Pětkrát nejen o EU
Dobrá otázka…
Občan České republiky se nemůže vyhnout zpravodajství z nejrůznějších procesů kolem hospodářské kriminality, zvané hezky česky tunelování, což je jinými slovy vyvádění prostředků z nějaké obchodní společnosti bez toho, aby za ně byla získána patřičná protihodnota. Klíčová otázka, které se úporně drží každý orgán činný v trestním řízení a posléze i nezávislý soud, zní jednoduše: co za to…?!?
Napadlo mě, jak by asi odpovídali na tuto otázku evropští politici, kdyby se jich někdo zeptal, jaké plnění dostane EU nebo dokonce její občané za tři miliardy euro, které posílají do Turecka. Dohoda, která byla uzavřena, byla učiněna podle vzorce z knihy Dobrodružství Toma Sawyera, kde Tom prodává svým kamarádům jak výsadu možnost natírat místo něj plot. Podobně EU zaplatí Turecku tři miliardy euro za to, že mu může vyřešit jeho problém s uprchlíky, které si odveze domů, kde to způsobí další ohromné finanční náklady, ekonomické škody a sociální rozvrat.
I toho méně bystrého by mohla napadnout analogie s vyváděním prostředků bez protihodnoty, poškozování vlastní společnosti EU a její směřování k bankrotu. Jak říká stará moudrost, jsou jen dvoje opravdu dobře vydělané peníze. Jedněmi jsou nezaplacené daně a druhými šikovný bankrot ve vlastním podniku.
Při zkušenostech pana Junckera s daňovými optimalizacemi, do kterých jako bílého koníka nastrkoval z pozice premiéra celou jednu členskou zemi EU, by nikdo nemohl divit, kdyby přesedlal na celounijní bankrot, protože to by byl majstrštyk, šedévr jeho kariéry. Jen doufám, že někdo z předsedů vlád evropských zemí onu kouzelnou otázku „co za to“ Evropské komisi a jejímu předsedovi položil a dostal patřičnou odpověď.
Pravdou zůstává, že nám, kteří to celé platíme, se to nikdo neobtěžoval ani naznačit… Takže, co za to, pane premiére…?!?
Hranice budiž pochváleny…
Titulek nikoliv náhodou připomíná knihu Konrada Paula Liessmanna „Chvála hranic“, která vyšla v Academii v roce 2014 a mohu ji vřele doporučit, mimo jiné i proto, že není příliš tlustá.
Na tuhle knihu jsem si vzpomněl poté, co jsem pravidelně vystavován politicko-mediální smršti hysterických výkřiků o nutnosti otevřenosti a transparentnosti bez hranic jako žádoucího stavu jakési blíže nespecifikované evropské společnosti. Autor v ní popisuje chválí hranice mnoha podob a typů. Mimo jiné hranice bytí a nicoty, humanity, města, života a smrti, rizika a v neposlední řadě hranice Evropy. Přesto si dovolím několik poznámek na dané téma a snad v případných znalcích Liessmannovy knihy nevzbudím pocit plagiátora.
Nedávné životní jubileum Vojtěcha Jasného přineslo na obrazovky jeho vrcholné dílo „Všichni dobří rodáci“, ve kterém jednu z klíčových dějových linií představuje proces kolektivizace zemědělství. Šlo o velké bourání hranic, rozorávání mezí, scelování záhumenků. Vznikly nové hranice, meze a konečně i záhumenky. Ať už se hranice měnily jakkoliv, vždycky vznikly nové. A v jejich rámci se mohlo hospodařit. Po selsku, družstevně a opět po farmářsku. Bez hranic neexistuje nic, bez hranic není nejen zemědělská výroba, ale bez hranic není ani pohybu ani života.
Vše funguje a existuje pouze za určitých podmínek. I ty nejjednodušší matematické úlohy májí své podmínky, svá omezení. Totéž platí o veškerých jevech a dějích v živé i neživé přírodě.
Podobné je to s transparentností, průhledností či průsvitností. Vše, co je skutečně autentické a funkční je netransparentní, chrání si hranicí své vnitřní tajemství či know-how. Hranice chrání tajemství vzniku nové kvality, chrání podmínky a pravidla, za kterých se nepravděpodobné stává pravděpodobnějším. To je jeden z univerzálních principů života od podbuněčné po sociální úroveň. Povšimněme si, že pokud se nějaký organismus stane transparentním, zpravidla při této příležitosti umírá. Pokud něco skutečně funguje zcela transparentně, pak to znamená jediné. Je to jenom mechanismus, jehož smysl a s ním spojené tajemství je někde jinde.
Rádoby spravedlivý tlak některých údů občanské společností a ústavních činitelů na transparentnost je tlakem na neautentičnost, mechaničnost a bezbrannost. Tento tlak je vysoce společensky nebezpečný a je veden buď naprostou hloupostí, nebo vlastními či cizími zlými úmysly.
Žijí mezi námi jedinci, jejichž heslem je „Evropa bez hranic“ a spousta dalších, kterým na tom není nic divného. Znamená to „Evropa zvěčnělá“ a to jen proto, že napsat „mrtvá“ nebo dokonce „chcíplá“ je mi trochu „kách“…
Bod zlomu…?!?
Možná, že se na přelomu nového roku zlomilo daleko více než letopočet. Těžko existuje větší důkaz nadvlády nájezdníků nad dobytým územím, než je beztrestné obtěžování, napadání a znásilňování žen, které se na daném území pohybují. Migranti zcela jasně ukázali, že se cítí být v Evropě v zásadě neomezenými pány. Je pravdou, že oproti historickým paralelám tentokrát určitá část evropských žen naprosto omámená bláboly genderových věrozvěstů a sufražetek všeho druhu to bere nikoliv jako ponížení, ale jako výzvu pro další dokazování své absolutní nezávislosti na čemkoliv, včetně zdravého rozumu. Pomoc od jiných mužů by je mohla diskvalifikovat v ratingovém žebříčku modrých punčoch. Radostně si radí, jak budou chodit po ulicích s napřaženou paží právě ve dnech, kdy vyšel Mein Kampf.
Migranti mají situaci pevně v rukách. Nikdo si jim nesmí dovolit odmítnout pomoc a nikdo o nich nemůže říci nic špatného. Policejní represe jsou jim k smíchu a berou je jako nástroj k vytváření vlastních hrdinů a legend. O naprosté většině z nich nikdo nic neví, a pokud by došlo k tomu, že někoho chyceného vyvedou za hranice, bude nejpozději za pár dnů zpátky. Migranti vytvářejí skvěle organizované komunity, které mají vlastní pravidla a naprosto bezohledně těží z toho, že individualistická západní společnost není schopna jakékoliv kolektivní akce. Represivní složky jsou vlastní společností decimovány a nemají dostatek respektu ani rozpočtových prostředků. Migranty vůbec nezajímá jurisdikce, ve které se nacházejí, protože si ověřili, že je vůči nim zcela bezmocná.
Následuje demonstrace síly na místních ženách jako důkaz, že ani společnost nezajímá, že její reprodukční potenciál je doslova v cizích rukách. Neobjevil se nikdo, kdo by přišel a dal jim zřetelně najevo, že nejrůznější demonstrace chování jako na dobytém území nebudou tolerovány. Naopak, ty, kteří se o to pokusili, policie zbila, rozehnala je slzným plynem a vodními děly. Média byla buď zastrašena, nebo mlčela sama zasažená autocenzurou. Evropská komise ovšem ví, kde je problém, rozhodla se vyhnat z EU Polsko a začala zkoumat jeho masmédia, aniž by konstatovala, že fatálně selhala právě média v Německu, Švédsku a dalších zemích.
Obraz, který tímto EU poskytuje svému okolí, jasně sděluje světu, kdo je v EU pánem. Mimo jiné říká, že k nám už může dovolit kdokoliv cokoliv, protože jsme zbabělé handry, které si neumí ochránit ani vlastní ženy. Nechrání je ani bezzubá jurisdikce ani veřejné mínění ani politická reprezentace, ani muži… Dlouho se říká, že Evropa umírá. Po novoročních událostech se zdá, že už je, především ve své západní části možná mrtvá.
Uvidíme na Valentýna…
Marťanská komise…
Nadace Železná opona s Milanem Syrůčkem a Janem Šoltou dali dohromady veřejné setkání a diskusi s neuvěřitelnou čtveřicí. Ve velkém sále Černínského paláce se sešli tři bývalí „čeští“ eurokomisaři Pavel Telička, Vladimír Špidla, Štefan Füle a stávající ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek. Fantastická čtyřka měla být původně pětkou, ale z pozvaných chyběla „jen“ stávající eurokomisařka Věra Jourová. Rovněž obecenstvo bylo reprezentativní, byla tam řada stávajících i současných politiků, diplomatů a úředníků. Opakovaně jsem přislíbil účast, leč nepřečetl jsem si dobře pozvánku a směřoval jsem původně na jiné místo, takže jsem přišel pozdě, nepatřičně oblečen a připadal jsem si v tričku, kapsáčích a bundě tak trochu jako Marťan. Nicméně poté, co jsem se zaposlouchal do jednotlivých vystoupení, musím říci, že jsem tenhle pocit docela rychle překonal.
Byl bych velmi rád, aby následující řádky nebyly brány v osobní rovině. Jsem dalek toho, abych si mohl dovolit kritizovat nebo dokonce soudit podobným způsobem lidi, které osobně vůbec neznám. Z vystoupení bývalých eurokomisařů jsem měl pocit jakési nepřekonatelné vzdálenosti od světa lidí, že jsem si kladl otázku, jestli ještě mají vůbec lidský genofond. Možná jde o mimozemšťany, napadlo mě a vzpomněl jsem si na Jiřího Paroubka, který chtěl program ČSSD prosazovat třeba s Marťany.
Hned zpočátku následujícího týdne Prahu navštívila ministryně zahraničí EU paní Mogheriniová a musím říci, že její chování, vystupování i vystoupení potvrdilo, že v Bruselu budou mít Marťani zřejmě větší hnízdo. Celým svým verbálním i nonverbálním projevem naznačovala, že přichází k nám na zem z říše takového nadhledu, že si jen s největšími obtížemi uvědomuje, kde zrovna přistála. Pronesla několik zcela obecných frází, pochválila místní potentáty a odletěla do nadpozemských sfér řešit problémy, o kterých se lidem ani nezdá.
Záhy na to Marťanská komise skrývající se pod krycím názvem Evropská komise rozhodla, že zavede ponižující proceduru s Polskem, které si dovolilo ve volbách vybrat vládu, která neodpovídá nespecifikovaným požadavkům Marťanů. Přitom výsledky polských voleb nevadí v Evropě v zásadě nikomu, tedy mimo Německa, kterému ovšem tradičně vadí už to, že Polsko vůbec existuje. Zůstává tedy ještě možnost, že volby nedopadly podle představ prezidenta EU arcimarťana Tuska, který se dlouhodobě vydává za Poláka. Každá autentická Evropská komise by v současných podmínkách vnitřní i vnější krize EU by se nesnažila ponížit suverénního významný členský stát a urážlivě nakládat s vůlí jeho občanů. To ovšem pro komisi Marťanů neplatí, ti mají své vlastní zájmy. Netrvalo to ani rok a díky jejímu úsilí o zachování integrity EU se poměr hlasů pro „brexit“ obrátil ve prospěch odchodu Velké Británie z EU. Možná chce Marťanská komise pro udržení míru a rovnováhy v Evropě vyhodit z EU i někoho na východě a volba padla na Polsko.
Neuplynul ani týden od černínského setkání a v rozhlase jsem měl možnost vyslechnout euromartokomisařku Jourovou, která krok Marťanské komise obhajovala jako potřebný, nutný ba dokonce nevyhnutelný a otevírající potřebnou diskusi. Musím se přiznat, že s vidinou jejího mimozemského původu jsem se s jejími důvody vypořádal daleko lépe, stejně jako s řadou svěžích nápadů, co je právě nyní pro Evropu to důležité. V každém případě potvrdila, že je natolik mimo realitu, že se mezi bruselskými Marťany úplně ztratí.
A na závěr týdenního marťanského festivalu, jako „finis coronat opus“ vystoupil šéfmarťan pan Juncker a prohlásil, že jeho Marťanská komise navrhla všechno správně, ale členské země komisi neposlechly, čímž oprášil prastarou figuru, že všechno by fungovalo dobře, kdyby nebylo těch, v jejichž prospěch to fungovat má…
Nevím, čím to je, ale vzpomněl jsem si na svého přítele, který říká, že komu dá bůh funkci, tomu vezme duši. Zřejmě u bruselských funkcí odebírá i mozek a s ním paměť, která by měla říkat, pro koho mají bruselští Marťani své funkce vykonávat. Obecně pak musím konstatovat, že Jiří Paroubek měl ke své škodě kolem sebe možná více Marťanů, než si sám myslel. Jenom nebyli zelení a bruselští…
Byli naši, tedy čeští, šmrcnutí do oranžova a co je nejhorší, je jich pořád všude plno…
Do třetice…?!?
Vzpomínám si na svého přítele, který vždy nabádal své okolí k tomu, abychom chránili know-how z rozdělení Československa jako oko v hlavě s tím, že je potom v obráceném pořadí použijeme při sjednocování Koreje. Vzpomínám si také na to, že to také vždy byl důvod ke zlepšení nálady a pozvednutí číše. Nedávno však padla v dobré společnosti tato replika, jako vzpomínka na společného přítele ve Španělích, a já jsem reagoval tak, že možná bude ještě před sjednocením Koreje použít naše know-how k demontáži EU. Nikdo se sice nesmál, ale také nikdo neprotestoval a ve všeobecné náladě typu „vlastně proč ne“, cinkly skleničky.
Ale vážně... Dnes už není pochyb o tom, že tento způsob evropské integrace, který ztělesňuje současná EU a především její bruselský moloch, a je poněkud nešťastný. Nejen, že Evropu neposiluje, ale začíná rozkládat vše dobré, co bylo na poli bilaterálních vztahů mezi státy a regiony vykonáno. Brusel je neschopný řešit evropské problémy v čase, kdy je to ještě efektivní. Jakákoliv rychlá a účinná reakce na okolní změny je z povahy uspořádání EU a jejich bruselských institucí nemožná. Myšlenka politického sjednocení Evropy na bázi jediného centra, které tahá za nitky a potlačuje a otravuje rozvoj vzájemných vztahů mezi členskými státy, selhala. Evropa vždy byla, je a zůstane uspořádáním síťovým. Jinými slovy, odchod Británie z EU je šancí pro všechny, protože to, co na EU vadí Britům, tedy kontraproduktivní bruselská byrokracie a parodie na demokracii, vadí všem, jenom Britům to teď vadí trochu víc. Dobrým řešením tedy není odchod Británie z EU, ale zrušení bruselských struktur EU a přechod na síť bilaterálních vztahů.
To neznamená, že není třeba v rámci této sítě určité harmonizační instituce, která by aktivně vyhledávala, popisovala disharmonie v síti a nabízela těm uzlům, kterých se to týká, možná řešení směřující k jejich zjemnění nebo dokonce odstranění. Takových harmonizačních institucí by mohlo být více a mohly by být distribuovány v různých zemích Evropy. Zbývá otázka, jak „uklidit“ současné bruselské instituce. A právě tady by se mohlo uplatnit ono česko-slovenské know-how nabyté při odstraňování federálního centra a následného zlepšování česko- slovenských bilaterálních vztahů.
Odstranění nadbytečné nefunkční bruselské hierarchie je ale jenom jeden úkolů pro naše know-how. Je patrné, že Evropa se mění, a ať již jsou prognózy jejího budoucího stavu jakékoliv, její budoucí podoby jsou hodně vzdálené od té současné. Současná, nebo snad spíše lehce minulá podoba Evropy, která zůstává v našich představách, je prakticky i teoreticky neudržitelná. Nicméně stále velmi záleží na tom, jaký si udržíme vliv na proces změny a jeho konkrétní trajektorii. Československá společnost prokázala schopnost v rámci ohromné sociální, ekonomické i politické změny projít od reálného socialismu k tržnímu hospodářství po trajektorii bez zbytečných excesů a zejména násilí.
Je to zásluhou nevelké skupinky lidí z obou stran minulého i budoucího politického uspořádání tehdejšího Československa, kteří si byli vědomi toho, že jakékoliv násilí by podvázalo budoucí rozvoj, který je závislý na týmovém duchu. To je také minimální úkol pro ty, kteří se rozhodnou ovlivňovat trajektorii změny Evropy v příštích letech a možná desetiletích, jakkoliv ti, kteří to provedou, budou předmětem neúcty a urážek těch, kteří již přišli k hotovému dílu, tedy domácí nebo evropské společnosti na novém stupni její dynamické rovnováhy.
Současná Evropa je stále více rozdělena na jednotlivé frakce podle názoru na řešení nejrůznějších problémů. Začíná docházet zatím k verbálnímu napadání a vyhrožování mezi členskými státy. To, že v zásadě jakýkoliv problém vede k další fragmentaci a nikoliv sjednocování, svědčí o špatném vedení a neschopnosti nastolit pozitivní, sjednocující komunikaci, onen týmový duch. Jde o celé spektrum dlouhodobě i krátkodobě neřešených problémů, které zatěžují evropskou loď natolik, že začíná jít pomalu, ale jistě ke dnu.. Současný problém migrace je jenom tím aktuálně nejvýraznějším. Nezbude, než postupně vytvořit ze zástupců „staré“ a „nové“ Evropy silný tým, který by se při nadstandardní komunikaci a nastolení „pravidel moštárny“ tohoto přechodu pokusil Evropu provést nadcházejícím obtížným obdobím.
Naděje tu je. Povedlo se to při přechodu k demokracii a trhu, povedlo se to při rozdělení československého státu. Říká se do třetice všeho dobrého i zlého. Nositelé know-how sice poskytli četné konzultace nejmenovaným Skotům, Valonům, Vlámům ba i kanadským Francouzům, ale na realizaci nedošlo. Sjednocení Koreje je v nedohlednu. Nyní však svítá velká naděje, že jako „štychprůbu“ pomůžeme Kataláncům a zároveň si tím osvěžíme praxi před možnou větší zakázkou.
Možná je to marné a možná je to v evropském měřítku dokonce nemožné. Ale je naší povinností se o to pokusit, dokud si myslíme, že k tomu máme dost znalostí, sil a odvahy. Snad bychom měli mít alespoň dost sil to navrhnout. Třeba se někdo přidá. Neřízený přechod k nové budoucí Evropě by mohl znamenat nové masové hroby a v tom lepším případě tlačenici na hřbitově a v každém případě spoustu zbytečného lidského neštěstí…