Defenestrace jako symbol konce umírajících časů…?!?

Je zvláštní, jak se některá slova dostanou doslova pod kůži. Jakkoliv to není s historickým povědomím  naší populace úplně dobré, pojem defenestrace je v něm poměrně pevně uložen. Je to mimo robota a tunel další ze slov, které se dostalo do mezinárodního slovníku jako slovo nebo význam českého původu.

Nejen školní učebnice, ale rovněž Vávrův film Jan Žižka zanechávají v nás nesmazatelný dojem z defenestrace v roce 1419. Zpráva o ní zasáhla podle nejen filmové legendy poslední ranou podlomené zdraví krále Václava IV., otevřela dveře husitským válkám a otevřené propagaci české reformace. Podobně je tak nějak všeobecně známo, že třicetiletá válka byla zahájena v roce 1618 na levém břehu Vltavy pražskou defenestrací a skončila o tři desetiletí později na pravém břehu řeky Vltavy hrdinnou obranou průchodu přes Karlův most k Hradu před švédskými vojsky. Leckdo si pamatuje i jména z oken svržených Slavaty a Martinice. Ti sečtělejší z nás si vzpomenou i na písaře Fabricia, abychom to měli komplet. Rád bych na tomto místě připomenul vynikající filmový seriál „Lékař umírajícího času“ podle knihy Vladimíra Körnera, s Petrem Čepkem v hlavní roli Jana Jesenia. Činím tak proto, že i my žijeme v „umírajícím čase“ a já se rozhodně necítím povolán překonávat takřka nekonečné počtem i délkou více či méně odborné výklady a texty o pražských defenestracích, ale soustředím se spíše svůj pohled na jejich symbolický význam pro to, co nazýváme „velkými dějinami“.

Pro pořádek připomenu, že českých dějin se dotýká celkem  pět „klasických“ defenestrací. Mimo zmíněné dvě tady máme defenestraci v belgické, tehdy brabantské Lovani z roku 1378. Uskutečnila se v roce smrti Karla IV. a pánem Lovaně byl v té době brabantský vévoda Václav Lucemburský, císařův nevlastní bratr. Další defenestrací, první na území české koruny, byla defenestrace Vratislavská z roku 1418, kterou musel už osobně řešit Václav IV. a následně i jeho bratr Zikmund. Jen těžko se lze ubránit dojmu, že byla přímou inspirací k první pražské defenestraci o rok později.

Daleko nejvýznamnější defenestrací byla, alespoň podle mého názoru pražská defenestrace z roku 1483. Není příliš populární, v učebnicích o ní najdeme málo, stejně jako o celé, jaksi podivně nudné jagellonské době. Podobně málo se z obecného dějepisu dozvídáme o tak  skvělé a neobvyklé záležitosti, kterým byl kutnohorský náboženský smír z roku 1485, uzavřený mezi katolíky a kališníky na zemském sněmu, který tato defenestrace přímo předznamenala. Svědčí to o tom, že defenestrace mohou předznamenávat nejen věci neblahé, kdy násilí avizuje další násilí a jeho eskalaci ve válkách, ale mohou být i předzvěstí klidu a míru, protože právě defenestrační násilí bylo tou příslovečnou poslední kapkou, po které už další násilí ztrácí smysl a protistrany objeví smysl dohody a smíru.

Než se dopustím nějakého pokusu o vlastní názor, dovolím si připomenout, že defenestrace mají svůj předobraz už v bibli, kdy oknem odešla na onen svět hříšná Jezabel. Praxe násilného řešení sporů ve starém Římě byla tradičně provázena svržením dotyčného z vyvýšeného místa. Podobné to bylo později všude tam, kam se dostala křesťanská teze o trojím lidu, jako modelu uspořádání středověké společnosti. Šlo o údajně Bohem určený řád, který jedněm přikazoval: modli se, druhým: ochraňuj a třetím: pracuj. Defenestrace byla vyjádřením toho, že se někdo nechová podle tohoto řádu, že prostě tak nějak není na svém místě. Do třetice připomenu, že defenestrované trojici se dostalo jejího výletu z okna po právu, protože Rudolfův majestát výslovně určoval, že kdo se mu protiví, ten může být vyhozen z okna. U prohabsburských slouhů Slavaty s Martinicem o jejich proviněních proti Rudolfově majestátu zakotvujícím práva českých stavů, nebylo pochyb a Fabricius byl prostě ve špatnou dobu na špatném místě.

Defenestrace ty známé i ty neznámé mají podle mého názoru velký symbolický význam. Jsou zřetelným vyjádřením toho, že ve společnosti existuje silná skupina, která má za to, že je současný stav nefunkční a že lidé, kteří ho reprezentují, nejsou na svém místě. Jakkoliv nevíme, kolik v jaké defenestraci zahynulo osob, kdo byl ubit již v místnosti a kdo skonal až pádem, je defenestrace takovým násilím, při kterém si je dosud vyloučená společenská skupina dobře vědoma toho, že už není cesty zpět.  Mosty k ústupu jsou strženy, lodě, které by je mohly odvézt do bezpečí, jsou spáleny a teď se teprve ukáže kdo z koho. Defenestrace je sice masovou záležitostí obecně mající charakter vyjádření touhy lidu po nápravě věcí veřejných, takže existuje určitá naděje, že potrestáni nebudou všichni, ale stejně v konečném důsledku to je hop nebo trop a následky bývají většinou nedozírné. Zároveň je to ovšem vzácný okamžik v dějinách společnosti, kdy si větší než malá skupina osob uvědomuje, že hodnoty, pro které stojí za to žít, jsou ty, pro které jsme ochotni zemřít.

Čeští stavové svou věc na tři staletí hanebně prohráli, husité o dvě století před nimi vyvolali nepředstavitelné násilí, které ovšem trvale zakotvilo v Evropě reformaci a jejich následovníci v roce 1483 došli až k unikátnímu mírovému uspořádání mezi dvěma podobami víry, které bylo opět na zemském sněmu v roce 1512, pět let před Lutherem a jeho články, prohlášeno věčným. Zrušeno bylo až násilnou rekatolizací po Obnoveném zřízení zemském, které umožnila právě porážka reformace v Čechách. To už ovšem byla reformace dávno všude kolem a rozum se začal v Evropě stále více snoubit s vírou ku prospěchu obojího. Nakonec to byly právě protestantské společnosti, které vytvořily nový typ tržního hospodářství a uvolnily peníze a kapitál z řetězů falešné katolické morálky. Převaha protestantských ekonomik nad katolickými nebo dokonce pravoslavnými trvá na naší planetě doposud.

To podstatné však spočívá v tom, že defenestrace nějakým způsobem předznamenávají konec umírajícího času a příchod nové doby. V auerbachovské figuře defenestrace jako kdyby byla reprodukována Michelangelova Pieta, na které vidíme zřetelně vystupovat nové ze starého. Defenestrace není jen demonstrace s krvavým koncem, je to symbol současného neudržitelného stavu věcí, předznamenání příchodu něčeho nového, co se sice vyvinulo ze starého, ale zůstává nepředvídatelným. S příchodem osvícenství se tento symbol přetavil do jiných, méně spektakulárních manifestací nespokojenosti s konkrétními lidmi nebo s dobou, jen v USA se dlouho, až do minulého století držel starý dobrý soudce lynč.

Dovolím si však ještě jednou se vrátit do českých či československých dějin a připomenout tělo Jana Masaryka, ležící pod oknem koupelny na nádvoří Černínského paláce. Jakkoliv stále nevíme a spekulujeme o tom, jak se tam tělo dostalo,  spektakulární smrt ministra zahraničních věcí ČSR oznamovala definitivní konec umírajícího času zoufalých pokusů o zachování poválečného demokratického uspořádání v Československu a s naléhavostí mrtvolám vlastní předznamenala věci příští, éru diktatury proletariátu…

V dnešní době nám není dáno mít kolem sebe taková výrazná návěští konců umírajících časů, jako bývaly defenestrace. Určitě existují a dějí se, protože je všeobecnou vlastností našeho světa, že jak běží čas, dějí se obdobné věci různými způsoby, s novými pravidly a novými funkcemi. Ukazuje se, že nejsme tradičně připraveni je vnímat nebo jim nevěříme a jsme znovu a znovu odsuzováni k údivu a obětem. Tak jako naši předkové, když zjistili, že se z univerzitní disputace o Viklefových spisech na hony vzdálené jejich každodenním životům stala z jejich pohledu z ničeho nic krvavá náboženská a občanská válka. O dvě stě let později už byli ti, kdož prohráli a nebyli popraveni nebo pobiti, dokonce vyhnáni z Čech. Nedošlo k žádnému druhému kutnohorskému smíru, který zůstal unikátem ve vztahu katolictví a reformace.

Konec konců ani dnes nevnímáme s patřičnou znalostí a hrdostí kutnohorský sněm a jeho výsledky a neuvědomujeme si dostatečně význam událostí kolem defenestrace v roce 1483 pro první a nadlouho jediný velký náboženský smír mezi reformací a katolictvím v Evropě. Měli bychom se pozorně dívat kolem sebe, protože jsme svědky marného zápasu o udržení status quo, který přinesly výsledky druhé světové války a helsinského procesu. Evropská kultura  nezadržitelně ztrácí, mimo jiné díky sebedestruktivnímu chování EU a jejími elitami zpackané integraci, svůj vliv,  mění se na euroafrickou a jako takovou ji čeká mocenská nadvláda sil pocházejících z jihovýchodu Eurasie.  

EU je kabinetní ukázkou takové marnosti zápasu o udržení status quo, protože každým dnem rozšiřuje řady vyloučených  na úkor zúčastněných a „velké dějiny“ zastavit nelze. Nevím přesně, jak bude zlomový okamžik, kdy vyloučení v EU odstraní zúčastněné a zřejmě také EU samotnou, vypadat, která událost ho označí, ale troufnu si říci, že z oken se nikdo vyhazovat nebude. Snad jedině v Praze, kde Karel Schwarzenberg jednou před čtvrtstoletím v bývalé místodržitelské kanceláři ve druhém patře Ludvíkova křídla Starého královského paláce při pohledu z okna trefně poznamenal: doufám, že my odtud odejdeme pěšky…, by si někdo mohl vzpomenout na starý dobrý způsob ukončení starých dobrých, leč umírajících časů. Určitě by ho však inscenoval v podobě frašky. Jsem přesvědčen, že dobrý happening proti přijímání uprchlíků nebo odzbrojování obyvatelstva na cizí zlovolný pokyn  je dnes Čechům daleko bližší. Nicméně to, že půjde o „opovězení“ tupé naduté hlouposti táhnoucí skrz naskrz EU z Bruselu a Berlína, pokládám za jisté. Věřím, doufám…,že nepoteče krev.

Podíl našich předků na evropské reformaci, která předznamenala nadvládu Evropy nad světem, její bohatství a životní styl, který dnes rádi napodobují na celém světě, je zcela zásadní a inspirující. Máme být opravdu na co hrdi a nespokojit se slovy Martina Luthera, který přiznal, že: všichni jsme byli husity, ale nevěděli jsme o tom. Dvě velké pražské defenestrace dobu husitství uvozují, jedna přinesla válku a druhá mír… Přál bych si, aby mi bylo dáno žít v době, kdy obyvatelé českých zemí vykonali tolik pro budoucnost Evropy. Možná v ní žiji, jenom o tom nevím…