Právo na porozumění

Právo na porozumění…

V minulých dnech se mi dostala do ruky velmi zajímavá kniha s názvem „Povaha změny“, která je v pořadí již čtvrtým sborníkem volného a velmi pestrého sdružení odborníků kolem profesorů Miroslava Bárty a Martina Kováře. Doporučuji ji každému k přečtení od začátku do konce, ale mě osobně nejvíce oslovil příspěvek místopředsedy Nejvyššího soudu Romana Fialy, který je z celého sborníku zdaleka nejkratší a na pouhých dvou stránkách poskytuje znepokojivý obraz současné českého i evropského práva a  spravedlnosti. Budu se tedy mimo jiné v rámci tohoto textu snažit čtenářům názory soudce Fialy v obecné rovině přiblížit.

Toto pokračování této bude věnováno obecné otázce, co je nosnou strukturou sociálně ekonomického prostředí nebo, obecněji řečeno, kulturního prostředí, v němž se všichni, jakkoliv zároveň zůstáváme příslušníky živočišné říše, po celý svůj život nacházíme. Pokládám za klíčové si  uvědomit, co je důležité pro přežití a trvání naší kultury a civilizace, za situace, kdy se politická prohlášení a média jenom hemží pojmy jako „konec“ nebo alespoň „ohrožení našeho způsobu života“. Možná je aktuální evropská krize příležitostí pojmenovat to skutečně důležité pro zachování naší kultury a vyhnout se podružnostem. Životní zkušenost nás učí, že těch skutečně důležitých věcí v životě je jenom pár, obligátně „paretovská“ pětina. Zbývá je najít, pojmenovat a hlavně nepodlehnout neustálému tlaku těch, kteří říkají, že náš život a fungování naší společnosti jsou příliš složité, než aby se do nich samotní lidé mohli plést. V Evropě je dokonce skoro každý, kdo přichází s jednoduchým řešením společenského problému, automaticky označen za populistu, když ne rovnou za fašistu. Přitom víme, že pokud existují nějaká složitá funkční řešení, tak to jsou bývalá jednoduchá funkční řešení, která se časem přirozeným vývojem stala složitými. Vymyslet složité funkční řešení není v zásadě možné. Přesto jsme svědky toho, že jsme nabádáni, abychom své osudy vložili do rukou jakýchsi velekněží, pseudovědeckých, politických a mediálních poskoků mocných a očekávali s důvěrou věci příští. Pokud bychom měli převést jejich životní rady na společného jmenovatele, pak bychom to mohli shrnout tak, že máme držet hubu, platit daně a účastnit se voleb. Hlavně jsme utvrzováni v tom, že s „tím“ stejně nemůžeme nic dělat, tak ať jsme rádi, že vůbec něco máme, a upíráme své vděčné oči k velekněžím a hlavně si moc nevšímáme toho, co se kolem nás děje. Podtrženo sečteno, je to lež na lež.

Nejčastěji zmiňované majetkové nebo vlastnické vztahy jsou jen jednou z mnoha charakteristik nosné struktury sociálně ekonomického subjektu, jako části kulturního prostředí. Vztah k majetku a vlastnictví výrobních prostředků jsou přijímány jako klíčové na levé i na pravé části názorového spektra, přičemž je patrné, že je to možná charakteristika nutná, ale nikoliv postačující. Ani „Kapitál“, jako bible třídního boje zleva ani „Konec dějin“ jako oslava liberálního kapitalismu zprava, nám nedávají pocit, že jde o objektivní pohled na svět a zanechávají v nás pocit zaujatosti, nikoliv nepodobný tomu, když se bavíte o derby se sparťanem nebo slávistou. Komplexní pohled nám dává teprve uvědomění si rolí a vztahů všech „stakeholderů“ - zainteresovaných osob či nositelů zájmů spojených s daným sociálně ekonomickým subjektem. Nosnou strukturu daného sociálně ekonomického prostředí bývá zvykem nazývat honosně „sociálním kapitálem“. Kvalita sociálního kapitálu se projevuje navenek jako zvýšená důvěra a porozumění nejen mezi jednotlivci, ale i mezi jednotlivci a korporacemi, organizacemi a institucemi, a na ně navazující úspěšná agregace veřejné podpory. Jejím nejdůležitějším projevem je však teprve schopnost kolektivní akce v daném společenství či dokonce celé společnosti. Právě mezi tím, jak jednotlivci interpretují data a informace, a tím, jak v konečném důsledku společně konají, leží prostor komunikace, ve kterém se nacházejí základy dobrého vládnutí, které má schopnost kolektivní akce zajistit. Jsou to péče o reprodukci společnosti, péče o spravedlnost a péče o bezpečnost.

Reprodukce společnosti zahrnuje celou řadu komponent, mimo jiné školství, zdravotnictví a kulturu. Nejde tedy pouze o komponentu ekonomickou nebo demografickou, které se ve vztahu k reprodukci přímo nabízejí. Otázka zní, proč jsou mimo reprodukci společnosti jako zvláštní hodnoty a komponenty svobodného bytí společnosti vyčleněny spravedlnost a bezpečnost?!? Nelze je zahrnout mezi komponenty reprodukce především proto, že ani skvělá reprodukce není schopná zabezpečit společnosti svobodné bytí spojené s lidskostí, pokud se v ní lidé cítí zneuznaní a ohrožení nebo pokud společnost sama je zneuznávána a ohrožována. Klíčovou dovedností dobrého vládnutí je zvládnutí disproporce mezi tendencí vnějšího prostředí ke zvýšené proměnlivosti a tendencí vnitřního prostředí ke sjednocování, a to prostřednictvím citlivé změny vah reprodukce, spravedlnosti a bezpečnosti v závislosti na změnách parametrů vnějšího prostředí a změnách potřeb vnitřního prostředí společnosti.

Spravedlnost je úhelným kamenem nejen lidských a občanských práv, ale zejména povinností, které každé právo zcela neodmyslitelně doprovázejí. Jakkoliv se musí dnešním lidem, ale i většině dnešních právníků zdát divné, spravedlnost je více o vymáhání povinností než o ochraně práv, protože bez splněných povinností nelze hovořit o právech. Jednoduchým příkladem budiž právo na život. Jeho současná interpretace jako práva na to umřít poslední je zcela absurdní v porovnání s interpretací, že takové právo zakládá povinnost chránit životy druhých a dokonce život jako takový. Taková interpretace je ovšem v přímém rozporu s konceptem individuálních  práv a  svobod nesvázaných žádnými povinnostmi, nanejvýš pak respektem nebo strachem před právy a svobodami jiných jednotlivců. Jinými slovy, individualismus předpokládá střet, boj, válku, jako zcela legitimní prostředek obrany práv a svobod jednotlivce proti všem.

Spravedlnost se významně prolíná s bezpečností všude tam, kde jde o schopnost kolektivní akce. Právě pocit spravedlnosti, který člověk v dané společnosti zažívá, má přímý vliv na ochotu angažovat se v její prospěch. Vlastní bezpečnost nemůže společnost nikdy získat a udržovat jinak než vlastním úsilím. Bezpečnost nelze koupit ani získat ponižováním před jinými, podobně, jak se o to pokouší EU před Tureckem, do kterého vkládá naděje, že EU ochrání před uprchlíky. EU se podobně dlouhodobě spoléhá na USA a velice pobouřeně reaguje na to, když USA tohoto odevzdání se pokouší nebo dokonce začíná zneužívat. Přitom není dost dobře možné spravedlivě očekávat, že ten, do jehož rukou se odevzdáte, svého postavení nikdy nezneužije. Naopak, je to naivní a nebezpečné. Proto základem každé bezpečnosti musí být vlastní systematická kolektivní akce. Její úspěch závisí na mnoha faktorech, ale klíčovým pro jakoukoliv kolektivní akci je faktor týmového ducha, soudržnosti, sdílení, důvěry a porozumění  mezi jejími účastníky. Základním stavebním kamenem je právě pocit spravedlnosti, který tito účastníci zažívají. Nelze zajišťovat bezpečnost  společnosti prostřednictvím lidí, kteří si myslí, že by jim v jiné společnosti bylo lépe, nebo dokonce v dané společnosti nechtějí žít vůbec.

Spravedlnost je nejen o právech a povinnostech, daleko více je o společenských hodnotách. Každá společnost je natolik stabilní a věrohodná, nakolik jsou hodnoty, na nichž je postavena, se vší vážností sdíleny většinou jejich členů. Spravedlnost nejen že je sama hodnotou z nejvýznamnějších, ale zároveň je jejich klíčovým garantem a nástrojem ochrany ostatních hodnot. V základu každé organizace by měl být úložen pevný rámec sdílených hodnot nebo hodnot, k jejichž prosazování byla organizace nebo instituce založena. Jedním z klíčových zdrojů pohybu v takovém hodnotovém rámci je nejen racionální, ale i emoční sdílení hodnotového obsahu organizace jejími členy.  

Pro jakoukoliv organizaci jsou životně důležité vnitřní podobnost jako její nosná struktura, změna jako nositel informace a interpretace jako zdroj informace. V rámci zachování bezpečnosti a udržitelnosti systému je tedy třeba bránit klíčové souvislosti, které daný systém charakterizují, tedy chránit základní podobnosti, které utvářejí podobu. Dále je třeba chránit vnitřní variabilitu a vnější odolnost systému, tak aby bylo možné svobodně interpretovat dosavadní informace, vytvářet tak nové vnitřní změny a zároveň se vyrovnat se změnami, které přicházejí z vnějšího prostředí, nemají svůj původ v činnosti systému a informacím, které jsou těmito změnami neseny. Jde o formu, hodnotový obsah a smysl systému.

Svoboda slova a projevu obecně jsou pro udržení variability prostředí důležité, ale bez současné péče o kvalitu porozumění těmto projevům dojde nejen k biblickému zmatení jazyků, ale i k následnému zhroucení společenské stavby. Je třeba dbát o to, abychom toto porozumění udržovali nejen napříč prostorem, který aktuálně sdílíme, ale i napříč časem, abychom se mohli učit od minulosti a být odpovědní k budoucnosti. Je třeba dbát o dynamickou rovnováhu mezi svobodou slova a projevu a mírou porozumění mezi jejich interprety a posluchači. Právo na porozumění v sobě zahrnuje i svobodu projevu.

To vše je spojeno se soustavným hledáním souvislostí a podobností, protože prostředí, kde existují rozdíly a změny, musí být neseno podobností, která může být našemu dosavadnímu poznání skryta. Tak jako není kouře bez ohně, tak neexistuje rozdíl bez podobnosti. Problém je v tom, že jsou to právě rozdíly, které utvrzují organizaci nebo organismus v pocitu výjimečnosti a důležitosti, zatímco podobnost může upozorňovat v daném prostředí na jejich nevýznamnost až bezvýznamnost. Každý organismus nebo organizace děli prostředí na dvě části a poznání a odlišení těchto dvou částí a jejich vztahů je podmínkou zachování jejich existence. Reagovat na odlišnosti je z hlediska udržitelnosti a bezpečnosti systému sice nutné, ale nepostačující. Klíčové je rozkrýt podobnosti a souvislosti, na pozadí kterých se změny odehrávají, protože jsou těmito podobnostmi a souvislostmi určeny.

Vše, co se v našem prostředí odehrává, jsme schopni vnímat prostřednictvím změn prostředí, které pro nás mají nějaký význam, neboli přináší nám informaci. Změna, odlišnost, rozdíl, který pro nás má nějaký význam, který umíme prostřednictvím komunikace nejen přijmout, ale i sdělit, však zůstává v kontextu většinou nesdělitelného, tedy toho, co nás spojuje, co negeneruje změnu, tedy v kontextu podobnosti. Podobnost nelze sdělit, tu lze pouze sdílet. To platí samozřejmě jen o té podobnosti, která právě nás spojuje s prostředím. Jakkoliv je podobnost předpokladem různosti a leží v základu prostředí, popsat a sdělit podobnost je neobyčejně těžký a složitý úkol, protože sdělování podoby může probíhat jen tak, že je podoba komunikována jako souhrn identických odchylek a informací, jejichž jsou zdrojem. To ovšem o celkovém rozsahu podobnosti nemůže podat dostatečnou představu. A to je také kruciální problém bezpečnosti.

Naše prostředí je zřejmě daleko bezpečnější, než jak nám to může sdělit naše schopnost komunikace, ale nejsme si to schopni uvědomit, dokud do tohoto prostředí s partnery společně nevstoupíme a nezačneme ho sdílet. Modely zde nejen selhávají, ale je obtížné přiznat, že ani neexistují. A právě tento praktický  krok od sdělení ke sdílení  je onou žádoucí změnou kvality při vnímání prostředí, jeho hrozeb i výzev. „Skutečný plán ukáže až boj“, je jedna z nejstarších moudrostí lidské civilizace. Nabízí se paralela mezi podobností v kulturním či sociálně-  ekonomickém prostředí a ve fyzice nyní tolik populární temnou hmotou. Dá se vyslovit myšlenka, že podobnost je nosným prvkem prostředí vytvořeného kulturní evolucí. Pro bezpečnost daného systému pak platí, že stačí napadnout klíčovou podobu či porozumění, které jej spojují, abychom úspěšně zničili celý systém.

Zbývá odpovědět na otázku, co je největším nebezpečím pro nosné struktury naší společnosti. V první řadě je to falešná politická korektnost, neschopnost pojmenovat věci a jevy pravými jmény. Druhým problémem je rovnostářství v hodnotách vlastních a cizích. Pokud někdo klade hodnoty těch, kteří se nepodíleli na utváření stávající společnosti a jejich hodnot na roveň nebo dokonce na vyšší úroveň než hodnoty vlastní společnost přímo a aktivně rozkládá, protože tím říká, že naše hodnoty nestojí za kolektivní akci na jejich obranu a je možné je zaměnit za cizí hodnoty. Toto rovnostářství nachází stále větší oporu i v evropském právu, které pomalu ale jistě začíná zaměňovat příčinu a důsledek, například v otázkách řešení závazkových vztahů. Nekonečné série opravných prostředků zamlžují podstatu řady sporů. Před soudy se posuzují stále subtilnější otázky lidských a občanských práv, které jsou pro řešení skutečných krizových situací platné asi jako hodinářské náčiní v kamenolomu. Soudy se zabývají maturitami, takže se dá očekávat, že budou posuzovat i absolventské koncerty. Vstup soudní moci skoro úplně do všeho přináší do rozhodovacího procesu alibismus a strach. Současná legislativa utváří novou elitu postmoderních inkvizitorů, kontrolorů a jejich udavačů a potlačuje vůdce a tvůrce, kteří se nebojí vlastního názoru, činu a odpovědnosti. Dalším smrtelným nebezpečím pro jakýkoliv systém hodnot je snaha o jejich ocenění tak, aby se nejen ukázalo, která je ta nejdůležitější, ale i to, jak jsou zaměnitelné a vyměnitelné. Jakýkoliv bilanční přístup k hodnotám, jakýkoliv pokus o jejich rozklad na „má dáti“ a „dal“ je přímou cestou k rozkladu a likvidaci společnosti. Dalším velkým nebezpečím je paternalistický způsob chování a jednání komunity nebo society k jednotlivci.

Poslední vědecké výzkumy ukazují, že dobré vládnutí je oním shakespearovským „být či nebýt“, tím, oč tu běží… Je to klíčová hodnota i zdroj bohatství lidských společenství. Jde o hledání podobností, souvislostí, významu změn, svobodu projevu a právo na porozumění. Jde o stabilitu společnosti.

Psáno pro KONKURSNÍ NOVINY

 

 

 

  

 

České novinky1.eu