zabývá velmi praktickým poučením, které zní: „Nehledejte zlý úmysl tam, kde je dostatečným vysvětlením hloupost." Tato břitva je zároveň oslím můstkem k celé řadě užitečných mouder, mezi kterými bychom připomněli velké moudro Jana Wericha, který plně v duchu Hanlonovy břitvy pokládá otázku: „Děláte to z vlastní blbosti nebo za cizí peníze…?!?“ Případně je tato „Werichova břitva“ prezentována jako méně ostrá v jedné ze slavných leč dávných forbín V+W výrokem: „…já to dělám částečně z vlastní blbosti a částečně za cizí peníze…“

Hloupost je jev ve společnosti velice frekventovaný, a proto je důležité ho klást na misku vah vždy, když se nám nedaří nalézt v absurdním počínaní našich bližních jakoukoliv racionalitu. Při této příležitosti je důležité připomenout, že když něčemu nerozumíme, měli bychom vždy pečlivě zvážit, zda nejsme ve vztahu k danému počínání poněkud „za blbce“ my sami. Když si připomeneme starou pravdu, která zní i ve Werichově „Fimfáru“, že spousta hlupáků kolem nás ze sebe dělá mudrce, ale jenom ti nejmoudřejší ze sebe dělají hlupáky, pak seznáme, že soudit hloupost druhých je pohříchu ožehavá praxe a často se nám může vrátit jako bumerang.

Tyto klasické břitvy, které pomáhají po staletí kritickému posuzovaní světa a jevů v něm probíhajících, mají jeden vážný nedostatek. Byly určené pouze úzkému počtu účastníků, do uzavřeného prostředí „pouze pro zvané“ a často pro přímý dialog osob vzdělaných, jak se dříve často říkalo, opravdových učenců.

Češi patří tradičně k ateistickým společnostem, které odolávají tlaku systémového tmářství tradičních církví. O to více je znepokojivé, jak snadno nás začíná ovládat tmářství moderní a postmoderní, které jako by završovalo dobu osvícenství. Historické tmářství bylo utvářeno prostřednictvím omezeného přístupu lidí ke vzdělání, které bylo určeno pouze úzkým vrstvám elit. Paradoxně zdrojem tohoto tmářství byla a je až nekritická důvěra méně vzdělaných lidí k lidem vzdělaným, kteří „to přece musí vědět“. Říkal to pan farář, pan doktor, pan lékárník… Není to nepodobné časté replice podtrhující nepochybnou pravdivost a důvěryhodnost nějakého sdělení, že to přece „ukazovali v televizi“, „říkali v rádiu“ nebo „psali v novinách“. Taková nekritická důvěra ve sdělovací prostředky a obecně cizí autority je jedním ze základních zdrojů novodobého tmářství.

Druhým zdrojem tmářství je paradoxně rovnostářská metoda, která vštěpuje každému jeho právo na vlastní názor a jeho hlásaní bez ohledu na kohokoliv a cokoliv. Jde o variaci na biblické podobenství o zmatení jazyků, jehož výsledkem je, že každý si říká to svoje, nikomu nerozumí, neposlouchá druhé a není schopen se podílet na jakémkoliv společném díle.

4. Zůstat člověkem

Naším cílem ve složitém světě by mělo být „zůstat člověkem“. Někdy je však poněkud obtížné určit, kým že bychom to měli vlastně zůstat. Když se pokusíme slevit, můžeme si vytknout základní úkol v podobě „zůstat sám sebou“. Rozhodně lze daleko lépe pozorovat a posuzovat změny, které na nás zanechává tlak informací, než posuzovat nakolik se blížíme nějakému ideálu člověka nebo lidství. Ideálu, který se navíc vlivem okolností až příliš dynamicky mění.

Jistě se nabízí otázka, jak to udělat a jako odpověď se nám vkrádá dlouhá řada lidových moudrostí stejně jako vědeckých teorií. Nicméně pokud máme jakkoliv prospět a přispět k obecné „všelidové“ odolnosti našich myslí vůči turbulentnímu informačnímu prostředí, pak tu máme tři základní úkoly. Úkol první zní: „nenech si vypnout mozek“, úkol druhý je: „zastav se a rozjímej“ a třetí: „nezůstávej v tom nikdy sám“. Vypadá to hodně primitivně, ale zdá se, že tento přístup je poměrně „blbuvzdorný“.

Přes veškerou snahu po jednoduchosti se nelze vyhnout uvědomění si významu několika zmíněných, jen zdánlivě prostých pojmů. Vypnutý mozek nebo vypnutý rozum znamená stav, kdy přestáváme rozumově zpracovávat určité podněty, které se týkají něčeho, v čem máme úplně jasno. Může se to nazývat posvátno, tabu, dogma, fanatismus, víra v nějaký stav věcí, ale také vlastní pýcha, která nám nedovoluje poopravit si náš názor.

Pokud můžeme jakkoliv přispět k tomu, abychom ve svém okolí omezili vliv manipulátorů, udělejme to. Je pravdou, že taková aktivita může být velmi riskantní, čímž se kruh vymývání a vypínání mozků uzavírá. Proto je důležité nezůstávat osamělými a svůj osobní zápas s manipulátory změnit na zápas, ve kterém se budeme navzájem podporovat s těmi, které uznáváme a kterým věříme. Naše osobní individuální aktivita a její úspěšnost záleží na naší schopnosti a dovednosti zachovávat si časový i prostorový odstup, umění se zastavit a nechat si všechno pomalu projít hlavou. Výsledky takového rozjímání nebo „usebraní“ však mohou pro nás být znepokojivé až nepříjemné. Je lépe vynést výsledky našich myšlenkových pochodů na světlo, než rezignace na samostatné myšlení, autocenzura, včetně dobrovolného vypnutí mozku a vstupu do nějaké myšlenkové falangy,. A to mezi své skutečné blízké, nikoliv před autority, které je mají aprobovat.

Otázkou zůstává, jak se vypořádat s informačním chaosem kolem nás, bez toho bychom mu podlehli a pustili jej do našich myslí. Aniž bychom chtěli podsouvat četným okolním zdrojům informací jakékoliv úmysly, skutečnost je taková, že jimi vysílané informace přirozeně způsobují náš neklid a mají tendenci uvést nás do pohybu. Způsobují reakci na neočekávané stimuly a tvorbu celého spektra emocí, mezi kterými je na prvním místě strach ve svých mnoha podobách, který je často spojen se závistí. Je spravedlivé připomenout, že závist bývá tmelem společnosti pevnějším než přejícnost, stejně jako platí Machiavelliho poučka, že strach je efektivnější než láska. Řečeno s klasikem: „Láska a strach mohou jen těžko existovat pohromadě, ale pokud si máme vybrat, je mnohem bezpečnější být obávaný, než milovaný“. Pro pořádek v základních emocích uveďme, že hněv, smutek, překvapení a znechucení jsou přítomny jaksi příležitostně, zatímco štěstí spíše výjimečně a platí, že štěstí bychom měli hledat opravdu jinde než uprostřed turbulentního informačního tlaku.

Připomeňme si úrodná pole latentních obav v našich duších, které máme evolučně připravená, aby z nich vzešel strach, který nás dokáže mobilizovat, stejně jako paralyzovat. Jsou to obavy z konce, obavy z něčeho, co nás přesahuje, a obavy ze společenské nekompetence. Pokud se pokusíme o zkreslující zobecnění a zjednodušení, dá se říci, že v konečném důsledku jde o celou škálu strachů ze ztráty nejrůznějších statků. Pokud bychom měli hledat recept na tyto strachy, je nutné vzpomenout stoicismus, Seneku a jeho heslo „nihil perditi“ (ničeho neztratit) a talebovskou „antifragilitu“.

Pokud se zaobíráme vlastním samostatným kritickým myšlením a používáním rozumu, nelze nepřipomenout dvě biblická úsloví z evangelia sv. Matouše na stejné téma, která zní ve volné interpretaci: „…nesuď, abys nebyl souzen…“ a „…kdo jsem já, abych soudil…“ Jako vždy jde o výroky vytržené z kontextu, které lze na jedné straně použít proti notorickým sudičům, kteří ve své pýše vždy a všude nejlépe vědí, jak mají lidé a věci kolem nich vypadat. Na straně druhé je lze zneužít proti myslícím lidem, kterým je jejich samostatné kritické myšlení interpretováno jako pýcha a odchylka od „správných“ názorů víry a dogmat.

5. Svoboda myšlení

Je třeba mít pevně a hluboce uloženo v našich vnitřních ustrojeních, že svobodné kritické myšlení není hřích nebo výstřednost, ale jde o samotnou podstatu, kvintesenci lidství, humanity, člověčenství a lidskosti. S tím úzce souvisí svoboda slova, která je podstatou a zároveň mírou jakéhokoliv lidského společenství, počínaje dvojicemi, přes rodiny, obce až k celospolečenskému měřítku. Obrana svobodného myšlení je věcí každého z nás, obrana svobody slova je věcí nás všech. Obě svobody jsou od sebe neoddělitelné. Vzdáleně to připomíná známou tezi o společenském uspořádání, kde je svoboda každého podmínkou svobody všech.

Svobodu myšlení a svobodu slova je třeba pěstovat od útlého dětství v rodinách, obcích, komunitách až nám přejdou tak říkajíc do krve. Tyto svobody je nutné udržovat, obnovovat a rozvíjet po celý život. Je to velká dřina a odpovědnost, protože svézt se s vypnutým mozkem na vlně toho správného názoru je velmi lákavé. Možná tu platí ono cimrmanovské: „můžeš i vypnout, ale nezapomeň zapnout“, ale všeho s mírou a především přiměřeně.

Pokud se naše jednání a chování bude skládat pouze z reakcí na názory druhých, nikdy nemůžeme být sami sebou, a to i v případě, že naše reakce budou poučené a správné Ano, budeme odolní, budeme čelit úspěšně manipulacím, ale to bude stačit jen k přežívání. Ale dříve nebo později se dostaneme do situace, kdy nás cizí názory a naše ohledy na ně zbaví toho vlastního, přestaneme být sami sebou a staneme se tak trochu všemi a zároveň nikým.

K těm z nás, kdož si jsou vědomi svého postavení spolutvůrců světa, kdož mají skutečnou autentickou aktivní náplň svých životů, kdož vědí, že domy se staví od základů a schody se myjí shora dolů, k těm manipulace všeho druhu pronikají daleko obtížněji, než k těm, kteří se pořád ohlížejí přes rameno, co kdo si právě myslí.

V tomto pojetí je novým strůjcem evropské apokalypsy tzv. předběžná opatrnost, která říká: „I když není jisté, zda hrozící nevratné nebo závažné poškození skutečně nastane, není to důvod pro odklad opatření, jež mu mají zabránit“. Původně měl tento princip své hájemství v právu životního prostředí, ale postupně, jak začala EU zelenat, pronikl do posuzování jakékoliv změny, protože ta se konec konců zprostředkovaně týká životního prostředí. Jinými slovy, je možné jednoduše a spolehlivě zabít jakoukoliv myšlenku s tím, že sama věda toho z vlastní vědecké povahy více neví, než ví.

Předběžná opatrnost je mantrou EU, která je schopna potlačit jakoukoliv inovaci, jakoukoliv změnu, jakýkoliv projev životaschopnosti, který neodpovídá tradicím. Paradoxně je předběžná opatrnost v konfliktu se dvěma ostatními známými mantrami a to pudem sebezáchovy a přirozenou plachostí. Úplnou informaci nemůžeme mít nikdy a nejlepším opatřením, jak fiktivním důsledkům změny zabránit, je změnu jednoduše neprovést. Je patrné, že taková manipulace je vysoce selektivní, protože lze naopak provést bezodkladně libovolnou blbost, pokud je označena jako opatření, které zabraňuje hrozícímu fiktivnímu nebo teoretickému poškození v budoucnosti.

Předběžná opatrnost je dokonalým Kladivem na čarodějnice naší doby namířeným k potírání politicky nevhodných společenských změn, o technickém pokroku nemluvě. Je matkou všech manipulací, autocenzury, zdrojem i distributorem lidského i společenského strachu, strachu ze změny. Ještě horší je „korektnost“, která potlačuje pravdivé výroky jen proto, že nejsou v danou dobu společensky akceptovatelné.

Klíčovým principem zápasu s manipulacemi není vyznání se v názorech druhých, ať již pocházejí odkudkoliv nebo od kohokoliv. Klíčovými nástroji jsou ty, které nám pomáhají s tvorbou vlastního názoru, vlastního programu, vlastního pohledu na svět i na nás samotné. Je to právě autenticita našeho myšlení, slov, skutků, jednání a chování, která nás drží pohromadě, činí nás odolné proti vnějším tlakům, činí nás námi samými a umožňuje nám zůstat sami sebou. Lidé uvažují tak, že všichni by chtěli do ráje, ale umřít nechce nikdo. Když chceme něčeho dosáhnout, musíme něco obětovat. Nemůžeme dosáhnout všeho za nic a být v šoku z toho, že naše problémy a jejich řešení vyžadují oběti.

6. Složité systémy

Při hledání nových cest nám mohou pomoci systémové vědy, se svými vědeckými metodami. Podívejme se na svět kolem nás jako na rozsáhlý a složitý systém. Rozsáhlé systémy mají velký počet komponent. Složité systémy se vyznačují velkým počtem vnitřních vazeb, nelineárním chováním, výskytem alternativních procesů a jejich vzájemnou podmíněností, kvazi-stabilitou stavových změn, nebo sklonem k multi-agentnímu chování. Systémy mohou být samozřejmě rozsáhlé i složité současně.

Jednotlivé vazby jsou tvořeny na různých rozlišovacích úrovních a mají rozdílné podoby. Jsou dány mezilidskými vztahy, reprezentují výměnu dat mezi informačními systémy nebo závisí na smluvním, právním nebo majetkovém propojení různých subjektů. Řada vazeb vzniká vědomě tím, že je někdo promyslel, naplánoval a zrealizoval. Mnoho vazeb vzniká samovolným procesem. Ukázkou tohoto vývoje v současnosti je například síť Facebook, která vytváří informační propojení napříč jednotlivými státy, kulturami, profesními skupinami a stává se živou laboratoří pro analýzu složitých systémů.

Komponenty složitých systémů jsou svým uspořádáním výrazně modifikovány a projevují se jinak uvnitř systému, než když jsou nahlíženy mimo celek. Originální informace vznikají ve složitých systémech spontánně, vynořují se z nelineárních procesů. Naopak replikované informace jsou produktem předvídatelných lineárních informačních toků.

Připomeňme si klíčovou myšlenku z knihy emeritního soudce Vrchního soudu v Praze Miroslava Veverky Evoluce svým vlastním tvůrcem [1], žepříroda počítá do tří. Jeden, dva, moc… V jazykovém kontextu to je singulár, duál, plurál. V kontextu kategorií mluvíme o singularitě, dualitě a pluralitě. Jedinosti, dvojnosti a mnohosti. Ve světě informací jde o informace emoční, lineární a nelineárnía podobně je to s unitaritou, linearitou a nelinearitou v matematickém kontextu.

Singularita vytváří napětí, není nositelem informace, protože neredukuje varietu (rozmanitost). Dualita již reprezentuje párové přiřazení neboli vztah, ze kterého se cosi třetího rodí. Postavení dvou věcí vedle sebe není ještě párovým přiřazením. Je to, jako bychom porovnávali dvě auta. Až závod (průnik kritérií) ukáže, které z nich je rychlejší. Čím větší je frekvence párových přiřazení, tím více se zrychluje informační tok. Rychlejší pohyb částic, jejich rozmanitost a množství zvyšuje pravděpodobnost vzniku nové informace a struktury. Párovým přiřazením je každá metafora, která v podstatě tvoří překvapivé spojení věcí, které spolu na první pohled nesouvisí. Pluralita je množství rozmanitosti, které lze popsat množinovou algebrou se souborem axiomů popisujících chování množin jako nejobecnějších matematických objektů.

Pro nás to znamená, že můžeme utřídit naše nástroje do tří skupin. První skupina je spojena s naší vnitřní komunikací nás samých se sebou - rozjímání nebo usebrání se. Ve druhé skupině vznikají duální párové komunikace s našimi partnery, ať již je náš vzájemný vztah jakýkoliv. Ve třetí skupině to jsou nástroje, které vznikají naší komunikací s určitými agregáty třetích osob, které reprezentují nejrůznější mnohočetné entity, ve kterých je obtížné, ne-li nemožné, určit jejich anonymizované složky. Jde především o nejrůznější pravidla, ale i ideje, mediální informace nebo to, co obecně nazýváme „ideofakty“.

Podle holistických principů není budoucnost dána předem, ale vyvíjí se spolu se složitým systémem. Modelovou ukázkou tohoto vývoje je morfogenetické pole řídící vývoj živých organismů, kde klíčové informace pro zaměření a funkci buňky jsou získávány od sousedních buněk, které je poskytují např. formou koncentrace chemických gradientů.

Jestliže množství vztahů ve složitém systému roste k nekonečnu, síť se postupně mění v pole. Celostnost je informační pole existující jako součást složitého systému. Informační pole jsou prostupná, mohou se vzájemně prolínat a překrývat podobně, jako se chovají radiové vlny v našem okolí. Emergence je spontánní vznik makroskopických vlastností a struktur, jež není snadné odvodit z vlastností jejich složek. V otevřeném systému probíhá nepřetržitý nelineární proud nových látkových částic a s nimi spojená energie a informace. Čím větší nelinearita, tím větší počet možných trajektorií vývoje nabízejí matematické rovnice [2]. Nelinearita není nevědomost, ale objektivní přírodní zákon. Pravděpodobnost, používaná např. v kvantové fyzice, je v tomto pojetí pouze matematickým nástrojem pro redukci variety a zmenšení jejího potenciálu.

Organizace je něco jiného než struktura, hmota, energie nebo informace. Organizace je amalgámem zmíněných ingrediencí, ale navíc je schopna vlastního rozvoje. Tvořivé subsystémy by se měly vzájemně tolerovat s vědomím, že vznik širší komunity vede ke vzájemnému obohacování se. Zároveň lze společně, účelněji, efektivněji a úspěšněji bojovat proti destrukcím.

Exaptace je vlastnost, kdy systém navržený pro konkrétní účel začne své funkce poskytovat jiným, často nepředvídatelným uživatelům [8]. Příkladem jsou analogie ve vědě, kdy existující teorii je možno jednoduše využít k jinému účelu. Vzniká tak skokový evoluční vývoj, aniž by se porušil jakýkoli přírodní zákon. Praktickou ukázkou exaptace je firma, která kdysi vyvíjela akustické obklady, které nakonec ve velkém prodala jako dlažbu pro venkovní bazény, protože se ukázalo, že perfektně propouští vodu.

Platforma charakterizuje vznik nových vrstev systému, nikoliv pouze jeho rozpínání do nejbližšího příštího. Principem platformy není konkurence, ale vynalézavá spolupráce. Nepotřebujeme určité znalosti a dovednosti, pokud je poskytuje v biosféře někdo jiný a my o tom víme. Například díky vhodné recyklaci, při které části systému spotřebovávají odpad z jiné části, lze získávat více energie s méně zdroji a přitom měnit neužitečné v užitečné. Alokací vlastních znalostí do prostředí dáváme reciproční možnost ostatním jeho částem je aktivně využívat.

Současné filosofické směry se orientují na prostor blízký hraně chaosu. Postmoderní pluralismus ruší jednotu světa, která byla ideálem osvícenství. Kulturní a ideovou pluralitu nelze však zaměňovat za relativismus, aneb řečeno slovy Miroslava Veverky: Všechno jde, ale všechno neprojde. Snahou postmodernismu by měla být nabídka možných cest, aby rostla varieta našeho okolí a s ní i míra svobody. Varieta neznamená náhodu, ale nabídku dostupných možných řešení určených k naší volbě. Tento princip plně odpovídá Ashbyho zákonu nezbytné variety [3], kdy pouze varieta může omezit varietu. Má-li být systém schopen adaptace, musí obsahovat neurčitost, tedy dávku chaosu. Zcela determinovaný systém není schopen se učit ani adaptovat. Jednoduše řečeno, životaschopnost a odolnost závisí na různorodosti.

Dnešní složitý svět se začíná prostřednictvím čtvrté a vynořující se páté průmyslové revoluce, přiklánět k propojené inteligenci, založené na chytré digitální transformaci. Hlavní myšlenkou je sdílení znalostí prostřednictvím informačních dálnic, cest či cestiček. Čím dál důležitější je být připojen na celosvětovou znalostní síť (platforma) a provádět např. lokalizovanou výrobu v místě bydliště. Hovoří se o „výrobě jako službě“, kdy každá výrobní jednotka bude v budoucnu schopna se přeorganizovat podle aktuální poptávky. Dokonce se mluví o „gig ekonomice“ jako o volné síti jedinců, nebo skupin, kteří zároveň pracují pro více zaměstnavatelů na principu: „zaměstnanci jako služba“. Tito zaměstnanci mají plnou volbu, kde, kdy, jak dlouho a pro koho budou pracovat. Zároveň jim informační systém umožní čerpat zaměstnanecké benefity jako je např. placená dovolená stejně, jako by měli trvalý pracovní poměr. Slovo „gig“ vyjadřuje přechodný charakter spolupráce. Lze mluvit o virtuálních organizacích, které se mohou spontánně vynořit jako reakce na neustále se zvyšující složitost tržních principů, včetně komplikovaných dodavatelsko-odběratelských vztahů. Kupříkladu, v současné době přibližně třetina pracovníků v USA je zapojena do gig ekonomiky a přibližně třetina firem tyto gig pracovníky využívá.

Dalším pojmem, který se v postmoderní době vynořuje je evergetika (evergetics) [4], která bývá považována za kybernetiku třetího řádu a za základ Společnosti 5.0. Předpokládá harmonické soužití autonomních systémů umělé inteligence spolu s lidmi. Člověk je v tomto konceptu zároveň subjektem vybaveným metodami a možnostmi rozhodování, jak řešit konkrétní situace, ale zároveň je i objektem pro vzdělávání a sociální komunikaci s dalšími lidmi. Původně, ve starověku, měly evergetické organizace podobu kolegia, fondu, nadace či dobrovolného sdružení občanů. Jejich smyslem bylo přispívat ke kultuře obce a k solidární pomoci zchudlým a nemocným občanům. Šlo o první praktické pokusy čelit tragédii společné pastviny, která byla už v antice, mimo jiné díky Aristotelovi, dobře známa. Ostatně v řečtině znamená slovo evergétis patrona či dobrodince.

Při vytváření evergetické vědy je základem „axiom“, který na rozdíl od klasického manažerského přístupu neodděluje subjekt od objektu. Naopak vychází z jejich superpozice a zohledňuje korelaci poznatků o objektu, kterými jsou situace ve společenském životě, s individuálními rysy subjektů. Tito aktéři plní nejen kognitivní, ale i komunikační a výkonné funkce ve vztahu k řízení dané komunity.

Evergetika pracuje s pojmy jako heterogenní aktér a každodennost. Člověk jako aktér existuje současně ve dvou světech: v každodenním životě a ve světě složitého systému, kde se mění v odosobněný prvek, interagující s jinými prvky podle stanovených systémových pravidel. Při hledání řešení konkrétní situace v každodenním životě, které by mělo uspokojit všechny, musí heterogenní aktéři, vystupující jako "praktikující sociální teoretici" nebo "obyčejní sociologové", dosáhnout vzájemného porozumění a konsensu při volbě hodnotových priorit. Ty poté poskytnou možnost formulovat cíle, kritéria, omezení a nakonec i konkrétní řešení ve formálně organizovaném světě.

Evergetika vytváří hodnotově orientovanou vědu, která odpovídá na otázku co pro to udělat....?!? a co dělat…?!?, zatímco tradiční věda o řízení se snaží odpovědět na otázku jak to udělat…?!?. (pokud možno co nejlépe)". Evergetika tedy není v rozporu s klasickou vědou o řízení, ale je jejím nezbytným doplňkem.

R. L. Ackoff kdysi inicioval diskusi o možnosti takového způsobu uspořádání společnosti, který by stimuloval větší sociální a individuální rozvoj, než to dělá socialismus nebo kapitalismus a nazval jej „rozvojovou společností“. N. Wiener ve své monografii Kybernetika a společnost vytyčil svá očekávání kybernetizace společenského života, které spojil s využitím nově vznikajících možností ve prospěch člověka, nikoliv jen pro zisk. Úspěch kybernetizace společnosti však nebyl způsoben tím, že svět se stal laskavějším, ale jejím bouřlivým instrumentálním výkonem. Do popředí se dostalo široké využití informatiky a výpočetní techniky, které se často staly cílem samy o sobě. Člověk se svými životními potřebami a duchovními nároky až příliš často nebo dokonce zcela vypadl tvůrcům kybernetických systémů z dohledu.

Evergetika, jako věda o organizaci řídících procesů v rozvíjející se společnosti, se pokouší o proces nápravy tohoto stavu. V jejím centru pozornosti je člověk nejen dodržující kulturní normy, ale také vytvářející nové koncepty a produkty kultury, člověk kultury. V rozvíjející se společnosti by měl mít každý člen zájem na zvětšování svého kulturního dědictví, což vede na zvyšování kulturního potenciálu společnosti jako celku i na zvyšování podílu morálních a etických manažerských rozhodnutí a jim odpovídajícího prospěšného jednání ve veřejném životě.

Teoretickým nástrojem evergetiky je sjednocování subjektivních (vnitřních) ontologií jednotlivých aktérů (lidí i strojů) včetně jejich možných překryvů, nedokonalostí, ale i nesprávných informací. Vzájemnou komunikací může postupně vznikat nová síť ontologií, která vrací běžného člověka do celosvětového intelektuálního prostoru, umožňuje mu se na něm podílet svými omezenými schopnostmi a nestát mimo něj.

7. Nerozhodnutelnost

Pokud hovoříme o společenských pravidlech, pak i zde můžeme definovat různé přístupy. Jeden přístup říká, že co není povoleno, je zakázáno. Druhý, co není zakázáno, je povoleno a v neposlední řadě, co není zakázáno, je nutné nebo povinné. Všechny tři skupiny tvoří jeden celek, nejedná se nutně o množiny, ale spíše o polomnožiny s nevyhrazenou identitou vzájemného přechodu. Poslední z přístupů používá spíše přírodní evoluce, ty první dva evoluce kulturní. Žádná z těchto skupin není nadřazena ostatním, vzájemně se podmiňují a posilují. Pokud se jakákoliv z nich vytrácí nebo dokonce absentuje, signalizuje to problém v kvalitě naší odolnosti a životaschopnosti.

Každý z nás se někdy setkal s případem, že než bylo o jeho věci, námětu nebo inovaci rozhodnuto, tak bylo tak říkajíc „po válce“. Nemluvíme zdaleka jenom o soudních sporech, ale jde o celou řadu rozhodnutí, která se ve veřejné i statní správě každodenně spíše nekonají, než konají. Podobně na tom jsou rozhodnutí politická.

Citujme z úvodního slova k výroční zprávě NKÚ za rok 2018, kterému se dostalo ve vládních kruzích ostrého nesouhlasu [11]:

Adaptace na dynamické změny je obtížná v každé době. První podmínkou pro nalezení řešení je uvědomit si závažnost situace. Uvědomit si, že máme „zasukovaný“ stát, který neumí dokončit dálniční síť. Stát, který nedokázal reagovat na kůrovcovou kalamitu. Stát, kde se prohlubuje rozdíl mezi centrem a periferií. Stát s nedostatkem dostupných bytů. A to přesto, že do těchto oblastí často vynakládá nemalé množství peněz. Pojďme se podívat k bližším či vzdálenějším sousedům, jak těmto a dalším výzvám čelí a jak se s nimi vypořádávají. Je třeba vyhodnotit vládní regulaci, její nezbytnost a účinnost, podívat se na právní rámec a jeho efektivitu při řešení sporů, koncipovat vládní intervence s ohledem na poměr nákladů a výnosů. Pojďme „rozsukovat“ náš stát…

Popisované situace mají ve veřejné i statní správě naší společnosti vnořující se charakter. To znamená, že jsou přítomny na všech správních úrovních a zdá se, že mají podobný ne-li stejný základ i podobu, vznikají podle jednotného vzorce. Musíme si přiznat, že i my sami se často dostáváme do pozice, kdy se neumíme včas a účinně rozhodnout. Přešlapujeme na místě a připomínáme příslovečného Buridanova osla mezi dvěma hromádkami sena. Ten osel nakonec chcípnul hlady, což je podobenství, které ukazuje, že nerozhodnost při řešení problémů má daleko tragičtější důsledky než jenom neřešený problém.

Na téma Buridanova osla se kdysi vyjádřil člověk nad jiné povolaný, vynikající myslitel Baruch Spinoza:

Jestliže člověk nejedná ze svobodné vůle, co se může stát, když popudy k jednání jsou vyrovnané jako v případě Buridanova osla? Musím připustit, že by člověk postavený před vyrovnaný stav – equilibrium, tedy jmenovitě, jestliže pociťuje hlad a žízeň a má po ruce stejně dostupné jak jídlo, tak tekutinu, mohl zemřít hlady nebo žízní. Jestliže se mne zeptáte, zda takový jedinec nemá být považován spíše za osla než za člověka, odpovídám, nevím, ale je možno ho považovat za dítě, blázna, šílence či něco podobného.

Zamysleme se nad tím, kolikrát jsme byli svědky toho, že někdo byl nebo je, v důsledku vlastní nebo cizí nerozhodnosti vystaven umírání uprostřed dostatku. Jedno z nejkrásnějších vyjádření této nešťastné pozice obsahuje báseň Francoise Villona:

Já u pramene jsem a žízní hynu,

horký jak oheň, zuby drkotám,

dlím v cizotě, kde mám svou domovinu,

ač blízko krbu, zimnici přec mám,

nahý jak červ, oděn jak prelát sám,

směji se v pláči, doufám v zoufání,

mně lékem je, co jiné poraní,
mně při zábavě oddech není přán,

já sílu mám a žádný prospěch z ní,

srdečně přijat, každým odmítán…

Nevíme přesně, kam Villona přivedl tento rozpor, protože známe, i když jenom neúplně, pouze prvních třiatřicet let jeho života, ale můžeme se právem domnívat, že ho pronásledoval až do konce jeho dnů a nedopřál mu klidu.

Je také možno se odkázat na doporučení N. N. Taleba [5]: „Nemůžete-li se rozhodnout mezi dvěma možnostmi, zvolte jinou“, které je obdobou rady, že když neumíme napsat gramaticky ani biograf ani kino, setkáváme se před sokolovnou… Jde o analogii staré židovské poučky, že nemáme nikdy měnit dobrou odpověď za dobrou otázku. Důležitější je v tomto případě kvalita modelu než kvalita výsledků, které dává. Fyzika vyřešila tento rozpor zavedením principu spontánního narušení symetrie.

Vraťme se od citátů do každodenní reality a položme si otázku, proč je kolem nás obraz Buridanova osla v mnoha variacích tak častý…?!? Co způsobuje to, že se lidé, ale i rodiny a nejrůznější společenství, obce a organizace nemohou tak často dobrat důstojných podmínek pro svou existenci a fungování…?!? Museli bychom si připustit, že tyto „současné společenské a politické poměry“, zde nenastaly přes noc. Jsou budovány krok za krokem po mnohá desetiletí, ba staletí. Navíc, nízká kvalita rozhodování není charakteristikou pouze naší společnosti. Nás všech se bolestně dotýká až tragicky nízká kvalita rozhodování na úrovni EU.

Je důležité si uvědomit, že každý rozhodovací proces se týká nějaké změny, ať již má původ v našich plánech, plánech někoho jiného, nebo je jejím původcem někdo „třetí“, cizí nebo dokonce vyšší moc. Snad nejvíce opomíjeným momentem je podoba a povaha objektu, kterého se změna týká. Je až pozoruhodné, kolik neznalosti je spojeno s prostředím, o kterém máme rozhodovat. Otázkou je, zda měníme stabilní či nestabilní poměry, zda je stav věci přechodný, nouzový nebo dokonce výjimečný, zda máme pro své záměry platný řád věcí jako oporu nebo jako nepřítele. Neméně důležité je celkové prostředí změny, o kterém máme rozhodnout a v neposlední řadě je to naše vnitřní ustrojení, vnímající změnu jako něco přirozeného nebo naopak nepřirozeného.

Záleží nejen na tom, z jakého pramene pijeme, nebo u kterého žízní hyneme, ale také na tom, jakého vlka v sobě krmíme. Kvalita rozhodovacího procesu také záleží na vymezení pole, kterého se týká a také okruhu osob, které jsou povolány rozhodovat. Prvním pravidlem je, že nemá rozhodovat nikdo, kdo nemůže na základě svého rozhodování nic ztratit. Druhým pravidlem je zachování informační symetrie. Každý, kdo spolurozhoduje, má mít ke svému rozhodnutí srovnatelné penzum informací. Třetím pravidlem je eliminace rizika groupthinku, tedy obecně situace, kdy jednotné myšlení a z něho plynoucí řešení se stává ideálem. Skupinové rozhodnutí pod vlivem groupthinku je často horší než rozhodnutí nejslabšího jedince.

Groupthink je věčným rizikem a proto je důležité zúžit okruh lidí povolaných rozhodovat na nezbytné minimum. Příkladem může být výměna konzulů za diktátora v římské republice při jejím ohrožení. Existují i možnosti, kdy lze vliv groupthinku eliminovat naopak rozšířením okruhu rozhodujících, zpravidla na všechny zainteresované. To už je ale princip plebiscitu nebo referenda, který se rozhodně nehodí k rozhodování v reálném čase, které vyžadují cesty složitosti…

Dalším důvodem, který zasukovává rozhodovací proces je fragmentace pole, na kterém má být rozhodováno. Obecně jde o fragmentaci jurisdikce. Děje se tak nejen živelně pod Caesarovým heslem, že je lépe být prvním v poslední vesnici v římském impériu, než druhým v samotném Římě. Mohli bychom najít řadu smutných ukázek, ale zůstaňme u rozdělení České republiky na kraje. Stalo se tak sice v souladu s ústavním pořádkem, ale praktické důsledky jsou neblahé. Máme čtrnáct veřejných zdravotnictví, školství, doprav a republikou se vine skoro nekonečná síť hranic, kolem kterých vzniká nekonečný pás vnitrozemského pohraničí.

Pohraničí, nazývající se ekoton, bývá v přírodě obvykle zdrojem různorodosti a životaschopnosti. V kulturní evoluci závisí podoba pohraničí na tom, kterého vlka krmí elity příslušných satrapií. Tento jev je subsidiaritou naruby, nebezpečným protispolečenským jevem, protože má fraktální podobu a prosakuje do měst a obcí, městských čtvrtí. V zásadě jde o to blokovat jakékoliv rozhodnutí nebo projekt, jehož jsem stakeholderem, dokud nedostanu výpalné…

Nejde jenom o teritoriální fragmentaci, ale fragmentace může probíhat v jakémkoli kulturním prostředí, které se jí aktivně nebrání a nechává se trhat na pašalíky všeho druhu. Jde o naprosto obecný systémový jev, který leží v základu většiny nerozhodnutí nebo věčného rozhodování o všem možném.

8. Kudy vede cestička?

Předchozí části se snažily popsat určité principy, jak by mohla taková cesta složitosti vypadat, aby ji bylo možno do jisté míry označit za spolehlivou. Pomocníkem nám může být model, který vychází z Vennova diagramu pro tři (polo) množiny, kterými jsou (M) mono-, (D) duo- a (P) poly-. V oblasti (M) je to člověk sám o sobě, se sebou samým a pro sebe. V oblasti (D) vystupuje člověk jako partner v duálním vztahu s druhým člověkem. Nechť už je kvalita tohoto vztahu na škále od lásky k nenávisti jakákoliv, vždy platí, že oba lidé v duálním vztahu mají na tomto vztahu rozhodující vliv a jeho kvalita záleží především na nich samotných a jejich dohodě či smlouvě. V oblasti (P) už vystupují vztahy jednotlivců i dvojic jako jedny z mnoha a tvoří nejrůznější sdružení, shluky nebo agregáty, ve kterých mají jednotlivci nižší vliv a musí proto agregovat své názory, aby prosadili alespoň část svého pohledu na svět a přispěli tak k jeho utváření. Daleko větší vliv mají pravidla, která jsou výsledkem agregace vůle jednotlivců.

Obrázek 1: (M) mono, (D) duo, (P) poly

Každý se jistě dokáže zamyslet nad tím jaká je jeho výbava, přednosti a nedostatky v jednotlivých částech diagramu. Jako jeden z možných úhlů pohledu uveďme, že společná pole reprezentují v případě MD utváření duálních vztahů jednotlivcem a jejich zpětný vliv na jednotlivce. DP pak představuje vzájemné ovlivňování dohod o fungování duálních vztahů mezi jednotlivci a společenských pravidel. Pole PM potom reprezentuje vzájemný vliv jednotlivce a pravidel, tak jak je nastavila kulturní a přírodní evoluce.

S použitím klíčové úvahy tohoto textu, že příroda počítá do tří: jeden dva a moc, se pokusme sestavit bilanci, která by měla být dostatečně odolná z hlediska aktuální situace i času.

Na straně levé, která bývá označována jako aktiva nebo obligátním má dáti, budou tři položky… První bude ta, která vyjadřuje uspokojování potřeb lidského jedince z vlastních zdrojů. Druhá položka vyjadřuje uspokojování konkrétních partnerských vztahů od citových po materiální potřeby, tedy od toho druhého. Třetí položku představuje uspokojování potřeb, které získáváme z fungování toho třetího, tedy toho, na čem nemáme (ale můžeme mít) přímou účast nebo podíl a na co nemusíme vynakládat část své produkce.

Na pravé straně bilance, označované jako pasiva nebo také dal, budou rovněž tři položky. První bude naše tvorba pocházející z všemožného úsilí pro vlastní spotřebu. Druhou bude tvorba, od citové po zbožní, pro partnery všeho druhu, od sexuálních po obchodní, nepřátele nevyjímaje, tedy pro ty druhé. Do třetice to bude naše produkce pro ty třetí, neurčené, pro výše uvedené agregáty třetích osob, více nebo méně anonymizované, pro všechny a nikoho. Záleží jenom na nás, zda budeme do tohoto koše přispívat jenom odpady nebo i jinou aktivní účastí na tvorbě okolního prostředí, zda se budeme aktivně snažit měnit věci a jevy neužitečné v užitečné, aniž bychom očekávali přímý prospěch. Je jenom na nás, jakým způsobem budeme z tohoto koše vztahů třetích osob a jejich agregátů uspokojovat vlastní potřeby.

Pokud tedy budeme tuto bilanci hodnotit optikou počítání do tří, pak první řádek představuje míru soběstačnosti, řádek druhý něco, co se dá nazvat partnerskou, obchodní nebo tržní zdatností a ten poslední je možno označit jako společenskou angažovanost. Je lhostejno, zda zájmovou, duchovní, profesní nebo politickou. Je důležité připomenout, že ve třetím řádku jsou zdroje, které vznikly v důsledku jak přírodní, tak i kulturní evoluce. Jakkoliv lidský jedinec dnes přistupuje převážně ke zdrojům přírodní evoluce prostřednictvím výdobytků evoluce kulturní, nelze opominout ani případy přímého dopadu lidské existence na přírodní evoluci, a to v pozitivním i v negativním smyslu například nejrůznějšími inovacemi pro zlepšování prostředí nebo naopak neodpovědnou tvorbou odpadů a jeho znečišťováním. Podstatou jakékoliv lidské, kulturní, kulturou zprostředkované nebo přímé přírodní angažovanosti, ať již individuální nebo skupinové, v rámci posledního řádku bilance, by tedy mělo být úsilí měnit věci neužitečné na užitečné.

Připomeňme si, že každá bilance by měla být vyrovnaná. Hodnoty na obou stranách by měly mít podobný součet. Vždy je třeba mít na paměti, že ke každé bilanci patří nevyhnutelně její rozdíl (saldo, diskont), který ji v konečném důsledku činí vyrovnanou. Jde o to, aby přebytek na straně tvorby vůči uspokojování potřeb, nebo naopak, nebyl příliš velký. Obojí je v konečném důsledku škodlivé jak pro lidského jedince, tak i pro jeho prostředí. Stejně tak by nemělo docházet k extrémním rozdílům v každém řádku bilance, které mohou být škodlivé i kdyby celková bilance byla víceméně vyrovnaná. Bilance by měla působit harmonicky, i když to není vždy zcela možné. Zmíněnou bilanci lze harmonizovat lidskou aktivitou v každé ze šesti uvedených položek. Jistě nás nepřekvapí, že činnost ve prospěch takové harmonizace přispívá ke zvýšení resilience a životaschopnosti každého z nás i nejrůznějších komunit, veřejných i soukromých korporací a v neposlední řadě i samotného kulturního a přírodního prostředí.

Představme si, že popsaná bilance, mající tvar tabulky, získává třetí rozměr, rozměr času, a že se posouvá směrem od nás a tvoří jakýsi prostorový útvar, který má v každém okamžiku rozdílné hodnoty, které se mohou vzájemně prolínat a různě ovlivňovat.

Výslednou cestu složitosti si můžeme představit jako analogií tří prutů M. D a P, které rostou a ubírají se do budoucnosti. Mohou postupovat kus cesty vedle sebe, kus cesty se proplétat a snad mohou i skoro splynout. Nemohou být ovšem vyživovány z počátečních kořenů, čas od času musí zapustit nové kořeny, které je budou vyživovat na další cestě, a umožní tím předchozím částem cesty uhynout a zaniknout. Musíme si uvědomit, že cesty složitosti nejsou předem dány, že jsou podobně jako komplexní prostředí, kterým vedou, výsledkem složitého tvůrčího procesu a my, lidé, patříme mezi jejich klíčové spolutvůrce.

Nezapomenutelný profesor Mirko Novák učil své naslouchače, jak je nazýval, řešit problémy úprkem vpřed. Minulost je vždy nenávratně ztracena, ale můžeme se z ní poučit. Jedině současnost nám nabízí potřebnou varietu pro rozhodování a reprezentuje vějíř různých budoucích cest. Pokud rozhodnutí včas neuděláme, přešlapujeme na místě, rád ho udělá někdo za nás a my ztrácíme autenticitu a identitu naší životní cesty.

9. Cestou necestou

Je důležité si připomenout, že na lidský rod, co se týče racionality, nesmíme být příliš přísní. Spíše než racionálními tvory s občasnými emocemi jsme emočními bytostmi, které občas myslí [15]. O to je těžší „zůstávat sami sebou“. Na druhou stranu, příliš mnoho racionality je svazující a potlačuje moudrost a s ní také intuici a kreativitu.

Z analogie prutů (M, D, P), kdy stará část zaniká a nová teprve vzniká, vyplývá jedna velmi důležitá skutečnost. Cestami složitosti se nelze vracet zpět, nelze se otočit a držet se nějaké Ariadniny niti v Labyrintu, kterou jsme za sebou rozvíjeli. Jednoduchá cesta zpět už za námi neexistuje, zanikla. Lze se samozřejmě otáčet a snažit se najít místa, kterými jsme již prošli, ale velmi často dojdeme k závěru, že ani tato místa už neexistují, zanikla. To nás odkazuje k velikému Anaximandrovi z Mílétu a jeho první větě filosofie, která v jedné ze svých interpretovaných podob ze zachovaných zlomků říká:

Ze kterých jest jsoucím věcem vznik, do těchto nastává i zánik, podle nutnosti.

Neboť vše si navzájem platí pokutu a pokání za své bezpráví, podle pořadí času…

Uvedený závěr, že cesta vzniká jako zanikavá, je plně v souladu s vědeckou teorií komplexních systémů, nebo s mnohosvětou interpretací kvantové fyziky, kde existuje paralelně mnoho proměnných cest i cílů [12]. Zbývá otázka, co je zdrojem variability a pohybu těchto cest.

Možná, že cesta je tam, kde existuje lidská vůle. Jde o touhu zanechat stopu tam, kde ještě nikdo nebyl, a to s plným vědomím, že tyto stopy nakonec budou zaváty prachem času. Protože jak praví Písmo: prach jsme a v prach se obrátíme.

Dalším vysvětlením pohybu může být kauffmanovské směřování evoluce nejkratší a nejrychlejší cestou k nejbližšímu příštímu [13]. Omezené poznání lidského jedince se v každém okamžiku soustřeďuje na vytváření mapy nejbližšího příštího. Minimálně v tom smyslu, zda bude možné tam zapustit kořeny jednotlivých prutů (M, D, P), když ne všech najednou, tak alespoň jednoho z nich. Toto směřování k nejbližšímu příštímu má v sobě implicitně obsaženou lidskou touhu po lepším životě. Touhu, která formuje směřování a motivaci pohybu lidských jedinců, až po jejich masové migrace. Rozsáhle tyto motivace popsal ve svých zákonech antropolog Aleš Hrdlička [14].

Třetím, ale nikoliv posledním zdrojem pohybu, je neustálé napětí mezi tím, co „má nebo mělo by být“, a tím, co skutečně „je“. Jde o zcela obecný jev, který vychází z principu, že skutečnost se permanentně vymyká všem jejím popisům, protože je daleko složitější, ale na druhou stranu zajímavější… Konec konců již Gregory Bateson a Zdeněk Neubauer tvrdili, že každý žák má vědět, že mapa není krajina a věda není o světě, ale pouze o jeho modelu, zvaném objektivní realita. N. N. Taleb říká totéž jinými slovy [5]: „Chtít po vědě, aby dokázala vysvětlit život a jeho otázky, je jako chtít po gramatikovi, aby uměl vysvětlit poezii.“

Čtvrtou cestou je otázka lidské vynalézavosti a kreativity, kterou si ukažme na modelovém příkladu průniku dvou myšlenek A a B. V rámci analytického myšlení hledáme společné vlastnosti (kladný průnik) našich dvou myšlenek, jejich informační překryvy, podobnosti a souběhy. Je třeba poznamenat, že většina populace má vlivem přírodního výběru dobře rozvinuté analytické schopnosti a i vědecká komunita se převážně zabývá analytickými metodami spojenými s měřením, zpracováváním a vyhodnocováním konkrétních dat. Analytické myšlení je spojováno s levou hemisférou mozku.

Na druhé straně existuje méně diskutované syntetické myšlení, kdy nás myšlenky A a B inspirují k hledání chybějících vlastností (negativní průnik), abychom získali ucelenější znalosti přesahující původní myšlenky. Doplňování chybějících částí bývá spojováno s kreativitou a je přisuzováno pravé hemisféře mozku.

Ilustrativní příklad dvou myšlenek lze jednoduše rozšířit na jejich větší počet a jejich zpracovávání po dvojicích, trojicích, až n-ticích. Mezi některými kombinacemi budou vznikat pozitivní a mezi jinými negativní průniky, což v oblasti analytického myšlení vede k lepšímu utřídění a organizaci znalostí. V syntetické oblasti to zvýšuje poptávku po nových chybějících myšlenkách.

Vzhledem k mnoho-rozměrnosti mohou vznikat složité myšlenkové rezonance, vedoucí jednak k náhlému prozření, které bývá spojeno s viděním souvislostí v analytické části, či zvýšené poptávce po unikátních chybějících znalostech. Slavní vědci, umělci či obecně tvůrčí lidé, často podobným způsobem popisují vnitřní touhu po poznání, která je nakonec dovedla k vytvoření nového díla spojeného se zvoláním „heuréka“.

Generování rozmanitých myšlenek nemusí být nutně omezeno na jednotlivce, ale funguje i pro tým lidí, kteří si vzájemně rozumějí a naslouchají jeden druhému. Prezentace myšlenek různých účastníků může generovat další a další nápady, které by bez vhodného tvůrčího prostředí nikdy nevznikly. Tyto metody tvorby znalostí [16] jsou všeobecně známy pod anglickým názvem brainstorming.

Zbývá otázka, zda můžeme směr, ve kterém se bude cesta složitosti rodit, nějak ovlivnit. Nelze jednoduše přijmout úsloví, že sama cesta je cíl a je jedno, kam směřujeme. Nespokojme se s tím, že pouze kamsi kráčíme. Z podstaty věci není možné uvažovat o směřování naší cesty v pevných karteziánských souřadnicích. Nelze ani vypočítat vzdálenost, směr či určit čas příchodu. To není ve složitém prostředí zkrátka možné. Přesto je dobré si v okolním všeobjímajícím a všeprostupujícím složitém systému stanovit alespoň mlhavé (fuzzy) představy prostoru, jehož chceme být součástí. V tom případě je nutné alespoň přibližně určit některé jeho vlastnosti a být vždy připraveni na možnost, že takové místo nemusíme vůbec nalézt. O to větší bude radost, když alespoň na krátkou chvíli spatříme na obzoru záblesk těchto vizí jako božské zjevení.

Znovu se nám vkrádá myšlenka, že my lidé zřejmě směřujeme intuitivně a s nadějí na lepší život do těch míst, která souvisejí s pojmy jako poznání, víra a krása. Možná existuje, není-li cíleně potlačována, mezi různorodými lidskými jedinci určitá sdílená představa podoby cíle, jakási sdílená kolektivní moudrost, která nám umožňuje spolupracovat a dosahovat společných cílů, byť se naše konkrétní představy o jejich podobě poněkud liší. Intuitivně tak hledáme v kauffmanovském nejbližším příštím opěrné body, úchyty či možnosti zapustit pilíře nebo kořeny. Je lákavé někdy učinit delší krok, ale často je to díky složitosti světa krok do prázdna.

Položme si otázku, zda cesty složitosti nejsou už svou povahou a podobou cestami individuálními, cestami osamělých poutníků. Skutečností je, že předpokladem úspěšné pouti složitostí je jednotná vůle. To ovšem neznamená, že to nutně musí být vůle jediná. Jediná vůle jedince je samozřejmě jednotná, pokud dotyčný není schizofrenik. Osoba lidského jedince má nejvyšší stupeň personality, kterou v určitém smyslu nemůže žádná korporace dosáhnout.

Bez vůle není cesta a proto je v případě skupiny poutníků zapotřebí postavit do této role určitý agregát, který je kompromisem vůlí jednotlivých poutníků. Agregace vůlí a zájmů v každé komunitě, o manželství nemluvě, je složitý proces a proto se zdá efektivnější, když se skupiny poutníků svěří zkušeným průvodcům cestami složitosti. Známe však příběhy poutníků svedených z cesty, příběh krysaře a rovněž příběh Thurberových lumíků.

Snad i proto je hodné naší pozornosti, když bude co nejvíce z nás umět procházet cestami složitosti, tvořit si své vlastní cesty a být schopen podat druhým na jejich cestách pomocnou ruku. Je to zároveň efektivnější a odolnější řešení než složitá agregace vůlí a následná rizika kolektivního rozhodování nebo naopak odevzdání se jediné vůli nějakého vůdce či diktátora. Nezapomínejme ani na prastaré úsloví, že dva jsou rada, tři jsou zrada, které skvěle postihuje jeden za základních rozdílů mezi partnerstvím jednotlivců a vztahy v kolektivu.

Uveďmě si verše Jana Nerudy:

Jde to, ach jde! Jen každý hleď k vlastnímu dobře jádru:

bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů…

Jan Neruda jistě nemyslel ve svých Písních kosmických na cesty složitosti, ale pokusil se vyzdvihnout kvalitního jedince připraveného pomoci bližnímu v nejistých dobách, který si uvědomuje svou týmovou odpovědnost. Pokud se tyto dovednosti rozšíří v jakékoliv komunitě nebo korporaci, nemusí se takovéto společenství o svou životaschopnost a budoucnost bát.

10. Shrnutí a doporučení na závěr

Pokusme se o nástin možných doporučení, jak se chovat ve stále složitějším světě, který nás obklopuje:

1. Mějme na paměti složitost našeho prostředí, které se neustále mění, má většinou chaotický časový i prostorový vývoj, vykazuje překvapivé, proměnlivé, pozitivní i negativní emergence v různých synergiích, sekvencích a s neočekávanými konsekvencemi. Nenechme se tímto vývojem zaskočit a udržujme si neustále patřičný odstup a privilegia autentického rozhodování o vlastním životě, naší spoluodpovědnosti za životy druhých a za uchovávání kulturních pravidel ovlivňujících naše prostředí.

2. Vnímejme, že ve složitém prostředí je nemožné si vytyčit jeden ideální cíl, ke kterému vede pouze jedna správná cesta. Přesto je dobré si nějaký cíl stanovit, neb jak nás učí slavný Jára Cimrman: Kdo nemá cíl, nepozná, že zabloudil. Cílem bude spíše mlhavá (fuzzy) oblast či vzdálená představa než konkrétní bod. Může to být určitý podprostor složitého prostředí, kterému věříme, že bychom se v něm mohli cítit dobře. Je pravděpodobné, že se tento podprostor bude měnit, což od nás vyžaduje neustále „být ve střehu“ a rychle se orientovat s ohledem na nově získávané zkušenosti. Naším úkolem by mělo být rozpoznat, že se přibližujeme k cíli a identifikovat s tím spojené vlastní vnitřní stavy, které můžeme nazvat spokojeností.

3. Ve složitém prostředí máme v každém okamžiku, pokud nežijeme v totalitně-deterministickém systému, svobodnou volbu plejády možných cest, jejichž varieta se nám nabízí. Rozhodování o konkrétním kroku je často intuitivní. Rozumem vidíme pouze k nejbližšímu příštímu, pomocí emocí dohlédneme dále, ale bohužel, ne až k našemu mlhavému cíli. Rozhodování v sobě integruje naší osobnost, znalosti, dovednosti, zkušenosti, ale zejména hodnoty, které nám byly našimi předky vštěpovány. Je to určitý etický maják, na který se můžeme na rozbouřeném moři spolehnout. Musíme věřit, že pokud se nezpronevěříme našim hodnotám a nesejdeme z cesty, dříve nebo později spatříme náš mlhavý cíl, nebo alespoň jeho stín. Může to však být jako s obzorem – čím více se k němu přibližujeme, tím více se nám vzdaluje.

4. Na každém kroku si buďme vědomí, že nejsme sami na světě a rozvíjejme vazby všeho druhu, jak vnitřní, tak vnější, jak partnerské, tak komunitní, protože ve dvou se to lépe táhne a je-li nás víc, nebojíme se vlka nic. Často platí, že čím víc do vztahů dáváme, tím víc se nám toho vrací. Nejen od druhých, ale posiluje to bezprostředně i nás samotné. Proto se snažme pomáhat ostatním nikoli z prospěchu, nebo z pouhého soucitu, ale z prostého člověčenství, jako bychom sami byli v jejich kůži. Určitě lze souhlasit s citátem, že cesta k radosti vede přes vděčnost. Právě vděčnost nám dodává další sílu na naší pouti složitosti. Sílu, pocházející z pokory, moudrosti a krásy.

5. Chování okolního prostředí včetně našich úspěchů či neúspěchů sledujme s patřičným odstupem a se „zapnutým mozkem“. Tímto způsobem přemýšlení, promýšlení a prožívání se přibližujeme k dlouhodobě opomíjeným meditacím, rituálům či symbolickému chápání světa. Oni mají to privilegium, že při nich zapojujeme všechny smysly, intuici, emoce, a výsledkem je holistický pohled rozšířeného vědomí, ve kterém snáze spatříme novou podobu cíle i přibližný směr na další životní pouti. Až do našich posledních dní a chvil existuje naděje, že nakonec spatříme ještě atraktivnější cíl, než jsme kdy doufali a náhodou bude na dohled.

6. Pracujme na sobě a své životaschopnosti. Vytvářejme kolem sebe variabilní prostředí plné možností. Vnášejme do našeho prostředí otázky, které se možná ostatní bojí položit i sami sobě, a očekávejme podobné otázky od druhých. Pokoušejme se budovat ve svém okolí životaschopnou platformu, ze které můžeme čerpat akumulované znalosti a zkušenosti jiných a zároveň ji obohacovat o ty naše. Podrobným zkoumáním této platformy můžeme zažít exaptaci a posunout se skokově na naší cestě složitosti a to nejen lineárně, ale až do nového doposud neznámého prostoru.

7. Pracujme pro budoucnost. Sbírejme poznatky, tvořme nové hypotézy a teorie, rozšiřujme obzory našeho poznání, zkoušejme nové postupy, vytvářejme znalostní systémy, mapujme slepé uličky. Uspořádávejme je ve jménu jejich přenositelnosti, aby příští generace z nich mohly čerpat a pokračovat v neustálém koloběhu života a mohly obdobným způsobem rozvíjet kulturní hodnoty lidstva, jeho životaschopnost jako celku. Stejně tak pátrejme po pramenech moudrosti, které nám odkázali naši předci, a snažme se, abychom je využili a zpřístupnili našim potomkům.

Obrázek 2: M. Svítek: Rozbouřená mysl - akryl (věnováno spoluautorovi L. Žákovi jako památka na naše diskuse)

11. Reference

[1] Veverka M.: Evoluce svým vlastním tvůrcem, Prostor 2013.

[2] Svítek M., Kosheleva O., Kreinovich V.: As Complexity Rises, Meaningful Statements Lose Precision -- but Why?, Report number: UTEP-CS-21-81, 2021, University of Texas at El Paso, USA.

[3] Ashby W. R.: Introduction to Cybernetics, New York, J. Wiley, 1956.

[4] Prof. Vittkh V.A.: Evolution of Ideas in Management Processes in Society, From Cybernetics to Evergetics, https://doi.org/10.1007/s10726/014/9414/6.

[5] Nassim Nicholas Taleb: Prokrústovo lože – Filosofické a praktické aforismy, INCERTION, 2018.

[6] Mařík V., Štěpánková O., Lažanský K. a kol: Umělá inteligence, díly 1 – 7, Academia.

[7] Svítek M., Žák L.: Za zrcadlem, 2022, ISBN: 978-80-11-00786-7.

[8] Svítek M.: Víc než součet částí, Academia, 2013.

[9] Veverka M.: Hledání Boha, Prostor, 2019, ISBN: 978-80-726-0411-1.

[10] Koukolík F.: Mozek a jeho duše, Galén, 2014.

[11] https://www.nku.cz/assets/publikace-a-dokumenty/vyrocni-zprava/vyrocni-zprava-nku-2018.pdf

[12] Svítek M., Kosheleva O., Kreinovich V.: Freedom of Will, Non-Uniqueness of Cauchy Problem, Fractal Processes, Renormalization, Phase Transitions, and Stealth Aircraft, Report number: UTEP-CS-22-58, 2022, University of Texas at El Paso, USA.

[13] Kauffman S.: Čtvrtý zákon – cesty k obecné biologii, Paseka, 2004.

[14] Hrdlička A.: O původu a vývoji člověka i budoucnosti lidstva, Praha: B. Kočí, 1924.

[15] Honzák R.: Emoce od A do P, Galén, 2020.

[16] Vlček J.: Znalostní inženýrství, NNW edice monografií, 2003.

České novinky1.eu