Cožpak jsem jeho strážcem...

Asi není horší doba na hraběcí rady, ale přepadla mě neodolatelná touha na téma: „…a mně se chce něco říct…“

Když vidím celkem vzato nesmiřitelný antagonismus mezi vládou a opozicí, tu vzájemnou neochotu i neschopnost se domluvit, vzpomněl jsem si na události kolem sametové revoluce, konkrétně na období od listopadu do červnových parlamentních voleb. Vzpomněl jsem si na vládu, která dostala název „vláda národního porozumění“ a která provedla tehdejší Československo velice těžkým obdobím plným nejistoty a změn.

Bylo to mimo jiné i proto, že tehdejší představitelé odcházející i nastupující moci si byli vědomi společné odpovědnosti za to, že se proces společenské změny někde nevymkne nejen z kloubů, ale ani určité kontrole. To by mohlo znamenat, že by mohlo dojít k ohrožení životů lidí, ještě ve větší míře, než to bylo vzhledem k probíhající změně nevyhnutelné. Bylo to často velmi obtížné, ale snažili jsme se udělat všechno proto, abychom si udrželi vzájemnou důvěru, alespoň na takové úrovni, která umožňovala společnou akci. Snažili jsme se zbytečně se vzájemně nepřekvapovat, jakkoliv jsme samozřejmě stáli na různých stranách a nakonec jsme usilovali o úspěch ve volbách, byť pro každou stranu u nás to znamenalo něco jiného.

Vzpomněl jsem si také na komplementaritu a slova Nielse Bohra o ní. Jsou dva druhy pravdy - pravda triviální, pro niž jsou opačné názory naprosto absurdní, a pravda hluboká, která se pozná podle toho, že jejím protikladem je zase pravda. Komplementarita proto vede na rovnocenné doplňování protikladných nebo neslučitelných popisů nějakého jevu. Komplementaritou lze dosáhnout celkového poznání, a to nejen v kvantové fyzice, kdy dvě fundovaná pojetí jsou rovnocenně nepostradatelná při popisu téhož a přitom jsou vzájemně výlučná. Asi to není úplně přesně aplikovatelné na současnou situaci, ale je to minimálně inspirativní a nabízí to cestu k něčemu jinému než k bezvýchodnému sporu, který plodí zlo lidem ve sporu nezúčastněným.

Do třetice jsem si vzpomněl na Šalamounův soud, kdy nabídnul dvěma ženám, které se přely o dítě jako řešení to, že ho rozetne vedví a každá dostane půlku. Pravá matka toto řešení odmítla. Na životě dítěte jí totiž záleželo více, než na tom, u koho bude vyrůstat. Tím byl spor vyřešen.

V současné době nejde o nic méně než o životy lidí v každém ohledu toho slova. Stranám sporu je to však jedno. Obrazně řečeno, vedou spor toliko o to, zda má Šalamoun rozetnout dítě v rovině sagitální, transverzální nebo frontální. O život dítěte jim nejde, stejně jako našim politikům nejde o životy občanů a dávají přednost sporu, který musí skončit jenom ranou z milosti dalším tisíců a tisícům z nás. Rezignovali na hledání společného zájmu, protože jim jde o moc nad našimi životy a nikoliv o naše životy samotné. Konec konců, mrtvý nehlasuje, jak kdysi trefně poznamenal Konrád Adenauer v souvislosti, kterou bych tu nerad rozmazával…

Niels Bohr prokázal teoreticky, že existuje něco více než „tertium non datur“, byť v jiných rovinách. Prostá logika říká, že každý rozdíl, každý spor musí mít někde nějaký společný základ, protože jinak by nemohl existovat ani rozdíl ani spor… Události sametové revoluce a jistě i mnohé další události dokázaly, že lze spolupracovat ve věci něčeho vyššího nebo dokonce absolutního…

Život a smrt jsou něčím absolutním… Přesto ani tisíce mrtvých a nesčetné množství zničených lidských životů a osudů nejsou sto dovést naše politiky k dohodě. Snaží se to sice zbaběle hodit jeden na druhého, ale tím jen dokazují, jakými jsou ve skutečnosti stejnými ubožáky… Nejhorší na tom je to, že my, kteří se přes jejich společné úsilí dožijeme voleb, uvidíme na plakátech zase ty samé zbabělé tlamy, jejichž nositelé budou mít na rukách krev našich bližních…

Budou nám tvrdit, že přece nejsou našimi strážci, že nemohou vědět, proč nás je najednou méně, ale měli by odejít z politiky na „východ od ráje“…