O porozumění…
Na osudech a životech lidí má záležet vždy…
Na podzim 2019 jsem se ve sborníku textů s názvem „Převrat“ pokusil odpovědět na otázku podoby hodnot 17. listopadu 1989. Snažil jsem se naznačit i jejich propojení s hodnotovým světem dneška a rovněž se světem hodnot reálného socialismu. Na jaře 2021 jsem byl znovu vyzván, abych se pro nový sborník k tématu sametové revoluce vrátil. Rád bych se tentokrát zabýval popisem procesů polistopadové společenské změny mimo jiné v kontextu společenských procesů probíhajících v rámci koronavirové krize. Rád bych se vyhnul zbytečným personáliím, stejně tak zbytečné personifikaci procesů a podobně zbytečnému hledání jejich viníků nebo hrdinů. Jako důležitou komponentu svého textu naproti tomu vnímám zcela rozdílnou společenskou atmosféru, odlišný společenský kontext událostí kolem sametové revoluce a událostí kolem pandemie koronaviru. Možná právě v tomto kontextu je skryto více odpovědí, než v samotných událostech, které zůstávají v myslích pamětníků, byť často velmi nepřesně. Z hlediska času bych se rád s drobnými přesahy držel událostí od poloviny roku 1989 až do poloviny roku 1990, samozřejmě s důrazem na období od listopadu do června.
Hned na počátku této eseje si dovolím názor, že před více než třiceti lety vstupovala společnost do období spojovaného se sametovou revolucí s tím, že byla významně orientována na změnu. Důvodů, proč tomu tak bylo a proč k tomu došlo, bylo hned několik. Snad nejjednodušším a zároveň nejkomplexnějším důvodem může být to, že normalizace společnosti dosáhla hranic svých možností a sama začala být živnou půdou touhy po změně. Je důležité připomenout, že normalizace společnosti, která měla své kořeny v porážce pražského jara, probíhala v atmosféře Brežněvovy doktríny omezené suverenity, podpořené dočasným pobytem sovětských vojsk nebo spíše sovětského protektorátu. Společnost byla ovládána skupinou vysoké nomenklatury KSČ, které se zdálo zajímavější řídit se pokyny a zájmy cizí moci, než jít vlastní cestou. Ve společnosti byla nastolena atmosféra bezalternativnosti, jediné správné cesty a zejména rezignace na rozvíjející se životaschopnost a rozkvět společnosti. To vše posléze vyústilo v pojem „reálný socialismus“, což bylo pojmenování situace, kdy věci nefungují, ale takový už je prostě život nebo realita a nedá se s tím cokoliv dělat. Kdo se s tím nechtěl smířit, stal se nepřítelem, „zaprodancem a ztroskotancem“.
Vzpomínám si na svůj pocit rozčarování nad zaostáváním Československa za světem a především nad tím, že podstatná část tehdejších společenských elit měla zaostalost jako program a důkaz toho, že jdeme vlastní cestou a nekopírujeme prohnilý západ a kapitalismus. Přitom už dávno byly na světě příklady úspěšných transformací ekonomik a společností v Číně, Jižní Koreji a Jihovýchodní Asii. Myšlenky perestrojky, glasnosti a nového myšlení, přicházející ze Sovětského svazu, byly mnohými paušálně odmítány. Perestrojka nám dala šanci, abychom se společně s občany ostatních sovětských satelitů, sovětských republik a dalšími milióny lidí na celém světě osvobodili ze žaláře myšlení v paradigmatu studené války a třídního boje. Každý ji využil jinak, jak už to tak u možností bývá a u možností získat svobodu obzvláště. Na druhé straně bylo smutné sledovat zastánce následování kapitalismu, kteří se od bojovně znějícího hesla „dohnat a předehnat“ přes „udržet krok“, dostali až k okřídlenému „neztratit stopu“. Postupně narůstající technologická zaostalost a principiální nepochopení, že již nejsme ve druhé, ale ve třetí průmyslové revoluci, a na dveře klepe čtvrtá, začínala mít vliv i na zaostalost celé společnosti. Kdo na toto upozorňoval, byl často označen jako exponent pravice nebo nepřítel socialismu. Změny, které začaly postupně ve společnosti často živelně probíhat, najednou nemohly partajní elity ovlivnit nebo dokonce zadržet, a to vedlo k intenzivnímu až rituálnímu prosazování status quo a ještě většímu strachu ze změn, ať již přicházely z jakékoliv světové strany nebo politického směru, z Moskvy, Washingtonu, Varšavy nebo Budapešti či Bělehradu… Pamatuji si dobře na okamžik, kdy jsem si naplno uvědomil, že moje budoucnost nebude spočívat v podílu na tvorbě jiného, spravedlivějšího světa, ale že budu muset přežít v tom jednom světě pro všechny.
Bylo by velkým nedorozuměním domnívat se, že politické síly, které Československo ovládly po roce 1968 a vydaly se cestou normalizace společnosti, se zrodily v procesu pražského jara nebo dokonce vznikly až v důsledku cizí okupace. V celém vývoji československé společnosti po únoru 1948 je možné sledovat zápas několika názorových či ideových směrů v KSČ a celé společnosti, které můžeme pro zjednodušení označit jako liberální a konzervativní. Byli to směry svobodomyslné, které dávaly mimo stranické disciplíny prostor zdravému rozumu a poznání na straně jedné, a směry dogmatické, pro které byly citáty klasiků a tvrdý demokratický centralismus základem pro posuzování všeho a všech v jejich společenském prostředí na straně druhé. Za čtyřicet let se jejich sporu dostalo tří významných impulsů vyšší moci. Byl to XX. sjezd KSSS v roce 1956, který pomohl liberálům, vstup vojsk a sovětský protektorát, který pomohl „na koně“ konzervativním „stalinčíkům“ a držel skupinku věrných normalizátorů u moci ozbrojenou mocí, a do třetice to byla Brežněvova smrt, konec jeho doktríny a postupný nástup perestrojky, glasnosti a nového myšlení do společenského diskursu, který opět oživil naděje nejen partajních liberálů. Je důležité připomenout, že veškeré tyto zásahy vyšší moci se odehrávaly v paradigmatu poválečného uspořádání v Evropě, které mělo své kořeny ve spojeneckých dohodách, které byly pro Evropu potvrzeny Helsinským paktem z roku 1975.
K významnému narušení poválečného uspořádání v Evropě v pozitivním i negativním smyslu došlo v důsledku jednání na sovětské výletní lodi Maxim Gorkij u břehů Malty právě na počátku prosince 1989. GWB a MSG tam ukončili zdaleka nejen studenou válku. Geopolitická mapa Evropy platná od války byla definitivně změněna. Do lidového diskursu vstoupilo toto poválečné období jako „od Jalty do Malty“. Únor 1948 by zasáhl do československé společnosti daleko méně razantně až tragicky, kdyby nebylo jasně dáno, že „tady je Stalinovo“. Jako poznámku na okraj si dovolím poznámku, že možná kdyby nebylo Velikého Února, měli bychom tu sovětskou okupaci už o dvacet let dříve.
Když se máme v tomto textu společně dívat zpátky na období před více než třiceti lety, nemohu nepoznamenat, že spor liberálů a konzervativců v ní pokračoval bez ohledu na to, že ze společnosti a její ústavy se vytratila vedoucí úloha KSČ. Rovněž v době po sametové revoluci byl tento spor těch, kteří fandí technologickým a společenským změnám, a těch, kteří by společnost rádi zakonzervovali a normalizovali, vystaven několika vlivům vyšší moci. Tím prvním byl vliv našeho vstupu do nadnárodních a mezinárodních struktur Západu, především do NATO a posléze do EU. Tím druhým byla hospodářská krize na přelomu prvního a druhého desetiletí XXI. století a tím třetím současná pandemická krize.
Československá společnost tak vstupovala v osmdesátých letech do období již bezprostředně souvisejícího se sametovou revolucí za situace, kdy ve společnosti byla jen relativně malá skupinka osob, která si nepřála více nebo méně výraznou společenskou změnu. Tu malou skupinku tvořili spíše osoby, které měly strach z následků svého počínání v uplynulých desetiletích nebo jen strach ze dvou základních otázek. Otázka první zněla, kdo pozval okupační vojska a druhá, kde jsou více než dva milióny vyloučených a vyškrtnutých členů KSČ a příslušníků jejich rodin. Strach některých pramenil z toho, že se na základě prověrek dostali na úkor vyloučených ke korytu či majetku nebo i z toho, že by si někdo zčistajasna mohl vykládat jejich nadšenou spolupráci s cizí okupační mocí jako kolaboraci, přestože přece oni provozovali internacionalismus a lásku k Sovětskému svazu v praxi. Na skutečnou hloubku změn v podobě restitucí a kriminalizaci kolektivizace všeho druhu tenkrát nepomyslel skoro nikdo. Je spravedlivé připomenout, že existovaly úvahy, ze kterých se dala možná ambice budoucí změny vyčíst. Příkladem mohou být některé texty Václava Bendy.
Jedním ze základních procesů, které v rámci této společenské změny probíhaly, byl proces hledání odpovědi na otázky, k jakému období se bude nová budoucí společnost vracet, k jakým hodnotám se bude hlásit. Naděje časti společnosti spojené s tím, že půjde o jakousi rehabilitaci pražského jara a osmašedesátníků se rychle rozplynula v atmosféře, ve které společnost odmítla komunisty a jejich vedoucí úlohu ve společnosti paušálně, bez ohledu na období. Přispěla k tomu mimo jiné i pozice Obrody, sdružující osmašedesátníky. Dlužno podotknout, že si mnozí z nich další vývoj představovali spíše jako „antipoučení“ a „antiprověrky“ pod heslem „teď budeme kádrovat my“. Ukázalo se, že jako celek nebyli ve své podstatě jiní, než ti, kteří je vyhnali od koryt. Stejně tak je třeba spravedlivě konstatovat, že mnozí osmašedesátníci se bez pocitu, že se mají odčinit křivdy na nich spáchané, zapojili do politického a společenského života a byli opravdovou solí procesů hledání a tvorby nové podoby československé společnosti. Legendární bonmot Zdeňka Nejedlého, že „není Němec jako Němec“, se zkrátka a dobře na komunisty nepodařilo úplně aplikovat a nikdo se o to, upřímně řečeno, ani nesnažil. Připomenu jiné dva bonmoty té doby. Jeden říká, že za těch 40 let toho KSČ udělala pro lidi tolik, že dnes lze jen obtížně nalézt člověka, kterého by nějak nenaštvala. Druhý zněl, že lidi opravdu těší, že se milion a půl komunistů chce změnit, ale že daleko více potěšující je, že zbylým třinácti a půl miliónu lidí je to úplně jedno. Relativně velmi rychle se ukázalo, že společnost se bude vracet jednoznačně do období před únor 1948 a nastalo hledání způsobu tohoto návratu. Listopad 1989 se tak stal Antiúnorem 1948. Někteří lidé, blíže obeznámení se stavem věcí, podobné závěry učinili již bezprostředně po 17. listopadu. Já osobně jsme to poprvé slyšel už necelý týden poté.
Aby nedocházelo k nedorozuměním mé interpretace tehdejších událostí, dovolím si ještě věnovat část textu mé osobní cestě k listopadu 1989. Pocházím z malého městečka Desná v Jizerských horách. Vyrůstal jsem v domě po odsunutých Němcích s rodiči a rodiči mé matky, Všichni dospělí byli různým způsobem politicky i společensky angažovaní, měli za sebou i zkušenost s odbojovou činností. Na našem dvorku se často scházeli vrstevníci mých prarodičů a probíraly se nejrůznější otázky. Otec zastával funkce na okrese a ve sklářském průmyslu, matka byla dlouho v domácnosti, prarodiče byli v důchodu. Každý z nich byl velmi odlišný, představoval tak trochu jiný svět, ale přesto se dokázali skoro vždy domluvit na nějaké společné akci. Každý z nich měl na mě svůj významný vliv, a protože platí ono „o mrtvých jen dobře“, nebudu tyto vlivy nikterak komentovat, natož hodnotit. Myslím ale, že s odstupem půl století, mohu konstatovat, že tyto blízké domácí vlivy, spolu se vzděláním a dalšími faktory ve mně utvořily osobnost liberála, který si cení svobody a vlastního názoru nade vše. Od útlého věku jsem vykonával nejrůznější činnosti v rámci „domácí práce“, což nebyl dnešní home office ani mytí nádobí nebo čištění bot, ale navlékání korálů všeho druhu nebo výroba lustrových ověsů… ještě jsem nebyl ve škole, ale už jsem byl expert na růžence pro Afriku, které tvořily podstatnou část našeho byznysu v oblasti navlékání dřevěných korálů. Do života naší rodiny zasáhl významně rok 1968, rodiče a především otec, byli významně postiženi v prověrkách, v rodině panovaly různé názory a já jsem se stal klasickým potomkem vyloučeného člena strany. Vzhledem k tomu, že jsem byl ve škole víceméně premiantem, byť snad až příliš často s vlastním názorem, prošel jsem s řadou politických peripetií přes gymnaziální studia v Tanvaldu, až jsem v roce 1977 dorazil do Prahy jako budoucí student matfyzu. Kybernetika byla jasná volba, na humanitní studia by mě nikam nevzali a OV KSČ v Jablonci pečlivě bděl nad životní cestou mou i mých rodičů, abychom nenakazili jako červivá jablka okolní, zdravím kypící již reálně socialistickou a normalizovanou společnost. Zbývá podotknout, že jsem se vždycky snažil být ve svém prostředí aktivní, prosazoval jsem své názory, a to i když jsem neměl pravdu. Byl jsem jiskra, pionýr, svazák nejen proto, že se to nosilo, ale také protože jsem v takovém členství viděl i možnost prosazovat své názory účinněji. Pokud jde o členství v KSČ, pak kromě osobního zájmu tam byl přítomen významný motiv rehabilitovat své rodiče, především otce. Měl jsem spoustu zájmů, byl jsem společenský, hodně jsem sportoval, zpíval, požíval alkoholické nápoje a chodil za zábavou všeho druhu.
První polovinu osmdesátých let jsem strávil na studiích a jako dobrovolný a občas placený funkcionář Českého vysokoškolského ústředí SSM a oddělení vysokých škol ČÚV SSM. Seznámil jsem se s dlouhou řadou vzdělaných a aktivních mladých i starších, více nebo méně důležitých lidí s nejrůznějším vztahem k normalizaci a reálnému socialismu. S řadou z nich se stýkám dodnes. Oženil jsem se, narodila se nám dcera a po návratu z vojny u letectva jsem na podzim 1987 nastoupil již jako doktorand na Fakultě strojní ČVUT do aparátu SSM. Mimo jiné díky mému dlouhodobému přátelskému vztahu s tehdejším předsedou ÚV SSM jsem nastoupil od ledna 1988 do jeho sekretariátu. Od dubna 1988 jsem byl i jeho pomocníkem jako člena sekretariátu ÚV KSČ a v květnu jsem se stal po mnoha peripetiích také členem KSČ. V září jsem se stal vedoucím sekretariátu předsedy ÚV SSM a tím také nomenklaturním kádrem na úrovni ÚV KSČ. Mimochodem, tomuto jmenování se na poslední chvíli pokusil zabránit OV KSČ v Jablonci, který poslal na ÚV KSČ naprosto lživý, denunciační pamflet proti mému otci a potažmo i mně samotnému. Postupně jsem se v rámci reorganizace aparátu ÚV SSM stal vedoucím všeobecného oddělení, které pod sebou kromě sekretariátu předsedy soustředilo i kádrové oddělení, kontrolní odbor a odbor bezpečnosti. Uvádím to celé proto, že v tomto smyslu se moje kariéra rozvíjela docela utěšeně a mohlo by tedy být v mém zájmu, aby se politické a společenské prostředí, ve kterém se mi tak dařilo, příliš neměnilo.
Přesto jsem do nového roku 1989 vstupoval s jasným přesvědčením, že světu reálného socialismu kolem mě zvoní hrana. Měl jsem za sebou dlouhou řadu debat s moudrými a vzdělanými lidmi, kteří se ke mně nechovali jako ke svazákovi nebo studentovi, ale především jako synu vyloučeného. Byl jsem konfrontován i se skutečností, že se připravují návrhy určitých změn, které měly být prezentovány a realizovány v souvislosti s dvacátým výročím srpna 1968. Skutečnost, že k tomu nedošlo, přispěla významným způsobem k tomu, že se z úsilí o určitou komplexní změnu stal posléze parciální chaotický proces ve smyslu „zachraň se, kdo můžeš“. K tomuto mému poznání přispěla i jedna z mých diplomových prací o stavu a vývoji efektivnosti vědeckotechnického rozvoje v Československu. Jedním ze závěrů bylo i to, že pokud se bude vývoj ubírat stávajícím směrem, budeme moci na některé pojmy možná úplně zapomenout. Mezi těmito pojmy jsem uvedl i socialismus a byl jsem svými učiteli varován, že mi to ústav marxismu-leninismu u státnic nezapomene. Tak se i stalo, ale vítězství bylo moje a mých učitelů. Dnes bych řekl, že jsem měl nejen informace a jejich analýzy, ale měl jsem i tvrdá, vlastní hlavou a rukou zpracovaná statistická data. Druhá moje diplomová práce týkající se efektivnosti investic, stejně jako celé mé doktorandské studium můj názor na blízkou budoucnost jen potvrzovaly.
Nechci čtenáře unavovat nějakým přehledem svazácké činnosti na konci reálného socialismu a mé úlohy v ní. Dovolím si zjednodušení v tom smyslu, že jsem patřil ke skupině mladých lidí ve vedení SSM, kterým bylo jasné, že pokud budeme chtít mládežnickou organizaci udržet při životě, bude muset být daleko soběstačnější a nezávislejší na státu a potažmo i politice KSČ, než tomu bylo doposud. Činili jsme k tomu kroky politické, organizační i ekonomické, které vyústily v program přijatý na Celostátní konferenci SSM, pouhý týden před událostmi na Národní třídě. Rozhodně ale nešlo o nějakou odbojovou činnost, naopak šlo nám o to, abychom se stali rovnocennými partnery KSČ při řešení nadcházejících společenských změn, ale i to vyvolávalo nevoli jak v KSČ tak i samotném SSM. Došlo i k tomu, že někteří okresní svazáci měli od svých okresních partajních pantátů zakázáno se mnou a dalšími mými kolegy mluvit a to i telefonem. Ale to je jiný příběh a jiné vzpomínky. Snad jsem tedy těmito několika řádky přispěl k tomu, že čtenáři bude jasno, kdo příběh období od listopadu do června kolem sametové revoluce vypráví.
Na úvod svého vyprávění bych rád uvedl, že tento příběh je, jakkoliv se to zdá zejména z mnoha heroických prohlášení a pamětí na téma „jak jsem vyhrál válku“, příběhem o porozumění a odpovědnosti. Naše společnost před listopadem nebyla složena z nějakých izolovaných ostrovů a mezi lidmi, kteří se sešli nad problémem zvládnutí společenské změny, existovalo více nebo méně pestré předivo přímých nebo zprostředkovaných vztahů, ať již jejich historie, podoba, kvalita, polarita nebo afinita byly jakékoliv. Zkrátka a dobře, věděli jsme o sobě, byť někdy byly zdrojem informací o tom druhém za stolem jenom svodky všeho druhu. Byly tu ovšem i osobní zkušenosti z dávných i nedávných jednání mezi oficiálními a neoficiálními strukturami. Připomenu například jenom Obrodu, Nezávislé mírové sdružení, Klub právní ochrany… a mnohé další. Zvláštní zmínku si zaslouží iniciativa Most, která přispěla k tomu, že došlo k sérii kulatých stolů, které přispěly k hledání nového modus vivendi mezi vládou a opozicí a byly završeny vytvořením nové vlády, která byla pojmenována „vládou národního porozumění“. Právě u tohoto pojmu bych se rád zastavil. Název této vlády vznikal u kulatých stolů ještě dříve, než byla 10. prosince 1989 jmenována. Nejprve se hovořilo o „vládě národního dorozumění“, ale tento pojem byl odmítnut, protože žádná ze stran nechtěla pojem, který by jakkoliv naznačoval nějakou dohodu nebo dokonce komplot s protistranou. Pojem „porozumění“ byl nakonec zvolen velmi šťastně, protože nejlépe vystihoval to podstatné, co bylo oním „conditio sine qua non“, bez kterého by se společenská změna a její dopady nedaly vůbec ovlivňovat, natož zvládnout. Snad mohu přispět poznámkou, že termín „vláda národního porozumění“ padl z té strany stolu, za kterou seděla naše strana, odcházející od moci.
Je důležité připomenout, v čem spočívalo ono „porozumění“, jako ono minimální společné, co jednotlivé strany, zejména tu odcházející a tu přicházející, spojovalo. Především šlo o alespoň trochu organizované dosažení určitého bodu ve vývoji společenské změny, ze kterého už nebude hrozit pád společnosti zpět do chaosu. Druhou neméně důležitou oblast porozumění byla snaha předejít zbytečným hysterickým reakcím, majetkovým škodám nebo dokonce násilí z nich plynoucím. Jistě by se daly přidat nějaké další, ale já jsem přesvědčen, že základem porozumění, jeho nejmenším společným jmenovatelem, byly právě tyto dvě teze, možná imperativy, které navíc spolu do značné míry souvisejí. Byl bych velmi nerad, aby z tohoto popisu vyplývalo, že jsme byli nějaké souručenství, že šlo o nějakou manipulaci nebo předem dohodnutý scénář. Často se o tom píše, blábolí se o ukradené revoluci a podobných nesmyslech. Nic takového neexistovalo, bylo právě jenom a jenom ta trocha porozumění. To porozumění se opíralo rovněž o společný názor, že naše společnost už nebude nikdy vypadat tak jako před listopadem. Jak bude vypadat, nevěděl nikdo z nás, ale měli jsme nepochybně odlišné názory na to, jak by měla vypadat. Debaty o tom ale opravdu nebyly na stole. Relativně rychle jsme byli postaveni před pravděpodobný termín voleb do konce pololetí a věděli jsme, že by to mohly být právě volby, které by mohly pro společnost vytvořit onen záchytný bod nové legitimity, ze kterého už nebude návratu do chaosu. Měli jsme určitý termín, představu o podobě voleb a malou shodu v rámci porozuměni. Dovolím si i spekulaci, že součástí tohoto porozumění bylo i uvědomení si toho, že jedna strana už vládnout nemůže a druhá strana vládnout ještě nemůže. Nikdy to při vzájemných rozhovorech nepadlo, možná v duchu určitého džentlmenství, které spočívá v tom, že pravý džentlmen nikdy neříká druhému džentlmenovi to, co by měl druhý džentlmen vědět. I na takových nevyřčených názorech se udržovala křehká důvěra ve vzájemných vztazích. Nepochybnou součástí praktické tvorby tohoto porozumění a důvěry však určitě byla snaha o to, abychom se nepřekvapovali, aby panovala maximální informační rovnováha. Dokonce jsme si dohodli možnost navzájem na svá jednání vysílat své pozorovatele. Přijali jsme přirozeně a bez nějakých zvláštních dohod určitou „etiku rovnováhy“ a tu jsme po většinu času také dodržovali.
Na cestě k prvním demokratickým volbám bylo mnoho kroků, o kterých se nedá úplně říci, že by to byly „šedévry“ demokratických postupů nebo měly to, čemu se říká politická nebo mocenská logika. Snažili jsme se samozřejmě udržet legalitu postupu, ale někdy možná opravdu jenom její zdání na základě obecné legitimity celé společenské změny a úsloví, že účel světí prostředky. Připomenu jenom chování a jednání poslanců zákonodárných sborů. Nejde zdaleka jenom o legendární jednomyslnou volbu Václava Havla prezidentem komunistickým Federálním shromážděním. Hodně se mluví o handlu, že prezident byl zvolen výměnou za podobu volebního systému, ale vztah těchto dvou událostí byl daleko volnější, než naznačují mnohé spiklenecké teorie. Je tu i zrušení vedoucí úlohy KSČ a zejména postupná rekonstrukce zastupitelských sborů, kdy jedni poslanci dobrovolně odešli a byli nahrazeni novými poslanci podle delegace Občanského fóra (OF) nebo Veřejnosti proti násilí (VPN). Kooptace poslanců není ničím, nač by měl být pravý demokrat hrdý, ale jinak nebylo možné nastolovat a obnovovat vzájemnou důvěru v rámci onoho minimálního porozumění a postupně instalovat nastupující stranu společenské změny do mocenských a zákonodárných struktur. S odstupem let se skláním přede všemi poslanci a poslankyněmi, kteří pochopili tuto nutnost a odstoupili a zároveň omlouvám se všem, kterým to bylo třeba vysvětlovat různými způsoby vícekrát. Připomenu trochu absurdní vstup OF a VPN do Národní fronty, aby bylo možné pro tyto živelně vzniklé organizace vytvořit nejprve zákonné a posléze i materiálně technické podmínky pro jejich politickou činnost. Připomenu přípravné práce na nové ústavě, dílčí ústavní změny a hledání nového názvu státu. Připomenu tvorbu zákona o politických stranách a přípravu volebního zákona. Připomenu nepřeberné množství dalších legislativních změn, které sice především sloužily k tomu, aby se společnost dostala k volbám, ale mnohé z nich nakonec přežily splnění toho účelu o mnoho let.
Mnozí z čtenářů a pamětníků si určitě vzpomenou na řadu jiných postupných kroků, při kterých bylo spolutvůrcem porozumění mezi těmi, kteří odcházeli a těmi, kteří přicházeli k moci. Probíhaly nejen na federální nebo republikové úrovni, ale různým způsobem v regionech. Přesvědčil jsem se na vlastní oči a vlastní praxi, že gorbačovské „nové myšlení v mezinárodních vztazích“ je plně aplikovatelné v zásadě na libovolnou úroveň vztahů mezi nepřáteli, kteří se ovšem mají určité porozumění pro to, že je v jejich zájmu a zájmu jejich budoucnosti je společný postup v některých věcech. Mnozí to mohou nazývat jakkoliv, ale konec konců důležitý byl výsledek. Křehké porozumění spojené se vzájemně korektním přístupem a odpovědností na obou stranách přivedly společnost nejen k volbám, které proběhly přes všechny nedostatky způsobem, který dal novým zákonodárným sborům novou legitimitu, která se stala základem a východiskem dalšího vývoje společnosti podle jiných pravidel než před listopadem. To co je důležité uvést je skutečnost, že v tomto duchu samozřejmě nejednali v tomto období zdaleka všichni, až již stáli na jakékoliv straně. Všudypřítomní byli ti, kteří chtěli na probíhající společenské změně něco urvat, vydělat nebo ukrást. Všudypřítomní byli ti, kteří si chtěli zabezpečit své budoucí pozice, a nic jiného je nezajímalo. Všudypřítomní byli ti, kteří chtěli rozvrátit tu trochu porozumění mezi relativně úzkou skupinou osob. Dílem proto, že jim cizí porozumění nechtěně bránilo krást, dílem protože jim nechtěně bránilo na jejich cestě k budoucí moci a dílem proto, že se jim jako neodpovědným úchylům líbil společenský chaos, ať už by byly jeho důsledky pro společnost, lidské osudy a životy jakékoliv. Mohu s klidným svědomím prohlásit, že cílem našeho porozumění s druhou stranou byla především cesta k nové legitimitě a nikoliv házení klacků komukoliv pod nohy. Na to jsme neměli dost síly ani času a především to už z povahy naší komunikace pro nás nikdy nebylo téma. Naopak, spíše zbyl čas občasnou výměnu názorů na často zbytečné místní konflikty, kterým se samozřejmě v sametově revolučním kvasu nedalo vyhnout. Ne vždycky to bylo k něčemu dobré, ale snažili jsme se dávat do společnosti signál, že někdy je přece jen lepší zdrženlivost, než podněcování vášní nebo štvanice na lidi.
Nemohu se v tomto textu o úloze byť jen malého porozumění malé skupinky osob ve společnosti při řešení problémů, které přinášejí společenské změny, nezamyslet nad absencí tohoto porozumění v chaosu, který provází zvládání, či spíše nezvládání současné koronavirové krize. Ta spustila společenskou změnu, která svou podobou překonává tu, kterou spustila sametová revoluce a konec poválečného uspořádání v Evropě. Koronavirová pandemie zasáhla znovu, byť jiným způsobem normalizovanou společnost, která se bála a bojí nejen změny, ale i vlastní budoucnosti. Postrádám v této společenské změně právě skupinku osob, která by pracovala byť jen s malým porozuměním nejen pro sebe navzájem, ale především pro to, co je třeba udělat. Skupinku lidí, kteří by si byli vědomi odpovědnosti za osudy a životy lidí, byli si vědomi úkolu nutnosti dovést společnost k nějakému novému záchytnému bodu. Místa, ze kterého lidé budou moci něco znovu tvořit bez toho, aby jim to skupina mocí a loupeží veřejných peněz opilých psychopatů každých několik týdnů znovu a znovu nezničila pod záminkou, že chrání blíže neidentifikovatelné zdraví a životy. Zničili už tak chabé vzdělání našich dětí a je jim úplně jedno, co nastane poté, až budou odstraněni od koryt. Na jejich roční tažení společností pod praporem pandemie, které lze srovnat snad jen s vpádem tatarsko-mongolské hordy, doplácejí především lidé, kteří nechtějí nic jiného než něco tvořit, zlepšovat tím prostředí sobě a svým bližním a spokojeně žít se svými bližními, rodinami, sousedy a přáteli. Likvidace malých českých firem a živnostníků je patrná jako program skoro z každého vládního opatření. Marně hledám někoho, kdo by vnesl do rvačky o koryta a veřejné peníze mezi samotnými vládními stranami nebo mezi vládou a opozicí trochu toho porozumění a odpovědnosti. Marně hledám někoho, kdo by zabrzdil přehlídku nabubřelosti nejrůznějších rádoby odborníků, aby nám „nekrmili ucho“ každou chvilku jinou zaručenou vědeckou pravdou.
Postrádám v roce 2021 někoho, kdo by jasně řekl, že se naše společnost už nikdy nevrátí před únor 2020, že bude fungovat v jiných podmínkách a podle jiných pravidel. Bude v ní ale pořád záležet na lidech a na jejich vztazích, a to bez ohledu na novou podobu vlivu technologií na život jednotlivců, rodin obcí i celé společnosti. Postrádám někoho, kdo by skutečně rázně odmítl současnou zpátečnickou politiku normalizace a jakési „reálné demokracie“, která nejen mně přináší opět odporný pocit z komplexního systémového zaostávání naší země, které je pro mnohé programem. Podoba nové společnosti a tím i její legitimita jejího uspořádání bude záležet na mimo jiné na kompetenci, komunikaci, kooperaci, komplianci a etických postojích jednotlivců, ale také na péči elit o bezpečnost, spravedlnost a biologickou, sociálně ekonomickou a duchovní reprodukci společnosti. Cílem bude znovu vytvořit společnost odolnou nebo, jak se dnes píše, „resilientní“. Právě takové elity musíme hledat a v ideálním případě také v podzimních volbách zvolit. Spíše ale bude patrné, že to, co bude na podzim, zvoleno, bude sice legální, ale pohříchu nelegitimní. Čeká nás cesta hledání nové podoby společenské legitimity. Jak bude dlouhá, to bude zaležet na míře porozumění a odpovědnosti, ale také na odvaze vzepřít se trendu programového ničení a rozkrádání společnosti, který ji díky pandemii během jediného roku prakticky ovládl. Platí, že těžko můžeme mít společnost a její elity příliš odlišné od nás samých. Všem nám bude do budoucna muset více záležet na osudech a životech našich bližních. Takřka všelidový individualismus, který se jako reakce na formální kolektivismus reálného socialismu stal hlavní přirozenou ideovou doktrínou polistopadové společnosti, se zejména v rámci probíhající společenské změny stal klíčovým společenským problémem a jeho překonání klíčovým úkolem a cílem pro všechny i každého z nás. Jsem si vědom toho, že tato esej vznikala v atmosféře značné nepředvídatelnosti, kterou lze přirovnat snad k období bezprostředně po listopadu 1989… Stará moc sotva začíná tušit, že jí už nepatří budoucnost a možná nová moc se ještě ani nezformovala, jenom tuší obrysy vlastní podoby v šerosvitu blízké budoucnosti. Stát se může prakticky cokoliv a já jsem si vědom toho, oč lépe by se mi tenhle text psal někdy v roce 2025…
Dosažení předpokladů nové společenské legitimity po volbách v roce 1990 také přineslo přirozeně nepotřebnost nějaké víceméně neoficiální struktury, která by se snažila udržovat během společenské změny ve společnosti porozumění a křehké příměří. Vzpomínám si, jak jsme se ještě jednou setkali, abychom se rozešli. Opět to nikdo neřekl, ale všichni jsme věděli, že je to naposledy… potkal jsem se s některými z nich později, když už byli ve vysokých funkcích, ale nikdy na tuhle cestu od listopadu do června nepřišla řeč…
Nakonec ještě malou poznámku. Pokud si vzpomínám, nikdo z nás v té době nemyslel na vlastní moc, na osobní prospěch, nebo jenom na budoucnost a možná právě proto jsme byli něco platní. Řídili jsme se tím, že to, co konáme, konáme proto, že jsme byli povoláni, a nikoliv proto, abychom byli povoláni. Zní to nepravděpodobně, možná je to pouhá iluze v zrcadle času.
Ale asi je to tak dobře…