Proč nejsou inovátoři šťastní...?!?
Vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové, zdravím vás všechny z Prahy. Děkuji vám za možnost vystoupit na vaší konferenci.
Název mé přednášky je parafrází názvu knihy československého vědce, politika a disidenta profesora Zdeňka Mlynáře "Reformátoři nejsou šťastní. Korespondence s Michailem Gorbačovem", která vyšla v roce 1995 v Praze. Zdeněk Mlynář byl ideologem "socialismu s lidskou tváří" a předním představitelem reformní politiky Pražského jara. Československé reformy 60. let byly nakonec zmařeny invazí vojsk Varšavské smlouvy v duchu Brežněvovy doktríny "omezené suverenity" zemí - satelitů SSSR. Mimochodem, Gorbačov a Mlynář spolu v 50. letech studovali na právnické fakultě Lomonosovovy státní univerzity v Moskvě a byli spolubydlícími na koleji.
Dámy a pánové, dnes však nemám v úmyslu vyzdvihovat osobnosti, které vyvolávají velice různorodé emoce. Nebýt nešťastný nebo dokonce být do jisté míry smutný je údělem naprosté většiny reformátorů, inovátorů a zlepšovatelů bez ohledu na to, kam jejich reformy či inovace skutečně vedly nebo vedou. A nezáleží na tom, zda jde o politickou, sociální či socioekonomickou reformu, nebo o čistě technologickou inovaci. Rád bych se pokusil vysvětlit, proč tomu tak je...
Dovolte mi nejprve objasnit, co je podle mého názoru podstatou všech druhů změn. Musí to být proces zlepšování našeho prostředí pro naše životy obecně. Je to přeměna neužitečného v užitečné. Jako vhodný aktuální příklad bych rád uvedl recyklaci druhotných odpadů na nové materiály nebo nosiče energie. To se samozřejmě týká změn, které vycházejí z nás, které jsou součástí našich záměrů. Další úkol samozřejmě souvisí se změnami, které přicházejí zvenčí. Naším úkolem je především rozpoznat je a opět využít jejich energii ve svůj prospěch. České pověsti vyprávějí o knězi Prokopovi, který zápasil se samotným ďáblem, zkrotil jeho sílu a přinutil ho orat půdu. Je samozřejmé, že ne všechny vnější změny, které negativně ovlivňují existenci našich společenství nebo organizací, lze řešit tak chytře a úspěšně. Naopak, téměř vždy můžeme udělat mnohé pro to, abychom zajistili, že změny, které vymyslíme a provedeme, nepoškodí naše životní prostředí a nezmění tak užitečné v neužitečné.
Během svého téměř pětašedesátiletého života jsem zastával různé pozice a funkce na různých úrovních řízení ve veřejném i soukromém sektoru a naprostá většina z nich se týkala přípravy a realizace různých změn, reforem či inovací a řešení krizí, které postihly různé společnosti a organizace, včetně těch politických a ekonomických. Možná se mnou nebudete úplně souhlasit, ale když se ohlédnu za svou skromnou životní cestou, mohu s jistotou říci, že klíč k úspěchu či neúspěchu ve věci změny spočívá v míře znalosti toho, co chci změnit, včetně znalosti dynamiky reformované entity.
Jednoduše řečeno, není jen důležité vědět, jak, kam nebo k čemu chci dospět, ale je také velmi důležité vědět podrobně, kde jsem, co chci změnit, reformovat, kde inovovat. A také vědět, jakým směrem se mnou poznaná výchozí pozice pohybuje a s jakou setrvačností. Kam se pohybuje ledová kra nebo ledovec, na kterém stojím. V pozitivním i negativním smyslu nebo směru ve vztahu k mým záměrům. Až příliš často jsme svědky přesvědčení reformátorů, že našli příslovečný pevný bod, o němž snil už Archimedes
V neposlední řadě si musíme uvědomit, jaká je poptávka po této změně. Chtěl bych zdůraznit, že to, že lidé nebo lidé chtějí to či ono, nemůže být pro odpovědného člověka důvodem k inovacím nebo reformám. Naopak, tudy vede cesta přímo do pekel. Divoké emoce a revoluční nadšení mohou být špatnými rádci a zejména organizátory jakéhokoli procesu řízení.
Zároveň bychom však nikdy neměli zapomínat na výše zmíněnou skutečnost, že podstatou každé inovace a každé reformy by mělo být zpříjemnění našeho prostředí k životu. Jsou to vědecké a následně společenské a politické debaty a konference, podobné té naší, které mají určit, pro koho více a pro koho méně. Určit i toho nebo ty, kdož utrpí v procesu změny nevyhnutelnou škodu a zajistit, aby tato újma byla v maximálně možné míře urovnána..
Chtěl bych říci, že komplex řízení změn životního prostředí lze směle nazvat " managementem prostředí". Těmito otázkami se teoreticky i prakticky zabývám již desítky let a dospěl jsem k závěru, že nám chybí hluboké pochopení podstaty změn v našem prostředí. Možná máme dostatek špičkových odborníků, které můžeme umístit na konkrétní místo, abychom problémy související se změnami vyřešili. Chci tím však říci, že v povědomí veřejnosti, zejména mladých lidí a dětí, je tato problematika málo zakořeněná nebo rozšířená. Není pevnou součástí našeho myšlení o světě. Často jsme pouhými pozdě přijíždějícími a špatně vybavenými hasiči následků změn.
Myslím, že by bylo užitečné, aby školy vysvětlovaly prostředí existence jako sféru neustálých změn již od základního vzdělávání. Obraz, který dnes škola dětem nabízí o našem životním prostředí, je podle mého názoru příliš statický, neživý, ba téměř mrtvý. Naše prostředí lze nazvat "fraktálním fázovým prostorem vlastních změn". Naším úkolem je, jak tuto nejednoduchou definici přiblížit a vysvětlit ji různým vrstvám obyvatelstva podle profese, věku, vzdělání a jejich vlastních zájmů...
Dovolte mi, vážení kolegové, abych na závěr nastínil, co je podle mého názoru motorem změn a proměn ve společnostech, motorem všeobecného pohybu ve společnosti.
Jde o určité vzájemné napětí mezi legalitou a legitimitou, které je základním potenciálem a nerovnováhou, od níž se odvíjí proces změny v důsledku různých podnětů. Stručně řečeno, napětí mezi tím, co by mělo být, a tím, co je.
Reformátoři a inovátoři nejsou šťastní, protože až příliš často nerozumí tomu, co chtějí změnit. Ať už chtějí změnit normální nebo nějaký mimořádný, či dokonce výjimečný stav. Často je to proto, že jsou zmateni společenskou poptávkou a objednávkou. Mohou být šťastní i nešťastní, protože nevidí výsledky svých reforem. Někdy se diví, kam vedly cesty jejich reforem. Jak ty pozitivní, tak ty ostatní. To platí pro inovátory všeho druhu - politické, socioekonomické, náboženské i technické. Vztahuje se rovněž na Gorbačovovy a Mlynářovy reformy, na Perestrojku a Pražské jaro. To je důvod, proč oba svorně konstatují, že nejsou šťastní. Říkám to s nemalou dávkou pýchy po desítkách let od těchto událostí... Jak víte, po válce se každý cítí jako generál...
Kdybychom, vážení kolegové, hledali odpověď na otázku, jak vypadá skutečně dobrá změna, reforma nebo inovace, byly by to jistě ty, které přinášejí lidem minimum násilí a utrpení... Přejme si, abychom byli spolutvůrci takových změn a aby se nás a našich bližních ty ostatní dotýkaly co nejméně...
Děkuji vám za pozornost...