O dojmech a pojmech...II.

O dojmech a pojmech po třinácté…

Bývá tradicí, že nový ročník této rubriky začíná jedničkou, ale za bezmála čtvrtstoletí její existence to není poprvé, co je tomu jinak. Bylo to někdy na přelomu let 2014 a 2015 a soubor esejů se jmenoval Čas sluhů a dluhů, ale to opravdu není důležité. Rozhodnutí neměnit s novým rokem název vyplynul z okolnosti, že příští rok bude rokem doslovného festivalu dojmů a pojmů, a to zejména v souvislosti s nadcházejícími parlamentními volbami. Součástí předvolební kampaně, která tak trochu zuří v naší zemi už několik týdnů je a bude vyvolávání velkých dojmů a očekávání, pomocí nosičů zvaných předvolební sliby a volební programy. Součástí této rubriky tedy bude i téma nesplnitelných slibů a varování nejen před těmi, kteří je vypouštějí do éteru, ale především před těmi, kteří jsou ochotni jim opakovaně uvěřit. Těžko určit, kdo představuje pro naši zemi a lidi, kteří v ní žijí a jejich budoucnost, větší problém…

Přirozenou součástí následujících pokračování rubriky tedy bude i popis stavu naší společnosti a zejména její veřejné správy. Především na jejich poněkud zasukovaný stav bude narážet možnost změn, které budou nabízet předvolební sliby všeho druhu. Stále častěji jsme svědky toho, že veřejná správa klade nejen pasivní odpor různým změnám, ale přistupuje aktivně k jejich likvidaci a někdy, bohužel, i k likvidaci jejich nositelů. Naše veřejná správa přistupuje k občanům, kterým má sloužit, s apriorní nedůvěrou, řečeno s Járou Cimrmanem, jako k sprostým podezřelým. Na druhou stranu je třeba přiznat, že po takovém přístupu je v naší, tak trochu poddanské společnosti značná poptávka. Potřebné změny v naší společnosti tedy narážejí nejenom na veřejnou správu, ale i nechuť podstatné části samotné společnosti, která se obává, že každá změna bude jenom k horšímu a chce především svůj klid. Připomeňme si jenom, jak se společnost nechala zotročit nesmyslnými a protichůdnými kovidovými příkazy a zákazy, jejichž tragický dopad především na hospodářství, školství a mladé lidi pociťujeme dodnes, a ještě dlouho pociťovat budeme. Dnes se celkem bez obalu tehdejší šafáři a odborníci všeho druhu přiznávají ke svým chybám a omylům, ale to nebrání značné části společnosti, aby protagonisty tohoto jejich vlastního zotročení a zlodějin s ním spojených volili bezmála jako své spasitele před svobodou. Buďme spravedliví, a připomeňme, že nakonec tihle omezovači svobod lidské a občanské svobody lidem vrátili a zneužívali jejich omezení k vlastnímu prospěchu v omezené míře. Přesto napáchali mnoho nevratných škod.

Je třeba poznamenat, že spory kolem tehdejšího stylu kovidového vládnutí, rádoby multiodborného multimudrování, omezování svobod a strašení smrtí miliónů má svůj původ ve dvou těžko kompatibilních světech. Prvním světem je svět lidí, kteří se bojí více než čehokoliv jiného ztráty svobody. U nás jde o hysterii o to větší, že jsme získali svobodu jaksi mimochodem, díky tomu, že se sovětské impérium zcela bez našeho přispění jednoduše zhroutilo. Nevíme tedy přesně, co máme činit, abychom si ji udrželi a bojíme se doslova všeho i toho, co nám ji opravdu vzít nemůže. Druhým světem je svět těch, kteří se obávají nedostatečné připravenosti na nejrůznější události ohrožující stát i společnost a vědí, že čím méně jsme na ně připraveni, tím více budeme platit svými osudy, zdravím, životy a v neposlední řadě svobodou. I oni bývají hysteričtí a vědomi si nesplněných domácích úkolů, snaží se vše dohnat a za nejlepší způsob pokládají trochu to hemžení lidiček, jakož i ostatních živáčků přibrzdit. Je možné věřit tomu, že podstatná část osob z obou táborů to myslela a myslí nejlépe, jak mohla. Prosím jenom vážené čtenáře KONKURSNÍCH NOVIN, aby si žádný z těchto světů nespojovali s výroky typu: …my jsme zkrátka rozhodovali a v březnu někdo přišel s tím matematickým modelem a v srpnu někdo, sice byl to ten stejný člověk, ale už přišel v nějakém čase a ti, kteří měli přijít, nepřišli…To je čistá hrůza sama o sobě…

Je patrné, že to, co oba světy, svět obav o svobodu a svět obav o život spojuje, je strach. Připomeňme alegorii pátého jezdce Apokalypsy z filmu Zdeňka Brynycha, kterým je právě Strach, a potom Ivana Hlinku, který vždycky říkal, že nejdůležitější je se z toho napo.rat.  Hysterie panující v obou světech a z nich plynoucí šíření strachu z nesvobody nebo z nějaké pohromy jsou samozřejmě hloupé, nezralé a nedospělé a působí rovněž zejména na lidi hloupé, nezralé a nedospělé. Bohužel, takových lidí je mezi námi stále více a více. TGM říkával, že myšlení bolí a většina z nás se této bolesti opravdu vystavovat odmítá. TGM též říkal, že demokracie máme plnou hubu, ale nedostává se nám demokratů. V tvorbě, rozvoji i obraně demokracie selhávají elity, intelektuálové, politici, entity, které máme tendence nazývat rodinami. Až na výjimky individuální či skupinové, které potvrzují pravidlo, že selháváme všichni, protože základem demokracie je především odpovědná a zralá debata. Můžeme nalít do školství kolik peněz chceme, ale peníze nevytvoří charismatické učitele. Vytvoří jen více přeplácených lenochů, pro které je školství rájem poměru odměna/výkon. Můžete nalít do sociálních programů peněz kolik je libo, ale nikdy nevytvoříme fungující rodiny. Vždyť dnes se za odvážné pokládá už tvrzení, že rodina je pár dospělých a několik dětí. Vícegenerační model vzájemně se podporujících jedinců různorodých profesí, osudů a sociálních statusů se zdá být něčím úchylným, venkovským a pro neschopné idioty. Přitom je patrné, jde o tisíciletou zkušenost, že jako jediný může fungovat a odolávat ve složitém světě. Západ je stále postaven na individuální svobodě a asertivitě a Východ naproti tomu právě na jemném předivu rodinných vztahů. Například arabský svět si bere to horší z obou modelů. Je agresivní vůči prostředí mimo arabskou komunitu a podobně směrem dovnitř komunity. Zde hrají role kmenové a náboženské animozity, ale rovněž permanentní tendence mužské populace hrát si na chlapáky.  Naším problémem je postupná všeobecná debilizace a infantilizace populace EU. Carl Gustav Jung si v polovině minulého století stýskal, že děti učí děti a že děti rodí děti. Že nejsou osobnosti, že nejsme dospělí. Je obtížné si představit, zda by byl dnes vůbec mocen slova.

Pokud jde o myšlení, už vůbec nemluvíme o myšlení kritickém, které je v Čechách a zejména ve školství opravdovou Popelkou. Kritické myšlení je náročná dovednost, je cestou od pýchy k pokoře a moudrosti. Nikdo se nestane mistrem kritického myšlení bez dobrých učitelů, poctivého učení a životních zkušeností. Připomeňme si Immanuela Kanta, který před čtvrt tisíciletím vyřknul tezi, že jedna z nejpříjemnějších věcí je nikdy nedospět…Je zajímavé sledovat, jak se lidé kolem nás rádi bojí, jak vyhledávají místa a více nebo méně umělecká díla, která jim to individuálně nebo dokonce skupinově umožňují. Trochu s nadsázkou lze říci, že lidé se nechají tak snadno paralyzovat strachem, až z toho jde strach. Lidé si nárokují bezpečné, respektující a podporující prostředí a pokud ho nemají, mají naopak údajně oprávněný pocit znepokojení, ponižování a nepodporování.

Shodou okolností se strach a jeho šíření staly námětem dvou novoročních projevů prezidenta a premiéra. Následně se vedou tradičně zcela neplodné politické mediální debaty, kdo straší lidi více a radostněji. Floskule prodavači strachu se stala pevnou součástí slovníku koalice. Naši politici si ovšem nepovšimli, že evropská politika dlouhodobě degraduje na pouhé šíření strachu a obav z budoucnosti, z důsledků odchylek od nelegitimních ideologických dogmat, a také ze sociální nekompetence jedinců i celých skupin obyvatelstva... Supermarket se strachem tedy sídlí nepochybně v Bruselu. Problém je zejména v tom, že vládnoucí elity nepřipravují žádné vize nebo programy, nekladou před jednotlivce, společenské skupiny a ni před společnost jako celek žádné zajímavé a prospěšné cíle a nenabízejí účast na projektech směřujících k jejich dosažení. Připomeňme rakouského prezidenta Heinze Fischera, který vždy nabádal své milé Rakušanky a Rakušany k účasti na projektech osobních, rodinných, obecních, ale i zemských a rakouských a v neposlední řadě na projektu evropském. Pokud ovšem elity nepředstavuji občanům a voličům žádný tvůrčí program a projekty s ním spojené a nevyzývají k účasti na nich, pak jim nezbývá, než je děsit tím, co všechno se stane, když nebudou takzvaně hodní, poslušní a nebudou se z toho dostatečně radovat. Poslušnost je nejvyšší rozkoší, takové teze platily v sultánových harémech.  Někteří z nás to pamatujeme od rodičů, když jim došly při naší výchově nové myšlenky a tvůrčí síly. Tragickým podobenstvím na toto téma je potom Erbenova báseň Polednice.

Pokud se podíváme na politickou scénu, pak opravdu nelze na někoho ukázat prstem. Žijeme sice v době všeliké krize, ale to žije náš druh zhruba poslední čtyři miliony let. Staré zlaté časy jsou iluze, legendy a mýty, nikdy nebyly. Připomeňme si neustálé nářky, že to ještě byl svět normální nebo to ještě svět fungoval. Věnovali jsme se tomu v desátém pokračování této rubriky v souvislosti s volebními strategiemi kandidátů v USA. Lidé jednoduše směřují za lepším životem cestou nejmenšího odporu. Jistě by stálo za vysvětlení, co to znamená za lepším životem. Co je cíl, ke kterému směřujeme, čeho chceme dosáhnout pro sebe, pro společnost, pro stát…?!? Stanov si poslední cíl svého díla a své dílo najdeš, říkal ve čtrnáctém století myslitel známý jako mistr Eckhart. Ale jak již bylo řečeno, kladení cílů není opravdu v naší společnosti silnou stránkou. Příliš často jsou naše cíle ekonomické nebo spíše finanční až monetární. Takové cíle mohou být cílem jen do určité míry, peníze jsou energie, jsou prostředkem, mostem, ale určitě ne cílem samy o sobě. Vyděláváme, abychom žili. Takže co je to za lepším životem, nechť si pro sebe každý odpoví sám. Jediné, čemu můžeme věřit, je skutečnost, že ať už budeme hlasovat ve sněmovních volbách jakkoliv, cestu za lepším životem tím určitě nenastoupíme.

Na počátku nového roku se tedy jistě nabízí otázka, kde se nachází, jak vypadá a kudy vede cesta za lepším životem. Lze jistě snít o vajíčkách na slanině v jídelním voze, ale k tomu je dobré vědět spoustu věcí a jedna z nich je ta, kde je vlastně nádraží. To, že jsme na cestě za lepším životem, indikuje především naše uvědomění si skutečnosti, že nemáme jiné světy než právě tento jeden svět a musíme se ho naučit přijmout takový, jaký je. Naučit se vycházet z toho, že jako jediný svět, je navíc tím nejlepším i nejhorším zároveň. Teprve potom se můžeme učit tomu, jak v tomto světě fungovat, jak využívat možnosti, které nabízí a vyhýbat se rizikům a hrozbám. Jde o to, dosáhnout soběstačnosti jako jedinec i jako člen nějaké skupiny. Zvládnout vlastní reprodukci biologickou, sociálně ekonomickou i duchovní. A pokud se naučíme v našem neustále se měnícím světě fungovat, pak se v něm můžeme pokusit najít sama sebe, své místo a smysl své existence. Pokud se to podaří, pak jsme skutečně dospělí a nebudeme hledět na svět s obavami a nedůvěrou.Na této cestě se ocitneme, pokud se budeme opravdu učit, studovat, vzdělávat se, naslouchat, diskutovat, dívat se kolem sebe a přestaneme se bát sami sebe a svých chyb. Pokud budeme opravdu pracovat na sobě a pracovat tvrdě. Hrnčíři říkají, že pořádný kousek uplácáme, až nám projde rukama asi tak půl tuny hlíny a z ní příslušný počet většinou kousků nepodařených. Pamatujte na to, až budete chtít v čemkoli vyniknout. Nebojme se vlastních chyb a zvykněme si na to, že máme nepřátele. Mysleme na druhé stejně jako na sebe, ale nezapomínejme, že to, že je někdo náš bližní ještě neznamená že je to zároveň partner, přítel, nebo že mu na nás obecně jakkoliv záleží. Bližní je především ten, kdo je blízko. V angličtině máme stejný výraz pro bližního i souseda – neighbour. Učme se ostražitosti, přirozené plachosti a nepotlačujme nesmyslně pud sebezáchovy. Učme se být trpěliví, silní, odolní a utvářejme k této podobě i své prostředí a zejména rodinu. Hlavně nečekejme, že naše problémy za nás vyřeší obec nebo stát. A hlavně, buďme sebevědomí a hrdí na to, že se o nás nemusí nikdo starat naopak, že my sami se umíme postarat o druhé.

Nenechme se manipulovat a strašit teoriemi o dějinné nutnosti a zákonitosti, že každá civilizace vznikne, rozkvétá, kulminuje, a pak se už nezadržitelně řítí do zkázy. Je to takový historický materialismus a vědecký komunismus naší doby. Co se stane zítra nebo za deset let, záleží především na nás. A ještě více na nás záleží, jak se nám svět kolem nás ukazuje. Jak ho sami vidíme a vnímáme. Zda je sklenice poloplná nebo poloprázdná. Budoucnost jako danost neexistuje. My ji tvoříme. Při veškeré úctě ke všem věštcům světa mám za to, že se mýlí. Co se stane dnes večer, záleží na nás, nevědí to ani v Delfách, ani v křišťálových koulích. Důsledkem je veliké, a ne úplně příjemné břemeno odpovědnosti, kterou máme za svět a které se snažíme více nebo méně vědomě i nevědomě vyhýbat.Oidipovská představa, že už je to stejně rozhodnuto jinde, je veliká příjemně mámivá psychoterapie. Budoucnost je rozhodnuta, zabijete otce a oženíte se s matkou, můžete dělat cokoli, ale stejně vás osud dožene. Ale takto to přece není. Co se stane a jak to přijmeme, je především na nás.

Závěrem se nabízí poznámka na důležité téma naděje. Zdaleka nikoliv jenom proto, že je tu řádný Svatý rok s tímto tématem, které určil již v roce 2001 papež Jan Pavel II. Nejde tu o naději jako o pouhý druh optimismu. Jde tu o naději jako o jednu z klíčových ctností, která prochází v různých podobách různými kulturami a civilizacemi. Mít v sobě naději a umět k ní přivádět i bližní ovšem opět znamená především ji v sobě dokázat najít, utvářet ji, pěstovat, a nakonec se stát její součástí. Taková naděje nás spolehlivě chrání před všelikým strašením a činí nás skutečně odolnými a životaschopnými.

Popřejme si tedy do nového roku 2025 opravdovou naději, přijměme ji jako životní styl a vysmějme se prodavačům strachu, ať již přicházejí odkudkoliv…

 

O dojmech a pojmech po čtrnácté…

Únorové pokračování této rubriky lze jistě začít velice různorodě, ale nelze v něm zřejmě nikterak obejít to, co se dělo a zřejmě pořád děje kolem toho, co rozehrává nový americký prezident Donald Trump a jeho administrativa. Pokud totiž naším nosným tématem stále zůstává problematika dojmů a pojmů, pak tu máme doslova kabinetní příklad jejich zmatení.

Několik dní před tím, než začal tento text vznikat, se ve veřejném prostoru objevilo sdělení dánské premiérky Frederiksenové po telefonátu s americkým prezidentem v tom smyslu, že to Donald Trump myslí se získáním Grónska vážně. Dánská předsedkyně vlády se zařadila do dlouhé řady dětinských nedospělců, kteří vedou nejen jednotlivé státy, ale i EU, ať už z pozice Evropské komise nebo Evropského parlamentu. Rovněž v Evropské radě mají nedospělci jasnou většinu. Jistě si laskavý čtenář KONKURSNÍCH NOVIN vzpomene na nespočet úvah na téma možné druhé prezidenství Donalda Trumpa. Byla to celá škála dojmologií od odmítnutí takové možnosti volby, přes úvahy na téma, že to by přece ještě před lety nebylo možné, až po nadějné komentáře typu, že to nemyslí vážně, a vyvrcholením byly nejrůznější alegorie na tezi vojína Macháčka, že my bychom už se (s imperialistickým hrdlořezem) nějak domluvili. Co je smutnější, je to, že Donald Trump byl zvolen před více než čtvrt rokem a tyto věštby a dojmologie pokračují neztenčenou měrou a jsou doplňovány pouze spekulacemi, komu že Donald Trump v Evropě zavolá. Zavolal paní Frederiksenové a chtěl po ní Grónsko. Kromě sprosté a zmatené reakce jednoho dánského europoslance se v Bruselu nepohnula ani myš a zazněly jenom dílčí a velmi neurčité reakce z několika málo států v smyslu, že by mohly vyslovit dokonce určitý mírný nesouhlas.

Ostatně velmi podobně, tedy nijak, EU zareagovala, když byla po bezmála osmdesáti letech napříč Evropu spuštěna nová železná opona, která ji rozdělila na ty, kteří si mohou a nemohou koupit americké čipy pro AI. Příkladná reakce přišla z Číny, která je v tomto ohledu rovnou na americké černé listině. Čínská umělá inteligence DeepSeek přinesla do světa technologií novou kvalitu i cenu a ukázala, že k tomu, aby byla nejen na předním místě, ale dodržovala i zásadu OpenSource, embargované čipy z USA vůbec nepotřebuje. Přitom je řádově levnější a nastavuje tak americké cestě k ovládnutí trhu s AI velice nepříjemně zrcadlo. Trumpovým 500 miliardám na vývoj a uplatnění AI tak DeepSeek klade otázku, zda americká cesta není neefektivní. V podobném smyslu už reagují i investoři a finanční trhy. Akcie účastníků Trumpova projektu na vybudování infrastruktury AI v USA začínají klesat. EU reaguje tradičně po svém a přitrouble obviňuje DeepSeek, že nesprávně odpovídá na některé politické a lidskoprávní otázky, například na ty o právech Ujgurů. Žijeme v časové linii, kdy neamerická společnost udržuje při životě původní poslání OpenAI – skutečně otevřený hraniční výzkum, který dává možnost všem…To jsou slova předního manažera americké společnosti Nvidia, která vyrábí právě ony embargované čipy pro AI. Také její akcie v souvislosti s nástupem DeepSeek klesly... Čínský podnikatel, jehož start-up AI DeepSeek vyvinul, přišel s myšlenkou, která rozhodně stojí za zaznamenání. Řekl, že pokud se chce Čína stát skutečným světovým lídrem v AI do roku 2030, jak to má v plánu, musí si najít vlastní cestu rozvoje AI a jít po ní. Pouhým doháněním USA pozici lídra získat nemůže. Možná si někdo společně se mnou vzpomene, jak jsme kdysi údajně budovali socialismus, lepší společnost a svět, ale přitom jsme chtěli kapitalismus nejprve dohnat a předehnat, poté s ním udržet krok a na konci budovatelského úsilí bylo cílem neztratit jeho stopu. Ani ti největší teoretikové socialismu nedošli k prostinké myšlence, že na cestách, po kterých kapitalismus kráčí a na kterých ho úporně pronásledujeme, socialismus zřejmě ani nenajdeme ani nevybudujeme. Podobně přitrouble se chovají dnešní české elity, které pořád dohánějí vyspělé západní demokracie a ekonomiky a tuto upocenou mentální upachtěnost vydávají za pokrok prospěšný nám všem. Číňané i Američané vědí, že cesta k excelenci vede pouze po cestách vlastních. Vědí to i v Rusku. Je to důsledek suverénní kultury a myšlení. To je něco, co EU tragicky chybí, o tradičně periferně – provinčním Česku nemluvě… Mimochodem EU rozhodla, že ani jedno ze sedmi center excelence nebo továren na výrobu AI, do které chce nalít celých směšných půldruhé miliardy euro, nebude ve střední a východní Evropě. Je to další železná opona napříč EU spuštěná tentokrát Bruselem. Česko bylo přiřazeno i se svým CIIRC pod finské centrum, v městečku Kajaani, kdesi u jezera v tundře. Je spojeno se superpočítačem LUMI. Ostatně těžko mít podobné centrum v Praze, kam nesmí z bezpečnostních důvodů nejmodernější AI čipy z USA.

Neschopnost evropských politiků přijmout jakoukoliv realitu je prostě skutečně strašidelná. Chce se zvolat, že to není možné, ale základy kritického myšlení nás učí, že když už něco je, pak je to také zpravidla možné… Odmítají pochopit, že Trump neztratí ani píď své pozice a moci, když ho nebudou brát kdesi v Evropě vážně a budou pořád upozorňovat na jeho údajné nedostatky a demokratické deficity. Ostatně podobně se chovají i k Putinovi a Si Ťin pchingovi… Evropským politikům je úplně jedno, že souručenství PST je připraveno ovládat svět a jeho lídři se nebudou zmatených evropských holubů na nic ptát. To oni se spolu domluví a EU k tomu opravdu, ale opravdu, nepotřebují. Je to ta největší daň dojmům, jakou si můžeme v našem světě nejen představit, ale, bohužel, i ta, která skutečně existuje a je námi všemi stále více krvavě placena. Je to daň za to, že naši politici neumí brát svět a jeho realitu vážně a zavlekli nás nejen mimo politickou a společenskou, ale dokonce i za hranici přírodní reality…

Slovo vážně je klíčové pro posuzování myšlenek, slov a skutků druhých. Je nesprávné se hrabat ve slovíčkách a vysmívat se interpretacím doslovně vyřčeného. Máme brát apriori vážně myšlenky, slova a činy lidí kolem nás, protože přece v drtivé většině nesou pro své autory a začasté i pro jejich bližní nějakou evoluční výhodu. Skutečnost, že tyto evoluční výhody nevidíme nebo s nimi nesouhlasíme, nemá a nesmí mít na důležitost toho, držet je ve vážnosti, žádný vliv. Jistě se oni lidé kolem nás mohou mýlit, ale vážnost zaslouží i jejich víra v to, že konají správně. Ve vážnosti bychom měli chovat i emoce lidí kolem nás, ať už se mýlí nebo ne. Mělo být naší povinností, opět ve vší vážnosti, vést, s těmito lidmi dialog a netvrdit jim, že se mýlí, ale předkládat jim vlastní vidění věcí nebo událostí. K vážnosti patří neodmyslitelně přílišné nemíchání se do cizích záležitostí. Stará zásada učí neplést se do cizích rodin a do cizích peněz. Je nabíledni, že bychom ve vážnosti měli držet i myšlenky, slova a činy amerického prezidenta. Není žádný důvod tak nečinit, i když on sám evidentně myšlenky, slova a činy jiných ve vážnosti nedrží. Je důležité si připomenout, že to, že beru někoho vážně, nemá nic společného s tím, zda ho mám či nemám v úctě. To, že bereme někoho vážně si nesmíme plést s tím, že si ho vážíme. To je zmatení pojmů, které může vytvářet bezpočet nebezpečných dojmů. Je nedospělé a nezralé hledat mouchy na šelmě, která nás ohrožuje, a myslet si, že ji tím odradíme, oslabíme nebo dokonce odstraníme. Stejně nedospělé v tomto kontextu je šelmu nějak pojmenovat. Šelma od svého záměru neustoupí, pokud si je vědoma své převahy a pokládá nás za kořist. Pokud jde o hledání much, platí to o mouchách skutečných i obrazných. Rovněž platí, že orel much nelapá, a tudíž je ani nehledá. To ponechává existencím více přízemním, ať již biologicky nebo kulturně.

Přelom ledna a února každoročně přináší v souvislosti s výročím osvobození koncentračního tábora v Osvětimi celou řadu událostí souvisejících s připomenutím holocaustu a zároveň, bohužel, i současného antisemitismu, který je aktuálně na vzestupu, valí se Západem i jeho univerzitami a nevěstí opravdu nic dobrého… Letos uplynulo od osvobození Osvětimi osmdesát let.

Je jenom přirozené, že se v souvislosti s tímto zvrhlým vražděním používá jako základní heslo nikdy více. Musím se přiznat, že jsem si v době svého mládí myslel, že se antisemitismus namůže alespoň v podobě otevřeného fyzického násilí na Židech do Evropy a západního světa vůbec vrátit. Byl jsem o tom přesvědčen, přestože propaganda tehdejšího normalizačního Československa byla ostře protiizraelská. Představa, že se antisemitismus, umně skrytý za kritiku Izraele, stane bezmála státní i lidovou doktrínou Irska, členské země EU, je hrozná. Přitom k tomu stačí velmi hloupá idea, že protižidovské arabské teroristické organizace jsou vlastně taková blízkovýchodní IRA. Představa, že bude antisemitismus a fyzické násilí na Židech bujet na prestižních univerzitách mi připadal absolutně mimo a upřímně řečeno nedovedl jsem to představit ani ve věku daleko pokročilejším. Když jsem zjistil, že násilné pronásledování židovských studentů v kampusech elitních univerzit je podle ředitelky Harvardu vyjádřením svobodné diskuse a svobody slova, uvědomil jsem si, že tu máme zaděláno na velký problém, který není nepodobný tomu, když se v západní Evropě dostali k politické moci ti, kteří v roce 1968 házeli po představitelích tehdejší politické moci kameny, klacky a Molotovovy koktejly. Na univerzitách si profesoři s nadšením vykládali, jak svlékli a ostřihali policajta, jak to jistě s trochou nadsázky můžeme vidět ve filmu Něžné kuře. Bismarckovské junge Revolutionären, alte Hofraten tedy platí vždy jenom kontextu doby. Tento výbuch antisemitismu zůstane v myslích dnešních příslušníků západních elit zakořeněn na celý jejich další profesionální život. Dá se, bohužel, spíše předpokládat, že se za něj nebudou stydět. Antisemitské řádění na univerzitách totiž nezastavil jakýkoliv mravní apel, ale prostá pohrůžka sponzorů a mecenášů univerzit, že je nebudou podporovat, a její částečné naplnění. Jde o smutné potvrzení výsledků stanfordského vězeňského experimentu profesora Philipa Zimbarda, který nedávno zemřel, ve společenské praxi. Pokud sebevzdělanějšímu člověku předložíme možnost někoho beztrestně bít, mučit nebo zabít, pokud mu ho představíme jako odlidštěného ne-člověka a ne-bližního, představuje to pro tohoto člověka velké pokušení, kterému nepodlehnou jenom ti skutečně lidští jedinci. Zvláště pak je těžké nepodlehnout tehdy, když se do poškozování a likvidace dříve bližních dají ti, které on sám pokládal ještě před chvilkou za přátelské a soucitné lidské bytosti.

Ale to, co v nás je skryto a co nás vede k neblahým činům, je však často daleko subtilnější než sklon k násilí na bližních. Malým oslím můstkem se přeneseme k otázkám, které bychom si mohli pokládat, když si budeme v následujících měsících klást otázku, komu dát ve volbách hlas, a tedy i svou důvěru. Před třiceti lety zveřejnil italský myslitel Umberto Eco svůj text Ur-fašismus nebo také Věčný fašismus. Věčný proto, že fašismus není náhodným vybočením dějin. Dříme v nás podobně jako v nás dřímou mikrobi, kteří se aktivizují ve chvíli, která je pro ně příznivá. Je třeba vědět, že ještě před stoletím byl fašismus jednou z legitimních cest politického směřování. Člověk mohl tenkrát být stejně tak dobře fašistou jako komunistou, liberálním nebo konzervativním demokratem, aniž by to sebou neslo jakékoliv apriorní negativní konotace nebo hrozby pro společnost. Postupně se fašismus i komunismus zdiskreditovaly a údajným vítězem se stala údajně liberální demokracie, což Francis Fukuyama nazval velmi neprozíravě koncem dějin. Ovšem ono vítezství liberální demokracie se stalo vítězstvím Pyrrhovým, protože umožnilo, aby se jak fašismus, tak komunismus ve světě vzpamatovaly a vrátily se v novém kabátě postmoderního chic střihu. Dobrých otázek není nikdy dost a před volbami jich je ještě méně. Umberto Eco přinesl otázky nebo spíše teze, které se ptají po příznacích, podle kterých lze určit, nakolik je zkoumaný společenský jev nebo jedinec poplatný věčnému fašismu.

1) Prvním znakem věčného fašismu je kult tradice. Tento tradicionalismus implikuje odmítnutí modernismu. Ten zase implikuje útoky na moderní kulturu a liberální intelektuální sféru.

2) Druhým znakem věčného fašismu je nesnášenlivost vůči jakékoliv kritice coby zradě tradičních hodnot. S tím souvisí varování před vnějšími vetřelci. Základ této nesnášenlivosti leží ve frustraci jednotlivce nebo společnosti. Jediným privilegiem je, že se všichni narodili ve stejné zemi. Nepřátelé jsou ve stejnou chvíli příliš silní a příliš slabí. Platí, že po vítězství nad nepřítelem nastane Zlatý věk.

3) Třetím znakem věčného fašismu přirozeně je, že masy potřebují a zaslouží si silného vládce. Často bývá přítomen dokonce kult smrti a zabíjení jiných. Zatracovány jsou projevy nestandardního sexuálního chování.

4) Čtvrtým znakem je televizní či internetový populismus, v němž je emoční odezva vybrané skupiny občanů prezentována a přijímána jako neomylný Hlas Lidu. Hlas lidu hovoří zjednodušeným jazykem s elementární větnou skladbou. 

Alexandr Mitrofanov napsal …o kolik snadnější by bylo, kdyby se na světové scéně objevil někdo, kdo by začal hlásat: Chci znovuotevřít Osvětim a chci na italská náměstí vrátit průvody černých košil…. Tak prosté to ale není. Věčný fašismus se může kolem nás i v nás objevit ve zdánlivě nevinné podobě. Můžeme hlásat své nikdy více každoročně donekonečna jakkoliv se nám zlíbí. Je evidentní, že to dávno nestačí. Nestačí ani tolik populární připomínání. Už je to zase tady a slova nestačí. Je třeba činu. Na amerických univerzitách stačilo k alespoň formálnímu uklidnění antisemitského blouznění a běsnění hrozba zastavení financování. Ale celý problém si vyžádá daleko víc našeho úsilí a hlavně odvahy.

Až budou čtenáři číst tyto řádky, mohou se podívat na německé volby a zjistit, zda tam náhodou tendence k fašismu provázená antisemitismem opět nezvítězila. Vyzkoušet si hodnocení jednotlivých aktérů. A pak začít naostro doma. Už je čas…

 

O dojmech a pojmech po patnácté…

Březnové pokračování cyklu esejů o dojmech a pojmech je nevyhnutelně trochu poznamenán událostmi na politické scéně, o kterých se jednoduše nelze nezmínit. Autor věří, že se mu z nich podaří udělat aktuální kontext, možná kolorit hlavního tématu. Za bezmála čtvrtstoletí, co se tyto texty objevují, byla podstatná část textů věnována Evropě a úpadku a později, bohužel, i úpadku Evropy. Ten přetrvává a neúprosná čísla říkají, že EU měla před patnácti lety podíl na světovém HDP jednu čtvrtinu a postupně se dostala na dnešních patnáct procent. To je pokles o dvě pětiny. Vyjádření některých politiků, komentátorů a jejich mediálních nohsledů někdy vzbuzují dojem, že tohle nikdo nečekal. Přitom jde o dlouhodobý proces, který vyústil v současné, údajně překvapivé dění a tuto skutečnost lze vystopovat i v této prosté, skromné a zcela nepolitické rubrice…

Je to už celých osmnáct let, co si mohli čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN na jaře 2007 přečíst tato slova …státy EU rovněž směřují ke svému obzoru danému neodvratným bodem zvratu, který rozhodne o tom, zda se budou dále spojovat nebo rozcházet. Tento „breaking point“ vidí všichni, i ti méně chápaví. Nejde vůbec o to, zda nastane či ne. Jde o to, že jedni se na něj těší, protože se jim budoucí integrace líbí, druzí se na něj těší s nadějí, že na něm něco vydělají a budoucnost je příliš nezajímá a třetí se ho bojí a všemožně se snaží postup skupiny zbrzdit. Bohužel europesimisté a eurooptimisté vedou otevřené spory a vzájemně se oslabují, a tím předávají pomalu klíčové pozice těm, kteří se těší na onen bod zlomu, obzor, jako takový. Nikoliv proto, aby šli dál, ale proto, aby si na něm postavili DUTY FREE a mýto. a to je ze všeho ta nejhorší varianta. Evropská integrace je ryze neekonomický cíl pro korporaci s názvem Evropská unie a je to cíl pro celek. Snaha o řešení tohoto úkolu na základě možných ekonomických zisků a ztrát pro jednotlivé členské země je pokusem o kvadraturu kruhu nebo perpetum mobile. Jestliže se jakýkoliv systém má překlopit do skutečné nové kvality a struktury, pak je poněkud protismyslné a anachronické kalkulovat s budoucími zisky a ztrátami jeho stávajících částí, protože ty už prostě v nové kvalitě a struktuře nebudou v současné podobě existovat…

Následně bylo několikrát v této rubrice konstatováno, že se nejhorší obavy obsažené v těchto řádcích se naplnily měrou vrchovatou. Hokynáři a penězoměnci ovládli EU v rozsahu tehdy netušeném a své panství neustále upevňují. Nejlepším důkazem toho je naše současnost a zdánlivě pro někoho nečekané a zmatené pohyby na theatrum mundi. Naše dnešní theatrum mundi je plné rolí hokynářů a penězoměnců a hrají většinu hlavních rolí. Po tříletém politicko-mediálním festivalu pseudohodnotového zápasu kolem války na Ukrajině se ukázalo v celé nahotě, že Západu šlo, jde, a především půjde o bohapustý a hodnotypustý kšeft. Dvorní pojmenovávači to nazvali v rámci bruselského newspeaku honosně transakční politikou.

Samozřejmě, že rubrika Evropa a úpadek 2007 není a nebyla jedinou, kde lze najít doslova neuvěřitelný odkaz k dnešnímu dění. Připomenutí si zaslouží především projev Václava Havla v kongresu USA, od kterého uplynulo na konci února třicet pět let. Lze ho nalézt třeba na stránkách velvyslanectví USA v Praze (Projev-prezidenta-Havla-v-Kongresu-1990.pdf). Nikdo po seznámení se s ním nemůže říci, že nebylo jasně řečeno, co a jak má Evropa dělat. Nikdo nemůže říci, že neslyšel apel na to, že úlohou Západu, a především USA, má být zejména pomoc Rusku na cestě k demokracii. A každý si může vyhodnotit, kolik toho bylo skutečně, zejména ze strany Evropy vykonáno. Je dobré si uvědomit, že v době, kdy zazněl projev člověka, který byl ještě před rokem v kriminále, tu ještě existoval Sovětský svaz, Jugoslávie i Československo, a naopak neexistovala Evropská unie. Mimořádný text si snad zaslouží jeden citát ...američtí vojáci by neměli být dalších sto let odtrženi od svých maminek jen proto, že Evropa není schopna být garantem světového míru, kterým by být měla, aby aspoň trochu napravila to, že dala světu dvě světové války… Evropa se musí vzpamatovat dříve nebo později do své vlastní existence a sama rozhodnout, kolik a čích vojáků potřebuje k tomu, aby její vlastní bezpečnost a všechny širší vazby této její bezpečnosti vysílaly paprsky míru do celého světa…

Eurohokynáři, vládci Evropy v posledních patnácti letech, našli svého Mistra v Bílém domě a jenom nechápavě hledí na to, jak jim sděluje, že on, Arcihokynář, dělá ve velkém jenom to, co dělají oni jako příštipkáři. Jen to dělá pořádně, z gruntu a platí, že se opravdu, ale opravdu nezakecá… Bez ohledu na cokoliv proměnil všechny americké dary, půjčky i úvěry Ukrajině v úvěry okamžitě splatné, podobně jako tomu je u pohledávek firem v insolvenčním řízení. Jako úhradu nárokuje panství nad ukrajinským nerostným bohatstvím. Jde o neokolonialismus nejhrubšího zrna v praxi.

Najednou se evropští pseudovůdci cítí vedle amerického vůdce jako morální giganti, ale to je jednom důsledek srovnávání. Zůstávají malými přikradači, kteří se honosí pomocí Ukrajině, která je skoro celá na úvěr. Přitom si celou dobu dávali kromě hromady žvástů velký pozor na to, aby nějakým skutkem nerozzlobili Jeho vysokoprevoschoditělstvo v Moskvě. Jejich žvanivé, prázdné schůzky a summity v Paříži, Londýně i Bruselu to jenom podtrhly. Je v tomto kontextu bruselské i washingtonské ubohosti příjemné konstatovat, že Česká republika, její vláda i občané vykonali a stále vykonávají pro Ukrajinu a její občany skutečně mnoho a většinově zcela nezištně.

To, co se odehrává ve světě politiky před našima očima a odpovídá zcela oblíbené Hrabalově frázi …a opět jsem byl u toho, když se neuvěřitelné stalo skutkem…, má tedy své hluboké kořeny, není to žádné …kde se vzal, tu se vzal… Je sice smutné, když vidíme naše indoktrinované politiky a některé spoluobčany trochu zmateně pobíhat a blábolit ještě větší nesmysly než obvykle, protože ztratili jistotu, že setrvávají v té správné díře. Tedy, ono by to mohlo být dokonce veselé až komické, ale vzhledem k tomu, že jde o lidi zodpovědné za naše osudy nebo o naše bližní, je to velmi smutné, skličující a nebezpečné. Každý z nás, komu zůstaly zbytky přirozené plachosti nebo pudu sebezáchovy, by se měl více soustředit na stav věcí veřejných a pečlivěji zvažovat, koho za ně učiní zodpovědným. Je to nevyhnutelné i přesto, že hokynáři jsou schopni zlikvidovat prostřednictvím ústavního soudu výsledky voleb, tak jak se tomu stalo v Rumunsku.

Kritika demokratického deficitu EU pronesenou na mnichovské bezpečnostní konferenci americkým viceprezidentem J. D. Vancem, vzbudila nevoli účastníků i slzy organizátorů na závěr, ale to bylo všechno. Naopak, následovalo zatčení předmětného rumunského prezidentského kandidáta s cílem znemožnění toho, aby se účastnil nových voleb v květnu. Prostě jistota je jistota. Došlo i k zatýkání a pronásledování jeho spolupracovníků a voličů. Musíme udělat všechno proto, aby se v naší zemi nemohlo nic tak zrůdného stát. Rumunsko se tak stalo černou dírou demokracie v EU. Brusel a jeho hokynáři by se měli zdržet svých blábolivých komentářů údajných demokratických deficitů v EU, Evropě i ve světě. Když se před lety objevil na betonových plochách text …kdyby mohly volby něco změnit, dávno by je zakázali…, brali to mnozí jako bonmot. Dnes to stalo v EU realitou a nejstrašnější je, že to ani nikdo nekritizuje. Pokud to někdo činí, je to rovnou prokremelský a možná dnes i probilodůmový šváb…

V kontextu tématu dojmů a pojmů je patrné, že většina evropských politiků a tzv. elit i pseudoelit v podobě nejrůznějších celebrit se pohybuje v říši dojmů a tyto dojmy pilně šíří mediálním kanály do společnosti. Rychlost, se kterou mění své názory, připomíná názorové veletoče některých českých a slovenských představitelů, umělců, novinářů a akademiků v rámci sametové revoluce. Svědčí to jenom o jednom, totiž, že jejich názory nebyly a nejsou opřeny o jakékoliv hodnoty, tedy mimo pseudohodnotu vlastního prospěchu. Figury náhle prohlédnuvšího, korouhvičky nebo kam vítr, tam plášť nebo dokonce toho, kdo to říkal vždycky, jsou směšné a zvláštně odporné zároveň. Jsou jich plné sociální sítě, putyky, kavárny i parlamenty a vlády, Českou republiku samozřejmě nevyjímaje. To, co tyto jedince zvláštně vzrušuje, je setkání s kýmkoliv, kdo si stojí na svém názoru, ať již je tento názor z hlediska kvality jakýkoliv. Stabilní názor vytvořený na základě pochopení, poznání a zkušeností je utvářen pomocí vyargumentovaných pojmů a je opřen o určité hodnoty, které jsou výše uvedeným figurám nejen nepochopitelné, ale doslova je dráždí, některé až k nepříčetnosti. Podstatnou část lidí, včetně Arcihokynáře a jeho party, dráždí skutečnost, že se Ukrajinci nechtějí vzdát a bojují za svou věc, která, ať již na ni nahlížíme z jakéhokoliv zorného úhlu, s jakoukoliv znalostí a s různými emocemi, je konec konců spravedlivá. Kýženým řešením je pro ně kapitulace Ukrajiny.

Vlastní názor je pro nás nepochybnou hodnotou, jejíž cenu nelze vyčíslit. Tato hodnota byla vykoupena naším časem, pozorností a úsilím, které jsme věnovali a po celý život věnujeme jeho utváření. Pravda, takového složitě vytvořeného názoru jen neradi vzdáváme a uznáváme, že jsme se mýlili. Je však dobré si uvědomit, že se tak může stát jenom v debatě s jinými vlastními názory a taková debata je vždy obohacující, ať již dopadne jakkoliv. G.B. Shaw svého času řekl Když máte jedno jablko a já mám také jedno jablko a vzájemně si jablka vyměníme, tak stále budeme mít každý jen jedno jablko. Ale pokud máte nápad a já mám také nápad a vzájemně si je vyměníme, bude mít každý z nás nápady dva. Totéž platí o myšlenkách a názorech. Čeští pedagogové se přou o to, zda má být předmětem osnov nebo rámcových vzdělávacích programů kos nebo drozd. Rádi by se zbavili všeho, co by mohlo svádět děti a mládež k tolik neblahému samostatnému myšlení. Tím přímo navazují na podstatu tereziánského školství, jehož cílem byla především zvýšená poslušnost lidu, dosažená tehdy moderním šířením strachu prostřednictvím nejrůznějších vrchnostenských písemných nařízení. Anglosaské pedagogické systémy dbají naopak na tvorbu vlastního názoru a jeho obhajobu ve veřejné diskusi. Elity nevznikají ani rozlišováním drozdů a kosů, ani hádkami, jestli je lepší spalovací nebo elektrický motor, nebo spory o jiné nesmyslné marginality. Máme vést druhé i sebe samotné k vlastním názorům na věci podstatné a veřejné. Naučit se nejen hájit vlastní pojmy a názory, ale mít úctu k názorům těch druhých. Naučit se čapkovskému člověčenství nebo trochu honosnější lidskosti. Uvědomit si, že patříme mezi živáčky a měli bychom být pamětliví i úcty k ostatním živáčkům a životu vůbec.

Mít svůj názor přináší mnohé příjemné pocity, ale zároveň mnohé potíže a nepříjemnosti. A. C. Clark napsal …ale žít jenom proto, aby člověk žil, to je dost málo, život musí obsahovat hodnoty, pro které stojí za to žít… Platí staré úsloví, které vždy stojí za to zopakovat, a to nejen v naší rubrice. Zní …hodnoty, pro které stojí za to žit, jsou ty, pro které jsme ochotni zemřít... Připomenu, že podobně to vyjádřil ve vztahu k Janu Husovi ve své knize Prokletí rabštejnské skály Jaroslav Bašta. Je smutné, že skutečný vlastní názor postavený na výšeuvedených pojmech znalostech a zkušenostech je v naší společnosti stále více opravdovou Popelkou. Za vlastní názor je vydáván jakýkoliv alternativní názor, který se odlišuje od jiného, který je všeobecně uznáván. Typickým příkladem je názor, že země je placatá, popřípadě dutá. Další skupinou názorů, které jsou vydávány za vlastní, jsou ty, které odlišují od toho, co je nazýváno mainstreamem, ať již je pravdivostní hodnota mainstreamu jakákoliv. Mainstream je mezi těmito nositeli libovolného, hlavně však odlišného vlastního názoru hodný opovržení a podobně jsou na tom bohužel v současnosti bohužel i věda a společně s ní staré zásady pokory, moudrosti a ctnosti. Doba hokynářů je charakterizována tím, že v ní nikomu není nic stydno… A Arcihokynář boří poslední zábrany a ničí poslední hodnoty. Mnohým se to líbí, protože je u toho hluk a něco se děje, což je podstatou verše Lenky Filipově blázni se radujou, když se loďka naklání a také úsloví sliby se slibujou, blázni se radujou, což je podobné více než dvě stě let mínění Jonathana Swifta, že politické strany jsou šílenstvím mnoha pro blaho několika…

Závěrem je třeba poznamenat, že dnešní hokynáři, kteří nám vládnou, jsou mimo jiné zdatnými karikaturami knížete Potěmkina. Opět to souvisí s tím, že jsou přesvědčení, že je důležitější, jak věci vypadají, jaký vzbuzují dojem než to, jaké ve skutečnosti jsou, jaké jsou jejich základy a podstaty. Jsou jako koňští handlíři, který dávají starým utahaným koním alkohol nebo jinou drogu, aby, byť na krátko, chytili jiskru. S trochou nadsázky se pak dá říci, že to, čeho jsme v Evropě svědky, je EU na steroidech. V EU nelze požadovat cokoliv, co by souviselo se změnou samotných základů EU nebo dokonce jenom s pouhým návratem k nim. Požadována je naopak posvátná úcta ke stále se vrstvícím růžovým nátěrům různých odstínů stále méně funkčního společenství. Jako poslední majstrštyk eurohokynářů lze uvést růžové nátěry reagující na velmi mírnou kritiku hroutící se konkurenceschopnosti a neblahé role Green Dealu, kterou obsahuje Draghiho zpráva. Vznikl Kompas konkurenceschopnosti a následně Clean Industrial Deal. Nikde ani slova o tom, jak čistý průmysl vyrobí dostatek amoniaku, oceli, betonu, plastů a silikátů pro přežití a obranyschopnost EU.

Uzavřeme tím, že žijeme v na území, kde dlouhodobě vítězí dojmy nad pojmy. Je to dáno tím, že žití v dojmech je jednodušší než složitější utváření pojmů, vlastní názorů a jejich prosazování mezi jinými názory. Je příjemnější pohladit nový lesklý a pestrý nátěr než si přiznat, že prkno žere houba, do střechy zatéká a základy se tak trochu hroutí… Je tolik příjemné nedospět a zůstat nevědomým a neodpovědným…

Ale už je opravdu čas, protože už jde tak trochu o život…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

České novinky1.eu