Dnešní praxe potřebuje vědu zítřka...
Dnešní praxe potřebuje vědu zítřka...
Nabízím čtenářům text svého vystoupení na konferenci o koncepčních změnách ve vědě v kontextu paradigmatu udržitelného rozvoje. Konala se 19. května na Mininské univerzitě v Nižném Novgorodu a jedním z hlavních organizátorů byl IVK, tedy Institut vědeckých komunikací (iscvolga.ru).
Vážení kolegové, milí „IVKovci“,
zdravím vás všechny z rozkvetlé Prahy.
V lednu jsem dostal víza do Ruska na dva roky a doufal jsem, že po všech těch koronavirových „lokdaunech" a různých překážkách v dopravě a ubytování se opět uvidím se svými přáteli a popovídáme si tváří v tvář. Jsem si jistý, že je to velmi důležité. My lidé potřebujeme být pospolu a digitální komunikace, i když je vynikající alternativou a rozvíjející se možností, nemůže nikdy zcela nahradit přímou mezilidskou komunikaci.
Bohužel se objevil nový virus, nová pandemie zla, nové „lokdauny". Pokračujme tedy v komunikaci digitálně, prozatím na dálku, a věřme, že "všechno pomine", jak je napsáno na prstenu krále Šalamouna. Věřte mi, že „to také pomine", ale bude s tím hodně, hodně práce. Bude stát především na těch z nás, kteří nyní neobětují své vztahy a svou lidskost na oltář nenávisti a všeho dalšího iracionálního balastu.
Nyní mi dovolte několik slov k tématu a účelu konference. Jako obvykle jsem si přečetl pozvánku na konferenci a dozvěděl jsem se, že cílem této konference je diskutovat o nejlepších národních a světových zkušenostech s koncepčními změnami ve vědě v kontextu paradigmatu udržitelného rozvoje moderních socioekonomických systémů.
Asi víte, že nejsem příznivcem mantry udržitelného rozvoje. Čteme to všude. Otevřeme noviny, knihu, rádio, televizi nebo internet a všude je udržitelný rozvoj. Z legrace říkám, že už se bojím doma otevřít konzervy, abych v nich nenašel udržitelný rozvoj.
Mimochodem, vzpomínám si, že v době mého dětství a mládí, někdy v 60. letech, tuto roli "všudypřítomného" velmi úspěšně hrál pojem "Lenin". V tomto smyslu jsem o udržitelném rozvoji hovořil již nedávno na konferenci v Tambově a nechci zde opakovat své ubohé myšlenky. Kdo chce, může se podívat na mé stránky zaking.cz nebo na viperson.ru.
Náš bývalý prezident Václav Klaus, mimochodem vynikající ekonom a jeden z mála ekonomů, který dokázal jako politik uskutečňovat své vlastní reformy a dovést je svým způsobem do úspěšného konce, vždy říkal, že skutečný ekonom má v rukou pouze dva nástroje. Jedná se o bilanci a diskont. Má pravdu. Je skutečně jen na nás, jak se nám podaří zachytit v bilanci současnou situaci a jak dlouho chceme a hlavně jak dlouho jsme schopni s tímto modelem efektivně pracovat. Je to jen na nás, na naší pozornosti a představivosti, abychom z těchto dvou složek vytvořili dobrý model.
Dovolte mi, abych vám předložil návrh bilance, který se mi zdá být zcela univerzální ve vztahu k různým socioekonomickým systémům. Různorodým jak svou velikostí, tak složitostí. Zároveň se mi zdá, že je víceméně neměnná vzhledem k času. Podle mého názoru lze podobnou bilanci uplatnit na minulé, současné i budoucí komunity. Velmi prosím toto ctěné shromáždění, aby mi můj model oponovalo. Budu opravdu rád, když mi někdo z vás řekne nebo později napíše, v čem se mýlím. V jakém smyslu v bilanci něco chybí nebo naopak, co tam není potřeba.
Jistě se mnou budete souhlasit, že rovnováhu každého systému lze vytvořit mezi jeho spotřebou a produkcí. Obecněji můžeme hovořit o energetickém příjmu a výdeji nebo o metabolismu systému.
Vezmeme-li produkci jakéhokoli systému, lze ji rozdělit pouze na tři hlavní položky, řekněme, na pravé straně bilance.
První je produkce pro vlastní spotřebu, druhá je produkce určená ke směně za jinou produkci vhodnou pro vlastní spotřebu a třetí je prostě odpad.
Pokud se podíváme na stranu spotřeby, tedy nalevo, vidíme také pouze tři položky. Samozřejmě položku, která představuje přímou spotřebu vlastní produkce, pak položku, která představuje spotřebu zdrojů, které jsme za naši produkci v jednom nebo více krocích vyměnili, a nakonec je tu ještě třetí položka. Můžeme ji nazvat "ostatní spotřebou". Jde o zdroje, které nevytváříme ani za ně nemusíme měnit svou vlastní produkci.
Mezi zdroje, které nabízejí možnost „ostatní spotřeby“, patří přínosy, které nám poskytuje naše životní prostředí a které některé vědecké zdroje označují jako "environmentální" nebo „ekologické“ služby.
Celou tato problematiku zahrnuje pojem "přírodního kapitalismu", který je reprezentován skupinou ekonomických teorií, které do bilance zahrnují právě náklady na "environmentální" služby, podobně jako to dnes dělá stále více jurisdikcí s náklady na likvidaci odpadu. Politická ekonomie musí dnes "environmentální" služby považovat za nákladové položky. Stejně tak by měla do nákladů důsledně zahrnout to, co dnes cudně označujeme jako "negativní externality", ale ve skutečnosti se jedná o zatížení našeho socioekonomického i životního prostředí například v podobě odpadů a znečištění. To by nepochybně mohlo přispět ke snížení plýtvání přírodními zdroji, jejich následnému ničení a následné zvýšené produkci odpadů.
Tato „moje“ bilance nám, alespoň podle mého názoru, ukazuje vedle všeho ostatního možné klíčové problémy sociálně-ekonomických systémů, a to nejen naší doby. V dnešní době je nejzřetelnější nárůst množství odpadu na jedné straně a pokles schopnosti přírody poskytovat ekologické služby na straně druhé. Obrazně řečeno, na pravé straně rozvahy vidíme rostoucí hromadu odpadu a na levé straně prohlubující se jámu po vytěžených surovinách. Hromadu nelze jednoduše zahrnout do jámy, protože by to znamenalo systémový kolaps. Cestou řešení je přistupovat k odpadu jako k budoucí surovině a zpracovat jej do podoby vhodné pro další zpracování a teprve poté jej jako zdroj v bilanci přesunout zprava doleva.
Právě tento transfer považuji za „conditio sine qua non“ jakéhokoli dalšího rozvoje, včetně třeba i toho „našeho současného oblíbeného udržitelného...".
Opět se nechci u tohoto tématu zastavovat a zdržovat vás. Více informací na toto téma najdete v mém textu "Továrny včera, dnes a zítra", se kterým jsem vystoupil na březnové konferenci na Finanční univerzitě v Moskvě, a lze ho nalézt také na výše uvedených internetových stránkách.
Předložená bilance také ukazuje, jak důležitý je dnes opět pojem soběstačnosti nebo, jak dnes mnozí říkají, „resilience", ale v praxi jde prostě o životaschopnost. Schopnost recyklovat odpad a vyrábět pro vlastní spotřebu vede ke snížení závislosti na složitém světě dodavatelsko-odběratelských řetězců, který je v současné době značně narušen a rychle ztrácí svou spolehlivost. To má také přímý dopad na nový přístup k zásobám a zásobování, k teorii a praxi logistiky obecně. Jde o přehodnocení stávající mantry „just-in-time“ a mnoha dalších.
Na závěr řeknu několik slov o postavení vědy v tomto novém světě, v novém kontextu, který se objevuje kolem nás i v nás samotných. V dnešním světě my lidé prožíváme zvláštní nejistotu a úzkost, strach, nouzi, kterou bychom mohli nazvat "ontologickou nouzí". Hledáme podporu všude, doslova "u čerta a anděla", někteří dokonce u obce nebo státu, ale pravdou je, že v takových chvílích je pomocná ruka především na konci našeho ramene. Maximálně na konci ramene rodiny a nejlepších přátel…
Potřebujeme pomoc tady a teď. Hic Rhodos, hic salta. Tady a teď máme problém, tady a teď ho musíme vyřešit. Je důležité, abychom věděli, že věda nám poskytne podporu při řešení problémů tady a teď. Věda, která nám říká, co bude nebo "může být" a co "jednou můžeme udělat", nám v této situaci není k ničemu. Problémy, které dnes máme, nejsou ničím proti problémům, které zítra nastanou, když ty dnešní nebudeme řešit „tady a teď“.
To neznamená, že bychom měli jako společnost přestat provádět základní výzkum a studovat obecné zákonitosti našeho světa. Dnes však více než kdy jindy potřebujeme vědu a její výsledky k řešení dnešních problémů. Potřebujeme jednoduché, užitečné a použitelné informace a rady bez mnoha složitých omezujících podmínek.
Musíme se snažit, aby vše, čeho jsme ve vědě dosáhli ve jménu zítřka, bylo ku prospěchu dnešní praxe. V tom vidím koncepční změnu podmínek fungování vědy v dnešním světě, a proto jsem si dovolil tuto myšlenku dát do názvu svého vystoupení...
Na závěr mé prezentace mi dovolte ocenit v tomto smyslu činnost IVK při řešení praktických výzev naší doby. Zejména v oblasti potravinové soběstačnosti a bezpečnosti. Bylo by velmi dobré, kdyby se IVK podařilo najít způsob, jak ještě účinněji nabídnout výsledky vědy praktickému životu a pomoci mu řešit problémy, s nimiž se potýká.
Děkuji vám za pozornost....