Meze budiž pochváleny...

„Vocamcaď až pocamcaď…“, říkávala moje babička, když chtěla vyjádřit své přesvědčení, že všechno má své meze. A ještě jedno babiččino úsloví bylo okřídlené, a to, že „všeho do času…“ Musím se přiznat, že díky těmto prostým rčením moudré babičky, která pracovala od svých deseti let v severočeské textilce, jsem nikdy neměl problém ani s formulací mezí určitého jevu na straně jedné, ani s touhou po univerzalismu, hledání něčeho, co platí všude bez omezení. Ušetřilo mi to v praktickém životě spoustu času, a čím více mám možností se seznamovat s výsledky teoretických bádání přírodních i společenských věd, rád konstatuji, že babička měla pravdu a já jsem dělal dobře, když jsem jí naslouchal. Je až s podivem, že se ve veřejném prostoru stále častěji setkáváme s bezalternativností, deklarovanou univerzálností řešení ze strany elit, jedinými pravdami, které už dávno nejsou s dotčenými stranami konzultovány, ale prostě shora sdělovány. Systém sdělování tak trochu připomíná Cimrmanovu svatováclavskou kancelář v Blaníku.

Meze jsou tím, co dává věcem podobu a smysl. Někdy jsou příliš zdůrazňovány, někdy jsou naopak opomíjeny, obojí však předpokládá, že jsou rozpoznány a pojmenovány. Schopnost, dovednost a možná umění rozpoznávání hranic a mezí je všemu živému dáno přírodou.  Meze a hranice jsou jedním z přírodních principů, zákonitostí, bez kterých by naše prostředí nemohlo existovat. Meze jsou vyjádřením jeho pestrosti a různorodosti a jejich překračování a měnění jeho variability. Proměnlivost mezí lze obrazně nazvat variabilitou druhého řádu, supervariabilitou, metavariabilitou, ale zcela jednoduše platí, že jsou meze a meze mezí, neboť bez mezí by meze nebyly mezemi. Zde je na místě poznámka na téma pojmů jako nekonečno a nula. Odkažme je v čisté podobě do říše matematických instrumentárií, jejichž uznání a povolení středověkými církevními otci umožnilo rozvoj moderní matematiky. Aristoteles před nimi sveřepě varoval a označil je jako ďábelské, v čemž úspěšně pokračovalo křesťanství a zejména Svatá inkvizice.

K mezím a hranicím odkazuje staré řecké slovo krínein., které znamená rozlišovat nebo oddělovat. Z něho máme nejen známé je i odvozené kritiké techné, tedy umění posouzení, které spočívá v dovednosti rozlišovat a poznat rozdíly. Z tohoto jazykového hnízda vyletěla dlouhá řada slov, jakými jsou krize, kritérium, kritika. Právě krize je zkušeností diference, něco je jinak a už to asi nebude jako dříve. Rád bych připomenul Seifertův verš …něco překrásného se končí…, který na konce básně nachází svůj doplněk… něco překrásného se začíná… Je zvláštní, že krizi a kolaps spojujeme daleko více s koncem než s počátkem, přesto, že k tomu není žádný objektivní důvod.. Spíše jde o pojmy subjektivní a někdy je obtížné počátek a konec rozlišit vůbec. Nabízí se otázka, kde počíná konec a kde končí počátek, což je například aktuální hledání meze mezí mládím a stářím.

Vše tedy funguje a existuje pouze za určitých podmínek, v určitých mezích. I ty nejjednodušší matematické úlohy mají své podmínky, svá omezení. Totéž platí o veškerých jevech a dějích v živé i neživé přírodě. Podobné je to s transparentností, průhledností či průsvitností. Vše, co je  skutečně autentické a funkční, je netransparentní, chrání si hranicí své vnitřní tajemství či know-how. Hranice chrání tajemství vzniku nové kvality, chrání podmínky a pravidla, za kterých se nepravděpodobné stává pravděpodobnějším. To je jeden z univerzálních principů života od podbuněčné po sociální úroveň a jsou to právě meze v našem prostředí, se kterými je spojen. Povšimněme si, že pokud se nějaký organismus stane transparentním, zpravidla při této příležitosti umírá. Pokud něco skutečně funguje zcela transparentně, pak to znamená jediné. Je to jenom mechanismus, jehož smysl a s ním spojené tajemství je někde jinde.

Cílem tohoto textu ale není o mezích příliš teoretizovat, literatury na toto téma je dost a jeden z velice komplexních obrazů poskytuje například kniha Konráda Paula Liessmanna Chvála hranic, jejíž název mne inspiroval při hledání názvu tohoto textu. Našel jsem ji tak, když jsem hledal nějakou literaturu k otázce, proč jsme v poslední době vystaveni takové bezalternativnosti v našem politickém životě a počítač mi nabídl podtitul Liessmannovy knihy, který zní „Kritika politické rozlišovací schopnosti“. Dovolím si opravdu knihu „Chvála hranic“ doporučit k přečtení.

Dovolím si určitou alegorii o hranicích a mezích a použiji k tomu příklad z oblasti gastronomie, se kterým máme zkušenost skoro všichni. Představme si, že otevřeme opravdu bohatě a pestře zásobenou spižírnu nebo ledničku. Nyní máme několik možností, jak páchat hřích postmoderny zvaný „bílý sex“. Můžeme buď začít likvidovat jeden z druhů potravin, popřípadě více druhů postupně, nebo můžeme vzít mísu a obložit ji menšími kousky potravin a následně potraviny a jejich chutě podle libosti kombinovat. Dále tu máme mužnost vytvořit určitý druh salátu, například bramborový. Osobně si rád vychutnávám právě hranice, meze a zároveň spojnice různých ingrediencí a jejich chutí. Jsem bytostně přesvědčen, že právě v těchto mezích mezi chutěmi je samotný smysl salátu. Zkušenost nám říká, že byť je to otázka vkusu, tak obecně platí, že čím jemnější částečky jsou v salátu smíchány, tím jednotnější je jeho chuť, přičemž není zaručeno, že bude při určité konstelaci výchozích ingrediencí a jemnosti struktury vždy příjemná. Při dalším zjemňování struktury pak salát projde proměnou na haši, kaši, či pomazánku, kde je jednotná chuť víceméně standardem. Dalším krokem jemnosti jsou omáčky, pěny a samozřejmě tolik populární ÚHOŘ, démon školních jídelen. Jakkoliv je to nepravděpodobné, můžeme z celé řady vynikajících ingrediencí složených podle správného receptu vytvořit nevhodnou strukturou pouhou amorfní šlichtu nebo populární amaroun. Pokud není recept dobrý, pak jde ovšem „o stokrát dobrý dort“ Karla Čapka a jeho pejska a kočičky.

Není to poprvé, co tento „gastronomický příklad používám. Připomenu trochu jiný jeho kontext z textu z nedávné doby: Ve vztahu k summitu EU-Turecko můžeme uzavřít, že v sále bude možná několik lidí, kteří vědí, co je to Coudenhove - Kalergiho plán, a částečně z vlastní blbosti a částečně za cizí peníze, jak říkával Jan Werich, vidí v migrantech posly velkého smíšení genetických informací, jehož nositelé změní pestrou různorodost Evropy v jakousi prapodivnou jednotnou kaši. Kdybych to měl nějak obrazně vyjádřit, tak si představte chuťově bohatou obloženou mísu, jejíž ingredience vám někdo rozmixuje v bujónu nebo kakau a nutí vás k nadšené konzumaci s vírou, že posunul věci k lepšímu. Ostatně „amarouny“ jsou u nás dlouhodobě podobenstvím tragické budoucnosti bez drobných hříšných, leč v podstatě čistých radostí života. Je jistě pouhým souběhem okolností, že NDR je vlastí nejen paní Merkelové, ale rovněž gastronomické zrůdičky zvané „Eintopf“… K tomu si dovolím připomenout poměrně kompatibilní nedávná slova Václava Klause, který řekl, že: Evropská unie je z migrace natěšena, to je třeba říci jasně. Těm evropským bossům, kterým se také říká evropská elita, se migrace strašně hodila, pokud ji sami nevyvolali. Oni čekají na každou krizi, aby šrouby zase utáhli a řekli: „O tom a tom už nemůžou občané rozhodovat, přeneseme rozhodovací pravomoci do Bruselu.“

Evropská komise a její přisluhovači jsou nebezpečnými šiřiteli politické pseudokorektnosti, bezalternativnosti, falešné jednoty, která vyžaduje adoraci jediného správného názoru, který nepotřebuje své meze ani hranice, protože je prostě jediný možný. Toho samého přístupu jsme svědky i u nás doma, a to ve velice primitivní podobě, když na nás oranžoví baroni se svými vědeckými patolízaly vyštěkli z médií, že náš stát se bude jmenovat Czechia, protože se jinak jmenovat nemůže. Daleko horší je, když nás systematicky manipulují do pozice, že se obecně nedá nic dělat, a to, co oni dělají, je jediné možné a můžeme být rádi, že není ještě hůř. Lidé jediného názoru nemají žádnou vizi a slovo „pokrok“ je pro ně sprosté slovo.  Jejich jediným programem je udržitelnost, aniž by vlastně věděli čeho. Nemají žádnou představu možných budoucích stavů společnosti a slova pokrok se bojí jako čert kříže. Jejich svět je bez hodnot, je jenom ověšený cenovkami a to, co se nedá koupit, to neexistuje.

Dovolím si nabídnout i jiný pohled, který je skoro a zdůrazňuji, že skoro o tomtéž.  Představme si různorodost souboru možností na úrovni souboru produktů, ze kterého vybírá nákupčí supermarketu, potom různorodost souboru možností na úrovni zboží v regálech supermarketu, ze kterých zákazník naplňuje svůj košík a následně různorodost souboru možností na úrovni plného košíku, ze kterého manželka vybírá skladbu večeře. Konečně, vybíravý domácí strávník sní následně jen něco a něco skončí v odpadu. Jde o čtyři různá třídění, čtyři různé systémy kritérií, tedy čtyři různé struktury informací, které redukují různorodost souboru možností na vstupu do konečné podoby různorodosti na výstupu. Zároveň ovšem produkují touto redukcí nové vstupní různorodosti pro nová třídění. Jde o čtyři, možná pět navazujících gradientů různorodosti souboru možností, kde výstup jednoho je vstupem následujícího s různou trajektorií přechodu, podle toho, jaká kritéria výběru v něm jsou uplatňována.

Tyto příklady slouží k jedinému účelu, a to ukázat klíčovou roli pestrosti, různorodosti a s nimi spojených hranic a mezí všude kolem nás. Bez nadsázky lze říci, že jde o jeden ze základních předpokladů fungování jak přírodní, tak kulturní evoluce. Pokud nám zůstane ono „jedno“ a je lhostejno, zda jde o jednu jedinou výchozí potravinu nebo jednu jedinou směs jedné chuti, ztrácíme možnost výběru, možnost najít komplement  a možnost nejít meze, které v „onom“ jednom neexistují. V zásadě každá civilizace má své vysvětlení pro vznik aktuálního světa a všechny vycházejí z jednoho… Někdy se onen počátek všeho jmenuje prostě jedno, někdy tao a někdy velký třesk. Vždycky jde ale o singularitu, které dá podobu, obsah a smysl až z ní povstalá dvojice a z ní v dalším kroku vzešlá trojice, popřípadě „en-tice“. Hezky to vyjadřuje právě verš z Tao-te- tingu, když říká, že z neexistence povstalo nebe a země a z existence vše živé a neživé. Tenhle verš upozorňuje nejen na to, meze jednoho a dvou jsou mezemi bytí a nebytí, ale především na meze mezi nebem a zemí. O kousek dále se v Tao- te tingu-praví, že prostor mezi nebem a zemí je jako měch,  prázdný, ale nevyčerpatelný, čím více je využíván, tím více vytvoří. Nechť si každý odpoví na otázku, co asi může povstat z jednoho jediného správného názoru…?!?

Svět mého mládí byl duální, bipolární ze své podstaty díky existenci toho, čemu se říkalo svět socialismu nebo světová socialistická soustava. Po pádu tohoto světa zazněl z USA radostný Fukuyamův hýkot o konci dějin, protože jediný správný liberálně demokratický kapitalismus zvítězil. Fukuyamovi zcela nedošlo, že jde o vítězství Pyrrhovo a ono vítězné „jedno“ nemůže existovat samo o sobě. Brzo se začalo mluvit o multipolárním světě, ale ten nemůže fungovat bez toho, že by ono „multi“ bylo postaveno na dvojici, která by byla jeho zdrojem. Liberálně demokratická levice a pravice nebyly  schopné původní duální společenský motor nehradit, protože především levice přestala existovat v tom smyslu, že rezignovala celospolečenské cíle a soustředila se na obranu menšin, k čemuž posléze v jiné podobě degradovala i pravice a obě přenechaly prostor politice bez hodnot ověšené cenovkami, které říkají, za kolik se její představitelé dají koupit, aby ještě více usnadnili penězoměncům bez odpovědnosti zničit společnost v jakémkoliv měřítku.

Současné politické elity EU i České republiky systematicky likvidují to nejdůležitější, co dělá Evropu Evropou a Českou republiku Českou republikou, a to je jejich různorodost, která je činí nejen funkčními, ale i krásnými. Připomíná mi to plakát z let osmdesátých z jednoho evropského setkání mládeže v západní Evropě, na kterém byl slogan „Diversity is beautiful“. Současné jednání EU připomíná násilnou kolektivizaci zemědělství, jejímž symbolem bylo rozorávání mezí. Slogan Evropa bez hranic znamená nejen Evropu nefunkční, ale i Evropu ošklivou. Neschopnost ponechat vedle sebe fungovat různé systémy, znamená neschopnost vládnout.  Naposledy si v tomto textu připomeňme Tao-te-ting.

Nejlepší vládce je takový, o kterém lidé téměř neví.
Dobrého vládce lidé milují a chválí.
Špatného se bojí a nejhorším opovrhují.
Pokud vládce lidem nevěří, ztrácí jejich důvěru.
Moudrý vládce nechává lidem volnost a šetří slovy.
A lidé sami od sebe dělají vše, co je potřeba

Zbývá otázka, co dělat, když se elity snaží kolem nás meze a hranice vymazat, proměnit naše prostředí v jednotnou pustinu a tvrdí, že jde o pustinu hojnosti. Je zcela zbytečné panstvo přesvědčovat o zhoubnosti jejich počínání pro společnost a v konečném důsledku i pro ně samotné. Dělají to dílem za peníze, dílem z hlouposti a dílem z přesvědčení, že je to tak dobře. Zároveň s tím však otevírají nám ostatním možnost vytvářet systém nových mezí. Možnost postavit normalizátorům a mezežroutům do cesty nové přirozené hranice a meze, které budeme vytvářet jako funkční společnosti, společenství, obce, rodiny i jako jednotlivci. Pokud budeme na úsilí utvářet své meze, hranice a pravidla trvat, jednou se nám snad podaří postavit ničitele našich mezí za naše nové meze, izolovat je v jejich palácích a teplých ostrovech, kde mohou zkusit život bez  pravidel, hranic a mezí, život který chystají nám…  Ať si sežerou nevábné ÚHOŘe a stokrát dobré dorty sami. Nám pak nezbude než jejich blafy vylít a pustit se do vlastního salátu nebo obložené mísy znovu od začátku. Klíče od plných spíží mají ti, kteří nás chtějí krmit hnusnými beztvarými blafy, a my dobře víme, kde je hledat…

Svého času nás mnohé okouzlil film Nekonečný příběh. Příběh malého Bastiana apeluje na potřebu porozumění, lidských citů a imaginace, bez nichž není možná existence říše Fantazie, jež je součástí každého z nás. Každý z nás se tedy dnes může stát Bastianem a přispět k zachování existence říše Variability v Evropě, ale bojím se, že někdo už bude muset konečně začít.