KALEIDOSKOP ÚPADKU 2016

 

 KALEIDOSKOP  ÚPADKU 2016

 

Kaleidoskop úpadku I.

Nedávno jsem tu starou hračku zase měl v ruce. Díval jsem se do papírového válce, otáčel jsem s ním a obraz uvnitř se mi měnil před očima. Někdy stačilo docela málo, všechno se přesypalo a změnilo k nepoznání, jindy se obrázek uvnitř podivuhodně držel a odolával rotaci nečekaně dlouhou dobu. Hledal jsem zastřešující název pro téma této rubriky pro rok 2016 a napadl mě právě kaleidoskop nebo chcete-li krasohled jako jeden ze způsobu pohledu na svět, který nám zprostředkovává právě papírová trubička, několik skel, zrcadel a něco barevných střípků, po případě barevná kulička. Někdy se mi zdá, že pohledy na svět, které nám zprostředkují masmédia, mají často velmi podobnou vypovídající schopnost jako jednoduchý kaleidoskop. Je to barevné, pestré a často se to mění a zdá se, že v tom není žádný systém, žádný řád. Chvilku nás to baví, ale pak to odložíme, abychom se k tomu za chvilku vrátili. Díváním se na svět a přijímáním informací o něm z médií, z kaleidoskopu, z vědeckých příruček či učebnic nezískáme svou pozici ve světě. Stačí jenom otočit kaleidoskopem, přepnout program, koupit jiné noviny, číst jiné učebnice, kliknout na jiný server a vidíme něco úplně jiného, jiný svět. Přitom učebnice psali lidé s podobným Hirschovým publikačně-citovacím indexem, jen je v nich něco, často úplně,  jiného. Novináři migrují mezi médii a píší, hovoří a natáčejí pokaždé něco jiného, někdy z rozmaru a někdy kvůli splacení hypotéky. Krasohled se otočí, sklíčka zachrastí a je tu jiný obrázek. Zdá se, že vše víme a pak přijde jiná informace s ní jiný obraz světa.. Je to docela zábavné nechat se unášet představou, že svět má tisíc tváří a že je vlastně úplně jedno, co o nich víme, protože jen co poznáme jednu tvář, přijde úplně jiná. Jediné jak tomu všemu můžeme čelit, pokud ovšem chceme, je vědět, co potřebuji a co chci. Nejde o to, čím se dívat na svět, jde o to, jak se na něj dívat. To, oč tu běží, jsou dobré otázky…

V různých kulturách se objevuje moudrost, že je důležitější se umět dobře ptát než dobře odpovídat. V té židovské dokonce platí jako imperativ, kdy rabí udeří tazatele, požadujícího od něj odpověď na svou otázku, aby si pamatoval, že nikdy nemá měnit dobrou otázku za sebelepší odpověď. To, jak důležité je umět se dobře ptát po skutečně základních východiscích našeho konání, svědčí vzpomínky Roberta McNamary, ve kterých padla jeho slavná věta: „…mýlili jsme se, strašně jsme se mýlili…“ McNamara si prý teprve v rozhovorech s vietnamskými veterány na přelomu 80. a 90-tých let uvědomil, že USA nevedly ve Vietnamu válku proti komunismu, jak si představovaly a deklarovaly navenek, ale proti národně-osvobozeneckému hnutí, které neslo symboly komunismu proto, aby získalo spojence. Je to poučné a zároveň inspirativní.

Je dobré si stále klást otázku, zda vedeme své úsilí správným směrem, zda bojujeme na správné frontě. Dnešní doba je plná hledání nového paradigmatu a je potřeba si přiznat, že zatím hledání nepříliš úspěšného. Převládající základní otázkou, kterou je v tomto úsilí kladena, je otázka, co bude po kapitalismu. Čím více a déle o tom sám přemýšlím, čím více diskusí na téma nové společenské formace sleduji, docházím k přesvědčení, že to není úplně dobře položená otázka. Kapitalismus je podle mého jenom jméno, které se úporně prosazuje jako název něčeho, co možná ani neexistuje. Je to důsledek naší touhy neustále něco pojmenovávat a potom třídit. Někteří chytráci si z toho třídění a pojmenovávání udělali dokonce vědu a jiní to nutí opakovat děti ve škole. Prvobytně pospolná společnost, otrokářství, feudalismus, kapitalismus, socialismus, komunismus…, kdo by si to nepamatoval stejně jako pravěk, starověk, středověk a novověk či románský, gotický renesanční, barokní, rokokový, moderní a postmoderní atd. atd.

Možná ten základní problém není v tom, co přijde po čem, ale v tom, co je teď.  Hegel kdysi velmi trefně poznamenal, že to, kdy něco začalo, poznáme, až když to skončilo. Protože už máme několik výkladů toho, kdy kapitalismus začal, mělo by podle tohoto Hegelova bonmotu platit, že také už také několikrát skončil. V dějinách lidské civilizace se prolíná hospodářské využívání kapitálu, stejné jako léna a otrocké práce a jiných „výrobních faktorů“ v různých podobách, množstvích a kvalitách. To na čem záleží, je to, jak se srovnává způsob nakládání s bohatstvím se způsobem nakládání s mocí a jak se obojí setkává s podporou společnosti.

Je známo, že ekonomická věda  pracuje s jakýmsi nepochopitelným preparátem člověka, kterého nazývá „homo economicus.“ Významným krokem vpřed by bylo, kdyby ekonomie pochopila, že je třeba vnímat skutečnost, že člověka nelze úplně jednoduše dělit a vypreparovat z něj jenom vlastnosti vhodné pro daný popis, o který se věda snaží, buď jako zdroje síly jeho svalů nebo mozkové činnosti.  Základem ekonomických úvah by měl být tedy celý jeden člověk, protože existuje rozhraní člověk-stroj. Ekonomie se pyšní tím, že se nazývá společenskou vědou, ale ve skutečnosti neuznává ani člověka natož společnost. Naopak současná ekonomie je hluboce nehumánní v tom, jak člověka systematicky degraduje na lidské zdroje nebo lidský kapitál. Člověk jako takový je pro současnou ekonomickou vědu zcela zbytečný a je si zapotřebí přiznat, že naposledy viděl v ekonomii člověka Adam Smith, který byl především morálním filosofem a jeho dílo „Bohatství národů“ bylo jenom něco jako vedlejší produkt.

Pokud chceme hovořit o ekonomii, ale i o sociologii jako o společenských  vědách, pak je naprosto nezbytné, abychom přijali fakt, že základem společnosti není ani jednotlivec, ani jeho rádoby vědecké preparáty, ale dvojice a její vztah. Znamená to, že to oč tu běží, není překonání kapitalismu, ale překonání individualismu. Je to individualismus, který rozkládá současnou společnost, ničí důvěru mezi lidmi i lidskou důstojnost samotnou. Jsme na prahu možného zlomu společenského vývoje, kdy společnost přestává být společností a stává se volným tekutým nahromaděním individuí. Takovou parodií společnosti je samozřejmě nejen možno umístit do libovolné formy nebo nádoby, lze ji libovolně dělit a spojovat, ale je dokonce i stlačitelná a přenositelná. Samozřejmě, že taková představa společnosti bez kořenů, páteře a struktury je lákavou představou pro elity, které ji chtějí ovládat.

Odpovědí na tlak individualismu není socialistický kolektivismus, který po svém zhroucení přinesl zdrcující návrat individualismu v podobě tolik žádoucího stavu. Kolektivismus byl od samého počátku zcela chybnou koncepcí, která zejména v podmínkách západní civilizace neměla naději na úspěch. Kolektivismus stejně jako individualismus neumožňuje vybudovat jakoukoliv nosnou společenskou strukturu mezilidských vztahů, které mohou být postaveny jenom na vztahu dvojic, na párech. Jiná struktura mezilidských vztahů totiž není ani prakticky, ani teoreticky možná. Ukazuje se, že možnou reakcí na ničivý vliv individualismu na společnost je spíše dualismus, dualita nebo bijungace, z latinského „iungo“, což značí spojit pár ve významu postavit most, přes zapřažení koní k vozu, až po uzavření mírové smlouvy. Systém partnerství, vzájemného uznání a sdílení obrazů, hodnot a odpovědnosti ve dvojicích. Je celkem lhostejné, jak jsou tyto dvojice či páry složeny, jde o kvalitu jejich vztahu. Mírou této kvality je míra uznání, sounáležitosti a vzájemné odpovědnosti za sdílený vztah. Nejde tedy o pouhou komunikaci, o nezávazné sdělování přes nějakého prostředníka nebo centrálu, jde o tvorbu a sdílení bezprostředního, skutečného vztahu.

Výjimečnost duality postihuje i řada moudrostí z nejrůznějších kultur. Jen obtížně bychom hledali soubor lidových moudrostí, který neobsahuje analogii k úslovím, jako jsou „ve dvou se to lépe táhne“ nebo „dva jsou rada a tři jsou zrada“. Připomenu ještě zásadní tezi, že naše prostředí umí počítat jen do tří. Jeden, dva, moc neboli singulár, duál, plurál nebo singularita, linearita a nelinearita.  Pozice, které vytvářejí  tři koule na kulečníku už nelze jednoznačně určit a je nutné použít pravděpodobnost. Dualita je tedy jenom jeden z možných světů a vliv těch ostatních nelze ignorovat, tak, jak se tomu často v různých časech dělo a děje. Osvícenství v konečném důsledku dualitě daleko více ublížilo, jakkoliv ukázalo, co všechno může párové přiřazování, měření a třídění o našem prostředí povědět. Přesto zůstává dualita jednou ze tří základních poloh bytí. Bylo by krásným námětem pro moderní vědu hledat k těmto základním dimenzím lidského a společenského bytí jejich fraktální podoby.

To podstatné je ale hledání dobré otázky. Otázka, co bude po kapitalismu, je možná zavádějící. Moderní tržní hospodářství a peníze osvobodily více lidí než jakákoliv revoluce v dějinách. Je to opět směna na základě smlouvy, jako typicky přímá duální operace, která leží v základu jakéhokoliv hospodářského systému bez ohledu na to, jak jej nějaký mudrc pojmenuje. Bohužel, platí, že všeho mnoho škodí, a tak je třeba příliš tekuté společenství složené z jednotlivců, kteří se sice dají dobře ovládat, ale netvoří společnost, znovu strukturovat, a tak i stabilizovat. Nejde o nic jiného než zaměnit paradigma ovládání za sdílení, začít využívat své úsilí a moderní technologie k podpoře nehierarchických, solidárních vztahů namísto hierarchických a vrátit rodině její klíčové místo ve společnosti. Snad je skutečně lepší otázka jak překonat individualismus než jak překonat kapitalismus. Navíc, myslet si, že to, čeho je údajně ohlašován konec, je právě kapitalismus, je možná hlubokým omylem. Pokud něco končí, pak je to daleko spíše neolit s jeho paradigmatem usedlé práce a náboženství pro hlupáky a možnosti snadno a vesele žít z hlupáků, kteří pracují a modlí se, pro chytráky.

Možná bude lépe, než bojovat s větrnými mlýny kapitalismu, trhu, vymýšlet nové -ismy a propočítávat jejich parametry a efektivnost jejich ekonomického systému, vytvářet si kolem sebe strukturu sdílených bilaterálních a solidárních vztahů, mít kolem sebe dobrou rodinu, dům či družstvo, přátele, spolupracovníky, sousedy a o vztahy s nimi pečovat. Bez toho, že budeme jako lidé takové vztahy masově vytvářet a pečovat o ně, že budeme budovat vzájemnou blízkost v přirozených nebo inkluzivních organizacích, se nic v naší společnosti nezmění a tekutá společnost nakonec zmizí, vyteče z nádoby a někam se vsákne nebo se vypaří s nepředvídatelnými důsledky. K tomu směřujeme nyní, když jsme to jenom my, kteří se opájíme tím, jaká jsme skvělá individua, nad která není, kterým se musí ostatní obdivovat a sloužit jim.

Samozřejmě, že toto budování společenské struktury zevnitř, od elementů, je sice nutné, ale nepostačující. Nicméně pro takto utvářenou strukturu se daleko lépe hledá její vnější podoba nebo forma, která je často přímo určena spolupůsobením vnitřní společenské struktury a vnějšího prostředí. Pak je možné snadno takovou formu nazvat i nějakým tím – ismem, pokud je to pro určité vědecké a společenské kruhy nevyhnutelné.  

Jsme to výhradně jen my sami, kdož přestáváme být o své vlastní vůli a pro své vlastní pohodlí lidmi, a zároveň tak ničíme lidskou společnost. Je to opět jen a jen na nás samotných, na naší vlastní vůli  a troše úsilí, abychom se znovu stali lidmi a přitom zároveň postupně ustavili lidskou společnost. Společnost párů a jejich vztahů. Opravdu nevím, jestli je otázka, co s individualismem, o tolik lepší než ta, co s kapitalismem. Jenom se mi zdá, že máme na tu, co s kapitalismem, příliš hloupých odpovědí na to, abychom se dobře ptali…

Tohle byla první polemika o dobré otázce v roce 2016. Příště budeme hledat dobrou otázku na téma uprchlické vlny a určitě zkusíme tu skutečně hodně dobrou, která zní „cui bono…?!?“ Ty další otázky budou mimo jiné na téma moderních strašáků naší doby, tak, jak je na nás vytahuje dystopická literatura. Hodnocení lidí pomocí počítačových programů, určování těch správných, eliminace těch nestandardních, neustála kontrola, kyborgové, přeprogramování chování, implantáty na příjem internetu atd. atd. Budeme hovořit o úpadku nebo snad vlně kreativní destrukce, která se přežene světem v důsledku internetu věcí neboli průmyslu 4.0. Velkým strašákem je stav, ve kterém se už nacházíme, totiž, že ani renomovaní právníci nejsou schopni určit, jaké jednání je podle platné právní úpravy zákonné natož správné. Právě odtud pramení ochota předat právo a spravedlnost strojům. Je nabíledni, že úpadkové právo bude mezi pokusnými králíky na řadě mezi prvními.

Rád bych se na samotný závěr zmínil ještě o jednom strašáku, o kterém se budu pokoušet vyprávět příště. Jde o hromadné napadání žen nejen v německých městech o silvestrovské noci. Nejde o hledání viníků, to je věcí policie a soudu. Jde o to, že stačí velice málo, doslova špetka primitivní organizace a máme tady událost, na jejíž zvládnutí nemáme dostatek institucionálních kapacit. Půjde o naši zoufalou neschopnost čelit skutečnému nebezpečí, neschopnost, kterou se snažíme zakrýt okázalou propagandou našich schopností čelit nebezpečím, která již nikdy nepřijdou. Stačí takové tanečky měkkého teroru v nočních ulicích několikrát zopakovat a naše ženy se budou bát vyjít na ulici, což změní náš svět daleko více než tvrdé teroristické úroky s řadou mrtvých. Nejde o mrtvé, jde o objem strachu. A znovu nám schází dobrá otázka…

Tož vzhůru do nového roku 2016, milí čtenáři!!! Kaleidoskop bude s vámi…

   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kaleidoskop úpadku II.

Dnes už podruhé letos pootočíme válcem se zrcadly a sklíčky, kaleidoskopem úpadku, a podíváme se do něj s cílem položit si tu správnou otázku či otázky ohledně uprchlické vlny neboli migrační krize. Pokusíme se vést toto hledání dobrých otázek tak, abychom ukázali, že debata kolem jakéhokoliv problému může být konstruktivní, tvůrčí, a nikoliv nutně destruktivní, ničivé, jak je tomu, bohužel, v naší i v evropské společnosti nejen v případu migrační krize zvykem. Evropou dnes neobchází strašidlo komunismu, ale právě strašidlo destruktivního způsobu komunikace. Je to dáno několika skutečnostmi. Především je to ono příslovečné „tertium non datur“, není třetí cesty, v českém prostředí tento fenomén vyjadřuje foglarovská otázka: koho volíš - Losnu nebo Mažňáka…?!? Je skoro až neuvěřitelné, jak si obě nesmiřitelné strany dané diskuse neuvědomují, že jsou spolu něčím spojeny. Něčím, co obvykle přesahuje svou hodnotou hodnotu sporu, respektive představuje hodnotu jiného typu než je spor, a tou je hodnota podobnosti. Spor může stát jen na podobnosti a měl by utvářet její novou kvalitu, a to v pozitivním i negativním smyslu. Jakmile však přestane spor podobnost, ať již mimoděk nebo vědomě, respektovat a dojde ke zničení jednoho z pólů nebo se oba póly oddělí, pak jsou důsledky těžko předvídatelné.

Debata kolem uprchlíků v Evropě nese všechny znaky diskuse, která páchá více škody než užitku. Podle mého názoru jde o nikoliv poněkud, ale mimořádně nešťastný způsob komunikace, který celkem spolehlivě vykopává stále hlubší a hlubší příkop mezi lidmi, posiluje lidské vášně a iracionalitu. Tento způsob komunikace není jen mimořádně nešťastný, ale doslova nebezpečný protože ničí předpoklady k dohodě, především dobrou vůli. Navíc toto vzedmutí vášní odvádí pozornost většiny Evropanů od toho podstatného, čím Evropa prochází a tím je postupná ztráta obsahu a smyslu nejen evropské integrace, ale smyslu a obsahu Evropy jako nejen geopolitické entity, ale především jako jejich domova. Schází diskuse o tom, co kolem nás mizí, ale o to silněji zní ohlušující ryk pseudodiskuse na téma, co nám údajně přebývá. A stejně jako za podobně hloupou debatou z „Gulliverových cest“ na téma, zda je lepší rozbíjet vejce na tenkém nebo tlustém konci, je i tady slyšet tiché víření válečných bubnů. Neomylným předskokanem násilí je eskalace nenávisti prostřednictvím předhazování toho, kdo na koho doplácí a kdo koho živí. K tomu se jako katalyzátor připojuje tradiční nenávist stojící na náboženství.

Dnes už není pochyb o tom, že stávající způsob evropské integrace, který ztělesňuje současná EU a především její bruselský moloch, a je poněkud nešťastný. Nejen, že Evropu neposiluje, ale začíná rozkládat vše dobré, co bylo na poli bilaterálních vztahů mezi státy a regiony vykonáno. Brusel je neschopný řešit evropské problémy v čase, kdy je to ještě efektivní. Jakákoliv rychlá a účinná reakce na okolní změny je z povahy uspořádání EU a jejich bruselských institucí nemožná. Myšlenka politického sjednocení Evropy na bázi jediného centra, které tahá za nitky a potlačuje a otravuje rozvoj vzájemných vztahů mezi členskými státy, selhala. Evropa vždy byla, je a zůstane uspořádáním síťovým. Jinými slovy, odchod Británie z EU je šancí pro všechny, protože to, co na EU vadí Britům, tedy kontraproduktivní bruselská byrokracie a parodie na demokracii, vadí všem, jenom Britům to teď vadí trochu víc. Dobrým řešením tedy není odchod Británie z EU, ale zrušení nebo alespoň potlačení bruselských struktur EU a přechod  na kvalitativně novou síť bilaterálních vztahů. Brusel však reaguje nesmyslnou šikanou Polska. Zastánci aktuálního centralizovaného způsobu evropské integrace se neustále ohánějí bonmotem Henryho Kissingera, který kdysi dávno prohlásil, že neví, komu má do Evropy zavolat. Nabízejí se hned dva velice silné protiargumenty. Tím prvním je ten, že potíže spojené s tím, že si americký potentát nemá honem s někým konkrétním zavolat, jsou marginální proti potížím, které mohou vznikat z toho, že telefon na evropské straně zvedne nějaký blbec, což je při pohledu na bruselské a berlínské elity více než jen pravděpodobné. Tím druhým argumentem, a ponechám na každém, zda je to k lepšímu nebo k horšímu, je skutečnost, že USA především usilují o to, aby ten, kdo bude zvedat za Evropu sluchátko, byl jejich člověk.

Rád bych zdůraznil, že toto úsilí Spojených států je zcela legitimní v rámci prosazení jejich tradičních mocenských zájmů. Je stále jasnější, že většina nejen bruselských a berlínských elit skutečně je jasně proamerická a cítí se být spíše washingtonskými protektory v Evropě, než samostatně jednajícími autenticky proevropskými politickými osobnostmi. Poválečná evropská integrace byla založena už v úvahách z Bretton Woodu, jejichž výsledkem byla americká představa Evropy jako klíčového místa odbytu pro přebytky nebo naopak deficity americké ekonomiky. Kdo by chtěl snad nějaký důkaz z nedávné doby, nechť si připomene nedávnou otevřenou zakázku Kongresu k tajným službám, aby provedly prověrku evropských politických stran, jestli nejsou z hlediska USA ovlivňovány nežádoucím způsobem někým jiným. Z  bašt evropské politiky se neozvalo ani pípnutí a nepohnula se tam ani myš. Tedy jinak řečeno, základní kameny politické demokracie v Evropě jsou pod kontrolou cizí moci. Protože však nikdo neprotestuje, je evidentní, že taková prověrka je vnímána jako internacionální pomoc, a tudíž že ta cizí moc je vlastně tak trochu našinec. Za těchto okolností je ovšem politická integrace EU velkou potěmkinskou vesnicí.

Dalším důkazem budiž europarlamentní fraška kolem Transatlantické obchodní a investiční smlouvy (TTIP), která má být a také bude dalším potvrzením mocenské dominance USA v euroatlantickém prostoru a potlačením byť nechtěných celoevropských nebo dokonce lokálních emancipačních snah, zejména pak v nových členských zemích, z nichž některým ani po dvanácti letech nedošlo, k čemu se to vlastně vstupem do EU připojily. Nepochopily, že na sebe berou nejen postkoloniální frustraci z „břemena bílého muže“ bývalých evropských koloniálních velmocí, německou frustraci z genocidního chování během druhé světové války a v neposlední řadě frustraci USA ze ztráty pozice světového lídra. Od frustrovaných jedinců nám občas přiletí pár facek, prostě jen tak z „blbé nálady“, a pro politické entity to platí, bohužel, zcela obdobně. Je možná třeba přemýšlet o tom, jestli ona pověstná havlovská „blbá nálada“ je výhradně domácí provenience nebo jestli nemá náhodou širší mezinárodní původ v interferenci několika frustrací, které vyúsťují v poznání, že „lépe už bylo“, což je důvod k blbé náladě jako řemen. Po dlouhých desítkách let, kdy to bylo samozřejmostí a nedílnou součástí generačních snah, se zdá, že už nemůžeme udělat nic pro to, aby se naše děti měly lépe než my. Mnohým se dokonce zdá, že na lepší budoucnost rezignovali dnešní mladí. Ale přes celou řadu dat, která to potvrzují, to pořád může být jenom tradiční mezigenerační skepse.  

Pokud hovoříme o návratu k síťovému uspořádání Evropy, neznamená to, že není třeba v rámci této sítě určité harmonizačních institucí, které by aktivně vyhledávaly, popisovaly  disharmonie v síti a nabízely těm uzlům, kterých se to týká, možná řešení směřující k jejich zjemnění nebo dokonce odstranění. Specializované harmonizační instituce by mohly být rozděleny v různých zemích Evropy. Zbývá otázka, jak „uklidit“ současné bruselské instituce. A právě tady by se mohlo uplatnit ono pověstné česko-slovenské know-how nabyté při odstraňování federálního centra a následného zlepšování česko- slovenských bilaterálních vztahů. Odstranění nadbytečné nefunkční bruselské hierarchie je ale jenom jeden úkolů, jehož splnění přiblíží chování a jednání Evropy realitě dneška. Je patrné, že Evropa se mění, a ať již jsou prognózy jejího budoucího stavu jakékoliv, její budoucí podoby jsou hodně vzdálené od té současné. Současná, nebo snad spíše lehce minulá podoba Evropy, která zůstává v našich představách, je prakticky i teoreticky neudržitelná. Návrat ke struktuře národních států v původním, helsinském uspořádání není dlouhodobě možné. Nicméně stále velmi záleží na tom, jaký si udržíme vliv na proces změny od současné k budoucí Evropě a jeho konkrétní trajektorii. Jednotný československý stát a jeho společnost prokázaly díky dobrému vedení schopnost v rámci ohromné sociální, ekonomické i politické změny projít od reálného socialismu k tržnímu hospodářství ve dvou nezávislých státech, českém a slovenském, po naplánované trajektorii bez zbytečných sociálně ekonomických škod, excesů a zejména násilí.  Řada efektivních vztahů začíná být po necelém čtvrtstoletí obnovována a dochází k novému sjednocování. Nejde zdaleka jenom o školství a sport, ale v neposlední řadě rovněž o obranu a samozřejmě politické spolupůsobení v rámci Visegrádské čtyřky i EU. Je to zásluhou nevelké skupinky lidí z obou stran minulého i budoucího politického uspořádání tehdejšího Československa, kteří si byli vědomi toho, že jakékoliv násilí by podvázalo budoucí rozvoj, který je závislý na týmovém duchu.

To je také minimální úkol pro ty, kteří se rozhodnou ovlivňovat trajektorii změny Evropy v příštích letech a možná desetiletích, jakkoliv ti, kteří to provedou, budou předmětem neúcty a urážek jak těch, kteří profitují ze stávajícího byrokraticko-oligarchického modelu EU, tak těch, kteří  přijdou v budoucnosti již k hotovému dílu, tedy domácí nebo evropské společnosti na novém stupni její dynamické rovnováhy. Nezbude, než postupně vytvořit ze zástupců „staré“ a „nové“ Evropy silný  tým, který by se při nadstandardní komunikaci a nastolení „pravidel moštárny“ tohoto přechodu pokusil Evropu provést nadcházejícím obtížným obdobím. Možná je to marné a možná je to v evropském měřítku dokonce nemožné. Ale je naší povinností se o to pokusit, dokud si myslíme, že k tomu máme dost znalostí, sil a odvahy. Snad bychom měli mít alespoň dost sil to navrhnout. Třeba se někdo přidá. Neřízený přechod k nové budoucí Evropě by mohl znamenat nové masové hroby a v tom lepším případě tlačenici na hřbitově a v každém případě spoustu zbytečného lidského neštěstí.  

Bezpečnostní analytik Jan Schneider, autor „Štein-Schneiderovy sbírky vtipů na židovský způsob“ uvádí mimo mnohých jiných i příběh, který volně parafrázován zní takto: Esesáci vypálí synagogu, kopou do chyceného Žida a křičí na něj: „ Tak, kde máš toho svého Hospodina… žide…hee..?!? Synagogu jsme vypálili, Tebe bijeme a on ani nepípnul. Existuje vůbec…?!?“ „Kouknou“, povídá na to Žid. „Jestli je, tak jim to spočítá, na to můžou vzít jed… A jestli není, tak na co je nám synagoga…?!?“  Na těchto několika řádcích je, alespoň podle skromného názoru, ukryta většina dobrých otázek kolem současné Evropy, EU a evropské integrace. Především je třeba uvést, že díky celé řady důvodů a zejména kvůli nejrůznějším zjednodušením a nejen novinářským zkratkám dochází k záměně formy, obsahu a smyslu či podstaty evropské integrace. Příběh Jana Schneidera nás naopak učí rozlišovat a navíc hledat to podstatné. Synagoga představuje formu, víra obsah a Hospodin smysl, podstatu. Příběh přímo říká, že pokud schází podstata, je zbytečná forma a zcela samozřejmě se mezi nimi a s nimi ztratí i obsah. Lidé si velice všímají formy, a pokud forma trvá, jsou přesvědčeni o tom, že s ní trvá i obsah. Klasickým příkladem mohou být klasické banky, které vystavují na odiv své paláce, ale jejich podstatou je důvěra a obsahem licence na určité finanční operace, které onu důvěru bezpodmínečně vyžadují. Ostatně samotné peníze a cenné papíry vůbec jsou dnes takřka výhradně materializovanou důvěrou. Lidé si často myslí, že dokud stojí palác, tak musí fungovat i instituce a samozřejmě to celé má i nějaký ten smysl.

Zůstává dobrá otázka, proč stojí za to tvořit novou Evropu a předkládat jejím obyvatelům představu společné evropské budoucnosti. Nejen představu o tom, jakou bude mít budoucí Evropa formu, ale důležitější je, jaký bude mít obsah a především smysl. Je samozřejmě věcí diskuse, jak by měla vypadat odpověď, ale východiska, která bychom se přitom měli brát v úvahu, jsou zřejmá. Základním východiskem je skutečnost, že dosavadní způsob integrace selhal, protože od určitého okamžiku začal Evropu oslabovat. Prvním důvodem je  přílišná byrokratizace procesu integrace a druhým je oligarchizace. V jejím rámci dochází k popření v Evropě dosažené úrovně lidskosti, uznání a respektu mezi lidmi, státy a národy, stejně jako hodnoty dlouhotrvajícího míru v Evropě. Tyto hodnoty jsou cejchovány jako brzda evropského rozvoje a následuje její výprodej ve jménu flexibility a maximální exploatace lidských zdrojů pro investory často z jiných kultur. Evropa a současná podoba EU přestává být dobrým místem k životu pro její obyvatele, ale místem pro oligarchy a transnacionální korporace, místem pro kšeft čím špinavější, tím lepší.

Jiný smysl než mír, lidskost, uznání a respekt mezi lidmi a institucemi evropská integrace mít nemůže ani do budoucna. Pokud nepůjde o klidný a důstojný život lidí, o jejich bezpečnost, biologickou a sociálně ekonomickou reprodukci a pocit spravedlnosti, nemá smysl hovořit v politickém nebo sociálně ekonomickém pojetí o Evropě a zůstane jen u pojmu zeměpisného, který se ovšem může časem rozplynout v pojmu Eurasie. Obsahem tohoto procesu nemůže být formální sjednocování ve smyslu jednotnosti, ale spíše ve smyslu jednoty v úctě k základním principům. Jednotnost je namístě technických norem nikoliv společenských a politických názorů. Politická korektnost a její bruselská „eurospeech“ je jedním z velkých zabijáků Evropy, jejích svobod a životního způsobu vůbec. Evropa by se měla stát společným projektem Evropanů, výsledkem jejich tvůrčí spolupráce při řešení společných úkolů a obraně společných zájmů.

Nejlepší otázka v souvislosti s migrační krizí zní: Jaké nové možnosti  v našem projektu „Evropa“ nám migrace přináší…?!? Je to výzva k tomu, abychom si konečně vzali Evropu zpátky z rukou oligarchů a byrokratů...!!!

 

 

 

 

Kaleidoskop úpadku III.

Letos už potřetí otáčíme dětskou hračkou, sklíčka se trochu přesypou a zrcadla nám poskytnou úplně jiný obraz. Připomeňme si, pro většinu čtenářů KONKURSNÍCH NOVIN jistě zbytečně, že rozdílné obrazy mají společný základ, tedy zrcadla, sklíčka a papírovou rouru. Podobně má společný základ většina obrazů, které nám o našem prostředí poskytují média. Jak však už bylo řečeno českým klasikem, Járou Cimrmanem, jsou to jenom obrazy a o jejich významu nelze nic ani naznačovat. Problém je v tom, že nejprve se odpovědná místa snaží tvrdit, že obrazy jsou falešné, že nic podobného nemůže nastat.  Následně v momentu, kdy média začnou obrazy předkládat a ptát se, který z nich nejvíce odpovídá možné budoucnosti, jedná se většinou už o minulost.

V době, kdy budou čtenáři držet v ruce tento Bulletin, bude už několik dní poté, co se summit EU - Turecko bude věnovat spolupráci při zvládnutí migračního pohybu přes Egejské moře. Sedmý březen tak podle politiků i médií z pohledu autora tohoto textu „bude“ a  z pohledu čtenáře textu „byl“ jedním z klíčových dní historie evropské integrace. Skutečnost je taková, že summit může dopadnout jakkoliv - úplnou dohodou nebo naprostým krachem, ale to podstatné spočívá v tom, že za jednacím stolem ani v jednacím sále nebude nikdo, kdo by měl na migrační proces nějaký vliv.

Kolem migrace vzniklo několik mýtů, které celý problém zjednodušují. Jedním z nich je mýtus, že stačí zastavit válku v Sýrii a migrace se zastaví. Druhý mýtus zní, že lze zastavit migranty na hranici mezi Tureckem a Řeckem a třetí mýtus zní, že všechno zvládne dobrá vůle Evropanů pod přitroublým heslem „my to zvládneme“. Do podobné kategorie patří mýtus spočívající v tom, že se snad po skončení nějaké války začnou lidé příchozí do Evropy vracet domů a s tím související celá návratová fáze úvah o tom, že je tam lze vrátit, pokud nesplní nějaká kritéria.

Na summitu EU -Turecko se sejdou především lidé, kteří uvažují v kategorii těchto a dalších mýtů, ale na základě dětinských představ vytvořených v mramorových palácích se život a jeho pohyb nedá řídit. To ostatně nejde skoro nikdy, ale takto se nedá život ani ovlivňovat a dokonce ani žít. Po několikáté v této rubrice připomeňme Aleše Hrdličku a jeho zákony, které říkají, že lidé migrují za lepším cestou nejmenšího odporu. Spouštěčem zdaleka už není jenom válka nebo nějaké konkrétní zlo, od kterého lidé se lidé začnou vzdalovat. Nebylo tomu tak ostatně ani v minulosti, spíše bylo dané zlo zveličováno a zdůrazňováno, aby bylo patrné, že už není návratu, není cesty zpět. Mosty jsou strženy, lodě jsou spáleny.

Dnešek je pak zvláštní především tím, že migrovat je díky infrastruktuře globalizace daleko snadnější, než ještě před několika lety. Moderní komunikační technologie dávají migrujícím lidem ohromnou mediální sílu a chrání je daleko účinněji než jakákoliv ochranka. Lidé neopouštějí své domovy proto, aby někde za nejbližšími hranicemi v uprchlickém táboře několik let vyčkali, až se budou moci vrátit domů a znovu si budou moci vybudovat svou nuznou existenci, kterou jim vezme další válka, ve které je zase budou cizí páni nutit umírat, aby následně přišli další klauni s červeným křížem, dali jim v lepším případě stan, deku a šlichtu do ešusu a řekli jim „čekejte“, než si to my velcí kluci u vás doma vyřídíme, komu vlastně budete patřit. Lidé především stále méně chtějí bojovat za vlast, kterou jim po sebevíce krvavé válce stejně nepatří. Začalo jim být jedno, jestli mají umírat za ty z Londýna, Paříže nebo Moskvy či Washingtonu a rozhodli se dojít podívat, jak si tam vlastně ničitelé jejich domovů a životů žijí. Nová kvalita migrace spočívá rovněž v tom, že mnozí lidé přicházejí s ambicí cílovou destinaci ovládnout. Jsou sebevědomí a cítí slabost společnosti, do které vstupují, a zcela přirozeně se jim zdá přirozenější nastolit vlastní pravidla než se složitě podřizovat cizím. Možnost sebeemancipace a recyklace lidského odpadu tržního hospodářství v novou elitu je ohromným vnitřním motorem migračního toku, který je srovnatelný se stěhováním národů.

Dalším, neméně ohromným, tentokrát vnějším motorem dnešního migračního pohybu jsou peníze a organizovaný zločin, který ho provází od pramenů v horských vesnicích a uprchlických táborech až do evropských metropolí. Naskýtá se prostá otázka, proč na některých místech, kde by logicky měli být, nelze na uprchlíky najít, není po nich ani vidu ani slechu. Je to dáno tím, že v daných teritoriích by uprchlíci rušili nejrůznější bosse, vojáky, ba i pěšáky organizovaného zločinu, při užívání si vydělaných peněz v hernách, bordelech a drogových doupatech. Objem peněz, který se dnes kolem uprchlíků pohybuje, je natolik mimořádný, že v Evropě neexistuje reálná politická moc, která by mohla pomýšlet na to, aby jejich vliv potlačila.

Do třetice platí, že Evropou opět obchází strašidlo, a tím je strašidlo Panevropy. Minimálně v mozcích politiků z klasické karlovské Evropy, která byla pro USA i zakladatelským teritoriem dnešní EU, se nutně musí toulat myšlenky na rozpuštění Evropy národních států, protože jinak bychom nemohli být svědky výroků, svědčících o tom, že jim na současném uspořádání Evropy moc nezáleží.

Někdy se v této souvislosti hovoří o Coudenhove - Kalergiho plánu a na tomto místě si dovolím odkaz:  https://cs.wikipedia.org/wiki/Richard_Mikul%C3%A1%C5%A1_CoudenhoveKalergi.

V návaznosti na tuto základní informaci se sluší uvést, že mezi méně otevřeně propagované panevropské metody k potlačení národních států a zájmů patřila likvidace rozdílů národních genofondů prostřednictvím maximálně možného počtu nadnárodních „kříženců“, včetně vlivu masové imigrace. Šlo o analogii stalinské teze  „není člověk, není problém“, transformované do „není národ, není národní stát“. Ostatně známe přitroublou ideu národa československého, stejně jako ještě větší ideu národa sovětského a podobně měl být formován i národ evropský, Stejně tak víme, že lidé jsou ochotni k určitému omezení  a spolupráci s jinou skupinou, pokud je tato spolupráce oboustranně výhodná. Jakmile se ale na obzoru událostí objevuje asimilace, dávají jednotlivé skupiny zpátečku, a to s veškerou silou, jaké jsou schopny. Dobře si pamatujeme na další principy, které měly v dlouhodobé perspektivě potlačovat národní státy a tím je princip Evropy regionů a princip subsidiarity.

Ve vztahu k summitu EU-Turecko můžeme uzavřít, že v sále bude možná několik lidí, kteří vědí, co je to Coudenhove - Kalergiho plán, a částečně z vlastní blbosti a částečně za cizí peníze, jak říkával Jan Werich, vidí v migrantech posly velkého smíšení genetických informací, jehož nositelé změní pestrou různorodost Evropy v jakousi prapodivnou jednotnou kaši. Kdybych to měl nějak obrazně vyjádřit, tak si představte chuťově bohatou obloženou mísu, jejíž ingredience vám někdo rozmixuje v bujónu nebo kakau a nutí vás k nadšené konzumaci s vírou, že posunul věci k lepšímu. Ostatně „amarouny“ jsou u nás dlouhodobě podobenstvím tragické budoucnosti bez drobných hříšných, leč v podstatě čistých radostí života. Je jistě pouhým souběhem okolností, že NDR je vlastí nejen paní Merkelové, ale rovněž gastronomické zrůdičky zvané „Eintopf“…

V sále nebude nikdo, kdo by měl jakýkoliv vliv na organizovaný zločin, který migraci pohání všude tam, kde už, už hrozí, že by se mohla zpomalit. Možná tam bude několik osob nacházejících se na výplatní pásce migrační mafie a to na obou stranách. Turecké vyhrožování a vydírání otevřením stavidel, není ničím jiným než odmítnutím přiznání, že je zavřít prostě nemohou, protože by museli turečtí politici vrátit pravomoci armádě. Kdo by chtěl opět nějaký ten ilustrativní pohled, pak nabízím Hlavu XXII., kde konec konců bylo jednání americké armády na ostrově Pianosa (a bůh ví, kde ještě) určováno zájmy Milo Minderbindera a jeho syndikátu M&M Enterprises. Rád bych zdůraznil, že okolnosti, že kapitán Yossarian byl Syřan a na summitu jistě zazáří duo M&M v obsazení Merkelová&Mogheriniová jsou opravdu stejně jako další paralely s Hlavou XXII. nebo Švejkem podobnosti čistě náhodné.

Do třetice nebude v sále na summitu EU-Turecko nikdo, kdo by měl sebemenší představu o náhradních motivacích, které by mohla Evropa nabídnout lidem, kteří jsou na cestě nebo se na ni chystají. Nebude tam nikdo, kdo by měl nějaký vliv na stav války v Sýrii, protože tihle borci sedí ve Washingtonu a Moskvě. Z EU zaznívá pochybovačný a přezíravý tón, podobně jako z Turecka. Možná tak jediným výsledkem summitu bude rezoluce proti míru v Sýrii, protože mír přece bere možnost „našim“ islamistickým teroristům bojovat proti zlým Rusům, Kurdům a Syřanům. Jinými slovy, nikdo, kdo by dokázal pracovat s východisky Hrdličkových zákonů, zejména s tím „směřují na lepší“. Bude tam několik lidí, kteří si říkají, že dokážou pracovat s pojmem „cestou nejmenšího odporu“. Myslí si, že stavění bariér je řešením, ale předem vyklízejí pole informační války kolem migrace a ponechávají je hysterickým „vítačům“ a neméně hysterickým „odmítačům“.

Nezbývá, než si znovu připomenout Válku s Mloky a konstatovat, že alegorií summitu EU-Turecko je Čapkova konference ve Vaduzu. Bude zajímavé vidět, kdo všechno na summitu bude za Mloky a špinavý kšeft s nimi, jejich jménem a na náš účet. Ještě jeden summit a z migračního problému bude zlatý věk migrace, podobně jako když se na základě londýnské konvence o právech mloků proměnil problém s mloky ve zlatý věk mloků.

Summit EU - Turecko není jedinou očekávanou událostí v EU, u které platí, že „zítra už znamená včera“. Další podobnou je britské referendům o setrvání Velké Británie v EU. Pokud víme, že kdyby volby mohly něco rozhodnout a změnit, byly by už dávno zakázány, pak o referendu neboli plebiscitu to platí daleko méně. Připomeňme jen, jak si naši méně bystří jižní sousedé zatížení jinou otázkou uzavřeli a zničili jadernou energetiku a nezbylo jim, než z této blbosti udělat národní strategii a škodit všem kolem. U nadcházejícího britského referenda však platí, že je to „prašť jako uhoď“, protože to, čeho bylo dosaženo dohodou mezi EU a Velkou Británií a co bylo Davidem Cameronem prezentováno v Dolní sněmovně jako stav, kdy „budeme mít lepší z obou světů“ nebo „budeme mít práva bez povinností“, celkem spolehlivě vylučuje vnímat Velkou Británii jako člena EU, ale spíše jenom jako  protekčního spratka, který všechno může, ale nic nemusí. Nelze nepoznamenat, že bylo kouzelné sledovat krok za krokem, kterak si britská diplomacie tu pseudoevropskou „namazala na chleba.“ Budeme svědky ohromné kampaně, spekulací, festivalu osobností bude rozehráno velké drama, ale výsledek je už dávno dán. Aby toho nebylo málo, objevily se úvahy o tom, že by po brexitu mohl následovat czechxit. Někteří naši politici včetně premiéra přispěchali s otřepanou frází, že méně Evropy znamená více Ruska, ale zapomněli, že nejde o Evropu, ale o EU, a za druhé na to, že jsme členy NATO a celé řady dalších organizací. Těžko říci, kde se v mozcích našich vyvolených objevila tato zkratka, protože je skutečně velmi obtížné určit, čím nás EU chrání před Ruskem.

To, že na výsledcích referenda skutečně příliš nezáleží, svědčí to, že dohoda, se kterou Británie do referenda vstupuje, už inspirovala a dále inspiruje řadu starých zemí EU k tomu, aby uplatnily podobné restrikce i na svém území, a to především proti občanům z nových zemí EU. Hovoří se o malém Schengenu a o malé eurozóně, vícerychlostní Evropě, zdravém jádru integrace a v neposlední řadě o povinnosti příjemců evropských dotací držet hubu a krok. Smlouva EU s Velkou Británií tak možná znamená i konec EU jako takové a referendová otázka, tedy: „Mělo by Spojené království zůstat členem Evropské unie, nebo ji opustit?" tak poněkud ztrácí na eleganci i smyslu.

Jako perlu v koruně všeobecného zmatení skutečnosti, pojmů a dojmů v prostoru i v čase doporučuji sledovat informační kampaň kolem viru zika. Celé to od počátku připomínalo českou reakci na blížící se finanční krizi, kdy se naši „odpovědní“ jako svatá trojice v obsazení Topolánek, Kalousek a Tůma shromáždili na televizní obrazovce a sdělovali nám, že se nás krize nedotkne, že jsme dobře chráněni. Potom následoval festival našich odborníků, kteří ubezpečovali, že nás se virus v podstatě nemůže dotknout a opakovali několik obvyklých manter v duchu „přání otcem myšlenky“. Jsme svědky neuvěřitelných blábolů ze strany odpovědných. Kvalitou samou pro sebe je výrok ministra zdravotnictví v tom smyslu, že komár šířící virus zika se k nám nemůže v dohledné době rozšířit, ale že byl vloni pozorován na jižní Moravě v lužním lese. Příjezd prvních dvou nakažených občanů do České republiky byl příležitostí pro bulvární spekulace odborníků, politiků i novinářů o tom, co by kdyby. Skutečností je, že o viru zika vědí ti, kteří lezou na obrazovku, sotva z doslechu z druhé ruky. Lidé, kteří vědí, která bije, se totiž novinářům vyhýbají jako čert kříži, takže dozvědět se ze sdělovacích prostředků něco na současné úrovni poznání je skoro nemožné. Zároveň si je třeba přiznat, že drtivá většina z nás na přijetí nebo dokonce využití takových informací prostě nemá dostatečné vzdělání. Nejde ani tak o objem poznatků jako spíše o metodologii poznání, způsob myšlení, který je do obecného lidu vkládán po staletí.

Je to právě tento způsob myšlení, který nám brání vnímat a pochopit dynamiku prostředí, kterého jsme součástí. Nejsme schopni pochopit, že to nejsme jenom my, kteří rozhodujeme o svém pohybu, že mnohdy důležitější pro náš pohyb je pohyb prostředí, se kterým se pohybujeme i my a zároveň má vliv na podobu našeho pohybu. Náš život, tak, jak jej vnímáme, je výsledkem vzájemné reflexe mysli a prostředí. Migrační vlna představuje takovou změnu našeho prostředí, že naše cesty už nebudou takové jako před tím, a lze s úspěchem tvrdit, že je zcela nedostatečně reflektována, a to ani rozumově ani instinktivně. Čím dříve se začneme starat o novou podobu našeho bytí a přestaneme usilovat o obnovu starého nebo na něj nostalgicky vzpomínat, tím dříve přispějeme k nastolení nového uspořádání prostředí, ve kterém budeme moci žít a nebudeme zmítání vlastní hloupostí a nedostatkem intuice jako třtiny ve větru se klátící… 

Velké migrace nelze zastavit. Zkrátka se připravme na to, že budeme žít v nové éře afroevropské kultury. (Umberto Eco, Migrace, 1990)

 

 

 

 

Kaleidoskop úpadku IV.

Třetí pokračování Kaleidoskopu končilo citátem ze závěru eseje Migrace, kterou Umberto Eco napsal v roce 1990, a později byla zařazena do sbírky, která u nás vyšla pod názvem „Poznámky na krabičkách od sirek“. Připomeňme si těch několik slov nedávno zesnulého mistra mnoha řemesel: Zkrátka se připravme na to, že budeme žít v nové éře afroevropské kultury. Od jejich napsání uplynulo více než čtvrt století a můžeme s klidem konstatovat, že jsme tuto výzvu nepochopili, neuchopili, ale naopak ignorovali a dohnali jsme věci tak daleko, že začíná na teritoriu Evropy být spíše reálná představa turkickoarabskoafrické kultury. Budeme hledat odpověď na otázku, co jsme mohli a měli v těch promarněných létech učinit, a co jsme naopak učinit neměli.

K dobrému postupu patří úspěchy i neúspěchy, vítězství i porážky, stejně jako nadšení i malomyslnost. Nejde tu o dosažení jednolitosti, ale o zvládnutí protikladů, doslova o to, naučit se s nimi žít. Tak nějak zní hlavní myšlenka epilogu k Rukověti bojovníka světla od Paola Coelha a možná celé knihy. Dokonalost je velice ošidný pojem a v chápání některých lidí může být i osudná. Připomeňme si, že život je změna a dokonalá je jenom smrt. Papež František ve své loňské encyklice zdůraznil, že bychom neměli ztrácet schopnost přemýšlet o krizi jako o skutečné události a zároveň o příležitosti ke změně. Dodal bych, že důležité je krizi a s ní spojenou změnu žít a nikoliv o ní pouze přemýšlet. Nejde přece o přitroublá volební nebo mobilizační hesla typu „Yes, we can“ nebo „Wir schaffen das“, která jsou sice schopna získat nějaký krátkodobý souhlas a volební hlasy, ale jejich výsledek je bez onoho umění je realizovat a prožívat spíše negativní. Jde o metodologii a technologii poznání a provedení změny v našem prostředí všude tam, kde cítíme, že událost není v souladu s duchem doby, kontextem nebo paradigmatem. Tomuto pozapomenutému umění nebo dovednosti bychom se měli od samého dětství nenásilně učit.

Nejde jen o to, jak dosáhnout změny v tom smyslu, aby se událost neopakovala nebo měla jiné důsledky, ale  zejména jak dosáhnout změny v tom smyslu, aby se událost zopakovala a její důsledky se mohly plně rozvinout a přinést „úsvit nové doby“. Největším uměním je ovšem dokázat rozlišit mezi těmito dvěma případy a zároveň dokázat s oběma pracovat v celé jejich rozporuplnosti.  Nejhorší je „nemyslet o krizi jako o krizi“ vůbec a podlehnout kráse nějakého konejšivého klišé v krásném příběhu. Příběhy mají nad lidskou duší v pozitivním i negativním smyslu ohromnou moc, ale měli bychom je držet na místech, odkud na nás mohou zapůsobit, jen když to sami chceme. V divadlech, knihovnách a na posezeních s přáteli. Moudří lidé říkají, že hluboko v základech naší civilizace je řecké drama, které je největším darem Řeků současnosti. Moudří mužové také říkávali, že Řekům neradno věřit, i když přinášejí dary… Pokud vím, stálo je to život i s jejich dětmi., ale je to zase jenom příběh o Láokoónovi. Mimochodem tento příběh nám připomíná jedna z nejznámějších vatikánských soch světa.

Pokud bych měl poskytnout nějaký obraz či podobenství přístupu k věci, pak bych si dovolil obraz sportovního utkání, například legendárního fotbalového mače Sparta-Slavia. Příliš mnoho lidí je pouhými fanoušky, kteří jdou spatřit vítězství jedněch a porážku druhých. Nic jiného je nezajímá. Nezajímá je ani způsob, kterým je vítězství dosaženo. Zfalšovaná penalta, podplacený rozhodčí nebo zranění spoluhráče, to jim je jedno. Naše barvy jsou předem amnestovány, neboť naše cíle jsou vznešené a prostředky k jejich dosažení jsou jimi předem posvěceny. Jenom menšina diváků chodí na kopanou, tedy na fotbal, kterému navíc rozumí, s vědomím, že prvořadou podmínkou pro dobrý fotbal jsou dva dobré týmy. Takovým lidem je jasné, že dva týmy by se jim brzy okoukaly, a tak k dobrému fotbalu potřebují celou ligu a dále podle míry hloubky poznání kontextu reprezentaci, systém soutěží, děti, mládež a old boys nepočítaje. Tohle všechno skalní fanoušek, kterého zajímá jen úspěch vlastních barev, nepotřebuje, ale zdaleka ještě nepatří k nejhoršímu, co můžeme v dění kolem fotbalového utkání pozorovat. Je tu ještě skupina vlajkonošů, táhnoucích před utkání městy a otravující a ohrožující lidem majetek a život o víkendu, a pak tu jsou rowdies, kterým stačí příslušnost k nějaké skupině jako důvod k agresivitě vůči rowdies druhé strany. Dříve šlo o rvačky na stadionech, nyní dochází k ozbrojeným střetům zcela mimo stadion a někdy dokonce i mimo místo konání zápasů. Přitom vůbec netvrdím, že na fandovství je něco špatného, ale poměrně přesně je možné vyjádřit myšlenku, že začíná být něco špatně v momentu, kdy se kvůli fandění se začíná vytrácet vnímání důležitosti kvalitní hry na různé úrovni souvislostí. Jde o pochopení jednoduchého principu, že jedna ruka netleská…

Na tomto místě je vhodné připomenout i další princip, jehož populární verze zní: „Špatné peníze vytlačují z oběhu dobré peníze.“ V originále „Bad money drives out good“. Nejranější popis obecného jevu lze nalézt ve hře Žáby aténského dramatika Aristofana. Překlad příslušné pasáže zní: „Naše město se chová stejně k mužům i k penězům. Má věrné a ctihodné syny. Má ... mince nezkažené, zlaté či stříbrné, všechny dobře vyražené, prověřené a čistě zvonící. A přesto je nikdy nepoužíváme! Jiné putují z ruky do ruky, bídná mosaz, vyražená teprve minulý týden a označená mizernou značkou. Stejné je to s muži, které známe pro ctnostný, bezúhonný život a vznešená jména. Místo nich dáváme přednost mužům mosazným...“ Poprvé o této zákonitosti rozsáhle pojednal někdy po roce 1377 Francouz Nicholas Oresme, biskup z Lisieux v díle Tractatus de Origine, Natura et Mutationibus Monetarium se stavěl proti úpravám peněz králem pro královo obohacení. Prohlásil takové zlehčování mincí za nespravedlivé a nepřijatelné, protože vede k demoralizaci lidí, narušuje obchod a k odlivu vzácných kovů ze země. Mikuláš Koperník napsal ve svém De Monetae Cudendae: „Není možné, aby mince se správnou vahou a mince zlehčené obíhaly zároveň. Všechny dobré mince jsou hromaděny, roztaveny nebo vyvezeny a v oběhu zůstávají pouze mince zlehčené.“ Tento jev byl nazván Greshamovým zákonem až v roce 1857, kdy ho anglický ekonom Henry D. McLeod připsal siru Thomasu Greshamovi. Byl úspěšným obchodníkem, jako královský zmocněnec radil anglické královně Alžbětě I. v záležitostech týkajících se měnové reformy. Poukazoval na to, že její otec, Jindřich VIII., kvůli zlehčování svých mincí vyvolal pokles směnného kurzu anglických mincí a odliv veškerého ryzího zlata z království.

Ve skutečnosti je Greshamův zákon pouze případem obecnějšího ekonomického zákona, podle nějž není v tržním hospodářství nikdy žádná komodita využita k plnění funkce, kterou může stejně dobře naplnit i komodita levnější. Troufnu si říci, že jde ještě o obecnější zákonitost společenskou nebo kulturní, spočívající v tom, že každá úroveň komunikace má sobě přiměřenou kvalitu svých prostředků. Jde o duální, nikoliv jednostrannou vazbu, která si hledá své optimum. Podle mého názoru má totiž i Greshamovo pravidlo své meze právě tam, kde zlehčovaná měna, jako materializovaná důvěra, přestává být schopna právě tuto roli nositele důvěry plnit. Vzpomeňme jen na český groš, který byl eurem dávno před EMU, ale postupně svou funkci díky zlehčování ztrácel, až ho bylo nutno nahradit po třicetileté válce tolarem. Platí tedy i to, že všechno má své meze, tedy jak zlehčování měny, tak i jednosměrná substituce prostředků komunikace obecně.

Vzájemné ovlivňování úrovně komunikace a jejích prostředků je také mou korekcí zdánlivě beznadějného trendu popisovaného Greshamovým zákonem. Sám velký Tomáš Akvinský se snažil hledat východisko z tohoto pochmurného pravidla a přišel s antitezí, že dobré se světem šíří rychleji než špatné. Jev popisovaný Greshamovým zákonem musel Tomáše hodně trápit, když proti němu vystoupil s takovou prostoduchou razancí. Pro jím tvrzenou skutečnost totiž nelze najít v našem prostředí žádný rozumný příklad, nehledě na to, že dobré a špatné jsou natolik subjektivní pojmy, že jsou často zaměnitelné. Charles Darwin se kromě obrazu kapitalismu volné soutěže určitě držel Tomášova učení, a proto tvrdil, že přežívá to lepší, ergo lépe adaptované. I proto máme na světě daleko více krys a potkanů než třeba antilop a zeber, jak upozorňuje prof. Stanislav Komárek. Ten také upozorňuje na jeden příklad, ve kterém se středověký scholastik se svou tezí „neuťal“. Tím je vyhánění „špatného“ metylalkoholu z organismu „dobrým“ etylalkoholem.

Do třetice všeho dobrého a zlého, říkává se. Jako třetí zákonitost bych rád uvedl již několikrát uváděnou tendenci našeho prostředí stávat se složitějšími a složitějšími včetně následných skokových zjednodušení v podobě spontánních kolapsů. Prostředí je z pohledu složitosti uspořádáváno jednak tak, že si jeho části hledají pro ně výhodnější pozici cestou nejmenšího odporu a jednak  hierarchicky koexistencí podobných méně a více složitých částí a nehierarchicky, kooperací podobných i nepodobných rovnocenně složitých částí. Dále platí, že složitější části prostředí mohou ovládat sobě podobné méně složité části prostředí, ale nemohou bez nich existovat. A na závěr připomenu, že části prostředí bez pestrosti, různorodosti, rozmanitosti, diversity nebo variability nemohou přetrvat ani přežít. Tento soubor tendencí jsme v naší rubrice už několikrát uváděli. Pokud si nyní můžeme dovolit malé shrnutí trendů, kterým čelíme, pak tu máme tendenci k potlačování variability prostředí, tendenci k určité devalvaci komunikačních prostředků, která si časem vyžádá nutnou úpravu, tendenci ke zvyšování komplexity prostředí, která končí v těžko předvídatelném místě a čase kolapsem. Na první pohled se zdá, že tendence potlačování variability a zvyšování komplexity jdou zdánlivě proti sobě, ale není tomu tak. Zvyšování složitosti totiž není provázeno zvyšováním pestrosti a variability, ale právě naopak postupným zamrzáním vazeb a plasticity celého systému. To posiluje nejen potlačování diverzity a variability, ale i devalvaci komunikačních vazeb. Výsledkem je něco, co se dá nazvat stagnací.

Pokud si chceme odpovědět na otázku z úvodu textu, tedy co jsme v uplynulém čtvrtstoletí mohli nebo měli dělat jinak, abychom se teď nepotýkali s problémy, které představuje terorismus a současná migrační krize, pak je možné určitě vyjmenovat celou řadu konkrétních situací podle vzoru „kdybych to byl bejval věděl, byl bych tam byl bejval nechodil“, ale důležitější je pojmenovat určité trendy, který jsme se měli pokusit zachytit, abychom zabránili současnému stavu, který se dá těžko vyjádřit jinými slovy než stres, křeč a stagnace. Projevuje se to mimo jiné tak, že jsme kdykoliv připraveni k vymetání Augiášových chlévů v zásadě kdekoliv na světě, ale ne u nás doma, tedy NIMBY, jak říkají dnešní mladí. Děsíme se představy, že by někdo náš nahromaděný hnůj, ve kterém už dávno nejsme jenom po kolena, vymetl ve stylu velkého Hérakla, protože ono by s tím hnojem mohlo uplavat něco cenného a příjemného včetně nostalgie za vlastním hnojem. Ozývají se hlasy zdůrazňující globální odpovědnost, včetně neuvěřitelně dětinských přestav o snižování teploty naší planety prostřednictvím organizovaného celoplanetárního festivalu odpovědnosti. Přirozené odsouvání odpovědnosti z našeho dvorku na dvorky sousední nevede k ničemu jinému než ke globální neodpovědnosti.

Stará moudrost říká, že problémy, které jsou řešitelné penězi, nejsou problémy. Další moudrost tvrdí, že problémy nelze řešit metodami, prostřednictvím kterých vznikly. Pokud tedy máme odpovědět na titulní otázku, pak je třeba uvést, že klíčem je nenechat společnost nevratně zamrznout a odsoudit ji k pomalému nebo rychlému zániku. V tomto konkrétním případě je klíčové zcela změnit náš postoj celé situaci. Změna postoje spočívá především v tom, že si musíme uvědomit, že problém, ve kterém se nacházíme, není řešitelný penězi. Tupost, se kterou se snažíme ze situace vyplatit, je pozoruhodná. Jen těžko hledat lepší příklad primitivismu ve stylu něco za něco je smlouva s Tureckem, která nebude fungovat, ale i kdyby fungovala, problém migrace nevyřeší žádné peníze.

Naše společnost je však prosáklá vztahy postavenými na něco, za něco. Pokud jsme zobecnili Greshamův zákon až na obecnou úroveň prostředků komunikace, pak musíme konstatovat, že hodnota prostředků současné komunikace evropské společnosti jsou hluboko pod optimem  a bude nutné se vrátit ke komunikaci na vyšší úrovni než je ta, ke které stačí jako prostředky pouhé peníze. Nebude to jednoduché, protože peníze jsou vynikajícím prostředkem komunikace a zcela přirozeně mají tendenci ovládat, další a další komunikační kanály a nahrazovat jejich komunikační prostředky. Přesto je patrné, že na skutečně důležité problémy nestačí a ty je třeba řešit bez nich. V průběhu uplynulého čtvrtstoletí jsme uvěřili tomu, že se můžeme z našich potíží vykoupit penězi, a to byla základní chyba. K tomu je nutné se vypořádat s usilovným neustálým zdokonalováním modelu evropské společnosti, která vychází z přesvědčení, že v základu každé úspěšné společnosti musí ležet liberální demokracie a tržní hospodářství. Bezalternativnost řešení v kombinaci s politickou korektností přispívá k rychlému zamrzání společnosti, její normalizaci a hluboké stagnaci při vysoké křehkosti, která ji činí vysoce zranitelnou.

Shrnuto, podtrženo a s nadsázkou řečeno, žijeme v době, kdy společenské bytí přestalo předbíhat společenské vědomí, protože mu prostě zmizelo z dohledu. Možná je tomu tak proto, že společenské vědomí a na něm postavené rozhodovací procesy v EU jsou oslepovány a paralyzovány politickou korektností, normalizací a bezalternativností, podobně jako před třemi desítkami let v Československu. Řešením je rychlé uvolnění, zvýšení variability a hledání jiných způsobů myšlení. Jde o to vytvořit vzájemně se doplňující dvojice, které by se mohly efektivně spolurozvíjet.

Jenže, kde najít Hérakla, který by vpustil řeky do našeho EUova chléva…?!?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kaleidoskop úpadku V.

Pootočíme letos popáté naším kaleidoskopem a pokusíme se o další pohled na současný stav a vývoj české i evropské společnosti. Pokusím se tentokrát vyhnout nějakému konkrétnímu tématu, jakým byla v minulých pokračováních Kaleidoskopu třeba uprchlická krize.

Klíčovým pojmem tohoto textu bude slovo „nerovnováha“. V našem světě, prostředí, které jsme i nejsme schopni vnímat, nám naše současné poznání říká, že právě nerovnováhy jsou základem jeho uspořádání. Je lhostejné, jak jsou ty nerovnováhy veliké, důležitější je, jestli existuje takové prostředí nebo jeho část, ve kterém se konkrétní nerovnováha stává součástí jeho dynamické rovnováhy. Z toho plyne, že pokud taková nerovnováha tuto vlastnost v daném prostředí nebo jeho části nemá, pak lze konstatovat, že toto prostředí utváří jako vnější vliv. Zbývá poznamenat, že nejjednodušším příkladem dynamické rovnováhy je jediný nebo mezi ostatními páry dominantní komplementární pár nerovnováh. Takový pár bude hrát v následujícím textu důležitou, ne-li klíčovou roli, podobně jako hranice či meze.

Meze jsou tím, co dává věcem podobu a smysl. Někdy jsou příliš zdůrazňovány, někdy jsou naopak opomíjeny, obojí však předpokládá, že jsou rozpoznány a pojmenovány. Schopnost, dovednost a možná umění rozpoznávání hranic a mezí je všemu živému dáno přírodou.  Meze a hranice jsou jedním z přírodních principů, zákonitostí, bez kterých by naše prostředí nemohlo existovat. Meze jsou vyjádřením jeho pestrosti a různorodosti, jejich překračování a měnění jeho variability. Proměnlivost mezí lze obrazně nazvat variabilitou druhého řádu, supervariabilitou nebo metavariabilitou, ale zcela jednoduše platí, že jsou meze a meze mezí, neboť bez mezí by meze nebyly mezemi. Zde je na místě poznámka na téma pojmů jako nekonečno a nula. Odkažme je v čisté podobě do říše matematických instrumentárií, jejichž uznání a povolení středověkými církevními otci umožnilo rozvoj moderní matematiky. Aristoteles před nimi sveřepě varoval a označil je jako ďábelské, v čemž úspěšně pokračovalo křesťanství a zejména Svatá inkvizice.

K mezím a hranicím odkazuje staré řecké slovo krínein., které znamená rozlišovat nebo oddělovat. Z něho máme nejen známé je i odvozené kritiké techné, tedy umění posouzení, které spočívá v dovednosti rozlišovat a poznat rozdíly. Z tohoto jazykového hnízda vyletěla dlouhá řada slov, jakými jsou krize, kritérium nebo kritika. Právě krize je zkušeností diference, něco je jinak a už to asi nebude jako dříve. Rád bych připomenul Seifertův verš …něco překrásného se končí…, který na konce básně nachází svůj doplněk… něco překrásného se začíná… Je zvláštní, že krizi a kolaps spojujeme daleko více s koncem než s počátkem, přesto, že k tomu není žádný objektivní důvod.. Spíše jde o pojmy subjektivní a někdy je obtížné počátek a konec rozlišit vůbec. Nabízí se otázka, kde počíná konec a kde končí počátek, což je například aktuální hledání meze mezí mládím a stářím.

Vše tedy funguje a existuje pouze za určitých podmínek, v určitých mezích. I ty nejjednodušší matematické úlohy mají své podmínky, svá omezení. Totéž platí o veškerých jevech a dějích v živé i neživé přírodě. Podobné je to s transparentností, průhledností či průsvitností. Vše, co je  skutečně autentické a funkční, je netransparentní, chrání si hranicí své vnitřní tajemství či know-how. Hranice chrání tajemství vzniku nové kvality, chrání podmínky a pravidla, za kterých se nepravděpodobné stává pravděpodobnějším. To je jeden z univerzálních principů života od podbuněčné po sociální úroveň a jsou to právě meze v našem prostředí, se kterými je spojen. Povšimněme si, že pokud se nějaký organismus stane transparentním, zpravidla při této příležitosti umírá. Pokud něco skutečně funguje zcela transparentně, pak to znamená jediné. Je to jenom mechanismus, jehož smysl zdroj pohybu a s ním spojené tajemství je zpravidla někde jinde.

Tyto příklady slouží k jedinému účelu, a to ukázat klíčovou roli pestrosti, různorodosti a s nimi spojených hranic a mezí všude kolem nás. Bez nadsázky lze říci, že jde o jeden ze základních předpokladů fungování jak přírodní, tak kulturní evoluce. Pokud nám zůstane ono „jedno“ a je lhostejno, co to je, ztrácíme možnost výběru, možnost najít komplement  a možnost nejít meze, které v onom „jednom“ neexistují. V zásadě každá civilizace má své vysvětlení pro vznik aktuálního světa a všechny vycházejí z „jednoho“… Někdy se onen počátek všeho jmenuje prostě jedno, někdy „tao“ a někdy velký třesk. Vždycky jde ale o singularitu, které dá podobu, obsah a smysl až z ní povstalá dvojice a z ní v dalším kroku vzešlá trojice, popřípadě „en-tice“. Hranice mezi jedním a dvojím je zároveň hranicí bytí a nebytí.

Svět mého mládí byl duální, bipolární ze své podstaty díky existenci toho, čemu se říkalo svět socialismu nebo světová socialistická soustava. Po pádu tohoto světa zazněla  Fukuyamova teze o konci dějin, protože jediný správný liberálně demokratický kapitalismus zvítězil. Fukuyamovi zcela nedošlo, že jde o vítězství Pyrrhovo a ono vítězné „jedno“ nemůže existovat samo o sobě. Brzo se začalo mluvit o multipolárním světě, ale ten nemůže fungovat bez toho, že by ono „multi“ bylo postaveno na dvojici, která by byla jeho zdrojem a dávala mu smysl. Liberálně demokratická levice a pravice nebyly  schopné původní duální společenský motor nahradit, protože především levice přestala existovat v tom smyslu, že rezignovala celospolečenské cíle a soustředila se na obranu menšin, k čemuž posléze v jiné podobě degradovala i pravice a obě přenechaly prostor politice bez hodnot ověšené cenovkami, které říkají, za kolik se její představitelé dají koupit, aby ještě více usnadnili penězoměncům bez odpovědnosti zničit společnost v jakémkoliv měřítku. Ze stejné kategorie jsou kardinální omyly multikulturalismu a monokulturalismu, které prostě nemohou být z povahy věci vedoucími principy společenského uspořádání. Často to končí tragicky nejen pro společnost, ale stejně tak pro spoustu jednotlivců a jejich rodin. Multikulturní i monokulturní společenství mohou samozřejmě ve společnosti existovat a fungovat, ale jenom jako její součásti zvyšující žádoucím způsobem její různorodost.

Bipolární svět před více než čtvrtstoletím skončil a základní poučení z tohoto konce spočívá v tom, že pokud prostředí dlouho dominuje jedna dvojice, platí, že ať už je stupeň jejich antagonismu, kompetitivnosti nebo komplementarity jakýkoliv, pokud se jedna komponenta dvojice vyčerpá, ze scény odchází dříve nebo později i ta druhá. To, co je důležité, je podoba zániku takové dvojice, do jaké míry je pro prostředí, kterému dříve dominovala, devastující. Asi nejhorší je, když se vztah ve dvojici změní z určitého stavu rovnováhy nebo dynamické rovnováhy do sebeposilujícího chaotického víru, který způsobí růst dvojice a jejích komponent, jejichž hranice se začínají stírat a vytvářejí komplexitu, „nade všechny meze“, kdy vyčerpá a doslova vysaje všechny zdroje v širokém okolí a potom se zhroutí sama do sebe a zavalí všechno kolem. Příkladem může být především šílenství klasické nebo občanské války, v přírodě jsou takovým jevem vzdušné víry, ať již menší tornáda nebo větší hurikány nebo cyklony. Před časem jsme na tomto místě v cyklu „Čas sluhů a dluhů“, v časti I. a II.“ hovořili o sebeposilující se komplexitě dvojice dluhů a peněz, která dokáže ve spojení s manipulací mnohé zničit, stejně jako v trojici s důvěrou mnohému pomoci.

Zvrhnutí se nerovnováhy a jejích polarit prostřednictvím pozitivní zpětné vazby, jehož příkladem může být i zhoubné bujení, není ovšem jedinou možností zániku nerovnováhy. Další možností je totální vítězství homeostáze neboli negativní zpětné vazby, v důsledku čehož dojde k zániku nerovnováhy bez úvodní eskalace. Je to jako uklidnění vodní hladiny nebo jako když hromadou písku zasypete sousední díru. Příkladem může být různě dramatické zhroucení plánovaných ekonomik východního bloku, včetně té sovětské. Tyto „státní monopolní kapitalismy“ v různé míře na jedné straně navršily ohromnou hromadu přebytečných zásob nepotřebných výrobků a hned vedle ní vykopaly jámu ohromného deficitu poptávky po potřebných výrobcích. Nakonec se tahle nerovnováha nedala uregulovat ani plánem, ani bilancí ani stranickými usneseními a mocenskou represí. Obrazně řečeno došlo k vyrovnání poslední instance, hromada se začala sunout do jámy a mohlo se začít znovu, byť v různých zemích s různě čistým stolem, ovšem bez určující, dynamizujcí dvojice nerovnováh. Hezkým obrazem toho, co nastalo, je také teze, že plánovaná statně monopolní hospodářství snědla sama sebe. Bohužel, s vaničkou se vylilo i dítě, protože už nikdo neměl chuť dále obhajovat, studovat a rozvíjet plánování a vše bylo vloženo do neviditelné ruky trhu, která si v ničem nezadá s „jitrnicí, jakou svět neviděl.“ Teprve v poslední době se plánování do ekonomiky začíná pomalu vracet a slovo „plán“ přestává být slovem sprostým.

Nerovnováhy a potenciály, které jsou s nimi spojeny, jsou zdrojem možných změn našeho prostředí. Právě jejich prostřednictvím jsme schopni naše okolí vnímat, pozorovat a popisovat. Je možné konstatovat, že naše prostředí je nejen časoprostorovým uspořádáním nerovnováh, ale zároveň i fázovým prostorem vlastních změn. To, co pozorujeme, je do značné míry dáno našimi schopnostmi a zkušenostmi, jako jednotlivců a zároveň příslušníku konkrétních společenství. Jeden ze zakladatelů etologie Jakob von Uexküll, nazval na počátku 20. století takto vnímané prostředí umweltem. Naše propojení s prostředím je vždy omezeno jenom na některé jeho kvality a prostřednictvím nich také hledá se svým prostředím porozumění. Pro pochopení nabízím volnou citaci Wernera Sombarta o něčem obecně dobře známém, tedy o lese. …les jako objektivně daný umwelt neexistuje. Existuje les hajného, les lovce, les botanika, les turisty, les dřevaře, les romantika, les malíře, les sběrače borůvek, les houbaře, les perníkové chaloupky nebo Červené Karkulky. Počet těchto významů se znásobí, když si uvědomíme, kdo všechno je schopen vnímat své prostředí a máme tu kupříkladu les jelena, les sojky a přes les smrku, dubu a hřibu se dostaneme až k lesu jednotlivých bakterií. Každý ze zmíněných významů „les kohosi“ je jiný. Dodám jenom, že Uexküll nebyl úplným fanouškem Darwinovy teorie a byl zastáncem daleko více mechanistického pojetí chování jednotlivých umweltů, které odsoudil k věčné neměnnosti, a označil je jako klávesy na varhanách, na které hraje příroda svou symfonii. Uexküll formuloval jako možný cíl vědy odhalení partitury, podle které příroda hraje. I to svědčí o tom, že Darwinovu teorii, která je postavená na tom, že pevný plán, ale ani cíl neexistuje a predikovatelnost celého evolučního procesu je sporná, Uexküll vnímal kriticky. Dnes jsme pronikli daleko hlouběji do propojení kulturní a přírodní evoluce a víme, že umwelty se mění podobně jako genotypy a genofondy neustálou vlastní reinterpretací a tlakem na inovace. Víme, že taková partitura prostě neexistuje a z evolučních Darwinových varhan se čas od času linou disharmonické zvuky sice velmi nelibé, leč nepominutelné. Dochází k důležité syntéze vnímání kulturní a přírodní evoluce a snad dojde i k překonání jejich vnímání jako toho dobrého, tedy přírody, a zlého, tedy kultury. Tato úvaha je naprosto obecná a směřuje k samému řádu světa. S úlevou můžeme konstatovat, že žádný řád neexistuje, aristotelovské i osvícenské paradigma zřejmě neplatí a že naše prostředí se neřídí našimi přírodními zákony. Jenom objekty a modely, včetně těchto zákonů, jsou záležitostí naší vůle, zatímco přirozený svět a jeho věci existuje nezávisle na nás. Význam jakéhokoliv poznání tak závisí na jeho výkladu, příběhu, naraci. Je to mimo jiné rána i pro zastánce všemožných spikleneckých teorií, které neustále odkazují na skutečnost, že „to tady někdo řídí“.

To, co je na umweltech vztahujících se k jednomu pojmu důležité, je to, zda jsou nebo nejsou nějak propojené, zda tedy tvoří nebo netvoří nějakou komunitu od úzce propojených rodin a až po řetězce v jedné linii. V případě nepropojení může vzácně dojít k tomu, že dojde ke zničujícímu střetu „kdo z koho“, ale daleko pravděpodobnější je naprosté míjení a nekomunikace. Tak se vytvářejí, mění a přetvářejí také významy a pohledy na společnost. Důležité je nalézt správnou a pokud možno úplnou strukturu umweltů. Existuje například společnost ovládajících, společnost ovládaných, společnost distributorů moci a společnost redistributorů moci. Pokud jsou tyto umwelty propojeny a jsou spolu schopny navzájem koexistovat a komunikovat, pak společnost funguje, přičemž klíčovou dvojicí je samozřejmě pár ovládající a ovládaní. Rychle se zvyšující nerovnováha mezi nimi, ať již z důvodu mocenských nebo majetkových, nebo naopak absence či selhání distributorů a redistributorů moci mezi nimi vede ke zhroucení daného společenského uspořádání. Zvláštním případem je situace, kdy se umwelty ovládajících a ovládaných začnou míjet, přestanou mít dostatek společných prvků, které by umožnily komunikaci. Tímto způsobem se s negativními důsledky pro společnost mohou samozřejmě začít míjet i generace nebo jiné skupiny lidí, ale míjení ovládajících a ovládaných je pro každou společnost klíčové.

Dnes začínáme být nejen v EU svědky toho, že se ovládaní s ovládajícími začínají míjet. Umwelt evropských institucí nemá s umweltem evropských států nebo dokonce umweltem evropských občanů v zásadě už nic společného. Je to nerovnováha velmi nebezpečná a může být zdrojem nejen systémových kolapsů, ale i skutečného úpadku Evropy.

Na samotný závěr si dovolím aktualitu, která slibuje novou podobu švýcarské společnosti a tudíž i spoustu nových umweltů zdaleka nejen v rámci Švýcarské konfederace. 5. června se uskuteční již druhé celonárodní referendum o rovném nepodmíněném příjmu. Bylo by dobré, aby význam tohoto aktu byl v české i evropské společnosti pozitivně přijat a neskončilo to jen tradiční závistí. Je to samozřejmě i velké téma politické, ale bez občanské iniciativy zdola se neprosadí.  

 

 

 

 

Kaleidoskop úpadku VI.

 

Kaleidoskop se otáčí už pošesté, ale tentokrát zkusíme do trubičky přidat pár nových sklíček a podívat se, jaké nové obrazy a jejich symetrie se nám před očima ukážou. Jak jsem naznačil v závěru minulého pokračování této rubriky, ve Švýcarsku proběhlo první celostátní referendum o zavedení nepodmíněného základního příjmu (NZP). Jeho iniciátory byli švýcarští intelektuálové, kterým se takový způsob rozdělování společenského bohatství zdál jako rozumný a před čtyřmi lety vyvolali tzv. lidovou iniciativu. V referendu se více než pětina hlasů vyslovila pro toto řešení, což je porážka aritmetická, ale rozhodně nikoliv neúspěch. Je to další významný krok na cestě ke změně společenského modelu. Už samotné vnesení podobné otázky do veřejného prostoru a společenského diskursu je činem hodným respektu a úcty. Zároveň to svědčí o vyspělosti a kultivovanosti švýcarské společnosti jako celku i jednotlivých jejích komunit. NZP nebude jediným sklíčkem, které dnes k těm starým přidáme.

 

Švýcarsko není zdaleka jediným teritoriem, kde se podobná myšlenka prosazuje, ale je zatím jediným státním celkem, kde postupná občanská iniciativa zdola dospěla až do všelidového hlasování. Na Wikipedii je pod heslem „Základní příjem“ dobře uspořádaná základní informace, včetně toho, v jakém stadiu jsou diskursy v jednotlivých zemích a jaké přístupy k základnímu příjmu jsou možné, včetně negativní daně, jejímž ideovým otcem mimochodem byl Milton Friedman. Pro nás bude nejzajímavější zkušenost z Finska a nizozemského Utrechtu, kde se zavádějí pilotní projekty NZP v příštím roce. Charakteristické pro EU je to, že se v ní nepodařilo před několika lety sebrat ani milion podpisů na podporu NZP, aby se jím musely orgány EU zabývat. Oligarchická eurobyrokracie se děsí podobného přístupu, který se obejde bez armády neuvěřitelně drahých darmožroutů, rozdělující drobky z panského stolu mezi lidi, podle klíče, který zná jen ona sama. Ve většině národních států státní, oblastní i místní byrokrati za svými bruselskými vzory nikterak nezaostávají.

 

Náklady na celý nesmyslný a nespravedlivý přerozdělovací systém jsou možná vyšší než objem peněz, které tímto způsobem doputují ke skutečně potřebným. Je to rovněž důsledek neschopnosti evropské levice a inteligence obecně, ty se dlouhodobě orientují takřka výhradně na menšiny a menšiny menšin, ale udělat něco pro většinu lidí je ani nenapadne. Občany ani nenapadne, že by mohli chtít něco jiného než almužnu od předraženého byrokrata.  Neptají se  po tom, zda by neměli mít příjem z přírodního i kulturního národního bohatství, ať již přímo, nebo z nejrůznějších koncesí a licencí k jeho využívání. Mají hrůzu z toho, že je to moc sociální nebo dokonce socialistické. Jestli je to rozumné, spravedlivé a solidární se raději nikdo neptá.

 

V tomto textu nejde o to, jestli je NZP sám o sobě správný nebo ne. Tak, jako cokoliv jiného, není a nemůže být ani tento přístup jediným a univerzálním lékem na veškeré neduhy současné společnosti. Strach ze ztráty sociálních kompetencí, problematika nezaměstnanosti a nezaměstnatelnosti, rostoucí hromada „lidského odpadu“ bez možnosti jeho recyklace v podobě resocializace, neustále rostoucí sociální náklady a transfery, které přitahují hrabivé politiky a úředníky, jejich pasáky a obchodníky s chudobou, kteří chudobu jen systematicky prohlubují, aby zvýšili sociální transfery, ze kterých prostě a jednoduše kradou peníze nás všech, určené potřebným. K tomu je nutné připočítat nenasytnost černých pasažérů a parazitů společnosti, kteří nevynechají žádnou možnost jak přídělový systém oklamat a podojit ještě jednou lépe a radostněji. To vše tvoří začarovaný kruh, ze kterého není úniku. NZP minimálně skýtá naději být oním mečem Alexandra Velikého, který rozetne gordický uzel, zbaví celý zlodějský a nespravedlivý přídělový systém jeho neurčitosti a náchylnosti k svévoli a korupci tím, že nároky jednotlivce budou přímo dány. Dosavadní lokální zkušenosti o tom sice svědčí, ale to však ani zdaleka nestačí. NZP musí nejen nabídnout celou škálu možností, jak s ním naložit nejen jako s dávkou určenou ke spotřebě, ale také jako s investicí, pojištěním, spořením atd. atd., ale především nemůže zůstat jako společenská změna příslovečným „kůlem v plotě“. Klíčové bude dokázat je propojit s dalšími procesy zakládajícími nové pojetí fungování společnosti.

 

Zmiňovaný pojem „lidského odpadu“ je volen záměrně ostře a nekompromisně, protože je načase trochu otřást nejrůznějšími více nebo méně nazelenalými skupinami a jednotlivci, kteří vymýšlejí neustále nové a nové metody jak recyklovat to, co nepotřebují a vyhazují, popřípadě vylučují jednotlivci, aniž by se jen na chvilku pozastavili nad tím, jak resocializovat to, co vylučuje současná společnost, a to jsou nejen jednotlivci, ale celé skupiny živých lidí. Ekologů se tato problematiky týká snad jenom v okamžiku, kdy tito vyloučení lidé hledají zdroje obživy v popelnicích, kontejnerech a na skládkách, kde se mísí s obecným odpadem všeho druhu. Je načase tyto lidi postavit do středu pozornosti politiků a elit, protože jenom společnost, která nevyhazuje lid, je skutečně lidská, chcete-li humánní. Humanistické a rádoby lidskoprávní žvásty jsou k ničemu, pokud podstatná část společnosti žije z odpadu a sama se odpadem stává.       

 

Společenská změna, spojená s NZP, se musí vypořádat se svou motivační rolí především tam, kde jednotlivec ztratí práci. Propojení NZP například s dánským systémem uspořádání pracovního trhu "flexcurity" může přinést celou řadu synergických efektů. Připomenu, že „flexcurity“ ve své podstatě znamená možnost okamžitého ukončení pracovního poměru v soukromém sektoru s následným bezprostředním přesunem do sektoru veřejného s tím, že pokud dotyčný jedinec vykonává určité pravidly dané činnosti, jako veřejné práce nebo rekvalifikace, je mu zachován příjem až do výše devadesáti procent až po dobu čtyř let. Pochopitelně existuje cela škála variant, ale podstatou je právě onen bezproblémový transfer mezi soukromým a veřejným sektorem a maximální snaha po zachování společenského statusu a lidské důstojnosti jednotlivce. Obecně se dá říci, že jenom v nejhlubší krizi po roce 2008 překročila průměrná délka pobytu v systému „flexcurity“ jeden rok. Lidé se navraceli na pracovní místa nejen do soukromého sektoru, ale našli další uplatnění i ve veřejném.

 

Neméně důležitou otázkou je problém černých pasažérů a parazitů společnosti. Černým pasažérem budeme označovat jedince, kteří se nepodílejí na tvorbě společenského bohatství a veřejných statků, pouze je užívají, a parazity budeme označovat jedince, kteří společnosti aktivně škodí. Právě konflikt mezi tvůrci hodnot a příživníky je základním rozporem současné postmoderní společnosti. Jde především o pocit spravedlnosti ve společnosti, protože prvním požadavkem na spravedlivé společenské uspořádání je právě eliminace černých pasažérů. V menších společenstvích se jejich členové hlídají navzájem. Stejný je základní úkol všech společenských institucí, které mají na starost spravedlnost ve společnosti. Pojem „parazit“ je zde používán ve výhradně negativní konotaci „společenského škůdce“ a je na místě omluva parazitům přírodním, kteří jsou většinou užitečnější, než se může na první pohled zdát.

 

Rozpory mezi jednotlivými skupinami tvůrců materiálních, nemateriálních nebo duchovních hodnot jsou často uměle vyvolávané právě mocichtivými parazity podle pravidla "rozděl a panuj" a je možné je překonat všestranným rozvojem společenské různorodosti a především uvědoměním si základní antagonistické linie ve společnosti. Ta vede jednoznačně mezi tvůrci a parazity a nikoliv mezi tvůrci odlišných hodnot a statků. Závažným problémem je stále větší objem lidského odpadu, který za sebou současná postmoderní společnost zanechává a nedostatečný zájem jejích elit na jeho politické, ekonomické a především sociální rehabilitaci a recyklaci. Právě k této resocializaci může NZP v kombinaci s „flexcurity“ významně přispět tím, že nedovolí jednotlivci dopadnout tvrdě na samotné dno a ztratit veškeré prostředky obživy. „Flexcurity“ mu navíc neustále ponechává možnost nezůstat jeho čistým konzumentem.

 

Je správné pokusit se odpovědět na otázku, jak problém černých pasažérů a parazitů společnosti řešit. Stojí za připomenutí, že nejstarším řešením černého pasažérství a parazitismu bylo vyhnání z tlupy, což se rovnalo většinou trestu smrti. Další metody známé z dějin dávných i nedávných, bohužel, stejně jako ze současnosti, jako genocida, koncentrační tábory, trestanecké kolonie, vyhnanství a jiné způsoby násilné eliminace, třídní nenávist, kulturní a civilizační střety, čištění a "očišťování" společnosti a vytváření masových hrobů nebo paralelních společností Homo sacer nejsou žádným řešením. Navíc se dnes ve společnosti parazité i černí pasažéři mísí se zmíněným "lidským odpadem," nepotřebnými lidmi, kteří nevyhovují aktuálnímu duchu doby a požadavkům trhu, a migranty všeho druhu. Problém se, zejména ve vyspělých společnostech, v dohledné době prohloubí díky čtvrté průmyslové revoluci, která rychle zlikviduje více než polovinu současných pracovních míst a ohrozí zejména méně kvalifikované obory. Vznikne rychle velká skupina lidí, u kterých bude ohrožena jejich důstojná existence. Tyto často prolínající se sociální skupiny je prakticky nemožné zřetelně odlišit a úsilí o takové odlišování dále neúměrně zvyšuje nejrůznější náklady na určení "spravedlivé „sociální podpory. Možnost poskytnout každému členovi společnosti NZP je potom řešením, spravedlivým právě ve své rovnosti a predikovatelnosti.

 

Na druhé straně, takový systém nerozlišuje dostatečně mezi tvůrci a skupinou černých pasažérů. Jak již bylo řečeno, každý člen společnosti by se mohl rozhodnout, zda a jakým způsobem chce svůj příjem použít, jestli konzumovat, investovat nebo spořit. Lidé, kteří se programově rozhodnou žít jen z tohoto základního příjmu a nehodlají vstoupit ani do systému „flexcurity“, ani se jinak dobrovolně podílet na tvorbě hodnot, by měli být postaveni před volbu, zda pro ně má význam, aby měli zároveň občanská práva, když se záměrně vyhýbají občanským povinnostem. O společných věcech by měli rozhodovat vždy jen držitelé zájmů, kteří mají v daném rozhodování co ztratit. Usvědčení parazité nebo dokonce ti, kteří parazitismus otevřeně deklarují, by měli ztratit nejen občanská práva, ale ve zvláště závažných případech parazitismu i svůj majetek a konečně i NZP. Je důležité zdůraznit, že až na důslednou izolaci parazitů, jde o systém plně průchozí a otevřený, který stojí na svobodné vůli jednotlivců a jejich rodin kterým zůstává trvale přístupný systém „flexcurity“ a jsou zabezpečeni NZP. Výběr kvality jejich lidské důstojnosti záleží na jejich rozhodnutí a jejich vztazích, které dokážou vytvořit a získat v jejich rámci potřebné uznání a zmíněnou lidskou důstojnost.

 

Celý takto navržený systém je společenskou inovací vysokého řádu a je na místě otázka, zda se vůbec může podařit něco takového v současném světě a zejména v současné Evropě prosadit. Už zmiňovaná neúspěšná tzv. Evropská iniciativa z roku 2013 napovídá, proč to bude zejména v EU tolik obtížné. EU a zejména její orgány jsou byrokraticko-oligarchické struktury, jejíž protagonisté dělají vše proto, aby neztratili moc nad distribucí demoralizujících almužen, prostřednictvím kterých ovládají celé skupiny obyvatelstva. Zejména zemědělství, které eurobyrokrati a jejich pasáci rozvrátili natolik, že se dnes bez dotací už prakticky nemůže obejít. Zemědělci bývali samostatní, byli solí země i svých obcí, dnes připomínají feťáky, s třesem čekající na dotaci jako na dávku. Totéž platí ve větší či menší míře o celé řadě dalších profesí a odvětví. Nejnebezpečnější je tlak na rozvrat obcí a především rodin, kterým sociální inženýři a byrokrati EU střihu, mluví nejen do podoby partnerských vztahů, ale zejména do vztahu k jejich vlastním dětem. Z EU se tak pomalu vytrácí život, přirozený vývoj a převládá sociální inženýrství, se kterým se zcela přirozeně ze společnosti vytrácí svoboda nebo, možná ještě lépe řečeno, volnost. Svoboda je často uváděna jako základní hodnota, ale svoboda je pouhý potenciál, ze kterého mohou povstat společenská různorodost a společenský pohyb. Právě variabilita je pravým opakem jednotnosti, ke které EU tlačí sociální inženýrství a volnost je pravým opakem dotačního nevolnictví.

 

To vše sebou nese základní riziko zániku. Tam, kde se živá komunikace mění ve zvyky, rituály a ty se postupně vyprazdňují, až se stávají pouhým folklórem, ležícím zcela mimo čas a prostor.  Dochází k zamrznutí celého systému, který nejprve ztratil svou tvárnost a postupně i pružnost, které představují dva způsoby, jak systém, je celkem lhostejné, zda jde o lidské společenství, stádo zeber, hejno ptáků nebo ryb, les nebo louku čelí vnějším vlivům. Je velmi obtížné tento trend obrátit a od zamrzajících společenství se vrátit k pružnosti nebo dokonce k tvárnosti a nerozvrátit přitom společenství od základu tak, že přestane být samo sebou a jeho členové začnou vymírat. Známými motory totálního návratu a následného rozvratu bývají revoluce, epidemie a velké přírodní katastrofy, včetně klimatických změn. Navržený systém společenských změn, stojící na NZP, „flexcurity“ a zásadě „společenství bez černých pasažérů“ s cíleně odstupňovanou eliminací a izolací černých pasažérů a parazitů má nepochybně potenciál zastavit „zamrzání“ lokálních společenství a obrátit pohyb k obnově větší volnosti a z ní plynoucí různorodosti a rozmanitosti, jako významného zdroje pohybu, existence a fungování libovolného společenství. Zamrzlé společenství bez různorodosti nefunguje, naopak, postupně zaniká a vymírá nebo je zničeno naráz vnějším tlakem.

 

To vše je samozřejmě také bez  záruky. Zánik současného poněkud nešťastného způsobu evropské civilizace se aktuálně zdá pravděpodobnější. Máme ale stále možnost trend otočit, utéct z patové nebo spíše už matové pozice a otevřít si nové, mnohdy netušené pole možností a příležitostí pro hru zvanou život. Nová hra-nové štěstí…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kaleidoskop úpadku VII.

Posedmé se náš kaleidoskop pootočil a připomínám, že jsme do něj v minulém pokračování zkusili pozměnit složení sklíček, ukázat nové možnosti a zvýšit variabilitu našeho prostředí. Jenom málokdy se stane, že učiníte nějaký myšlenkový experiment a ten se vám vzápětí ukáže v reálném životě. V tomto případě dostala Evropská unie, kterou jsme jako organizaci označili jako ohroženou zamrznutím a zánikem, darem z nebes výsledek britského lidového hlasování o vystoupení z EU, známého spíše pod zkratkovým slovem „brexit“. Těsný výsledek ve prospěch odchodu skýtal velkou naději, že pokud bude na obou stranách francouzského La Manche, česky Rukávu, a britského  The Channel, česky Kanálu, dostatek zdravého rozumu, dokážeme udělat ze skomírající zdechliny EU něco aspoň trochu k světu. To, co v posledních týdnech probíhá, však naplňuje nejhorší možná očekávání občanů EU, a to jak vůči EU jako celku, tak co se týče schopností jejích současných vůdců. Týká se to jak Evropské komise a Europarlamentu, tak i Evropské rady, jejíž členové, lídři členských států, vykazují obdivuhodnou tupost.

Existovala celá řada rozumných přístupů k tomu, co se stalo. Některé z nich souvisí se skutečnými prazáklady nejen společenského ale dokonce i slušného a hlavně lidského chování. Pokud se někomu v naší společnosti něco nepříjemného, neboli „faux pas“, stane a navíc je to našinec, člen klubu, pak je psanou i nepsanou zásadou takovou záležitost přejít mlčením nebo vhodnou konverzací na neutrální téma. Osvědčené je počasí nebo cokoliv, co bylo dnes ve zprávách. Platí totiž, že gentleman nikdy neříká druhému gentlemanovi cokoliv, o čem je přesvědčen, že daný gentleman ví, vědět má nebo dokonce vědět musí. Představa, že přijdu k někomu, komu právě praskly kalhoty, a sdělím mu to,  je otřesná. Ještě horší by bylo, kdybych to učinil způsobem, který k danému „faux pas“ přitáhne pozornost všech okolo. Úplnou katastrofou by pak bylo, kdybych začal organizovat vyhnání dotyčného nešťastníka z klubu, protože my s pevnými švy na kalhotách mezi sebou přece taková individua nestrpíme. Nejlépe pak za situace, kdy dotyčnému kalhoty praskly poté, co jsme ho požádali, aby se nám pro něco sehnul, nebo jsme mu podrazili nohy. Zdá se vám to nevychované, nekulturní, hrubé a nepřijatelné, milí čtenáři…?!? Většině z vás jistě ano, zejména pokud jste se jakkoliv dotkli v životě problematiky etikety nebo dokonce kurzů tance a společenské výchovy. Přesto jsme tohoto všeho svědky v chování a jednání nejen Britů, ale především zástupců Evropské unie v míře vrchovaté a v každém ohledu překračující hranice nejen dobrého vkusu, ale i zmíněného zdravého rozumu.

V návaznosti na velice těsný výsledek referenda ve prospěch odchodu Velké Británie z EU podal snad z částečně pochopitelných politických důvodů demisi její premiér. Nepochopitelná už ale byla rezignace britského komisaře v Evropské komisi, navíc komisaře pro finance. Referendum neobsahovalo žádnou klauzuli o své závaznosti, neřkuli o tom, že znamená okamžité vystoupení z EU. Článek 50 Lisabonské smlouvy, který hovoří o vystoupení země z EU, musí být kompetentními orgány dotyčné země nejprve aktivován a pak následuje minimálně dvouletá lhůta a země opouští EU až po uzavření příslušných smluv. Grónsko tak opouštělo EHS blahé paměti asi čtyři roky. Velká Británie je bez všech dalších pochybností minimálně po celý tento a příští rok nepochybně řádným členem EU se všemi právy a povinostmi. Kdyby vše běželo tak, jak předpokládá Lisabonská smlouva, dal by se předpokládat její odchod někdy kolem roku 2020. Kdyby se všichni chovali rozumně, EU by se poněkud změnila a členství Velké Británie by v ní bylo zachováno.

Namísto toho se zdá, že bude rozbita nejen EU, ale i samotná Velká Británie, protože hysterické síly na obou stranách uchvátily vyjednávací pozice a rozdmýchávají intenzivně nenávist. V čele tažení proti Británii jsou samozřejmě její odvěcí nepřátelé Francouzi, kterým se Francie rozpadá pod rukama, a Němci, kteří rovněž chtějí Brity ponížit, jak je to jen možné, a vnímají to jako odvetu za to, že Velká Británie má jen málo porozumění pro německé chování. Je zvláštní, jak málo v EU vadí, že Němci, kteří povraždili ve dvacátém století desítky miliónů Evropanů, z nichž drtivá většina byly civilní oběti, bezostyšně rozhodují, kdo co v Evropě může a kdo ne, co je a co není morální a správné. Británii vadí i kontinentální, opět Německem nadiktovaný, přístup k migraci, a Německo tudíž aktivně vytlačuje Británii z EU. Berlín vyhrožuje, že když v tom nebude Brusel dost aktivní, dá se do vyhánění Británie sám. To, co je zvláště smutné, je to, kolik se k těmto ubohým protibritským náladám přidalo českých politických trpaslíků, premiéra, ministra zahraničních věcí a řadu europoslanců nevyjímaje. Ti všichni se připojují k hysterickému europokřiku „seberte se a táhněte“ nebo „tahle večeře byla poslední…“ Ve Velké Británii rovněž začal čas zúčtování. Okamžitě vyrazily vpřed skotské nacionální elity, které začaly na straně jedné připravovat nové referendum o skotské samostatnosti a na straně druhé skotské euroelity chystají zneplatnění či zneuznání britského referenda a brexitu jako takového. Irské elity začaly okamžitě hovořit o sjednocení Irska a osamostatnění celého ostrova na Londýnu. Jediným britským územím, kam jakoby pobrexitová hysterie nedolehla, je zatím Wales.

V něčem se však kontinentální i ostrovní hysterie spojily. Spojily se nejen v obsahu, ale i ve formě, na které se podílely jak občané a elity, ale chytla se toho i média. Šlo o útok proti slabým neprivilegovaným občanům unie. Proti starým, chudým a nevzdělaným. Útok byl veden ze strany mladých, bohatých-většinou bez vlastní zásluhy a údajně vzdělaných - tedy lidí s jakýmsi cárem papíru dokládajícím dosažené terciární vzdělání v nějakém obskurním oboru v rámci boloňského systému. Bylo to pozoruhodné sledovat i v našem českém prostředí, zoceleném neustálými urážkami samozvaných elit a celebrit reprezentujících ten jediný správný názor vůči voličům Miloše Zemana, kteří jsou neustále vykreslováni médii jako společenský odpad. Jsou otevřeně označováni za hlupáky, chudáky a starce, kteří ničemu nerozumí a nenechají se pohnout k jedinému správnému názoru ani celebritami a intelektuály, jako jsou Mádl s Issovou. Je signifikantní, že ti, kteří urážejí staré, chudé a nevzdělané nejen celoevropsky, ale i národně, regionálně a ve vlastních rodinách, jsou zároveň těmi, kteří mají plná ústa multikulti, tolerance, otevřenosti až vlezlosti k migrantům a menšinám všeho druhu. Brexit odhalil, že EU není projekt pro Evropany, ale jenom pro elity a pak pro ty, kteří jsou ochotni s nimi bezvýhradně souhlasit. Zároveň se ukázala ubohost obojích, protože vylévat si vztek na fyzicky, sociálně a mentálně slabších je už na hranicích, jestli ne za hranicemi lidskosti. O nějakém smyslu pro čest, fair play, o uznání porážky nemůže být ani řeči. Pokud připustíme generační podobu hlasování, a jistě to je možné, pak je třeba konstatovat, že zázračná generace dvacátníků a třicátníků se všemi těmi komunikačními zázraky byla poražena lidmi, kteří dosáhli na přelomu šedesátých a sedmdesátých let skutečných společenských změn a možná i proto jsou k módním trendům opatrnější a znovu dokázali prosadit svoji podobu změny.

Ublížený pláč mladých, bohatých a vzdělaných a jejich agrese vůči slabším, jsou důkazem toho, že tato generace nemůže ani Evropu ani cokoliv jiného odpovědně vést. Prokázala, že pro ni je řízení a vedení aktem násilí a nekompromisní obrany jediného správného názoru, toho jejich. My starší, nevzdělaní a chudí víme, že řídicí systémy mají mít schopnost odebírat neurčitost z vybraných bodů řízených systémů, využívat tuto získanou neurčitost ve svůj prospěch a dbát o její neustálý dostatek jako podmínky společenského pohybu. Hysterie a agrese proti slabším ukázala, že v EU nejde o demokracii, ale potvrzení přání elit. Prostor variability, který se brexitem otevřel a představoval naději pro Evropu, která by mohla trochu změnit svůj oligarchicko-byrokratický model řízení, je třeba co nejrychleji zašlapat, zničit a památku na něj vymazat. Vlády členských zemí se až na řídké výjimky předhánějí v prohlášeních, že ony žádná referenda nepřipustí a o unijních otázkách už vůbec ne. V čele rektálních alpinistů běží, jak jinak, český premiér. Europarlament vítězně přijal regulaci emisí u zahradních sekaček a EK vyhrožuje, že brexitu pocítí i Švýcarsko a Norsko, že se už dál s nikým mazat nebude. Smutný pohled je i na slovenského premiéra Fica, ze kterého se stal s přechodem června v červenec důstojný evropský státník šířící moudra na úrovni ředitele zeměkoule. Robert Fico nyní hlásá  myšlenku, že EU nemá alternativu, čímž připomíná legendární bláboly, že kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si je vytvořit, ten o spočinutí naší české či slovenské kocábky v bezpečné náruči Třetí říše nebo ten o tom, že se  Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Je všeobecně známo, vždycky se k těmto dokonalým bezalternativním řešením nějaká ta alternativa našla. Bude to tak i s EU a rovněž s Ficem, který se sám cítí bezalternativním. Snad jen on a jeho pár věrných si nepovšimlo, že jsou skutečným vládcům Evropy nejen na obtíž, ale především k smíchu.

Nejde však jen o něho. Nelze se vyhnout ani obecné poznámce na margo evropských socialistů a sociálních demokratů a jiných pseudolevicových sil v Evropě, kteří na obranu osočovaných neprivilegovaných ani nemukli, Sobotku a Fica nevyjímaje. Znovu se ukázalo, že socialisté v Evropě již dávno nejsou subjektem, zdrojem a spolutvůrcem společenského dění, ale pouhým jeho objektem, produktem či výtvorem. Jako produkt se samozřejmě stávají velmi rychle a skoro zákonitě zbožím, které je potom na trhu dostupné každému, komu se hodí a kdo má dostatek peněz. Nikoliv nadarmo se říká, že sociální demokracie může vládnout jenom tehdy, když je to výhodné pro oligarchy a velké byrokraty. SMER a ČSSD jakož i Fico se Sobotkou jsou toho zářnými příklady. Vlády sociální demokracie připravují svými absurdními kroky ještě úrodnější půdu pro nastupující vlády neoliberálů, které v sobě mají daleko více autenticity, i když už to také není to, co to bývalo. Politika ztrácí svou autenticitu v rámci EU obecně a je pouhým nástrojem oligarchicko-byrokratického bruselského systému moci.

Připomínám v této souvislosti myšlenku Hannah Arendtové z Původu totalitarismu, že největší pohromou pro člověka je, že již nepatří k žádnému společenství. Současná EU, postavená čistě na finančním zisku pro její oligarchicko-byrokratické elity, dává stále jasněji najevo, že nám všem neprivilegovaným hrozí nebezpečí vyloučení ze společenství, kultury a civilizace, do nichž jsme se narodili. Praktickou ukázku jsme zažili nyní, když nám bylo jasně naznačeno, že ti, kteří nesdílejí názory elit, do Evropy nepatří. Ti nejstarší z nás si dobře pamatují, jak toto provozovali v třicátých letech Němci, kteří postupně „zvláštním zacházením“ eliminovali z árijské společnosti mentálně postižené, nemocné, socialisty, Židy, Slovany a potom každého, kdo se jakkoliv znelíbil. Evropské elity a jejich služebná média za potlesku mladých, bohatých a vzdělaných postavily v krátké době kolem starých, chudých a nevzdělaných společenský plot, který si svou nepropustností v ničem nezadá s tím osvětimským. Znovu se ozývají názory, že některé lidské životy mají menší cenu než jiné a některé jsou vůbec nehodné k žití. Když si nějaký hňup pověsí na krk hakenkrajc, tak ho pronásledují až do třetího kolena, ale když nažehlený kravaťák s divizní univerzitou, dvěma leasingy a hypotékou uráží a ponižuje neprivilegované, tak bojuje po boku Junckera, Schulze, Merkelové a Tuska za evropskou věc. EU ukázala po brexitu svou pravou antihumánní tvář a údajná evropská levice, jako produkt integračního procesu proti tomu ani nepípla. My, neprivilegovaní, bychom se měli mít na pozoru a už z pocitu ohrožení založit na svou obranu hnutí evropských neprivilegovaných, protože poslední agrese vůči nám byla tak ostrá, že je jenom otázkou času, kdy nás zase poženou privilegovaní do lágrů, tentokrát nikoliv virtuálních. Navíc EU a její elity dnes jasně formulovaly, o koho stojí a kdo je jim na obtíž.

EU se měla po brexitu chytit za nos, pokusit se kvantifikovat odpor k současné podobě integrace i v ostatních zemích a nabídnout širší paletu členství nejen pro státy, ale i pro regiony a nadnárodní organizace. Současný způsob „všechno nebo nic“, „ber nebo nech ležet“, „nebudeš-li poslouchat, táhni“ je z dlouhodobého hlediska neudržitelný a zcela bezperspektivní. Celá mantra takzvané udržitelnosti je od počátku zcela mylná, protože to, co se nerozvíjí, co není v pohybu a nemá dost volnosti, to dříve nebo později neodvratně zaniká. Nicméně stále existuje naděje, že brexitový kamínek vypadlý z absurdní naleštěné konstrukce potěmkinské bruselské věže uvolní další a další celá ta oligarchicko-byrokratická protievropská konstrukce se zhroutí. Může někomu ublížit, snad může někoho i zabít, ale zabrání se tomu, abychom z té věže byli ovládáni nikým nevoleným panstvem, které nás už teď pořád peskuje, kárá a osočuje kvůli naší vlastní nedokonalosti, nekompetentnosti a zejména neochotě dřít na ně do úmoru ještě více než dosud. Neustále něco optimalizují a zdokonalují a ničí tím nejen vše živé, ale i život sám. Chtějí nás neustále registrovat, evidovat, sledovat a čipovat. Ohrožují nás jimi vyvolanou invazí migrantů, které chtějí používat na potlačení naší svobody a volnosti. Už nyní existují v Německu seriózní návrhy na to, aby „lidé s migračním pozadím“ pracovali v policii a jiných státních službách.

Naděje však umírá poslední a existuje i v Dantově Pekle, byť nápis na bráně hlásá opak. Existuje i v EU, i když se nám to při pohledu na potácejícího se Junckera příliš nezdá. Lidé by neměli propadnout beznaději a měli by systematicky rozšiřovat kolem sebe prostor svobody a volnosti.

Jeden za všechny a všichni za jednoho…

 

 

 

 

 

Kaleidoskop úpadku VIII.

Tradičně začneme připomenutím, že se náš kaleidoskop pootáčí poosmé a nabízí nám nový obraz, novou barevnou skládačku toho, co se kolem nás děje. Tento text bude věnován tomu, zda můžeme něco říci o tom, co je za obrazy, které se nám prostřednictvím našich smyslů, vědomí i podvědomí nabízejí. Připomenu jen dva klasiky. Prvním je český génius Jára Cimrman, v jehož díle se praví, že vidíme jen obrazy a nemůžeme ani naznačovat, a druhým je sám Platón, v jehož Ústavě najdeme podobenství o jeskyni, slunci a úsečce. Zatímco scéna z Cimrmanovy hry Vizionář a pohled statkáře Hlavsy do kamen, kde vidí na bráně dolu Terezka slova Petr Bezruč, jsou notoricky známé, Platónova podobenství jsou na tom o trochu hůře, a proto si dovolím několik laických poznámek.

Podobenství o jeskyni říká, že lidé nevnímají  skutečnost přes obrazy, ale přes pouhé odrazy, stíny, protože sedí spoutaní v temné jeskyni, čelem ke stěně a jediné z čeho mohou na realitu usuzovat, jsou stíny, které jim promítá na stěnu světlo ohně za jejich zády. Pohříchu se zdá, že to musí být především jejich stíny a pak stíny něčeho, co existuje mezi nimi a ohněm. Podobenství pokračuje obrazy osvobození člověka a možnost je obrácení k ohni, přičemž člověk touží odvrátit zrak a dále hledět na pouhé stíny.  Dalším obrazem je vyvlečení člověka z jeskyně na slunce, kde má možnost vidět realitu nejúplněji a jeho touha po návratu do jeskyně. V rámci podobenství o slunci jsou ideje popisovány jako sluneční světlo, které mohou nejlépe pomáhat nasvěcovat a odhalovat realitu. Mezi nimi je vůdčí ideou idea Dobra, která je podobná samotnému Slunci. Podobenství o úsečce je potom něčím jako grafickým znázorněním nebo obrazovou paralelou podobenství o jeskyni a rozděluje a pojmenovává jednotlivé možnosti a instrumentária poznání. Nechci unavovat dalším laickým popisem a doporučuji čtenářům bohatou literaturu na tato témata a krásné zážitky při přemýšlení o nich. Vždyť nikoliv nadarmo se říká, že základy západní civilizace jsou ztělesněním Platónových myšlenek.

Dnes, po mnoha staletích od dob Platóna, tyto otázky před námi zůstávají ležet na stole v zásadě tak, jako ležely tenkrát. Jsou to věčné otázky a hledání odpovědí na ně je neobyčejně plodné a zároveň inspirující. Současná doba je, bohužel, stále více charakterizována tím, že některé otázky jsou v rámci EU nejen nevhodné, ale dokonce už i nepřijatelné. Kdo se nemůže ptát, nemůže se ani dozvědět to, co doopravdy potřebuje. Naopak dostává přehršel informací, které podle názorů samozvané vrchnosti nejen potřebuje, ale ke všemu mu ještě musí stačit. Jde o jedno z nejhorších násilí páchaných na lidské svobodě, je to cesta do otroctví. Je to něco, co nám odebírá právo být subjektem, zdrojem společenského dění, a ponechává nám roli objektu či produktu tohoto dění. A pokud jsme produktem, zákonitě směřujeme k tomu, že se stáváme pouhým zbožím v lidské podobě, tedy otroky,

Pokud se nyní vrátíme k otázce z úvodu a začněme jednak hledat a pojmenovávat to, co je zdrojem obrazů, odrazů a stínů reality, co je oním světlem, které nám je přináší, a jednak se ptát, zda můžeme týmž médiem a instrumentáriem nahlédnout realitu. Zdá se to triviální, ale obávám se, že tak úplně jednoduché to asi nebude a možná, že právě tady bude ležet jeden ze „zakopaných psů“. Když si totiž uvědomíme byť jen úplné základy všeobecně známých klíčových fyzikálních teorií dvacátého století, kterými jsou teorie relativity, kvantová teorie a teorie chaosu, a nedávné objevy Hicksova bosonu a gravitonu, pak se nám začne prostý argument, že naše smysly nám přinášejí realitu poněkud sypat. Nejde jen o výsledky neurověd a mapování mozku, které nám začínají stále bolestněji připomínat, že naše přemýšlení a předvídání je spíše zdůvodňováním již proběhlého. Dokonce se začíná v opravdu vzdělaných kruzích proslýchat, že ani povaha světla není taková, jak ji popisují učebnice optiky, jen se prý ještě neví, jak moc je to jinak. Slova umírajícího rabína „všechno je jinak…“, jsou v některých dobách zvláště aktuální a o naší době to platí měrou vrchovatou.

Klíčem k poznání reality je právě to, čeho se nás mocní tohoto světa a jejich kamarila snaží všemi možnými způsoby zbavit. Je to účast na jejím utváření. Máme jako živé bytosti přirozené, nezcizitelné právo na to, aby nám svět patřil. Záleží jen na našich dovednostech, aby se toto právo stalo realitou. Svět reálně patří jen těm, kteří jsou schopni se svými praktickými činy uvědoměle spolupodílet na jeho utváření. Ostatní zůstávají pouhými objekty manipulovanými silami svého prostředí. Přidání jediného kamínku do mozaiky reality, vytvoření další možnosti budoucího stavu, vytvoření nové životní niky, je něco jako malý zázrak. Každý z nás má možnost být stvořitelem, protože náš svět, jeho možnosti a budoucí potenciál vznikají neustále právě tady a teď. Okamžik stvoření světa trvá tak dlouho jako svět sám a to dává každému možnost stát se Stvořitelem. K tomu potřebujeme dobře znát sami sebe a k tomu sami v sobě najít tu správnou podobu svého kamínku, kterým můžeme k podobě našeho prostředí přispět. Náš příspěvek k podobě reality totiž musí být v maximální míře autentický, a tudíž je totiž zcela nutně částí nás samých. Autenticita je dána naší schopností bránit se manipulacím, které přicházejí z našeho prostředí. Stále častějším zdrojem manipulací je úzká skupina parazitických deprivantů, kteří sami sebe považují za nadřazený lidský druh. Nic sebelépe zprostředkovaného nám nemůže pocit účasti na stvoření a s tím spojené poznání skutečnosti dát. Pár předchozích řádků zní možná trochu nadneseně, při troše pozornosti a zamyšlení najdeme takřka zázračný vliv autentického podílu na utváření reality nejen ve většině základních mýtů a jejich derivátů v podobě pohádek, ale můžeme se na celý problém podívat i optikou všedního dne.

Všichni známe obecný pojem volný čas. Je spojen nejen s prostou představou toho, že si „mohu dělat, co chci“, ale je předmětem popisu a zkoumání celé řady společenských  věd, jako jsou psychologie, sociologie, ekonomie, a v neposlední řadě je i součástí politických programů. Je úzce spojen s pojmy, jako jsou svoboda nebo volnost. Mnozí si pamatujeme, jak nám bylo slibováno, že s postupujícím technickým rozvojem a všeobecným pokrokem bude klesat pracovní doba a bude se zvyšovat fond volného času, uvolní se tvůrčí potenciál atd. atd. atd. Množství i kvality lidí, kteří se otázkou volného času v lidských dějinách zabývali, ukazují na jeho důležitost pro úvahy o společenských změnách. To si velmi dobře uvědomovali mocní, kteří se snažili a snaží zachovat status quo ve svůj vlastní prospěch. Pro ně byl, je a bude volný čas jejich „poddaných“ největším nebezpečím. A nejnebezpečnější disidenty jakéhokoliv mocenského systému jsou ti „poddaní“, kteří volnému času rozumějí, umí ho uchopit a využívat. Volný čas má sice svou kvantitu, která představuje možnost, ale kvantita je přímo spojená s jeho kvalitou a ta závisí především právě na tom, jestli této možnosti porozumíme nebo zda jsme dokonce tak dobří, že ji umíme vytvořit.

V mé výchově dominovalo úsloví, že kdo pracuje a nelelkuje, nemyslí na hlouposti. Musím říci, že se mi tento tlak rodičů i prarodičů ve velice útlém věku zvrtnul do poznání, že kdo pracuje a nelelkuje, časem asi nemyslí vůbec. Od té doby jsem k práci, kterou dělám pro někoho jiného a z cizí vůle velice ostražitý a souhlasím s Lucií Bílou, že taková práce „je duše žrout.“ K tomu bych na druhé straně rád přidal své pozdější poznání, že jakýkoliv společenský systém může fungovat jenom proto, že v něm fungují lidé a to se bez práce prostě neobejde. Do třetice se k tomu připojilo přesvědčení, že žádné společenské uspořádání nemůže fungovat, pokud jsou v něm lidé nuceni jednat v rozporu se svými zájmy, že lidi prostě nejde nadlouho někam dokopat, a to ani do dobra. Tyto podmínky lze splnit, pokud lidé budou mít k dispozici dostatek volného času a budou s ním umět naložit tak, aby měli oprávněný pocit, že jsou součástí reality, která je obklopuje., že se ve svém prostředí cítí dobře, protože ho spoluutvářejí a tím i důvěrně poznávají.

Současná praxe mocných v boji s volným časem je velice prostá a spočívá ve vytvoření jejich vlastního imaginaire, což je obecně představa o uspořádání světa a jeho klíčových hodnot. Imaginaire dnešních mocných a jejich deprivantů má tři základní komponenty. Tou první je hospodářský růst, jako řešení všech společenských neduhů, druhou je nakupování jako lék na veškeré individuální neduhy a recept na štěstí a tou třetí je nedodržování předchozích dvou jako vysvětlení všech přetrvávajících neduhů. Je to jednoduché a skvěle to funguje. Pokud to vztáhneme na náš volný čas, tak zjistíme, že pro něj není místo, protože čas se rozdělil na čas vydělávání peněz a na čas utrácení peněz a jakýkoliv zbylý čas je důvodem toho, proč dvojice vydělávání a utrácení nefunguje. Už naše pomyšlení na volný čas je nejlepším důkazem naší viny, důkazem toho, že jsme zhřešili proti danému imaginaire. A volný čas v plném smyslu slova je hříchem smrtelným. Je úplně jedno, že toto imaginaire nemá s realitou takřka nic společného, svou jednoduchostí dokáže ovládnout naše mysli a stále více z nás říká: „ano, taktový je náš svět a toto je ten správný přístup k životu.“

Tento obraz světa a jeho fungování se opírá mimo jiné o skutečnost, že mocní deprivanti naší civilizace si přivlastnili a zdeformovali evoluční teorii, ze které si vybrali to, co se jim hodí a podporuje individualismus, egoismus na úrovni každého jedince a zároveň podvolení se jejich vyšší moci. Označili to nejen za pravdivé, ale dokonce za správné. Tím dosáhli obdoby propagandistického obrazu marxismu-leninismu, který jak známo je správný, protože je pravdivý, a je pravdivý, protože je správný. Zůstává záhadou, proč se levicové síly nikdy ani nepokusily podobně zužitkovat druhou stranu jedné evoluční mince, kterou je altruismus a dualismus, a spokojily se s pohrdlivým odsudkem v podobě fráze o nepřijatelnosti sociálního darwinismu. Přitom by právě sociální darwinismus ve světle současného poznání měl být pevným bodem společenského uspořádání, především proto, že evoluce sebou nenese žádné hodnotové nebo dokonce morální poselství. Evoluce je, jaká je, a utváří bez jakéhokoliv sentimentu budoucnost života v každém okamžiku jeho trvání, což nám dává onu výše uvedenou možnost být spolustvořitelem. To platí o evoluci přírodní, stejně jako o evoluci kulturní, jejichž společným jmenovatelem je reinterpretace paměti a zkušenosti. Sémiotické vztahování se k přijímaným informacím leží v základu evolučního procesu. Život je zrozený, tělesný, sémiotický systém s dějinami.

Porozumění lidské přirozenosti ve světle evoluční teorie, tomu, že jsme živé bytosti a jsme charakterizování touhou po společenském uznání, která představuje určitou, okolnostmi podmíněnou rovnováhu mezi egoismem a altruismem, touhou po poznání a touhou po spiritualitě, nám může pomoci identifikovat prostředky, jimiž bychom mohli dosáhnout některých společenských a politických cílů, právě tak, jako určit možné náklady a výnosy takového počínání. Především jde o to, že evoluční teorie může pomoci určit pásmo vysoce pravděpodobných standardních řešení bez manipulativních a ideologických deformací. Gregory Bateson psal o tom, že mezi posvátnem, poznáním a krásou se i andělé bojí a lze doufat, že se v tomto prostoru se bojí i mocní deprivanti, protože jejich imaginaire je tupé, ošklivé a přízemní. To neznamená, že není účinné, ale čelit mu podobnými odpuzujícími imaginaire, například neomarxistickým nebo tím, které prosazuje tzv. „nová levice“, nevede rozhodně k cíli. Navíc platí, že čím je imaginaire vzdálenější realitě, tím dříve ho konfrontace s realitou zlikviduje.

Je to právě neschopnost politiky a politiků domluvit se na uvedeném pásmu vysoce pravděpodobných standardních řešení bez manipulativních a ideologických deformací, která je zdrojem současné společenské a politické krize v Evropě. Populismus není v tomto smyslu ničím jiným, než úmyslným ignorováním reality a možností standardních řešení a prosazování v zásadě libovolných imaginaire, které se mají stát realitou v okamžiku, kdy pro ně bude hlasovat nebo po nich volat a uctívat je velké množství lidí. Jde sice o principiální omyl, ale skutečností je, že dnes už je obtížné rozeznat, co je politika a co je populismus. Oba pojmy jsou dnes obecně hanlivými a volně zaměnitelnými nálepkami. Měli bychom si uvědomit, že pokud budu slova politik nebo politika hanlivým výrazem, pak bychom si měli vzpomenout na ostrakizaci prostitutek, andělíčkářek, hrobníků, rasů, katů a spousty dalších osob a profesí, kterými je sice pohrdáno, ale jsou pro společnost nepostradatelnými.

V souvislosti s dnešním textem lze pojmenovat ještě jedno imaginaire, které je naprosto mimo realitu a rozvrací uspořádání společnosti a vede ji k úpadku. Tím je imaginaire průhlednosti, průsvitnosti neboli transparentnosti. Stojí za ním velmi lákavé představy většiny primitivů, že když budou něco vidět, tak tomu budou také rozumět a také, že když na něco vidí, tak je to v zásadě dobré. Když se podíváme na eurounijní tažení za transparentnost, můžeme konstatovat, že počet jejich věrozvěstů a věřících narůstá. Přitom transparentnost je symbolem smrti a zániku všeho živého, transparentní mohou být snad jenom hodinky a jiné mechanismy, tedy když si řádně připlatíme. Stručně řečeno, nic autentického nemůže být transparentní. Platí to i o společnosti jako celku. Je to právě transparentní mechanismus řízení, který požadují mocní od svých správců jimi porobených území a společností. Náš boj za společenskou transparentnost, je zápasem o zničení její autenticity a tím i možnosti podílet se přímo na tvorbě našeho prostředí a tak ho skutečně poznat.

Dnes se hodně hovoří o Průmyslu 4.0., kde komunikují stroje se stroji a také stroje s lidmi a lidé se stroji. Je načase si klást otázku, jak bude fungovat komunikace lidí s lidmi ve Společnosti 4.0., ve které pomalu, ale jistě začínáme žít.

 

Kaleidoskop úpadku IX.

Deváté pootočení naší dětské hračky se sklíčky, zrcadly a světlem začneme na počátku řecké antiky, někde před rokem 2500 před Kristem. Pamětníci mezi čtenáři této rubriky, tedy, pokud se takoví vůbec najdou, si pamatují, že zářijová pokračování bývala věnovaná Řecku. Pokusím se na tuto tradici navázat a přitom zůstat věrný tématu minulého pokračování, tedy pokusu o odpověď na otázku, jak hluboko lze proniknout do tajemství a hájemství reality. Začnu tedy u známého a v této rubrice oblíbeného presokratika Hérakleita z Efesu, který kromě legendárního výroku o tom, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky proslul i řadou dalších, mezi nimiž zvláštní postavení zaujímá „fysis kryptesthai fílei“. Jde o pouhá tři slova, ale kolik přinesly v následujících pětadvaceti stoletích různých překladů a jejich interpretací. Ostatně ono výšeuvedené nejznámější rčení pochází z pouhých dvou slov – „panta rhei“, jednoduše přeloženo- „vše plyne“. Fysis je v kontextu Hérakleitovy doby něco jako podstata, přirozenost, podoba věci anebo proces jejího povstávání, vznikání, zrození či růstu. Fílein pak znamená něco mít pozitivní vztah k něčemu, ať již jde o osobu věc nebo činnost. Kryptesthai pak obecně znamená učinit něco hůře poznatelným, a to od významu zašifrovat, ve smyslu kryptologie, skrýt, zahalit, až po kryptesthai ve významu umřít, zaniknout nebo pohřbít, od slova krypta.

Nechci tady provádět jazyková a filosofická cvičení na dané téma, nejsem ani jazykovědec ani filosof, a navíc jiní to zvládli skoro dokonale. Kdo by se chtěl nechat unést proti proudu času do časů Hérakleitových a zase zpět, tomu doporučuji knihu Pierra Hadota „Závoj Isidin“ s podtitulem „Esej o dějinách ideje přírody“. Ambicí toho textu je spíše navázat na předposlední odstavec minulého textu, ze kterého připomenu jen několik fragmentů.

…lze pojmenovat ještě jedno imaginaire, které je naprosto mimo realitu a rozvrací uspořádání společnosti a vede ji k úpadku…tím je imaginaire průhlednosti, průsvitnosti neboli transparentnosti…transparentnost je symbolem smrti a zániku všeho živého, transparentní mohou být snad jenom hodinky a jiné mechanismy, tedy když si řádně připlatíme… nic autentického nemůže být transparentní…boj za společenskou transparentnost, je zápasem o zničení její autenticity a tím i možnosti podílet se přímo na tvorbě našeho prostředí a tak ho skutečně poznat…

Živé organismy, nejen jako jednotlivci, ale rovněž jako skupiny mají oproti neživým mechanismům nebo strojům a soustrojím a jejich linkám jednu velmi podstatnou vlastnost. Nemají svého tvůrce a mají svá tajemství. Stroje mají své plány, technologické a montážní postupy a na jejich konci se skví v celé kráse. Mají své tvůrce, konstruktéry, technology, montéry.  Živé organismy a jejich společenství nic takového a nikoho takového nemají. Přesto zůstávají alegorie stroje nebo mechanismu jako metafory života jedním ze základních omylů naší doby. Nejsou to jen laikové, kterým se taková metafora líbí, je přitažlivá pro celou řadu vědců a sami biologové říkají, že ani oni sami nejsou úplně imunní. Představa živého organismu jako stroje je přitom jednou ze základních bariér pochopení toho, co je podstatou živého, toho, co je život. Je nesmírně lákavé napsat například tyto věty, podobně jako jeden velmi známý a zcela nepochybně moudrý český spisovatel asi před třemi lety. Je to pravda až hrozná, že všechen život, který vidíme, jsou vlastně živé strojky: pohybují se, stýkají se, množí se, ale to všechno bez sebevědomí a jen z té ohromné poslušnosti být, hýbat se, nějak i zvučet, sdružovat se v trsy, vybírat si místo z navykle hluché potřeby. Je to stará známá věc, že vrcholem života ve známé části vesmíru je člověk. Stejně tak je ale docela zábavné si představit, jak NASA hledá mimozemský život podle údajně oficiálně uznané definice, která zní: Život je samopodpůrný chemický systém schopný darwinovské evoluce. Nejsem úplně evoluční biolog, ale i z toho, co vím, se mi zdá sousloví „být schopen darwinovské evoluce“ mi nepřipadá úplně případné. Trochu mi to připomíná legendární scénu u odvodu ze Švejka, kde kromě zvučného tauglich tedy schopen zazní také známá hláška Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande. Představa štábního doktora Bautzeho, jak v uniformě NASA řve na zelené mužíčky z Proximy Centauri Evolutiontauglich…,  je prostě okouzlující.

Kupodivu my všichni v sobě máme uloženu schopnost nebo dovednost rozpoznávat živé od neživého a živé rozlišovat podle míry autenticity a autonomnosti jeho jednání, tedy podle toho, jak na nás působí, tedy v latině, jaké je jeho agens, nebo v angličtině agency.Není to úplně jednoduše do češtiny převoditelný pojem, znamená to asi tolik, že projevy chování a možná jednání objektu, který sledujeme, jsou podmíněny nějakými vnitřními záměry, přesvědčeními, rozhodováním, něčím, co je skryto a není přístupné pozorování zvenčí. Pojem agent, který známe z řady nelichotivých konotací ze životní praxe a hrdinských příběhů z literatury a filmu, je tedy v této obecné souvislosti něco, co má agency. Záleží na mnoha faktorech a můžeme být oklamáni, třeba dítě vidí agenta i v pohybující se zácloně a v dobrém hororu jsou právě neočekávaní agenti zdrojem největšího napětí. Důležitým signálem, který agent vysílá, je biologický pohyb, který dokážeme velmi dobře odlišit od mechanického.

Proces, prostřednictvím kterého se tak děje, se nazývá mentalizace a jde o schopnost se vcítit do „stavu duše“ toho druhého. Dalším cizím slovem, které k mentalizaci patří, je intencionalita různých řádů. Intencionalita prvního řádu je vyjádřena stavem „vím, že vím“ a je prokázána u většiny obratlovců. Intencionalita druhého řádu je vyjádřena stavem „vím, že víš“ obecně vím, že ví někdo jiný. Vyšší dívčí je samozřejmě vyjádřena stavem „vím, že víš, že vím“. Běžný svět dospělých lidí se odehrává v intencionalitě čtvrtého řádu a lidské možnosti jsou obecně ohraničeny někde kolem šestého sedmého řádu, což zní asi takto: Vím, že Jan ví, že se jeho sestra domnívá, že Jiří chce, aby jeho matka předpokládala, že si jeho otec nemyslí, že to jeho bratr chtěl udělat. Stroje, včetně počítačů ovládaných programem si s pravděpodobnější hraničící s jistotou neuvědomují skutečnost, že něco vědí, a hovoříme u nich o intencionalitě nultého řádu. Pokud dokážeme rozeznat stoj od živé bytosti a on nás nějak oblafne, jsme k němu daleko tolerantnější než k člověku. Na živé bytosti reagujeme prostě jinak než na mechanismy a dokazují to i skeny mozkové aktivity. Čím více je mechanismus nebo jeho virtuální podoba bližší lidskému obrazu, tím je reakce intenzivnější. Teprve čas ukáže, co udělají s lidským mozkem humanoidní roboti. Na druhé straně existuje dobrý předpoklad, že i ten nejsložitější počítačový program nevzniká spontánně, že mechanismus jeho vzniku nemá evoluční charakter a zřejmě to i tak zůstane.

Mentalizace a intencionalita nám pomáhá nejen se vciťovat do druhého, odhadovat jeho chování, ale rovněž se od druhého učit a samozřejmě ho i kontrolovat a ovládat. Když druhého prokouknete tak, že do něj vidíte jako do hubené kozy a on nemá, co by před vámi dokázal skrýt, stane se snadno vaším nástrojem a při troše cynismu ztratí váš respekt, uznání  a nemá pro vás cenu jako člověk. Takové lidské bytosti se snadno jako první stávají zbytečnými a nepotřebnými a nahrazují je stroje. Je to stará myšlenka, už Aristoteles psal o mechanických otrocích. Zbývá učinit důležitou poznámku, že autisté schopnost mentalizace v různé míře postrádají.

To podstatné je, že to, co je transparentní a průhledné není ani autentické, ani autonomní, ale s nejvyšší pravděpodobností ani živé, ani životaschopné. Naše posedlost transparentností tak trochu páchne zánikem, koncem a smrtí. Dovolím si nazvat problém mechanickým strašidlem, které úzce souvisí s onou výše zmíněnou neuvěřitelně lákavou představou, že člověk a společenství která vytváří, jsou vlastně jakési strojky či mechanismy  a jejich uspořádání za určitým účelem. S mechanickým strašidlem pak úzce souvisí jiné strašidlo, takřka jeho dvojče a tím je strašidlo vlády práva, které je ve veřejném diskursu daleko frekventovanější a je oblíbenou frází či floskulí a spolehlivým kladivem na veškeré pokusy o jednání podle zdravého rozumu ku prospěchu obce. Démoničnost tohoto strašidla vynikne, když si uvědomíme, že vláda práva je prezentována jako všeobecné dobro, odkudsi dané, které nelze napadat nebo měnit. Nemyslím tím obecní vyhlášku o chovu králíků, ale takové modly jako jsou „podstatné náležitosti demokratického právního státu“, které jsou naší ústavou prohlášeny za nedotknutelné, aniž by bylo jasné, které to vlastně jsou. Podobný ikonický charakter nabývají moudra, která k nám padají ze skleněných a mramorových věží z Bruselu nebo z mocenských center tohoto světa. Není zapotřebí zasahovat do velké politiky nebo teorie práva, dostatečně ilustrativním příkladem nezvládnutého pokusu o vládu práva je například české stavebnictví.

V základu představ o absolutní vládě práva leží představa mechanického strašidla, že lze jakýmisi předpisy postihnout všechny možné varianty, které může existence živých bytostí a jejich společenství přinést, popsat je a určit jejich řešení. Je to jasné popření samotné podstaty evoluce a skromné hájemství vyšší moci v občanském právu na tom nemůže celkem nic změnit. Vláda práva dotažená ad absurdum ovšem zároveň zcela popírá výsledky jakéhokoliv demokratického rozhodovacího procesu, protože prakticky znemožňuje těm, kterým byla svěřena výkonná odpovědnost, jednat a dosáhnout svých cílů. Vyhrát volby znamená v systému ovládaném strašidlem vlády práva  upadnout ve všeobecné podezření z nekalostí, které je třeba překazit. Naše země potřebuje dokončit základní síť infrastrukturních staveb. Jejich základní představa je na papíře již od dob první republiky a to nejen ve veřejných záměrech, ale i plánech takových osvícených soukromníků, jako byl třeba Tomáš Baťa.

Soubor pravidel, která jsme dokázali k danému tématu v průběhu uplynulého čtvrtstoletí vytvořit způsobem, který přímo evokuje čapkovskou pohádku o pejskovi a kočičce a jejich stokrát dobrém dortu, vytvořil takové právní prostředí, ve kterém sice nelze cokoliv vytvořit, ale zato je možné cokoliv zhatit. Bohužel, obecně to lidem příliš nevadí, protože v sobě máme jakousi potměšilou radost, když se mocným něco nepovede, a minulé časy navíc věnovaly pojmům jako je rozvoj nebo dokonce pokrok vysloveně negativní konotaci. Pravidla, která nás ovládají, jsou spíše jako svěrací kazajka a  potírají v zárodku jakoukoliv variabilitu a kreativitu. Pak se můžeme nadát dalších a dalších veselých a dojemných politických setkání, kdy nejen u dostavby pražského okruhu nebo sesunuté dálnice, ale rovněž u zřícené silnice třetí třídy kdesi pod Pavlovskými vrchy se musí „nad spadlou pecí“ sejít premiér, ministr dopravy a hejtman či primátor. Mudrují, „kdopak nám to postaví“, slibují nesplnitelné, sbírají „plusbody“ před médii a voliči, ale nakonec stačí průměrně inteligentní, gramotný aktivista kazisvět a nepostaví se ani psí bouda…

Bylo by hříchem opomenout ještě jedno lehce nazelenalé strašidlo, které obchází Evropskou unii, a tím je strašidlo trvale udržitelného rozvoje (TUR). Už samotný sémantický výklad tohoto sousloví vede k něčemu velice absurdnímu. I toto nazelenalé strašidlo má ovšem ve svém základu strašidlo mechanické. Představa, že si můžeme rozvoj naprogramovat či naplánovat tak, že půjde o stabilní mírný pokrok v mezích zákona je neuvěřitelně primitivní a hloupá, ale přesto se TUR stal zaklínadlem mnoha politických kampaní. Pokud si vzpomínám na dramatickou historii sovětského hospodářství, které stálo na několika fatálních omylech, mezi kterými se vyjímají ten o odstranění ztrát odstraněním konkurence, porážka kapitalismu vyššími tempy růstu a samozřejmě modla hospodářského plánu a státního vlastnictví, pak tyhle omyly jsou v TURovi přítomny víceméně všechny. Sovětský hospodářský mechanismus, mechanismus pětiletého plánu, prostě ekonomie, ať již politická nebo ta západní, zvaná „economics“ je plná mechanismů všeho druhu. S trochou nadsázkou lze říci, že myšlení EU a Západu vůbec na tom není o mnoho lépe než myšlení reálného socialismu, protože primárně bazíruje na modle trhu, soukromého vlastnictví a růstu s nemenším fanatismem než kdysi SSSR, jeho politici a političtí ekonomové na svých modlách plánu, státního vlastnictví a růstu. Rituály kolem těchto idolů socialismu vedly celý systém do pekel ohromných nerovnováh, které nakonec pohltily samy sebe navzájem.

Mechanické strašidlo ukryté v našich myslích vede k tomu, že jsme zasažení pýchou, která nás vede k přesvědčení, že se nemusíme zabývat co nejaktivnější tvorbou co nejširší palety možností budoucích stavů společnosti a prostředí vůbec. Vede nás k přesvědčení, že jsme schopni pomocí nejrůznějších optimalizací nalézt tu jedinou správnou variantu a ušetřit. Nejen, že se pravidelně mýlíme, ale především snižujeme variabilitu prostředí, které začíná postupně tuhnout, zamrzat, přestává být schopné rozvoje a postupně začíná svazovat i nás, takže jsme ochotni rychle uvěřit tomu, že to, co prožíváme, je to jediné možné a tudíž je to nejen optimální, ale i nejlepší. Jsme ochotni hájit systém, který z nás udělal otroky, jenom proto, že je takový průhledný, fungující a nezměnitelný.     

Jsme lidé a pravidla jsou náš lidský produkt a nebyla nám snesena z nebes, popřípadě s mezipřistáním na nějakém tom palestinském kopci. Nejsou nám dána jednou pro vždy a můžeme je kdykoliv změnit. Potřebujeme pravidla, která budou stát na jasných jednoduše pochopitelných a použitelných principech a jejich duch musí pro nás mít vždy převahu nad jejich literou. Legitimita jednání musí mít ve společnosti vždy přednost před legalitou. Klasickým příkladem jsou systematické útoky mechanického strašidla litery zákona na politiky, například v kauze Opencard. Podobné rozsudky vnášejí do společnosti zcela nežádoucí preference pasivity a obav z rozhodování.

Fysis kryptesthai fílei…

 Kaleidoskop úpadku X.

V desátém letošním zamyšlení nad úpadkem si dovolím kacířskou myšlenku na téma, zda to, co vnímáme jako všeobecný úpadek všeho možného, není spíše pouhou atmosférou ve společnosti kombinovanou s našimi nenaplněnými představami. Jestli není na místě otázka, zda prostě úpadek nevnímáme nejen jako status quo, ale dokonce jako přirozený stav, zda si ho mnozí z nás doslova neosvojili, nepřijali ho za svůj…?!?

Jsme už v útlém dětství schopni bez problémů přijmout to, že jak se kaleidoskop, ta naše roura se zrcátky a sklíčky zvolna otáčí, sklíčka se nepřesypávají kontinuálně, ale přemístí se v různých neodhadnutelně dlouhých intervalech a nabídnou nám nový obrázek. Záhadou zůstává, proč tohle nejsme schopni tohle přijmout v životě. Přece už tím, že žijeme své životy, poháníme náš svět a život jako celek společně s biliony ostatních živáčků, „otáčíme rourou“ a měli bychom vědět, že všeho je do času, že nové časy a s nimi nové obrazy musí přijít a ty staré zmizí, ať už se je snažíme udržet sebevíce.

Klíčem k této záhadě je obyčejná skutečnost, že jsme jenom lidmi a jako lidé máme daleko k jednání, které by se opíralo o rozumové nebo dokonce logicky vytvořené důvody. Uchování věcí tak, jak jsou, neboli uchování „status quo“, je z hlediska lidské psýchy cílem sice částečně vědomým, ale především nevědomým a zároveň cílem velice niterným.  Životní zkušenost i sociologická měření nám říkají, že pokud se pod vlivem nějaké skupiny, ať již většiny, menšiny nebo dokonce jenom silného jednotlivce ustaví nějaký společenský systém, prokáže svou životaschopnost a upevní se, počet jeho příznivců a obhájců skokově roste. František Koukolík uvádí příklad amerických prezidentských voleb, kdy na dvou průzkumech veřejného mínění na totožném vzorku obyvatelstva bylo zjištěno měsíc před a měsíc po volbách, že s výsledkem volby celkově spokojenější jsou ti, kteří hlasovali pro kandidáta, který nebyl zvolen. Bylo by jednoduché vysvětlit to prvoplánově nějakým prospěchářstvím nebo přeběhlictvím, jak je zvykem v mentálně pokleslém světě medií a politiky, ale vysvětlení je daleko složitější, nejednoznačné a v jeho rámci pokulhává většina morálních nebo hodnotových soudů.

Je třeba jít miliardu let nazpět evolučním vývojem a uvědomit si, že někde hluboko v nás, v samotném základu našeho biologického uspořádání, je uložena potřeba a touha po jistotě. Nejistota spouští už na buněčné úrovni ochranné procesy a vypíná ty rozvojové už od časů vlády jednobuněčných organismů. Z každodenní osobní zkušenosti i z vědeckých poznatků dobře víme, že naprosté většině z nás je nejistota nepříjemná. Zároveň existuje omezený počet lidských jedinců, kteří se v nejistotě cítí jako ryba ve vodě. Určité postupy zvládání nejistoty se dají naučit, ale to nic nemění na tom, že nejistota zůstává pro většinu z nás, lidí, stresujícím faktorem. Existuje tedy jasná biologická dispozice ke stresu z nejistoty, která se projevuje v různé míře u různých jednotlivců v různých situacích. Mimo metod tréningu zvládání stresu existuje také plošná nebo cílená metoda chlácholení a konejšení, která spočívá v přesvědčování, že původce nejistoty a stresu není tak hrozný a působivý. To může velmi často vést do situací, kdy dochází k většinovému ignorování problému, a to je pro jednotlivce i skupiny velmi nebezpečné.

Nepříjemný pocit nejistoty a následný stres mají svůj původ v čemsi, co je nazýváno v odborné literatuře kognitivní disonancí. Jde o rozpor dvou nebo více současně zpracovávaných a přitom protichůdných informací. Nejde jen o informace zprostředkované, například mediální. Kognitivní disonance má obzvláštní „drajv“ všude tam, kde se přijímané informace nebo vlastní hluboké přesvědčení, víra v nějakou věc nebo proces či vlastní dlouhodobá zkušenost dostávají do přímého rozporu s vlastní pravidelně pozorovanou skutečností. Připomeňme si starý vtip, kdy pacient tvrdí lékaři, že musí být blázen, protože jeho oči nemohou zahlédnout to, co slyší jeho uši. Zároveň se zamysleme nad tím, je-li ten vtip opravdu starý. Budeme se zabývat možností, že jsme dospěli k absurdní situaci, kdy lidé přijali současný způsob individuální a společenské nejistoty, generovaný rozporuplnými často zprostředkovanými informacemi a současným potlačováním osobní, bezprostřední zkušenosti, právě jako systémový stav společnosti, jako nový řád věcí, který je třeba přijmout a ochraňovat. Jakkoliv bylo v nedávných dnech Václava Havla v mediálním prostoru dost a dost, dovolím si připomenout jeho legendární úsloví „blbá nálada“. Jeho projev z prosince 1997, kde mimo jiné popisoval atmosféru skepse ve společnosti i možná východiska, je stále vysoce aktuální. Vypadá to ale tak, že dnes je dosaženo stavu, který ani Václav Havel nepředvídal, stavu, kdy si „blbou náladu“ ochraňujeme a pěstujeme právě jako žádoucí jistotu. Každý, kdo s tím chce něco dělat, je napadán jako populista a fašista, který přichází s jednoduchým řešením toho, o čem přece všichni víme, jak je to hrozně složité a nemožné. Jde to tak daleko, že jakékoliv řešení je už dopředu podezřelé, protože už jsme přece v náruči úpadku a čekáme už jenom na kolaps, kataklyzma nebo rovnou soudný den, kdy se svět úpadku promění v rajskou zahradu.  Zkrátka a dobře, úpadek a „blbá nálada“ jsou dnes chráněným status quo.

Následuje malý příklad ze života. V malém městečku v pohraničí působila a dosud působí významná továrna celostátního významu, jejími zákazníky bývaly jak státní tak soukromé organizace, tuzemské i zahraniční. Velká část obyvatel a naprostá většina rodin městečka byla s továrnou celá desetiletí personálně spojena. Továrna šla v rámci rozbíjení českého průmyslu do likvidace, následně do insolvenčního řízení. Samozřejmě se masivně propouštělo. V městečku zavládla „blbá nálada“ par excelence a v jejím rámci místní obyvatelstvo nad továrnou „zlomilo hůl“ nebo „udělalo kříž“, jako kdo chce. Továrnu se podařilo z insolvence koupit, dostala nové majitele, nového ředitele a začala získávat nové zakázky. Blbá nálada vůči továrně mezi obyvatelstvem však přetrvávala až do té míry, že ještě několik let poté muselo nové vedení shánět pracovníky na druhé straně hor, v zahraničí. Hůl zůstávala zlomená, kříž postavený, místní zůstávali pasivní, i když byli bez dobré práce nebo úplně bez ní. Někteří jiní, jako například místní finanční úřad, dělali vše pro to, aby se obnovení výroby nepodařilo. Další udávali, donášeli na úřady i do médií, uráželi ty, kteří se začali do továrny vracet, jako kdyby šlo o nějaké stávkokaze. Až po více než pěti letech se situace poněkud normalizovala a městečko a hlavně jeho lidé opět přijalo továrnu za svou. A tak tam v pohraničních horách spolu městečko a továrna už více než deset let vesele koexistují a jestli nezaniknou, tak jim to vydrží ještě dlouho…

Je to příběh s dobrým koncem, a tudíž by měl být z mediálního prostoru vyhnán jako Adam s Evou z ráje. Jsou to totiž právě takové příběhy, které narušují proces ospravedlňování úpadkového status quo. Ospravedlňování dokáže uchovávat daný stav bez ohledu na to, jak se k němu dospělo. Lidé, kteří daný stav ospravedlňují, věnují značné úsilí podpoře jeho ideových, politických i hospodářských základů, a to bez ohledu na to, zda jsou v daném systému těmi privilegovanými nebo naopak neprivilegovanými. Úspěšní přirozeně v rámci ospravedlňování vyzdvihují sami sebe a své zásluhy, ale ti neúspěšní kupodivu bez ohledu na své postavení vyzdvihují buď ty úspěšné, nebo v rámci ospravedlňování si najdou jiné téma, aniž by si dokázali přiznat vlastní situaci, protože by narušilo ospravedlňovaný status quo.  Exaktní měření ukazují, že lidé dokážou uvádět důvody ve prospěch, které neexistují, nebo překroutit či ignorovat důvody, které svědčí proti. Lidé obhajující status quo mají významnou tendenci přisuzovat mocným ospravedlňovaného systému samé pozitivní vlastnosti, jako vysokou inteligenci, odpovědnost, lidskost. Připomeňme si, že uhlířskou vírou v samospasitelnost tržního hospodářství neotřásla ani žádná z hospodářských krizí poslední doby, ani pády bank nebo kriminální krachy Enronu či Parmalatu,  podvody Bernarda Maddoxe a dlouhé řady jiných, o domácích tržních komsomolcích a jejich slavných i neslavných koncích ani nemluvě. Bez ohledu na cokoliv znovu zní bubny s tržní mantrou o nejlepším ze všech světů a my se začínáme stydět, že jsme tváří v tvář osobním i rodinným tragédiím kolem nás o božském trhu kdy zapochybovali.

Adoptováním stavu krize a úpadku, jejich aktivním ospravedlňováním a konejšením těch, kterým se to pořád nějak nezdá, protože „nemohou uvidět to, co slyší“, dochází k velmi absurdní a nebezpečné situaci, která doslova paralyzuje jakékoliv úsilí o nápravu věcí. Dochází k prapodivným reakcím, kdy se ospravedlňování mísí s konejšením a mnozí z nás, kteří nejsme v daném systému zrovna ti úspěšnější, podobně jako Tolstého „mužik“ konstatujeme, že to byla od nás nehoráznost, troufalost a drzost, když jsme uhnuli před pánovou ranou holí do našeho hřbetu, protože jsme si ji určitě zasloužili, protože náš pán přece ve své nekonečné moudrosti a laskavosti dobře více dělá a co je pro nás nejlepší. Tento způsob uvažování je samozřejmě pro privilegované pravým požehnáním. Je radost ovládat společnost, ve které neprivilegování jsou připravení obvinit spíše sami sebe, než by obvinili samotný systém nebo dokonce jeho protagonisty.

Pokusím se ukázat jednoduchý model. Představme si, že jako status quo přijmeme úsloví „jde to s námi s kopce.“ Jde o nakloněnou rovinu, po které všichni pomalu, ale jistě kloužeme někam dolů. Dílem věříme, že to všechno skončí nějakým větším nebo menším pádem, dílem jsme přesvědčeni, že můžeme narazit na nějakou tu zeď, dílem doufáme, že tam někde dole nic takového není a nakloněná rovina končí výběhem po rovině nebo do protisvahu. Daný systém, to, co je předmětem ospravedlňování a konejšení, je právě ten pomalý sešup samospádem dolů. Z dětství si pamatujeme ten sladký pocit, když to jede samo  z kopce a je celkem jedno kam. V dospělém věku bychom měli dělat všechno proto, abychom ten sešup měli pod kontrolou nebo alespoň věděli, co je na jeho konci. Ale jak je patrno, většina z nás dospělých je horší než děti. Nejde jenom o klasické negativní myšlení či „blbou náladu“, která se nám vrací podle klasické poučky, že tak jak smýšlíme o svém prostředí, tak naše prostředí smýšlí o nás. O vlivu negativního myšlení na naše osudy toho bylo napsáno opravdu mnoho. Tady se nám ovšem začíná, alespoň podle mého názoru, projevovat málo zkoumaný fenomén pozitivního smýšlení o negativním smýšlení, což je nebezpečná sebeposilující se dvojice chování a jednání, která směřuje ke katastrofě.

Přitroublé a dětinské „kdo neskáče, není Čech…“ se tady přetavuje do poněkud obludného „kdo pozitivně smýšlí, není našinec…“ Tato pozitivní vazba negativního smýšlení dokáže docela spolehlivě zničit, doslova rozložit jakoukoliv společnost, protože se projevuje u jednotlivců prohlubujícím se pocitem ztráty perspektivy rozvoje, zvyšující se neochotou udělat něco ve prospěch druhých a obhajobou vypjatého individualismu. Přitom se tak paradoxně často děje za situace, kdy u jednotlivce dochází k vysoké saturaci individuálních potřeb i přání.  Právě vysoká saturace individuálních potřeb a přání na jedné straně přináší pocit nezávislosti a na druhé straně ztěžuje jednotlivci nalezení další individuální perspektivy, což s negativním myšlením brání tomu, aby si jednotlivec uvědomil, že cesta dál vede právě přes život pro druhé, přes sdílení své individuální existence s druhými. Namísto toho, aby se individuálně více méně saturovaný jednotlivec stal daleko více člověkem společenským, založil rodinu, vytvořil síť přátelských vztahů a pracoval ve prospěch obce nebo nějakého spolku, přeje si být stále více a více osamělým vlkem a konec konců si přeje být jím i svým bližním. Stará moudrost říká, abychom si dávali pozor na svá přání, protože by se nám mohla vyplnit.

Čím více si budou lidé přát sledovat stopu individuální svobody a zároveň krmit v sobě vlka individualismu, tím blíže jsou riziku, že budou ovládnuti nějakým obludným mechanismem vládnutí, mechanickým strašidlem. Jde o hrozbu skutečné vlády strojů, které budou  mechanicky spravedlivě distribuovat nespravedlnost, bezmoc a s nimi možná také příděly základních životních potřeb. Na konci roku 1948, konkrétně 28. prosince, napsal dominikánský mnich páter Dubarle v deníku LeMonde recenzi na knihu Norberta Wienera Kybernetika. Mimo jiné v ní uvádí následující úvahu:

Pokud to lze vůbec posoudit, mohou zde pouze dvě podmínky zaručit stabilizaci v matematickém smyslu slova. Jednou z nich je značná neznalost u většiny hráčů, z které může těžit zkušený hráč a navíc může plánovat, jakým způsobem paralyzovat vědomí mas. Druhou z nich je ochota přenést kvůli stabilitě hry své rozhodování na jednoho nebo několik hráčů, kteří pak mají výsadu, že mohou nezávisle rozhodovat. To je tvrdá lekce střízlivé matematiky, která vrhá světlo na dobrodružství našeho století: kolísání mezi bouřlivým vírem lidských záležitostí a příchodem báječného Leviathana. Ve srovnání s ním byl Hobbesův Leviathan jen neškodnou hříčkou. Dnes nám hrozí nebezpečí obrovského světového státu, kde vědomá a uvážená primitivní nespravedlnost může být jedinou možnou podmínkou statistického štěstí mas: světa, který bude pro každou jasně myslící hlavu horší než peklo.

Dnes stroje dokážou to, o čem se před sedmdesáti lety myslitelům ani nezdálo, a lidé radující se individuálně na šikmé ploše z toho, jak jim to pěkně ujíždí neznámo kam, jsou ideálním materiálem  pro ovládnutí. Možná místo nakloněné roviny poslouží pomalu se otáčející velký válec, jehož vnitřní plášť bude tvořit onu nakloněnou rovinu a na podstavy se budou promítat tu zábavné, tu strašné obrazy, ale po většinu času to budou jen vlastní stíny samovolně se donekonečna radostně klouzajících lidí, kteří se ani nepokusí podat ruku bližnímu. Člověk by řekl, že je to svět a ona je to vlastně konzerva…    

Máte blbou náladu…?!? Kupte si medvídka mývala…!!!

 

 

Kaleidoskop úpadku XI.

Naše dětská hračka otáčí po jedenácté. Uvědomil jsem si, že vlastně ani nejsme schopni určit, jak moc se musela otočit, aby se obraz v ní ukrytý změnil. Nostalgicky toužíme zachovat ten starý, ale zároveň se těšíme na nový a trochu se ho přitom bojíme. Je to velice rozporuplný vnitřní pocit, který se výrazně mění podle toho, jaké další, zejména vnější okolnosti mají na  naše duševní ustrojení vliv. Mám na mysli věk, povahu, sociální status a životní zkušenosti každého z nás, komu se mění svět před očima. Minulé pokračování cyklu esejů kolem otáčejícího se kaleidoskopu úpadku věnovaný „radosti ze smutku“ vzbudil mezi čtenáři otázku, jestli existuje z onoho začarovaného kruhu pozitivní nálady kolem blbé nálady nějaká cesta ven.

Bylo patrné, že čtenáři vnímají určitý tlak na to, aby ten kruh začarovaný zůstal, když elity dělají všechno proto, aby spolu obyčejní lidé přímo nemluvili. Je totiž celkem všeobecně známo a často konstatováno, že přímá osobní komunikace z očí do očí, o dotycích a dalších přímých kontaktech nemluvě, dokáže velmi rychle odstranit z lidí onu slupku, do které se často uzavírají a která z nich činí nekomunikativní škarohlídy, kteří hledají náhradní a zprostředkovanou komunikaci. Na první pohled se tedy zdá, že stačí odpovědět na dvě základní otázky. Za prvé, proč spolu lidé napřímo mluví stále méně nebo jenom tehdy, když už není vyhnutí, a za druhé, jak způsobit, aby spolu lidé mluvili, komunikovali, a vůbec drželi více pohromadě.

Jsou to otázky jednoduché, ale odpovědi na ně musíme hledat hluboko v základech a dějinách lidské společnosti. Před desítkami a možná stovkami tisíc let předkové dnešního člověka zjistili, že existuje možnost směny, nejen jako základu budoucího obchodu, ale především jako základu nové kvality uvědomělé dělby práce a rozdělení rolí v tlupě, které se osvědčily již dříve při kolektivních akcích typu lovu či přesunu v krajině nebo v individuálních případech při dělbě rolí mezi pohlavími. K tomu se začala přidávat výroba jednoduchých nástrojů, která dnes dorazila do fáze čtvrté průmyslové revoluce a již o něco dříve k doslovnému obklíčení člověka dlouhou řadou „hraček“, jejichž kvantita a kvalita, jak říkal Gordon Gekko ve filmu Wall Street, jsou symbolem úspěchu a vítězství v životě. Důsledek se dostavil, technologický pokrok, vysoká míra dělby práce a schopnost směny a komunikace daleko za naším bezprostředním okolím, kde se umíme směňovat a komunikovat přímo v rámci vlastní lokální kultury a tradic s námi podobnými a blízkými jednotlivci, vedou neomylně k tomu, že právě tato přímá komunikace trpí na úbytě a je pokládána za něco staromódního a na vymření. To platí nejen lokálně, ale dokonce i biosociálně. Je docela strašidelné vidět kolem stolu v restauraci mlčící rodinu, jejíž členové spolu nemluví a každý z nich komunikuje s kýmsi daleko pomocí chytrého telefonu.

Daleko dříve, než začali všichni kolem nás hovořit o další průmyslové revoluci, dokázala poválečná společnost euroatlantická civilizace bez ohledu na společenské a politické uspořádání masově zdegenerovat do byrokraticky organizovaného a centralizovaného industrialismu. Taková organizace společnosti zcela přirozeně vyžaduje, vybírá a preferuje lidi průměrné, ukázněné před lidmi originálními a odvážnými. Vznikl člověk organizace, člověk automat, homo mechanicus, homo consumens. Takový člověk je pak veden k tomu, aby sloužil a příliš své názory přímo nekonfrontoval s názory druhých lidí. Ze společnosti se pomalu, ale jistě vytrácí to, co Karel Čapek tak hezky česky nazval člověčenstvím. Principy jako intelektualizace, optimalizace, kvantifikace, abstraktizace, byrokratizace, rektifikace a reifikace, na kterých stála poválečná industriální společnost, aplikované na lidské jednotlivce a lidské společenství vedou k tomu, že lidé se stávají k vlastnímu životu, k životu druhých i k životu jako k celku stále lhostejnější a začne je pomalu ale jistě přitahovat zánik a smrt. Možná tady začíná hledání odpovědi na otázku, proč máme takové potíže najít ve vesmíru nějakou civilizaci, která by byla schopna komunikace s námi. Jestli to není náhodou tak, že se vyspělé společnosti dříve vrhnou do náruče zániku a smrti než jsou schopny takovou komunikační bázi vybudovat. Mělo by nás to minimálně varovat.

Pokud se budeme chtít tomuto trendu v rámci čtvrté průmyslové revoluce vzepřít, budeme muset začít kolem sebe opět šířit člověčenství.  Neměli bychom vychovávat a preferovat člověka, který umí komunikovat se stroji s nejrůznějšími roboty a boty, ale především člověka, který by měl umět daleko lépe komunikovat napříč svým vlastním živočišným druhem. Člověk je produktem jak přírodní, tak kulturní evoluce a oba vlivy by neměly být v rozporu, především proto, že druh Homo sapiens sapiens patří mezi takzvaně zamrzlé a postupně z hlediska přírodní evoluce směřující zvolna, leč jistě k vyhynutí. Biologové se shodují na názoru, že biologická evoluce člověka se v řadě ohledů a zejména z hlediska míry genetické variability zastavila už před sto tisíci lety, tedy v době, kdy obecný lid ani netuší, jak člověk v té době vypadal. Drtivá většina dalších změn už jde na vrub změn prostředí a právě kulturní evoluce. Tím klíčovým faktorem odlišení se člověka od ostatních hominidů a dalších živých organismů je především vývoj jazyka a komunikace.

Zatímco v komunikaci se stroji směřuje dosavadní technický vývoj ke stále menší formálnosti,  v komunikaci mezi lidmi je tomu bohužel právě naopak. To, co známe jako politickou korektnost, je vlastně ritualizovaný jazyk, který sám o sobě není žádnou novinkou, protože rituály provázejí lidstvo desetitisíce let, ale dnes korektnost pronikla do obecného jazyka natolik, že řada mezilidských komunikací degradovala na prázdné rituály v takové míře, že se o tom George Orwellovi s jeho „newspeakem“ nebo Václavu Havlovi s jeho „ptydepe“ ani nesnilo. Současný způsob správy věcí veřejných a vládnutí lze nazvat minimálně nešťastným. Způsob komunikace politických volených i vyvolených elit s lidmi je spíše než nešťastný přímo odporný. V této souvislosti se objevil pojem „koprokracie“ a protože bych to opravdu nerad rozmazával, poprosím laskavého čtenáře, pokud mu není pojem znám, aby si ho vyhledal sám. Dává to sice trochu nechutný, ale bohužel docela názorný obraz toho, co kolem nás probíhá. Zejména doporučuji rozvést slovo „koprokracie“ podle Lincolnovy definice demokracie, jako „vlády lidu prostřednictvím lidu a pro lid“ a pak také podle Masarykovy teze, že „demokracii dělají demokrati.“ Mimo jiné dochází ke zvláštnímu jevu, kdy se veřejná komunikace elit už vůbec nezabývá pravdou nebo byť jen pouhými fakty, ale prostě jde jen o zcela na realitě nezávislá sdělení, která ovšem mají schopnost vytvářet kolem sebe vlastní realitu virtuální, která dokáže s tou skutečnou nebezpečně splývat a žít vlastním životem. Je to další vyšší fáze stylu „zeptejte se mě, na co chcete, já vám na co chci, odpovím…“, která by se dala nazvat „řeknu vám, co chci, můžete si o tom myslet, co chcete, ale nic s tím neuděláte…“ Tento přístup má poněkud devastující vliv na náladu ve společnosti. Jedinou obranou je nenechat se do tohoto „kopru“ vtáhnout a jeho protagonisty minimálně ignorovat. Je to možná i odpověď na první otázku, proč mnozí lidé spolu mluví napřímo málo a neradi.

Tisíce specialistů se dnes snaží usnadnit komunikaci lidí se stroji právě v co nejméně formalizovaném jazyku. Komunikace mezi stroji je stále bohatší a funguje stále více a častěji zcela bez lidského prostředníka. Dnes je blízká budoucnost, že celou řadu administrativních funkcí ve službách jako příjem a vyřizování objednávek budou zvládat stroje zvané boty. Postupně budou jejich komunikační možnosti takové, že nepoznáme, pokud nebudeme upozornění, že komunikujeme se strojem tzv. botem a nikoliv s člověkem.

Představme si komunikační čtverec, jehož hrany tvoří komunikace mezi lidmi, komunikace mezi lidmi a stroji, komunikace mezi stroji a komunikace mezi stroji a lidmi. Pokud budeme chtít hranu mezilidskou v její určující roli  a naši společnost jako společnost lidskou, nezbude, než se od zvyšování kompatibility lidských jedinců prostřednictvím formalizace a ritualizace komunikace ustoupit a nahradit jí tím, čemu se říká vzájemné porozumění. Předpokladem porozumění je uznání mezi lidmi, uvědomění si toho, že se mnou komunikuje příslušník mého druhu, který má se mnou společné něco, co lze nazvat nazval právě člověčenstvím. Má možná jiné zájmy, ideály, vzdělání, výchovu, národnost, náboženství nebo i barvu pleti, ale je to člověk. Musíme si přiznat, že přes všechny rozdíly, které jsou zdůrazňovány a ve jménu kterých jsou lidé štváni proti sobě pod heslem „rozděl a panuj“, zůstává v nás již několikrát dříve zmíněné obyčejné čapkovské člověčenství a to je základem komunikace všude tam, kde se ti, kteří žijí ze zdůrazňování rozdílů, zatím nedokázali prosadit. Když z nás spadnou základní civilizační kostýmy a s nimi určené společenské role, zjistíme, že jsme v podstatě stejní. Jsme zvídaví, kreativní, společenští tvorové, preferujeme sebe, svou rodinu a blízké, umíme kooperovat, vytvářet vzájemné závazky a dbát na jejich dodržování, máme podobně rozdělené role obou pohlaví a nelze nás donutit dlouhodobě jednat v rozporu s našimi zájmy. To opravdu dostatečně pestrý základ toho, abychom dokázali komunikovat a domlouvat se mezi sebou především jako lidé. Bez vlivu a zprostředkování pomocí moci, peněz a strojů.

Mezilidská komunikace by měla být postavena na lidské přirozenosti a schopnosti se domluvit a domluvu dodržet, pokud je výhodná pro obě strany při současném odmítnutí toho, že lidská přirozenost je dobrá nebo špatná, nebo že se dá dokonce nějak změnit. Porozumění, respekt a úcta k lidské přirozenosti, tedy obyčejné člověčenství, může ve světle poznatků evoluční teorie pomoci nalézt takovou podobu komunikace, která ve svém důsledku dokáže nejen pomoci dosáhnout některých společenských záměrů, ale určit i cestu a náklady s ní spojené. Především ale dokáže odfiltrovat spolehlivě většinu marných snů a ideálů o světlých zítřcích a lepším člověku, které už stály v lidských dějinách miliony a miliony lidských životů. Je to možnost, jak zachovat mezilidské komponentě komunikace její rozhodující roli. 

Výsledek těchto úvah a odpověď na druhou otázku je tedy jasná. Začněme u sebe, mluvme s lidmi napřímo, komunikujme, nedumejme o tom příliš, konejme sami a šiřme kolem sebe pozitivní atmosféru. Nečekejme na to, že to někdo udělá za nás, nenechme se otrávit řečmi o tom, že to nejde, že je to stejně na nic. Dovolím si  malé podobenství ze světa zvířat.

Divám se rád na cyklus BBC Zázračná planeta. V jednom z dílů, který byl věnován tahu ptáků v Evropě, mě velmi zaujala pasáž, která dokumentovala útok hladového ledního medvěda na hnízdiště hus bernešek na Špicberkách. K mému překvapení husy nejen že nesklopily křídla a zobáky a nenechaly medvěda vraždit svá housata, ale vyrazily proti medvědovi poloběhem - pololetem na zdánlivě předem ztracený boj. Chvíli jsem si myslel, že budou chránit své potomstvo tím, že se obětují jako tučnější sousto, ale husy překvapily. Do boje proti medvědovi svou akcí zapojily i jiné letecky obratnější ptáky rybáky a nakonec i chaluhy, které už dokázaly útočit na hlavu medvěda s takovou razancí, že zbaběle uprchnul a hnízdiště bylo zachráněno.

Naopak dotčené husy podobně jako my lidé v současné EU vůbec neřešily, jestli opravdu všichni medvědi žerou housata a nepořádaly pochody proti násilí za sežraná housata, ale bránily s nasazením života housata nesežraná, prokázaly statečnost a zorganizovaly účinný ptačí útok společně nejen s odlišnými druhy nebo čeleděmi. Spolupráce probíhala v rámci široké podtřídy letců. Představme si naopak, že výsledkem sežrání několika housat by byla řada  husích konferencí, spuštění řady pilotních programů a procesu EIA, aby výsledkem byla teze, že není medvěd jako medvěd a cesta k obraně husího hnízdiště vede přes spolupráci s umírněnými medvědy a nikoliv ve spolupráci s jinými blbými ptáky, kteří nepochopili, že medvědi jsou odvěkými přáteli ptačích hnízdišť a klovou je neuvědoměle do hlav a očí. Dalším výsledkem husí konference by bylo pozvání několika ohrožených bílých medvědů a jejich rodin na husí hnízdiště k rekreaci, rehabilitaci a lepšímu zorientování se v problematice husího hnízdění na Špicberkách. Jako doprovodný program konference by byly samozřejmě husí hody, ukázka „best practice“ práce s husami ze Slovenského Grobu, obce proslulé husími hody široko daleko.

Přál bych si, kdybychom jako lidé měli v sobě v případě ohrožení svého člověčenství, samotné podstaty svého lidství, alespoň tolik pudu sebezáchovy, statečnosti a hlavně schopnosti přímé komunikace a akce, schopnosti v ohrožení nalézt spojence a účinně s nimi spolupracovat jako ty divoké husy bernešky ze Špicberků.  Ale hlavně bych si přál, abychom nevěřili tomu, že nám nic nehrozí od těch, kteří nám tvrdí, že to, jak to je, je jediný možný, a tudíž nejlepší ze všech možných způsobů života. Chtějí po nás, abychom to nechali na nich a nechali si cpát bůhvíco až do krku,  podobně jako husy ze Slovenského Grobu. Myslím, že bychom se měli poučit z toho, jak v lidské historii mnohé civilizace, kultury, společnosti, společenství a obce byly zničeny jenom proto, že vnutily svým příslušníkům zcela vyprázdněný neživý způsob komunikace namísto živé konverzace, podřídily jejich chování sice neživým, za to stále se posilujícím rituálům, na úkor obyčejného každodenního živáčkovského hemžení.

Pokud spolu nebudeme jako lidé napřímo komunikovat, navzájem se nejen poznávat, ale i uznávat, pokud nebudeme prostě a jednoduše navzájem solidární, nebudeme pěstovat člověčenství na úkor nesmyslných pravidel a rituálů, pak se možná staneme společnosti kyborgů a budeme produkty čtvrté průmyslové revoluce. Ale bude to smutný svět citově neutrálních kyborgů. Dobrá nálada a konec konců i smutek jsou výsadou živáčků…

Záleží jen a jen na nás, na každém z nás, kterého vlka v sobě budeme krmit…

 

 

Kaleidoskop úpadku XII.

Něco překrásného se končí… něco překrásného se začíná. Tak je to i s naší hračkou, která dokončila své otáčení v šestnáctém roce jedenadvacátého století. Otočí se po dvanácté a ukáže nám naposledy nový obraz. Je advent, čas očekávání Vánoc, čas lidových zvyků, mezi které patří také předvídání a pohledy do budoucnosti všeho druhu, odléváním olova počínaje, přes házení střevíce či bačkory přes hlavu a lodičkami ze skořápek se svíčkami na palubě konče. Celý rok se kaleidoskop otáčel kolem dobrých otázek a pokusů najít na ně dobrou odpověď. Snad teď na závěr celoročního cyklu by bylo vhodné pokusit se o jakousi vizi. Nechci se na konec roku i cyklu malých esejů spolehnout na náhodný obraz z kaleidoskopu, ale chtěl bych ve své pýše učinit pokus obejít náhodu a sdělit nějaký svůj vlastní silou vykonstruovaný obraz budoucí společnosti. Představit pokus o vlastní utopii. Rád bych hned všechny uklidnil, nepůjde o nějaký sluneční stát plný nových lidí, tedy o obraz, který, alespoň pro mne, dokonale ztělesnil příběh Neználka ve Slunečním městě. Nepůjde ani o dystopii, v poslední době zvláště oblíbenou formu utopistického žánru. Už pouhý letmý pohled do internetu jasně říká, že pro proroky jiné lepší budoucnosti dnes není kam plivnout a těžko říct, jestli je to větší troufalost nebo hloupost snažit se k nim připojit. Navíc se nechci se připojit ani k optimistům, kteří tvrdí, že žijeme v nejlepším za všech možných světů, ani k pesimistům, kteří naznačují, že by optimisté mohli mít pravdu. Na druhou stranu, pokud měl Martin Luther King svůj sen, snad ho mohu mít i já a třeba se mi, jak zpívá Janek Ledecký, o některých Vánocích splní. Bude to vánoční přání všem lidem dobré i horší vůle v časech za mnoho a mnoho let. Cesta k formulaci takového přání však může být řádně trnitá, nemluvě o tom, že si máme dávat velký pozor na svá přání, protože by se nám také mohla splnit.

Když jsem přemýšlel o své vizi, svém vánočním přání pro blíže neurčené budoucí Vánoce, vzpomněl jsem si mimo jiné na první socialisty v 19. století, vzpomněl jsem si na Ferdinanda Lassalla, který v roce 1863 napsal své poselství s programem dosažení všeobecného volebního práva, vítězství dělnictva ve všeobecných volbách a následné dělnické vlády. Napsal ho v době, kdy socialisté stáli na samém okraji společnosti, byli marginální skupinkou. Byli postaveni na roveň dnešním teroristům, byli to v očích drtivé většiny společnosti paliči „petrolejníci“ nebo rovnou anarchisté s bombou. Byli to už svými myšlenkami antisystémoví lumpové. Rovněž dnes jsou všichni, kteří nezapadají do mainstreamového vidění společnosti, antisystémoví, aniž by někdo nahlas řekl, jaký systém je vlastně ten „stávající jedině správný“, ten proti kterému jsou dotyční „anti“. Po všechny časy lidské společnosti a s ní související nejrůznějších podob propagandy přece platí poučení, že terorista je jen aktuálně neúspěšný budoucí hrdinný odbojář. Těch, kteří v dějinách lidstva snili svůj sen a měli své plány, bylo mnoho a jen málo komu bylo dáno, aby se jejich sny a plány naplnily.    

Trvalo to tenkrát více než půl století, než bylo v podstatné míře dosaženo cíle všeobecného volebního práva, ale ukázalo se, že dělníci nevolili úplně jednotně, už proto, že socialistických stran bylo najednou více, ale i dělníci byli méně homogenní, než se tomu zdálo být v dobách Lassallových a Marxových, který z nich pro jistotu udělal rovnou třídu. Samo se to nabízelo, dělníci byli svého času velmi homogenní, v továrních halách se mezi nimi utvářela přirozená solidarita, jejich prostředí formovalo jejich kolektivní vědomí a schopnost kolektivní akce. Navíc vzniklo komunistické hnutí, které chtělo radikální revoluční cestu bez kompromisů.  Uplynulo dalších sto let plných válek krizí, genocid a pokroku, a to zavedlo celou Lassallovu vizi vítězství dělnictva v parlamentních volbách   někam úplně jinam. Dnes, více než po půldruhém století se údajně nacházíme na konci dějin v údajném ráji liberální demokracie a právě tenhle konec cesty a vnucovaná bezalternativnost vývoje zvedá poptávku po vizích budoucnosti. Už nemáme proletariát, který „může ztratit jen své okovy“, ale prekariát, který je charakterizován sociální nejistotou, úslovím, že „neví dne ani hodiny“. Horizontální solidarita mezi zaměstnanci je potlačována v zárodku a firmy, které se navenek ohánějí spektakulární sociální odpovědností tím, že bojují se suchem či ozonovou dírou nebo podporují trvale udržitelný rozvoj, nastolují uvnitř své struktury atmosféru toho, že každý je nahraditelný a při příštím propouštění projde do dalšího kola především ten, kdo udá kolegu a prokáže loajalitu, čti nezbytnou absenci charakteru. Za firmami nezaostávají ani státy a jiné veřejnoprávní instituce, které jsou, věřte, nevěřte, již bez uzardění schopny vydávat elektronické i papírové formuláře pro správné udávání. Nelze se divit, že takováto udavačská atmosféra mnohým nevyhovuje a ozývají se „antisystémové síly“ všeho druhu. Snad ještě horší je to, že se najdou i mnozí lidé, kterým tohle práskačské ovzduší nadmíru vyhovuje nebo alespoň nevadí.

Zároveň jsem si uvědomil, jak je to nesmírně obtížné zformulovat takovou představu budoucnosti, ke které by měl dnešek nějaký vztah, a ke které by vedla z dneška alespoň mlhavá reálná cesta. Moje představa není utopistická. V mém snu nejsou nějací jiní lepší, morálně dokonalejší lidé s idylickými vztahy. Můj sen akceptuje, že existuje lidská přirozenost a věří, že se ji podaří lépe poznat než je tomu dnes. Lidská společnost stála, stojí a bude stát na lidských bytostech a nemůže to být jinak. Lidské bytosti se již tisíce let nemění a setrvávají pod vlivem několika antropologických konstant. To, v čem se velice liší, jsou právě jejich představy a přání, takže můžeme předpokládat, že existuje tolik představ o budoucnosti, kolik je lidských duší, a z toho plyne, že je spíše nepravděpodobné, že by existovala jen jedna podoba společnosti, ve které by chtěli všichni lidé žít. Lidé však většinou mají svou představu v podobě poměrně široké škály, a tak existuje dobrá možnost hledat mezi těmi škálami průnik, který by obsahoval několik podstatných náležitostí, které by činily z podoby společnosti stojící na takovém průniku alespoň přijatelné řešení. Můj sen plně akceptuje, že základem společnosti nemůže být ani kolektivismus ani individualismus, ale dualismus, protože i ta nejsložitější společenská struktura je vytvořena z dvojic, z párů…

V souvislosti s tím lze mimo jiné očekávat, že v jakékoliv společnosti se budou vyskytovat lidé, kteří se budou chovat kompetitivním nebo konkurenčním způsobem, aby zlepšili svůj společenský status nebo status svých příbuzných a blízkých, získali moc, majetek nebo prosadili své zájmy. Stejně tak lze očekávat, že lidé budou spolupracovat, reagovat příznivě na nové možnosti vzájemně prospěšné spolupráce. Z toho plyne, že společnost v mém snu bude nabízet možnosti vzájemně výhodné a efektivní spolupráce a bude se snažit nasměrovat a napřít síly konkurence, konfliktů a kompetice ve prospěch společnosti. Společnost v mém snu bude vyznávat zásadu, že kvalita společnosti je taková, jaká je v ní míra vzájemné důvěry a spoluodpovědnosti jejích příslušníků, a to hodně záleží na tom, jak široká a sociálně funkční je její základna. Takové základny je možné dosáhnout jen systematickou péčí o sociálně slabé, chudé a jinak znevýhodněné členy společnosti. Na druhé straně je nutné, alespoň částečně, využívat schopností těch nejsilnějších a nejbohatších v duchu sociální odpovědnosti právě ve prospěch široké a pevné společenské základny. Se sociální odpovědností úzce souvisí i podoba spravedlnosti, protože pocit spravedlnosti ve své základní podobě stojí na způsobu uzavírání a dodržování smluv mezi jednotlivci i sociálními skupinami. S tím úzce souvisí podoba uspořádání společnosti z mého snu. To, co bude společnost uspořádávat, budou principy opravdovosti, sounáležitosti a proměnlivosti. Opravdovost znamená, že jak jednotlivci, tak společenské skupiny musí být opravdové, prokazovat schopnost jednat s odpovědností za sebe i ostatní, musí něco nabízet a něco představovat nejen pro své příslušníky, ale i pro ostatní. Jenom opravdové entity mohou být předmětem opravdového zájmu ostatních, zájmu o spolupráci, předmětu sounáležitosti a důvěry. Přitom musí nejen zvládat proměnlivost prostředí, ale být zároveň jejím důležitým zdrojem. Zvládání proměnlivosti, změn, inovativnost je dovednost, která rozhoduje o schopnosti součástí společnosti udržet svou opravdovost, svůj hodnotový systém v sounáležitosti s jinými. Opravdovými entitami mohou být nejen rodiny, ale i nejrůznější zájmové, profesní a produkční entity, jejichž definice je taková, že vznikají z rovnoprávné vůle svých zakladatelů a fungují na jimi vzájemně dohodnutých principech bez určujícího vnějšího vlivu. Opravdové nebo přirozené organizace jsou ovšem vystaveny významným omezením, která se obvykle zahrnují pod pojem „kulturní univerzálie“.

Nebude to a nesmí to být společnost jakkoliv normalizovaného dobra, k čemuž řada utopií notoricky sklouzává. Společnost, která páchá domnělé dobro, dopadne v opačném gardu úplně stejně jako Goethův Mefistofeles, který, jak víme, je představitelem té síly, která ve snaze konat zlo nakonec dobro vykoná. Co je dobré a co je zlé, to je osobní, individuální soud. Co je dobré pro jednoho, může být zlé pro jiného a co je dobré dnes, může se ukázat zlým zítra. Obecné soudy v tomto smyslu snad náleží Bohu, byť jen v omezené míře, jak nám to říká kniha Genesis. Společnost by neměla ani podléhat tomu, že pokud shledá něco přirozeným, bude to automaticky pokládat za správné nebo dokonce za dobré. Společnost není příroda, byť se jejich vývoj řídí ve svém vývoji podobnými zákonitostmi spočívajícími v sémiotické vztahování se a reinterpretaci informací obsažených v prostředí. Společnost má malou výhodu, že může rychleji vrátit do evoluční hry  obměněné podobě dříve odmítnutá řešení a scénáře, jakkoliv v přírodě i ve společnosti platí, že nelze vstoupit dvakrát do jedné řeky. Proto je důležité budování paměti společnosti v podobě pečlivého sledování, zaznamenávání a sebeprezentace procesu vlastní existence a prosazování jeho interpretací v nejširším možném okolí organizace v různých formách a kódech s rozdílnou úrovní obecné přijatelnosti a srozumitelnosti.

Naše euroatlantická civilizace, ve které převládl systém liberální demokracie, stojí na rozcestí. Na tomto rozcestí nelze spočinout a není cesty zpět. Cesta v dosavadním směru, která se nám nabízí, vede do slepé uličky. Obecně bych si přál, abychom dokázali dospět ke společnosti, která bude více příjemná a přívětivá k lidem, kteří ji tvoří. Tato vize přímo stojí na tom, že i lidé k sobě budou více přívětiví a budou k sobě cítit více sounáležitosti. Zvýšená míra solidarity by se měla odrážet v několika základních stavebních kamenech budoucí společnosti. Prvním základním kamenem budou sdílené hodnoty, ke kterým se bude společnost veřejně hlásit a budou obsaženy i v hodnotovém základu naprosté většiny členů společnosti.  V samotném středu hodnotového pole musí v každé společnosti ležet takové hodnoty, pro které platí, že daná společnost na nich vzniká, stojí na nich a společně s nimi zaniká. Hodnoty, pro které stojí jednotlivcům za to žít, jsou ty, pro které jsou ochotni umřít. Základními hodnotami budou mír, volný čas a variabilita. Mír jako samostatná hodnota, nikoliv mír jako absence válečného stavu nebo jako čas přípravy na válku. Volný čas jako prostor opravdové individuální svobody, nikoliv čas určený k reprodukci pracovní síly nebo k utrácení peněz. Variabilita společenského života, včetně úpadku, jako zdroj a záruka možnosti jejího trvání a dalšího rozvoje.

Takový hodnotový rámec budoucí společnosti ovšem bude především vyžadovat hospodářství, které zabezpečí fungování společnosti i životní úroveň jednotlivců bez toho, že by parazitovala na svém přírodním, sociálním i hospodářském okolí. Konkurovat pouze s vlastní produkcí a férovým obchodem společnostem, které se navenek chovají parazitně nebo dokonce predátorsky, je herkulovský úkol a vyžaduje vyšší společenskou odpovědnost každého individuálního nebo kolektivního příslušníka společnosti. Tady se dopustím snad jediné utopistické až naivní teze v tomto textu. Věřím, že v konečném důsledku výšeuvedený hodnotový rámec a popsané principy jejího utváření-opravdovost, sounáležitost a proměnlivost dokážou vytvářet různorodou společnost míru a volného času, pro kterou bude stát jejím příslušníkům za to cílevědomě pracovat, chránit ji a bránit. Věřím, že tento model široké spoluodpovědnosti je pro většinu opravdových lidí přitažlivější než model, kde si většina příslušníků společnosti užívá výsledky násilného nebo ekonomického rabování přírody a podrobených a závislých společností v rámci tzv. globalizace, zavírá před tím oči a přispívá drobnými na Lékaře bez hranic nebo Člověka v tísni, aby ulevili svému svědomí, když už je těch mrtvých a zmrzačených v televizi a na internetu přespříliš. Toto rabování provozují stále užší globální i národní elity, která právě díky efektivním výsledkům rabování jednak prohlubuje společenskou a majetkovou nerovnost a jednak paralyzuje většinu společnosti tím, že ji „pouští“ část lupu jako úplatek za tichý nebo blábolivý souhlas doslova s čímkoliv. Věřím, že tento stav je dlouhodobě neudržitelný.

Pokusím se to shrnout. Přeji lidem v budoucnosti, aby dokázali vytvořit opravdovou společnost, kde každá změna nebude stresující a kde člověk odvedle bude bližní a nikoliv ten, kterého budu muset někomu udat, abych přežil. Dnes vidím všude kolem sebe její zárodky ve velice pestrém složení. Bohužel, jsou tím opravdovější, čím dál leží od současné politiky, byrokracie, médií a mainstreamu obecně. Přeji čtenářům KONKURSNÍCH NOVIN nejen krásné Vánoce a pohodový příští rok 2017, ale rovněž to, aby vytvořili či nalezli nějaké opravdové společenství a prožili v něm co nejvíce svého času a posunuli ho alespoň o malý kousek dále do budoucnosti…

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   

 

 

 

 

 

 

České novinky1.eu