Je opravdu rozvoj každého podmínkou rozvoje všech…?!?
Vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové…
Děkuji Vám za pozvání a možnost vystoupit… Tematika našeho letošního březnového setkání je plná slov jako rozvoj, růst, možná rozkvět.
Jak jste určitě poznali, jako motiv pro své vystoupení jsem si vybral poslední větu z druhé části Manifestu komunistické strany“. Celá zní takto. Místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.
Tato věta už jenom svou formulací o tom, že „svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech“ byla v reálném socialismu podezřelá a odvolávání se na ni nežádoucí až nepřátelské. Šlo o přímé narušení tehdy jediného správného třídního přístupu a patřičné třídní nenávisti.
Teze rozvoj každého je podmínkou rozvoje všech je ve své čistě logické podobě celkem neškodná tautologie, ale nelze věřit tomu, že by autoři Manifestu byli tak hloupí a plýtvali inkoust právě na tautologie. Navíc, jak jsme skoro všichni byli svědky, se budování socialismu a komunismu ubíralo všemožnými cestami, často nevyzpytatelnými, jenom ne cestou vedoucí k cíli, který je předmětem této klasické teze. Těžko by si Marx s Engelsem mohli představit, že koryfejové marxismu-leninismu minulého století nechali svět socialismu po dlouhá desetiletí pronásledovat kapitalismus na jeho cestách s cílem dosáhnout lepšího světa v duchu Manifestu. Jenom připomenu, že když jsem byl dítětem, bylo ideologické heslo v tomto pronásledování kapitalismu dohnat a předehnat, na které navázalo v dobách mého mládí udržet krok a na prahu mé dospělosti se heslo transformovalo na neztratit stopu.
Upřímně řečeno, za více než 60 let, co jsem gramotný, pokládám tuto jednoduchou tezi z Manifestu za nejlepší obraz společenského uspořádání, ke kterému jsme měli směřovat. Mezi knižními tituly bych s trochou nadsázky jmenoval „Neználek ve Slunečním městě“. Ale to není opravdu důležité. Pojďme se raději zaměřit na dva kvantifikátory, které teze obsahuje, tedy na pojmy každého a všech. V polovině XIX. století určitě znamenaly něco jiného než dnes. Ale co značí dnes…?!? Podle mého skromného názoru jsme dnes vyzýváni, abychom přemýšleli zároveň o jednotlivcích i o společnosti. Suma jednotlivců, tedy každý se nikdy nerovná společnosti tedy všem, kdykoliv vykročíme za hranice čisté logiky. Naším úkolem je dosáhnout toho, aby celek byl vždy více součet jeho částí, abychom vytvořili mezi částmi synergické vazby.
Musíme si položit otázku, kolik lidí je ještě každý, abychom pak ještě mohli mluvit o všech…?!? Kolik je postradatelných…?!? Víme, že v různých dobách v různých režimech jich je různý počet. Kolik je jich dnes, tady a teď…?!? Navíc v různých dobách a režimech mají každý a všichni různé váhy. Někdy je rozdíl skutečně propastný a vede k extrémnímu individualismu na straně jedné a extrémnímu kolektivismu na straně druhé. Zdá se, že je obtížné přemýšlet zároveň o každém a o všech. Jako kdyby to podléhalo pravidlu podobnému Heisenbergovu vylučovacímu principu v kvantové mechanice. Je tu ovšem možnost přemýšlet o zdánlivě neslučitelných, a přitom neoddělitelných pojmech metodou komplementárního myšlení.
Náš svět je jednoduchý i složitý, logický i prapodivný, zákonitý i chaotický. Pouhé fundamentální porozumění jednotlivým pojmům tyto rozporuplné duality nevyřeší. Ve skutečnosti je spíše zdůrazňuje a prohlubuje. Nelze správně vnímat realitu, aniž bychom si vzali komplementaritu k srdci a přijali ji do našich myslí. Přirozeně i my lidé jsme prodchnuti spoustou dualit. Jsme nepatrní i obrovští, jednoduší i složití, pomíjiví i dlouho žijící, znalí i nevědomí. Nelze správně, a dokonce ani nesprávně zhodnotit člověka, aniž bychom si vzali k srdci komplementaritu. Bez komplementárního myšlení lze soudy o lidských myšlenkových vývodech uzavřít starou hodnotící frází o teoriích všeho druhu. To není ani špatně…
Bylo by zavádějící navozovat domněnku, že komplementarita je jakýsi zaručený recept nejen na nové, nebo dokonce na správné myšlení. Spíše je skutečností, že i bez toho, že by byl pojem komplementarity znám, velké i malé myšlenky o nás i našem světě obsahovaly ingredience, které dnes tvoří obsah tohoto pojmu. Komplementarita si v průběhu uplynulého století našla cestu od popisu jevů kvantové teorie až k pochopení a popisům jevů a událostí zcela obecných. To se týká i našich rozporuplných pojmů každého a všech, které představují komplementy. Pochopit je, přijmout a naučit se s nimi pracovat v jejich rozporuplnosti a neoddělitelnosti je tím, čemu se dnes říká výzva.
Autoři Manifestu neměli k dispozici dnešní poznání zákonitostí, kterými je vedeno naše prostředí. Nevěděli nic o entropii a jejím vztahu k informaci, neznali evoluci, genetiku, kybernetiku, kvantovou teorii, teorii relativity, informace, chaosu ani algebraické či topologické struktury ani fraktály. Toto poznání nám umožňuje lépe a skromněji přemýšlet o pokroku a bohatství. Dnes víme, že chudoba je pravděpodobnější než bohatství, víme i to, že nemusí existovat příčina neštěstí. Přesto máme neustále tendence hledat viníka chudoby a všeho špatného. Autoři Manifestu nám, alespoň podle mého skromného názoru, položili otázku za milión.
Komplementarita každého a všech není jenom obrazem budoucího uspořádání. Je to úkol pro každou současnost, pro každého z nás, pro každý den, kdy usilujeme kdekoliv na planetě o funkční společenský systém. Možná, kdyby si to tenkrát autoři Manifestu uvědomili, mohli jsme se na cestě k budoucnosti a světlým zítřkům vyhnout mnoha omylům a neštěstím. Přeji nám všem, abychom se naučili přemýšlet o každém a všech s poznáním na úrovni doby, moudrostí i pokorou tak, abychom se dokázali dalším omylům a neštěstím, pokud možno, vyhnout.
Děkuji vám za pozornost…