Nacházíme se uprostřed informační války…
Nacházíme se uprostřed informační války…
Dovoluji si čtenářům předložit teze svého vystoupení na konferenci Centra pro výzkum ekonomického a sociálně kulturního rozvoje států SNS, střední a východní Evropy. Více podrobností na www.rescue.org.ru.
Dámy a pánové,
dovolte mi, abych nejprve poděkoval za možnost vystoupit před tímto shromážděním a tlumočit zde pohledy jednotlivých názorových skupin v české společnosti na současné dění na Ukrajině a s ním spojenou kvalitu vztahů mezi Ruskem a EU, resp. Západem, protože hovořit o vztazích EU, a to nejen s Ruskem, je stále spornější. Rád bych připomněl, že Česká republika má více než 10 miliónů obyvatel a z toho plyne, že v duchu tradic naší země máme na cokoliv nejméně dvacet miliónů názorů. Nebojte se, nabídnu jen několik příkladů.
Za prvé… prezident České republiky hovoří o občanské válce na Ukrajině a o tom, že více věří svým ruským přátelům a zdravému rozumu, než svým spojencům a jejich tajným službám, a tvrdí, že sankce jsou nesmyslné a neúčinné. Náš premiér hovoří opatrně o tom, že sankce nejsou v zájmu ČR a EU by prý měla začít uvažovat o jejich zmírnění a následném zrušení. Ministr zahraničí pak mluví o tom, že sankce jsou efektivní účinné a přivedou spolehlivě Rusko do pekel. Mnozí z opozice tomu oponují a poučení R. Reaganem tvrdí, že Rusko nelze přivést do pekel, protože Rusko je prý peklo samo. Kníže Schwarzenberg, neoficiální vůdce opozice, jehož přímý prapředek porazil ve spojenectví s Rusy Napoleona v Bitvě národů u Lipska, pak zastává názor, že nesmíme litovat žádných obětí, abychom srazili Rusko na kolena a vyzval EU, aby dodávala Ukrajině zbraně. Máme ještě předsedy obou komor parlamentu, ale jejich dlouhodobá popularita tkví na tom, že se k ničemu podstatnému nevyjadřují. Jejich mlčení totiž dává lidu naději, že by mohli říci něco moudrého, což lze u naprosté většiny českých mluvících politiků celkem spolehlivě vyloučit. Předseda Poslanecké sněmovny však statečně a na vlastní zodpovědnost vyslal minulý týden místopředsedu Poslanecké sněmovny do Moskvy, aby jednal s místopředsedou ruské Dumy o zmírnění dopadu ekonomických sankcí na český export. Poslanecká sněmovna v hysterické atmosféře už v průběhu moskevských jednání odebrala svému místopředsedovi oficiální mandát. Oficiálním důvodem byla skutečnost, že Sergej Železnjak je na sankčním seznamu EU a USA. Učinila tak však zejména z obav ze zloby USA, které ústy svého velvyslance opakovaně a důrazně nabádají naše představitele k bezvýhradné protiruské loajalitě. Jednání přesto dopadla dobře, děkujeme.
Na závěr tohoto přehledu zejména individuálních názorů a postojů bych zmínil starší názor jedné mediálně známé socioložky a údajné disidentky, že „je lépe se mýlit s Bushem, než mít pravdu s Putinem.“ Plně to, bohužel, lze podle mnoha českých o čanů aktuálně aplikovat i na Obamu a Putina nebo dokonce na USA a RF obecně.
Nedávná, v pořadí již 18. konference Forum 2000, u jejíhož zrodu stál Václav Havel, a která je nesena tradičně ve výrazně prozápadním duchu, má ve svých závěrech tezi, že největším nebezpečím pro současný svět je ruský nacionalismus a teprve po něm islámský nacionalismus a terorismus. Třetí v řadě pak je prý ebola. V minulém týdnu pak proběhla již 10. Pražská bezpečnostní konference, která nemá tak pevný ideologický a propagandistický základ a je vedena spíše ve vědeckém duchu, a právě v den výročí VŘSR přinesla myšlenku, že řešení situace na Ukrajině je spojeno s hledáním odpovědi na otázku, jak a kým bylo formováno uspořádání tohoto prostoru zejména ve dvacátém století. Praktický přístup k řešení pak musí stát na přesvědčení, že v rámci mírového procesu nelze kohokoliv porazit...
Hospodářská komora ČR vyjádřila ústy svého předsedy jednoznačně názor, že lze jen těžko hledat větší nonsens než je současná politika sankcí vůči Rusku. Názor důležité součásti Hospodářské komory - Komory pro spolupráci se zeměmi SNS je zbytečné zmiňovat. Je to i prakticky nemožné, protože celou řadu výrazů by společenská úroveň tohoto shromáždění mohla jen těžko unést. Sankce zničily milióny hodin práce tisíců lidí, kteří v uplynulých dvaceti letech obnovovali hospodářské styky mimo jiné právě s Ruskou federací a Ukrajinou. Nyní je jejich práce ničena s podobnou ideovou zaslepeností a hloupostí, které jsme v naší zemi byli svědky po sametové revoluci. Je spravedlivé si přiznat, že podobným způsobem byla ničena práce jiných našich lidí po sovětské okupaci Československa v roce 1968 a dalších změnách mocenských poměrů.
Rád zde uvádím, že soutěže v přednesu ruských uměleckých textů, která stále nese původní název Puškinův památník a je největší soutěží svého druhu ve světě, měla právě v tomto roce ve své bezmála půlstoleté historii nejvyšší účast i kvalitu. V příštím roce se v Praze uskuteční kongres MAPRJAL, největší světové setkání rusistů.
Dámy a pánové, nyní po této přehlídce individuálních a institucionálních názorů mi dovolte, abych věnoval pozornost názorům obyčejných lidí. Nechci hovořit o lidu politickém, který se více nebo méně fanaticky přidává k té či oné názorové straně a tvoří tu kluby přátel Ruska, tu kluby přátel Západu. Nechci mluvit ani o těch, kteří prostě jenom exhibují na pozadí mediálně vděčné, lhostejno jaké, události. Vyzdvihnu jenom dva momenty. Tím prvním je všeobecně málo zmiňovaná skutečnost, že v české společnosti narůstá dynamicky počet lidí, kteří nechtějí s oficiálním veřejným prostorem mít cokoliv společného. Není zde prostor pro výčet důvodů tohoto stavu, ale v jejich společném základu je hluboká frustrace z činnosti elit a pocit ohrožení, které přináší. Volební účast je trvale menšinová a někdy nedosahuje ani jedné pětiny. Jde o skupinu lidí, o které se nemluví, protože žádná moc, ani ta naše malá česká, si nechce přiznat, že může být stále větší skupině obyvatelstva prostě lhostejná nebo dokonce ukradená. Neodvažuji se jakkoliv komentovat existenci podobných sociálních skupin v ostatních zemích, dovolím si jen poznámku, že si nemyslím, že by šlo něco, co je českým národním specifikem. Je také známo, že v Evropě všeobecně klesá ochota obyvatelstva svou zemi bránit, protože se lidé přesvědčili, že je zbytečné obětovat své osudy a životy v předem dohodnutých mocenských kšeftech, které jsou tak chabě zastírány politikou a následně, bohužel poněkud zdatněji, válkami.
Tou druhou skutečností je ta, že tito lidé většinově nemají, a to nejen na ukrajinský konflikt, žádný názor nebo jej skrývají s výjimkou toho, že je důležité, aby lidé postižení konfliktem věděli, že u nich najdou pomoc. Sami totiž říkají, že když bude tlak veřejného prostoru narůstat, chtějí opustit svou zemi a budou pak potřebovat pomoc jiných. V naší zemi je oficiálně kolem dvou set tisíc Ukrajinců, neoficiálně mnohem více, a není tedy zapotřebí žádné politiky nebo masmédií, aby lidé věděli nejen to, kde mohou nalézt útočiště. Klasickou ukázkou chování elit a masmédií v humanitární oblasti je tzv. otázka pomoci volyňským Čechům, která byla nastolena a medializována jenom proto, že je předmětem sporu prezidenta a ministra zahraničí. O osudy lidí nejde elitám ani médiím vůbec. Znovu podtrhuji, že mluvím o situaci v České republice a jsem plný nadějí, že jinde je tomu jinak.
Rád bych v této souvislosti připomněl sci-fi povídku Alexeje Tolstého z roku 1924 „Společnost pěti.“ Jde v ní o plán ohromné masové manipulace, jejímž „modem operandi“ je rozpad Měsíce a následné burzovní spekulace. Manipulace se bezezbytku podaří, ale došlo k něčemu neočekávanému, cituji A. Tolstého: „Peníze, moc, jistota v trvalost ekonomického zřízení, v neotřesitelnost sociálních vrstev, ve všemocnost, tedy všechno to, k čemu směřovala «Společnost pěti», ztratilo najednou na celém světě svou sílu a přitažlivost. Miliardář stejně jako prodejná děvka lezli na střechu a vyvalovali odtamtud oči na rozpadlý Měsíc.“ Plyne z toho poučení, že nestačí mít jenom moc jako takovou, stejně důležitý je společenský souhlas s její distribucí. Jde o další z mnoha podob starých dobrých myšlenek markýze Condorceta,
Nyní mi dovolte, dámy a pánové, abych vás informoval ještě o jednom názoru z České republiky, tedy o mém vlastním. Chci zde jasně a konkrétně prohlásit, že vytváření nepřátelské hranice v oblasti Dněpru pokládám za hloupost století, která ohrožuje životní zájmy lidí i podniků široko daleko. Víme dobře, jak neblahý vliv měla po staletí nepřátelská hranice na Rýnu. Neznám ve svém okolí nikoho, kdo by si to nemyslel, nepohybuji se ani v kruzích fanatiků, ani mezi politilogy, ani v kruzích mocných. Mocenské hry však potřebují nepřátelské hranice a neberou ohled životy a osudy lidí. Ukrajina zůstane Ukrajinou, byla však rozehrána nebezpečná mocenská hra o to, komu bude Ukrajinu dělat. Nomen omen.
Mám však i trochu obecnější názor. Jak jsem předeslal, každé fungující mocenské uspořádání stojí na dvou základních dovednostech. Tou první je tvorba žádoucí hodnoty a tou druhou je tvorba souhlasu s její distribucí. Je zcela lhostejné co k ovládání lidí slouží, zda je to hodnota reálná či virtuální, pozitivní nebo negativní. Důležité je, že lidé tuto hodnotu chtějí a navíc souhlasí se způsobem, jak je tato hodnota mezi nimi rozdělována. Při úspěšném zvládnutí těchto dovedností je jednoduché lidi a jejich společenství ovládat. Pomoci nám mohou emoce, víra nebo násilí, ale ani na jednom nemůže žádná moc dlouhodobě stát.
Pokud tedy dnes v České republice, jako občané EU, vnímáme s nebývalou intenzitou tlak na prohloubení souhlasu se současnou mocí a její distribucí hodnot na doslovnou superloajalitu bez stínu pochybností, lze se obávat toho, že se moc, která toto vyžaduje, chystá k nějakému významnějšímu pohybu ze stávajících hodnotových pozic nebo už je dokonce v pohybu. Vzhledem k historickým zkušenostem lze dovodit, že nejpravděpodobnějšími důsledky takových, politicky nezvládnutých hodnotových pohybů a změn jsou násilí a války.
Minimálně lze tedy konstatovat, že stojíme na prahu války, která může mít mnohá jména, ale ve skutečnosti jde o válku Západu proti Rusku. Zvažovat samostatně EU jako hráče je nonsens, protože EU je poválečný mocenský projekt USA, který začal po druhé světové válce v Bretton Woodu a trvá dodnes. Jeho posledním krokem je příprava TTIP. EU s nikým neválčí a válčit nemůže, protože nepředstavuje žádnou skutečnou moc a na první pohled nemá ani žádné atributy moci. Mimo jiné, lidem v EU se stále více zajídá orwellovský „eurodoublespeak“ jejich elit, ze kterého je stále více jasné, že jsou bez autenticity a pod vlivem USA. Pro nás to není nic nového, protože jsme zvyklí na elity papouškující tehdy sovětskou Moskvu. Jen jsme jich byli tou samou Moskvou zbaveni, nastoupily na jejich místa hlásné trouby Berlína, Bruselu a Washingtonu, což je časem stále více jedno a to samé. Obveselovalo by nás to daleko více, kdyby to nebylo tak nebezpečné. Je to právě autenticita hlasu Ruska, která je tolik přitažlivá, bohužel, někdy dokonce bez ohledu na to, co říká…
Hovořil jsem o prahu války. To však platí o válce klasické, tak jak ji známe z dějin a jenom někteří z nás ji v Evropě pocítili na vlastní kůži. Pokud připustíme pojem „informační války“, pak se nacházíme již uprostřed války. Ano, dámy a pánové, je důležité si přiznat, že jsme v informační válce, která dělí společnost. Fanatizuje ji na straně jedné a paralyzuje na straně druhé. Pojem „informační válka“ zahrnuje v mém chápání nejen propagandu, ale i finance, know how, narušování nejrůznějších technických, ekonomických i společenských systémů protivníka. Informační válka není novou studenou válkou. Není studená ani horká. Ona prostě je.
Za viditelnou informační válkou Západu s Ruskem však existuje ještě jedna válka. Je to informační válka diskrétních elit se zbytky národních společností a střední třídy s cílem vyřadit je z vlivu na společenském dění a zcela si podmanit a zotročit všechny jednotlivce i společenské skupiny, podobně, jak to popsal A. Tolstoj. A diskrétní elity nemají vlast, nejsou ani ruské, ani americké, ani evropské ani ukrajinské… určitě nejsou české.
Je lhostejné, zda se bojuje zbraněmi nebo informacemi. Důležitý je jejich účinek. Nejde o nějakou zdánlivou, virtuální válku. „Wirklich is, was wirkt…“, říká německé úsloví a William Blake před více než dvěma sty lety napsal, že: „…pouta ukutá vlastní myslí jsou pevnější, než pouta ukutá cizíma rukama…“
Války starého nebo klasického typu přinášely milióny mrtvých a velké materiální škody. Neutronová bomba přinesla eventualitu zachování majetku a informační válka navíc zanechává milióny nemrtvých - zombie. V ekonomii se taková mátoha bez duše nazývá Homo economicus. Splňuje vrchovatou měrou požadavek na nedostatek vůle spojený s flexibilitou, nedostatek lidskosti spojený s efektivitou. Mátoha nemá ani základní dilema, jestli se krmit nebo se rozmnožovat, protože se obnovuje pouhým krmením. Je to právě malá flexibilita nízká efektivita jako mantry, které jsou lidem v Evropě v rámci informační války neustále předhazovány jako důvod nedostatečného růstu a jako matka všech potíží. Biologická ani kulturní reprodukce společnosti, jako klíčový úkol elit, u nás v České republice nikoho nezajímá.
Stojíme před odpovědí na otázku, zda narůstající lhostejnost obyvatelstva k mocenským a politickým hrám elit jsou nežádoucím nebo naopak žádoucím produktem této informační války. Obávám se, že tím žádoucím, ale všeho mnoho škodí. Lhostejnost a oblomovština však spolehlivě zabíjí jakýkoliv společenský pohyb, pozitivní i negativní, revoluce politické i technologické. Naděje, kterou nám dává umělecký obraz povídky A. Tolstého tedy umírá poslední…
Zotročení mysli je totiž nejhorším otroctvím vůbec… Jsem hluboce přesvědčen, že je i naší odpovědností takovému otroctví zabránit. Prvním krok na cestě k tomuto cíli představuje naše individuální úsilí odolat pokušení stát se dozorci na plantáži zotročených duší…
Mít pocit moci nad lidmi bez odpovědnosti za jejich osudy patří dnes v české společnosti k postům nejkýženějším a pocitům nejsladším. Nic nekorumpuje tolik jako nabídka pocitu moci…
Elity bez rozdílu cestovního pasu to dobře vědí…
Děkuji vám za pozornost, dámy a pánové rád bych znovu zdůraznil, že jsem hovořil o zkušenostech z České republiky a jsem plný nadějí, že jinde je tomu jinak, lépe a radostněji…