Řecko, německá Evropa a úpadek

Řecko, německá Evropa a úpadek

 

Řecko, německá Evropa a úpadek I.

Pamětníci této rubriky si možná vzpomenou, že v době, kdy nesla název „Evropa a úpadek“ po několik let byl jeden ze zářijových příspěvků věnován z menší nebo větší části Řecku. Bylo tomu tak zejména proto, že jsem pravidelně trávil v srpnu část rodinné dovolené právě v Řecku a vždy se tam našlo něco zajímavého, co přispělo k dalšímu možnému pohledu na obecné nosné téma rubriky, tak, jak ho vyjadřoval titulek. Slíbil jsem v minulém pokračování, že vzhledem k mimořádnému stavu věcí kolem Řecka věnuji tomuto tématu hned dva příspěvky. Ten první, srpnový, bych rád věnoval obecnějšímu pohledu na situaci a druhý, zářijový, bych rád opřel o konkrétní zkušenosti, které mi, jak doufám, přinese tradiční srpnová dovolená, tentokráte na Peloponésu. Nicméně, oba by měly mít společné to, že budou chtít zachytit poněkud nešťastný stav evropské integrace, jehož jedním z důsledků je právě to, co se nazývá řeckou krizí. 

Na počátku se zmíním o velmi hezké výstavě o Karlu Velikém, která probíhá na Pražském Hradě. Na jednom z úvodních panelů je citát z období karlovské renesance, který podle mne charakterizuje Evropu lépe, než tisíc politických a sociologických nebo geografických pouček a floskulí.

Jak totiž z různých častí země a provincií přicházejí hosté, tak sebou přinášejí rozličné jazyky a zvyky, jakož i rozličné příklady a nástroje, jimiž se všechna království zdobí a dvůr se jimi honosí a zahání se cizí zpupnost. Protože království jednoho jazyka a jednoho zvyku je slabé a křehké.

Proložená část citátu jako kdyby vysvětlovala, proč je jedním z ústředních hesel EU „Jednotní v různosti“. Otázkou zůstává, proč jde jakákoliv různost stranou, pokud eurotechnokraté ohlásí, že jim nesedí bilance. Rázem je z toho „Jednotní proti různosti.“ 

Dovolím si jako další krok k výkladu použít citát několika odstavců z této rubriky, tuším, že z jejího 6. a 7. pokračování v roce 2007, kde je napsáno zhruba toto:  

Rok 2007 je charakterizován úsilím německého předsednictví v EU o rehabilitaci Smlouvy o evropské ústavě, která při schvalovacím procesu narazila ve Francii a Nizozemí a v některých zemích se vůbec nedostala na pořad vážných politických jednání. Nejinak tomu bylo i u nás v České republice. Teď nejde vůbec o to, jaké argumenty se proti evropské integraci používají, byť nad nimi zůstává rozum stát. Na druhé straně totiž zastánci integrace nepřišli s žádnou srozumitelnou vizí budoucí Evropy a navíc některé praktické kroky směřující údajně v duchu evropanství k světlé budoucnosti Evropské unie nejsou o nic méně absurdní než zmíněné argumenty proti integraci a ústavní smlouvě.

Státy EU rovněž směřují ke svému obzoru danému neodvratným bodem zvratu, který rozhodne o tom, zda se budou dále spojovat nebo rozcházet. Tento „breaking point“ vidí všichni, i ti méně chápaví. Nejde vůbec o to, zda nastane či ne. Jde o to, že jedni se na něj těší, protože se jim budoucí integrace líbí, druzí se na něj těší s nadějí, že na něm něco vydělají a budoucnost je příliš nezajímá a třetí se ho bojí a všemožně se snaží postup skupiny zbrzdit. Bohužel europesimisté a eurooptimisté vedou otevřené spory a vzájemně se oslabují a tím předávají pomalu klíčové pozice těm, kteří se těší na onen bod zlomu, obzor, jako takový nikoliv proto, aby šli dál, ale proto, aby si na něm postavili DUTY FREE a mýto. A to je ze všeho ta nejhorší varianta.

Evropská integrace je ryze neekonomický cíl pro korporaci s názvem Evropská unie. A je to cíl pro celek. Snaha o “bilanční“ řešení tohoto úkolu na základě možných ekonomických zisků a ztrát pro jednotlivé členské země je pokusem o kvadraturu kruhu nebo perpetuum mobile. Jestliže se jakýkoliv systém má překlopit do skutečné nové kvality a struktury, pak je poněkud protismyslné a anachronické kalkulovat s budoucími zisky a ztrátami jeho stávajících částí, protože ty už prostě v nové kvalitě a struktuře nebudou v současné podobě existovat.

Situace, ve které se nyní EU nachází, se podobá stavu, který byl v minulém pokračování popsán jako „pohyb korporace kolem hranice chaosu“. Takový stav není dlouhodobě udržitelný zejména proto, že dochází k relativizaci hodnot a nouzi pravidel, kterými se korporace řídí, aniž by se vytvářely nebo dokonce mohly vytvářet pravidla nová. To má samozřejmě devastující dopad zejména na neustálé dílčí systémy a na druhé straně to posiluje kruhovou obranu systémů, které jsou nastavené a fungují. To v praxi vytváří živelnou diskriminaci v evropských vztazích daleko účinněji, než na druhé straně stačí nejrůznější reglementy EU harmonizaci deklarovat nebo dokonce reálně vytvářet. A v kombinaci právních systémů se to projevuje zvláště bolestně. Tento stav se samozřejmě velice neblaze dotýká úpadkového práva a úpadku jako takového. Nejde pouze o to, že zatímco obchodní společnosti se „europeizují“, tak úpadkové právo se v tomto směru spíše stahuje do národních jurisdikcí. Nařízení 1347/2000 se stalo tak trochu legendárním „kůlem v plotě“. Daleko podstatnější je to, že se neutváří evropský standard společného nebo morálního pohledu na úpadek. Ten zůstal na lokální nebo skupinové úrovni a je v rámci EU velice roztříštěný. A protože platí, že dobrý zákon by měl být normativním výrazem širšího společenského konsensu, vypadá to tak, jak to vypadá. Často hovoříme o evropských hodnotách. V minulých pokračováních jsem o těchto hodnotách psal v kontextu se zněním Smlouvy o evropské ústavě a její první hlavy. Jsem přesvědčen o tom, že významnou evropskou hodnotou bylo vždy hledání, nalézání, rozumný pohyb v duchu poznání. V poslední době jako kdyby se zdálo, že Evropa místo poznání hledá zisk a pohybuje se tam, kde ho cítí ve větší míře. Bojím se toho, že je to cesta opravdu, ale opravdu špatným směrem. A jestli někdo tvrdí, že si za získané peníze může potom kdykoliv poznání koupit, tak se opravdu, ale opravdu hluboce mýlí….

Psal jsem také o tom, že Evropa se blíží k jakémusi rozhraní, bodu zvratu, který je sice neodvratný, ale málokdo je schopen přesně určit, jakým směrem tento bod leží a jaká cesta k němu vede. Nezbývá tedy, než znovu a znovu hledat, prohledávat možné budoucí stavy a pokoušet se obsazovat ty, za kterými se dá takový bod tušit. Bylo by totiž velmi smutné, kdybychom se nechali příchodem k tomuto bodu nějak významně zaskočit. Toto riziko narůstá s vlivem těch, kteří hledají v nastávající změně jen a výhradně zisk a již dnes si představují kvalitativní změny optikou burzovních obchodu s futures a jejich deriváty nebo jako velkou sázkovou kancelář, kasino nebo pojišťovnu. Dovolím si na tomto místě znovu připomenout, že kasino a pojišťovna jsou přes veškeré vnější rozdíly pouze chrámy jedné bohyně a to Fortuny. Hazard a pojišťovnictví jsou prostě z jednoho hnízda. Je to sázení na budoucnost. Přes to, že sázeni a hazard obecně vždy přitahoval lidi inteligentní a schopné, a přes to, že náš život a vše kolem nás je nám systematicky představováno jako svým způsobem hra, jejíž pravidla jsou pouze v menší míře závislá na nás samých, nemohu tento způsob vidění reality přijmout a musím před ním varovat, stejně jako před hráči v roli odpovědných vůdců společnosti a korporací všeho druhu. Určitě existují posty i celé oblasti činnosti, kde se hráči skvěle uplatní a dokonce i taková, kde jsou prakticky nenahraditelní, ale do špičkových pozic prostě nepatří. A paradoxně je to i samotná teorie her, která nám říká, proč to není to pravé ořechové.

Snad se tyto úryvky budou zdát zbytečně obsáhlé, ale se jimi snažím jenom ukázat, že podivný stav současné evropské integrace není ničím, co by spadlo z nebe, a zároveň, že existovala celá řada upozornění a varování, která shledávala dlouhodobě vývoj poněkud nešťastným. Citátů by bylo mnohem více, kdybych se v historii naší rubriky pokusil nalézt všechna místa, ve kterých je upozorňováno na to, že původní mírový étos evropské integrace se vytratil a byl nahrazen kalkulací na téma, jak to, co se podařilo v mírových časech vybudovat, co nejlépe zpeněžit a následně v nějaké té válce rozbít, aby se to dalo postavit znovu a kšeft se pohnul. Bylo to patrné právě v procesu tvorby evropské ústavy, kdy už otcům zakladatelům chyběly síly, aby čelili obchodníkům a jejich politickým reprezentantům, rovněž hokynářů, které stranická praxe nenaučila jiné myšlení než něco za něco. Dnes je mír v Evropě směňován za vidinu války s Ruskem nebo neodpovědnou migrační politiku, která má přinést mocným nové otroky a bezmocným nezměrné potíže. Dovolím si upozornit i na tu skutečnost, že pokud se touto problematikou zabývala naše rubrika v KONKURSNÍCH NOVINÁCH, nebyli jsme v tom zcela jistě osamoceni. Připomenu ještě, že pár měsíců po vyjití citovaných řádků došlo v Británii k pádu banky Nothern Rock a do pohybu se dal ohromný krizový proces, který vše, o čem jsme psali, ještě urychlil a prohloubil. Bez toho bychom dnes nestáli nad troskami tehdejší podoby integračního procesu a po dlouhé době bychom zase neměli v Evropě německý protektorát „Griechenland und Insels“

 

Rád bych upozornil na v rámci tohoto textu právě na zhoubný vliv určitého typu osob na kvalitu vládnutí a správy věcí veřejných. Jejich působení a počínající převaha byly ostatně klíčovým motivem citovaných odstavců z roku 2007. Uplynulo osm let a jejich vliv je na evropské dění silnější, než kdykoliv předtím v dějinách evropské integrace. Svůj vliv ukázali právě na řešení problému Řecka.  Pod heslem „hokynáři všech zemí spojte se“ nebo svou bilanci si rozvracet nedáme, dokázali vytvořit nikoliv dvourychlostní Evropu, ale rovnou vícerychlostní, obohacenou prvkem prvního nesvéprávného území, čímž vznikla nová možná podoba evropské integrace, nikoliv nepodobná té, kterou jsme si prošli my doma po Mnichovu mezi léty 1938 – 1945. Lidé, kteří se dostávají k moci v momentech neblahých a po kterých je často i lidem a veřejným míněním voláno jako po spasitelích, jsou takzvaní odborníci, nepolitické vlády, vlády odborníků, meritokracie atd. atd. atd. Dovolte mi, abych v tomto smyslu upozornil na vynikající článek profesora Jiřího Přibáně v Novinkách s názvem „Řecko a EU - výjimečný stav“, který se týká vztahů Řecka a Evropy a vypíchnul z něj faktografii právě kolem vládnoucích takzvaných odborníků.

 

Pokud pomineme období antiky a klasické úvahy Platóna, Sokrata, Aristotela a mnohých dalších o vládě moudrých nebo vládě rozumu, přeskočíme svatého Augustina nebo Tomáše Akvinského, pak se můžeme zastavit u našeho Jana Ámose Komenského, který rovněž prosazoval vládu rozumu a vzdělanosti. Následovali mnozí další a v osvícenství se s nimi přímo roztrhnul pytel. Markýz de Condorcet, jeden z představitelů francouzského osvícenství, před dvěma sty padesáti lety tvrdil, že novou vládnoucí třídu moderního věku Rozumu budou tvořit ti, kdo ovládají umění kalkulace a vyznají se v ekonomických vědách, průmyslové organizaci i státní správě. Novým politickým suverénem se měl stát tzv. kalkulemus, což měla být metoda vládnutí založená na ziskovosti, statistice, systémové analýze, organizačních technikách a expertizách. Na místa monarchů s jejich úřednictvem měli přijít nezávislí experti schopní rozhodovat bez ohledu na osobní a skupinové zájmy.

 

Tento názor převzal i Condorcetův žák Saint-Simon, podle něhož vědci a průmyslníci tvoří produktivní třídy nové industriální společnosti, které přebírají moc od starých „metafyzických“ profesí – právníků a politiků z povolání. Politická vláda se podle Saint-Simona a dalších má proměnit na vědecky řízenou samosprávu společnosti. Politický rozum měl být vystřídán manažerským rozumem, který údajně dokáže racionálně zorganizovat život společnosti a uspokojit lidské potřeby mnohem lépe než jakákoli forma politické vlády včetně demokracie. Na tomto místě bych rád připomněl v reálném socialismu donekonečna omílané teze o vědeckém řízení společnosti. Je zvláštní, že zatímco tehdejší poroučení větru dešti bylo obyvatelstvem hromadně vysmíváno, dnes jsou odborníci, kteří většinou umí daleko méně, než ti z dob reálného socialismu, adorováni a jejich vláda se těší vysoké popularitě. Stále doufám, že je to jenom proto, že současní odborníci se nepletou obyčejným lidem tolik do života a naopak je nechávají svému osudu, což je často to nejlepší, co pro ně jako pro jednotlivce mohou udělat. Společenské uspořádání ovšem rozvracejí neméně spolehlivě než ti reálně socialističtí, i když je pravda, že těm se to nakonec podařilo dočista dočista.

Německý sociolog Max Weber sice považoval byrokratizaci za nevyhnutelný důsledek modernizace společnosti, ale současně se v této souvislosti zmiňoval o „novém nevolnictví“ a „benevolentním feudalismu“, který se může z takové byrokraticky racionální vlády vyvinout. Moderní racionalizace paradoxně zvyšuje antagonismy mezi různými hodnotovými systémy, takže se univerzální vláda rozumu nakonec rozpadá a přichází doba nového polytheismu. A Weber tento popis kulturních protikladů modernity uzavírá nietzscheovsky laděnou představou „posledních lidí“, jimiž budou „specialisté bez ducha, senzualisté bez srdce“. Nejen v souvislosti s připravovaným zákonem o státní službě jsem nikdy nepochopil, proč dochází k tak masivnímu průniku mezi politiky a byrokraty, když to společnosti tak strašně škodí a masivně ji to okrádá. Dospěl jsem k závěru, že je to právě proto. Jinak by přece nemohl být žádný problém učinit z byrokracie nástroj správy, tedy realizace již schválených norem a politikům ponechat moc tyto normy tvořit schvalovat a měnit. Sporné momenty pak náleží soudům a zároveň spory minimalizovat tím, že budu usilovat o maximální oddělení výkonné a zákonodárné moci. Evidentně by si to časem vyžádalo jiné pojetí vlády a vládnutí, ale to by neměl být takový problém. Jde o to, posunout hranice mezi politikou a byrokracií z linie ministr-státní tajemník.

Dnešní Evropa žije v Condorcetově stínu a pod diktátem kalkulemu Weberových či Nietzschových posledních lidí – specialistů, píše profesor Přibáň. Podíváme-li se na původ a příčiny dnešní řecko-evropské stasis, nehybnosti vyvolané neschopností lidské vstřícnosti  hokynářsky uvažujících evropských i řeckých vyjednavačů – lidsky vykastrovaných specialistů, vidíme, že v ní ani zdaleka nejde jen o politickou korupci v jedné středně velké evropské zemi, jejíž ekonomika je dysfunkční a stát doposud fungoval na klientelistickém, a ne demokratickém základě. Mnohem víc v ní jde o celkový způsob, jakým se formovala moderní evropská společnost s jejím hospodářstvím a politikou založenou na představě racionality, předvídatelnosti a kalkulovatelnosti všech společenských rizik, nákladů a zisků, která se stále více odvracela od instinktivně správného chování a jednání Současná kritická situace je tak přímým důsledkem jedné velké tradice evropského vládnutí, jejíchž iluzí a předsudků je třeba se zbavit a oddělit je přesně tak, jako to v okamžiku krisis musí učinit lékař nebo soudce, aby se mohli správně rozhodnout a jménem lidskosti zachránit buď život pacienta, nebo čest a majetek spravedlivého člověka.

Francouzský filosof Michel Foucault v této souvislosti tvrdil, že povahu a produktivní schopnost moci nepoznáme v jejím centru, ale naopak na periférii, kde se projevuje obnaženě a v extrémních formách. Pro pochopení dnešní moci v EU proto nemá smysl studovat závěry evropských summitů, parlamentní deklarace nebo rozhodovací praktiky Evropské komise, tzv. komitologii. Naopak je třeba sledovat, jak se diktovaná politika úspor projevuje v řeckých vesnicích, kde lidé musejí pořádat sbírky na základní ošetření pro vlastní děti. Je třeba analyzovat, jak portugalské nebo španělské školy v důsledku politiky úspor diktované eurozónou nemohou zaplatit učitele, nebo jak dnes přežívají důchodci a azylanti v Itálii nebo Bulharsku. Paradox dnešní řecko-evropské situace spočívá v představě, že se dluhu lze zbavit demokratickým hlasováním ve volbách, ne-li dokonce v referendu popisovaném jako hrdinský vzdor lidu proti cizí nadvládě a útlaku.

Berthold Brecht kdysi poznamenal, že „rozum může zvítězit jen tehdy, když ho budou prosazovat rozumní lidé“. Je to obdoba Masarykovy teze o demokracii a demokratech. Dnes více než kdykoliv předtím platí, že neexistuje jen jeden absolutní rozum ovládající ekonomiku, politiku, náboženství či vědu. Každá z těchto oblastí se naopak řídí svou vnitřní logikou, které je třeba porozumět, abychom mohli lépe zvládat ekonomické, politické nebo ekologické krize v evropské i globální civilizaci. Rozumní lidé jsou ti, kdo umějí rozpoznat a uvážlivě zacházet s rozmanitými formami rozumu, jaké nás obklopují v jednotlivých systémech společnosti. Jen takoví lidé dokážou zabránit permanentnímu riziku modernity, že se ocitneme ve spárech specialistů úzkoprse prosazujících jen ta řešení, která jim nabízí jejich specializace. Z takového fanatismu, ať ekonomického, politického, vědeckého, náboženského či jakéhokoli jiného, se koneckonců rodí ona nehybnost nového nevolnictví – stasis, před níž varoval Weber a která spočívá v představě, že specialista je jediný, kdo může legitimně vyřešit každou krisis včetně té, jakou prožíváme v Evropě. V tomto nebezpečném splynutí obou klasických řeckých pojmů, jaké nám diktují ekonomičtí a političtí manažeři a specialisté, je třeba spatřovat nejvyšší ohrožení naší evropské společnosti. Na tomto místě je důležité se vrátit k myšlenkám papeže Františka a nutnosti promýšlet krizi jako krizi a vidět v ní příležitost ke změně a k myšlenkám Karla Čapka o mnohosti pravdy, tak nezachytil ve svém Apokryfu Pilátovo krédo, ze kterého jsem v jednom z nedávných pokračování této rubriky rovněž citoval.

Evropou obchází strašidlo, strašidlo nelidskosti. Nejde jenom o to, kolika uprchlíkům a jakým způsobem budeme pomáhat, to je jenom taková mediální pěna dní. Mírou evropské lidskosti je právě vzájemná úcta a uznání oné různosti a různorodosti, která je nepochybně větší hodnotou než vyrovnané nevyrovnatelné účty.  Pokud totiž opustíme svou vlastní různorodost jako zdroj a raison d´etre své existence, pak máme jen dvě možnosti. Ovládnout druhé, těžit z jejich různorodosti, dokud je nezničíme, a potom táhnout dál ničit další nebo se prostě zhroutit, protože, jak bylo v úvodu řečeno, království bez vnitřní různorodosti jsou slabá a křehká. EU v čele s Německem obětovala vlastní různorodost a raději Řecko zničila a uvrhla kolébku evropské kultury a demokracie do nesvobody a protektorátu, než by přiznala, že s ním především Německo hrálo nerovnou hru, která naštěstí dopadla daleko menší katastrofou, než mohla, a zaplatila účet, který by nebyl ani desátkem z toho, co na Řecku za jeho působení v eurozóně vydělala. Je to hloupé a nelidské, je to ponižující. Německo a EU, chtěly ponížit Řecko, ale učinily samy za sebe morální žebráky a trosky.

Rád bych na tomto místě připomenul, že EU si neuvědomila, že tím, že připustila takové ponížení jednoho svého člena druhým, nastoupila na velice nebezpečnou cestu, která může směřovat k vlastnímu rozpadu. Je velmi problematické žít ve společenství, které se nejen že nepodpoří vaší důstojnost, ale nakonec vás rozprodá po kouskách jako ukradené auto… GEU German European Union není rovněž snem naprosté většiny Evropanů a tak může mít referendum ve Velké Británii celou řadu nečekaných důsledků ještě dříve, než k němu dojde.

 

Řecko, německá Evropa a úpadek II.

Plním slib a věnuji i toto zářijové pokračování částečně Řecku a širším souvislostem jeho nedávného a aktuálního vývoje. Jak to tak bývá, původně jsem si myslel, že to bude o něčem trochu jiném, že se budu věnovat více vlastním zkušenostem ze svého nedávného rodinného pobytu na Peloponésu, ale člověk míní a život mění…

Přesto však pokládám za důležité poznamenat, že jsem během svého pobytu nezaznamenal očima normálního zvídavého turisty nevládnoucího řečtinou cokoliv, co by mě opravňovalo k domněnce, že se země zmítá v jakési nespecifikované krizi. Všechno fungovalo vzhledem k mým více než desetiletým každoročním zkušenostem bez problémů, včetně bezhotovostního platebního styku, bankomatů, veřejných i soukromých služeb. Nezaznamenal jsem mimo jednoho prodejce na pláži a francouzských středoškoláků na školním pobytu žádné osoby afrického původu. To samozřejmě neznamená, že problémy nejsou, ale je patrné, že jsou svou kvalitou i kvantitou na hony vzdálené hysterickým komentářům politiků a žurnalistů všeho druhu. Na jaře některé komentáře vypadaly tak, že navštívit Řecko je naprosto hororová záležitost. Je příznačné, že lidé to pochopili správně a vydali se do Řecka v daleko hojnějším počtu než v minulých letech. Přesto jsou některá čísla kolem řeckých problémů neúprosná, a proto se mi zdá zajímavé pokusit se odpovědět na otázku, jak je to možné, že relativně velkou krizi zvládají lidé a společnost relativně v klidu a docela úspěšně. Je však pravdou, že jsem několikrát zaslechl a dokonce i viděl, že na „podřadných“ místech, kde dříve pracovali skoro výhradně cizinci, dnes pracují, nebo se o to alespoň pokoušejí, domácí Řekové.

Je třeba uvést, že Řekové mají s podobnými situacemi bohaté zkušenosti. Peloponéské války poznamenaly schopnost Řecka zopakovat období, které nazýváme Zlatým věkem, na celá tisíciletí. Nikdy se to nepodařilo a, upřímně řečeno, je stále větší otázkou, jestli Řecko a Řeky poškodil více pád z piedestalu Zlatého věku nebo onen Zlatý věk sám. Zlatý věk totiž přinesl kromě vynikajících duchovních, kulturních a politických výkonů také degradaci hospodářské struktury. Ta spočívala v extrémní preferenci pěstování oliv a obchodu s olivovým olejem, který se stal klíčovým zdrojem bohatství, a přinesla ztrátu celé řady schopností a dovedností v oblasti primární i sekundární produkce. Dodnes, když chceme zjistit, jak je daná řecká rodina movitá, obdržíme informaci o počtu olivových stromů v jejím majetku. Je to důležité zejména při vstupu mladých lidí do manželství. Svatba tak často připomíná fúzi svou olivových hájů. Olivy a olivovníky jsou stále základem řeckého lidového bohatství, a proto je řecká společnost v určité vrstvě proti nejrůznějším kolapsům docela odolná, protože olivový olej je možné zpeněžit za nejrůznější měny nebo i barterem a řecké rodiny a družstva v tom mají tisícileté zkušenosti.

Řecko je  nejen kolébkou evropské kultury, ale je i významným tranzitním koridorem  mezi Středním východem a střední Evropou. Historicky se tento koridor nazýval různě, v období středověku to byla Jantarová nebo jiná stezka, po které kromě zboží přišlo z Řecka na Moravu  písmo a východní křesťanství. Nyní, v období pašování drog, kradených automobilů, v celku nebo po částech, stejně jako zoufalých  lidí v celku nebo po orgánech, mluvíme o balkánské cestě. Deset tisíc let procházejí Řeckem oběma směry statisíce lidí. Řecko nebylo vždy samostatné, někdy bylo součástí velkých říší, jako byly Makedonská, Římská, Byzantská nebo Osmanská, jindy byla moc roztříštěna mezi lokální vládce a městské státy. Současný stav je z dějinného pohledu spíše unikátem. Řecko je v současné době uprchlické vlny ve velice nezáviděníhodné pozici. Z jedné strany přicházejí běženci, které se značnou škodolibostí posílá na území ostrovů v Egejském moři odvěký nepřítel Řecka Turecko, které hraje v celé věci velice špinavou hru. Turecko potvrzuje bonmot, že pokud máte takové spojence, jakým je v současné době Turecko, nepotřebujete žádné nepřátele. Řecko i Turecko jsou členy NATO, ale Turecko Řecku dlouhodobě škodí, kde jenom může. Jsou to nejen reminiscence Osmanské nadvlády, ale i řecké anexe tureckého území po I. světové válce a výměny více než tří miliónů obyvatel v roce 1923, kyperské krize a v poslední době i důsledek islamizace Turecka, které má v pravoslavném Řecku přirozeného nepřítele.

Řecko je v nedobré situaci, protože tak jako se krize nedotkla příliš „olivové“ vrstvy obyvatelstva, pak byly nepochybně citlivě zasaženy nejen nemajetné vrstvy obyvatel, ale  zároveň státní a veřejné systémy, které jsou v důsledku toho neschopné se technicky, administrativně a kapacitně  vypořádat s návalem migrantů. Nakonec se rozhodlo využít trajektové dopravy a s podobnou energií, se kterou je uprchlíky obdarovávané z Turecka, směřuje uprchlíky do maličké Makedonie, se kterou má rovněž nevyřízené, leč, povícero zcela malicherné, účty. Maličká Makedonie není schopná uprchlíky zadržet a tak se přes velmi vstřícné a  přívětivé Srbsko dostávají podruhé do EU na území Maďarska, které sice staví plot, ale už při prvním pohledu na něj si musíme připomenout nejen sapéra Vodičku, ale rovněž kvalitu legendárních autobusů Ikarus. Řekové nikoho neregistrují, hranici EU nechrání a ani chránit nemohou, jenom problém uprchlíků posouvají dál cestou nejmenšího odporu. Je to alibismus v přímém přenosu a zdaleka nikoliv toliko řecký.

Když budou čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN číst tyto řádky, bude v Řecku vrcholit kampaň před dalšími mimořádnými parlamentními volbami, které proběhnou 20. září. Premiér Tsipras rezignoval a zemi vede úřednická vláda nebo, jak jsme zvyklí říkat u nás, vláda odborníků. Řeky tak čeká pár týdnů bez politických komedií. Výsledek voleb je zatím nejistý, ale zdá se, že potvrdí bonmot, který někdo kdysi dávno napsal na betonovou zeď u Bolzanovy ulice, totiž, že kdyby mohly volby něco změnit, už dávno by je zakázali. Tentokrát však hrozí posílení neonacistické a fašistické strany Zlatý úsvit. Doufejme, že Berlín má svůj nový protektorát pevně v rukách, aby se udrželo zdání demokratického procesu, a demokratické volby v kolébce demokracie potvrdí to, co bylo známo na aténské agoře již dávno ve Zlatém věku. Demokracie tu není pro každého, je pouze pro vyvolené. Svědčí o tom nejen historické zkušenosti, kdy demokratická práva příslušela pouze menšině, která žila z otrocké práce, a vůbec jí to nevadilo. Na druhé straně je pravdou, že mít demokratická a občanská práva, být svobodným člověkem, to bylo postavení, kterého si lidé neobyčejně vážili, a nevadilo jim, že toto postavení je spojeno s celou řadou povinností. Zcela přirozená byla povinnost bránit vlast před nepřáteli i pomluvou, chránit hodnoty, na kterých stojí uspořádání společnosti, ve které mám výsadu být svobodným a právo pasivně i aktivně účastnit se na jejím řízení a správě.

Dnes je situace naprosto odlišná. Být občanem neznamená povětšinou v Evropě v zásadě nic, a pokud ano, pak jde určitě o nekonečný soubor všemožných práv a nároků. Povinnosti žádné, a pokud snad ano, je třeba se jim všemožně vyhnout. Evropa, jako území, kde je možné mít práva bez povinností, začíná být po druhé světové válce známá po celém světě. V posledních desítkách let je navíc čím dál tím více známo, že pravidla EU přímo zakazují někomu něco odmítnout a takzvané evropské hodnoty spočívají v obecné neschopnosti říci „ne“. Pokud snad ano, pak lze říkat ne výhradně vlastním lidem, kteří jsou nepochopitelně trestáni a sociálně degradováni za údajnou vlastní neschopnost a malou flexibilitu. To vede k praktické preferenci těch, kterým je jakákoliv povinnost cizí, jsou černými pasažéry Evropy, a to vede k masovému pocitu nespravedlnosti právě u těch, kteří drží svou prací Evropu nad vodou. Důsledkem je jejich postupná rezignace. Poslední desetiletí navíc přesvědčilo okolí EU, že nejsme schopni nejen intervence, ale ani obrany, a to ani, když nám cizinci vraždí a znásilňují naše bližní nebo přepadávají lodě. Politická korektnost, strach z nařčení z rasismu, xenofobie nebo antiislamismu postupně paralyzovaly nejen represivní aparát, ale s ním i to nejdůležitější svobodnou diskusi, právo na odlišný názor a svobodu slova obecně. Evropa bez spravedlnosti, bezpečnosti a svobody slova, už není Evropa. V některých zemích už je odlišný názor vystaven represi a autocenzura dosahuje absurdních rozměrů.

V poslední době popisuji s celkem železnou pravidelností řadě tazatelů svůj pohled na to, co se děje v Evropě v souvislosti s výzvami, jaké představuje celá škála tlaků cizích a cizorodých prvků a hodnot na evropský hodnotový rámec. Prioritně se zabývám vždy popisem toho, jak si své hodnoty chráníme, jak je rozvíjíme a zušlechťujeme, aby v možné konfrontaci obstály, přitom se obohatily a byly sdíleny stále širším okruhem lidí. Vycházím z toho, že nemohu v žádném případě kritizovat úsilí běženců získat lepší životní podmínky a to cestou nejmenšího odporu a v co nejkratším čase, zcela v souladu se zákony čelného antropologa, Čechoameričana Aleše Hrdličky z přelomu XIX. A XX. století i současným „čtvrtým zákonem“ Stuarta Kauffmana. Přání hladových jít tam, kde je hojnost jídla, je zcela v souladu s tím, co bychom přirozeně očekávali od racionálních lidských bytostí. Také svědomí napovídá, že správné a morální je nechat je jednat podle tohoto přání. A právě kvůli této nepopiratelné racionálnosti a morální správnosti se cítí racionální a morálně uvědomělý svět tak sklíčený tváří v tvář vyhlídce na masovou migraci chudých a hladových. Je tak těžké bez pocitu viny upřít chudým a hladovým jejich právo jít tam, kde je jídla více, a je v podstatě nemožné předložit přesvědčivé racionální argumenty, jež by prokázaly, že taková migrace by pro ně byla nerozumným rozhodnutím. Výzva je to opravdu strašlivá: musíme jiným upřít totéž právo na svobodu pohybu, které velebíme jako nejvyšší výdobytek globalizujícího se světa a záruku jeho rostoucí prosperity...?!?

Když jsem si tím vyprávěním o migrační vlně několikrát prošel, dospěl jsem k závěru, že mi je to, co říkám, nějak povědomé, měl jsem pocit, jako kdybych to už někde četl nebo viděl. A pak mi to došlo. To, co opakovaně v různých nuancích a s různou jazykovou zdatností tazatelům z různých koutů světa vykládám, jsou součásti obrazu, který vytvořil před necelými osmdesáti lety geniální Karel Čapek ve své futuristické alegorii Válka s mloky. Nechci a nebudu to nikterak dál komentovat. Dovolím si toliko zopakovat, že kdo se chce podívat pravdě do očí a náhodou zapomněl obsah jednoho ze základních kamenů povinné literatury k maturitě, nechť si přečte znovu Válku s mloky. Méně zdatní čtenáři si mohou posloužit stejnojmenným komiksem, který vydala nedávno pražská ZOO u příležitosti otevření nového pavilonu nazvaného příhodně „Velemlokárium“. Pro ty, kteří nemají úplně přehled o své knihovně, knihkupectví daleko a veřejnou knihovnu v nedohlednu, přikládám odkaz na Válku s mloky v elektronické podobě. http://www.gchd.cz/download/knihy/valka_s_mloky.pdf

Možná se nám při vědomí této Čapkovy alegorie bude lépe rozlišovat, kdo je kdo, ale zejména to, o co tady jde. Snad to povede k tomu, že se vzpamatujeme a uděláme si včas pořádek především doma v Evropě, kde je opět obchod s mloky nade všechny hodnoty. Tentokrát to ale není alegorie, ale realita… V každém případě já teď odpovídám na složitou otázku otázkou jednoduchou: „…a Čapkovu Válku s mloky jsi četl…?!?“ Musím konstatovat, že se mi dostává upřímné odpovědi, že nikolivěk, anebo velmi povrchně. Je zvláštní, že naprostá většina lidí, kteří měli Válku s mloky jako povinnou četbu, si pamatuje frázi, že „mloci představují šířící se německý nacismus“, ale jak se šíří, proč se šíří a o co vlastně jde, o tom nikdy nepřemýšleli. Podstatou války s mloky je nikoliv šíření mloků, ale šíření obchodu s mloky. Pokud jsou mloci atraktivním obchodním artiklem, objevují se stále nové a nové možnosti jejich využívání k obchodu a vydělávání peněz a jsou napadáni všichni odpůrci mloků jako ti, kteří jsou xenofobové, mlokofobové a nepřátelé svobodné společnosti. To podstatné, podle mého názoru je to, že Čapek vedle sebe postavil mloky a lidi jako skupiny, pro něž je přes určitou vnější podobu obtížné sdílet jejich prostředí, už proto, že má každá skupina podstatně jiné nároky, které je skoro nemožné spojit. Podoba s nacisty spočívá v tom, že podstatou nacismu je právě v odmítání uznání celých skupin obyvatelstva za lidské bytosti a  v upírání základního lidského práva sdílet tento svět.  Stejně tak dnes pozorujeme zásadní kvalitativní změnu v chování a jednání běženců, která spočívá v jejich odporu ke sdílení kulturních zvyklosti a společenských hodnot. Je to výsledek toho, že se jejich předchůdci přesvědčili, že to není pro sdílení štědrého sociálního systému dané evropské země prostě třeba. Až do druhé části 20. století se od lidí, kteří přišli do jiné země, očekávalo, že se asimilují. Když přijdete do Francie, stanete se Francouzem, když do Německa, tak se poněmčíte, a tak dále. Ale tak už to není. Můžete si to ilustrovat na problém německých gastarbeiterů. Když si je Německo po válce pozvalo, protože v zemi byl nedostatek pracovních sil, tak byli označeni za „hosty na dobu určitou“ - udělejte svou práci a vraťte se domů. Ale oni se odmítli vrátit a jsou tam pořád, ve druhé nebo třetí generaci. Ale nechápou, proč by měli přestat být Turky. Chtějí bydlet, pracovat a platit daně v Německu, ale bez toho, aby přestali být „cizí“.

K problému masové migrace tak přibyl problém diasporizace: lidé se neasimilují, chtějí si zachovat vlastní identitu. V moderní době poprvé cítíme, že jsme nuceni, odsouzeni, žít s jinými – s cizími. A není to tak, že by byli někde daleko, mimo náš dosah. Pošlete děti do školy a oni budou mít ve třídě děti s jiným jazykem, kulturou, vzhledem a tak dále. Migranti nám připomínají, že náš svět je nejen složitý, ale zároveň stále více nesrozumitelný.
Politika asimilace si od lidí nežádala, aby se naučili velmi obtížné umění žít trvale s cizími. Vůbec není sporu o tom, že to je obtížné a o nervy. Klademe si oprávněné otázky o tom, co si ti cizí opravdu myslí, jaké mají úmysly? Je to zneklidňující a vyžaduje to jisté umění, musíme se naučit nové dovednosti, jak se vyrovnat s lidmi, kteří jsou jiní, cizí a odmítají svou odlišnou identitu měnit. Potýkáme se s tím, jak každý den žít s cizinci, jak zapomenout na to, co nás odlišuje, jak spolupracovat navzdory rozdílům mezi námi. Ale nemusí to být jen těžké a obtížné: potkávat se s jinými je zároveň velmi vzrušují, dobrodružné a zábavné - a my jsme nabádáni k tomu, abychom si zábavu užívali. Ale v základu jde o dovednost, kterou se člověk musí naučit. Ta dovednost spočívá v tom, že si musíme dokázat uvědomit, že odlišnosti, které  tak silně pociťujeme a promýšlíme, by nemohly existovat bez podobnosti, která nás spojuje. Musíme si dokázat uvědomit, že hranice neoddělují a neoddělovaly různé lidi. Hranice oddělují různé moci a rozdíly mezi lidmi se hledají prostřednictvím ideologů, mágů a vědců sloužících mocným dodatečně, aby lidé tyto hranice přijali za své a hleděli za ně bděle a ostražitě. Ztráta hranic je spojena se ztrátou moci. Proto jsou neviditelné a virtuální hranice a bariéry ve společnosti daleko účinnějšími nástroji moci než sebelepší čínská zeď nebo jiná fortifikace.

A je tu ještě jeden velký rozdíl, který mění náš vztah k cizincům, a to je současný stav globalizace.Díky globalizaci dělníci v Bangladéši přímo soupeří s lidmi, kteří pracují v Praze. Jsme spojení. Už nesoupeříme jen se svým sousedem, ale s cizinci. Když si majitelé spočítají – a oni si to spočítají, protože jsou to inteligentní lidé – že se jim vyplatí přestěhovat výrobu do Bangladéše, protože dělníci tam pracují za nižší mzdy, udělají to. A ve chvíli, kdy lidé z těchto zemí přijdou sem, jsou to „poslové špatných zpráv“, jak říkal Bertolt Brecht. Jsou symbolem globalizace a nyní přišla sem, k vám domů. Cizinci, kteří k nám přicházejí, jsou ztělesněným symbolem globalizace. Jsou to svého druhu lidé od vedle. V tu chvíli se obavy z nejistoty, křehkosti, nestability současného stavu soustředí přímo na přicházející cizince. Kteří skutečně přicházejí v jistém smyslu jako konkurenti, protože zaměstnavatelé příchod migrantů mohou vítat. Když si pustíte televizi, co uvidíte? Scény z Makedonie, z Calais, z Lampedusy a tak dále. Obyčejní lidé jako vy nebo já si na základě toho vytvoří názor, že jde o boj, ve kterém nás vlády chrání proti záplavě těch hrozných lidí odněkud z ciziny. V televizi vám ovšem už neukážou, kolik lidí přijíždí na pozvání zaměstnavatelů, kteří potřebují pracovníky. Takže tu máme dva protichůdné tlaky: jedna strana vyžaduje levnou pracovní sílu, druhá se cizí pracovní síly bojí. Najednou nám dojde, kolik lidí vydělá na tom, že tu bude přetlak pracovní síly a uvědomíme si, že evropští politici možná nedostanou od svých pasáků povolení věc vyřešit.

Na samotný závěr si dovolím zopakovat a zdůraznit myšlenku, že ztráta bariér a hranic je spojena se ztrátou moci a proto jsou neviditelné a virtuální hranice a bariéry ve společnosti daleko účinnějšími nástroji moci než sebelepší čínská zeď nebo jiná fortifikace. Nalezení modu vivendi s nově příchozími je při všech obtížích cestou ke svobodě. Cestou k osvobození od chytráků, kteří ty hranice vytvářejí i od hlupáků, kteří přes ně plivou na ty, o kterých si nechali nakukat, že jsou jiní. To znamená, že dokážeme sdílet nejen svá města, státy a celou planetu, ale především své domovy a svá srdce s ostatními lidskými bytostmi. Schopnost sdílet naše prostředí, náš svět s ostatními je klíčovým faktorem naší bezpečnosti, protože obsahuje i nekompromisní postup proti těm, kteří nechtějí sdílet svět s námi, popřípadě podobně jako němečtí nacisté nechtějí, abychom ho mohli sdílet vůbec. Chce-li být Evropa i nadále silná, musí ukázat ostatním, že umí sdílet nejen tento svět, ale i sebe samotnou. To zároveň znamená i to, že bude tuto hodnotu tvrdě, i se zbraní v ruce, bránit proti všem, kdo ji neuznávají…

V části tohoto textu jsem využil myšlenek vynikajícího sociologa Zygmunta Baumana. Pro zájemce uvádím odkaz na jeho text z roku 1999, který svědčí o mimořádné jasnozřivosti tohoto, dnes již skutečně zralého muže. http://www.zaking.cz/clanky/starsi-lec-stale-aktualni-myslenky-zygmunta-baumana/

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

           

 

České novinky1.eu