Co nám dala perestrojka...?!?

Co nám dala perestrojka…?!?

Někdy se nám podaří odpovědět na dobrou otázku odpovědí, která je výjimkou potvrzující pravidlo, které říká, že nemáme nikdy měnit dobrou otázku za dobrou odpověď. Osobně jsem dlouho hledal odpovědi na otázky, které jsem si kladl v souvislosti s perestrojkou a novým myšlením. Vždy jsem byl, a už zřejmě do konce života zůstanu, přesvědčeným zastáncem „perestrojky“. Samozřejmě jsem se kvůli svému názoru dostával a stále dostávám do nejrůznějších debat a sporů různé intenzity. Hledal jsem proto sine ira et studio odpovědi na často kladené otázky (FAQ).

Postupně jsem propracoval k tezi, že perestrojka a  s ní spojené glasnosť a nové myšlení  (nejen) v mezinárodních vztazích výrazně přispěly k odstranění a priori konfrontačního a kompetitivního myšlení miliónů a miliónů lidí na celém světě. Mám tím na mysli nejen „velká myšlení“ v kontextu tehdejšího bipolárního světa, nacionalismu, neokolonialismu nebo třídního boje, ale zároveň obyčejného „malého myšlení“ v kontextu všelikých skupinových, ale i osobních animozit a rivalit. Klíčovým pojmem, ke kterému podle mého názoru perestrojka v myšlení lidí vedla, bylo jednoduše „více porozumění…“ Otázkami, které pro mě zůstávaly nezodpovězené, byla podstata onoho konfrontačního a kompetitivního myšlení ve stylu kdo nejde s námi, jde proti nám. Podoba klíčového místa tehdejší změny a zároveň proces této změny.

Nedávno mi můj starý kamarád vykládal, jak kdysi, na konci osmdesátek, pomohl prosadit jeden z mála sociologických výzkumů mezi členy KSČ. Průzkum mimo jiné ukázal, že více než třetina členů KSČ by do ní už nikdy nevstoupila. Mimochodem, o rok později už to byla více než polovina, ale to není pro tento příběh podstatné… Samozřejmě na výzkum a jeho autory začaly chodit od dotazovaných soudruhů nejrůznější udání, které měly jako leitmotiv nářek nad tím, že jsou jim pokládány otázky, které by si oni nedovolili položit ani sami sobě. Označovali to za nebezpečné pro stranu, společnost, budování komunismu i světový mír.

Došlo mi, že tohle je možná odpověď na to, kde tenkrát, na konci osmdesátých let, začala ta velká změna myšlení. Že jsme začali klást druhým otázky, na které jsme se často báli sami pomyslet, natož na ně hledat odpovědi. Že jsme se přestali bát tyto otázky klást veřejně a ony relativně rychle ovládly veřejný prostor. Tím jsme významně zvýšili variabilitu tehdejšího zasukovaného a zatuchlého veřejného prostoru a učinili ho opět životaschopným. Tedy klíčem ke konfrontačnímu, agresivnímu myšlení vůči jinakosti byl strach, který nás hnal do houfu a formoval nás do názorových falang, ze kterých se stávaly rychle skutečné falangy bojové. Základním strachem, ze kterého vše vyrůstalo, byl strach uvnitř každého z nás, strach, který jsme skrývali nejen před blízkými a bližními, ale i sami před sebou. Šlo o to, pustit k sobě racionální pochybnost. Byl to podobný proces, jako když se v reformaci a později v renesanci a osvícenství začal do církevních dogmat vkrádat rozum. To nakonec vedlo ke karteziánskému dualismu, tedy k dohodě mezi katolickou církví a rodící se vědou, jednoduše řečeno, že vědě patří tělo a církvi duše. Fungovalo to tři sta let, teď hledáme  cestu, jak tento rozchod překonat…

Možná toto je ona klíčová odpověď. Perestrojka přispěla k tomu, že jsme se masově přestali bát svých vlastních myšlenek a najednou jsme chtěli, aby je znali nejen naši blízcí, ale doslova celý svět. Je velkou otázkou, zda ta exploze svobodného myšlení byla vždy to pravé ořechové, ale byl to důsledek dlouhodobě nepřirozeného stupně nesvobody. Celkový trend v kolektivním i individuálním myšlení od uměle udržované konfrontace k přirozenému porozumění pak byl hodnotou nespornou.

Nyní jsme svědky, subjekty i objekty podobného procesu směřování k většímu, leč nepřirozenému, porozumění „ad absurdum“. Jsme krok za krokem, nejdříve docela nenápadně a postupně čím dál tím více organizovaně až násilně tlačeni do porozumění doslova všemu, co se nám ze strany elit a stále progresivističtějších a agresivnějších menšin předkládá. Směřování k takřka absolutnímu porozumění se dá směle nazvat debilizací společnosti. Kdo by chtěl projevovat nedostatek porozumění, pochybovat, přemýšlet, diskutovat nebo odporovat novým a novým předmětům stále více povinného porozumění, je veřejně upálen na mediální hranici.  Je to takové nové myšlení na ruby odstraňující z našich duší pochybnosti.

Tak se stáváme už asi dvě desítky let součástí nových dogmat, tvoříme nové falangy na ještě větších nesmyslech než v minulém století či tisíciletí. Máme strach z jakéhokoliv neporozumění, z narušení nehynoucí jednoty v porozumění čemukoliv, podobně jako soudruzi blahé paměti. Kupodivu, rozum se z nutnosti všeobecného porozumění všemu vytratil a ponechal nás na pospas všeobecné blbosti a tmářství, kterých jsme se stali oběťmi i spolutvůrci. Současné elity už se zase nemusí rozumu bát, nebojí se ani výkřiků ve smyslu „císař je nahý“.  Elity si totiž „myjí ruce“, projevují zdánlivé radostné porozumění pro odchylky a ponechávají na těch z nás s větším porozuměním, aby si ty z nas s menším porozumění srovnali k obrazu porozumění všeobecného, uklidňujícího, nehynoucí jednoty. Na konec ve všeobecném a všeobjímajícím porozumění pro blbost, včetně té vlastní, utoneme jako v bahně…

Snad si někdo včas vzpomene a pokusí se pomoci zlomit náš strach z neporozumění pseudoporozumění. Perestrojka už to opravdu nebude. Snad někde čeká nějaká další nebo nějaký jiný vnější impuls, ale nakonec to budeme muset udělat každý z nás za sebe a pro sebe.  Vrátit si tváří tvář postupující debilizaci a kvetoucímu tmářství ztracenou lidskou důstojnost. Je důležité si vzpomenout, že klíč k řešení má jeden každý z nás v sobě, a přestat se bát porozumění nesmyslům můžeme a musíme odmítnout. Jinak přijdeme doslova o všechno, přijdeme o své lidství…

Zkrátka a dobře, jak říkávala moje babička, všeho mnoho škodí. I toho porozumění…