Duševní vlastnictví naší doby…
Vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové…
Děkuji za pozvání na dnešní konferenci a za možnost vystoupit s několika poznámkami na téma duševní vlastnictví ve 21. století. Pojem vlastnictví je jedním ze základních kamenů práva v nejrůznějších právních systémech od Chammurapiho zákoníku, o římském právu nemluvě. Dovolte mi udělat tři malé historické zastávky.
Půl tisíciletí př. n. l. byl v řeckém městě Sybaris podporován každý, kdo přišel s nějakou užitečnou inovací. Byl zahrnut úctou, luxusem a podporován v dalším výzkumu po dobu jednoho roku. Patent v moderním slova smyslu však vznikl o dva tisíce let později, kdy Benátská republika přijala dekret, podle kterého inovace, než byly uvedené do praxe, musely být předány úřadu, aby se dalo právně bránit ostatním osobám v jejich používání a výrobě. Třetí zastávku uděláme v období před sto lety u československé obuvnické firmy Baťa. Firma vynakládala mnoho námahy i peněz na nové výzkumy, ale obyčejně, než nový vynález prakticky použila, přišla na něco lepšího. Proto nemáme ani jednoho patentu, který by mohl chránit naše vynálezy. Přestat pobíhat po patentových úřadech, po notářích a po právnících, je znakem dospělého, vyzrálého podnikatele i vynálezce..., říkával Tomáš Baťa…
Tyto zastávky jsem nevybral náhodou. První reprezentuje přístup, spočívající v oslavě jednotlivce obcí. Jsou mu prokazovány nejen okamžité pocty, ale i následná veřejná podpora. Jeho soukromá nebo osobní práva nejsou omezována.
Druhá zastávka představuje přístup, který preferuje veřejnou ochranu inovací apriori, bez ohledu na to, zda vznikl v souvislosti s veřejnou podporou nebo poptávkou. Autor je tedy na svých individuálních i soukromých právech od počátku výrazně omezen, což může být v konkrétních případech hodnoceno z veřejného, soukromého i osobního hlediska značně různorodě.
Třetí zastávka ukazuje na skutečnost, kterou si stále málo uvědomujeme. Největším duševním bohatstvím firmy Baťa byl již tehdy nesmírně funkční systém řízení společnosti. Právě znalosti a zkušenosti související právě s fungující firmou byly zaznamenávány u firmy Baťa pečlivě do knih, které nesly název welingtonky. Tyto knihy byly prababičkami moderních expertních systémů a skutečnou pamětí, možná i genetickým kódem firmy. Firma Baťa byla vysoce motivovaným, funkčním a produktivním systémem, a to se týkalo rovněž inovací. To, co platí do dnešních dnů, je skutečnost, že právě tyto systémové znalosti a zkušenosti, opravdový šedévr duševního bohatství, toto know – how, jak efektivně fungovat jako systém, není možné učinit předmětem duševního vlastnictví, jako právního vztahu, a následně zbožím. Je to důkazem toho, že převést skutečnou hodnotu na pouhou cenu není vždy možné a není to zjevně často ani moudré a prozíravé.
Právě pojem duševní bohatství, které představuje nepochybnou hodnotou, musí mít v našem uvažování v 21. století přednost před pojmem duševního vlastnictví, které je pouhým právním instrumentáriem převodu části hodnot na cenu.
Podívejme se nyní, jaké trendy v oblasti vývoje instrumentária duševního vlastnictví pozorujeme dnes. Prvním je nepochybně tlak na komercionalizaci a snaha zahrnout po ochranu duševního vlastnictví stále více objektů i pseudoobjektů. Jde o zájem ohromné personální i právní infrastruktury, která nabízí ochranu doslova čehokoliv. Samozřejmě jde také o lákavou možnost pro marnivé autory, pro které je ochrana symbolem kvality jejich díla. Jde spíše o pozlátko, ale mít papír na cokoliv se stále nosí.
Druhým trendem je zvyšující se komplexita na straně autorské. Doba osamělých vlků – vynálezců skončila, i když se mohou sem tam objevit. Dnes pozorujeme celé skupiny autorů, jsou to skutečné, často mezinárodní týmy, které se ucházejí o patentovou ochranu. Jsme svědky toho, že se členy takovýchto týmů stávají i zástupci nejrůznějších institucí, které se podílely na podmínkách pro vznik inovace. Trochu to připomíná starou praxi, kdy zlepšovací návrh nebo patent nemohl být podán, dokud autoři nepřipsali na podání, obrazně řečeno, ředitele nebo tajemníka. Dnes jde většinově spíše o vyjádření potřeby na vytvoření tvůrčího a svobodného prostředí, ve kterém lze za stále měnících se podmínek tvořit úspěšné inovace.
Na tomto místě je třeba připomenout, že skutečné přelomové inovace nelze naplánovat ani vytvořit. Jde o emergentní jevy, pro jejichž vynoření se je možné pouze vytvářet systematicky vhodné podmínky. První takovou podmínkou je opět možnost svobodného tvůrčího myšlení.
Třetím trendem, který se začíná významně podílet na současném stále složitějším prostředí duševního vlastnictví, je vliv umělé inteligence. Tento vliv je pro již tak značně složité prostředí duševního vlastnictví do značné míry neblahý. Je to především proto, že ho činí ještě nepřehlednějším, zmatenějším, a ještě více vzdáleným původním ideám a podmínkám jejich vzniku. Ty stály na relativně přehledném, malém počtu osob i vynálezů, kterých se tento právní koncept týkal. Umělá inteligence se staví do role autora, přináší celou řadu konceptů, které jsou ovšem postaveny především na zpracování myšlenek, konceptů a vynálezů vytvořených lidmi. V současné době však umělá inteligence začíná zpracovávat i svou vlastní tvorbu a lze jen těžko uvěřit tomu, že to bude znamenat obrat k lepšímu.
Pokud bychom tedy měli nějak charakterizovat současný stav, stav duševního vlastnictví naší doby, pak tu máme tři trendy, které dohromady tvoří to, čemu se říká dokonalá bouře. A nám zůstává tradiční otázka za milión a ta zní: Co dělat...?!? Odpověď spočívá ve vytvoření jiného prostředí, postaveném na prioritách hodnot duševního bohatství, ve kterém bude duševní vlastnictví fungovat jako právní instrumentárium. Musíme dokázat zabránit tomu, aby forma instrumentária začala ovládat obsah, se kterým má nakládat, a dokonce tato forma začíná ovládat a negovat samotný smysl celého systému…
Začít musíme tady a teď.Vstup umělé inteligence do hry totiž ohrožuje míru naší odpovědnosti, se kterou k těmto hodnotám, stejně jako k celé řadě dalších, přistupujeme. Je toho moc, je to nepřehledné přestává to fungovat. Počkejme, na autonomní řešení umělé inteligence, ona už si poradí. Podobně jako si bez naší vůle a odpovědnosti poradí autonomní bojové systémy částečně již v dnešních a s jistotou v zítřejších konfliktech.
Složitost na straně autorské můžeme snížit pomocí toho, že bychom na pomoc přizvali technologii blockchainu, který by umožnila členům početných a různorodých autorských týmů lepší kontrolu nad nakládáním s patenty. Zároveň to umožní snížit závislost autorů na současném složitém a drahém systému autorské ochrany. Využití blockchainu se fakticky ustanovuje nový druh sdruženého soukromého vlastnictví, které respektuje a spojuje jak zájmy celku, tak zájmy jednotlivců. Podobně by mohlo snížit administrativní náročnost celého procesu uplatnění kapacit umělé inteligence při rešeršní činnosti spojené se zkoumáním unikátnosti dané inovace. O podobách sdruženého vlastnictví se v ruské literatuře píše mimo jiné v souvislosti s modely solidární ekonomiky...
Závěrem si dovolím námět, abychom se hlouběji zabývali otázkou duševního bohatství a otázkou komu a jak jeho správu svěřit. Dovolím si tvrdit, že duševní bohatství je něčím podobným jako bohatství nerostné. Tak, jako existují v řadě zemí veřejné fondy, do kterých jsou ukládány výnosy z využívání nerostného bohatství, mohly by existovat a fungovat fondy naplňované z bohatství duševního. Pomoci efektivnímu fungování těchto fondů by mohly opět blockchainy a rozvoj forem sdruženého vlastnictví. Duševní vlastnictví by mělo být jenom jedním způsobem využívání duševního bohatství a jenom jedním ze zdrojů naplňování těchto fondů…
Jednoduše řečeno, nemůžeme úspěšně řešit problém nějakého systému, aniž bychom se zabývali novým myšlením o jeho kontextu. Současné upřednostňování formy nad obsahem, a nakonec i nad smyslem, je cestou do pekel…
Děkuji vám za pozornost…
.