Na Islandu by chtěl žít každý...

Dovolím si pár postřehů z nedávné návštěvy Islandu…

Tím prvním je pocit, se kterým jsem kráčel rozsedlinou mezi eurasijskou a severoamerickou tektonickou deskou, které se bez ohledu na cokoliv od sebe rok co rok o dva a tři centimetry vzdalují. Tam mě poprvé napadlo, že tu nevidím žádné politické a ekologické bojovníky s touto odlukou, přesto, že jde o proces, který je neblahý a je jasně prokazatelný. Ptal jsem se, jestli existuje nějaký Mezinárodní tektonický panel, jestli se také masově promrhávají veřejné peníze na boj tektonickým driftem, jestli také existuje cíl, že zpomalíme pohyb desek o 2 milimetry za rok do roku 2100?!? Vždyť máme Mezinárodní klimatický panel, vyhazujeme do luftu miliardy a rituálně oslavujeme cíl Pařížské konference snížit globální oteplování o pár desetinek stupně do roku 2100. Navíc odborně či spíše odbornicky, mediálně a politicky kamenujeme a lynčujeme každého, komu se to nezdá. Přitom tektonický pohyb je oproti klimatu děj podstatně méně komplexní. Nicméně na Islandu, kde by mohlo mít takové hnutí v dotyčné rozsedlině na tektonickém zlomu přímo svatyni, hned vedle jednoho z nestarších parlamentů světa, není po takovém hnutí ani vidu ani slechu. Přitom by se v rozsedlině mohli shromažďovat ekologičtí flagelanti a mrskat se do krve za vinu lidstva na kontinentálním driftu, slzy by mohly téct proudem jak o Stalinově pohřbu a nad tím vším by mohl vlát transparent „America, don´t leave us…“

Stejně tak jsem nenalezl ani stopu po občanském nebo politickém hnutí, které by usilovalo o ovlivnění nebo zastavení vulkanické činnosti a dokonce opět schází příslušná literatura na téma, jak zlý člověk způsobil sopečnou aktivitu a ohrozil tak planetu a také sám sebe. Podobně to platí o pověstných větrech a deštích, které když to na Islandu rozjedou, tak je idiotovi jasné, že tomuhle se poručit nedá…

Říkám si, jestli to není tím, že tváří v tvář nějakému skutečnému problému jsou najednou všechny ty drahé „euroekohrátky“ jaksi směšné. Politika neumí řešit jiné problémy, než ty, které sama způsobí a to ještě velmi sporadicky. Boji se změnou klimatu se dá snad věřit tam, kde se lidé účastní vládního boje se suchem tím, že fasují od státu kyblíky, aby jim následně obec jako akcionář vodovodu a kanalizací zdražila stočné. Takoví lidé mohou věřit opravdu všemu. Jsou ochotni přijmout vinu za tání ledovců, stejně jako za migraci, která je především ohromným kšeftem pro ty, kteří ji z dlouhodobého hlediska i bezprostředně vyvolali, a za tuto vinu platit penězi i ztrátou životního stylu. Věří lidem, kteří způsobili svou rezignací na potravinovou soběstačnost a tím i klíčovou složku společenského bezpečí konkrétně mimo jiné to, že máslo bude na Vánoce za stovku nebo nebude vůbec. Lidé věří tomu, že bezpečnost společnosti stojí na tom, že pár vojáčků bude mašírovat po ruské hranici, a nikoliv na tom, že v případě, že bude ohrožena doprava nebo zemědělská produkce v místech, odkud dovážíme potraviny, nebudou mít do týdne co jíst… Ale ropu budeme mít skoro na rok. Přitom stačí výbuch jediné islandské sopky a máme na podobný problém zaděláno. Před více než sedmi lety to byl jakýsi vulkanický mikropšouk Ejaflatly. Nyní je na Islandu několik horkých kandidátů na minipšouky a nelze vyloučit ani samotný pšouk… Ten by změnil klima tak zásadně, že by se snad museli ekomudrci a jejich političtí pasáci sletět znovu do Paříže, pokud by ovšem vůbec něco lítalo… A to stále není slova o velkém pšouku.

Přesto Islanďané na svém ostrově žijí, pracují, radují se a dávají dobrou práci spoustám lidí z celé Evropy a světa. V současné době prostě nestíhají. Byli v krizi doslova na kolenou a teď směřují zpět na vrchol. Žijí tady a teď, budují novou infrastrukturu, turismus, energetiku a zdokonalují systémy informace, záchrany a ochrany… A hlavně nemyslí na nesmysly, nehrají si ani na zelené, ani khaki vojáčky a užívají si každičkého dne, kdy je příroda nechá žít… Je to jejich ostrov, dokud tam bude poslední z nich dýchat.

Kéž bychom mohli říci alespoň částečně totéž…