Očistce naší doby
Očistce naší doby…
…s hlubokou vděčností pánům Gregory Batesonovi, Františku Koukolíkovi a Milanu Kunderovi…
Jsou různá výročí. V příštím roce 2024 uplyne tři čtvrtě tisíciletí od koncilu katolické církve v Lyonu, který poprvé formuloval závazné učení o očistci. Výročí jsou tradičně příležitostí k zamyšlení. Především nad dobou a událostmi, které dotyčné výročí vytvořily a i těmi, které je již dříve utvářely. Dále je dobré zamyslet se nad tím, co nám z toho všeho dnes zůstalo, jaké poučení bychom si z něj měli, mohli nebo dokonce musíme vzít.
Závazné učení o čemkoliv, kýmkoliv a kohokoliv se nikdy nezrodí jen tak z ničeho nic na zelené louce. Není rozhodně cílem této úvahy, inspirované výročím koncilu v Lyonu l. p. 1274, nějak vstoupit do té takřka nekonečné řady textů náboženských, filozofických, historických i uměleckých na dané téma nebo na témata související. Připomenu jenom pojmy jako peklo, ráj, předpeklí, nebe, zatracení, spasení, odpuštění, odpustek… Každý tento pojem je na samostatnou stať, disertaci nebo dokonce knihu. A ty také byly v nesčetném množství v průběhu dějin lidské civilizace napsány. Nejstarší jsou staré, jako písmo samo…
Jakékoliv závazné učení neboli dogma včetně toho našeho o očistci, kterému se naplňuje sedmistý padesátý rok, má společnou vlastnost. Je určeno nějakou autoritou, která má sílu si vynutit, že o předmětu dogmatu nelze smýšlet jinak. Ti starší z nás si pamatují závazné učení s obmyslným názvem marxismus-leninismus, které mělo tři zdroje a tři součásti.
Přes veškerá závazná učení a dogmata je podstata očistce zcela přirozená, ať již se na ni díváme odkudkoliv nebo optikou jakékoliv víry, věrouky, učení nebo dokonce vědy. Očistec je svou podstatou místo změny, proměny, přechodu z jednoho stavu do druhého. Na tomto místě se nabízí samozřejmě teze, že by mělo jít o změnu, proměnu nebo přechod k lepšímu. Co je lepší nebo horší, bývá určováno na jedné straně autoritativními dogmaty a na straně druhé zcela subjektivními pocity. Ani jedno ani druhé nebývá stabilním základem pro existenci. Nejde o to být lepším nebo se polepšit, ale jde o to být přijat, což je sice zdánlivě hodně blízko od pojmu „být přijatelný“, ale ve skutečnosti jde z určitého pohledu bezmála o protiklad. Nápovědou může být, když pojmy rozšíříme na být přijat kým a být přijatelný pro koho. Nyní už je patrnější, že úsilí o to být přijat kým je více zacílené, zatímco být přijatelný pro koho je více obecné. Ještě více se významové nůžky rozevřou mezi pojmy být přijat sebou samotným a být přijatelný pro sebe samotného. Zatímco první pojem vyjadřuje určitou integritu, tak ten druhý naznačuje určitou schizofrenii.
Touha po přijetí do společenství je jednou ze dvou klíčových součástí našeho Já nebo Jáství, jak uvádí František Koukolík. Má dvě složky. Jednu tvoří cit pro spravedlnost, etika a důvěryhodnost, druhou jsou takové vlastnosti jako schopnost pečovat, vřelost, vděčnost a přátelskost. Druhou klíčovou součástí našeho Já je touha po prosazení se, seberealizaci, touha po identitě. I ona má dvě složky. Jednou je schopnost se prosadit, motivovat se a uplatňovat moc. Souhrnně jde o asertivitu. Druhou složkou je míra schopnosti zvládat výzvy přicházející z našeho prostředí, včetně našeho nitra. Stručně řečeno jde o kompetenci. Pro naše Já je důležité, když žádná z těchto komponent není přehnaně přebujelá a naše Já je tedy svým způsobem v dynamické rovnováze. Právě ta je základem odolnosti naší osobnosti proti nejrůznějším vnějším vlivům včetně manipulací. Prostě všeho mnoho škodí, jak říkávala moje babička. Již v příštím odstavci uvidíme, že nebyla zdaleka první ani sama.
Očistcem naší doby je naše každodenní a často celoživotní snaha o porozumění světu a smíření se s ním. Podstatnou část našeho světa tvoříme my sami, a to jak fyzicky, tak mentálně. Podstatná část našeho fungování v očistci naší doby je tedy porozumění sobě a smíření se se sebou samým. Prvním okruhem je tedy naše komunikace s námi samotnými. Poznej sám sebe neboli gnóthi sautón stálo prý nad vchodem do delfské věštírny. A když už jsme před touhle bránou k věštkyni Pýthii a její trojnožce, tak tam hned vedle stojí do kamene vytesáno medén ágan, tedy ničeho příliš. Jak výše uvedeno, moje babička říkávala všeho moc škodí. Také tato myšlenka má pro nás velký význam a dojde na ni v tomto textu ještě mnohokrát řada.
Dalším okruhem jsou naše duální vztahy. Žijeme ve trojrozměrném světě, kde ostatně jiné vztahy nejsou možné. Sítě v něm jsou výhradně dvourozměrné, i když samozřejmě jednotlivé uzly spojují velice rozdílný počet vláken vycházejících z jiných uzlů. Tyto vztahy je důležité držet v patřičné rovnováze a v souladu s vlastním svědomím a nejrůznějšími pravidly. Ve třetím okruhu to jsou naše multilaterální vztahy, tedy naše komunikace s určitými agregáty třetích osob, které reprezentují nejrůznější mnohočetné entity, ve kterých je obtížné, ne-li nemožné, určit jejich anonymizované složky. Jde především právě o nejrůznější pravidla, ale i ideje, mediální informace nebo to, co obecně nazýváme ideofakty. I s nimi je důležité se neustále vyrovnávat. Paušálně je neodmítat stejně, jako se jim slepě a bez rozmyslu nepodřizovat.
Ve všech těchto třech kruzích tedy probíhá naše mentální činnost, která vede k poznání, smíření, moudrosti a pokoře. Tyto tři kruhy jsou svým způsobem úplné, protože platí prostá poučka, že příroda počítá jenom do tří. Jeden dva a moc… V různých obměnách najdeme tento počet nejrůznějších oblastech našeho světa, přírody i kultury. Ve vědách, jazycích stejně jako v příslovích. Tyto tři kruhy se ovlivňují navzájem. Kdo by se chtěl hlouběji zamyslet, nechť si namaluje Vennův diagram pro tři množiny mono-, duo-, poly- a zamyslí se nad jednotlivými průniky a sjednoceními a pokusí se jimi v duchu projít. Včetně Santiniho trojúhelníku uprostřed a toho všeho okolo, za hranicemi sjednocení všech množin. Ve skutečnosti je to spíše obraz osmózy polomnožin než uspořádaní diskrétních množin… Je to takový nediskrétní růženec očistce naší doby.
Při malém zamyšlení je tedy zřejmé, že náš svět, naše prostředí představuje nezbytnou jednotu naší mysli a přírody, jak už před půlstoletím napsal Gregory Bateson. A René Descartes proslul svým cogito ergo sum tedy myslím tedy jsem. Je důležité se na tomto místě pokusit o popis toho, co vlastně naše mysl představuje, tedy pokud je toho naše vlastní mysl se svým jistě nedostatečným odstupem schopna. Mysl je především seskupení vzájemně působících částí nebo složek. Toto vzájemné působení je spouštěno rozdílem. Jde o nesubstanciální jev, který není umístěn v prostoru ani v čase; vztahuje se spíše k entropii a negentropii než k energii. Mentální procesy vyžaduji průvodní energii a kruhové nebo ještě složitější kauzální řetězce. V mentální činnosti je následky rozdílu nutno chápat jako transformace, tedy kódované verze, událostí, které jim předcházely. Pravidla takové transformace musejí být relativně stabilní, tedy stabilnější než obsah, ale sama podléhají transformaci. Popisem a klasifikací těchto procesů transformace získáme hierarchii logických typů, které jsou v jevech přítomny.
Produktem mysli je myšlení. Myšlení nás může ochránit před mnohými záludnostmi, které na nás strojí cizí vůle a vlastní hloupost. Myšlení je obranou proti neznalosti, kdy nevíme, zda informace v prostředí jsou, nebo nejsou. Může nás ochránit před omyly, kdy informace mylně zpracujeme a ignorací, kdy je opomíjíme. Je dobrou prevencí proti pádu do osidel absurdity v podobě vnitřního protikladu, proti myšlenkovým předpojatostem, jichž je kolem osmdesáti a proti stupiditě, charakterizované schematickým myšlením. Platí, že nejničivější projevy stupidity nacházíme u lidí velmi mocných s vysokým IQ. Myšlení nás může do značné míry obrnit před instrumentalizovaným a propracovaným tlakem iracionality, reklamy a propagandy, indoktrinace a vymývání mozku. Tedy obecně pojato proti debilizující manipulaci. Myšlení nás nechrání a nemůže ochránit proti cizí, a především vlastní hlouposti a nízkým IQ.
Myšlení, které nás chrání dostatečně kvalitně, nazýváme kritické. Myšlením a jeho kritickou podobou ve všech jeho podobách se u nás zabývá dlouhodobě František Koukolík. Mimo jiné to znamená nepodléhat prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti nějakého sdělení, naivně nepřebírat tradované názory, dokázat si zaujmout odstup a připustit odlišný pohled a v neposlední řadě si vytvořit vlastní názor na základě vědomostí a zkušeností jak vlastních, tak i jiných lidí. Kritické myšlení je celoživotní, namáhavý, často niterně i zevně riskantní proces, nikoli jednou provždy dosažený stav. Je nezbytné je vkládat do duševního ustrojení lidského jedince od nejútlejšího věku a nabádat k jeho osvojení, rozvoji a rozkvětu.
Pokud použijeme kritické myšlení, byť v jeho základní podobě, je nabíledni, že závazné učení o očistci stejně jako očistec sám jsou prostě pouhé dobře propracované nebezpečné nesmysly a nástroje na ovládání jedinců na tomto světě prostřednictvím strachu z nejisté budoucnosti po smrti. Taková hloupost a jak dobře funguje…
Lze bezesporu konstatovat, že vše, co na nás má vliv, je úzce propojeno s naším vědomím i nevědomím a vynořuje se z kůry i hlubin našeho mozku... Platí sice, že na jednu vědomou operaci připadá v našem organismu až desítky tisíc těch nevědomých, ale to neznamená, že se máme stát třtinou klátící se ve větru emocí a jiných podvědomých reakcí. Základními emocemi, která nás ovládají, jsou touha po Vědění a strach z Poznání. Strach je někdy uváděn jako pátý jezdec Apokalypsy a jsou to tři základní strachy a hrůzy, kterými se necháváme tak snadno ovládat a zmítat.
Prvním strachem je strach z přesahu, který není ničím jiným než strachem z neznáma. Uvědomme si, že žijeme v našem světě, který je pro nás tím před obzorem, před horizontem. Svět za touto čarou měl má a bude mít v lidských kulturách různý význam a kontext. Připomeňme jenom slzavé údolí křesťanského lineárního světa, kterým musíme projít do světa jiného, lepšího, a to podle našich zásluh a trpitelství právě v slzavém údolí. Antický svět zase preferoval tento náš svět před tím za horizontem, kde viděl podsvětí, zásvětí nebo záhrobí. a Různé kultury to vnímali a vnímají porůznu, mimo jiné podle své vlastní míry linearity nebo cykličnosti a míry důrazu na rozum nebo na víru. Moderní tradice se dá charakterizovat tak, že se snaží zkoumat obzor či horizont jako právě ta pravá a správná místa k žití. Problém je v tom, že po prozkoumání obzoru pravidelně seznáváme, že existuje ještě jiný obzor, mimo jiné, právě tam, odkud jsme vyšli… a pak další a další. Když hovoříme o obzorech, nesmíme zapomenout na obzory časové a připomenout tak snadno navoditelný strach z nejisté budoucnosti. Nicméně zbavit se strachu z něčeho, co nás přesahuje, poznat to, a snad prožít pro to, abychom to dokázali překročit a zbavili to tak obávaného přesahu. Možná se budeme bát, toho, co najdeme, co poznáme, až překročíme hranice, ale je to lepší, než po tom celý život marně toužit a bát se toho, aby nám někdo už jenom pouhou naši touhu nevytknul. Je lépe litovat toho, co jsem udělal, než toho, co jsem udělat jenom chtěl.
Pokud chceme uvést nějaké strachy z přesahu, pak je třeba uvést již déle pečlivě pěstované tradiční strašidlo klimatické změny a současné strašidlo umělé inteligence. Podobně se rozjíždí strach z výsledů vědeckého poznání v oblasti bio, nano, bio, info a cogno technologií. Často je můžeme najít pod zkratkou NBIC. Jde o návrat tmářství spojený s komplexní debilizací společnosti i customizovanou debilizací každého z nás, kus po kusu, step by step. Nejde o nic, co by nás mělo přesahovat. Jde jenom o touhu jiných lidé nás ovládat s pomocí naší vlastní hlouposti, které předkládají stále nová a nová strašidla ze vše objímajícího a všepohlcujícího neznáma. Pokud jde o současná hysterická varování před umělou inteligencí, pak se až úsměvně podobají hysterickým reakcím katolické církve na vynález knihtisku, který sebral prelátům monopol na šíření informací jejich opisováním. Těmto zvrhlým touhám ovládat mysli a myšlení lidí lze čelit vzděláním, poznáním a moudrostí. Manipulátorům pak lze jednoduše čelit jasně strukturovaným vlastním názorem a vědomím si vlastní hodnoty. I zde však platí výše uvedené medén ágan. Když totiž všeho moc škodí, tak i toho prospěšného.
Druhým strachem je strach se nejrůznější sociální nekompetence, špatného zvládání nejrůznějších společenských rolí. Zde nejde jenom o manipulaci směřující k ovládnutí určitých jedinců nebo jejich skupin. Jde mimo jiné o nejrůznější šikany v rámci jednotlivých skupin. Připomeňme si jednom takřka zoufalý stav ženské mysli, že nezvládne roli matky, podle jakých si kritérií, které jsou do veřejného prostoru vnášena bůhví odkud. Jsou to zvláštní skupiny nevolených sebou vyvolených, které se snaží být arbiterem elegantiarum doslova čehokoliv. Jednou takovou skupinou je partička, která je označována jako pražská kavárna. Ve skutečnosti žádná pražská kavárna neexistuje a jde o podobný nesmysl, jakým byla svého času Omladina. Důsledky takových manipulací však bývají nedozírné. V případě Omladiny to byly desítky let na K und K pevnosti, zničené zdraví a osudy desítek mladých lidí a několik úplně zbytečně mrtvých. Strach z nedostatečné kompetence je velmi oblíbeným nástrojem. Vzpomeňme jenom na legendární Hrabalovo musíte se víc snažit, pane správče… Všem, kterým je podsouvána jejich nedokonalost nebo dostatečnost, nechť jsou oporou slova Marka Aurelia …neblouzni o státě Platónově, nýbrž spokoj se i s nejmenším krůčkem vpřed a nepokládej ani tento úspěch za nevýznamný…!!! Neboť kdo dovede změnit utkvělé představy…?!? Ale bez jejich změny – co jiného čekat než otročení vzdychajících a poslušnost pokrytců…?!? K tomu připojíme historku o tom, kterak kdysi neznámý idiot neuvěřil tomu, že je dokonalý Titanic nepotopitelný a koupil několik set obyčejných píšťalek. Existuje jen záznam o tom, že byl vysmíván a píšťalky mu nebyly proplaceny. Byly označeny jako zbytečný výdaj. Tyto pencové kousky plechu nakonec zachránily ve tmě a chladu více životů, než celý Titanic, který neměl logicky žádný jiný záchranný systém, protože se přece nemohl potopit. Nejmenší skutečný krůček je více než blouznění po dokonalosti a toho se celý život držme.
Na tomto místě je důležitá poznámka, která je spojena se základní lidskou touhou po pocitu spravedlnosti. Ta je zdrojem mnohého dobrého, leží v základu společenských uspořádání, jejich dobré správy i vlády. Dobrý pocit ze stavu spravedlnosti je spíše spojen s odpuštěním, trest v něm má jenom druhotnou roli. Na druhé straně, pokud se touha po spravedlnosti drobí na spravedlnosti lidských skupin nebo se dokonce individualizuje, bývá s tím spojeno mnoho zlého. Je to především opět o tom, že ti hloupější z nás, a je jich ohromná většina, si myslí, že všechno musí mít svou příčinu za kterou stojí konkrétní jedinec, tedy viník. Především jde o neuvěřitelnou pýchu, protože naše prostředí je příliš složité, aby za všechno mohli konkrétní lidé nebo lidé jako takoví. Není to svět jednoduchých kauzálních řetězců a život není hledání viníků. Příkladem může být aktuální štvanice na lidstvo, které způsobilo klimatickou změnu a musí to napravit nebo se alespoň kát samo vyvolenému ekologickému božstvu. Jednoduchý graf energetických toků na planetě sice říká něco úplně ho, ale vymyslet, udržovat a rozvíjet podobnou alegorii prvotního hříchu se manipulátorům musí hodit.
Dalším naprosto chybným konstruktem při hledání spravedlnosti je Dostojevského otázka zločinu a trestu. Lidská hloupost v tomto případě vychází představy a víry, že když krysy dostanou při vstupu do určitých míst elektrický šok, jde o prevenci, která způsobí, že už krysy nikdy nevstoupí ani do žádných podobných míst. Je to omyl. Krysy se budou vyhýbat právě jenom těm místům, kde dostaly elektrošok. Jejích touhu po poznání různých míst jako celek však potrestat nelze. Podobně trestání lidských jedinců, jakkoliv drakonické, za jednotlivá překračování zákona, která jsou, konec konců, jenom poznávací činností svého druhu, nemůže být prevencí kriminality. Většina z nás ani věda nazývaná kriminologie to stále není schopna pochopit, a to ani po tisících let veskrze neúspěšné praxe, a vymanit se tak z jednoduchého přešlapu v logickém typování mezi jednotlivým a obecným. Těžko říct, jestli by toto vymanění bylo k něčemu dobré při hluboce zakořeněné touze hlupáků permanentně hledat viníky a spektakulárně trestat kohokoliv.
Zbývá poznamenat, že přes veškerou chválu hranic, zejména těch přirozených, by v nás měly věčně soupeřit ctnosti hranice dodržovat a hranice překračovat. Platí, že různé politické režimy mají ospravedlňovat nejrůznější hranice a omezení, zejména svobodu slova. Jak říká Milan Kundera jenom skutečně velká politika si hledí skutečných velkých a epochálních zájmů a překračuje hranice zájmů lokálních a momentálních. Celá evoluce je překračováním hranic a není známo, že by procházela jakýmkoliv očistcem, aby se před někým zbavila svých omylů. Evoluce je svým vlastním tvůrcem… Překračování patných pravidel a paradigmat nás přirozeně zbavuje povinnosti se komukoliv a čemukoliv ze světa starých pravidel a paradigmat zpovídat nebo se kát. V novém světě, který jsem našel za hranicemi starého nepotřebuji starý dobrý očistec.
Z tohoto strachu existuje jedno jediné východisko. Být skutečným hospodářem svého osudu. Nikoliv pánem, to je sebezničující panská pýcha. Být hospodářem je podle mého skromného názoru nejvyšší dosažitelný stupeň svéprávnosti, suverenity či nezávislosti, který může lidský jedinec dosáhnout. Hospodář nikomu neposluhuje, nikoho slepě nekopíruje, komplexně pečuje a rozvíjí věci a jevy mu svěřené. Cílem mu je rozkvět statků a blaho členů jeho domu. O malý stupínek níže je příslušnost k přirozené organizaci rovnoprávných jedinců či týmu, která je hospodářem. Její stupeň personality je samozřejmě nižší, než je stupeň personality jednotlivce, a to se přirozeně odráží ve svéprávnosti jejich příslušníků, dílčích částí kolektivního hospodáře. Připomenu jenom že pojmy hospodář a dům měly v právu tradičně svá významná postavení a útok na ně se trestal tvrději než jiné podobné činy.
Robert Fulghum napsal o lidských osudech krásnou a inspirativní knihu Opravář osudů. Hospodářem svého osudu se musíme stát každý jeden z nás sám. Nikdo ho z nás neudělá a ani udělat nemůže. Pokud se rozhodneme jinak, pak budeme celý život jenom něčími slouhy a musíme přirozeně snést mnohá příkoří, často na nás páchaná jenom z rozmaru. Náš pán nám může z života udělat nekonečný očistec, pořád se budeme snažit a bude to málo. Na druhé straně má život slouhy i otroka mnohé nesporné výhody a nelze nikomu spravedlivě bránit, aby si osud slouhy a očistec na zemi vybral jako nutnou kompenzaci drobtů z panských stolů, byť někdy velmi bohatých…
Třetím strachem je pak strach z konce. Všichni známe úsloví, že lépe je strašný konec než strach bez konce. Klíčovým strachem tohoto typu je strach ze smrti. Pohled na smrt je v různých kulturách určován mnoha faktory. Zánik a smrt jsou neoddělitelnou součástí života. Vše vzniká jako zanikavé, platíc si pokutu podle pořadí času… napsal Anaximandros z Milétu v první a základní větě filozofie. Dle biologického přístupu život započal současným vznikem replikace a metabolismu. Replikace je však jen jedna strana mince, která musí být doplněna rozkladem, zánikem a smrtí dílčích prvků, ale i celých organismů. Apoptóza je jeden z hlavních typů programované buněčné smrti probíhající především u živočichů, ale v určitém slova smyslu i u rostlin. Zahrnuje sled biochemických procesů vedoucích k typickým změnám vzhledu buňky. Apoptoticky umírají i různě poškozené buňky, a to buď na základě vlastního rozhodnutí samotné buňky vnitřní cesta, nebo díky buňkám imunitního systému. Bakterie například pod tlakem produkují velké množství duplikovaných genů s odlišnými variantami genetického kódu. Jakmile se nějaká osvědčí, původní neefektivní gen je nahrazen. Evoluce je náhodným procesem, ale tato náhodnost může mít svůj předem daný cíl nebo alespoň plán, jak se vypořádat s určitou změnou prostředí.
Naše vlastní smrt je tedy přirozenou součástí našeho života. Není ani dobrá ani špatná. Postoj ke smrti se podobá postoji ke smyslu života. Může být například religiózní, filozofický, přírodovědecký i humanistický. Od dětství víme, že zemřeme, ale během života, jsme-li zdraví a žijeme-li v míru, to nebereme příliš vážně. Smrt existuje ve velmi vzdálené budoucnosti. Smrt berou ve větší potaz lidé starší a staří nebo těžce nemocní. Část lidí umírá, aniž si uvědomuje, co se děje. Část lidí má čas připravit se. Zkušenost říká, že lidé, kteří mají čas připravit se, umírají přibližně, ne vždy, podle toho, kdo jsou a jaký byl jejich život. Někteří lidé si přejí umřít v rodinném nebo přátelském kruhu, jiní si přejí umřít sami. Umírání před lidmi jim připadá málem jako něco necudného. Jsou-li to lidé nábožensky věřící, pak na denominaci příliš nezáleží. Náboženská víra může odolnost vůči strachu ze smrti posílit, stejně jako ji může doslova rozmetat. To je ostatně základní charakteristika víry. Občas je dobrý sluha, občas zlý pán. Medén ágan.
Strach z konce, strach z přesahu a mezi nimi se lehce potácející strach z toho, že něco na tomto světě nezvládneme, jsou živnou půdou a skvělým podhoubím pro víru všeho druhu a její zpětné působení. Jak již bylo psáno výše, v závislosti na typu zpětné vazby někdy strachy a jiné emoce tlumí, někdy je rozdmýchává… Někdy víra v nesmrtelnost duše a jiná transcendentna některé jedince disciplinuje a činí z nich pokorné beránky boží, kteří kolem sebe šíří naději a lásku. Naopak, jindy jiným jedincům rozvazuje ruce, zbavuje je svědomí a činí z nich nebezpečné fanatiky, někdy i teroristy, kteří kolem sebe šíří jenom další a další strach.
Intelektuálně velmi hluboký postoj ke smrti vyjádřil Plinius starší ve svých Kapitolách o přírodě …vše po smrti je takové jako před narozením, po smrti není žádný projev života ani tělesného, ani duševního. Táž marnivost lidská se však prodlužuje i do budoucnosti a nalhává si nějaký život v hodině smrti: jednak se dává duši nesmrtelnost, jednak se mluví o proměně nebo o nějakém smyslovém životě v podsvětí... Tato sladká lehkověrnost znehodnocuje smrt, význačné dobro přírody, a množí umírajícím bolest, když i v budoucnosti pokračuje trest. I když sladko je žíti, komu může být sladké jakési vědomí, že už dožil? Oč je naopak snazší a bezpečnější pro každého věřiti, že může sám usuzovat na bezstarostnost po smrti z toho, že si nebyl vědom své neexistence před zrozením…Tento racionální přístup ke konci vlastního života je samozřejmě lege artis, ale jak již bylo řečeno všeho mnoho škodí. Medén ágan.
Snad ještě hlubší je postoj ke smrti, který popisuje kupříkladu staroindická Bhagavadgíta. Pochopení, prožití, a zejména užití tohoto druhu víry ve chvíli, kdy smrt opravdu přichází, je zejména v našem kulturním okruhu práce na celý život a výsada nemnohých …není vzniku pro nejsoucno a jsoucno nezaniká, hranici obou však vidí ti, kdo nazírají pravou skutečnost… věz však, že to, čím je toto vše proniknuto, nelze zahubit.Nikdo nemůže přivodit zkázu toho, co nepomíjí… on se nerodí ani nikdy neumírá, nikdy nevznikl ani více nezanikne. Je nezrozený, trvalý, odvěký a starobylý – nezahyne, je-li zabito tělo… Pevná víra tohoto druhu posílená dlouholetým výcvikem opravdu posiluje odolnost proti strachu ze smrti. Nicméně opět medén ágan, jen lidé jsou lidé a lidé bývají křehcí. Stačí naznačit, že smrt se dotýká jenom toho, co se zrodilo. Život je z určitého úhlu pohledu některých autorit charakterizován jako tělesný, zrozený, sémiotický systém s pamětí.
Chceme-li pochopit smysl vlastního života, měli bychom dle přírodovědeckého modelu v míře, které jsme schopni, pochopit, z čeho je svět, kdo jsme, odkud jsme přišli a kam jdeme. Pojmem svět máme na mysli jednak nejmenší svět, popisovaný kvantovou teorií, to je svět událostí menších, než je atom. Dále máme na mysli největší svět, popisovaný teoriemi relativity, to je svět kosmu a kosmologie. Do třetice máme na mysli nejsložitější svět, to je svět života, popisovaný biologickými vědami. Jednoduché odpovědi říkají, že jsme přišli z raného vesmíru vhodného pro budoucí život. Svět je tvořen leptony a kvarky, které drží pohromadě čtyři fundamentální síly. Žijeme na planetě Zemi, obíhající hvězdu, které říkáme Slunce, v rameni jedné z možná stovek miliard galaxií viditelného vesmíru. Z kosmické přírody jsme vzešli, každý atom našich těl pochází z popele raných hvězd a do kosmické přírody se vrátíme. Ale nikdy to není ta samá kosmická příroda, ze které jsme vyšli. Panta rhei, říká nejen Hérakleitos z Efesu, ale i Stephen Hawking, když na konci života přišel s netriviální, leč pochopitelnou myšlenkou, že evolučnímu pohybu podléhají i přírodní zákonitosti. Čím blíže Velkému třesku, tím dynamičtěji, ale tento pohyb je věčný…Jeho poslední kniha O původu času odkazuje podivuhodně přes více než půldruhého století k Darwinovu dílu O původu druhů. Pro nás to budiž poučením, že nic netrvá věčně. Tím méně závazná učení, dogmata a paradigmata…Všechna přejdou…, jak stojí psáno na prstenu krále Šalamouna…
Pět základních vlastností života tvoří skutečnosti, které říkají, všechny podoby života získávají a užívají energii, všechny organismy jsou z buněk, které mají obal, všechny organismy pracují s dědičnou informací kódovanou v genech a s informacemi z prostředí, všechny organismy se mohou reprodukovat a populace organismů se trvale vyvíjejí, jinak řečeno, existuje biologická evoluce. Mnohé z těchto přírodních zákonitostí mají i své kulturní interpretace. Příroda se neřídí rigidními přírodními zákony, ale měnícími se zákonitostmi. Podobně společnost se nařídí společenskými zákony a už vůbec ne pravidly psanými či nepsanými, ale společenskými zákonitostmi, které se mění podstatně rychleji než ty přírodní. Jde o kulturní evoluci.
My, současní lidé, jsme větvička v křoví desítek milionů druhů současného života. Máme vyvinuté sebeuvědomování, jazyk, složitou emotivitu, poznávací funkce a sociální hodnoty. Jsme sociální primáti, lidské skupiny mají hierarchickou strukturu, jsou teritoriální, soupeří o zdroje. Jsme výsledkem společné evoluce genů a memů, přírody a kultury. Evoluce mysli a myšleného. My lidé, jeden každý z nás, každý živáček jsme částmi, objekty i subjekty evolučního pohybu, jeho spolutvůrci. Musíme si to uvědomit a s tím i skutečnost, že více dosáhnout nelze. Toto naše vědomí by nás mělo spolehlivě ochránit před vůlí a zvůlí našich bližních, ale především před námi samotnými. Nepodléhejme tvrzením drtivé většiny náboženství, že život je plný utrpení. Že je standardní být nešťastný nemocný a chudý. Stejně tak nehledejme smysl života jenom v tom být šťastný, zdravý a bohatý. Hledání smyslu života je něčím, co mu už samo o sobě dává smysl. Smysl života může mít velice různorodé podoby a různorodost je zdrojem životaschopnosti.
Přírodovědecký model smyslu života odpovídá realitě dosažené současným vědeckým poznáním. Je kontraintuitivní, abstraktní, chladný, neutěšuje, nezklidňuje, nedává osobní naději, podobá se domu v trvalé přestavbě a výstavbě, žádnou jistotu neposkytuje. Kvantovou teorii, popisující nejmenší, subatomární svět, se zatím nedaří sloučit s teorií relativity, která popisuje největší, supragalaktický svět. Biologie může být s ohledem na složitost popisovaných jevů samostatnou neredukovatelnou větví poznání. Smyslem života je v očích přírodovědeckého modelu otevřená cesta do neznáma, pro některé lidi vzrušující, protože všude je něco nečekaného a zajímavého. Jde o objevování, překračování hranic a horizontů, co dává našemu životu smysl a naší existenci oporu a odolné místo nebo niku v našem prostředí. Je absurdní se z toho komukoliv apriori zpovídat nebo dokonce zodpovídat.
Humanistický model říká, že smysl v životě má řada druhů chování, každý z nich má rizika a překážky. Smysl má činit dobro a dělat správné věci-překážkou je omezená racionalita. Smysl má kooperovat-většinou nevíme, že třetina lidí vůbec nekooperuje, a pokud nejde o zřejmé černé pasažéry a parazity společného úsilí, přinejmenším hraje malou domů. Zbylé dvě třetiny kooperují podmíněně: budu kooperovat, bude-li soused kooperovat také. Smysl má milovat-lidé s poruchou osobnosti, zejména psychopati a narcisti, toho nejsou schopni. Smysl má být rodičem-rizikem je v tomto smyslu nejistý, zejména pak dezorganizovaný styl vazby. Smysl má empatizovat-empatie se obvykle vztahuje na lidi naše, nikoli na lidi cizí. Smysl má mít sebepřesah, být schopen transcendence, to však může být i podkladem fanatismu. Tázání se po smyslu života je nelehkou cestou k pochopení, že snad všechno lidské a živé kolem nás má víc než jednu tvář. Pocit ztráty smyslu jevů včetně smyslu života bývá průvodním znakem deprese, mezních životních situací, posttraumatické stresové poruchy, intoxikace, psychózy a vědomí blízké smrti.
Nelze opominout skutečnost, že k vypořádání se tlakem prostředí a vnucováním očistce je nutný určitý stupeň moudrosti spojený s pokorou. Jsou to dvě vlastnosti naší mentální činnosti, které dokážou porazit naši přirozenou tendenci k pýše. Moudrost je vzácná, výlučně lidská a osobní vlastnost. Lze ji chápat jako podobu pokročilého vývoje poznání a emotivity podmíněnou životní zkušeností. Přibývá s věkem. Složkami moudrosti jsou prosociální postoje a chování, správné sociální rozhodování a pragmatická znalost života, emoční rovnováha, pochopení sama sebe, pochopení relativity hodnot, tolerance, pochopení a zvládání nejistoty a víceznačnosti. Solón athénský, uváděný jako jeden se sedmi mudrců antického Řecka, je považován za autora jednoho z nejmoudřejších výroků, který jsme v tomto textu už mnohokrát připomněli, medén ágan, ničeho příliš. Jak už bylo uvedeno, platí to rovněž o moudrosti a mnohém jiném obecně dobrém. Konec konců na to upozorňuje i starozákonní kniha Kazatel textem nebývej příliš spravedlivý, aniž buď příliš moudrý. Proč máš na zkázu přicházeti…?!? Moudří lidé bývají odolní lidé. Platí, že chytrý a schopný člověk najde východisko z potíží, ale moudrý člověk se do nich vůbec nedostane.
Pokud dojdeme k poznání, že snad nejen všechno lidské, ale možná i všechno živé, má víc než jednu tvář, můžeme dojít k dalšímu objevu, že na dně všeho lidského může být úsměv, umíme-li se dívat. Můžeme dorazit k poznání, že jsme našemu prostředí, vesmíru či všehomíru lhostejní. Neví o nás. Sice nás ono něco stvořilo a zrodilo, ale vše nasvědčuje tomu, že vědomí ani povědomí nemá. Budeme-li ve svém způsobu myšlení důslední, můžeme minimálně konstatovat, že nikdo nedokázal, že vědomí má. Důkaz aktem jakkoli hluboké víry jakéhokoli typu se samozřejmě nepočítá, ale lze minimálně vyslovit tezi, že objekty stvoření mohou být každému stvořiteli nebo tvůrci ukradené. Její možná pravdivost vychází z toho, že kdyby tomu tak nebylo a tvůrci se o svá díla a jejich osudy starali, nezbyl by jim by od určitého momentu čas na další tvorbu. Máme zde sice smutné případy kupříkladu sochaře Pygmaliona nebo profesora Higginse, ale naštěstí pro tvůrčí činnost jde o jednotlivosti, které nebudiž zmnožovány a zobecňovány, jak nás učí Occamova břitva. Tvůrci bývají velcí sobci a ti největší a nejvyšší ze všech nejvíc. Jsou příliš vzácní, než aby tomu bylo jinak. Pro nás to budiž oporou, že se na nás tam nahoře ani dole nikdo nebude zlobit, když si občas trochu zalumpačíme, že je taktéž úplně zbytečné se zpovídat ze svých činů někomu jinému něž sobě samému a svému svědomí. Životní partneři a skuteční přátelé se nepočítají, protože správný partner nebo přítel je alter ego. Ostatní si lze jednoduše koupit. A nikdy nezapomínejme, že řád opravdu není všechno, jak říká J. B. Peterson. Pro řád, který nám vnucují jiní, to platí mnohonásobně. Měl by být v krajním případě ponižující nutností, ale jinak méně, než ničím…
Pokud se rozhodneme pečovat o svůj osud s péčí dobrého hospodáře, pak při posuzování naplňování našeho záměru přirozeně narazíme na otázku, zda pocit, který z toho všeho máme, je správný. Okamžitě se vynoří další otázka, zda míra oné správnosti je ta správná. Jedna věc je samotný předmět, jev nebo informace a věcí druhou je pocit, který z předmětu jevu nebo informace máme. Je důležité si to uvědomit a opravdu dát na své pocity, spolehnout se na ně a instinkty, které v nás probouzejí. protože jak říká nejeden klasik, konec konců je všechno o pocitech… Naše vědomí funguje plus mínus normálně, pokud správně vnímáme a správně pociťujeme, že vnímáme, správně myslíme a správně pociťujeme, že myslíme, správně cítíme a správně pociťujeme, že cítíme, správně chceme a správně pociťujeme, že chceme a správně to uvádíme ve vztahu k vlastnímu Já. Ono Já je základní měrou správnosti a normality, protože konec konců v první řadě je to naše vlastní Já, které nám říká, co je ještě správné a normální. Jeto správnost a normalita prvního autonomního kruhu, ve druhém, duálním kruhu, jsou o naše pocity z partnerských vztahů a bilaterálních dohod, a nakonec to jsou obecná pravidla třetího, multilaterálního kruhu.Ale určení směrodatné odchylky zůstane vždycky naší odpovědností, které nás nemůže nikdo zbavit.
Vědomému pochopení světa, optimální fungování vlastní osobnosti, naplnění možností, které nám jsou životem dány a zejména určitá dovednost cítit spokojenost s vlastním životem říkával už starý dobrý Aristoteles eudaimónia. Je to jedna z podob toho, co nazýváme štěstím. Moderní psychologie došla k poznání, že eudaimonické štěstí lze měřit. Má šest jaderných fazet: sebepřijetí, dobré vztahy k druhým lidem, autonomii, dobré zvládání prostředí, vědomí smyslu života a osobní růst. Lidé s vysokým skóre sebepřijetí mívají ze života, který mají za sebou, dobrý pocit, sami sebe chápou a přijímají v mnoha rozměrech, dobrých i špatných. Lidé s vysokým skóre dobrých vztahů k druhým lidem jsou schopni hlubokého citu a intimity, jejich empatie je vysoká, blaho druhých lidí je zajímá. Lidé s vysokým skóre autonomie jsou nezávislí, určují běh svého života, jsou schopni odolávat sociálnímu tlaku, jenž by je nutil k myšlení nebo jednání v nějakém směru. Lidé s vysokým skóre zvládání prostředí dobře využívají možnosti, které jim prostředí nabízí, dokážou vybrat, co vyhovuje jejich osobním potřebám a hodnotám. Lidé s vysokým skóre smyslu života mají životní cíle, mají pocit, že život drží v rukou, jejich život v minulosti i ten současný má význam, znají myšlenky, které dávají životu smysl. Lidé s vysokým skóre osobního růstu mají pocit pokračujícího vývoje, sebe vidí jako něco v růstu, jsou otevření novým zkušenostem, mají pocit, že své možnosti uskutečňuji, v průběhu času vidí, že zlepšují jak sami sebe, tak své chování, mění se způsobem, který odráží větší znalost sebe samých i vliv na okolí. Lidé, kteří naplňují obsah alespoň některé ze zmíněných jaderných fazet, jsou skutečně odolní a schopni vypořádat se s manipulací libovolným očistcem nebo jiným zlovolným kašpárkem. To, co je na těchto šesti fazetách podstatné, je skutečnost, že podoba všech šesti fazet záleží do značné míry na nás samotných Všechny dávají prostor a možnosti pro naše vlastní sebezdokonalování. Doslova platí, že každý svého štěstí strůjcem…, ale i pyrotechnikem…
Nakonec si připomeňme staré pravdy, že kde je vůle, tam je i cesta a cesty osudu jsou nevyzpytatelné… a také, že …život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš… Není žádný důvod být onou třtinou ve větru se klátící… a už vůbec ne v cizích větrech… Možná snad jen ve větrech od pólu mystika Otakara Březiny. Na druhou stranu nelze nikomu spravedlivě bránit, aby si zařídil během svého života takový malý nebo větší očistec. Sebetrýznění fyzické i duševní je v lidské populaci velmi populární a v některých denominacích přímo žádoucí. Tento text nemá opravdu žádnou mravoučnou ambici. Nakonec je důležité si připomenout, že proti gustu není žádný dišputát…
A hlavně medén ágan…nebo …všeho mnoho škodí…