Co je život...?!?
Co je život…?!?
Miroslav S v í t e k
Ladislav Ž á k
Cokoli slyšíme, je názor, nikoli fakt. Cokoli vidíme, je úhel pohledu, nikoli pravda…
Marcus Aurelius
Abstrakt: Článek nabízí možnost netradičních pohledů na život. Především ho představuje v kontextu jeho vztahů k mikrosféře, makrosféře a vědomí. Klade důraz na jeho subjektivitu, jako jednu z důležitých charakteristik života. Prezentuje některé hypotézy významných vědců a myslitelů, které dosud nebyly přísně vědecky prokázány a skromně nabízí několik vlastních. Snaží se ukazovat život nejen v kontextu poznání, ale rovněž v kontextu víry a krásy. Neklade si žádný nárok na univerzální pravdivost, ale pokorně si nárokuje být součástí diskuse na dané téma.
1. Úvod
Možná bychom měli nejdříve odpovědět na otázku, proč se do takového textu pouští dva autoři, kteří nejsou ani biology, ani chemiky, ani lékaři či filosofy, ani kýmkoliv nebo čímkoliv jiným, co by mělo nebo mohlo souviset s hledáním odpovědi na otázku, „co je život“. Mimo jediného, oba autoři jsou živými bytostmi, „živáčky“ a cítí tak přirozené právo vyjádřit se k tomu, čeho jsou součástí, byť jejich samotné životy jsou pouhými „mžiky“ v toku dějin. Jejich první společný text s názvem „Poznej sám sebe“ [1] je přivedl k tomu, že život nelze zkoumat pouze jako objekt, jaksi ve třetí osobě, jako „ono“. Základem této úvahy se staly dvě myšlenky. Všichni „živáčci“ jsou nadány subjektivitou, jsou si vědomi sebe sama, byť na velice rozdílné úrovni. Mysl a příroda tvoří nezbytně jednotu [14] a nelze je pro účel nějakého modelu nebo teorie jednoduše oddělit.
Otázka, co je život, trápí a zároveň inspiruje lidi nejrůznějšího původu a zázemí od etnického a náboženského až po sociálně-ekonomické od počátku věků. Pokud platí stará moudrost, že bychom neměli měnit dobrou otázku za dobrou odpověď, pak naše otázka patří mezi ty, na které je obrovskou výzvou dát alespoň trochu smysluplnou odpověď. Při troše úsilí nám vytane na mysli otázka, „co je to neživot“, když se ptáme po tom „co je život“, stejně jako, kde je přechod mezi živým a neživým, když je obé ze stejných částic…?!? Kde se bere energie potřebná k tomu, aby život dělal všechno to, co dělá, nebo se alespoň tak tvářil…?!? Je to skutečný život, na který se ptáme, nebo je to jenom informace o něm a on sám se nám skrývá…?!? Do jaké míry jde o naši vlastní schopnost či spíše neschopnost vnímata do jaké míry jde o mezery v příbězích, kauzalitách, které o životě vyprávíme, protože jinak komunikovat neumíme. Hodí se nám do nich jenom něco…?!? Jde jenom o skrytost a uzavřenost nebo také o otevřenost…?!? Jak se k sobě vztahují inteligence a exteligence…?!? Jak plán a evoluce?!? Cílem textu je poskytnout netradiční pohled na vyřčené otázky a přimět čtenáře k zamyšlení se nad složitostí, ale i krásou života, který máme tu čest společně sdílet.
2. Život a jeho prostředí
Všechny živé organizmy se vyznačují společnými charakteristikami [2] - mají buněčnou strukturu s genetickým kódem, jsou schopni růstu, vývoje a reprodukce, reagují na podněty či stimuly, mají potřebu energie a vlastní metabolismus se schopností udržovat a upravovat své stabilní vnitřní prostředí do podoby homeostáze, dokážou se adaptovat na změněné vnější podmínky a procházet pomocí přírodního výběru dlouhodobou evolucí. Život začíná existovat na úrovni buněk a dokonce najdeme již životaschopné jednobuněčné organismy. Z buněk se rovněž následně tvoří tkáně, jednotlivé orgány až po konkrétního živého jedince. Život je ze zcela jiného úhlu pohledu charakterizován jako tělesný, zrozený, sémiotický systém s pamětí [16].
Život však nekončí na hranici jedince, ale pokračuje populacemi jedinců, biologickými druhy, ekosystémy až po biosféru. Všude kolem nás lze spatřit projevy života, protože jako živáčci přirozeně preferujeme vývojově život před neživotem. Ovšem tato preference je stále více usvědčována z toho, že je přímým důsledkem skutečnosti, že jejím původcem je mozek živého organismu. Život přirozeně ve své pýše pokládá sám sebe za důležitější než neživot. Je to podobné, jako když se člověk pyšně a neodůvodněně staví nad ostatní „živáčky“. V současnosti je doložitelné, že život a neživot nemohou jeden bez druhého existovat, jsou vzájemně podmíněné.
Mnoho z toho, čím se nyní zabývá geologie, bylo by dříve předmětem biologického zkoumání, kdyby nějaká biologie existovala. Zároveň je neživot životodárným zdrojem pro současný i budoucí život organismu, který ho, až se naplní jejich čas trvání, obohatí o svá mrtvá těla. A tak pořád dokola. Biochemie a geochemie se prolínají a zastřešuje je astrochemie. Občas totiž něco přiletí, bůh ví odkud. Voda, která tvoří více než dvě třetiny hmotnosti lidských těl a je základem života, je z nezanedbatelné části původem z hlubokého vesmíru…
Vše živé, všichni „živáčci“, které jsme kolem sebe schopni vnímat, jsou naši současníci, kteří prošli stejně dlouhou cestu několika miliard let evoluce. Jsou našimi partnery ve hře zvané život, nejsou našimi předky. Jsou jenom jiní a nacházejí se v jiné etapě vývoje svého druhu. S nimi a pouze s nimi můžeme sjednávat budoucí podobu našeho prostředí, života a všeho, co ho obklopuje. Toto sjednávání se týká toho, co S. Kauffman nazývá „nejbližším příštím“ [3]. Každý hlas se počítá, byť mívá v různých časech a různých místech odlišnou váhu.
Viry, mikroorganismy z pomezí živého a neživého i živé bakterie, které my lidé často ani nevnímáme, si začínáme uvědomovat v momentě, když vstoupí do našich životů podobným způsobem, jako to učinil nedávno COVID-19. To, že je jako lidé, tedy složitější organismy, dovedeme často ovládat, nebo alespoň máme ten pocit, je dokonale vyváženo tím, že bez nich a velmi často ani s nimi nedokážeme žít. Skutečnost, že jsou tady s námi, znamená, že se stále vyvíjejí, zpracovávají informace ze svého prostředí a využívají je pro další cestu svým životem. Jakkoliv existuje to, co nazýváme „živoucími zkamenělinami“, nikdo nemůže říci, že v těchto organismech evoluce neprobíhá.
Dále je třeba si uvědomit, že v každém okamžiku je život kolem nás jiným životem. Mění se jeho formy, obsah, ale i pravidla jeho evolučního vývoje. Bylo by hlubokým nepochopením evoluce, kdybychom hledali její neměnná pravidla a řád. Nic takového ve skutečnosti neexistuje. Zákonitosti, které občas dokážeme zaznamenat a někdy dokonce i popsat, jsou časově podmíněné, stejně jako podoba řádu, který se nám čas od času ukáže.
Určitě najdeme rozpor mezi poměrně jednoduchými pravidly v účelovém chování jednotlivých organismů a o něco složitějších a stále ještě nepoznaných pravidel chování jejich biologických i sociálních společenství – neboli neúčelovým chováním života jako celku a evoluce jako jeho nosného procesu.
Je důležité poznamenat, že život na naší planetě má podle dosavadního vědeckého poznání za sebou asi čtyři miliardy let. Jde o ohromné, z naší pozice smrtelníků prakticky nepředstavitelné množství času, které měl a má život k dispozici, aby vznikal, vyvíjel se a zanikal.
Život se v každém okamžiku utvářel ve velice složitém kontextu, jak se někdy říká, za daných nebo určitých podmínek. Problém je v tom, že o těchto podmínkách víme stejně málo jako o životě samém. Lze tedy provádět celou řadu experimentů směřujících k možnému vzniku života, ale ve skutečnosti máme jenom velmi malou míru jistoty, že jsme vytvořili alespoň přibližně správné prostředí, podobné tomu před miliardami let.
Kolem sebe máme prostředí složené z nejrůznějších nerovnováh, které jsou zdrojem změn a pohybu. Tyto nerovnováhy se nashromáždily v průběhu existence časoprostoru po vzniku současné podoby našeho vesmíru a vytvořily v našem světě bezpočet zákonitostí, které se nám dařilo díky životní zkušenosti a jejímu přenosu z generace na generace objevit a potvrdit. Lidská společenství vytvořila v průběhu času celou řadu metod, které se hledáním zákonitostí a jejich popisem systematicky zabývaly a zabývají. Mezi nejúspěšnější v tomto smyslu patří samozřejmě věda [21].
Je klíčové si uvědomit, že zákonitosti v našem prostředí podléhají stejným evolučním změnám a jakkoliv je to složité, mohou i živé organismy nést podíl na tvorbě svého současného prostředí, jeho nerovnováh, nehomogenit a zákonitostí jejich vzniku, trvání, zániku a vztahů mezi nimi. Je to tím obtížnější, čím déle určitá zákonitost v našem prostředí existuje, neboť prvním kritériem evolučního úspěchu je kritérium „trvání“. To, co naopak lze, je nalézat způsoby, jak jejich vliv na naše prostředí potlačit nebo posílit. To platí nejen pro takzvané přírodní zákonitosti a jejich popisy, ale také pro zákony v kulturním prostředí, společnosti, hospodářství nebo politice. Kdyby organismy nemohly své prostředí měnit a uspořádávat, nepochybně by zahynuly.
Dále je třeba odpovědět na otázku, jak to je s uzavřeností a otevřeností našeho prostředí pro život. Veškeré dosavadní pokusy, které dokládaly možnost fungování uzavřených živých systémů, dříve nebo později selhaly. Posledním důkazem je zhroucení ekosystému ve složitém pokusu s názvem „Biosféra 2“ v arizonské poušti. Přesto, že se na řešení projektu podílela řada vědeckých týmů, které se snažily co nejlépe napodobit podmínky vhodné pro život a jeho udržení, něco evidentně scházelo. Nakonec se jako slabý článek ukázal i samotný lidský faktor… Je patrné, že jednou ze základních charakteristik života proti mrtvé látce je svoboda a její rub — potřebnost [4]. Organismy vstupují s obklopujícím prostředí do zásadních vztahů, které lze pokládat za unikátní. Aby mohla živá bytost přežít, aktivně porušuje, využívá a mění své prostředí. Život musí být otevřen vůči světu, přesahovat svým způsobem sebe sama, poněvadž ze světa si musí vydobývat prostředky pro uspokojování svých potřeb.
Život je kontinuálním procesem reinterpretace minulých zkušeností uložených v nejrůznějších druzích paměti, nejčastěji v DNA. Je skutečností, že tam, kde se zkušenost stává dogmatem a není otevřena budoucím reinterpretacím, tam dané společenství už jenom trpně čeká na vyhynutí, zatímco samo sobě a celému světu nalhává, že dosáhlo dokonalosti.
Doposud existuje silná tendence zkoumat minulost, abychom lépe pochopili přítomnost a mohli předvídat budoucnost. Možná by byl přínosný i opačný postup [15]. To v čem žijeme, je nutně naší vlastní reinterpretací minulých zkušeností a měli bychom se snažit tyto minulé zkušenosti v maximální možné míře lépe pochopit a využít. Je spíše pravidlem, že jiná společenství vidí minulost jinak a dávají jí jiné významy, protože prožívají jinou přítomnost. V tomto smyslu je život zcela nepochybně živým ztělesněním myšlenky, že „dějiny jsou učitelkou života“.
3. Záhady mikrosvěta
Dvacáté století přineslo fenomén kvantové teorie. Jako každá opravdu dobrá teorie, otevřela daleko více otázek než odpovědí, ale rovněž nabídla možnost úplně nového pohledu na náš svět. Zařadila se mezi nejvýznamnější teorie dvacátého století, vedle teorie relativity, teorie chaosu nebo teorie strun. Po více než století se dá říci, že jsme na tom s kvantovou teorií podobně jako pračlověk s ohněm. Umíme ho trochu používat, něco málo o něm víme, ale podstatu stále neznáme. To, co víme velmi krátce, je to, že živé organismy umí z kvantového světa získávat informace. Jde například o informaci potřebnou k orientaci podle magnetického pole, kterou živé organismy dokážou vyhodnocovat podle souhlasného nebo nesouhlasného spinu elektronů [5]. Lze tedy bez jakékoliv pochybnosti říci, že život je propojen s kvantovou úrovní našeho prostředí.
Slavný fyzik N. Bohr, autor principu komplementarity [6], kdysi prohlásil: Jsou dva druhy pravdy - pravda triviální, pro niž jsou opačné názory naprosto absurdní, a pravda hluboká, která se pozná podle toho, že jejím protikladem je zase pravda. Komplementarita proto vede na rovnocenné doplňování protikladných nebo neslučitelných popisů nějakého jevu. Komplementaritou lze dosáhnout celkového poznání (a to nejen v kvantové fyzice), kdy dvě fundovaná pojetí jsou rovnocenně nepostradatelná při popisu téhož a přitom jsou vzájemně výlučná. Například jednomu fenoménu lze porozumět pomocí jazyka La, druhému pomocí jazyka Lb. Neexistuje aspekt tohoto fenoménu, který by byl popsatelný zároveň La i Lb. Kvantová fyzika nám připomněla, že jsme jak diváci, tak herci ve velkém dramatu existence a že ani jedna z těchto rolí nemá prioritu oproti té druhé. Fenomén života je proto složité zkoumat pouze fyzikálními přístupy, protože vynucené pozorování by zapříčinilo smrt organizmu. Je proto nutná komplementarita poznání fyzikálních, biologických, chemických či jiných pohledů na naše prostředí, které nás společně přiblíží k odpovědi na tak složitou otázku, co je to život.
V kvantové fyzice hraje zásadní roli zatím dostatečně nevysvětlitelný jev zvaný „dekoherence“ [7], neboli výběr konkrétního stavu při měření. Jediné, co víme, je pravděpodobnost, s jakou daný stav bude vybrán, ale neznáme způsob výběru. Řada fyziků si myslí, že dekoherence je podmíněna skrytými parametry. Za každým vědomým rozhodnutím člověka jsou tisíce a tisíce nevědomých aktivit, které jsou nám skryté [27]. Dokoherenci si můžeme představit i jako způsob našeho myšlení – na co právě myslím, to je realizace (měření) konkrétního stavu. Možná dokážeme myslet na více věcí, pak jde o „superpozici“ několika stavů. Když přestaneme, stavy se rozplynou a vrátí se zpět do oceánu vzájemně „propletených“ myšlenek. Thalamokortikální reverberace [27], neboli vybavování si různých věcí, je krásnou procházkou skrz naše vědomí, kde se zrcadlí všechny zkušenosti a získané poznatky. Jejich netradičními kombinacemi můžeme získávat nové pocity, impulsy pro další činnost, které představují inspirující intuici. A to se vše děje pomocí fázových parametrů, které regulují vztahy mezi jednotlivými stavy a které jsou klíčovým fenoménem kvantového světa. Položme si provokativní otázku, co stojí za fázovými parametry, kdo je nastavil zrovna takto? Jednou z odpovědí může být naše podvědomí, které vše připravilo, ale nám toto divadlo zůstává skryto. I sám Albert Einstein se domníval, že kvantová fyzika musí mít skryté parametry [8], které řídí fenomény jako je kvantová propletenost, mas-paralelismus nebo dekoherence.
V poslední době se objevují úvahy o „noetickém poli“ [9], které není novou fyzikální silou, ale které je založeno na synchronním přepínání fázových parametrů jednotlivých prvků. Pro klasickou fyziku byla neviditelná kvantová fyzika, protože kromě energetických veličin pracovala s vnitřními provázanostmi popsanými fázovými parametry. Rozdíl si můžeme představit pomocí harmonických signálů – naše ucho vnímá pouze frekvenci a sílu určitého tónu, takže jsou pro nás fáze (vzájemné posuny dílčích signálů) nerozeznatelné. Ale při dalším zpracování např. při přenosu televizního signálu je to již podstatné, protože např. posun signálů se stejnými frekvencemi může vést k úplnému vyrušení nebo k výraznému zesílení. Pro úplný popis televizních signálů se potřebujeme pohybovat na hlubší rozlišovací úrovni a pracovat s fázovými parametry.
Podobně pro kvantovou fyziku je neviditelné „noetické pole“, které je založené na synchronním přepínání fází. Jde o obdobu „fázové modulace“, která kóduje užitečný signál. Signálů je mnoho a každý prvek může být nositelem zakódovaného signálu. Je proto důležité, na kterých místech a v jakých časech se nacházejí užitečné signály. Pro zjednodušení může být užitečný signál dvoustavový – jedna nebo nula. Noetické pole určuje obrazce nul a jedniček v prostoru a čase. Je to hlubší dimenze zakódované informace neviditelné z pohledu průměrovaných fázových parametrů. Časoprostorová synchronicita fází může vytvářet fraktální obrazce pomocí propletenosti mezi dílčími rozlišovacími úrovněmi. Přitažlivost či odpudivost mezi jednotlivými obrazci (kvantovými klastry) může vytvářet další a další struktury, které mohou určovat stavy našeho vědomí, ale mohou také vést k řízené dekoherenci, jejímž projevem je sám život.
Zcela jistě je možné konstatovat, že život je na mikroúrovni nedílně spojen s vodou, která je médiem všech biochemických reakcí. Obecně se ví, že lidské tělo obsahuje podle hmotnostních parametrů více než dvě třetiny vody, ale podle počtu molekul, pouze jedno procento ze všech molekul neobsahuje vodu. Na to jak je pro život voda důležitá, dochází k jejímu významnému poznání až v posledních dvou desetiletích. Například, na jednotlivé molekuly vody se lze dívat jako na dipóly. To, že jedna část molekuly vody má malý kladný a druhá malý záporný náboj, vede ke vzniku různých shluků (klastrů) molekul. Voda proto není homogenní, ale naopak skrývá informační strukturu se zajímavými vlastnostmi. Známé jsou například životně důležité vodíkové můstky.
Jelikož se pohybujeme v rozměrech kvantové fyziky, dílčí shluky (klastry) mají vlastnosti kvantových objektů. Ve vodě vznikají tzv. koherentní oblasti (Coherent Domain) [10], kdy se shluky (klastry) začnou chovat jako jeden kvantový objekt. Zároveň se kolem koherentních oblastí utváří elektromagnetické pole, označované jako pole kvantového vakua, které je citlivé na různé rezonanční vlny jiného magnetického pole. Stabilita koherentních oblastí vzniká z energického rozdílu neuspořádaných a uspořádaných shluků. Ty uspořádané (koherentní) mají nižší energii i entropii. Díky tomuto energetickému rozdílu není potřeba energie pro udržování uspořádanosti. Při pokojové teplotě tráví molekuly vody přibližně polovinu času v koherentních oblastech. Jiné molekuly, které oscilují na stejné frekvenci, jako koherentní oblasti vody jsou přitahovány a mohou tak chemicky reagovat podle frekvenčního módu.
Jde o hudební představení, koncert, kde jednotlivými hráči jsou vlny elektromagnetického pole, a výsledkem jsou různé chemické reakce. Při rezonanci se mohou jinak oddělené účinky spojit a vytvořit něco neočekávaného. Notovým zápisem, podle kterého se hraje, je dobře známá a detailně prozkoumaná DNA. Voda v živých organizmech symbolizuje velký orchestr, který dokáže na všech místech našeho těla interpretovat skladby zapsané v partituře DNA. Jako hudební nástroje používá různé koherentní oblasti vody s vlastnostmi kvantových objektů jako je koherence, propletenost a supravodivost. Tyto nástroje lze ovládat resonančními frekvencemi elektromagnetického pole. Klastry vody jsou schopny si zapamatovat informaci uloženou v DNA a koherentním způsobem ji interpretovat. Laboratorní pokusy virologa a imunologa prof. Luca Montagniera [11], držitele Nobelovy ceny, zatím pouze naznačují, jakým způsobem by se mohla v paměti vody uchovávat informace, díky které by mohla být následně rekonstruována původní DNA.
Prostřednictvím světla, které je na kvantové úrovni reprezentované tokem nehmotných fotonů, se vnitřní mentální svět a vnější fyzický svět navzájem překrývají. Různé kultury viděli svět v různých barvách, např. ve Starém Řecku byla modrá barva kvalitou temnoty, zelená kvalitou něčeho vlhkého, čerstvého a živého. Lucifer znamená „Světlonoš – nositel světla“ – bytost zářící krásy, jež spadla z výšin, protože zhřešila pýchou. Jan Křtitel přišel proto, aby vydal svědectví o tom světle, které osvěcuje každého člověka. Jakmile jsme v sobě zažehli Empedoklův oheň, vytvořili jsme si nezbytné orgány vnitřního pronikání do podstaty věcí [12]. S tím, jak zvyšujeme své poznávací schopnosti, současně zdokonalujeme svět, který vidíme, až nakonec spatříme archetypální fenomény, ke kterým se povznášíme.
Schopnost prožívat je nejspecifičtější vlastností živých bytostí, mnohem více než třeba metabolismus nebo reprodukce. Prožitky vědomí jsou to nejjistější, co „živáčci“ mají a znají. Prožitky jsou naprosto soukromé a jejich kvalita jako červeň nebo bolest je nedefinovatelná. Žádná věda pracující s fenomény přístupnými fyzice, tedy fyzika v širším slova smyslu, včetně biologie, není schopna existenci vědomí předvídat. Vědomí je místem či prostorem, ve kterém se realizuje naše vlastní lidství, volní rozhodování, morální odpovědnost a další „transanimální" vlastnosti.
4. Na hranici biosféry, abiosféry a mikrosvěta
Pro přiblížení systémového pohledu na život je použit Vennův diagram pro tři množiny představující tři světy (obr. 1). Dva z nich tvoří makrosvěty živé (biosféra) a neživé (abiosféra) přírody. Tím třetím světem je kvantový mikrosvět. Pojmy mikrosvět a makrosvět byly použity s ohledem na dílo Rogera Penrose [13], držitele Nobelovy ceny za rok 2020.
Obr. 1 Systémový pohled na život
Jako jeden z prvních, kdo používal pojem „biosféra“, byl Franz Suess (1831-1914), rakouský geolog s úzkou vazbou na Čechy a Prahu. Je mimo jiné autorem pojmů jako moldadanubikum, Tethys nebo Gondwana [18]. Druhou osobností, kterou nelze v kontextu biosféry pominout, je ruský a sovětský vědec V. I. Vernadskij (1863-1963). Rovněž on pobýval v Praze, přednášel na Karlově univerzitě a dokonce se trochu naučil česky. Dnes je vnímán především jako tvůrce hypotézy, že evoluce se odehrává na trajektorii od geosféry přes biosféru k noosféře [18]. Pojem „noosféra“ se v pracích Vernadského neustále vyvíjel až k představě „proudu vědomí“, který stále více ovlivňuje geologický a biologický život planety. Snad nejblíže pozdnímu Vernadského pojetí by bylo „planetární vědomí“ [22].
Za připomenutí stojí, že sférami jsou označovány základní složky našeho světa. Tyto sféry jsou propojeny biogeochemickými cykly, které vycházejí z biosféry. Do makrosféry byly mimo biosféry zahrnuty také litosféra, hydrosféra a atmosféra pod pojmem „abiosféra“, který autoři převzali z dílny PřF UK Praha, konkrétně z legendárních čtvrtečních seminářů ve Viničné ulici, především přednášek a textů A. Markoše [15, 16].
Je samozřejmé, že Vennův diagram (obr. 1) není jednovrstvý, ale naopak mnohovrstevnatý. Tvoří ho jednotlivá pole a interakce jednotlivých částí diagramu, která probíhají na úrovni těchto polí. Jedním ze základních polí makrosvěta je pole elektromagnetické. V mikrosvětě je to pole kvantové. Jsou tu i další pole jako metrické, kondenzátů a temné hmoty, které spolu s kvantovým polem vytváří trojrozměrné „tkanivo“, popsané Frankem Wilczekem [17].
Procesy v abiosféře jsou v klasickém pojetí popsatelné modely fyziky a chemie. Dnes se do jejich popisu stále častěji a intenzivněji prosazují kvantové jevy. Biosféra přinesla do abiosféry měřitelné toky biochemických vlivů a s její evolucí se tyto toky mění. Karbonský prales vázal do uhlí obrovské množství uhlíku, síry, kadmia a dalších prvků. Korálové útesy vytvářejí karbonátová tělesa, čímž se biosféra podílí na tvorbě abiosféry, v tomto konkrétním případě litosféry. Na druhé straně poskytuje abiosféra podle situace zcela nebo částečně zdroje energie a stavebních materiálů nejen pro vznik života, ale i pro jeho další fungování a evoluci biosféry.
Se životem se objevuje klauzura oddělující nitro živé bytosti od okolí. Toto nitro má složení, dynamiku a pravidla „provozu“ významně odlišné od okolí. Mimo prostého složeni, jsou příkladem „smluvené“ kódy, heuristiky nebo mechanizace a strojovost některých procesů. Jde o schopnosti symbolické, podílející se na reprezentaci vnějšího světa, jako jsou paměť, zkušenost, rozpoznávání znaků a interpretace významů.
V abiosféře dokážeme na základě pozorovaných skutečností formulovat „zákony“. V evoluci biosféry lze rozpoznat pouze krátkodobější „trendy“ typu Haeckelova „základního biogenetického zákona“ [4], stadiovostí a paralelismu nebo horizontálního přenosu nejrůznějších druhů informací a kódů. Jde o ukázku Zadehova principu rozmazané evidence, podle kterého s růstem složitosti systému relativně klesá počet jednoznačných výroků, které o něm platí.
Vztahy mezi mikrosférou a biosférou jsou zřejmě nejméně prozkoumanou oblastí našeho Vennova diagramu. Je prokázané, že zde vztahy existují, ale jejich popis chybí. Lze vyřknout hypotézu, že mozek je organizován tak, že pro jeho činnost jsou přeměny na kvantové úrovni důležité a že mozkové funkce probíhající na makrofyzikální úrovni se vynořují z kvantové úrovně pomocí již zmíněné „dekoherence“.
Mikrosféra by tedy mohla do biosféry vnášet něco jako subjektivitu, prožívání, tedy to, co nám brání nahlížet na „živáčky“ včetně nás samých jako na „to“, či „ono“. Biosféra by naopak mohla do mikrosféry vnášet toky uspořádanosti, podobně jako do abiosféry vnáší toky biochemických složek. Je podstatou biosféry, že uspořádává své prostředí s cílem získat z něj užitek a není žádný důvod se domnívat, že ve vztahu k mikrosféře by postupovala jinak. Ve vědecké literatuře jsou stále více frekventované pojmy jako „kvantová biologie“ nebo „kvantový život“, což svědčí o tom, že vztahy mezi biosférou a mikrosférou jsou předmětem vážného vědeckého zájmu.
Vztahy abiosféry a mikrosvěta jsou popisovány současnou fyzikou, možná spíše fyzikální chemií, ať již na úrovni lokální, planetární nebo kosmické. Je nepochybné, že oba světy jsou složeny ze stejných elementárních částic, a víme, že je lze popsat rozdílnými matematickými modely, které se zatím nedaří sjednotit. Vzhledem k tomu, co už jsme za jedno století o mikrosvětě pochopili, bychom mohli vyslovit hypotézu, že mikrosvět nabízí makrosvětu jeho možné podoby. V interakci s abiosférou vzniká v makrosvětě podoba více deterministickým způsobem než v případě interakce s biosférou. Makrosvět je naopak zdrojem dostatečné variability podob mikrosvěta. V oblasti průniku mikrosféry a abiosféry leží mimo jiné i fenomén nových kvantových počítačů.
Nyní se zamysleme nad středovým polem „býčím okem“, které je průnikem všech třech komponent Vennova diagramu (obr. 1). Mimochodem, ve své klasické podobě tří propojených kružnic je jeho tvar oblíbeným elementem Santiniho staveb. Odpověď na otázku, co je abiosféře, biosféře a mikrosvětu společné, je nabíledni. Je to informace („Its from bits“ [17]). Jak ale nazvat informační pole, které je ovlivněno ze tří různých stran a několika úrovní…?!? Je to ona noosféra nebo snad noetické nebo mentální pole…?!? Jisté je jenom to, že z tohoto pole celý digram vychází a konec konců se do něj jednotlivé komponenty a jejich kombinace také vracejí. Jsou v něm přítomny a také se v něm vzájemně prolínají a obnovují. Je to nejen zdroj života, je to i zdroj bytí.
Hypotéza, že moc vědomí využívá kvantově mechanického indeterminismu, navazuje na stále pravděpodobnější neplatnost hypotézy bezmoci vědomí (epifenomenalismu). Pokud vědomí do fyzického světa zasahovat může a tyto úvahy jsou známé už z textů Erwina Schrödingera [20], pak tak musí činit tam, kde fyzický proces ještě není určen, tedy na úrovni přechodu z mikrosvěta do makrosvěta, Známá je představa účinku na mikrofyzikální úrovni, který neruší kauzální uzavřenost na makrofyzikální úrovni, a to v podobě metafory kuželu stojícího na špici v labilní rovnováze. Infinitesimálně malý impulz přivádí kužel k pádu, který pak probíhá podle zákonů „makrofyziky“. Tuto představu lze završit dokonce možností účinku „nulového“ impulzu, a sice takového, který je schopen určit směr přechodu kvantové oblasti do makrofyzikální. V kvantové fyzice jde o princip již uvedené „kvantové dekoherence“ vysvětlující kolaps kvantové vlnové funkce do měřitelného makroskopicky pozorovatelného stavu.
Jako prožívající bytosti, bezpečně víme, že naše „já“ má v určitých mezích svobodnou schopnost řídit průběh našich mentálních pochodů a také zasahovat do vnějšího světa. Kvantová mechanika nabízí východisko v experimentálně ověřeném principu „kvantové neurčitosti“. Princip neurčitosti praví, že přesná poloha a hybnost subatomární částice může být známa jen v určitých hranicích, Ukazuje se, že neurčitost kvantového systému má objektivní charakter, jehož chování je měřitelné. Názorným příkladem kvantové neurčitosti je samovolný rozpad radioaktivních prvků: zatímco poločas rozpadu radioaktivního prvku má konstantní „zákonitou" hodnotu, zdá se, že neexistuje žádná reálná, objektivní příčina aktuálního rozpadu konkrétního atomu.
Roger Penrose [13] předpokládá, že by kvantové přechody na úrovni mikrotubulů buněk mozku mohly představovat události vědomí. Podle jeho hypotézy by uvnitř těchto trubiček mohl panovat stav tzv. „kvantové koherence“, k němuž neexistuje žádná analogie v klasické fyzice. Pro zajímavost si můžeme připomenout, že právě mikrotubuly jsou typickým příkladem sebe-organizujících se procesů. Abner Shimony [30] uvádí, že psychologické jevy mají „kvantovou“ příchuť, např. přechod od periferního k ohniskovému vidění, od vědomí do bezvědomí, intencionalita, anomálie v časovém zařazovaní událostí či sjednocování a mnohoznačnosti ve freudovské symbolice. V mozku by pak mohlo docházet na makrofyzikální úrovni k lavinovitému zesílení původní kvantově mechanické události. Hans Jonas [4] jako zastánce interaktivního dualismu hypoteticky promyslel, jak by mohla působící vůle spouštět mozkové procesy na kvantově fyzikální úrovni a jak by mohl mozek jako „zesilovač“ tento fyzice nepřístupný terminální impulz přeměňovat na determinované dění na makrofyzikální úrovni. Zesilovací efekty jsou známé např. u některých typů genových mutací, kdy jediná kvantově mechanická událost by mohla být ve svých důsledcích příčinou nemoci celého organismu, například srpkové anemie.
Zbývá popis toho, co se nachází v oblasti mezi univerzem, od kterého odečteme sjednocení biosféry (B), abiosféry (A) a mikrosféry (M). Na smysl tohoto „území nikoho“ se ptá málokdo a málokdy. Model popsaný diagramem představuje několikavrstvou membránu, složenou z různých polí. Přirozeně se tak nabízí možnost tuto membránu uzavřít a vytvořit jakousi buňku. Kompartmentace prostředí, neboli vytváření uzavřených celků s odlišným vlastním vnitřním světem, je společnou klíčovou komponentou vzniku a fungování biosféry, abiosféry i mikrosféry.
Tím se elementární diagram stává základem poněkud sofistikovanějšího modelu našeho prostředí, který vede k netriviální hypotéze, že život je jednou z podstat našeho vesmíru. Nikoliv jenom proto, že my, lidé, jsme živí, ale především proto, že by takový vesmír nemohl bez života existovat, i kdyby byl součástí jenom zanedbatelné tečky někde v jedné z mnoha nadkup (superclusterů) galaxií. Informace, které produkuje život, zasahují náš svět v daleko širší míře, než si dosud chceme a zatím dokážeme připustit.
5. Složitost života
Všichni v sobě máme uloženu schopnost rozpoznávat živé od neživého a rozlišovat živé podle míry autenticity a autonomnosti jednání, tedy podle toho, jak na nás působí. Je skutečností, že u řady lidských jedinců byl tento instinkt do značné míry potlačen kulturními vlivy. V latině jde o pojem„agens“, který znamená, že projevy chování a možná jednání objektu, který sledujeme, jsou podmíněny nějakými vnitřními záměry, přesvědčeními, rozhodováním, něčím, co je skryto a není přístupné pozorování zvenčí.
S. Kaufmann [3] definoval život jako autonomního agenta, který musí umět konat ve vlastním zájmu a musí být sebereprodukujícím se systémem schopným alespoň jediného termodynamického pracovního cyklu. Autonomní agenti musí být schopni určit (změřit) zdroj nerovnováhy a tuto informaci přeměnit na práci (usměrněnou činnost). Autonomní agenti se vzájemně ovlivňují a přehodnocují modely svého chování, což vede k nestacionárním procesům jejich vývoje. To vše se děje prostřednictvím vzájemné komunikace mezi agenty a jejich prostředím.
Společenství agentů se vyvíjí na hranici chaosu tj. mezi příliš strohým/uspořádaným a příliš nevázaným/chaotickým chováním. Emergence v multiagentním prostředí dává vzniknout nové kvalitě na makroúrovni, která není patrná při pozorování systému na mikroúrovni. Kybernetika druhého řádu pro tyto systémy zavedla „zákon nezbytné znalosti“, kdy zvyšování rozmanitosti akcí musí být doprovázeno zvyšováním schopnosti výběru odpovídající akce, tedy růstem znalostí. Život je proto spojen s nárůstem složitosti, kdy složité struktury dílčích agentů plodí nerovnovážné stavy s vysokou komplexitou a se stále rafinovanějšími zdroji energie. Tyto rafinované zdroje energie vedou ke vzniku ještě složitějších struktur a tak dále.
Živé bytosti mají individuální paměť, ale nemají paměť společenskou. Společenským rysem člověka je kultura neboli souhrn nebiologických lidských aktivit a výtvorů. Po několik posledních tisíciletí přizpůsobovali lidé častěji prostředí svým genům, než aby se jejich geny přizpůsobovaly prostředí a proto kulturní adaptace převládly nad adaptacemi biologickými, protože jsou rychlejší a lze je řídit. Skupinový výběr vybírá mezi společenstvími, nikoli mezi konkrétními jedinci. Čím vyšší budou morální standardy skupiny, tím bude pravděpodobně výběr úspěšnější (morální optimismus).
Řád znamená osekávání všech možností tak, aby zůstala nakonec jediná. Koemergence, neboli utváření části prostředí pomocí společně se vynořujících, vznikajících a vyvíjejících dějů, je spontánním procesem, který nás nezbytně nepotřebuje a který je opakem řádu. Teorie komplexity [23] říká, že řád, náhodnost a chaos jsou spolu záhadně propleteny. Při společenském pohledu na život je proto třeba počítat i se spontánností, která může podnítit společenské změny, které mají zpětně vliv i na samotné jednotlivce.
A. Einstein prohlásil, že pole je jediným činitelem, které ovládá částice. Ve společenských systémech se toto pole skládá z neviditelných názorů. Analogie částic lze spatřit v institucionalizovaných společenských strukturách, které zosobňují pravdy a přeměňují myšlenky a názory ve věci. Vůdci ovlivňují jednání skupiny, protože jsou lépe naladěni na dané pole. Kněží, šamani, vizionáři se naopak snaží jednat v zájmu potřeb společenského celku.
Další charakteristikou života je stabilní replikující se systém, kde tempo vznikání je v rovnováze s rychlostí rozpadu. Náš svět má tendenci směřovat ke stabilitě, která v chemickém pojetí znamená, že systém nereaguje. Stabilita však může být i fyzikální, termodynamická, mechanická i dynamická. Jak je uvedeno v Newtonově zákoně – těleso je buď v klidu, nebo v rovnoměrném přímočarém pohybu. Dynamicko-kinetická stabilita (DKS) je spjata s biologií a hovoří o tempu replikace a rozkladu [24]. Neboli čím účinnější je systém ve vyrábění sebe sama, tím stabilnější může být ve smyslu přetrvávání, tedy perzistence.
U autokatalytické reakce, kdy katalyzátor katalyzuje své vlastní utváření, je rychlost tvorby produktu exponenciální, kdežto u běžné katalytické reakce vzniká produkt lineárně. Darwinovský výběr spočívá v tom, že rychleji se replikující replikátory zvítězí nad těmi pomalejšími, které časem vymizí. V rámci evoluce proto vznikla vzájemná katalýza, kdy jedna skupina podněcovala utváření té druhé, druhá povzbuzovala tu první a systém byl proto úspěšnější, ale složitější a komplexnější. Pokud je replikující se molekula metabolická, tedy shromažďuje energii, působí proti tendencím popsaných druhým termodynamickým zákonem. Dle biologického přístupu život započal současným vznikem replikace a metabolismu.
Replikace je jedna strana mince, která musí být doplněna rozkladem, zánikem a smrtí dílčích prvků, ale i celých organizmů. Apoptóza je jeden z hlavních typů programované buněčné smrti probíhající především u živočichů, ale v určitém slova smyslu i u rostlin. Zahrnuje sled biochemických procesů vedoucích k typickým změnám vzhledu buňky. Apoptoticky umírají i různě poškozené buňky, a to buď na základě „vlastního rozhodnutí“ samotné buňky (vnitřní cesta), nebo díky buňkám imunitního systému. Bakterie například pod tlakem produkují velké množství duplikovaných genů s odlišnými variantami genetického kódu. Jakmile se nějaká osvědčí, původní neefektivní gen je nahrazen. Evoluce je náhodným procesem, ale tato náhodnost může mít svůj předem daný cíl.
6. Stará i nová strašidla
Hérakleitos z Efesu, který kromě legendárního výroku o tom, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, proslul i řadou dalších, mezi nimiž zvláštní postavení zaujímá „fysis kryptesthai fílei“. Jde o pouhá tři slova, ale kolik přinesly v následujících pětadvaceti stoletích různých překladů a interpretací. Poselství tohoto zlomku říká, že „živé vychází potají“.
Živé organismy, nejen jako jednotlivci, ale rovněž jako skupiny, mají oproti neživým mechanismům nebo strojům a soustrojím jednu velmi podstatnou vlastnost. Nemají svého tvůrce a mají svá tajemství. Stroje mají své plány, technologické a montážní postupy a na jejich konci se skví v celé své kráse. Mají své konstruktéry, technology, montéry. Stroje byly sestrojeny svými tvůrci, aby ve vhodném gradientu energie pracovaly cyklicky a usměrňovaly procházející energii i užitečnou práci. To platí i pro stroje řízené kódem a konečně i pro kódy samotné. Kódy nevznikají spontánně evoluční cestou. Živé organismy a jejich společenství nic takového a nikoho takového nemají.
Přesto zůstávají alegorie stroje nebo mechanismu jako metafory života jedním ze základních omylů naší doby. Nejsou to jen laikové, kterým se taková metafora líbí. Je přitažlivá pro celou řadu vědců a sami biologové říkají, že ani oni nejsou k této myšlence úplně imunní. Představa živého organismu jako stroje je přitom jednou ze základních bariér pochopení toho, co je podstatou živého, toho, co je život [15].
Proces „mentalizace“ je schopnost se vcítit do „stavu duše“ toho druhého. Dalším důležitým pojmem, který k mentalizaci patří, je „intencionalita“ různých řádů. Intencionalita prvního řádu je vyjádřena stavem „vím, že vím“ a je prokázána u většiny obratlovců. Intencionalita druhého řádu je vyjádřena stavem „vím, že víš“ - obecně vím, že ví někdo jiný. Vyšší dívčí je samozřejmě vyjádřena stavem „vím, že víš, že vím“. Běžný svět dospělých lidí se odehrává v intencionalitě čtvrtého řádu a lidské možnosti jsou obecně ohraničeny někde kolem šestého či sedmého řádu, což zní asi takto: „Vím, že Jan ví, že se jeho sestra domnívá, že Jiří chce, aby jeho matka předpokládala, že si jeho otec nemyslí, že to jeho bratr chtěl udělat“ [29].
Stroje, včetně počítačů ovládaných programem, si zatím zřejmě neuvědomují skutečnost, že něco vědí, a proto u nich hovoříme o intencionalitě nultého řádu. Pokud dokážeme rozeznat stroj od živé bytosti a on nás nějak oblafne, jsme k němu daleko tolerantnější než k člověku.
Mentalizace a intencionalita nám pomáhají nejen se vciťovat do druhého, odhadovat jeho chování, ale rovněž se od druhého učit a samozřejmě ho i kontrolovat a ovládat. Když druhého prokouknete tak, že do něj vidíte jako do hubené kozy a on nemá, co by před vámi dokázal skrýt, stane se snadno vaším nástrojem a při troše cynismu ztratí váš respekt, uznání a nemá pro vás cenu. Takové lidské bytosti se snadno stávají zbytečnými a nepotřebnými a nahrazují je stroje. Je to stará myšlenka, kdy už Aristoteles psal o mechanických otrocích.
To podstatné je, že to, co je transparentní a průhledné není ani autentické, ani autonomní, ale s nejvyšší pravděpodobností ani živé, ani životaschopné. Nazvěme tento problém oním mechanickým strašidlem, které úzce souvisí s výše zmíněnou, příliš zjednodušující, a tím také lákavou představou, že člověk a společenství, která vytváří, jsou vlastně jakési strojky či mechanismy.
Mechanické strašidlo ukryté v našich myslích vede k tomu, že jsme zasaženi pýchou, která nás vede k přesvědčení, že se nemusíme zabývat tvorbou co nejširší palety možností budoucích stavů společnosti a prostředí vůbec. Vede nás k přesvědčení, že jsme schopni pomocí nejrůznějších optimalizací a zefektivnění nalézt tu jedinou správnou variantu a ušetřit.
Nejen, že se pravidelně mýlíme, ale především snižujeme variabilitu prostředí, které díky tomu začíná postupně tuhnout, zamrzat, přestává být schopné rozvoje a postupně začíná svazovat i nás. Právě různorodost prostředí je životodárná, jak nás mimo jiné učí „zákon nezbytné variety“ W. R. Ashbyho [31].
Jsme ochotni uvěřit tomu, že to, co jsme mechanicky vytvořili a co následně prožíváme, je to jediné možné. Jsme ochotni hájit systém, který z nás udělal otroky, dokonce mechanické otroky jenom proto, že je báječně průhledný, fungující a nezměnitelný. Stáváme se tak parodiemi na stroje a činíme tak s nadšením.
Jsou však i nová a zdaleka dosud nepřekonaná strašidla podobně, jako ono mechanické. Jedním z nich je „dataismus“, který se zrodil na hranici dvou vědeckých směrů. Během sto padesáti let od publikace Darwinovy knihy „O vzniku druhů přírodním výběrem“ [32] začaly vědy o životě nahlížet na organismy jako na biochemické algoritmy. Na druhou stranu počítačoví vědci začali vytvářet čím dál pokročilejší počítačové algoritmy. „Dataismus“ tyto dva proudy spojil a ukázal, že biochemické a elektronické algoritmy lze popsat stejnými matematickými zákony.
„Dataisté“ se domnívají, že naše prostředí, vesmír či svět se skládají pouze z toků dat a hodnota každé jeho části, fenoménu nebo entity je určena jejím příspěvkem k celkovému informačnímu modelu [30]. Nejen jednotlivé organismy, ale i celá společenství, jako včelstva, kolonie bakterií, lesy a města, jsou tak považovány za pouhé zdroje dat. I ekonomové čím dál častěji přistupují k hospodářství jako k datovému modelu. Byť to může vypadat jako výstřední výmysl, tento princip přijímá nebo ho alespoň neodmítá poměrně hodně lidí.
V reálném vidění je ale ekonomika tvořena řetězcem lidských bytostí, počínaje farmářem pěstujícím obilí, dělníky v oděvní továrně, až po zákazníky, kteří si kupují chleba v obchodě. Informační systém nemůže nikdy popsat složité lidské chování, na jehož základě dochází k jejich rozhodování.
„Dataismus“ je zřejmě přesvědčen, že překlenul propast mezi živými organismy a stroji. Věří a očekává, že se počítačům časem podaří rozluštit biochemické algoritmy a navrhnout jejich lepší verze. Politikům, obchodníkům i běžným zákazníkům se nabízejí převratné algoritmy pro dosažení jejich cílů. Vědcům a intelektuálům se slibuje vědecký svatý grál ve formě jednotné teorie od muzikologie, ekonomie až po biologii, který tvrdí, že lze pomocí podobných algoritmů analyzovat Beethovenovu Pátou symfonii, burzovní zprávy nebo virus chřipky. Jde přeci pouze o tři různé algoritmy zpracování dat [30]. Muzikologové, ekonomové i biologové, zkoumající buněčné struktury by si tak mohli konečně vzájemně rozumět.
7. Závěr
Život je nám po dlouhá léta předkládán jako cosi jedinečného, což je nejspíše produktem náhody. Tím, jak se rozšiřuje naše poznání o rozlehlosti našeho prostředí, přirozeně roste pocit ztracenosti života kdesi v odlehlé části vesmíru a k pocitu, že na životě vlastně našemu světu příliš nezáleží. Autoři se pokusili tento pohled na život poněkud pootočit. Učinit ze života namísto pouhého náhodného produktu minimálně spolutvůrce našeho prostředí.
Život a jeho praxe jsou jedinou skutečnou mírou funkčnosti našich teoretických modelů. Dnes se často snažíme životní zkušenost nahradit matematicko-logickým aparátem spojeným se simulačními algoritmy a tvářit se, že světu rozumíme a umíme díky tomu ušetřit peníze. Ve skutečnosti riskujeme, že se slabiny našich modelů potkají se slabinou použitého matematického aparátu, který je má aprobovat, a vznikne zcela zavádějící výsledek. Šedivá je teorie, zelený je strom života…
Život je pevně ukotven ve hmotném světě a změny v něm se řídí společnou univerzální zákonitostí, že příroda hledá stabilní a trvalejší formy. Od této zákonitosti se přirozeně odvozují evoluční tendence ke zvyšování perzistence, tedy stability v čase. Jednou z evolučních tendencí je cesta k efektivitě a druhou cesta k určitosti. Jde o principiální, fundamentální jednotu, která dříve nebo později nalezne svůj odraz v propojenosti nejen přírodních vědních oborů. Život je změna a změna je život. Paradoxem je to, že měnící věci se mění, dokud se nezmění ve věci, které se nemění.
Tam, kde se stýká makrosvět a mikrosvět, tam, kde Uroboros požírá svůj ocas, tam nacházíme život. Z filosofického úhlu pohledu možná životu náleží klíčová role onoho „zvláštního“, které zprostředkovává oboustranné vztahy mezi „obecným“ a „jedinečným“. Na druhé straně je tu pohled „dataismu“, který vede až k poněkud extrémní možnosti nazvat život pouhou emocionální vlnkou v oceánu dat. Hned se však objeví přirozená námitka, jak by tento oceán dat vypadal bez přispění života…?!?
Pokud připustíme, že subjektivita, promýšlení a prožívání událostí je vlastností života, pak zřejmě život a biosféra jako významný tvůrce informace hraje ještě důležitější roli při utváření podoby našeho světa, a to dokonce i v rámci „dataistického" paradigmatu.
Život doposud nedokážeme zkonstruovat a vyrobit, a tudíž jej nedokážeme ani plně pochopit [1]. Může se nám však podařit probudit v našem prostředí vlivy takových zákonitostí, které budou mít tendence být efektivnější a určitější než cokoliv, co doposud známe. Život to pravděpodobně zvládne, ale my lidi bychom mohli definitivně přijít o pocit vlastní výjimečnosti a období, které jsme nazvali „antropocénem“, by mohlo skončit dříve, než jsme se stačili dohodnout na tom, kdy vlastně začalo.
Život ve své komplexitě nám mimo jiné umožnil, aby byl napsán tento článek. Snad mu to nebude přičteno k tíži. Konec konců, kdykoliv je možno utéct k oblíbenému rčení, že všechno je jinak.
Takový je totiž život…
Reference a použitá literatura:
[1] Svítek M., Žák L.: Know Yourself, JMEST, ISSN 2458-9403, Issue 7, 2020.
[2] https://www.youtube.com/watch?v=ltRApt0IpCE
[3] Kauffman S.: Čtvrtý zákon-cesty k obecné biologii, Paseka, Praha- Litomyšl, 2004.
[4] Vácha J., Meze darwinismu, MUNIPRESS, Brno.
[5] Al-Khalili J., McFadden J.: Život na hraně, Vyšehrad, 2019.
[6] Grygar F: Komplementární myšlení Nielse Bohra v kontextu fyziky, filosofie a biologie, Pavel Mervart, 2014.
[7] Feynman R., Leighton R., Sand M.: Feynmanovy přednášky z fyziky, Fragment, 2000.
[8] Rovelli C.: 7 krátkých přednášek z fyziky, Dokořán, 2016.
[9] Amoroso, R.L. (ed) (2010) Complementarity of mind and body: Realizing the dream of Descartes, Einstein and Eccles, New York: Nova Science.
[10] Francisco Di Biase: The Unifield Field of Consciousness, Published by World Scientific Publishing, 2016.
[11] https://www.youtube.com/watch?v=R8VyUsVOic0&t=2112s
[12] Zajonc A.: Uchopit světlo – Dějiny světla a mysli, Malvern, Praha, 2015.
[13] Penrose R.: Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl, Mladá fronta, Praha, 1999.
[14] Bateson G., Mysl a příroda, nezbytná jednota,Malvern, Praha, 2006.
[15] Markoš A., Podoby planetárního životopisu, Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2016.
[16] Markoš A.: Znaky a významy v evoluci, Nová beseda, 2015.
[17] Wilczek F.: Lehkost bytí, Paseka, Praha, 2011.
[18] Cílek V.: Jak přejít řeku, Dokořán, Praha, 2020.
[19] Toman J.: Evoluce, Academia, Praha 2020.
[20] Schrodinger E.: Co je život ? Duch a hmota. K mému životu, Vutium, 2004.
[21] Neubauer Z.: O čem je věda?, Malvern, Praha, 2009.
[22] Гумилев Л.Н.: Этногенез и биосфера Земли, Айриз-Пресс, 2016.
[23] Rzevski, G., P. Skobelev: Managing Complexity. WIT Press, Southampton, Boston, 2014.
[24] Pross A.: What is life? How Chemistry becomes Biology, Oxford Landmark Science, 2016.
[25] Wiener N.: Kybernetika a společnost, ČSAV, Praha 1963.
[26] von Neumann J.: The Computer and the Brain, New Haven: Yale University Press, 1958.
[27] Koukolík F.: Mozek a jeho duše, Galén, Praha, 2014.
[28] Koukolík F.: Já, Karolinum, Praha, 2003.
[29] Coveney P., Highfield R.: Mezi chaosem a řádem, Mladá fronta, Praha, 2003.
[30] Hariri Y. N., Homo deus, LEDA, Praha, 2016.
[31] Ashby W. R.: Introduction to Cybernetics, 1956.
[32] Darwin Ch.: O vzniku druhů přírodním výběrem. Praha: Academia, 2007.