Nové myšlení o historických perspektivách…
Vážení a milí kolegové,
děkuji vám za pozvání a jsem rád, že vás všechny opět vidím. V poslední době je kolem nás v souvislosti s nejrůznějšími pojmy často používán výraz nový. Nová doba, nová ekonomika, nové souřadnice. Nový… nová… nové… Vzpomínám si na dobu před bezmála čtyřmi desítkami let, kdy se mezi námi z ničeho nic objevilo nové myšlení.
Dovolte mi, abych se na rozdíl od mnohých postavil na stranu jeho zastánců. Nejen proto, že jsem přesvědčen, že sama základní myšlenka perestrojkového nového myšlení, tedy ta, že nemám o svých bližních uvažovat apriori v souřadnicích třídního boje, podezřívat je a popřípadě nenávidět, byla neuvěřitelně osvobozující pro milióny lidí na celém světě, zdaleka nejen v SSSR a jeho satelitech.
Vzpomínám si, že když jsme poprvé zadali sociologické průzkumy mezi členy KSČ, chodila na nás udání, že veřejně klademe otázky, které si respondenti bojí položit sami sobě v soukromí. Tak hluboko bylo třídní uvažování a třídní nenávist zakořeněna v lidech, kteří rozhodovali o chodu společnosti. U nich žádná historická perspektiva nebyla, zůstala jenom nenávist ke všemu novému a jinému.
Ale to není pro dnešní téma úplně podstatné. Daleko důležitější pro nás byly od středoškolských let myšlenky Alberta Einsteina, kterého si nedovolil potlačovat a zakazovat ani ten největší stranický idiot. Byly o to myšlenky o tom, že problémy se nedají řešit na úrovni, na které vznikly, a především se nedají řešit metodami na základě kterých vznikly. Musím zde připomenout, že odpovědí na nedostatky reálného socialismu byla teze více světla, více socialismu. Stejně tak o dvacet let později byla odpovědí na nedostatky EU teze více EU, více Evropy… Jak to dopadlo víme nebo je to nabíledni. Reálný socialismus to vzal zkrátka a EU, do které jsme jako ČR před dvaceti lety vstupovali, je svou vlastní karikaturou a je na cestě ke svému zániku.
Pokud jde o historické perspektivy, na každý historický jev je třeba nahlížet komplexně. Celistvost znamená prodloužení v prostoru i v čase. Prostor nám ukazuje všestrannost, čas nám ukazuje trvání. Prostorové a časové zohlednění historické skutečnosti nám umožňuje pochopit nikoli zamrzlá historická fakta, ale živou skutečnost, která je v neustálém pohybu a proměně. Historická perspektiva předpokládá pohled do budoucnosti a zároveň pohled do minulosti, široký boční pohled, který se snaží pochopit hloubku zároveň. V biologii si tyto vlastnosti zorného pole u některých živočišných druhů spojujeme s přirozenou plachostí, sebezáchovou a přežitím. Je třeba poznamenat, že historická perspektiva významně přispívá ke kvalitě našeho poznání prostředí, a poskytuje nám tak důležitou evoluční výhodu.
Takový pohled na realitu zahrnuje nejen uchopování pomocí myšlení, ale také tvorbu obrazů. Abstraktní a obrazné chápání historických jevů je jediným způsobem, jak vidět jev v jeho podstatě, tak jak je ve skutečnosti. Obraz dává celistvost, je naprosto vědecký a není subjektivním zobrazením konkrétní osoby. Obraz je srozumitelnější a přístupnější širokému publiku, takže slouží jako globální komunikační prostředek. Působí jako filozofická kategorie, která vede ke studiu základů historického procesu jako celku.
Historická perspektiva se vynořuje na pomezí filozofie a historie. Utváří badatelův pohled, jeho způsob myšlení. Proces myšlení přestává být odtažitým teoretizováním a stává se živým poznáváním historické skutečnosti, poháněným vědeckým zájmem.
Dovolte mi několik poznámek na téma historické perspektivy. Kdybych ji měl pojmenovat po svém, jazykem prostého starého bílého heterosexuálního muže z pohraničního hvozdu, pak bych uvedl, že historická perspektiva nám říká, že si od zkoumaných věcí jevů a událostí máme udržovat patřičný odstup. Těžko můžeme soudit objektivně nebo dokonce správně cokoliv o něčem, co nás pohlcuje, obklopuje nebo čeho se cítíme být součástí. Najít ten správný odstup, tu správnou historickou perspektivu, je velmi obtížné. Jenom nejlepší učitelé dokážou ukázat na příkladech, především z vlastní praxe, jak správný odstup vytvořit, jak ho navrhnout a následně kalibrovat. Je v tom trochu vědy, trochu umění a v neposlední řadě i trochu etiky. Etika nás chrání před tolik lákavým posuzováním, souzením, a především odsuzováním lidí, kteří se dané události nebo situace účastní. Zní to velmi zvláštně, ale etika nás chrání před morálkou a především moralizováním. Etika je v tomto smyslu tedy faktickým nástrojem dehumanizace komunikace.
Základní poučka zní, abychom posuzovali vždy především podobu komunikace a její obsah, a nikoliv její účastníky. Dnes jsme svědky toho, že dnes se studenti odmítají učit o díle toho či onoho člověka jenom proto, že byl v něčem nestřídmý nebo neměl jediné správné názory na úrovni dnešní doby. U nás například odmítli studenti pojmenovat své gymnázium v Nymburku podle vynikajícího českého spisovatele minulého století Bohumíra Hrabala, protože kouřil a požíval alkoholické nápoje v míře větší než malé. Takových příkladů je v poslední době ve světě opravdu mnoho a svědčí o narůstající debilizaci jednotlivců i společnosti jako celku.
Pokud bych měl uvést, co je podle mého názoru nástrojem tvorby toho správného odstupu, honosně řečeno, historické perspektivy, pak bych na prvním místě uvedl humor. Schopnost podívat se na vzniklou situaci s humorem je často půlka řešení podobně jako čistota je půl zdraví, stejně jako veselá mysl. Nedá mi to, abych s trochou humoru nedoplnil bonmot, že špína je zdraví celé…Jestli tedy mohu pojmenovat nové myšlení o historické perspektivě, pak je to myšlení s humorem.
Naše doba přináší možný nový, velice zvláštní nástroj tvorby patřičného odstupu od události nebo situace, a tím je umělá inteligence. Jakkoliv je to paradoxní, zdá se, že právě AI může být vysoce efektivním a v neposlední řadě do značné míry spravedlivým nástrojem metodologické dehumanizace komunikace, která ve společnosti probíhá a do značné míry ji utváří, protože žádoucí odstup je pro AI vlastní. Krom toho kvalitu a míru tohoto odstupu lze AI naučit pomocí kalibrace v rámci vzájemného dialogu pomocí vhodných promptů. Výsledkem by měl být AI model něčeho, co v praxi moderního řízení korporací nazýváme compliance. Jde o soulad mezi chováním a jednáním lidí a organizační strukturou, což vytváří firemní kulturu, která je dlouhodobě odolná vůči vnějším tlakům a z hlediska vnitřních vztahů je nejen blbuvzdorná, ale také odolná proti přehnané iniciativě a tvůrčím nebo spíše kutilským tendencím, které možná lokálně mohou přinášet zajímavé možnosti, ale ve svém důsledku snižují celkovou odolnost a efektivitu organizace. Součástí úspěšné firemní kultury musí být také schopnost vytvářet, vyhodnocovat a přijímat inovativní nápady, a nikoliv je v zájmu dodržování tradic paušálně odmítat. I zde může sehrát AI se svým odstupem a schopností posuzovat obsah, a nikoliv jeho tvůrce, důležitou roli.
Závěrem mi dovolte, milí kolegové a přátelé, poznámku na téma, co bychom měli přednostně pozorovat z historické perspektivy nebo z patřičného odstupu, a především s humorem. Na co se máme zaměřit, když hledáme Po všechny časy lidské civilizace bychom měli sledovat, jaké jsou podmínky ve společnosti pro pocit bezpečí a spravedlnosti u jejich příslušníků a jaké jsou společenské podmínky pro jejich biologickou, sociálně – ekonomickou a duchovní reprodukci. Trojí reprodukce představuje reálné procesy, bezpečnost a spravedlnost se vždy pohybují v kategorii individuálních pocitů, přičemž je samozřejmě žádoucí, aby jejich četnost byla v pozitivním smyslu co největší… Toho lze dosáhnout i politickými kroky jako nástroji agregace zájmů ve společnosti.
Přeji nám všem z celého srdce, abychom byli schopni nalézt tu správnou historickou perspektivu při řešení náročných výzev dnešní doby. Abychom ji hledali s humorem a pod heslem, že nejhorší smrt je z vyděšení. A co je hlavní…?!? Vynikající československý hokejista a český hokejový trenér Ivan Hlinka vždycky říkal, že hlavní je se z toho neposrat…
Děkuji vám za pozornost a přeji vám vše dobré…