Neporazitelná levice II.
Pokud se tedy dnes ozývají hlasy volající po nové levici, rehabilitaci levice nebo rehabilitaci politiky, pak tato rehabilitace musí být spojena s novou mocí. Otázka zní, zda existuje, jestli ji lze najít a probudit ji k životu…?!? A máme ji vůbec hledat…?!? V každém případě je před námi dlouhá předlouhá cesta, možná delší než před prvními „petrolejníky“ v XIX. století.
Těmito slovy končila první část úvah o současném stavu levice a politiky vůbec, která vychází z myšlenky, že levice je v evropském kontextu v podstatě neexistující a tato skutečnost má podobný vliv na marginalizaci pravice. Oba pilíře politiky se staly pouhými loutkami moci a celá politika se mění v jakousi prapodivnou bezkoncepční předvolební tekutou kaši nevábného vzhledu, vůně i chuti, ze všeho nejvíce připomínající legendárního UHOŘe (univerzální hnědé omáčky ředěné), postrachu školních kuchyní našeho dětství a mládí blahé paměti. Dovolím si pár úvah na téma, jak vykročit na cestu, na které by snad bylo možné vrátit politice nejen její smysl, obsah a formu, ale i funkčnost, efektivitu a snad i atraktivitu.
Hned na úvod této cesty je podle mého názoru třeba zbavit se několika naprosto zbytečných zátěží, iluzí a mýtů, které sebou tradičně vláčíme a rádi o nich hovoříme jako o hodnotách. Spíše než o hodnoty ale jde o pomyslné pověstné žebříky, které odhazujeme nikoliv tehdy, když se na poušti objeví lev, aby se nám lépe prchalo, ale tehdy, když se na horizontu objeví korýtko s mocí, abychom k němu dorazili mezi prvními. To první, co si budeme muset přiznat, je skutečnost, že moc není sprosté slovo a touha po ní nějakou úchylkou. To druhé, co si musíme přiznat, je skutečnost, že člověka nelze změnit, udělat ho nějak novým a lepším, tedy pokud má zůstat člověkem. Třetím přiznáním musí být přiznání si toho, že společnost není nic jiného než součást a zároveň nástroj a způsob utváření a přetváření přírody. Vše, co člověk vytvořil, může člověk také změnit, neexistují lidské výtvory, nad kterými by musel rezignovat, nehledě na to, že nic netrvá věčně. Nakonec si musíme přiznat, že všechna naše práva, o která se tak radostně dereme a prosazujeme, včetně práva na život, jsou závislá na tom, zda cítíme zároveň povinnost garantovat tatáž práva druhým a jsme skutečně schopni tomuto pocitu dostát. Nemusíme se milovat, nemusíme si být bližními, ale měli bychom si být nablízku a navzájem se uznávat.
Budoucí základ uspořádání existence lidského rodu vidím jako:
- společnost rozumu, citu a víry, v jejímž základu leží možnost volby a vzájemné duální vztahy jeho individuálních i skupinových příslušníků, které utvářejí různorodé životní způsoby a umožňují jejich sousedství, spolužití a sounáležitost.
- společnost vyznávající а sdílející hodnoty míru, proměnlivosti a volného času, která bude dbát o důstojnost, důvěru a dostatek svých příslušníků.
- společnost, ve které jsou veškerá obecně uznaná základní práva příslušníků této společnosti v jednotě s jejich povinností chránit práva druhých.
- společnost, ve které probíhá nesmiřitelný spor mezi těmi, kteří tvoří, a těmi, kteří škodí a ničí, a jejíž spravedlnost stojí na omezování černých pasažérů.
- společnost, která nebude jakkoliv vykořisťovat své prostředí, a to ani přírodní, ani politické, ani hospodářské a bude dobrým sousedem dovnitř i navenek.
- společnost, která bude hospodařit především s přírodním a duševním bohatství na svém území, sdílet ho, intenzivně inovovat a řádně s ním obchodovat.
- společnost, která bude omezovat dědictví práv i zásluh.
- společnost, ve které je sdílení a spoluodpovědnost normou, až nutností, plná odpovědnost ctností a omezená odpovědnost výsadou.
- společnost, která nebude brát proměnlivost a změnu jako problém, ale jako příležitost a zdroj své budoucnosti. Synergie rozumu, citu a víry umožnuje poznat, utvářet a využít v prostředí skryté možnosti společenského pokroku a rozvoje.
- společnost, pro kterou nebude volný čas určen k regeneraci pracovní síly a utrácení peněz, ale ke svobodnému užití každým jednotlivcem, zejména pro rozvoj poznání, hledání krásy a opravdové víry а podporu osobního i společenského zdraví.
- společnost obyčejných živých lidí v jejich biologické různorodosti, se všemi jejich lidskými vlastnostmi a celou řadou společenských rolí.
- společnost, ve které neexistuje obecně uznané dobro nebo zlo. Dobro a zlo jsou v ní především individuálními hodnotovými soudy.
- společnost obyčejných lidí, kteří tvoří, sdílejí a žijí proměnlivou přítomnost, která utváří budoucnost pro všechny.
- společnost opravdových přirozených lidských společenství vznikajících především na principu subsidiarity z rovnoprávné vůle svých zakladatelů a fungujících na jimi vzájemně dohodnutých principech bez určujícího vnějšího vlivu.
- společnost, která má vytvořenou funkční strukturu komunikace se svým okolím i vnitřním prostředím. Tato struktura stimuluje a reguluje společenskou bezpečnost, spravedlnost a biologickou, společenskou a hospodářskou reprodukci společnosti. Tato struktura komunikace je klíčovým nástrojem adaptability společnosti na změnu jejího prostředí.
- společnost, ve které bude tato funkční struktura komunikace, nazývaná nyní politika, právo a stát, sloužit společnosti a nebude zcela ve službách moci.
Odrážek je sice povícero, ale politika patří k systému společenské komunikace, o kterém hovořím v závěru. Je velmi důležitá a dokonce je pro fungování společnosti nenahraditelná. Politika by měla sjednávat institucionální pravidla soužití všude tak, kde to už prokazatelně nejde vzájemně po sousedsku nebo kolegiálně. Proto by politika neměla být ani pravá ani levá, ani pokroková ani zpátečnická a měla by sloužit společnosti, jejímž největším zdrojem moci a společenského pohybu je touha někde s někým společně žít. A pro naplnění této touhy můžeme udělat nejvíce my sami mezi sebou navzájem a nemusíme přitom čekat na politické změny shora. Svým chováním a jednáním ve svém okolí je můžeme sami vyvolat nebo je nahradit a učinit nepotřebnými. Politika by měla stát na našem odpovědném občanském jednání a zpětně jej ovlivňovat, ale nikoliv nás shora poručníkovat, šikanovat nebo dokonce bez naší vůle omezovat.
Proto je tak důležité podrobovat diskusi znovu a znovu věci zdánlivě dávno jasné a hledat novou podobu shody, která odpovídá aktuálním vztahům ve společnosti proto, aby se nakonec odstranění tabuizovaného status quo nemuselo dít násilnou cestou, která vždy přinese víc škody než užitku…
Politika, která tomu brání, je nebezpečná nejen sama sobě, ale všem, kterých se týká…