Nekecáme-pomáháme...
Nekecáme-pomáháme…
Před časem jsme s několika kamarády hledali způsob, jak úderně a stručně vyjádřit takový přístup k problémům současnosti, který nestojí na hromadě řečí a současném čekání na pokyn ke skutku zvenčí. Samozřejmě, pokyn pokud možno doplněný přesným návodem a metodikou postupu s ubezpečením, že když už se pak někdo odhodlá něco udělat, určitě za to neponese žádnou odpovědnost. Složilo se nám to nakonec postupně tak nějak samo do úsloví „nekecáme-pomáháme“.
Tenhle slogan se nám v partě líbí čím dál tím více. Musím ale také říci, že to není jenom pýchou nad vlastním dílem, ale bohužel i proto, jak je kolem nás stále více patrná všeobecná pasivita a čekání na to, co bude, takže ten slogan přirozeně jaksi více vystupuje do popředí… Bylo velmi příjemné sledovat v čase počínající doby koronavirové spoustu nejrůznějších méně nebo více sofistikovaných iniciativ jednotlivců i nejrůznějších institucí. Dnes jako kdyby na ty plamínky nejrůznějších iniciativ někdo hodil mokrou deku a vzal jim kyslík. Občas je ještě vidět trochu dýmu a zůstává taková divná pachuť z toho, že to byla „marná lásky snaha“. Navíc se kolem nejrůznějších iniciativ začínají stahovat mraky pochybností a hraběcích rad věčných přihlížejících a kibiců. Prý by bylo lepší, kdyby jejich protagonisté nedělali nic, nenastavovali zrcadlo ostatním, kteří spořádaně s rouškou na ústech čekali a čekají na pomoc shůry…
Naše úsloví se z oznámení o našem přístupu k problémům pomalu mění na výzvu či dokonce pokyn „nekecejte-pomáhejte“ popřípadě „nekecej-pomáhej“. Jsme přesvědčeni o tom, že nám doba koronavirová jasně ukázala, že pomoc můžeme hledat jenom na konci našich paží a také mezi našima ušima. Jsem moc rád, že patřím tak trochu do party, které se podařilo uvést do života nápad Jana Procházky na originální, a přitom funkční a účinné využití fotokatalytického jevu. Ale jsem ještě radši, že se dokážeme sejít, pozvat své přátele, kamarády a známé a společně něco funkčními fotokalytickými nátěry skutečně natřít. Zlepšit tak životní prostředí, upevnit vzájemné vztahy a navázat nové. Trochu to připomíná něco z historie i současnosti slavného hnutí Brontosaurus.
Byl bych moc rád, kdybychom v co největším měřítku začali měnit svět bezprostředně kolem sebe. Je to naše prostředí, to my jsme jeho součástí, to my neseme za něj odpovědnost a máme povinnost se o něj starat. Nepotřebujeme k tomu ničí povolení a ničí hraběcí rady. Máme jeden každý z nás spoustu možností jak pomoci svému prostředí, přispět k jeho čistotě a třeba dostatku vody a vláhy. Existuje takové otřepané heslo mysli globálně, jednej lokálně… Já bych vsadil na lokální etické myšlení a hlavně na následné lokální konání… To globální myšlení bych ponechal několika vyvoleným ve slonovinových věžích skutečné vědy a moci. Sdělení a hlavně pocházející z masového globálního myšlení nám zatím přinášejí více škody než užitku. Mohly by svým obsahem mnohdy pobavit, ale s globálními klauny přicházejí opravdu spíše slzy.
Pro ty z čtenářů, kteří by snad chtěli vědět více o tom co, jak, s kým a hlavně čím občas něco natíráme, nekecáme a pomáháme, uvádím adresu www.fn-nano.com.