Poznej sám sebe...

Poznej sám sebe…

Člověk se stane lepším, když pozná sám sebe (A. P. Čechov)

Tento text je pokusem přiblížit širšímu publiku, lidem různého věku a nejrůznějšího vzdělání, několik prostých skutečností a z nich vyplývajících neprostých závěrů. Cílem je poukázat na možnost dívat se na svět jinak, než jak jsme v důsledku tradice i způsobu vzdělávání zvyklí. Hlavním motivem textu je téma otevřenosti mysli jako podmínka nutná pro zvládnutí proměnlivosti dnešního světa. To se nepodaří, pokud nebudeme schopni poznat, uchovat, rozvíjet a chránit především svou identitu a od ní odvozovat své nároky na podobu a uspořádání našeho prostředí. Přitom je dobré se řídit nestarší radou, která zní: Poznej sám sebe…

-ooooo-

Proces poznání

Udržování maximální možné míry otevřenosti mysli je klíčem nejen k poznávání, ale především ke komplexnímu vnímání našeho prostředí a v jeho rámci i nás samotných. Prostředí vnímáme nejen svými smysly a rozumem, ale dokážeme ho vnímat i mimosmyslově, tedy spíše „mimo tradiční smysly“. Vnímání prostředí se samozřejmě vyvíjí, jak se vyvíjejí naše smysly a rozumové schopnosti. V  čase je ovlivňováno tím, na co se zrovna soustředíme.

Pokud hovoříme o vnímání na straně jedné, pak je na straně druhé třeba zmínit i podobu stavů, které by mělo takové komplexní vnímání přinést. Mělo by jít nejen o poznání prostřednictvím vědomých informačních toků, jejich obsahů a znalostí, které z nich umíme vytěžit, ale i o emoce, moudrost a pokoru, ve kterých už se promítá nejen nevědomá komunikace, ale především vše, co nás přesahuje a co můžeme vnímat pouze omezeně. Jsou to vnitřní a vnější světy[1] „zjevného zjevného“, „zjevného skrytého“, „skrytého zjevného“ a „skrytého skrytého“. Je krásné těmito světy volně procházet, ale vyžaduje to nejen otevřenou mysl, ale také mnoho učení a tréninku. Je to ale jedna z mála cest ke komplexnímu holistickému zážitku ze zahrady poznání. Ne nadarmo hovoří jedna ze starých myšlenkových škol o umění procházení „pardesem“, což není nic jiného než rajská zahrada, „paradise“ svého druhu.

Přirozeně platí, že vše je součástí svého prostředí a nic nemůže být větší než své prostředí. Jinými slovy, nic nemůže stát mimo své prostředí. Platí myšlenka Ortegy y Gasset „já jsem já a mé prostředí“[2]. Již staří řečtí filosofové před Sokratem přišli s myšlenkou poznatelnosti přírody a nad bájnou věštírnou v Delfách stálo ono legendární „Gnothi seauton“ (Poznej sám sebe). 

Když si tyto myšlenky propojíme, vychází nám, že poznat sebe znamená poznat sebe a své prostředí. Poznat „něco“ nebo „někoho“ tedy znamená poznat to, co ono „něco“ nebo „někoho“ přesahuje. S touto úvahou se objevuje první náznak, že bude obtížné rozeznat, kde dotyčný předmět našeho zájmu začíná a kde končí. Pokud tedy hovoříme o poznatelnosti nebo pochopitelnosti přírody, pak tím automaticky hovoříme i o sebepoznání a sebepochopení nás samotných.

Je přetrvávajícím neblahým dědictvím osvícenského dualismu a racionalismu, že vše, co je nám dáno mimo rozum a smysly, musíme a priori zpochybňovat. To však vede k přesnému opaku, že jsou zpochybňovány rozum a smysly, a to tím silněji, čím paradigma emocionálně spirituálního poznání obsazuje náš veřejný prostor. Nedostatečnost rozhodnutí, že rozumu a smyslům bude ponecháno tělo a víře s církví duše, je s odstupem několika staletí více než patrná. Leč, možná to byla tenkrát jediná cesta a je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem. Přitom je patrné, že lidský mozek má pro emocionálně spirituální vnímání vytvořenu poměrně velkou kapacitu, která nevznikla jenom proto, že lidé podlehli opiu náboženství.

„Trancedentno“, tedy to, co nás přesahuje, je přirozenou součástí každé lidské osobnosti a záleží jenom na ní, jak s tímto přesahem dokáže nakládat. Měli bychom chápat zkušenosti imanentní a transcendentální jako navzájem komplementární. Dosavadní praxe ukázala, jak je škodlivé apriorní vylučování nějaké metody, přístupu nebo dokonce jednotlivců a lidských skupin z účasti na procesu poznávání a vnímání našeho prostředí. Spory, které na základě vylučování vznikají, nám berou příliš mnoho energie, kterou bychom mohli vnést do skutečně tvůrčí práce.

Emocionální vnímání

Při popisu procesu poznání je třeba zaměřit naši pozornost do nitra lidské duše, kde se ukrývají emoce. Profesor Koukolík, přední český neurovědec, trefně zmiňuje, že člověk není racionální tvor, který má emoce, ale emoční bytost, která občas myslí[3]. Emoce jsou vykládány, jako tělesné děje, které připravují organismus k pohybu. Díky těmto dějům přežil lidský druh mnohá nebezpečí. Vděčíme jim za náš evoluční vývoj, i když v současné době jejich přítomnost nás může omezovat v rozletu. Emoce často stojí za strachem, který prožíváme a za představou toho nejhoršího, co nás čeká. Je to jistota pro evoluční vývoj, protože je vždy bezpečnější počítat s horší variantou, která se nestane. V této souvislosti lze uvést výrok Marka Twaina: „Většina věcí, kterých jsem se bál, se nikdy nestala…“ 

Poznání sebe sama se odehrává, jak v makrosvětě racionálního myšlení, které je hojně rozebíráno ve filosofické literatuře, ale také v mikrosvětě vnitřních emocionálních stavů, jejichž analýza není tolik frekventovaná, protože jde převážně o subjektivní a neopakovatelné pocity. Introspekce vnitřního poznání[4] souvisí s vnitřním naplněním člověka, splnění touhy, která má být naplněna, dosažením lásky, po které duše touží. S těmito stavy jsou spojeny pojmy jako intuice, instinkt, vnuknutí, vděčnost, pokora.

Metodou vnitřního poznání je exkurze do hlubin své vlastní duše a její vytrvalé pozorování zejména v konfliktních nebo jinak vyhrocených situacích. Dříve byly tyto stavy uměle vyvolávány například obřadem zasvěcení spojeným s odloučením či půstem. V současné době jde spíše o snášení neúspěchu a hledání nových cest, jak se nenechat odradit a neztratit svůj cíl. Již Jára Cimrman[5] nám zanechal velké moudro: „Kdo nemá cíl, nepozná, že zabloudil“. Velkou výzvou je přiměřená reakce na úspěch. Paradoxní je, že vyrovnat se s úspěchem je často složitější a problematičtější, než snášet neúspěch.

Zdolávání překážek a nepřízní osudu vede k posílení duše a její duchovní přípravě, aby byla dostatečně odolná při řešení nově vzniklých problémů. Vůdčí osobnosti by měli mít za sebou životní zkušenosti spojené s překonáváním problémů, zabýváním se sebou samotnými, aby se zmenšila pravděpodobnost jejich případného selhání.

Introspekce vlastních emocí není spojena pouze s překonáváním nástrah života, ale také s kulturně-estetickým vnímáním. Při krásné muzice se nám vybavují pozitivní myšlenky, které navozují neopakovatelnou atmosféru. Kvalitní umění dokáže rezonovat na hlubinné úrovni lidské duše a umožnit autorovi předávat tímto prostřednictvím své emoce. Teprve spojení racionálního myšlení s emocionálním vnímáním vede na kvalitativně jinou úroveň poznání. Je to jako procházka rozkvetlou zahradou, kterou jsme schopni vnímat všemi smysly, vidět prostřednictvím racionálních i emočních podnětů.

K úplnému porozumění nám schází ještě spirituální prožívání, které je nadřazeno racionálnímu uvažování i emocionálnímu vnímání, které doplňuje o naplnění smyslu lidské existence. Spirituální rozměr života nám připomíná omezenost lidského poznání i konečnost naši existence. Často je spirituální úroveň spojována se slovy moudrost nebo láska. Lásku je třeba vnímat v širším slova smyslu, a to nejen lásku k bližním, ale také lásku k umění, kráse, vědě, hudbě, profesi. Pokud se věci dělají s láskou, život se stává nekonečným a svět má naději na lepší zítřky, aneb jak uvádí Michal Horáček v textu písně: „Vždyť naši první fotku nám pořídil Jan Hus. A ten řekl – jen láska tu stojí za pokus. A bez ní celá věda je pekelníkův trus. Jen v lásce Pravda dříme!“[6] 

Co se nestalo

Naše prostředí je uspořádáním nerovnováh, potenciálů a možností. Jelikož nic nemůže být větší než naše prostředí, způsobené nerovnováhy jsou přirozeným zdrojem změn, které jsme schopni vnímat lépe než klidový stav. Změny prostředí generují konkrétní události. Kvantová fyzika popisuje vlastnosti prostředí jako fázový prostor[7] propojených událostí. Propletenost[8] (entanglement) kvantových stavů vede na prostoro-časové synergie mezi jednotlivými událostmi, což lze považovat za určitou formu uspořádávání. 

Pro jednoduchost uveďme, že neuspořádanost je životodárná, protože pokud ji ve svém prostředí uspořádáváme, což je podstatou života, můžeme z energetického rozdílu mezi nespořádaností a řádem získat zdroj energie pro život, svou vlastní reprodukci a resilienci. Je patrné, že živé organismy komunikují se svým prostředím, aby z něj mohly mít užitek. Pokud svou činností nabízejí možnost a příležitost uspořádávat prostředí i pro ostatní organismy, lze hovořit o etickém jednání a chování[9].

Jsme evolucí ustrojeni k tomu, abychom pozorně sledovali své prostředí a vyhodnocovali změny a události, které v něm probíhají. Přednostně vyhodnocujeme ty, které jsou nositelkami rizik a nebezpečí. Pokud nás chce někdo ovládnout, osvědčenou metodou je podsouvání rizikových informací, které lze nazvat strašením. Negativním informacím se bohužel nedokážeme bránit, protože jsou evolučně preferovány jako užitečné a vedoucí k přežití.

Obecně se emočně i racionálně zabýváme změnami a událostmi, tedy tím, co se stalo. Velmi málo, spíše vůbec se nezabýváme tím, co se nestalo, tedy něčím, co lze s trochou nadsázky nazvat „neudálostmi“ - nerealizovanými možnostmi a příležitostmi. Sledování nerealizovaných možností a příležitostí v našem prostředí je poznáváním jeho většinové části. Trochu to připomíná temnou hmotu a energii. To, co se nestalo, je nutným komplementem toho, co se stalo, a je důležité si uvědomit, že je to někdy důležitější než to, co se stalo. Hledání metody tvorby mapy komplementu, toho, co se stalo, a toho, co se nestalo, je velkým úkolem při hledání nového, komplexnějšího pohledu na naše prostředí.

Hledání pravdy

To co nazýváme v současné době pravdou, je často výsledkem určité společenské dohody nebo dokonce konsensu. Jinými slovy řečeno, pravdou je většinou to, co nám společnost, duch doby a génius loci dovolí říci. Tuto podobu pravdy nemůžeme ovlivnit bez toho, že se sami za sebe účastníme debaty s vlastním názorem. Tento názor je přirozeně charakterizován jednak svým obsahem, ale i metodou, pomocí které ho do veřejného prostoru vnášíme a v neposlední řadě i způsobem, kterým za tento názor ručíme. Náš vlastní názor, který stojí příliš daleko od toho, co dnes nazýváme „mainstreamem“ nás může stát i naši vlastní existenci, a to ve všech myslitelných podobách. To ovšem neznamená, že jsme měli mlčet. Mistr Jan Hus nám svou smrtí na kostnické hranici vydal poselství, že „tím, kvůli čemu stojí za to žít, je právě to, kvůli čemu jsme ochotni zemřít…“[10]

Je dobré vědět, že je daleko důležitější pravdu hledat, než ji „mít“. Už jenom z povahy jazyka můžeme „mít“ jenom tu „naši“ nebo lépe „svoji“ pravdu. Pravdu jako takovou ve skutečnosti nikdy mít nemůžeme, a to právě proto, že je proměnlivá, mnohodimenzionální a nastavuje nám vždy jen jednu nebo několik svých tváří. Pravda je zřejmě oním komplementem imanentního a transcendentního, a je pro otevřenou mysl věčnou výzvou k hledání.

Mít vlastní názor je důležitým předpokladem k tomu, abychom dokázali žít svůj vlastní život, svým jménem a na vlastní účet. Můžeme samozřejmě žít podle nějakého vzoru, žít život někoho jiného, můžeme se jím nechat podporovat nebo dokonce vydržovat. Můžeme také jenom prostě žít a ve větší nebo menší míře parazitovat tu na něčím jméně, tu na něčím účtu. Mít vlastní názor a žít vlastní život, znamená možnost opravdu poznat sám sebe. Jedno bez druhého není možné. Cílem života musí být mysl otevřít a ne ji pouze naplnit. Otevřená mysl je darem přírody, o který máme pečovat, diamantem, který máme proměnit v briliant.

 

Vědecký přístup

Osvícenský dualismus umožnil prudký rozvoj „vědotechniky“ díky několika po sobě jdoucím průmyslovým revolucím. Způsobil „velké zbohatnutí“, a to se týkalo a týká mimo hrstky nejbohatších, především armády těch nejchudších. Průměrný příjem na planetě se za dvě století zdesateronásobil a významně se prodloužil lidský život. Velké zbohatnutí přineslo do té doby nebývalou míru vzdělanosti i lidských a občanských svobod.

V rozporu se svými humanistickými ideály se postupně z člověka začal vytvářet doplněk umělého stroje. Člověk opustil vizi celostního pohledu na sebe samotného a metodou zvrhlých redukcí vytvořil zejména ve společenských vědách celou řadu neživotných preparátů typu „homo economicus“,

Konfucius říká, že nejkrásnější je cesta vzdělávání, nejtěžší je cesta vlastní zkušenosti a nejlehčí je cesta napodobování. Bohužel, právě ono prosté napodobování a memorování neměnných pravd, ad absurdum redukovaných a zjednodušených obrazů našeho prostředí  a nesmyslných tautologií, kterých je dnešní školství plné, má na otevřenou mysl žáků tragický dopad. Je lépe nemyslet, a za dobrou známku opakovat, že teplota nula stupňů Kelvina je absolutní hodnota, protože vysvětlovat pojem limity nějaké veličiny v konkrétních jednotkách a v určitém prostředí je příliš obtížné. Přitom bez těchto znalostí nelze model našeho prostředí, který nám již mnoho let předkládají přírodní vědy s jejich propracovaným matematickým aparátem, vůbec pochopit.

Na tomto místě se dostáváme k zajímavé tezi, se kterou přišel Giambattista Vico[11] a která tvrdí, že nejsme schopni úplně pochopit, co jsme sami nevytvořili. Dvacáté století přineslo celou řadu vědeckých teorií, které tuto myšlenku plně podporují. Připomeňme jenom teorii deterministického chaosu, kvantovou teorii nebo teorii neúplnosti. Tyto teorie vyvrátily a doslova rozvrátily pýchu vědy devatenáctého století, kdy se zdálo, že je to právě věda, která je sto odhalit všechna tajemství přírody a přinést její pochopení i prostému lidu. To dělalo automaticky z vědy a vědců objekty nekritického až nábožného uctívání.

Začalo se dokonce hovořit, že by to měli být právě vědci, kteří by měli být vůdčími osobnostmi ve společnosti. Je docela smutné, jak tato osvícenská pýcha rozumu přetrvává až do dnešních dnů. Je to dáno tím, že některé elementární poučky z počátků osvícenské vědy je většina obyvatelstva schopna bez problémů pochopit. Rovněž absolutizace zlepšování společenského postavení jednotlivce s vědeckotechnickým rozvojem se nám zadřela pod kůži více, než je zdrávo. Věda dnes až příliš často přebírá úlohu církve a pokrok s neustálým růstem roli její modly.

Vicova teze však upozorňuje i na něco jiného. Je to proces tvorby jako podmínka i nástroj poznání a pochopení. Vždyť jenom pokud sám něco tvořím, nebo se podílím na tvorbě něčeho, mohu se přiblížit k poznání a pochopení věčného procesu tvoření nebo vědecky řečeno procesu evoluce. Je důležité si tuto skutečnost uvědomit a být vědomě tvůrcem nebo alespoň spolutvůrcem nejrůznějších artefaktů, ideofaktů nebo infofaktů.

Myšlenka, že svět je nám zprostředkován jako „informace“, obsahuje mimo jiné také poselství, že aby nám mohl být dán, musíme ho dokázat popsat pomocí dostupných dat. Takový svět by ovšem připomínal roztříštěný kaleidoskop neustále měnící svou podobu, obsah či dynamiku. Aby se dal vůbec vytvořit nějaký model, potřebujeme extrahovat potřebné znalosti. Tyto myšlenky vedou k otázce, jaký je vztah mezi našimi znalostmi a skutečnou realitou, nebo jinak, pokud označíme získané znalosti za realitu, jaký je vztah mezi touto realitou a „metarealitou“, ze které povstávají. Jako dílčí problém vyvstává otázka rozdílu mezi informační podobou skutečné události a informací dostupnou na straně pozorovatele[12]. Je patrné, že pozorovatel může získat informaci se zpožděním nebo se zkreslením, čímž je výrazně narušeno jeho poznání okolní reality. Kvantové modely tyto disproporce dokáží částečně korigovat pomocí fázových parametrů.

Existuje významná hypotéza, že pokud bychom měli dobrý popis „došlé“ informace a dobrý popis struktury informačních obvodů[13] se všemi zpětnými vazbami, mohli bychom poměrně úspěšně rekonstruovat skutečné události. Na konci tohoto myšlenkového řetězu by měl být pokus o získání znalostí o samotné realitě. Tento proces je velmi složitý, ale naštěstí máme možnost využívat simulačních experimentů ve virtuálním prostoru, které pro nás mohou představovat určitý informační obraz světa na hladině našeho současného poznání. Jde o zachycení „metareality“ tvořené daty, informacemi a znalostmi. Není v ní ani skutečný čas, ani skutečný prostor, ani subjekt, ani objekt. Možná je to „matrix“, o kterém se Wachowským[14] před dvaceti lety ani nesnilo.

Vnímavý pozorovatel

Rozdíl mezi naším vnímáním a vědeckým zkoumáním objektivní reality spočívá v tom, že vědecké závěry jsou trochu nemastné, neslané, nebarevné a mlčenlivé. Věda je totiž krátká na naše smyslové vjemy a žádná teorie neumí popsat barvu, chuť, vůni, melodii nebo jakýkoliv jiný pocit. Před dvěma a půl tisíci lety napsal Démokritos z Abdéry v jednom z mála svých zachovaných zlomků, že rozum říká: „Řekne se barva, řekne se sladkost, řekne se hořkost, ve skutečnosti to jsou pouze atomy a prázdno.“ Smysly odpovídají: „Ubohý rozume, doufáš, že nás přemůžeš důkazem, ve kterém se právě na nás odvoláváš?!? Tvé vítězství je Tvou porážkou“.

Démokritos není jediný, kdo přispěl k obrazu této antinomie. Arthur Eddington[15] přišel s myšlenkou, že ve fyzikálním světě sledujeme stínové představení běžného života. Stín mého lokte, spočívá na stínovém stole, podobně jako stínový inkoust se vpíjí do stínového papíru… Upřímné uvědomění si, že fyzika jako věda má co dělat se světem stínů, je jedním z jejích nejvýznamnějších posledních úspěchů. Eddingtonovu výroku není ani sto let, ale znamená, že už na konci devatenáctého století si vědci začali uvědomovat, že nezkoumají samotný svět, ale jeho obraz, nazývaný „objektivní realita“ nebo také „hypotéza reálného světa“.

Právě skutečnost, že věda zkoumá pouze model reality, vedlo prof. Zdeňka Neubauera ke konstatování[16], že věda není o světě, podobně jako mapa není krajina. Stejně tak se nám nabízí myšlenka Carla Junga[17] o tom, že je to právě naše vědomí, bez kterého by nebyla existence objektu možná. Jung doslova hovoří o tom, že vědomí je „conditio sine qua non“(podmínka nutná)světa jako objektu a zároveň o tom, že veškerá věda je funkcí našeho vědomí.

Zdá se, že v tomto důsledku nelze jednoduše hovořit o světě daném dvakrát, jednou jako o skutečnosti a podruhé jako o vnímané skutečnosti. Je zřejmé, že svět je nám dán jenom jednou - jeden svět a jedno vědomí. Mysl a svět pak tvoří nejen jednotu, ale v jejím rámci jsou navzájem reflexivní, tedy produktem sebe sama, povstávají samy ze sebe. To, že nám je svět dán jenom jednou, jako „informace“, která je „jedinou skutečností“, se zdá být přirozené, pokud se odvážíme takovou myšlenku přijmout. Několik set let jsme žili a zkoumali svět v poněkud schizofrenním paradigmatu dualismu. Nepochybovali jsme, že je jen jeden hmotný svět, zastoupený objektivní realitou, od které se dokážeme odmyslet, a ze které dokážeme vystoupit.

Spojení pozorovatele s objektem pozorování je v současné době silnější, než se kdy předpokládalo a vše směřuje k podivuhodné jednotě. Elementární pravdou je, že když řídím auto, mé řízení má vliv i na mě. Méně zjevnou skutečností zůstává, že když se systémem pouze komunikuji, tvoříme vzájemně se ovlivňující pár. A to i tehdy, když jej jenom pozoruji. Pokud jde o kvantovou úroveň, pak tato úvaha tvoří pevnou součást nejenom školních osnov, ale je i tématem mnoha diskusí, kde hlavní hrdinkou se stává známá Schrödingerova kočka.

Existuje názor, že „náš“ makrosvět je světem složeným z miniaturních, kvantových, tedy svým způsobem iluzorních světů. Náš svět vytváříme tím, jak myslíme, na co se soustředíme a jak se chováme a konáme. Vlastní světy různých pozorovatelů se navzájem ovlivňují a vytvářejí „společné pole“, které potom reprezentuje onu komplexní „informaci“, prostřednictvím které je nám zprostředkován náš svět. Možná se věci kolem nás dějí jenom proto, že jsou součástí velkého počtu identicky individuálně vnímaných světů a událostí v nich.

Jakkoliv takové úvahy mohou vypadat šíleně, nejsou ve své podstatě o nic šílenější, než když se smíříme s tím, že vidíme svět objektivně, protože se nějak „samo sebou“ umíme postavit mimo něj. Stejně tak je šílené si myslet, že za nás budou svět pozorovat a vykládat jiní a my se budeme jejich zjištěními pouze řídit a snažit se opakovat jejich chování. Tím sami sebe činíme nedůležitými a vydáváme se napospas těm, kteří za nás „vědí“.

Máme tu ještě jednu otázku, úzce související s prolomením bariéry mezi objektem a subjektem, vědomím a hmotou a tou je „čas“. Čas máme všichni zafixován jako linku směřující od minulosti do budoucnosti, jež je symbolem událostí plynoucích od příčiny k následkům. Staří Řekové rozlišovali mezi „Chronos“ jako plynoucí čas a „Kairos“ pro určení pravé chvíle k vykonání božského záměru. Svatý Augustin[18] říkal, že, když na „čas“ myslí, tak ví, ale když to má říci, tak to neumí. Existuje názor, že čas je tu jenom proto, aby se nestalo všechno najednou. Jde pouze o strukturu mysli, stejně jako v případě prostoru, abychom mohli třídit vnímané prostředí podle toho, kde, kdy a jak. Pokud by však existovalo jenom tady a teď, pak by právě „ono“ bylo středem vesmíru a ten by se rozpínal do budoucnosti i minulosti.

Vesmír je dnes podle názorů kosmologů tak rozsáhlý, že v něm nemůžeme vyloučit ani prostory, kde legendární „šipka času“ bude směřovat jinam. Boltzmannovy úvahy a rovnice[19] to nikdy nevylučovaly, jen se ve druhé polovině dvacátého století tvrdilo, že vesmír není pro takovou zásadní různorodost dost velký. Od té doby se objevila teorie velkého třesku, stejně jako teorie multiverza a celá řada jiných teorií. Dnes se zdá kosmos dost velký a pestrý nejen pro oblasti s jiným tokem a směřováním času, ale nelze ani vyloučit existenci našich dvojníků v dalekém kosmu.

Trefným uměleckým vyjádřením našeho vnímání vesmíru je kosmická hlava hada Urabora požírající jeho kvantový ocas. Při tom všem ovšem nesmíme zapomenout na jeho tělo, které představuje v tenkém řezu kolem nějakého obratle svět, který „tak nějak“ zjednodušeně známe a označujeme ho za naši „objektivní realitu“.

Popis objektivní reality

Vynikající švýcarský sochař Alberto Giacometti se ve svém uměleckém životě dlouhá léta věnoval vztahu toho, co se nám nabízí k vidění, a toho, co skutečně vidíme. Giacometti vnímal tento vztah jako významný rozdíl. Někdy hovořil o „propasti“ a vytyčil si nesplnitelný cíl, svým uměleckým dílem tento rozdíl odstranit a „propast překlenout“.

Dospěl k poznání, které formuloval ve své knize[20], kde zmiňuje, že je nemožné něco dokončit, protože, jak se přibližujeme k tomu, co vidíme, tak odhalujeme něco víc. Kdyby maloval jeden model tisíc let, nedospěl by k tomu, aby dosáhl zmíněného finálního cíle, ale dalo by se snad hovořit o jakémsi přiblížení se k požadovanému výsledku. Těžko říci, zda by šlo o úspěch nebo neúspěch, protože v jeho vidění světa je jedno mírou druhého. Giacometti popisuje jazykem umělce vztah subjektu a objektu, umělce a modelu, jako vzájemně se ovlivňující komplexitu.

Když se člověk usilovně snaží zachytit co nejlépe to, co vidí, ať dělá vědu, nebo umění, přístup je stejný. Ať se vědec specializuje na jakoukoli oblast, čím víc toho zná, tím víc mu zbývá poznat, a nesmí si nikdy dělat naději, že se dobere úplného poznání. Ostatně úplné poznání by byla smrt.

Objektivní realitu můžeme přirovnat ke krystalu s nesčetnými fazetami. Podle jeho struktury a polohy vidí každý ze svého subjektivního pohledu určité části fazet, a naše interpretace světa jsou pouze svědectvím o tom, co jsme zahlédli. Všechny fazety, které vidí skupina lidí v určité době, musí být samozřejmě velmi blízko u sebe, jen s nepatrnými rozdíly. Při pohledu z dálky tvoří jedinou jasnou hmotu, zatímco nesčetné další se noří do šera a temnoty prostoru. Kvália[21], jako výsledky tvorby a interpretace každého z nás jsou přesným odrazem tohoto rozdílu úhlu pohledu. Podobné interpretace mohou směřovat k tvorbě společných symbolů, které mohou vyjadřovat způsoby komunikace v konkrétním lidském společenství nebo dokonce v celé společnosti.

Uspokojovat a zároveň inspirovat nás může zážitek, že jsme objevili kolem sebe nějaké nové rozhraní, nebo dokonce nový prostor, sebemenší částečku nového prostoru, kterou jsme postřehli v polostínu, když o ni zlehka zavadilo světlo. Každý z nás čas od času rozřeší nějakou hádanku a všechny naše odpovědi či kvália tvoří dohromady lidské poznání. Toto poznání je nepatrný, ale přesto velmi pronikavý přísvit v hutném, těžkém neznámu, které nás obklopuje, které se nás dotýká, které nás prostupuje a naplňuje. Posedlost, nepřetržitě si klást otázky, je nám vrozená stejně jako rostlině každý z jejich tisíce pohybů, které vykonává, aby mohla žít.   Díky našemu založení se zajímáme o konkrétní věci (a ne jiné), protože nedokážeme myslet jinak. Tak jako si nevolíme délku nohou nebo své nemoci, nevolíme si ani způsob myšlení nebo způsob našeho vyjadřování.

Nelineární dynamické systémy mohou za jistých okolností vykazovat jev citlivý na počáteční podmínky zvaný „deterministický chaos“, jehož chování se jeví jako náhodné, i když systém neobsahuje žádné stochastické prvky. Tento princip připomíná schopnosti našeho porozumění okolnímu světu. Uvažujeme-li o našem poznání na určité hladině rozlišení, výsledkem může být například newtonovská fyzika, která vede na teorie, podle nichž lze makroskopické jevy dobře modelovat a předpovídat. Jakmile se dostaneme na přesnější úroveň, například přejdeme do oblasti kvantové fyziky, objeví se zcela nová realita a nové zákony, díky kterým jsme schopni popisovat úplně jiné chování světa na této rozlišovací úrovni. Důvodně se dá předpokládat, že s dalším zdokonalením pozorovacích metod se naše poznání dostane na hlubší úroveň[22], kde se, stejně jako v případě jednoduchého fraktálu, objeví nová realita s novými zákony. Na přechodu mezi rozlišovacími úrovněmi mohou vznikat nové vlastnosti jako je superstabilita komplexních systémů, která již byla pozorována například u srdeční soustavy, kdy každý pohyb srdce je jiný a nikdy se žádný neopakuje.

Výslednou myšlenkou vyplývající jak z uměleckých úvah Giacomettiho, tak pozorováním komplexních chaotických systémů je, že naše poznání objektivní reality nikdy nepovede ke konečnému stavu, kdy bude možné říci, že vše už známe a nic nového nás nečeká. Vždy se objeví možnost volby vyšší rozlišovací úrovně, kde se otevře zcela nový a nepoznaný svět s novými principy a zákony.

 

 

Úloha vědomí

Pokud si udržíme otevřenou mysl, tak si musíme uvědomit, že to, z čeho jsme si vytvořili svůj obraz světa, je výplodem výhradně našich smyslů a vědomí. Nelze dokázat, že tento obraz má jiný původ. Zároveň platí, že naše vědomí je v něm, jako jeho tvůrce, podivným cizincem.

Aby toho nebylo málo, zdá se, že nejsme schopni jakkoliv určit, kde tento tvůrce v našem těle sídlí. Dualismus hmoty a ducha nikdy neodpověděl na otázku, kde na sebe tyto komponenty působí. Baruch Spinoza říká, že „ani tělo nemůže přivést mysl k myšlení, ani mysl nemůže přivést tělo k pohybu…“. Ani současná fyziologie na tom není o mnoho lépe. Hovoří o nevysvětlitelném „jak“, pokud jde o působení vědomí na hmotu. Nic na tom nemění ani současné úspěchy bioniky, která studuje rozhraní mezi nervovou soustavou a elektronickými zařízeními.

Jako řešení tohoto problému se nabízí vzájemná jednota těla a mysli. S tím souvisí možné konstatování, že hranice mezi objektem a subjektem nikdy neexistovala a je jen pomůckou, abychom dokázali o svém prostředí vůbec něco říci, hledat v něm zákonitosti a popisovat ho přírodními zákony.

Gregory Bateson věnoval jednotě vědomí a přírody celou knihu[23], ve které polemizuje s karteziánským dualismem ducha a hmoty, mysli a přírody. Bateson byl také významným kybernetikem a svými myšlenkami přispěl ke „kybernetice kybernetik“ nazývané „kybernetika druhého řádu[24]“. Jde o to, že pokud opustíme čistě technickou praxi, pak nelze ze systému vypustit onoho „kybernéta“, kormidelníka, který udržuje systém v určitém nastaveném nebo žádoucím režimu - homeostázi. Nelze pominout otázku „kdo řídí řidiče…?!?“, podobně věčná zůstává otázka z Iuvenalisových Satyr[25], „kdo hlídá hlídače…?!?“ Navíc je zřejmé, že každý „dobrý“ kybernetés musí být svého druhu informačním modelem systému, který ovlivňuje. Žádný systém nemůže být kvalitně řízen cizorodým elementem.

Zahrnutí „kybernéta“ do systému umožňuje přesněji modelovat některé sociální procesy jako třeba chování masmédií. Média jsou díky své podstatě předurčena jako předmět kybernetiky druhého řadu, protože jsou nejen sdělovači a zprostředkovateli, ale zároveň regulátory, manipulátory a v neposlední řádě tvůrci informací. Nemluvě o tom, jak ráda sama sebe pasují do role strážců a hlídačů čehokoliv. Média jsou policisty, soudci, zločinci a často katy zároveň a nepotřebují k tomu nic, co by si sama, bez ohledu na jakékoliv události v prostředí, nedokázala vytvořit.

 

 

 

Zamyšlení na závěr

Otevřenost mysli a její schopnost vnímat co nejširší spektrum impulsů a změn, které v našem prostředí probíhají, jsou nám do určité míry dány a je možné konstatovat, že v průběhu našeho života jsme na této schopnosti individuálně i společensky omezováni. Trochu to připomíná úsloví, že člověk přichází na svět plný krásné čisté víry a za ním kráčí ďábel, který mu ji organizuje. Zároveň je třeba si uvědomit, že každou danost, dar přírody nebo talent je možné nejen tlumit a omezovat, ale také udržovat a rozvíjet. Je proto důležité, abychom si toho byli vědomi a pomáhali rozvíjet otevřenou mysl a fantazii všude tam, kde je to možné, vedli spor s demagogií, kazatelstvím a tmářstvím. 

Uchování si schopnosti samostatného myšlení, tvorby vlastního názoru a pohledu na naše prostředí je důležité především proto, že souvisí s tím, že jsme stále více součástí jakýchsi myšlenkových agregátů. Nezáleží na tom, jací jsme a co si myslíme, záleží na tom, z jaké party, partaje či korporace pocházíme. Pokud se postupně zcela ztratí vliv rozdílných názorů jednotlivců, bude to znamenat odlidštění společnosti. V současné době dokonce některé demokratické ústavy hovoří o „svobodné soutěži politických stran“, zatímco občany a jejich názory poněkud opomíjejí. Korporativismus je v každém ohledu označován jako škodlivý, neliberální a nedemokratický, ale společenská praxe je přesně opačná. Tendence ke stádnosti je silnější než kdykoliv v minulosti a je funkcí nedostatku různorodých názorů na svět. To v konečném důsledku vede k oslabování společnosti, k její nedostatečné reprodukci a postupné degeneraci.

Jednoduše řečeno, měli bychom používat svou otevřenou mysl k tomu, abychom zkoumali antinomii, kontrast, možná paradox, který spočívá v tom, že vědecké poznatky jsou založené na smyslovém vnímání, nicméně žádný vědecký pohled na přírodní procesy neobsahuje smyslové kvality, a tudíž je nemůže vysvětlovat. Začne před námi zřetelně vystupovat přirozená skutečnost, že „vidíme jenom obrazy, či spíše stíny a z nich se pokoušíme usuzovat a naznačovat“, abychom parodovali velikána české vědy Járu Cimrmana[26]. Cimrman ovšem zapomněl poznamenat, že právě pozorováním ony obrazy zároveň utváříme.

Tyto úvahy nás přivádějí do temnot Platónovy jeskyně a ke hře stínů na ohněm osvětlené stěně, stejně jako k jeho světu idejí nebo forem, který v dnešní době docela dobře reprezentuje matematika. Tyto úvahy už jsou hodně za čárou obvyklého a vyžadují hlubší studium, ale pořád vycházíme z jednoduché úvahy, že vystoupit sám ze sebe a svého prostředí není možné. Platí to, i když naše existence končí u konečků prstů a vlasů, stejně jako kdyby končila u konečků prstů a vlasů „avatara“ na konci vesmíru.

 

Tento text uvádí některé myšlenky a jejich zdroje, které tvoří pouze malou antologii dané problematiky. Pro náš pohled na svět je velice důležité, aby v něm byl dostatek pestrých názorů, pocházejících z nejrůznějších paradigmat. Pokud nebudeme samostatně a odvážně myslet, pokud potlačíme naši fantazii a otevřenou mysl ve jménu jedné jediné pravdy, pokud nebudeme žít naplno své životy, pak ztratíme podobně jako v „Nekonečném příběhu[27]“ v Nicotě jediné pravdy, bezalternativnosti, stupidity a tmářství nejen svou Říši Fantazie. Ochudíme náš svět jako takový o jeden vliv, o jednu jeho komponentu, která pro něj může být důležitá. Bez vlastních myšlenek ztrácíme i vlastní důležitost a důstojnost. Ztrácíme tak vlastní život i sebe sama…  

Poznej sám sebe a poznáš svět... Možná je to obojí jedno a to samé… Data (smyslové podněty), Informace (racionální uvažování), Znalosti (emocionální vnímání), Moudrost (spirituální prožívání)…

 

-ooooo-

Sebepoznání je prvním krůčkem k nápravě…

 

 

Miroslav Svítek, Ladislav Žák, 2019

České novinky1.eu