Empiriokriticismus A. Bogdanova a základy kvantové teorie...
Vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové,
Přijměte pozdravy z lehce zasněžené a mrazivé předvánoční Prahy. Děkujeme oba, s mým spoluautorem profesorem Miroslavem Svítkem za pozvání a možnost prezentovat před Vámi své myšlenky. Jsme rádi, že existuje možnost vystoupit a sdílet naše názory na dálku, když už současná doba příliš nepřeje přímým, živým kontaktům.
Před dvěma lety jsme s Miroslavem měli možnost na tomto váženém shromáždění vystoupit na téma „Tektologie naší doby“, ve kterém jsme připomněli tři základní principy tektologie Alexandra Bogdanova a jejich aktuálnost pro správný pohled a přístup k řešení úkolů, které před nás staví naše doba a nepochybně bude stavět i naše budoucnost.
V letošním vystoupení bychom se rádi věnovali úloze empiriokriticismu v myšlení a díle Alexandra Bogdanova a jeho vlivu na jednu z klíčových teorií, kterou přineslo XX. století a ani dosavadní poznání XXI století ji doposud nedokázalo popřít. Naopak, zdá se, že tato teorie má přes svou ohromnou míru neuvěřitelnosti snad pro všechny lidi na planetě, stále více a více potvrzujících poznatků. Jde o kvantovou teorii, o které i nejlepší mozky uplynulého, více než jednoho století, včetně Richarda Feynmana, tvrdily, že „ten kdo tvrdí, že kvantovou teorii opravdu zcela pochopil, ten jednoduše lže.“
Přesto existují géniové, kteří nejen mnohé o kvantové teorii věděli a pochopili, ale uměli to i s podivuhodnou srozumitelností vyjádřit. Jedním z těchto géniů byl i Werner Heisenberg, který před stoletím navštívil skoro pustý ostrov Helgoland v Severním moři a dostal tam klíčový nápad. Opravdovou revoluční ideu, na kterou může přijít pouze ničím nespoutaný mladý duch. Jeho radikální myšlenka proměnila celou fyziku a spolu s ní pak veškerou vědu i naši koncepci a vidění světa. Myšlenka, kterou lidstvo, alespoň podle našeho skromného názoru, ještě plně nevstřebalo.
Jednoduše řečeno, tato idea říká: „zaměřme se na to, co je pozorovatelné a založme na tom své zkoumání a popisy reality“. Tato myšlenka navazuje na zásadní diskusi o vztahu reality a zkušenosti, která se na konci XIX století odehrávala na poli rakouské a německé filozofie. Byl to zejména Ernst Mach, který svými názory rozhodujícím způsobem ovlivnil mimo jiné myšlení Alberta Einsteina, trval na tom, že naše poznání musí být založeno výhradně na pozorováních, že musí být osvobozeno od všech implicitních „metafyzických" předpokladů. Tento Machův filozofický pohled na svět se nazývá empiriokriticismus, machismus nebo méně často empiriomonismus. A v podobném myšlenkovém duchu neslo i dílo Alexandra Bogdanova „Empiriomonismus: články z filozofie“, které vycházelo v Moskvě i Sankt-Petěrburgu v letech 1904-1906.
Dovolte nám poznámku, že Ernst Mach je rodákem z Jižní Moravy a v dnešní České republice také položil základy svého velikého díla. Působil na univerzitách v Praze, Štýrském Hradci a Vídni.
Alexandr Bogdanov nepochybně nesledoval svou prací cíl nějak podpořit tehdy teprve vznikající kvantovou teorii Maxe Plancka a Nielse Bohra. Chtěl ukázat možné základy nového myšlení bolševického hnutí a předložil obecné teoretické východisko revolučního hnutí.Tento způsob myšlení se odkazoval právě na Mach a jeho práce, které Bogdanov tvůrčím způsobem rozvinul.
Do myšlenkového prostoru, otevřeného Machovým a Bogdanovovým chápáním vědy, v němž není žádná realita pokládána za samozřejmou danost a kde lze pouze organizovat jevy, obrazně řečeno, vstoupí Heisenberg, aby elektronu odňal jeho trajektorii a reinterpretoval ho výhradně v pojmech, které popisují jeho projevy. Stručně řečeno, Bogdanov a Mach stojí na pozoruhodných křižovatkách vědy, politiky, filozofie a literatury. Přesto někteří lidé stále ještě hledí na přírodní vědy, humanitní vědy a literaturu jako na zcela oddělené oblasti lidského ducha...
Aniž bychom chtěli jakkoliv hodnotit význam díla Alexandra Bogdanova v této oblasti tvorby nových základů vidění světa, dovolíme si upozornit toliko na reakci Lenina, který v roce 1909 přichází pod pseudonymem Iljin se svou, bohužel, daleko více všeobecně známou prací „Materialismus a empiriokriticismus“. Obsah a forma této práce je nejlepším potvrzením kvality Bogdanovovy práce a myšlení. Lenin ale začal v Bogdanovovi spatřovat svého vážného rivala a začal mít obavy z jeho ideologického vlivu. Ve vlastní knize proto empiriokriticismus zuřivě zkritizoval jako „reakční filozofii" a neochvějně obhajoval to, co nazýval „materialismem“. Jeho pojetí hmoty je v této práci natolik extrémní až vulgární, že by materialisty museli být i esoterici nebo papež…
Pocházíme z generace, která byla nucena Lenina citovat a Macha odsuzovat. O mně to platí daleko více než o Miroslavovi. O Bogdanovovi jsme nevěděli nic. Marxismus-leninismus, jako nedílná součást akademického programu bez ohledu na obor studia byl jediným správným a pravdivým dogmatem našeho mládí a počátku profesionálního života. Bohužel, dogmatem často násilně prosazovaným. Jako takový proniklo toto dogma hluboko do myslí a uvažování lidí. „Materialismus a empiriokriticismus“ je kvintesencí tohoto dogmatu. Je to text zavádějící, často nepravdivý, a především slouží k vyřizování politických účtů s lidmi, kteří mají odlišný názor. Konkrétně šlo o počátek likvidace Alexandra Bogdanova, který patřil nesporně k tehdejší bolševické elitě a je zmiňováno, že byl dokonce Leninovým přítelem.
Ve stejném myšlenkovém prostoru vytvořeném empiriokriticismem se nám otevírá i možnost podat relační interpretaci kvantové mechaniky. Elementy, s jejichž pomocí je užitečné uvažovat o světě, jsou projevem fyzikálních systémů vůči sobě navzájem, nikoli absolutní vlastnosti přináležející striktně odděleným elementům a jejich systémům.
Stručně řečeno, Bogdanov s Machem stojí na pozoruhodných křižovatkách vědy, politiky, filozofie a literatury. Přesto někteří lidé stále ještě hledí na přírodní vědy, humanitní vědy a literaturu jako na zcela oddělené oblasti lidského ducha...
Hlavním cílem empiriokriticismu byla mechanika 18. století. Představa, že veškeré jevy jsou produktem hmoty, jež se pohybuje prostorem, kterou Lenin okořenil útokem na všechny s jiným názorem. Již na konci XIX století již pokrok védy ukazuje, že takovýto koncept „hmoty” je neoprávněným „metafyzickým” předpokladem. Že je to model, který sice byl po nějakou dobu užitečný, ale ze kterého se musíme poučit, jak postoupit dál, aby se nestal jen metafyzickým předsudkem. Věda musí být osvobozena od všech metafyzických předpokladů: vědění by mělo vycházet pouze z toho, co je „pozorovatelné”.
Přesně takové je východisko Heisenbergovy skvělé práce, kterou počal na ostrově Helgoland. Práce, jež otevřela cestu alespoň k částečné pochopitelnosti a uchopitelnosti kvantové teorie, se kterými se potýkáme do dnešních dnů. Heisenbergův článek začíná následovně: „Cílem této práce je položit základy teorie kvantové mechaniky založené výhradně na vztazích mezi veličinami, které jsou v principu pozorovatelné." Je to téměř doslovná citace myšlenek Macha a také Bogdanova.
Vidění světa, založeného na vztazích, a nikoliv na objektech či subjektech je společnou podstatou myšlení Alexandra Bogdanova základů kvantové teorie.
Idea, že vědění musí být založeno na našich zkušenostech a pozorováních, zajisté není originální: klasická tradice empirismu sahá až k filozofům, jako byl Locke a Hume, a možná ještě hlouběji do minulosti až k Aristotelovi. Avšak důraz na vztah subjektu a objektu, spolu s pochybnostmi o možnosti poznání toho, jaký svět „opravdu je”, vedly ke zrodu německého idealismu a k postavení subjektu do centra zájmu filozofů. Empiriokriticismus odklání tuto pozornost od subjektu k samotné zkušenosti, k tomu, co nazývá „vjemy". Studuje konkrétní formu, jakou exaktní vědecké poznání vzniká a narůstá pomocí nově získávaných zkušeností. Jeho nejslavnější dílo zkoumá historický vývoj mechaniky.
Interpretuje ho jako úsilí co nejefektivnějším způsobem shrnout všechna známá fakta o pohybu objektů, jak nám je zprostředkovávají smyslové vjemy. Poznání otázkou dedukce anebo intuitivního uchopení hypotetické reality ležící mezi smyslovými vjemy, ale je to pátrání po nejefektivnějším uspořádání toho, jak o těchto vjemech uvažovat. Svět, který nás zajímá, je podle Macha našimi vjemy utvářen. Jakýkoli fixní a apriorní předpoklad o tom, co „za” těmito vjemy leží, je nedůvěryhodný. Je to pro něj specifická forma „metafyziky".
V této souvislosti je působivé dílo indického filozofa Nágárdžuny z počátku našeho letopočtu. Nágárdžuna tvrdí, že každá perspektiva existuje pouze ve vzájemném vztahu s něčím jiným, žádná finální realita ani metarealita nemůže nikdy být. Dokonce i prázdnota postrádá svou podstatu: je jen konvenční. Žádná metafyzika neobstojí. Sama prázdnota je prázdná.
Nágárdžuna, Mach, Bogdanov a Heisenberg nám, každý svým způsobem, poskytli úžasný koncepční nástroj, pomocí kterého můžeme uvažovat o všudypřítomných kvantových relacích: můžeme přemýšlet o jejich vzájemných závislostech a provázanosti bez autonomních esencí.
Závěrem našeho vystoupení si dovolujeme upozornění na práci Carla Rovelliho, významného italského fyzika, zabývajícího se kvantovou teorií. Kniha se jmenuje prostě Helgoland a je o vzniku a smyslu kvantové teorie. Alexandr Bogdanov je v ní zmíněn společně s Ernstem Machem mnohokrát. V jejím závěru je rozsáhlé poděkování. V jeho závěru jsou dvě fotografie Wernera Heisenberga a Alexandra Bogdanova a text …
A především Wernerovi a Alexandrovi…
Vážení kolegové, dámy a pánové, jsme přesvědčeni, že to není poslední poděkování, které z pozice současného i budoucího nejen vědeckého poznání a jeho protagonistů náleží Alexandru Bogdanovovi – Malinovskému…
Děkujeme vám s profesorem Svítkem za pozornost a přejeme vám vše dobré, klidné a požehnané Vánoce, veselý Nový i starý Nový rok a šťastný a úspěšný nový rok 2024...