Odpovědná inovace je něco jako kulatý čtverec…
Vážení kolegové, dámy a pánové, milí INKovci,
jsem moc rád, že se s vámi všemi mohu opět setkat v překrásném Kyrgyzstánu u jezera Issyk Kul. Děkuji za pozvání a dovolte mi několik poznámek na téma odpovědných inovací. Jde mi o to, abychom si vyjasnili obsah pojmů, které používáme. Víte, že nejsem úplně fanoušek terminologie, která se pojí s pojmem udržitelný rozvoj. Někdy mám pocit, že v rámci jakési doktríny udržitelnosti upadáme do jakéhosi newspeaku, obdobnému tomu, o kterém pojednává George Orwell ve svém románu 1984. My v EU nazýváme podobný jazyk bruselštinou.
K podobným tématům jsem se už vyjadřoval opakovaně. Letos tomu tak bylo, mimo jiné, v polovině února v Pjatigorsku a polovině května na Ošském technologickém institutu. Zájemci mají možnost se s jejich obsahem mých vystoupení seznámit na stránkách zaking.cz a viperson.ru. Téma odpovědnosti je natolik vážné, bohaté a mnohovrstevnaté, že je prakticky nevyčerpatelné. Změny našeho prostředí vyžadují od nás lidí stále nové a nové přístupy včetně nových podob naší odpovědnosti, která je neoddělitelná od procesu poznání…
Přesto mi dovolte znovu jasně říct, že žádná odpovědná inovace jednoduše neexistuje. Možná jako řečnický obrat, ale i v tomto smyslu bychom se měli čemukoliv odpovědnému na hony vyhýbat. Opakuji, že odpovědnost mohou nést jenom lidé. Buď jako jednotlivci nebo jako skupina, pokud je organizovaná jako tým a nemá odpovědného vedoucího. Převzít odpovědnost, unést ji a dokázat se z této odpovědnosti zodpovídat, to je skutečná esence člověčenství. Lidé, kteří to dokážou, jsou opravdovým pokladem každé společnosti.
Mohli bychom tedy říct, že odpovědnost za inovace a jejich dopady máme my, lidé…
V případě inovací je to s odpovědností ještě daleko složitější. Pokud v oblasti řízení můžeme hovořit o hledání, formování a kladení cílů jako o uhelném kameni řídících procesů, pak inovace se tomuto klasickému chápání cíle poněkud vzpírá a vymyká. Je to proto, že inovace se stává inovací nezávisle na procesu tvorby, prostřednictvím kterého vznikla. Pokud umím inovaci vizualizovat, naplánovat a vytvořit, pak to není inovace. Je to jako s láskou… Když dojdu k poznání, proč někoho miluji, už je zpravidla po lásce a náš vztah přechází do jiné fáze.
Stejně tak inovace se v konečném důsledku stává inovací více méně nezávisle na vůli svých tvůrců. Teprve až vstoupí do prostředí, do sociálně ekonomických vztahu dané společnosti, osloví a zaujme ohromný počet stakeholderů a začne jim měnit život, teprve tehdy můžeme mluvit o opravdové inovaci, o jevu, který mění pravidla hry. Je velice těžké odhadnout, které naše dílo se stane v praxi opravdovou inovací, podobně jako ani ti největší guru populární hudby nejsou sto dopředu říct, která píseň se stane hitem nebo šlágrem. V tomto ohledu je tedy převzetí odpovědnosti za dopady inovací velmi obtížné a v mnohých případech možná zcela nemožné.
Je dobře, že hovoříme o inovacích v souvislosti s odpovědností. Často jsme ve veřejném diskursu svědky toho, že inovace jsou něčím veskrze pozitivním a žádoucím. Inovace byly, jsou a budou významným zdrojem společenského pohybu. Musíme si však být vědomi toho, že každá opravdová inovace má své vítěze a své poražené. Můžeme se stokrát ohánět frází, že nebe nezná favoritů nebo že štěstí přeje připraveným. To nestačí. Pokud nejsme schopni dopady inovace odpovědně předvídat, musíme být připraveni na maximum využít pozitivní dopady a v maximální míře tlumit ty negativní. Nemůžeme říct, že tento produkt do světa nepustíme, protože nevíme, zda ho bude nebo nebude mít potenciál změnit. I prostřednictvím této takzvané předběžné opatrnosti můžeme napáchat více škody než užitku.
V EU máme s předběžnou opatrností velké potíže. Stala se z ní mantra těch, kteří nepřejí vědě, výzkumu, vědeckotechnickému rozvoji a tím méně inovacím… Zastánci předběžné opatrnosti jsou z podstatné části psychopaty zvláštního ražení náchylnými k nejrůznějším spikleneckým teoriím. Umberto Ecco ve svém Foucaultově kyvadle vkládá jednomu z jeho hrdinů do úst tato slova: Neznámé nadřazené nikdo nezná, a právě to je dokonalý důkaz jejich existence. Jinak by přece nebyli neznámí... Mantra předběžné opatrnosti obdobně říká, že vědecky neprokázaná existence rizika je nejlepším důkazem existence nepřeberného množství neznámých a skrytých rizik. Tím prakticky negují vědecké poznání jako zdroj určitých jistot a transformují ho do podoby základního zdroje nejistoty. Ohánějí se údajným slavným Sokratovým výrokem, který ovšem Sokrates nikdy neřekl, tedy vím, že nic nevím. Dělají z vědců hlupáky a nebezpečná individua, která se zabývají přednostně tím, jak vyvraždit lidstvo nebo rovnou zničit život na zemi. Vědu, která je v rozporu se zdravým selským rozumem a učením takzvaných univerzit života, jednoduše odmítají a negují… Mimo jiné tak berou vědě jedno z nejdůležitějších práv a podstat. Právo na omyl… Bez něj nelze stavět opravdové experimenty in natura a evropská věda to začíná bolestně pociťovat, protože experimenty in vitro a in silico nestačí. A odpovědná věda stojí na kvalitním experimentu.
Jenom malou poznámku. Sokrates místo onoho ten hrozného blábolu vím, že nic nevím, nikoliv nepodobnému neméně známému krétskému úsloví, že všichni Kréťané jsou lháři, řekl spíše toto zdá se tedy, že alespoň v této maličkosti jsem moudřejší, protože nejsem toho názoru, že něco vím o věcech, o kterých nic nevím…
Vraťme se k inovacím a odpovědnosti. Skutečné inovace tedy nutně vyvolávají v prostředí nerovnováhy, a ty jsou zdrojem změn a proměnlivosti světa. Tyto změny a jejich dopady je, jak jsem již řekl, velmi obtížné předvídat. Pokud říkám skutečné inovace, mám na mysli ty, které některé autority nazývají disruptivními nebo kreativní destrukcí podle českého rodáka Josefa Aloise Schumpetera. Nemám na mysli drobná zlepšení stávajícího stavu, za která dostáváme sem tam drobné peněžní odměny nebo dříve fotku na desce cti.
Přesto si dovolím navrhnout cestu, která může obavu z inovací zmírnit. Dovolím si navrhnou termíny jako proinvační prostředí a proinovační nebo inovační společnost. Tyto pojmy v sobě zahrnují nejen pochopení toho, že inovace se společnosti vyplácejí a jsou zdrojem jejich dynamiky, ale zároveň i právo vědy a lidí obecně na omyl. Další práva jsou spojena se stakeholdery konkrétní inovace. Je to právo na maximální fruktifikaci inovace jedněmi z nich a právo na podporu těch stakeholderů, kterým vzniknou v důsledku inovace obtíže. Prostředky na podporu by mohly mít svůj zdroj třeba takzvané winfall tax, tedy dani z mimořádných zisků těch stakeholderů, kterým inovace významně pomohla. Inovace by se tak nestaly, podobně jako politické strany, šílenstvím mnoha pro blaho několika, ale byly by užitečné naprosté většině stakeholderů a tím i celé společnosti.
Společnost by se stala, řečeno slovy Pitirima Sorokina, více senzitivní, rozmanitou, inovativní a svobodnou a byla by více odolná proti svému pádu do podoby společnosti ideové, pro kterou je charakteristický kolektivní duch, stagnace a ideologie a nesvoboda jednotlivce…
Vážení kolegové, dámy a pánové, milí INKovci,
Naší evropské společnosti hrozí po dlouhých letech fungování senzitivní společnosti pád do společnosti ideové. Představte si to jako pád říše Fantazie do Nicoty, kterou známe z pohádky a filmu Nekonečný příběh. Jenom svobodní a odpovědní lidé s fantazií, která plodí inovace mohou Nicotě odpovědně a účinně čelit.
Zakončím tedy své vystoupení, že potřebujeme stále více skutečně svobodných a odpovědných lidí. Svobodu nelze od odpovědností oddělit. S takovými lidmi se nemusíme bát ničeho… Tím méně dopadů inovací…
Děkuji Vám za pozornost a přeji vám vše dobré…