Možnost poznání reality předpokládá aktivní účast na její tvorbě…
Jsou to věčné otázky. Můžeme něco říci o tom, co je za obrazy, které se nám prostřednictvím našich smyslů, vědomí i podvědomí nabízejí?!? Máme vůbec nějakou možnost něco z toho skutečně poznat?!? Je toto poznání, pokud existuje, výsadou intelektuálních elit nebo je tato možnost otevřena nám všem…?!?
Připomenu jen dva klasiky. Prvním je český génius Jára Cimrman, v jehož díle se praví, že vidíme jen obrazy a nemůžeme ani naznačovat, a druhým je sám Platón, v jehož Ústavě najdeme podobenství o jeskyni, slunci a úsečce. Zatímco scéna z Cimrmanovy hry Vizionář a pohled statkáře Hlavsy do kamen, kde vidí na bráně dolu Terezka slova Petr Bezruč, jsou notoricky známé, Platónova podobenství jsou na tom o trochu hůře, a proto si dovolím několik laických poznámek. Podobenství o jeskyni říká, že lidé nevnímají skutečnost přes obrazy, ale přes pouhé odrazy, stíny, protože sedí spoutaní v temné jeskyni, čelem ke stěně a jediné z čeho mohou na realitu usuzovat, jsou stíny, které jim promítá na stěnu světlo ohně za jejich zády. Pohříchu se zdá, že to musí být především jejich stíny a pak stíny něčeho, co existuje mezi nimi a ohněm. Podobenství pokračuje obrazy osvobození člověka a možnost je obrácení k ohni, přičemž člověk touží odvrátit zrak a dále hledět na pouhé stíny. Dalším obrazem je vyvlečení člověka z jeskyně na slunce, kde má možnost vidět realitu nejúplněji a jeho touha po návratu do jeskyně. V rámci podobenství o slunci jsou ideje popisovány jako sluneční světlo, které mohou nejlépe pomáhat nasvěcovat a odhalovat realitu. Mezi nimi je vůdčí ideou idea Dobra, která je podobná samotnému Slunci. Podobenství o úsečce je potom něčím jako grafickým znázorněním nebo obrazovou paralelou podobenství o jeskyni a rozděluje a pojmenovává jednotlivé možnosti a instrumentária poznání. Nechci unavovat dalším laickým popisem a doporučuji čtenářům bohatou literaturu na toto téma a krásné zážitky při přemýšlení o nich. Vždyť nikoliv nadarmo se říká, že základy západní civilizace jsou ztělesněním Platónových myšlenek.
Dnes, po mnoha staletích od dob Platóna, tyto otázky před námi zůstávají ležet na stole v zásadě tak, jako ležely tenkrát. Jsou to věčné otázky a hledání odpovědí na ně je neobyčejně plodné a zároveň inspirující. Nejhorší, co se, bohužel, už mnohokrát stalo a může se kdykoliv stát, jsou období, kdy nejčastěji samozvaná moc zakazuje nejen hledat odpovědi, ale zejména se ptát, je zakázáno tyto nebo jiné otázky ze stolu zvednout. Pro moc nejsou nebezpečné ani tak odpovědi jako otázky. Měli bychom bedlivě dbát na to, aby něco takového kolem nás nemohlo nastat v souvislosti s jakoukoliv otázkou. Současná doba je stále více charakterizována tím, že některé otázky jsou nejen nevhodné, ale dokonce už i nepřijatelné. Kdo se nemůže ptát, nemůže se ani dozvědět to, co doopravdy potřebuje, i když se mu jinak dostává přehršel informací, které podle názorů vrchnosti nejen potřebuje, ale ke všemu mu ještě musí stačit. Jde o jedno z nejhorších násilí páchaných na lidské svobodě, je to cesta do otroctví. Je to něco, co nám odebírá právo být subjektem, zdrojem společenského dění, a ponechává nám roli objektu či produktu tohoto dění. A pokud jsme produktem, zákonitě směřujeme k tomu, že se stáváme pouhým zbožím v lidské podobě.
Pokud se nyní vrátíme k otázce z úvodu a začněme jednak hledat a pojmenovávat to, co je zdrojem obrazů, odrazů a stínů reality, co je oním světlem, které nám je přináší, a jednak se ptát, zda můžeme týmž médiem a instrumentáriem nahlédnout realitu. Zdá se to triviální, ale obávám se, že tak úplně jednoduché to asi nebude a možná, že právě tady bude ležet jeden ze „zakopaných psů“. Když si totiž uvědomíme byť jen úplné základy všeobecně známých klíčových fyzikálních teorií dvacátého století, kterými jsou teorie relativity, kvantová teorie a teorie chaosu, a nedávné objevy Hicksova bosonu a gravitonu, pak se nám začne prostý argument, že naše smysly nám přinášejí realitu poněkud sypat. Nejde jen o výsledky neurověd a mapování mozku, které nám začínají stále bolestněji připomínat, že naše přemýšlení a předvídání je spíše zdůvodňováním již proběhlého. Dokonce se začíná v opravdu vzdělaných kruzích proslýchat, že ani povaha světla není taková, jak ji popisují učebnice optiky, jen se prý ještě neví, jak moc je to jinak. Slova umírajícího rabína „všechno je jinak…“, jsou v některých dobách zvláště aktuální a o naší době to platí měrou vrchovatou. Možná je to doba kardinální změny paradigmatu našeho tisíce let utvářeného způsobu nazírání světa.
Klíčem k poznání reality je právě to, čeho se nás mocní tohoto světa a jejich kamarila snaží všemi možnými způsoby zbavit. Je to účast na jejím utváření. Máme jako živé bytosti přirozené, nezcizitelné právo na to, aby nám svět patřil. Záleží jen na našich dovednostech, aby se toto právo stalo realitou. Svět reálně patří jen těm, kteří jsou schopni se svými praktickými činy uvědoměle spolupodílet na jeho utváření. Ostatní zůstávají pouhými objekty manipulovanými silami svého prostředí. Přidání jediného kamínku do mozaiky reality, vytvoření další možnosti budoucího stavu, vytvoření nové životní niky, je něco jako malý zázrak. Každý z nás má možnost být stvořitelem, protože náš svět, jeho možnosti a budoucí potenciál vznikají neustále právě tady a teď. Okamžik stvoření světa trvá tak dlouho jako svět sám a dává každému možnost stát se Stvořitelem. K tomu potřebujeme dobře znát sami sebe a k tomu sami v sobě najít tu správnou podobu svého kamínku, kterým můžeme podobě našeho prostředí přispět. Náš příspěvek k podobě reality totiž musí být v maximální míře autentický, a tudíž je totiž zcela nutně částí nás samých. Autenticita je dána naší schopností bránit se manipulacím, které přicházejí z našeho prostředí. Stále častějším zdrojem manipulací je úzká skupina parazitických deprivantů, kteří sami sebe považují za nadřazený lidský druh. Nic sebelépe zprostředkovaného nám nemůže opravdovou účast na stvoření a s tím spojené poznání skutečnosti dát. Pár předchozích řádků zní možná trochu nadneseně, při troše pozornosti a zamyšlení najdeme takřka zázračný vliv autentického podílu na utváření reality ve většině základních mýtů a jejich derivátů v podobě pohádek, ale můžeme se na celý problém podívat i optikou všedního dne.
Všichni známe obecný pojem volný čas. Je spojen nejen s prostou představou toho, že si „mohu dělat, co chci“, ale je předmětem popisu a zkoumání celé řady společenských věd, jako jsou psychologie, sociologie, ekonomie, a v neposlední řadě je i součástí politických programů. Je úzce spojen s pojmy, jako jsou svoboda nebo volnost. Mnozí si pamatujeme, jak nám bylo slibováno, že s postupujícím technickým rozvojem a všeobecným pokrokem bude klesat pracovní doba a bude se zvyšovat fond volného času, uvolní se tvůrčí potenciál atd. atd. atd. Tyto bajky se nepocházejí zdaleka socialistických bajkařů světlých zítřků, ale podobně uvažoval například John Maynard Keynes a desítky a stovky dalších snílků, bláznů i nejmoudřejších mužů své doby napříč stoletími. Jedním z nejstarších mezi nimi byl Aristoteles, který psal před bezmála pětadvaceti stoletími o mechanických otrocích a jejich podílu na osvobození lidské kreativity. Počet lidí, kteří se otázkou volného času v lidských dějinách zabývali, ukazuje na jeho důležitost pro úvahy o společenských změnách. To si velmi dobře uvědomovali mocní, kteří se snažili a snaží zachovat status quo ve svůj vlastní prospěch. Pro ně byl, je a bude volný čas jejich „poddaných“ největším nebezpečím. A nejnebezpečnější disidenty jakéhokoliv mocenského systému jsou ti „poddaní“, kteří volnému času rozumějí, umí ho uchopit a využívat. Volný čas má sice svou kvantitu, která představuje možnost, ale kvantita je přímo spojená s jeho kvalitou a ta závisí především právě na tom, jestli této možnosti porozumíme nebo zda jsme dokonce tak dobří, že ji umíme vytvořit.
Vzpomínám si na svou protestantskou výchovu, ve které dominovalo úsloví, že kdo pracuje a nelelkuje, nemyslí na hlouposti. Musím říci, že se mi to celé výchovné působení ve velice útlém věku zvrtlo do poznání, že kdo pracuje a nelelkuje, časem asi nemyslí vůbec. Od té doby jsem k práci, kterou dělám pro někoho jiného a z cizí vůle velice ostražitý a souhlasím s Lucií Bílou, že taková práce „je duše žrout.“ K tomu bych na druhé straně rád přidal pozdější poznání, že jakýkoliv společenský systém může fungovat jenom proto, že v něm fungují lidé a to se bez práce prostě neobejde. Do třetice se k tomu, pravda, už v pokročilejším věku, připojilo přesvědčení, že žádné společenské uspořádání nemůže fungovat, pokud jsou v něm lidé nuceni jednat v rozporu se svými zájmy, jinými slovy, že lidi prostě nejde dlouhodobě někam dokopat, a to ani do dobra. Společnou podmínkou naplnění těchto podmínek je právě to, že lidé budou mít k dispozici dostatek volného času a budou s ním umět naložit tak, aby měli oprávněný pocit, že jsou součástí reality, která je obklopuje., že se ve svém prostředí cítí dobře, protože ho spoluutvářejí a tím i důvěrně poznávají.
Současná praxe mocných v boji s volným časem je velice prostá a je podstatou toho, čemu se říká „imaginaire“, (pojem jsem si vypůjčil Zygmunta Baumana) mocnými deprivanty prefabrikovanému hodnotovému obrazu reality, který postupně ovládl minimálně náš, západní svět. Imaginaire dnešních mocných má tři základní komponenty. Tou první je hospodářský růst, jako řešení všech společenských neduhů, druhou je nakupování jako lék na veškeré individuální neduhy a recept na štěstí, a tou třetí je nedodržování předchozích dvou jako vysvětlení všech přetrvávajících neduhů. Je to jednoduché a skvěle to funguje. Pokud to vztáhneme na náš volný čas, tak zjistíme, že pro něj není místo, protože čas se rozdělil na čas vydělávání peněz a na čas utrácení peněz a jakýkoliv zbylý čas je důvodem toho, proč dvojice vydělávání a utrácení nefunguje. A taková situace je nejlepším důkazem naší viny, důkazem toho, že jsme zhřešili proti danému imaginaire. A volný čas v plném smyslu slova je hříchem smrtelným. Je úplně jedno, že toto imaginaire nemá s realitou takřka nic společného, svou jednoduchostí dokáže ovládnout naše mysli a my si říkáme ano, taktový je náš svět a toto je ten správný přístup k životu.
Tento obraz světa a jeho fungování se opírá mimo jiné o skutečnost, že mocní deprivanti naší civilizace si přivlastnili a zdeformovali evoluční teorii, že které si vybrali to, co se jim hodí a podporuje individualismus, egoismus na úrovni každého jedince a zároveň podvolení se jejich vyšší moci. Označili to nejen za pravdivé, ale dokonce za správné. Tím dosáhli obdoby propagandistického obrazu marxismu-leninismu, který jak známo je správný, protože je pravdivý, a je pravdivý, protože je správný. Zůstává záhadou, proč se levicové síly nikdy nepokusily podobně zužitkovat druhou stranu jedné evoluční mince, kterou je altruismus a dualismus, a spokojily se s pohrdlivým odsudkem v podobě fráze o sociálním darwinismu. Přitom by právě sociální darwinismus ve světle současného poznání měl být pevným bodem společenského uspořádání, především proto, že evoluce sebou nenese žádné hodnotové nebo dokonce morální poselství. Evoluce je, jaká je a utváří bez jakéhokoliv sentimentu svou budoucnost života v každém okamžiku jeho trvání, což nám dává onu výše uvedenou možnost být spolustvořitelem. To platí o evoluci přírodní, stejně jako o evoluci kulturní, jejichž společným jmenovatelem je reinterpretace paměti a zkušenosti. Sémiotické vztahování se k přijímaným informacím leží v základu evolučního procesu. Život je zrozený, tělesný, sémiotický systém s dějinami.
Porozumění lidské přirozenosti ve světle evoluční teorie, tomu, že jsme živé bytosti a jsme charakterizování touhou po společenském uznání, která představuje určitou, okolnostmi podmíněnou rovnováhu mezi egoismem a altruismem, touhou po poznání a touhou po spiritualitě, nám může pomoci identifikovat prostředky, jimiž bychom mohli dosáhnout některých našich společenských a politických cílů, právě tak, jako určit možné náklady a výnosy takového počínání. Především jde o to, že evoluční teorie může pomoci určit pásmo vysoce pravděpodobných standardních řešení bez manipulativních a ideologických deformací. Gregory Bateson psal o tom, že mezi posvátnem, poznáním a krásou se i andělé bojí a lze doufat, že se v tomto prostoru se bojí i mocní deprivanti, protože jejich imaginaire je tupé, ošklivé a ďábelské. To neznamená, že není účinné, ale čelit mu podobnými odpuzujícími imaginaire, například neomarxistickým nebo tím, které prosazuje tzv. „nová levice“, nevede rozhodně k cíli. Navíc platí, že čím je imaginaire vzdálenější realitě, tím dříve ho konfrontace s realitou zlikviduje.
Je to právě neschopnost politiky a politiků domluvit se na uvedeném pásmu vysoce pravděpodobných standardních řešení bez manipulativních a ideologických deformací, která je zdrojem současné společenské a politické krize v Evropě. Populismus není v tomto smyslu ničím jiným, než úmyslným ignorováním reality a možností standardních řešení a prosazování v zásadě libovolných imaginaire, které se mají stát realitou v okamžiku, kdy pro ně bude hlasovat nebo po nich volat a uctívat je velké množství lidí. Jde sice o principiální omyl, ale skutečností je, že dnes už je obtížné rozeznat, co je politika a co je populismus. Oba pojmy jsou dnes obecně hanlivými a volně zaměnitelnými nálepkami. Měli bychom si uvědomit, že pokud budu slova politik nebo politika hanlivým výrazem, pak bychom si měli vzpomenout na ostrakizaci prostitutek, andělíčkářek, hrobníků, rasů, katů a spousty dalších osob a profesí, kterými je sice pohrdáno, ale jsou pro společnost nepostradatelnými.
V souvislosti s dnešním textem lze pojmenovat ještě jedno imaginaire, které je naprosto mimo realitu a rozvrací uspořádání společnosti a vede ji k úpadku. Tím je imaginaire průhlednosti, průsvitnosti neboli transparentnosti. Stojí za ním velmi lákavé představy většiny primitivů, že když budou něco vidět, tak tomu budou také rozumět a také, že když na něco vidí, tak je to v zásadě dobré. Když se podíváme na eurounijní tažení za transparentnost, můžeme konstatovat, že počet jejich věrozvěstů a věřících narůstá. Přitom transparentnost je symbolem smrti a zániku všeho živého, transparentní mohou být snad jenom hodinky a jiné mechanismy, tedy když si řádně připlatíme. Stručně řečeno nic autentického nemůže být transparentní. Platí to i o společnosti jako celku. Je to právě transparentní mechanismus řízení společnosti, který požadují mocní od svých správců jimi porobených území a společností. Náš boj za společenskou transparentnost, je zápasem o zničení její autenticity a tím i možnosti podílet se přímo na tvorbě našeho prostředí a tak ho skutečně poznat.
Dnes se hodně hovoří o Průmyslu 4.0. kde komunikují stroje se stroji a také stroje s lidmi a lidé se stroji. Je načase si klást otázku, jak bude fungovat komunikace lidí s lidmi ve Společnosti 4.0., ve které pomalu, ale jistě začínáme žít. Zatím to vypadá tak, že nejchytřejší lidé světa vědci a technici deformalizují naši komunikaci se stroji a na straně druhé ti nejzlovolnější a nejhloupější formalizují a obsahově vyprazdňují komunikaci mezi lidmi. Je to cesta k tomu, že se člověku stane stroj příjemnějším partnerem pro komunikaci než jiný člověk. Je to cesta do pekel…