Geocentrismus
Geocentrismus…
Není opravdu jednoduché napsat nějakou smysluplnou esej na téma, kterým se zaobírali posledních dvou a půl tisíci letech veleduchové, duchové a popravdě i „maloduchové“ různých dob, různých paradigmat a různých duchů času. Omlouvám se tedy předem všem čtenářům, kteří budou mým textem zklamáni, ale dovolím si doufat, že snad i pro ně může být můj mentální debakl inspirativní. Minimálně pak v rámci Cimrmanovy teorie slepých uliček. Vím, že tento text se dostane do rukou lidem na dnešní bídné poměry skutečně vzdělaným a nezřídka vzdělanějším než já, což určitě není statisticky velký problém. Budu se tedy snažit vyhnout se výčtu a popisu známých faktů a obecně nepsat o tom, co by měl každý vzdělaný člověk vědět.
Vzpomínám si na svá školní léta. Geocentrismus byl mými učiteli i středoškolskými profesory interpretován jako cosi překonaného. Geocentrismus má i dnes stále poněkud neoprávněně příchuť nevědecké konstrukce založené na pověrách odvozených ve své konečné, pozdně středověké etapě z doslovného chápání Bible. Člověk a zejména mladý člověk, nacházející se v období mé školní docházky v objetí až zajetí všeobjímajícího marxismu-leninismu, by mohl snadno na celý život propadnout názoru, že geocentrismus je symbolem určité myšlenkové zaostalosti. Byl bych velmi nerad, abych byl chápán jako člověk, který není spokojen, dokud se neotře o symboly minulého režimu, ale pokládám za důležité zmínit z určitého pohledu nedostatečnou reflexi minulosti, kterou měl marxismus-leninismus v sobě hluboce zakódovanou a kterou dával okázale najevo některými okřídlenými úslovími. Kupříkladu, že „dějiny se opakují dvakrát. Jednou jako tragédie a jednou jako fraška“. Tohle úsloví je nepravdivé v zásadě ve všech svých sděleních a jejich vrstvách. Především není pravda, že dějiny se opakují a už vůbec není důvod si myslet, že dvakrát. Ale i kdyby se dějiny opakovaly dvakrát, pak určitě není pravda, že jednou jako tragédie a podruhé jako fraška. V dějinách jsou určitě přítomné tragédie stejně jako frašky, ale souvislost mezi nimi je spíše téma pro tvůrce legend než pro seriózní pozorovatele. Neméně okřídleným úslovím z marxismu-leninismu je jeho „smetiště dějin“, kam jsou ukládány a kde jsou rozkládány takové události a myšlenky, které neodpovídají zákonitostem společenského vývoje, které známe pod značkou „historický materialismus“. Zatímco jiné myšlenkové soustavy používají spíše „propadliště dějin“, jakési dějinné „černé díry“, smetiště dějin je poněkud spektakulárnější…
Dovolím si tedy tento exkurs uzavřít tím, že největším kouzlem a zároveň omylem marxismu-leninismu, dříve pouhého marxismu, původně „socialismu jako vědy“ a v konečné fázi vědeckého komunismu je jeho předurčenost a bezalternativnost. Předurčenost, co se týče jeho cíle, kterým je jakási amorfní beztřídní společnost, a bezalternativnost cesty k tomuto cíli, která je nutně cestou třídního boje nebo studené války. Nicméně platí, že nejen autor, ale i celá řada jeho možných čtenářů se setkávala v mládí s mnoha pojmy nejen pod tlakem marxisticko-leninské předurčenosti a bezalternativnosti, ale i pod tlakem doktríny studené války a třídního boje. Jedním z takových pojmů byl nejen geocentrismus, ale i heliocentrismus a celé světy starověku a středověku. Připomeňme si, že to byly z hlediska historického materialismu obecně především na „smetiště dějin“ odešlé a tam dávno rozložené, dějinným pokrokem překonané společenské formace otrokářství a feudalismu. Bylo to dané a nemělo to alternativu. Čest výjimkám a všem těm, kteří nepodlehli tlaku doby a snažili se nehledě na následky pro sebe i své okolí o skutečnou historickou vědu. Budiž rovněž připomenuto, že jim kvetla pšenka po odchodu marxismu-leninismu do propadliště dějin jenom krátce. Nová a liberálně demokratická předurčenost a bezalternativnost se objevila dříve, než by se kdo nadál, mimo jiné v adoraci Fukuyamova „Konce dějin“.
Náš současný evropský kulturní, duchovní a společenský život má několik historických kořenů a ty nejpevnější z nich všechny leží ve starověku. Ten řecký, který máme nejvíce propojen s myšlenkou geocentrismu, mezi nimi patří bezesporu k nejvýznamnějším. Těmi dalšími jsou určitě židovský a latinský, ale stále více si postupně uvědomujeme vliv egyptský, fénický, indický a dokonce čínský, protože se v poslední době ukázalo, že starověký svět spolu komunikoval daleko více, než jsme si byli vůbec schopni do nedávna připustit. Všude, na tomto ohromném území spojených kolébek dnešní globální civilizace existovala v různých podobách myšlenka geocentrismu, ovšem toliko jako jedna z několika možných upořádání. V naprosté většině starověkých kultur existovala vedle geocentrismu i myšlenka heliocentrismu, popřípadě nejrůznější další, které měly ve svém základu modely nejrůznějším způsobem smíšené. Evropu a její společnost potkalo ve středověku to neštěstí, že jí myšlenkové bohatý svět starověku zprostředkovávalo monoteistické a převážně dogmatické křesťanství, kterému nejvíce vyhovoval klasický geocentrismus Aristotelův. Jeho spisy byly sice bdělými ochránci dogmat křesťanské víry nejdříve spalovány, ale později se staly myšlenkový základem především tomismu a jedním z klíčových církevních dogmat. Vzhledem k tomu, že křesťanství mělo ve středověku dlouho monopol na informace, nejprve vše, co se od něj odlišovalo, zpočátku ignorovalo. Když se ukázalo, že svůj monopol ztrácí, posílalo nositele jiných názorů do vyhnanství nebo rovnou na hranici. Dnes se to zdá paradoxní, ale křesťanství a jeho dogmata byly v té době významně ovlivňovány islámem a arabskou vědou, která uchovávala a rozvíjela v mediteránním prostoru dědictví antiky a zprostředkovávala transfer především indického poznání. Až skutečnost, že islámu se podařilo zadusit vlastní reformaci už v kolébce a křesťanství si vlastní bolestnou reformací naopak prošlo, přispěla k tomu, že se v tomto smyslu karta obrátila. Křesťanství už mohlo škodit lidskému individuálnímu i společenskému poznání daleko méně a islám se stal definitivně dogmatickým náboženstvím knihy, mimo níž nic neexistuje. Školní prastaré schéma o tom, jak byl geocentrismus, prosazovaný katolickou církví, poražen osvícenským heliocentrismem Mikuláše Koperníka a posléze Johanem Keplerem a jeho zákony, je prostě takový… no řekněme školní a poněkud nespravedlivý. Vždyť geocentrický model dával dokonce lepší výsledky než heliocentrický, než se Keplerovi podařilo zaměnit kruhové soustředné oběžné dráhy planet za eliptické a Slunce umístil do jejich ohniska. Jak říkával můj syn kdysi školou povinný: „Táto, logiku a myšlenku v tom nehledej, to je prostě škola…“ Přesto i dnes se setkáváme s pojmy jako „heliocentrická revoluce“.
Rád bych se na geocentrismus podíval jako na příklad určitého úhlu pohledu na svět, německy Standort, rusky „tóčka zrénija“, anglicky „point of view“, španělsky „punto da vista“. Jen tak mimochodem, je zvláštní, že drtivá většina jazyků má bod pohledu, ale naše čeština má úhel. Snad právě tento kontext mi umožní sdělit něco, co může čtenářům přinést něco více, než výše uvedenou inspiraci z mého mentálního debaklu ve slepé uličce. Jsem hluboce přesvědčen, že úhel pohledu je neobyčejně důležitý a provází lidskou civilizaci od jejího počátku. Vlastní úhel pohledu je spojen s vlastním názorem a tvorbou vlastního světa. Společný úhel pohledu naopak znamená schopnost svůj svět sdílet a je důkazem toho, že můj nebo jiný svět má potenciál být sdílen. Víme, že už nejstarší lidské civilizace hledali svůj bod pohledu a často byl spojen s nějakou horou nebo návrším vhodným pro tu pro osamělé věrozvěsty sepisující Desatero, jako byl Mojžíš, tu pro více věřících a kazatele kázající na Hoře i horách obecně, jak o tom píše Matouš ve svém evangeliu nebo jak to uvádějí husitské kroniky. Dávno a dávno před prvními písemnými záznamy tu byly mýtické hory a jimi a právě jimi procházející osa světa - axis mundi, směřující ze středu země k Polárce nebo k jiné hvězdě, která byla právě nehybnou stálicí nejvýše na nebeské klenbě. Takových míst s axis mundi a kultů s nimi spojených bylo v paleolitu bezpočet a byl to právě starověk, který významně přispěl k tomu, že si lidé začali uvědomovat, že svět je daleko větší, než ten, který je vidět okolo jejich osy světa. Jsou tu ještě dva pojmy, které jsou pro každého z nás velmi důležité. Jedním z nich je pojem horizontu, neboli obzoru, a tím druhým je symbolický Archimedův pevný bod, ze kterého jsme, alespoň podle jeho názoru, schopni pohnout zemí nebo změnit svět. Můžeme ho nazvat různě, spojit ho s pojmy, stanoviště, stanovisko nebo východisko. Témata spojená s osou světa, obzorem, stanovišti, stanovisky a východisky nás budou nadále provázet celým textem.
Geocentrismus byl na straně jedné přirozeným vyústěním propojování nejrůznějších okolí „axis mundi“ sahajících až k jejich obzorům. Na straně druhé šlo o geniální hypotézu, o podobě tvaru Země, kterou se podařilo už ve starověku několikrát nezávisle v různých kulturách pomocí netriviálních matematických a zejména geometrických představ své doby prokázat. Z dějin přírodních a zejména fyzikálních věd je obecně známo, že právě astronomie a astrologie byly matematizovány jako první. Geocentrismus ve své čisté, klasické astronomické i astrologické podobě je tedy spojen s představou Země, která leží uprostřed všeho ostatního. Osa země směřuje k nehybnému bodu na nebeské klenbě, který již v dobách presokratiků a pythagorejců reprezentovala Polárka. Dnes, kdy víme daleko více o astronomii z doby před řeckou antikou, především v Egyptě, Babylonu a Sumeru, jsme svědky zcela výjimečných astronomických i astrologických výkonů, o jejichž pravdivosti, přesnosti a myšlenkovém bohatství si mohla středověká Evropa, svého času mentálně zužovaná křesťanskými dogmaty, doktrínami a tmářstvím, nechat jenom zdát.
Budiž nám tato mnohasetletá temná propast, která se začíná vytvářet záhy po tom, co křesťanská ideologie ovládla již lehce skomírající Římské impérium, a mimo jiné poté, co fanatičtí křesťané zavraždili v Alexandrii Hypatii, jednu z mála matematiček, astronomek a posledních reprezentantek antické vzdělanosti, velkým varováním. Naše současné poznání není automaticky chráněno před zástupci a aktivisty stále více různými způsoby debilizované a neustále se dynamicky rozrůstající tmářské skupiny obyvatelstva. Důkazem budiž kupříkladu masový odpor proti očkování, boření vysílačů datových signálů sítí 5G a odpor ke všemu, co nabízí jenom trochu jiný pohled na svět, než je ten, který přináší tzv. zdravý selský rozum. Je patrné, že své právo na vzdělání, skutečnou vzdělanost a zejména na svobodné hlásání svých názorů musíme znovu neúprosně chránit, protože přestalo být samozřejmou náležitostí našich životů. Bylo by smutné, kdybychom znovu postupně střípek po střípku obnovovat za několik set let dnešní poznání nebo ho vymýšlet znova. Vím, že proti síle díla Raye Bradburyho, George Orwella, Anatola France, Alexeje Tolstého, Jevgenije Zamjatina a mnohých dalších jsou mé poznámky nicotné, ale snad mi laskavý čtenář dovolí, abych i já pozvedl proti probíhající a státem spoluorganizované debilizaci společnosti varovný hlas i prst…
Dovolím si předložit návrh vnímat geocentrismus vzniklý ve starověku jako doposud živý a stále velice inspirativní myšlenkový koncept. Nejde ani tak o to, že bychom se měli znovu zabývat otázkou planety Země jako středu všehomíra, zkoumat tvary a počty drah, po kterých kolem ní všechno obíhá, popřípadě, co je to vlastně „tam nahoře“ drží, když už se zdá, že tady na Zemi všechno padá „dolů na zem“. Stát se „geocentristou dneška“ představuje určitou podobu pohledu na svět, život i společnost. Jde o úhel pohledu, který má jasno v tom, co je skutečně důležité, co je snad nikoliv jediným, ale určitě nejdůležitějším zdrojem životadárného pohybu. Tento pohled se zdá být přirozený, ale určitě dnes není ani zdaleka samozřejmý.
Především bych rád čtenářům předložil jako nástroj uvažování něco, co se dá nazvat „dočítáním do jedné“. Mimochodem je to úvaha známá v různých podobách v různých centrech starověkého myšlení. Obecně platí, že cokoliv poznáme a popíšeme, můžeme podrobit té nepřirozenější otázce ze všech. Je to otázka po tom, co je za hranicemi popsaného. Tedy jak velký je zbytek do celku a co je to pro nás celek…?!? Dočítání byla školní dovednost k procvičování jednoduchých počtů, které se posléze pro některé z nás přejmenovaly na aritmetiku, tedy nauku o číslech. To, co je ovšem důležité, je popis toho, co je nazváno celkem a co nám v jednoduché aritmetické úvaze reprezentuje jednička. Nazvěme jedničku nebo celek „prostředím“. Slovo „prostředí“ je klíčovým pojmem tohoto výkladu. Přirozeně platí, že vše je součástí svého prostředí a nic nemůže být větší než své prostředí. Jinými slovy, nic nemůže stát mimo své prostředí. Platí myšlenka Ortegy y Gasset „já jsem já a mé prostředí“. Abychom mohli s prostředím jako s pojmem v našich úvahách dále pracovat, nebudeme ho nijak zvlášť pojmenovávat a spokojíme se s touto jeho jednoduchou, zato univerzální definicí.
Nyní si představme onoho našeho paleolitického předka, jak vystoupil na příhodný vršek a rozhlédl se po krajině. Je přesvědčen, že horou vede střed nejen jeho světa, ale všeho světa, jak už bylo uvedeno, „všehomíra“. Podle krajiny, ve které žije nebo kterou putuje, vidí kolem sebe krajinu až k obzoru. Definovat obzor je individuální i společenský úkol pro každou dobu a každé místo, tu dnešní nevyjímaje. Obvykle je to ono okřídlené, „kam až oko pohlédne…“, ale často je to daleko složitější. Pokud se nacházíme v kontextu fyzikálních věd, dovoluji si předložit, pojem obzoru nebo horizontu jako „mez rozlišitelnosti“, tedy vzdálenost, ve které nám začínají splývat dokonce i nám známé „jednotlivosti“ a začínají povstávat „tvary“. Tento koncept horizontu nebo obzoru totiž umožňuje postihnout nové uspořádání vztahu mezi oběma druhy nekonečna, totiž mezi číselnou diskrétností a geometrickou kontinuálností. Míra našeho poznání a naše víra nám také přirozeně určují, co je pro nás za obzorem a nabízí inspirativní otázku, co bychom viděli, kdybychom se k tomuto obzoru blížili z druhé strany.
Na tom, jak lidé od úsvitu věků vnímali svůj obzor, měly, mají a budou mít vliv úroveň jejich poznání, náboženské přesvědčení a především jejich vztah k pojmu nekonečno. Tento vztah je odedávna velmi různorodý a mnohovrstevnatý a to dokonce v rámci jedné doby. Především je důležité, zda si vůbec chceme nebo dokonce můžeme pojem nekonečna připustit. Dnes se to může zdát až absurdní, ale bývaly doby, kdy byl pojem nekonečna hodně „na indexu“. Skoro vždy to souviselo s tím, že si někdo dělal nárok na ovládnutí všeho a všech a nekonečnost se mu nehodila do krámu. Podobně to bylo s nulou a nekonečně malými velikostmi, které jí předcházejí. Dnes jsou nula i nekonečno samozřejmou součástí školních osnov a celé řady nejen vědeckých, populárně vědeckých, ale i beletristických i vysloveně bulvárních textů. Představa něčeho, co nemá konec a něčeho, co je ve své podstatě ničím, nicotným nebo prázdným není v současné době u lidí problém. Možná chybí hlubší porozumění a poznání, zejména školství se věnuje nule a nekonečnu spíše jako symbolům, jako trochu jinému písmenu „O“ a „ležaté osmičce“. Hlubší porozumění otázkám spojeným s nulou a nekonečnem by samozřejmě přispělo i k lepšímu vhledu do všeho, co se nachází mezi nimi. Nejen číslům a jejich řadám, ale i nejrůznějším mírám a poměrům. Je to výzva k návratu k základům nejen matematického myšlení v Euklidových Základech.
Vztah k nekonečnu a nule se samozřejmě promítal a promítá i do jiných oblastí společenského a kulturního života. Připomeňme si jenom středověké výtvarné umění, které postrádá jakoukoliv hloubku, perspektivu, pocit třetího rozměru. Je to právě perspektiva, která se poprvé začala objevovat na stavebních plánech, například Brunelleschiho florentského Dómu, a později i na obrazech, kupříkladu na Mantegnově obraze „Mrtvý Kristus“, který je doslova laboratoří perspektivy. Kdo má možnost navštívit velké světové galerie se stálými expozicemi vývoje výtvarného umění, ten nemůže tenhle „vpád“ nuly a nekonečna do filosofie i techniky zobrazování na konci gotiky a počátku renesance nezaznamenat.
Vztah k nekonečnu určovaly samozřejmě náboženské a s nimi spojené mocenské poměry na daném území. Nekonečno a konec konců i nula byly pojmy často ďábelské a církev a boží služebníci obecně i jednotlivě intuitivně cítili, že nejsou v souladu s řádem, a už vůbec ne s řádem, který má ovládat jeden všemocný Bůh. Usnadňovalo to tvorbu různých potměšilostí typu: „zda může Bůh stvořit kámen, který nemůže sám uzvednout…“ a bylo jistější dát podobným myšlenkám značku Made in Peklo. Světská moc zejména v Evropě na tom nebyla o mnoho lépe a všechno příliš velké a příliš malé příliš nemilovala. Nakonec ani samotná evropská matematika neměla příliš zažité operace s velkými čísly, oproti například matematice indické, v jejímž diskursu bylo takových sto miliónů démonů standardem a možná dokonce „společenským minimem“. Konec konců, takové operace s velkými čísly umožnily až arabské číslice, které byly ovšem ve skutečnosti indické a do evropského prostoru vzdělanosti pouze Araby implementované. Nebylo však jenom nekonečno nebo nula, něco příliš velké nebo naopak malé, aby se to dalo ovládnout, co dráždilo strážce moci a s ní spojené víry. Byla to především představa multiverza, tedy toho, že by Bůh ve své dokonalosti stvořil více než tento jeden nedokonalý svět. Giordano Bruno tenhle bonmot zaplatil životem, jeho představy nehlodávaly tehdejší mocenské paradigma daleko hůře než svého času představy Viklefovy, Husovy nebo představy Martina Luthera, mimochodem velkého odpůrce Mikuláše Koperníka.
Nyní se vraťme k člověku na posvátné hoře nebo „jenom“ na předky vybraném posvátném místě v krajině, jejímž vrcholem prochází osa světa, kolem které se rozprostírá prostředí nějakým způsobem omezené horizontem. Existují různé horizonty, ale jistě jsou přítomny vnímané smysly, horizonty víry a horizonty poznání a někde hodně daleko je tam s nimi i horizont „nehorizont“, který jsme nazvali nekonečnem. Tyto naše obzory tvoří nejrůznější podoby našeho světa, ale zároveň formují i podobu zásvětí. Vztahy víry, poznání a s nimi související vztahy k nekonečnu nakonec určují hodnotu oné naší osy světa nejen pro nás samotné nebo dokonce pro onoho lidského jednotlivce. Určují i vztah mezi světem a zásvětím a průchodnost hranice mezi nimi. Připomenu jenom skutečnost, že vztahy světa a zásvětí se v průběhu starověku, středověku a novověku mnohokráte měnily. V průběhu staletí se jedním z klíčových axis mundi stala právě osa zemská směřující k Polárce a tento pohled na náš svět byl pojmenován geocentrismem. Byl to mimořádný mentální výkon, který umožnil už před více než dvěma tisíci lety konstatovat, že planeta Země není placatá, ale je to to těleso v prostoru, které má tvar podobný kouli, kolem které se pohybují ostatní Řekům tehdy známá nebeská tělesa, tedy planety v počtu pěti plus Slunce a Měsíc. Jejich názvy mimochodem tvoří základ názvosloví dnů v týdnu. Když se podíváme na dnešní internet, vidíme, že spoustu z nás toto starodávné starověké poznání vůbec nezasáhlo. Nemluvím samozřejmě kupříkladu o fantazijních textech Terry Pratchetta, kde Zeměplocha stojí na hřbetech čtyřech slonů a ti stojí na krunýři velké želvy O´Tuin, která plave prostorem.
Na tomto místě se sluší připomenout, že geocentrický systém inspiroval také mimořádné technologické výkony. Šlo o nejrůznější, až neuvěřitelně propracované mechanismy a modely a v neposlední řadě to byl i aktuálně tolik mediálně prezentovaný mechanismus z Antikythéry, který měl provádět mimo jiné předpovědi polohy nebeských těles právě v rámci geocentrického systému.
Zatímco Koperníkův heliocentrismus z 16. století byl a doposud je společně s Keplerovými zákony označován jako „heliocentrická revoluce“, heliocentrické koncepce starověku zůstávají skoro zapomenuty. Byly výsledkem hledání odpovědi na prostou otázku, jestli nám pro naše pozorování nedává lepší výsledky umístění axis mundi mimo Zemi. Jestli střed celku není náhodou v onom zbytku do jedné a nikoliv v popisovaném objektu. Je to při zpětném pohledu ta nejpřirozenější otázka, ale pokud si ji dokážeme aktualizovat do dneška, pak nám teprve vystoupí do popředí neobyčejný půvab a význam takové otázky. Znovu se tak potvrzuje, že moudrý člověk nikdy nemění dobrou otázku za dobrou odpověď a dobrá otázka je to, oč tu běží. Byl to opět mimořádný mentální výkon, protože poprvé v dějinách myšlenkového vzestupu lidstva se osa světa posunula někam mimo náš dosah. Nemůžeme se k ní postavit a podobně jako praotec Čech na Řípu pronést něco moudrého, ba medového o zemi zaslíbené. Mezi dostupnými vesmírnými tělesy bylo zcela přirozeně a na základě dosavadního poznání vybráno Slunce a výsledky pozorování pohybu planet dávaly lepší výsledky, než tomu bylo, když jsme se při pozorování vesmíru přidržovali symbolicky osy světa procházející Zemí.
Pokud budeme hovořit o vlivu poznání na naše rozhlížení se od osy světa, pak se nemůžeme nezmínit ještě o jednom aspektu poznání, který má klíčový vliv nejen na tento text. Souvisí s tím, že své prostředí vnímáme především jako prostor jeho vlastních změn a s tím je přirozeně spjato i vnímání změn prostoru jako takového. Přesto to byl prostor, který byl vnímán jako kulisy jako ona příslovečná prkna znamenající svět v jiném významu. Připomínám, že to byla prkna přímá, protože cokoliv, co by odporovalo Euklidovu pátému postulátu, bylo nejen nevědecké, ale i nekřesťanské a bylo i proti samotnému Bohu. Teprve první polovina 19. století přinesla myšlenkový převrat. Zejména Friedrich Gauss a Nikolaj Lobačevskij vnesli do světa myšlenku, že eukleidovský prostor je jenom jedním z nekonečně mnoha. V době, kdy pýcha matematiky a fyziky směřovala už, už k naplnění představy takřka úplného determinismu, přichází v roce 1915 Albert Einstein a jeho obecná teorie relativity a skoro společně s ní teorie kvantová. Následují Gödelovy věty o neúplnosti a teorie chaosu. Tím se osvícenský sen vědy o determinismu definitivně rozplynul. Pro náš výklad o geocentrismu je důležitá právě obecná teorie relativity. Ta měla dva důležité důsledky. Tím prvním byla úplná změna pohledu na gravitaci a Newtonův gravitační zákon. Prostor se stal aktivním účastníkem a spolutvůrcem pohybu kosmických těles. Z pevné scény z rovnoběžných prken se stal sám velký herec, bez kterého by vůbec nešlo dělat divadlo. Druhým důsledkem bylo rozpínání vesmíru. Tohoto důsledku se lekl sám Einstein a zavedl do překrásné rovnice obecné teorie relativity ošklivou konstantu lambda a nazval ji honosně „kosmologickou konstantou“. Akademici celého světa, studenty nevyjímaje, ji znají jako „Pišvejcovu konstantu“, tedy něco, co se do rovnice „domajzne“, aby „to vyšlo“ v souladu s očekáváním. Snad největším Einsteinovým mentálním výkonem bylo jeho přiznání, že tam to „Pišvejce“ neměl dávat, protože vesmír se opravdu rozpíná, není stacionární. On na rozpínání vesmíru teoreticky přišel, ale lekl se toho a do rovnice přidal „lambda tlumič“. K odstranění lambdy se odhodlal, až když byl stacionární vesmír neudržitelný. Rovnice obecné teorie relativity se tak stala jeho největším objevem a omylem zároveň. Tady je patrné, že proti tlaku toho, že „něco má přece nějak být“ a „všichni vědí, že to tak je…“ nejsou imunní ani nositelé Nobelových cen. Ostatně, sám velký Albert Einstein nakonec dostal Nobelovu cenu za objev fotoelektrického jevu, který se stal důležitým základem kvantové teorie, která Einsteinovi po celý život nepřirostla k srdci, a celkem zarytě tvrdil, že přece „Bůh nehraje v kostky“. Inu nejen odříkaného chleba, ale i odříkaného jevu nebo teorie největší kus… Nicméně od Einsteinovy smrti uplynulo bezmála sedmdesát let a vývoj názorů na podobu dynamiky vesmíru se nezastavil, mění se a mnohým teoretikům by se pro potvrzení jejich teorií nějaká ta konstanta zase hodila. Proto můžeme i dnes najít v Einsteinově rovnici „lambdu“ i v současných textech. Ale už to není ta jeho… Pro nás je podstatné, že obecná teorie relativity učinila jakoukoliv pevnou polohu středu čehokoliv definitivně poněkud problematickou.
Dovolím si jenom v tomto vrcholně vědeckém kontextu mimořádných duchovních výkonů připomenout důležitost krásy a elegance ve spojitosti se správností položené otázky i jejího řešení. Připomenu i slova Gregory Batesona o tom, že mezi poznáním, vírou a krásou se i andělé bojí.
Nyní je čas se vrátit ke geocentrismu. Od prvního novověkého Koperníkova kroku od geocentrismu k heliocentrismu jsme se přes střed Mléčné dráhy, která dlouho tvořila nám známý vesmír, postupnými kroky propracovali ke kupě galaxií a jejímu středu a následně ke kupám a galaktickým klastrům, dutinám a superklastrům a podařilo se nám naznačit model představy o známém vesmíru. Přesto nevznikl ani „galaxycentrismus“ ani jiný, ještě větší centrismus. Jednak jsme zjistili, že středem lecčehos jsou černé díry, jednak se nám mnohým zdá, že to není v praktickém pozemském životě k ničemu dobré. Mezitím tu ovšem navíc máme něco, co nazýváme temnou hmotou a temnou energii, které jsme učinili odpovědné za rozpínání vesmíru, a vychází nám z toho, že vnímáme jen necelou jednu dvacetinu toho, co kolem nás existuje. Tím vznikly kvalitativně nové série otázek a je obtížné říci, kam nás zavedou odpovědi. S vysokou pravděpodobností nás to ovšem přivede v mnoha ohledech opět zpátky „nohama na zem“. Podobně to lze očekávat od objevu „páté síly“, který byl zatím předběžně ohlášen z USA i z CERNu právě v době, kdy vznikal tento text.
Ať již bylo, je nebo bude postavení geocentrismu v našem myšlenkovém světě jakékoliv, zůstane bezesporu jedním z legendárních obrů, na jejichž ramenou stojíme a vidíme daleko, přesně v tom smyslu, jak to kdysi vyjádřil Isaac Newton. Měli bychom si být vědomi toho, že se geocentrismu nemůžeme ani v dobrém ani ve zlém zbavovat nebo dokonce zbavit. V mnoha ohledech se prostě nemůžeme globální zemské „axis mundi“ pustit…
S ohledem na současný stav poznání si dovolím pokorně poprosit o rehabilitaci geocentrismu. Nejde rozhodně o jakousi propagaci nějaké překonané myšlenky nebo dokonce tmářství, ale pokus naznačit, že svět kolem nás se řídí i něčím jiným než jenom nebeskou mechanikou. Jsem přesvědčen, že bychom měli vnímat tři osy světa. Osobní, lokální a globální. Měli bychom vidět své světy optikou svých „umweltů“, optikou místa a krajiny, ve kterých žijeme a kterými procházíme, a v neposlední řadě optikou celé naší planety Země. Ke každé této optice nezapomeňme připojit optiku těch druhých a optiku celku. To jsou podle mého názoru tři komponenty současného geocentrismu, z nichž každá obsahuje tři možné úhly pohledu. Tím nechci jakkoliv znehodnocovat naše možné pocity sounáležitosti se Sluneční soustavou, Mléčnou dráhou nebo známým vesmírem. Chci jen upozornit na přetrvávající důležitost geocentrismu a trojice Archimedových pevných bodů nebo možná trojnožek, kterými mohu nejen vést osu světa, ale snad i trochu pohnout zemí i svým životem, životem druhých nebo životem vůbec.
Dovolil bych si poukázat na příklad úvahy Stanislava Lema, který v některé své sci-fi naznačil, jak by se na naší planetě Zemi (Z), která představuje celek, z hlavního antagonistického rozporu mezi lidstvem (L) a zbytkem do celku, tedy (Z - L) mohl stát rozpor vedlejší, tedy neantagonistický. Planetu Zemi podle S. Lema zatím používáme jako konvertor čisté sluneční energie do takových forem, jež jsme schopni využívat pro svou existenci. Pokud bychom Zemi jako zprostředkující mezičlánek byli schopni ve významné míře vynechat a dokázali bychom jako lidstvo „on line“ využívat přímo „energii z hvězdy“, bylo by podle S. Lema tohoto cíle dosaženo.
Úvahy S. Lema jsou staré mnoho desítek let a byly motivovány především společenským a ideologickým kontextem studené války a zostřujícího se třídního boje. Rozpoznal zcela správně, že problém společenské nespravedlnosti neleží pouze v zápase společenských tříd, že problémem není primárně boj člověka s člověkem, ale je to boj člověka s přírodou. Je to právě boj o zdroje využitelné energie v našem prostředí, a protože jsou součástí našeho prostředí i ostatní lidé, probíhá přirozeně část tohoto boje i mezi lidmi. S. Lem nabízí cestu přímého využívání například sluneční energie, ale od jeho dob se nabízí řada dalších možností. Právě k pochopení a využití této přírodní energetické nabídky vede mimo jiné „nový geocentrismus“, který snad umožní vidět některé věci a jevy v nových souvislostech. Možná i současný rozporuplný proces globalizace a okolní zrychlující se svět…
Závěrem tohoto pokusu nezabřednout do slepé uličky bych rád zmínil své přátele, kteří mi pomohli. Děkuji Sergeji Timofejevovi a Ladislavu Zelinkovi, od kterých jsem si půjčil především připomínku a poznámku Stanislava Lema. Děkuji rovněž Peterovi Schwarczovi, Martinu Cholastovi a Markovi Tušlovi za cenné připomínky.