Globalizace a deglobalizace…
Vážené kolegyně, kolegové…dámy a pánové…
Děkuji za možnost učinit několik poznámek k tématům naší konference. K jejím cílům, úkolům a směřováním, tak jak je obsahuje informační dopis. Nemám aktuálně dost informací, abych se vyjadřoval k aktuálnímu stavu hospodářství Ruské federace. Zaměřím se, s vaším dovolením, na popis obecnějších pohybů v současném světě, které samozřejmě dotýkají v řadě ohledů i Ruska.
Vzpomínám si na časy, kdy jedním z nejvíce frekventovaných slov ve veřejném prostoru byla globalizace. Žili jsme tehdy ještě v reálném socialismu nebo alespoň v něčem, co se za něj tehdejší propagandisté vydávali. Globalizace se začala objevovat nejen ve vědeckých nebo vědecko-populárních textech, ale i v těch literárních. Vzpomínám si na texty světově známých spisovatelů Milana Kundery a Umberta Ecca. Jejich myšlenky, že globalizace znamená především to, že nebude kam utéct a že evropská civilizace bude během několika desítek let euro-africká, se naplnily s pozoruhodnou důsledností. Následovala doba perestrojky a nového myšlení a pak už se socialismus ve všech svých podobách, které představovaly poněkud trnitou cestu od kapitalismu ke kapitalismu odebral do nenávratna.
Přišli noví propagandisté a ti nám prodávali globalizaci jako něco dobrého, pozitivního a radostného. Objevovaly se úvahy o jakémsi globálně sjednoceném světě, samozřejmě pod moudrým vedením Západu. Perlou myšlení bylo v tomto smyslu dílko Francie Fukuyamy „Konec dějin“. Svět podle tohoto giganta mysli dospěl ke svému vrcholu v podobě jedině správného sociálně-politického uspořádání – liberální demokracie. Tomuto uspořádání se měly podřizovat všechny další společenské systémy včetně hospodářství. Ideologové a propagandisté totální globalizace zapomněli na to, že žádný strom neroste do nebe.
Do tohoto radostné atmosféry nalezení věčného optima se začaly vkrádat některé rušivé vlivy. Prvním byl vliv preference práv menšin, který měl své kořeny v ideologii i politické praxi především evropské levice. Druhým byl vliv environmentální politiky, kterou prosazovaly zelené strany nejrůznějších ideových odstínů a politického zabarvení. Oba tyto vlivy stále silněji narušovaly a kalily radost z velkých globálních cílů a všeobecného dobra. Pokud zde bylo něco skutečně globálního tak to byl oceán peněz. Tento oceán byl ovládán nejsilnějšími finančními centry, a především finančním systémem USA. Panovalo přesvědčení, že máme matematické nástroje, ověnčené Nobelovými cenami, kterými jsme skopni ovládat dění na finančních trzích. A pak se něco skutečně pokazilo.
V USA byly v devadesátých letech zrušeny některé regulace, které byly vytvořeny v důsledku Velké hospodářské krize v třicátých letech XX. století. Šlo především o zrušení oddělení komerčního a investičního bankovnictví. Za pouhé jedno desetiletí se na Západě objevila v důsledku přehnaného globálního optimismu, morálního hazardu a chabé legislativní základny finanční krize, která přerostla v krizi hospodářskou a následně společenskou. Naštěstí se ukázalo, že svět není tak globalizovaný, aby byla krize skutečně dotkla přímo lidí na celém světě, ale některé její důsledky byly skutečně globální. Hladina globálního oceánu peněz poklesla natolik, že se vytvořilo několik větších nebo menších moři a začal proces deglobalizace. Selhání globalizace posílila hlasy volající po návratu k multipolárnímu světu. Svět se začal rychle měnit k podobě, kterou si neuměl poválečný optimismus druhé poloviny minulého století vůbec představit. Stejně tak si ho neuměli představit odborníci na mezinárodní právo a politici, ať již pocházeli odkudkoliv. Vytratila se normální schopnost uvědomit si, že žádný trend není nevyčerpatelný. Uvědomit si, že o dobrých časech mohou přicházet casy zlé, a nikoliv nutně časy lepší. Horší časy probouzí v lidech pocit, že je důležité se postarat o sebe sama, a to v méně anonymním prostředí. Dlouho jim propagandisté prodávali globalizaci jako stav a proces, kdy vlastně ani nemusí vědět, co přesně dělají a pro koho je to dobré, protože někomu na planetě se to určitě bude hodit. Stejně tak nemusí vědět, od koho přicházejí věci, které uspokojují je.
Dovolte mi proto, abych konstatoval, že to, v čem žijeme, je mimo jiné přirozeným důsledkem našich, a nejen našich přechozích skutků. Musíme přijmout skutečnost, že žijeme v tom nejlepším světě, který máme k dispozici, a jako s takovým s ním pracovat. Ostatně přijetí světa, ve kterém existujeme, je jedním ze znaků dospělosti a dalším krokem je zvládnutí metod, jak v něm úspěšně fungovat. Mimochodem třetím krokem k dospělosti je uvědomění si sama sebe. Představy, že lze změnit svět podle našich představ a schopností, jsou dětinské a nebezpečné. Nerozumím tomu, proč neustále zdůrazňujeme, že se jedná o stav jakési krize nebo o jakýsi transformační proces na základě reforem tedy něco apriori špatného nebo alespoň měnícího se od špatného k dobrému, nejlépe pod vlivem reforem na základě vědeckého bádaní.
Zdálo by se, že v podobných názorech na současnost jako na stav krize doslova čehokoliv je trochu nedospělosti a nedostatek vzdělání. Ale spíše se obávám, že je to tendence těch vzdělaných, dospělých a mocných osob manipulovat zbytkem společnosti k přesvědčení, že stav krize, neštěstí, nemoci a chudoby je něco normálního, co je lidským údělem. Ani letošní konference v Tveru není výjimkou z této praxe. Její témata obsahuje slova krize a transformace opakovaně a nejinak je tomu už mnoho let na mnoha jiných konferencích a zdaleka nejen v Ruské federaci. Nejsem akademikem, a tak neumím odpovědět na otázku, proč tomu tak je. Mohu se jenom domnívat, že takto formulovaná témata konferencí po celém světě jsou zdrojem nějaké výhody v rámci kulturní evoluce, protože jinak by takové počínání nemělo žádný smysl.
Nejsem si tedy jist, zda si klademe správné otázky, včetně toho, že vyzýváme řadu vzdělaných lidí k hledání odpovědí na ně. Udělujeme vědecké a akademické tituly za skutečně užitečnou vědeckou práci podíl na vzdělávání a výchovu mladé generace…?!? Nemohu se ubránit, že se už dlouhé roky točíme v jakémsi bludném kruhu. Schází nám odstup a nadhled, jak se říká ve vzdělaných kruzích schází nám historická perspektiva. Přitom všichni známe slova Alberta Einsteina o tom, že problémy se nedají řešit na úrovni, na které vznikly, a především se nedají řešit metodami na základě kterých vznikly. Musím zde připomenout, že odpovědí na nedostatky reálného socialismu byla teze více světla, více socialismu. Stejně tak o dvacet let později byla odpovědí na nedostatky EU teze více EU více Evropy… Jak to dopadlo, víme nebo je to nabíledni. Reálný socialismus to vzal rychle zkrátka a EU, do které jsme jako ČR před dvaceti lety vstupovali, je dnes svou vlastní karikaturou a je na cestě ke svému zániku.
Mimochodem právě v těchto dnech byla vytvořena nová Evropská komise, která je kabinetní ukázkou popření Einsteinových myšlenek. Nejen že má stejné priority, které jsou úplně mimo realitu, ale má propaguje stále stejný přístup k hodnocení problémů, a především ji vedou stejní lidé, kteří ji do stávajícího stavu přivedli. Přitom to, co je nutné udělat, je nabíledni a není k tomu třeba žádných konferencí. Je třeba se držet staré pravdy, že schopnost postarat se o sebe samého tady a teď je otázkou přežití. Namísto toho Evropská komise bude dále tlačit sebezničující zelenou politiku, politiku udržitelnosti a další nesmysly, kterými bude uspokojovat nesmyslné menšiny, které často vznikají jenom proto, že jejich protagonisté vědí, že v EU jim už pouhá jejich existence přinese bezpracné nezasloužené výhody. Evropská komise bude dále tlačit napříč EU myšlenku, že migrace představuje kulturní, a dokonce ekonomické obohacení EU a také to, že politický islám do Evropy prostě patří. Znovu nastupuje absurdní metoda, která tvrdí, že více a větší staré chyby nás dnes vyvedou z problémů, do kterých nás včera tytéž staré chyby dostaly. Kdo to nechápe, bude terčem mediální šikany a projevů cancel culture ze strany nejrůznějších fanatických věrozvěstů nového světa a jejich nohsledů.
Co říci závěrem vážení kolegové…?!? Zkusme si společně odpovědět na otázku, jak lépe žít v tomto našem nejlepším světě a nečiňme ho zlým, špatným a zejména odpovědným za to, že se v něm necítíme komfortně a nechováme se dobře ke svým bližním. Zkusme si odpovědět s podporou vědy na otázku, jak změnit každého jednoho z nás a nesnažme se měnit svět. On za to, jak my žijeme, nemůže. Na vině jsou především naše pýcha, hloupost, tupost, lenost a neschopnost…
Nezapomínejme, že je lépe přijmout to, co je než nenávidět to, co není…
Děkuji vám za pozornost a přeji vám vše dobré…