Průvodce EU po jejím vlastním úpadku

 

 

Průvodce EU po vlastním úpadku… I.

Vstupujeme do roku 2017 a dovolím si připomenout jen tak pro pořádek, že před půltisíciletím vystoupil Martin Luther ve Wittenbergu se svými články a uplyne tři sta let od narození Marie Terezie. Musím se přiznat, že ze všech adventních, vánočních a novoročních úvah o naší budoucnosti v tomto roce mne oslovila ta, která si pohrávala se srdečnými přáními všeho dobrého do roku 1917 v Rusku a jejich výsledky. Viděl jsem novoroční přání pro tento rok v ruštině, kde dvojice mladých lidí hledí s optimismem do rozzářeného okna se sklenkami šampaňského v rukách a měl jsem takový zvláštní svíravý pocit kolem žaludku. Je dobře, že neznáme své osudy a svou budoucnost, byť po tom mnozí toužíme a jsme za to schopni i leccos utratit. Dnes se svět jenom hemží věštci všeho druhu a věštby jsou na odbyt, ať již jsou jejich autoři kartářky, astrologové nebo nobelisté. Mé hluboké přesvědčení spočívá v tom, že budoucnost tvoříme my všichni právě tady a teď. Rád bych se v letošním pokračování svých úvah soustředil právě na to, co činíme kolem sebe tady a teď, že se nám zdá, že to s námi jde v rámci EU poněkud s kopce. Byl bych rád, aby bylo z mých textů patrné, že věřím, že evropská integrace je proces, který je nikoliv dobrý nebo špatný, ale že jde o proces, který může být tvůrčí, že může vytvářet nové možnosti pro život. Stejně tak jsem přesvědčen, že stávající způsob evropské integrace shledávám poněkud nešťastným. Dojdeme i k tomu, že jsem přesvědčen, že už samotný název evropská integrace zdá se mi poněkud nešťastným a zavádějícím.  

Titulek tohoto ročníku připomíná klasickou knihu Pavla Tigrida „Kapesní průvodce inteligentní ženy po jejím vlastním osudu“ a bez uzardění se přiznám, že jsem se jejím názvem při hledání nového názvu rubriky inspiroval. Trochu jsem ho zkrátil, ale rád bych zachoval podstatu Tigridova přístupu, kdy se snaží odpovědět na dilema mladé inteligentní dámy emigrovat či neemigrovat tím, že popisuje některé klíčové události z československých dějin. I u nás se v poslední době objevují hlasy volající po opuštění EU a dokonce existuje iniciativa „Czexit“. Věnoval jsem evropské integraci a jejímu vlivu na Českou republiku v uplynulých letech v KONKURSNÍCH NOVINÁCH hodně prostoru. Na konci tohoto ročníku se završí patnáct let mého pravidelného úsilí zprostředkovat čtenářům svůj pohled na měnící se svět kolem nás. Se změnami je nutně a přirozeně spojen i úpadek řady dosavadních jistot, které jsou reprezentovány určitou strukturou sociálně ekonomického prostředí. Svět se nemění zdaleka jen nenápadně, někdy je to skutečně nápadné až až… 

Rád bych v tomto roce provedl čtenáře po základních problémech, které přispívají k tomu, že stále více našich spoluobčanů přemýšlí o tom, zda by nebylo lepší z EU vystoupit. Především bych rád na samém začátku sdělil, že jsme lidé a za naše potíže a problémy si většinou můžeme sami, protože naprostá většina toho, co nám v životě vadí, je dílem člověka. Někdy dokonce i nás samotných. Za druhé pokládám za důležité sdělit, že jsem hluboce přesvědčen, že vše co člověk vytvořil, může také změnit - někdy dokonce k lepšímu. Lze to odstranit nebo zničit. Za třetí bych rád  vymezil některé pojmy, mezi kterými dochází k mimořádnému zmatení. Jsou to v našem kontextu  především pojmy Evropa, Evropská unie, Evropan, obyvatel Evropy, občan evropského státu, občan EU a v neposlední řadě jsou to výše uvedená evropská integrace a s ní pojem integrace EU. Nabízí se ovšem otázka, zda existuje a zda lze vůbec nějak popsat pojem „evropanství.“

Evropa je geograficky vnímána tradičně jako světadíl, který vznikl tak, že na něm žili ti, kteří objevili ostatní světadíly a tak jim přišlo logické i zeměpisně vymezit nějak ten, na kterém žijí a tvoří. Z dnešního pohledu se to zdá být překonané, protože Evropa je dokonce už i podle školních osnov spíše hustě osídlený poloostrov na západě Eurasie. Jména Evropa stejně jako Asie jsou prastará, ještě akkadská, a znamenají západ respektive východ slunce podle vnímaní starých civilizací Středního a Blízkého východu. Odtud se dostala do řečtiny a latiny. Početné pokusy vymezit zeměpisné hranice mezi Evropou a Asií na Kavkaze a na Urale jsou  nejlepším důkazem toho, že tam asi žádné skutečné hranice nebudou. Evropa tedy jako zeměpisný pojem ve smyslu světadílu tedy ztrácí pomalu smysl, zůstává tedy jako pojem civilizační, kulturní a politický. V žádném případě ovšem nelze Evropu personifikovat, snad mimo oblast mýtů a bájí. Nelze tvrdit, že Evropa něco chce, něco potřebuje, někoho nenávidí, miluje, podporuje…atd. atd. atd., tak jak jsme toho svědky v médiích a jak se často vyjadřují politici. Evropa není ovšem v žádném smyslu jednotná. Naopak, je krásná svou pestrostí a proměnlivostí.

EU je nadnárodní organizace, která sdružuje státy v západní části území Evropy. Její podoba a fungování jsou dány Lisabonskou smlouvou, která upravila základní smlouvu z Maastrichtu. Tragédie Lisabonské smlouvy spočívá v tom, že zavedla možnost majorizace menšiny, a proto se o některých věcech v EU raději nemluví, protože nikdo nechce být přehlasován. Konec konců, má v EU jakési slovo Evropská rada, což je shromáždění představitelů členských států, tzv. summit EU. Dále evropská komise, kde má každá členská země svého komisaře a do třetice Evropský parlament, kam volí občané EU své zástupce-europoslance. Vyplývá z toho, že EU může ve vztahu k nějakému partnerovi nebo procesu zaujmout jakési stanovisko, takže teoreticky je možné přijmout formulaci, že EU je toho názoru, že… Je to jev tak řídký, že je skoro zázračný podle Humeovy břitvy, ale stává se to. Pokud ovšem EU projeví nějaký názor, jde v drtivé většině případů o kompromis, který dokládá existenci groupthinku, tedy výsledku, který je daleko horší a nesmyslnější, než nejhorší a nejnesmyslnější názor, který vstoupil původně do diskuse. Další personifikace EU jsou ovšem podobně nesmyslné jako v případě Evropy. EU nic necítí, není zklamána, nadšena, nikam se nekloní… atd. atd. atd. EU tedy nemá s Evropou mnoho společného. Mantrou EU je jednotnost, Evropa je přirozeně pestrá. EU je lidský výtvor, bohužel minimálně ovlivněný realitou, zatímco Evropa je přírodní výtvor, bohužel, významně ovlivněný člověkem. Společné jim je, že obě mají vliv na životy Evropanů a především, že obě mají personální obsah, tedy, že jejich tvůrci jsou, byť v různé míře, lidé.

Ani EU jako systém ovšem nemůže fungovat bez lidského faktoru. Je třeba si uvědomit, že o půlmiliardě lidských bytostí žijících a snících v rámci EU rozhoduje jedna milióntina, asi tak pět stovek vyvolených. Je to promile z promile a konec konců i tato hrstka je tvrdě hierarchizována, takže můžeme hovořit o tom, že skutečný vliv má trvale deset, ale možná jen pět skutečných lídrů. Od nich se rozbíhají nitky ovládající bruselské mechanismy i národní vlády, takže Evropská rada i Evropský parlament připomínají spíše loutková divadla než setkání rozumných lidí. Výsledky vzcházející ze summitů a zasedání europarlamentů překonávají svou stupiditou jakákoliv očekávání či spíše obavy. 

Evropan či Evropané jsou pro výklad velmi složitými pojmy, poměrně úspěšně se vzpírající jakékoliv definici. Jsou to pouzí obyvatelé Evropy nebo dokonce i ti, kteří na jejím území z různých důvodů delší dobu jen pobývají?!? Je Evropan něco jako starousedlík nebo je to někdo, kdo má určitý pohled na svět?!? Jsem Evropanem vůbec já…?!? A proč…?!? Obecně přijatý názor, že Evropan je prostě obyvatel Evropy dnes v očích některých z nás neobstojí. Jedni by chtěli jako důkaz rodokmen a druzí za Evropany pokládají málem i ty, kteří se rozhodnou kdesi ve světě, že budou v Evropě žít. Nechci provádět žádné historické exkursy k invazi Hunů, Mongolů, Turků nebo stěhování národů či náboženským válkám nebo šílenství XX. století, a proto se dopustím pokusu o definici dnešního Evropana. Jsem přesvědčen, že opravdovým Evropanem je dnes ten, kdo se aktivně podílí na utváření prostředí v Evropě, a přitom respektuje zájmy druhých. Připouštím samozřejmě možnost Schumpeterovy „kreativní destrukce“, ale vylučuji úmyslné a samoúčelné ničení a zabíjení. Základními hodnotami by pro Evropany měly být mír, svobodná možnost volby a volný čas. Tyto hodnoty jsou základem prostředí, které by si měli Evropané pomáhat navzájem tvořit a chránit a ukazovat ostatním obyvatelům Země bez nároku na jeho univerzálnost. Žádný Evropan by už neměl komukoliv na naší planetě vnucovat jeho způsob života. Dovolím si upozornit, že jsem si tyto tři hodnoty určil sám, prostě proto, že mi přišly smysluplné a navzájem se doplňující a posilující.  Pátrání po hodnotových kořenech Evropy, čímž někdy před deseti lety strávili autoři pokusu o Ústavu Evropy spoustu času, když se nemohli dohodnout, zda jsou více antické, křesťanské nebo židovské, skončilo ve slepé uličce. Stejně tak nejsem přitahován donekonečna omílanými hodnotami liberální demokracie, volného trhu a individuálních svobod, které se často navzájem vylučují. Navíc si všichni vzpomínáme na časy, kdy základní hodnotou, smyslem i cílem celého procesu evropské integrace byl právě mír. Byla to zcela jiná organizace než dnes.

To, co je důležité pro Evropana i občana EU, je právě jednota práv a povinností. Jednota v tom smyslu, že není práv bez povinností a kde existuje povinnost, tam by mělo existovat i s ní spojené právo. Samotná instituce občana, ať již státu nebo EU, jakkoliv je samozřejmě spojena s konkrétní lidskou bytostí, je především komplexem práv a povinností. Nadstavbou jednoty práv a povinností by měly tvořit občanské ctnosti. Dnes žijeme v prapodivné iluzi absolutizace lidských práv, která jsou prý přirozeně dána každé lidské bytosti bez výhrad a bez jakýchkoliv souvisejících povinností. Je to iluze vysoce nebezpečná, která ve svém důsledku vede k extrémnímu individualismu a popírá nejen to, že člověk je tvor společenský, ale dokonce i existenci společnosti jako takové. Lidská práva mohou náležet jen člověku a ten nemůže být člověkem, aniž by žil v duálních vztazích k ostatním lidem, vůči kterým má povinnosti, spočívající v ochraně jejich práv. Pojmy občana EU a Evropana tedy nelze volně zaměňovat nejen jednoduše proto, že velká skupina Evropanů prostě není občany EU, protože žijí v státech, které nejsou členy EU a navíc spousta neobčanů EU žije i v členských zemích EU. Volná záměna za Evropany neměla být možná ani u samotných občanů členských zemí EU, protože bychom měli mít na paměti, že občan je více instituce a Evropan je více lidská bytost.

Pokud jde o samotnou evropskou integraci, pak je k dispozici podivuhodná definice, která říká, že evropská integrace je „proces vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy“. Toto politické, zákonodárné i ekonomické sbližování začalo brzy po druhé světové válce a znamená, že jednotlivé členské státy přenášejí některé své kompetence na společné instituce. Hlavními institucemi tohoto procesu jsou Evropská unie a Rada Evropy. Potenciálním opačným procesem k procesu evropské integrace je evropská desintegrace. Něco tak pozoruhodného nemohl vymyslet jen tak někdo a je na místě si připomenout nedávná slova profesora Miroslava Bárty, předního světového egyptologa, že se mu zdá, že ti, kteří formulují evropskou politiku, nepatří k nejbystřejším. Vytváření užšího svazku mezi národy Evropy je něco zcela nereálného a nerealizovatelného. Je to hloupé ze své podstaty stejně jako socialistické bratrství mezi národy. Takové úrovně vztahů prostě nejsou národy efektivně schopny. To už jsou lepší Svěrákovy verše pro děti: Národy, mějte se rády, rozeberte barikády, vydlážděte k sobě chodník, svět je náš rodinný podnik. Více smyslu pro realitu má i známý slogan Proletáři všech zemí spojte se, protože ten neoperuje s národem, ale obrací se k určitým lidem. Výsledek se dostavil, národy a národní státy prostě nebyly schopny od určitého okamžiku další integrace a ještě užších svazků a tak bruselské rozumbrady napadlo, že nejlepší bude národy rozpustit a národní státy nejprve zbavit suverenity a následně zrušit. Stejně tak je Bruselu nebezpečný lid a je třeba jeho existenci nejlépe vědecky vyvrátit.  Zde si dovolím podobenství, že jsme díky rozpadu SSSR unikli z pasti absolutizace kolektivizace a plánovitého hospodářství, abychom v EU upadli do pasti absolutizace individualismu a volného trhu. Je těžké hovořit o integraci tam, kde není co a koho integrovat. Představitelé EU hovoří o evropské integraci, ale ve skutečnosti dezintegrují a rozbíjejí vše, co by integrovat mohli. Kdybychom velezrádně připustili Gorbačovovu vizi Evropského domu, pak je skutečnost taková, že dnešní evropské elity melou a drtí cihly, kameny, dřevo a ostatní stavební prvky na prášek a snaží se postavit příslovečný hrad z písku bez vody.

Vážení a milí čtenáři, toto bylo první zastavení průvodce EU po jejím úpadku, které by se dalo nazvat podle filmového Švejkova legendárního výroku: Co blázníte, vždyť jsou tady lidi… Představitelé EU a jejich orgánů skutečně dokonale ignorují skutečnost, že jejich nikým nekontrolované  a silou prosazované fantasmagorie mají zničující dopad na životy skutečných, opravdových lidí. Lidé z Bruselu připomínají generály, kteří klidně obětují obě křídla i střed, jenom aby vstoupili do historie. Přitom mají pocit, že nám ukazují, jak se dělají dějiny ve velkém stylu, a diví se, že se neradujeme, když na nás stříkají jejich špínu. Pouhé zajišťování míru na evropském kontinentu, péče o svobodnou volbu a komplexní investice za hranicemi EU, které by přinášely nám všem dobré jméno, jsou nezajímavé. Velká Británie, srdce Commonwealthu, podivuhodného uskupení více než půl stovky subjektů, země s originálními zvláštními vztahy k USA, nemohla v EU zůstat. Ztratila by vše, co po druhé světové válce vykonala, aby se vyrovnala se ztrátou pozice světového impéria. Právě fungování řady jiných integračních procesu ve světě může být pro EU dobrým příkladem. Bohužel, v Bruselu si myslí, že co nejde silou, půjde ještě větší silou, protože podle euroelity pravda sedí na delším konci klacku.

  

Průvodce EU po vlastním úpadku… II.

Po minulém úvodním terminologickém exkursu na téma rozdílných významů pojmů spojených s  výrazy EU a Evropa zůstaneme i při druhém provázení Evropské unie po jejím vlastním úpadku v rovině jazykové. Budeme si všímat pojetí výrazů „evropská integrace“ nebo „proces evropské integrace“. Tentokrát bych nazval popisovaný kámen úrazu „takovým malým přeřeknutíčkem“. Kdo by snad neznal onen starý vtip, ve kterém jeden kamarád vysvětluje druhému, proč se vlastně po několika desítkách let náhle rozvedl, připomenu, že i zde šlo o „takové malinkaté přeřeknutíčko“. Dotyčný džentlmen se totiž jako po desítky let chtěl u snídaně obrátit na manželku s prosbou: „Nepodala bys mi marmeládu, miláčku…?!?“ a najednou sám sebe uslyšel, jak říká: „Ty krávo, zkazila jsi mi celý život…“ Rád bych předeslal, že zatímco v tomto vtipu je „malinkaté přeřeknutíčko“ postavené na poměrně rozdílných významech zcela různých sentencí, pak „malinkaté přeřeknutíčko“, o které jde  při výkladu pojmu evropská integrace, je postaveno na skoro identických slovech, ovšem, bohužel, s kardinálně odlišnými významy.

Pojem integrace má mnoho významů, ale obecně jde o komunikaci směřující k nějaké vyšší kvalitě koexistence, cesta k nalezení funkčního vyššího celku. Výsledkem má být zcela jistě určitá podoba vyšší míry jednoty a proces, který k tomu vede, se nazývá sjednocování. Jde o jednotu a sjednocování. Tyto pojmy se v myslích evropských elit poněkud zvrtly a byly nahrazeny pojmy  jednotnost a jednocení.

Než se budeme zabývat dotyčným malinkatým přeřeknutíčkem, které je symbolem velkých problémů, je na místě otázka, kdy k tomu celému asi začalo docházet. V KONKURSNÍCH NOVINÁCH v rubrice „Evropa a úpadek“ před deseti lety byla uvedena následující slova (psána kurzívou), která si jako jejich autor dovolím s odstupem dekády okomentovat.

Státy EU rovněž směřují ke svému obzoru danému neodvratným bodem zvratu, který rozhodne o tom, zda se budou dále spojovat nebo rozcházet. Tento „breaking point“ vidí všichni, i ti méně chápaví. Nejde vůbec o to, zda nastane či ne. Jde o to, že jedni se na něj těší, protože se jim budoucí integrace líbí, druzí se na něj těší s nadějí, že na něm něco vydělají a budoucnost je příliš nezajímá a třetí se ho bojí a všemožně se snaží postup skupiny zbrzdit. Bohužel europesimisté a eurooptimisté vedou otevřené spory a vzájemně se oslabují a tím předávají pomalu klíčové pozice těm, kteří se těší na onen bod zlomu, obzor, jako takový nikoliv proto, aby šli dál, ale proto, aby si na něm postavili DUTY FREE a mýto. A to je ze všeho ta nejhorší varianta.

Aktuálně můžeme konstatovat, že boj eurooptimistů a europesimistů zuří dál a jejich mocenské pozice už jsou dávno v rukách eurohokynářů. Brexit jejich pozice jen posílí, protože rozpoutá další spory o evropské vznešené cíle a hodnoty, za kterými se ze všeho nejlépe krade.  Programem eurohokynářů je sice existující, ale nefunkční EU, a tento program naplňují s neutuchajícím úsilím ve vlastním zájmu a v zájmu cizích velmocí, především USA, Ruska a Číny. Řešení jakýchkoliv problémů je obtěžuje a dobře je to vidět na uprchlické vlně. Je více než patrné, že se eurohokynáři propojují s organizovaným zločinem s jediným cílem-vydělat na uprchlické vlně a lidském neštěstí.

Evropská integrace je ryze neekonomický cíl pro korporaci s názvem Evropská unie. A je to cíl pro celek. Snaha o “paretovská“ řešení tohoto úkolu na základě možných ekonomických zisků a ztrát pro jednotlivé členské země je pokusem o kvadraturu kruhu nebo perpetuum mobile. Jestliže se jakýkoliv systém má překlopit do skutečné nové kvality a struktury, pak je poněkud protismyslné a anachronické kalkulovat s budoucími zisky a ztrátami jeho stávajících částí, protože ty už prostě v nové kvalitě a struktuře nebudou v současné podobě existovat.

Ke změně kvality nedošlo už jenom proto, že vedení EU je obsazeno právě eurohokynáři bez jakéhokoliv nadhledu a smyslu pro celek. Organizovat cokoliv, co jim nepřináší peníze, se jim příčí. Naopak v zájmu svém i cizí moci ničí vše, co by mohlo sloužit skutečné integraci. Ničí akceschopnost, identitu, různorodost, odstraňují vše, co se vymyká jakémusi šedému průměru. Nesjednocují, ale jednotí. 

Situace, ve které se nyní EU nachází, se podobá stavu, který byl… popsán jako „pohyb korporace kolem hranice chaosu“. Takový stav není dlouhodobě udržitelný zejména proto, že dochází k relativizaci hodnot a nouzi pravidel, kterými se korporace řídí, aniž by se vytvářely nebo dokonce mohly vytvářet pravidla nová…. To v praxi vytváří živelnou diskriminaci v evropských vztazích daleko účinněji, než na druhé straně stačí nejrůznější bruselské reglementy harmonizaci EU deklarovat nebo dokonce reálně vytvářet. A v kombinaci právních systémů se to projevuje zvláště bolestně. Tento stav se samozřejmě velice neblaze dotýká úpadkového práva a úpadku jako takového. Nejde pouze o to, že zatímco obchodní společnosti se „europeizují“, tak úpadkové právo se v tomto směru spíše stahuje do národních jurisdikcí. Nařízení 1347/2000 se stalo tak trochu legendárním „kůlem v plotě“. Daleko podstatnější je to, že se neutváří evropský standard společného nebo morálního pohledu na úpadek. Ten zůstal na lokální nebo skupinové úrovni a je v rámci EU velice roztříštěný. A protože platí, že dobrý zákon by měl být normativním výrazem širšího společenského konsensu, vypadá to tak, jak to vypadá.

S odstupem desetiletí nelze než konstatovat, že se popisovaný problém kolem úpadkového práva a Nařízení 1347/2000 stal v EU smutným standardem. Dnes prakticky v ničem a na nic nemáme evropský pohled, a pokud je nastolován a prosazován, tak je patrné, že je tak činěno s úmyslem zvýšit ke všemu společnému v EU odpor. Uprchlické kvóty, odzbrojování obyvatelstva, likvidace soukromí-to jsou jen některé smutné příklady. Když se většina Evropanů dozví, jaký je evropský přístup k nějaké problematice, mají pocit, že sami Evropany nejsou.

Často hovoříme o evropských hodnotách. V minulých pokračováních jsem o těchto hodnotách psal v kontextu se zněním Smlouvy o evropské ústavě a její první hlavy. Jsem přesvědčen o tom, že významnou evropskou hodnotou bylo vždy hledání, nalézání, rozumný pohyb v duchu poznání. V poslední době jako kdyby se zdálo, že Evropa místo poznání hledá zisk a pohybuje se tam, kde ho cítí ve větší míře. Bojím se toho, že je to cesta opravdu, ale opravdu špatným směrem. A jestli někdo tvrdí, že si za získané peníze může potom kdykoliv poznání koupit, tak se opravdu, ale opravdu hluboce mýlí….

Znovu je nutné konstatovat, že se neblahá tušení z jara roku 2007, týkající se uchvácení EU hokynáři a penězoměnci, se vyplnila měrou více než vrchovatou. Lze tedy říci, že chleba se začal zřejmě lámat tam, kde otcům zakladatelům evropské integrace, kteří byli přes veškeré možné výhrady nositeli mírového étosu, začal docházet s narůstajícím věkem dech. Dopustili se chyby spočívající v tom, že nehledali své nástupce, kteří by nesli dál pochodeň evropské integrace v duchu míru a dalších výrazných morálních imperativů, ale chtěli přijmout normu, která by již nedovolila cestu zpět. Tou normou se měla stát Evropská ústava. Najednou toho bylo společně s velkým rozšířením EU v roce 2004 a nastupujícím islámským terorismem trochu moc a další, především společenská a politická integrace se zadrhla, a to zabrzdilo i velkou hospodářskou integraci. To vše posadilo do křesla evropskou hokynářskou, příštipkářskou a veksláckou galerku či plotnu, která nám dnes otravuje každodenní osobní, rodinný i obecní život. Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly a otcové zakladatelé EU se ukázali jako prvotřídní dlaždiči. Zbývá podotknout, že autor těchto řádků by velice rád uváděl ve svém komentáři k vlastním, dekádu starým textům, že se tehdy hluboce mýlil. Zůstal sice eurooptimistou, ale stal se hlubokým a přesvědčeným EUskeptikem. 

Zpět k sjednocení a jednocení, tedy k našemu „malinkatému přeřeknutíčku“. Sjednocování znamená složitý, odborně, lidsky, společensky, politicky i časově náročný proces. Máme-li sjednocovat, musíme hledat možné společné rámce, ve kterých mohou kandidáti sjednocování fungovat, stejně jako hodnotové úběžníky, ke kterým se mohou vztahovat. Rámce i úběžníky by měly být v kvalifikovaně vedeném integračním procesu především motivující a nikoliv omezující nebo dokonce likvidační. Vše musí vycházet z toho, že pro moudrého sjednotitele spočívají pojmy rámce i úběžníku v pravděpodobnosti, že lze při jejich existenci ze známých událostí usuzovat na podobu průběhu věcí a dokonce na určité budoucí následky. Pro Brusel jsou pojmy rámec i úběžník blízké pojmu zákon v podobě neměnného pravidla, které teprve dává tomu všemu, co se podle něho řídí, smysl.

Ničeho, co by zavánělo zdravým rozumem nebo odborností, ovšem nejsme v EU svědky. Rámec se vymyslí někde ve slonovinových věžích Bruselu a potom se do něj všechny dotčené snaží euroelity doslova narvat. Pokud někde něco přebývá, neupraví se rámec, ale usekne se to. Přitom neustále posloucháme z Bruselu, že odpovědí na chyby EU je více ještě EU. Jako kdyby se z Bruselu ozývaly motivy legendárních Husákových slov z dubna 1969. Nech odpadne, čo je kolísavé, nech odpadne, čo je oportunistické, ale nech v tej strane zostane, čo je pevné, čo je charakterné, čo chce za tento národ zápasiť. Tak zněla slova, která předznamenala řádění prověrkových komisí, velké jednocení strany a společnosti a neštěstí pro statisíce lidí a jejich rodiny v tehdejším Československu. Obecně se o tomto období hovoří jako období normalizace. Stačí si dosadit pár euroslovíček a máme podstatu řady probruselských výlevů. Kdo nejde s námi, jde proti nám… a nedostane dotace, a také proletáři všech zemí spojte se… nebo sankce. Bruselské rámce mají ještě jednu vlastnost. Je jich moc a připomínají spíše hustou klec, takže opět platí, že „jako lvové bijem o mříže.“

S úběžníky je to podobné. Je hezké se k něčemu vztahovat a nechat se tím svým způsobem v životě vést. Píšu vést a nemyslím tím rozhodně vodit. Pokud se totiž máme nechat vést více úběžníky najednou, brzo zjistíme, že se nemůžeme ani pohnout. V našem trojrozměrném světě stačí přesně tři úběžníky, kterými se chceme dát najednou vést, abychom byli zcela paralyzování. Kolem nás není žádná mříž, žádná zeď a žádný řetěz, ale svoboda je pryč. Kolem nás i v nás jsou samé dobré úmysly, a my mezi nimi pomalu umíráme jako Buridanův osel. Do mysli se vkrádá představa skřivánků na niti, kteří se ještě trochu zmítají, ale nelétají a nezpívají.

Jak už bylo uvedeno, Brusel nás v rámci našeho „malinkého přeřeknutíčka“ s pomocí našich domácích pohůnků nesjednocuje, ale jednotí. Mnozí z nás si pamatují, co to znamená, někteří zahrádkáři tak činí doposud. Rostlinky vyrostou, povyrostou, ale nejsou stejně veliké a jsou nepravidelně rozmístěné. Nemají ten správný spon. Někdo určí, jak má záhon vypadat, a v duchu Husákových dubnových tezí musí vše, co se nehodí do přijatého rámce, pryč. Výsledkem je něco vyjednoceného, unifikovaného, jedině správného, podle předem přijatého vzoru, kadlubu, formy. Normalizace, nic skutečně živého, ani žádná pořádná dynamická figura, samá pevná forma. Snem jednotitelů je spíše KLDR než sjednocená Evropa, která využívá všech předností svých částí. Brusel vidí pevné řady, rozestupy, jediné výrazy, obraty na povel. Vzpomínám si na spokojené, ba hrdé pohledy zahrádkářů i zemědělců na záhony ředkviček, kedluben, salátu nebo pole řepy. Naprosté odstranění svobodné vůle, autentičnosti, vše podřízeno jedinému účelu, stát se co v největším objemu salátem nebo řepným cukrem. Lze si jen obtížně domýšlet, k čemu máme sloužit my, až projdeme procedurami eurojednotitelů, ale nic dobrého to pro nás, naše rodiny a obce nebude.

Už dnes zbavuje EU Evropu a Evropany jejich budoucnosti tím, že výrazně a usilovně směřuje k zamrznutí. Jsme obklopeni celou řadou legend, které jsou pevně svázány kauzalitou. Karel Marx se svým poněkud bystřejším sponzorem by s jejich historickým materialismem museli zaplakat štěstím, jak se kolem nás prosazují „zákony“ společenského vývoje a stávají se nedotknutelnými modlami. Jsou to ubohé uzlíčky fundamentalistických, zamrzlých, kauzálních pravd a často dokonce tautologií, které k nám přicházejí z Bruselu v rámci integračního procesu. Václav Havel kdysi napsal, že nejlepší myšlenka je ta, která ponechává vždy určitou skulinu pro možnost, že všechno je současně úplně jinak. Integrační proces by měl být spíše Auerbachovou figurou v nejlepším slova smyslu. Figura je symbolem proměn, reinterpretace smyslu minulosti, figura dokáže spojovat lidí i události. EU by měla být přes všechny možné pohledy konec konců živou proměnlivou organizací lidí a hlavně pro lidi.

Závěr tohoto pokračování věnuji klasickým myšlenkám o přírodě. Nejprve z Ovidia, autora věhlasného díla Proměny. Natura, to co se rodí, dává zrod podobám z jiných podob, též netrvá při ničem táž tvář, a věcí novitelka příroda stále v jiné předělává způsoby dřevní. Přidám něco z Lucretia a jeho díla O přírodě. Proto i praprvky věcí, tak tvrdím znova a znova, musí podobně všechny se lišit od sebe tvarem, neboť je příroda tvoří a nikoliv člověk svou rukou, jeden z nich maje za vzor a přesnou podobu jeho. Slova klasiků přímo ukazují, jak má vypadat integrace živých celků. Jednocení to rozhodně není. Zbývá poznámka, že Brusel  jednotí EU daleko hloupěji než zemědělec nebo zahrádkář, kteří jednotí podle těch rostlin, kterých je nejvíce a tvoří přirozený standard záhonu nebo pole v době jednocení. Brusel notoricky jednotí EU podle menšinových skupin a jevů a preferuje je proti většině.

Podruhé jsme se EU snažili ukázat, proč v současné době spěje k bezvýznamnosti. Evropská integrace je klíčovým procesem, který by měl EU charakterizovat jako projekt výhodný jejím součástem a hodný respektu partnerům ve světě. EU tento proces absolutně nezvládá a nahrazuje tvůrčí sjednocování většin a menšin normalizačním, mechanickým jednocením ve jménu menšin a nemravných prebend svých hokynářských politických a byrokratických elit.  

           

 Průvodce EU po vlastním úpadku III…

V tomto třetím pokračování se s EU na jakési naučné stezce, zabývající se příčinami jejího úpadku, zastavíme u stanoviště, které bude ukazovat neblahý přístup této nadnárodní organizace k problematice menšin. Pojem „menšina“ pro potřeby tohoto textu zahrnuje všechno, co v určitý okamžik nepřevládá. Nejde tedy “a priori“ jenom o menšiny národnostní nebo skupiny obecně vyjádřené počtem osob, který je menší než největší část nebo dohodnutá hranice majority. Může jít například o inovace, jako svého druhu menšinový názor, i když i ony jsou samozřejmě spjaty s osobnostním substrátem na počátku většinou jednohlavým.

EU zřetelně vykazuje určitou posedlost vyhledáváním, pojmenováváním a prosazováním stále nových a nových práv a povinností Zatímco nová práva jsou udělována především právě nejrůznějším menšinám, povinnosti naproti tomu jsou ukládány plošně většině, jednak proto, aby garantovaly nová práva menšin, jednak proto, aby ustanovovaly nový žádoucí způsob života. Tato naprostá nejednota práv a povinností u menšin a většin plus nerovnoměrná distribuce práv a povinností mezi menšiny a většiny, to jsou základy klíčových chyb, kterých se EU ve své politické i legislativní činnosti dopouští. Ve větší nebo menší souvislosti s tímto jednáním dochází k celé řádě dalších chyb a omylů, které jsou do značné míry příčinou jejího současného vleklého úpadku. Soustředíme se v tomto textu jen na několik z nich a vynecháme ty obecně známé, například tu, že distribuce povinností a práv probíhá v EU důsledně shora dolů, a to i přesto, že jedním ze základních principů výstavby EU je princip subsidiarity.

Problém je v tom, že i když je problém identifikovaný skutečně dole v životní praxi mezi lidmi a reálně doopravdy existuje, je jeho cesta k řešení vedena křovinami a džunglemi odborných názorů a politických handlů, takže ono řešení nakonec přichází pozdě a v podobě, kdy je v něm jen obtížně možné identifikovat vztah k původnímu problému. Párátko je smrkový les po mezirezortním připomínkovém řízení, říkávalo se v úřednických kuloárech v temných časech totality, ale dnešní praxe EU tuto alegorii, bohužel, daleko a daleko překonává. Nebudeme se také zabývat tím, jak se v hlavách byrokratů ve slonovinových věžích Bruselu jako „deus ex machina“ rodí nápady na zbytečné normování a ovlivňování všeho možného od banánu, přes rum a pomazánkové máslo až po správný jazyk, eurospeak, a nakonec zrůdné nápady na to, co se vlastně smí a nesmí říkat, a jak máme vychovávat vlastní děti.  

Základním nepochopením, které se prolíná nejen skrz naskrz EU, ale víceméně celou západní kulturou nebo euroatlantickou civilizací, je nepochopení a zároveň pozapomnění toho, jak vlastně vzniká právo. Nemyslím tím teď právo jako soubor pravidel nebo dokonce zákonů, tedy legislativu, myslím právo jako nějaký individuální nebo skupinový nárok na nějaké konkrétní jednání, společenské postavení, věc či statek. Především jde o to, že máme pocit samozřejmosti našich práv, že svá práva odněkud či od někoho dostáváme, že je někdo garantuje, že tu jsou tak nějak odedávna a nejlépe navěky. K tomu přispívá v určitých obdobích i názor vládnoucí skupiny, že ona už určitá práva vybojovala, a to nejlépe jednou provždy, a že její následovníci se již tímto vyhraným zápasem nemusejí zabývat a nemusejí jím projít. Je to zejména proto, že vládci dobře vědí, že takový zápas by se dříve nebo později obrátil proti jim samotným.

Proto jsme tak překvapeni a rozhořčeni, když se nám někdo pokusí více nebo méně úspěšně nějaká naše práva odejmout. Pokřikujeme a hledáme toho, kdo nám je vrátí, oslovujeme domnělé garanty našich práv a ono nikde nic a nikde nikdo. Neslyšíme nic nebo maximálně tichý potutelný smích. Některá práva možná lze po předcích či předchůdcích zdědit, ale jenom ta k věcem movitým a nemovitým, a to ještě jenom někde a určitým způsobem. Práva obecně zdědit ani jinak od jiného získat nelze, ale je nutné je vlastními silami neustále obnovovat, což je předmětem neustálých střetů. Bez tohoto obnovování nelze zdědit svobodu, spravedlnost, bezpečnost nebo vlast, jakkoliv nám v dědictví danou.

Práva jednotlivce nebo skupiny existují jenom tam, kde je podstatná část společnosti ochotna taková práva garantovat, vnímat jejich existenci jako důležitou a mít za svou povinnost je chránit. Při jiných vztazích společnosti k individuálním nebo skupinovým společenským právům, například při strachu nebo lhostejnosti, může sice také jít o úspěšné uplatnění nároku jednotlivce nebo skupiny, ale jde o bezpráví a nespravedlnost. Slova o jednotě práv a povinností zná většina z nás ze školy nebo z rodiny, ale když je máme uplatňovat při posuzování občanských nebo dokonce lidských práv, tak začínají problémy. Od práva na život, přes právo na hledání štěstí a lepší život,  přes volební právo, až k právu na to chodit na záchod, na jaký uznám za vhodné, pokud pro mě, jako pro toho, který neví, kdo jsem, nevybudují záchody neutrální povahy - vždycky jde o to, že tato práva musí být vybojována, uznána a udržována. Naše individuální či skupinová práva jen takto mohou vstoupit mezi povinnosti druhých je obhajovat, a to právě v té míře, v jaké jsou společností pokládána a uznána za práva všeobecná.

Svět kolem nás je plný údivu nad tím, že již něco neplatí, že si od nás někdo bere něco, co by si dříve brát netroufnul. Příkladů je bezpočet. Brexit, separatismus ve Skotsku, v Katalánsku, Baskicku, Belgii, Faerských ostrovech a na Donbasu. Klasickým příkladem je konzumace místních práv migranty, kteří je ani nevybojovali ani neudržovali a uznávají je jen v omezené míře pro sebe bez pocitu jakékoliv povinnosti. Na místo údivu je nutné se zamyslet nad tím, zda jsme o svá práva v minulosti dostatečně usilovali, zda jsme je dostatečně udržovali a sami mezi sebou je uznávali, nebo jsme se spokojili s tím, že byla kdysi kýmsi vybojována a odhlasována a jsou kdesi stále zapsána. V českých pověstech je tato figura uplatněna v pověsti o Kozinovi a Lomikarovi. Rovněž známá revoluční píseň o Sokolících na Strahovských hradbách popisuje matku Čechii, jak v potu tváře vyorává na Bílé hoře naše stará práva od nepřátel tam zašlapaná, zatímco Sokolíci přihlížejí v sevřených řadách. Nakonec je ovšem zpocené a uštvané matce dána možnost na Sokola o pomoc zavolat, aniž by bylo řečeno, jestli se na Strahově pohne byť jenom pírko, natož sevřené divácké řady…

Pojem „univerzální lidská práva“ je v tomto světle společnosti a životu nebezpečný žvást, protože svádí právě k uspokojení ze status quo a rezignaci na jejich obnovu a novou kvalitu i kvantitu jejich uznání. Tato rigidita v přístupu západní kultury k vlastnímu, velice nedokonalému osvíceneckému konstruktu a jeho prosazování jako univerzálního modelu vede nejen k nedorozumění, ale i k násilí a v neposlední řádě k válkám. Dnes se začínají ozývat hlasy některých antropologů, že lidská přirozenost v rámci nesmírné pestrosti sociálního chování člověka neexistuje a tudíž je pochybné, zda existují přirozená lidská práva z takové přirozenosti vyplývající. Jistě nelze západní civilizaci bránit, aby ustanovila, rozvíjela, obnovovala a uznávala svůj koncept lidských práv, ale zároveň nemá žádné právo vnucovat tento koncept jiným kulturám, než tak, že jej prezentuje jako vlastní způsob přístupu k dané problematice a jako alternativu k přístupům jiných kultur. Stejně se má chovat k jiným koncepcím, vnímat je jako alternativy a v rámci tohoto poznání se zabývat konceptem vlastním.

Když hovoříme o lidských právech, nemůžeme se totiž vyhnout tomu, abychom si pojmenovali, kdo je v jejich kontextu člověkem. Tím je ten jednotlivec druhu Homo sapiens, který si je vědom právě jednoty práv a povinností obecně i ve svém případě v tom smyslu, že jeho práva a jeho uznání vyplývá z jeho povinnosti chránit a uznávat práva druhých a naopak, že jeho povinnosti nemohou existovat bez toho, že by z nich nevyplývala jeho práva a jeho uznání. Kupříkladu, jak kdysi napsali obyvatelé britských kolonií, „již žádné daně bez zastoupení“. Může se snadno stát a také se to stává, že se obnova a uznání i tak základního práva, jako je právo na život, nějak vytratí a pak dochází ke genocidám. Připomenu genocidu amerických Indiánů migranty všeho druhu, evropských Židů, Slovanů a dalších národů Němci, Arménů Turky, asijských Číňanů a Korejců Japonci nebo afrických Tutsijú sousedními Hutuy, tedy jen ty největší hrůzy za posledních pár osvícených století.

Někteří autoři, kteří se zabývají etapami v dějinách lidstva, uvádějí, že po držitelích půdy a následně po držitelích kapitálu se na výsluní moci dostávají právě držitelé práv. Můžeme k tomu mít řadu poznámek i námitek, ale něco na tom být může, stejně jako na tom, že práva jsou v současné době jedním z hlavních zdrojů bohatství. To, co je nesporné, je skutečnost, že stále častěji slyšíme, že někdo kolem nás má na cosi právo. Zároveň se podobným tempem vytrácí z diskuse pojem „musím něco udělat“ ve smyslu „mám povinnost“, která je pro mne důležitá jinak, než účelově, jako zdroj odměny nebo naopak sankce. Nemám tím na mysli přímo čestnou povinnost, ta už je dnes obecně prakticky v kategorii sci-fi, ale povinnost, která ze mne činí platného člena společnosti, jinak, než že z mé práce dostává stát daně. Přesto bychom měli Bruselu dokázat říci, že chápeme svou jednotu práv a povinností jinak než jako promyšlený soubor nejvyšších bruselských instrukcí a nařízení. Jednoduše jde o to, že náš pocit svobody leží  obecně mezi polohami: nemuset dělat všechno, co dělat můžu, a nemuset dělat nic, co dělat nechci. Nicméně jsme obecně připraveni přijmout povinnosti, pokud budou zdrojem práv. Stejně tak práva přijmeme nebo uznáme jiným, pokud bude řečeno, jaké povinnosti jsou s těmito právy spojeny. Obojí, práva i povinnosti, pokud jsou nařízena shora, pak musíme mít možnost přijmout skutečně za svá. Nic z toho se v EU neděje a naše pocity bruselské tvůrce byrokratických nařízení doopravdy vůbec nezajímají.

Byrokratizaci demokracie v EU budeme věnovat jedno z příštích zastaveni naší naučné stezky po příčinách úpadku EU. Poznamenám jenom, že byrokratizace demokratického systému v EU, který je skutečně z hlediska demokracie minimalistický, ale i v rozvinutých demokraciích členských zemí, dosáhl takového stupně, že byrokracie lidem přestává umožňovat jednat svobodně ve zcela základních životních záležitostech. Do neustále se rozšiřující sítě zákonů, vyhlášek a kontrol spadá stále větší část našeho života od rodinného života, přes podnikání až k nakládání s osobním majetkem. Stabilita demokratického systému, kterou se snaží byrokracie zabezpečit se stále ostřeji a intenzivněji obrací proti demokratickému systému samotnému. Podobně si na podstatné části zbytku svobodného života, ponechaného veřejnou byrokracií lidem, vedou jako nájezdníci soukromé korporace, které zbavují lidi největšího bohatství, volného času, tím, že volný čas a jeho organizaci učinily obchodní komoditou a tím ho prakticky zbavily své podstaty. Mimochodem, podobně to dělají církve s bohatstvím daru víry. Když nelze svobodně věřit, myslet a tvořit, vychovávat děti a žít pro svou rodinu a svůj volný čas, když je stále větší skupině lidí dáváno jasně najevo, že jejich práce je zbytečná, pak začíná docházet k tomu, že se společnost v EU i v jejích členských zemích začíná dělit na dvě velké skupiny na „participující“ neboli „zúčastněné“ a na „vyloučené“. Tito vyloučení zcela legitimně ztrácejí ochotu bránit stávající podobu demokracie, protože s ní spojují ztrátu svobody, životní perspektivy a vlastní identity. Někteří z nich ještě brání civilizační benefity, které systém přináší, ale jejich podstatu už dávno pustili z hlavy a ponechali ji svému osudu.

Na tomto místě se dostáváme k praktickému dopadu zmatené distribuce práv a povinností v EU mezi většiny a menšiny při  absenci jejich vzájemné jednoty. Jde o katalyzátor zrychleného růstu počtu těch, kteří se cítí být v EU vyloučenými. Tragickým omylem a chybou EU je to, že tuto menšinu, jako jednu z mála nevnímá a dá se říci, že ji nejen ignoruje, ale dokonce její existenci popírá a ty, kteří si popisují, označuje za zrádce nehodné dotací a členství. Mluví o nepřátelských dezinformačních webech, informační nebo hybridní válce, obviňuje Rusko a Čínu, ale holou skutečnost si připustit neumí. Počet vyloučených rychle roste, tragická distribuce práv a povinností v EU v souvislosti s migrační vlnou způsobila, že už nelze hovořit o čisté menšině a pouhou otázkou času, kdy se vyloučení stanou menšinou. Zdá se, že to bude hloupý postoj EU k brexitu, Rusku, Čině, Blízkému Východu a v neposlední řadě k dění v USA, co přinese další významný nárůst vyloučených a před námi bude stát otázka, jak vyloučení naloží se svou nově nabytou pozicí většiny. Může jednat demokraticky, usilovat o zjednodušení složitých byrokratických vazeb, ve kterých jako v pavoučí síti uvízla a umírá nejen evropské společnost, ale i jednotlivé rodiny a lidé, nicméně výsledkem bude v nejlepším případě prosazování autoritářských prvků a nahrazování konzulátů principáty bez jakékoliv záruky zpětné nápravy. Většina vyloučených může rovněž vyvolat novou občanskou válku, která se propojí všechny neřešené a stále narůstající rozpory v EU a jejím sousedství, kde strany „čekají na výstřel“, podobně jako tomu bylo před první světovou válkou a konec konců i před válkou třicetiletou. Dojde k významnému zjednodušení současného stavu a lidé a jejich rodiny, sice za cenu ohromných obětí, začnou opět normálně žít bez byrokratické kurately, na kterou budou mnozí možná se slzou v oku vzpomínat, ale bude už opravdu pozdě. Spoustu věcí bude třeba znovu vybojovat, vytvořit a uznat.

Nejtragičtější roli bude ovšem sehrávat stále menší menšina zúčastněných, která bude bojovat za status quo. Kromě toho, že se historicky znemožní a zesměšní, jí nezbývá nic jiného než rozpoutat válku proti většině vyloučených, proti vlastním lidem. A to je to, oč tu běží. Válka nebo mír. Mír mezi většinami a menšinami je v rukách a myslích nás všech…

 

Průvodce EU po vlastním úpadku…IV.

Toto pokračování našeho Průvodce vzniká ve dnech, kdy se v Římě sešel mimořádný summit EU u příležitosti 60. výročí uzavření tzv. Římských smluv, tedy smluv o Evropských společenstvích, které jsou přirozeně pokládány za jeden ze základních kamenů současné Evropské unie. Druhou aktuální událostí v životě EU je historicky první odchod členské země mimo EU. Velká Británie aktivovala čtyři dny po římském summitu článek 50 Lisabonské smlouvy. Je to příležitost k dalšímu zastavení na naší naučné stezce po současném úpadku EU, protože právě mimořádný summit měl přijmout Deklaraci, na základě které by se měl tento neblahý úpadkový trend v EU zastavit a obrátit. Oficiálně zahájený brexit tento úpadek vzápětí s plnou naléhavostí připomněl. V tomto a příštím textu se pokusíme reflektovat tyto dvě události v životě EU a poukázat na jejich příkladu, proč je dnes EU tam, kde je.

Jakkoliv je to v dlouhé historii této rubriky v KONKURSNÍCH NOVINÁCH neobvyklé, dovolím si zde citovat a komentovat autentický text podepsaný 25. března 2017 v Římě. Pokládám ho v kontextu současné situace v EU za velice nešťastný, dokonce by ho někdo mohl pokládat za provokaci, podobně jako když nedávno obyvatelům Litomyšle, z nichž mnozí jsou stále více znechuceni sochou ministra kultury Zdeňka Nejedlého, přišel do poštovních schránek leták s heslem: „Miluji Zdeňka Nejedlého!“ Nic není více vzdáleno potřebám občanů EU než níže uvedený soubor těch nejošuntělejších a nejprofláknutějších frází. Je to špatná a nekvalitní práce, a když si k tomu lidé připočtou to hrané nadšení a zdůrazňování toho, jak se lídři v palácích a pod dohledem vrtulníků nadřeli, než něco takového geniálního vzniklo a oni to mohli v potu tváře podepsat, tak mají mnozí z nás pocit, že se nás někdo snaží vyprovokovat k nepředloženým činům.

Připomenu, že níže uvedený a komentovaný text byl zpracován během půlročního vyčerpávajícího úsilí poté, co se na jeho zpracování dohodli lídři zemí EU na jiné neformální schůzce v Bratislavě 16. září. Odkaz na jeho průběh a text nazvaný Bratislavský plán zde: http://www.consilium.europa.eu/cs/meetings/european-council/2016/09/16-informal-meeting/ Po více než půlroce se jeden text proměnil v druhý, aniž by ten druhý obsahoval jakýkoliv posun, odrážel jakoukoliv změnu poznání nebo jakoukoliv vykonanou práci. Zdá se neuvěřitelné, že se někdo může v tak kritické situaci, která ohrožuje budoucnost půlmiliardy lidí, chovat takto nezodpovědně a jenom prostě přepsat jeden blábol do trochu jiného kabátku.

Prosím laskavého čtenáře, aby sám posoudil, nehledě na mé poznámky, kvalitu římského textu a případně si jej srovnal s textem bratislavským.

My, vedoucí představitelé 27 členských států a orgánů EU, jsme hrdi na úspěchy Evropské unie: budování evropské jednoty je odvážným a prozíravým počinem. Před šedesáti lety, kdy jsme se vzpamatovávali z tragédie dvou světových válek, jsme se rozhodli spojit své síly a z trosek náš kontinent znovu vybudovat. Vytvořili jsme jedinečnou Unii se společnými orgány a pevnými hodnotami, společenství míru, svobody, demokracie, lidských práv a právního státu, významnou hospodářskou velmoc s nebývalou úrovní sociální ochrany a sociálního zabezpečení.

Zde si dovolím si poznámku, že ti lídři, kteří prohlášení podepsali, nikdy nic nevytvořili a tím méně „jedinečnou Unii“. Ten plurál zahrnující vše do jejich společného díla, je známkou hlouposti, nadutosti a špatného vkusu. Kdyby to udělal starosta na vsi, tak by se mu lidé vysmáli a popřípadě by mu hospodský plivnul do piva. Židé by řekli prostě „chucpe.“

Evropská jednota byla zprvu snem hrstky, stala se však nadějí mnohých. Evropa se poté opět sjednotila. Dnes jsme jednotní a silnější: stovky milionů lidí napříč Evropou využívají výhod plynoucích z toho, že žijí v rozšířené Unii, která překonala staré rozpory.

Jde o zjevnou lež, nešlo o žádný romantický sen nějaké hrstky, ale o mocenský plán USA na uspořádání Západní Evropy, které by mu usnadnilo její ovládání a odbyt jejich hospodářských přebytků a posléze dluhů. 

Evropská unie je vystavena nebývalým globálním, ale i domácím výzvám: regionální konflikty, terorismus, sílící migrační tlaky, protekcionismus a sociální a ekonomické nerovnosti. Jsme odhodláni společně řešit výzvy rychle se měnícího světa a zajistit našim občanům bezpečnost a nabídnout jim nové příležitosti.

Poslouchat o neustálých výzvách začíná být únavné. Výraz „čelit výzvě“ odkazuje k tradici aristokratů, gentlemanů a všech mužů cti, kteří jsouce vyzváni, konali jak jim stav a povinnost kázaly. Je patrné, že dnešním lídrům EU slova jako povinnost nebo čest nic neříkají a pokládají za dostatečné, že jejich spin doktoři výzvu nějak obmyslně pojmenují a k tomu připíší nesmyslný text, který nutně obsahuje slova „odhodláni“, „řešit“ a „konstruktivní.“ Pokud se týká výzvy, kterou představuje brexit, pak jsou z EU nejsilněji slyšet hlasy, že to Británii nesmí projít, že na tom musí být Británie po brexitu hůře než před ním. Podobné hlasy se prosazují i při skutečném formování vyjednávací pozice EU, tak říkajíc mimo záznam, ale sem tam uniknou i na veřejnost.

Evropskou unii učiníme silnější a odolnější prostřednictvím ještě větší jednoty a vzájemné solidarity a dodržováním společných pravidel. Jednota je nezbytností i naší svobodnou volbou. Pokud bychom jednali jen každý za sebe, zatlačí nás dynamika světového vývoje do pozadí. Společně však máme šanci tuto dynamiku ovlivňovat a hájit naše společné zájmy a hodnoty. Budeme postupovat společně, v případě potřeby různým tempem a s různou intenzitou, avšak stejně jako dříve budeme kráčet stejným směrem, v souladu se Smlouvami, přičemž další země budou mít i nadále možnost připojit se později. Naše Unie je jednotná a nerozdělitelná.

Tomu, že EU má trvalý zmatek v pojmu „jednota“ jsme věnovali celé jedno letošní pokračování naší rubriky. Přesto myšlenka, že více jednoty, tedy méně svobody, je nezbytností i naší svobodnou volbou, je opravdu mimořádně zavádějící a nebezpečná. Teze, že odpovědí ne nějaký deficit čehokoliv je vice čehokoliv, je v EU již tradiční a mentální úrovní připomíná známou poučku, platnou při řadě oprav v méně technicky zdatných domácnostech a rovněž na Apollu 13, totiž, že odpovědí na nedostatek lepicí pásky je více lepicí pásky.

V nadcházejících deseti letech chceme Unii, která je bezpečná a dobře chráněná, prosperující, konkurenceschopná, udržitelná a sociálně odpovědná, Unii, která je odhodlána a schopna hrát klíčovou úlohu ve světě a ovlivňovat vývoj globalizace. Chceme Unii, která občanům skýtá nové příležitosti ke kulturnímu a společenskému rozvoji a hospodářskému růstu. Chceme Unii, která zůstává otevřená těm evropským zemím, které uznávají naše hodnoty a zavazují se k jejich podpoře.

Vzpomínám si na Lisabonskou strategii z roku 2000, která nás měla učinit konkurenceschopnými někde kolem roku 2010, takže jsme na to měli také asi dekádu. Od počátku existovaly pochybnosti, jestli je to cesta správným směrem, ale odpověď byla standardní. Jedinou odpovědí na nedostatky Lisabonské strategie však bylo více Lisabonské strategie. Naštěstí přišla jakási krize, která dala na Lisabonskou strategii zapomenout a její občasné připomenutí je bráno jako nevkus a faux pas podobné tomu, jako když se u oběda mluví o pitvě.

V tomto čase změn a s ohledem na obavy našich občanů se zavazujeme k naplňování Římské agendy a k práci na dosažení těchto cílů:

1. Bezpečná a chráněná Evropa: Unie, v níž se všichni občané cítí bezpečně a mohou se volně pohybovat, jejíž vnější hranice jsou zabezpečeny, jejíž migrační politika je účinná, odpovědná a udržitelná a je v souladu s mezinárodními normami; Evropa odhodlaná bojovat proti terorismu a organizované trestné činnosti.

Tento bod je přímým výsměchem všem obětem terorismu a násilí i jejich pozůstalým. Politické elity EU jednoznačně razí názor, že právě oběti násilí jsou vinny tím, že nechápou oprávněné potřeby migrantů a zraňují pocity muslimů. Je zcela vyloučeno, aby elity s tímto smýšlením jakkoliv chránily vnější hranice EU a zvládaly migraci. I kdyby změnily své smýšlení, což je nepravděpodobné, nebo byly nahrazeny, což je podobně nepravděpodobné, tak EU nemá k dosažení podobných cílů žádné technické ani mocenské prostředky.

2. Prosperující a dlouhodobě životaschopná Evropa: Unie, která vytváří růst a pracovní místa; Unie, v níž silný, propojený a rozvíjející se jednotný trh, zohledňující technologické změny, a stabilní a dále posilovaná jednotná měna otevírají cesty pro růst, soudržnost, konkurenceschopnost, inovace a obchod, zejména malým a středním podnikům; Unie prosazující trvalý a trvale udržitelný růst prostřednictvím investic, strukturálních reforem a usilující o dokončení hospodářské a měnové unie; Unie, v níž se ekonomiky sbližují; Unie, která se vyznačuje zabezpečenou a cenově dostupnou energií a čistým a bezpečným životním prostředím.

Celé to připomíná starý přestavbový vtip, kdy sojka radí zajíci, který se zoufale snaží najít unik před liškou na břehu rozvodněného potoka, že se má stát rybkou, přeplavat na druhý břeh, tam se proměnit opět v zajíce a utéct. Na otázku, jak že to má zajíc udělat, se ubohý ušák dozví, že směrnici obdržel a realizace je jeho věc. Na prosté otázky, kdo, co, jak a do kdy nemá Unie tradičně ani náznak reakce, ale dává ostentativně najevo, že odpovědi na podobné otázky jsou hluboko pod její úroveň.

1. 3.      Sociální Evropa: Unie, která na základě udržitelného růstu prosazuje pokrok v hospodářské i sociální oblasti, stejně jako soudržnost a konvergenci a zároveň dohlíží na dodržování integrity vnitřního trhu; Unie, která bere v potaz různorodost vnitrostátních systémů a zohledňuje klíčovou úlohu sociálních partnerů; Unie, která prosazuje rovnost mezi ženami a muži, jakož i práva a rovné příležitosti pro všechny; Unie, která bojuje proti nezaměstnanosti, diskriminaci, sociálnímu vyloučení a chudobě; Unie, kde mladí lidé dostávají nejlepší vzdělání a odbornou přípravu a mohou studovat a nalézat uplatnění po celém kontinentu; Unie, která chrání naše kulturní dědictví a propaguje kulturní rozmanitost.

 

Bez komentáře, platí to co výše…

 

4. Silnější Evropa ve světě: Unie, která stávající partnerství dále rozvíjí, nová buduje a která ve svém bezprostředním sousedství na východ i na jih, ale také na Blízkém východě a napříč Afrikou i celým světem prosazuje stabilitu a prosperitu; Unie, která je připravena přijmout další závazky a být nápomocna při utváření konkurenceschopnějšího a integrovanějšího obranného průmyslu; Unie, která je odhodlána posílit svou společnou bezpečnost a obranu, a to i díky spolupráci a doplňkovosti činností s Organizací Severoatlantické smlouvy při zohlednění situace jednotlivých členských států a jejich právních závazků; Unie, která se angažuje v Organizaci spojených národů a hájí mnohostranný systém založený na pravidlech, je hrdá na své hodnoty a chrání své obyvatele, prosazuje volný a spravedlivý obchod a konstruktivní celosvětovou politiku v oblasti klimatu.

            Bez komentáře, platí totéž…

Budeme usilovat o naplnění těchto cílů, jsouce pevně přesvědčeni o tom, že budoucnost Evropy máme ve svých rukou a že k dosažení našich cílů je Evropská unie tím nejlepším prostředkem. Zavazujeme se naslouchat obavám vyjadřovaným našimi občany a reagovat na ně a budeme v kontaktu s našimi vnitrostátními parlamenty. Budeme spolupracovat na úrovni, na níž je možno dosáhnout skutečné změny k lepšímu, ať již to bude úroveň Evropské unie, vnitrostátní, regionální nebo místní, v duchu důvěry a loajální spolupráce, a to jak mezi členskými státy navzájem, tak i mezi nimi a orgány EU, v souladu se zásadou subsidiarity. Budeme pamatovat na zajištění nezbytného prostoru na různých úrovních v zájmu posílení potenciálu Evropy z hlediska inovací a růstu. Chceme, aby Unie v různých otázkách postupovala úměrně jejich velikosti a významu – u otázek velkých razantně, u otázek malých naopak zdrženlivě. Budeme prosazovat demokratický, účinný a transparentní rozhodovací proces a lepší naplňování stanovených cílů.

Prosím pomalu a pozorně přečíst tuto těžko uvěřitelnou změť slov bez jakéhokoliv významu, kromě zaplnění jednoho odstavce. Jediné, co je na tom strašné, je přesvědčení lídrů, mají ve svých rukou budoucnost Evropy. Snad mají v rukách osud EU, ale s Evropou to ani nehne…

Jakožto vedoucí představitelé, spolupracující v rámci Evropské rady i mezi našimi orgány, zajistíme naplňování této agendy, aby se stala realitou zítřka. Spojili jsme své síly, abychom dosáhli změny k lepšímu. Evropa je naší společnou budoucností.

Jediné, co je na tomto odstavci hluboce uklidňující, je dlouhodobá, prověřená, do očí bijící neschopnost signatářů zajistit cokoliv a dosáhnout čehokoliv, kromě pravidelných dopravních kolapsů v různých městech, kam se rozhodnou zavítat, konzumace několika recepcí a pózování na společnou fotečku. 

Jako kabinetní ukázkou toho, kde podobné velkohubé formulace ze summitů končí, posloužím osobním zážitkem z diskuse organizované v Evropském domě na téma Současné proměny Evropy a světa. Na úvod jsme se dozvěděli, proč tentokrát byl začátek setkání a nástup do sálu Evropského domu daleko organizovanější než tomu bylo dosud zvykem. Šlo o bezpečnostní opatření, protože se stalo, že nás minule bylo moc a v sále někteří stáli a jiní dokonce seděli na okenních parapetech, což je prý z pozice Evropského domu obtížně přijatelné. Do sálu bude tedy vpuštěno jen 65 osob a najednou. Dále jsme byli upozorněni, že nebude žádné občerstvení, protože z bezpečnostních důvodů nesmí být při  účasti vyšší než 40 osob podávány teplé nápoje. Organizátoři tak ušetřili obolus, který vydávali na kávu a čaj. Do třetice jsme se dozvěděli, že z bezpečnostních důvodů už budou pro případné popíjení vody k dispozici jenom plastové kelímky, protože sklo je zřejmě příliš rizikový faktor.

Problém je v tom, že máme se svými setkáními a diskusemi možnost ze „sekuritizovaného“ Evropského domu odejít jinam. Ale kam máme jít jako Evropané, o jejichž dobro a nejvlastnější zájmy pečuje zmatená EU…?!?

 

Průvodce EU po jejím úpadku… V.

V minulém pokračování zazněl příslib, že tento text bude věnován další zvláštní, časově opět aktuální, zastávce na naučné stezce po důležitých faktorech a momentech úpadku nadnárodní instituce, známé jako Evropská Unie. Tímto zastavením bude tentokrát způsob zahájení jednání a vyjednávání podoby odchodu Velké Británie z EU. Je trvalou ambicí těchto textů, aby upozorňovaly korektně toliko na chyby a omyly vlastní strany a nebyly podřízeny nějakému stávajícímu nebo budoucímu účelu. Budiž proto jasně řečeno, že způsob a podoba vyjednávání budou testovány toliko vůči přirozenému požadavku, aby došlo ke kulturnímu rozchodu, který sám o sobě nezpůsobí více škody než užitku. Nicméně v tomto textu se nevyhneme několika komentářům vztahujícím se k situaci ve Velké Británii a jejímu možnému vývoji, protože bez nich by byl text prostě polovičatý.

Je na tomto místě důležité připomenout, že by starší české a slovenské politické reprezentace mohly přispět k zatím zoufale neefektivně probíhajícím jednáním o brexitu mnohým technickým, politickým i lidským poučením. Rozchod obou stran v rámci československé federace byl v mnohých ohledech příkladným a lidé, kteří se na něm aktivně podíleli, mají být právem nač hrdi. Neplakali nad rozlitým mlékem a dohodli mechanismus, který nejen umožnil hladký rozchod, ale nezanechal pachuť a umožnil za desetiletí přes výrazně odlišný vnitropolitický vývoj v obou nových státech po rozchodu bezproblémový společný vstup ČR a SR do EU. Když pak ochladly politické vášně ještě více, obě země začaly hledat a stále hledají další a další technická, politická, ale i společenská, například i sportovní společná témata k další systémové integraci. Zde je patrné, jak důležité je jednání i chování každého účastníka rozchodu. Psychologové, rozvodoví právníci a konec konců skoro každý z nás by mohl na toto téma přispět vlastní zkušeností. Jsou i příklady negativní, ba přímo katastrofické. Mezi ně patří alegorie „Válka Roseových“ tisíckrát jinak. Zatím to, co můžeme o přípravě jednání o brexitu slyšet a vidět, naznačuje, že to bude ze strany EU spíše tradiční hokynářská taktika a z Británie naproti tomu opakovaně a poněkud arogantně zaznělo, že když nebude do dvou let hotovo, tak se prostě sebere a půjde.

Velká Británie rozhodně přistupuje k celé záležitosti rozchodu s EU systematicky a důkladně. Theresa Mayová se ukázala jako rozená vůdkyně, když nedávno vyhlásila parlamentní volby, čímž zabila hned několik much jednou ranou. Především odvedla pozornost od existujících a přetrvávajících kontroverzí kolem podoby brexitu a zejména jeho tvrdé formy. Pod záminkou, že za sebou necítí dostatečnou opravdovou jednotu a silný mandát, vyvolala volby, které jí mohou, ale nemusejí přinést drtivé vítězství. Labouristé jsou totiž aktuálně poněkud v nedbalkách a každodenně tváří v tvář praktickým problémům, které přináší politický provoz i každodenní život společnosti, jsou bezradnější a bezradnější. Mnozí voliči si myslí, že labouristé jsou takříkajíc k ničemu, a odklánějí se od nich i voliči, kteří jim jsou přímo souzeni. Vystoupení vůdce labouristů Jeremy Corbyna a problematika, kterou se zabývají, jsou lidem, kteří žijí své životy uprostřed nemalého chaosu a mají se co otáčet, prostě k smíchu nebo k pláči., ale rozhodně ne ke zvolení. Nicméně dokud není sečteno, jsou věci nejisté a nelze dělat laciné účty bez hostinského v podobě volební komise. Lidé totiž nemají moc rádi otloukánky a kupodivu jim jsou schopni nasypat více hlasů, než by podle aktuálního politického výkonu zasloužili.

Na druhé straně získala Theresa Mayová možná docela dost času, protože s vyhlášením voleb bylo sice jasné, že se začne jednat až po nich, ale rýsují se další důvody k odkladu.  Jsou tu volby ve Francii, politické prázdniny, pak volby v Německu. A už tu máme Vánoce, takže nelze vyloučit, že se skutečně natvrdo a intensivně začne jednat až od příštího roku. V úplně neposlední řadě přinesou volby v určité konstelaci výsledků pro Theresu Mayovou i elegantní možnost, jak z celého problému brexitu osobně elegantně vycouvat. Jak bylo řečeno, vyhlášení britských voleb zabilo mnoho much a posunulo řadu problémů, ovšem až 9. červen dá odpověď na to, jak bude hrací pole na straně Velké Británie vypadat, zda Theresa Mayová potáhne do jednání pod Union Jackem nebo zda to bude jen vlajka anglického venkova.  Pořád je tu ještě možnost, že nepotáhne nikam.

Británie má totiž velký problém a bude velmi obtížné ji sjednotit pod nějaký ten prapor, kterým bude mávat Theresa Mayová při vyjednávání v čele šiku svých příznivců. Sama se totiž, alespoň pro tuto dobu do parlamentních voleb, pasovala na hlavní britskou vyjednavačku. Britská vyjednávací pozice ideově stojí a padá s tím, že velká skupina lidí v Británii odchod z EU nechápe a nikdy ho nepřijme. Jejich pohled na věc je stejně legitimní, jako pohled těch, kteří získali v referendu o brexitu několik procent navíc. Problém je v tom, že především konzervativní strana vedla v zájmu svých volebních hlasů po desetiletí systematickou protievropskou politiku, ostatně v duchu nejlepších tradic Britského impéria i anglické koruny, až se jí podařilo zemi skutečně rozdělit a lidi rozeštvat. Konzervativci nesou skutečnou primární odpovědnost, ale labouristé nezaostávají, protože ani oni nevedli politiku společenské integrace a soustředili se na svou půlku hřiště. Následně došlo právě z vůle neodpovědných elit v rozpolcené britské společnosti k jednokolovému zápasu kdo z koho na téma „rest or leave“. Dnes se všichni udiveně koukají kolem sebe, copak se to stalo, trochu to připomíná zoufalou atmosféru v Poslanecké sněmovně v březnu 2009, když se neposednému Jiřímu Paroubkovi, neustále vyvolávajícímu hlasování o nedůvěře vládě, podařilo nechtěně shodit vládu Mirka Topolánka právě uprostřed předsednictví EU. Nakonec ho tahle hravost stála politickou kariéru. Je to potvrzení staré pravdy o hře s ohněm nebo o tom, že  kdo míchá do otrub, toho svině sežerou. Hrátky s lidovým hlasováním jsou vysoce třaskavý materiál a pravidelně to někomu bouchne pořádně pod rukama. Británie má spoustu vnitřních problémů, namátkou jen Skotsko, Irsko, zcela nebritský a globální Londýn,  přistěhovalectví obecně a brexit jí jen přidělal další.

Zatím jediným východiskem, jak tyto problémy překlenout a nabídnout alternativu, je myšlenka globální Británie, se kterou přišla Theresa Mayová záhy po referendu. Myšlenka vytvořit kvalitativně novou politickou korporaci, odpovídající způsobem uspořádání a komunikace jedenadvacátému století a využít k tomu více než půlstoletí budování Commonwealthu jako podoby Britského impéria ve druhé polovině dvacátého století a v počátku století jedenadvacátého, představuje nepochybně možnou vůdčí politickou i integrační ideu a odůvodnit nutnost opustit EU právě možností vytvořit Global Britain a hrát v ní klíčovou roli. Nepochybně si to vyžádá další rozvolnění právě uvnitř Velké Británie. Zdá se, že Velká Británie si uvědomuje s plnou naléhavostí na rozdíl od EU, že se neobejde bez podstatných vnitřních změn, pokud chce obstát tváří v tvář změně vnější. Dnes už je jasné, že neexistoval žádný britský plán pro brexit.

EU se rovněž připravuje na jednání o brexitu, určitě v rámci možností rovněž systematicky a důkladně, ale v jejím přístupu je oproti Velké Británii podstatný rozdíl, který je dán jednak objektivně, samotnou podobou EU, ale i subjektivně, dlouhodobě zažitým stylem fungování EU. Jde o to, že každý, kdo někdy něco vyjednával, ví, že klíčovým faktorem úspěšnosti je vědět, co chci a proč to chci. Jinými slovy je třeba jasné ideje, co má změna, do které se pouštím, přinést. Organizační stránka věci a přípravy na jednání je nepochybně důležitá, ale bez praporu se do bitvy táhnout nedá. Klasická poučka říká, že organizačnímu sjednocení musí předcházet sjednocení ideové. Je pravdou, že Velká Británie má, jak bylo výše uvedeno, aktuálně s ideovým sjednocením velké problémy, brexitem rozdělená společnost hledá obtížně koncensus a celá řada politiků a aktivistů hledá a v dohledné budoucnosti bude stále hledat cesty, jak brexit relativizovat, popřípadě dokonce nějak odvrátit. EU má z podstaty své podoby permanentní potíže s organizačním sjednocením a tak se soustřeďuje i v přípravě jednání o brexitu především právě na organizaci sjednocování postojů jednotlivých členských zemí. Tento proces sjednocování názorů zdola v EU nahrazuje tradičně absenci nějaké vůdčí myšlenky nebo ideje. Jde o  groupthink par excelence a výsledky připomínají někdy nonsens, někdy prázdnotu a někdy stokrát dobrý dort pejska a kočičky. Jak už bylo řečeno, tento stav, který je velkým handicapem EU, je do značné míry objektivní, ale to nic nemění na tom, že v nadcházejících jednáních EU s Velkou Británií bude značnou nevýhodou. O tom, že EU působí v kolektivním hledání společných pozic nepříliš bystře, je vidět i na tom, že vedoucím vyjednávacího týmu EU má být Francouz, Michel Barnier. Každého napadne, že to určitě nepřispěje k dobré atmosféře jednání, protože jakékoliv požadavky ve francouzštině znějí v Downing Street i Whitehallu, o Buckinghamském paláci nemluvě, tradičně jako vyhlášení války.

V době vzniku tohoto textu se sešel summit EU v Bruselu a během několika minut do třetice o Bratislavě a Římu potvrdil, že EU chce jednat ve dvou fázích. Nejprve o vypořádání minulosti a až následně o budoucnosti vzájemných vztahů. Konkrétněji obsahově bude EU jednat prioritně o právech svých občanů žijících a pracujících v Británii, pro které žádá zachování status quo a recipročně totéž nabízí pro občany Velké Británie v EU. Následně bude EU požadovat po Británii všechny platby až do data rozchodu a celkové vyúčtování vzájemné koexistence. Tady odhady velikosti vyrovnání při uzavření účtů velice kolísají a vnášejí tak do atmosféry vzájemných vztahů řadu zbytečně silných slov. Do třetice jako zvláštní problém půjde o problematiku pozemních hranic mezi  Irskem jako členskou zemí EU a  Velkou Británií. Hranice mezi tzv. Severním Irskem neboli Ulsterem, jako součástí Velké Británie, a Irskou republikou na ostrově Irsko tedy může opět začít být po relativně krátké době od dob aktivní činnosti IRA opět docela horká. Samozřejmě je tu tendence otevřít i problematiku Gibraltaru a celou řadu dalších otázek, ale ty se do silné obsahové trojky nedostaly. Z formálního hlediska lze těmto tématům i jejich struktuře asi jen málo co vytknout. Celému přístupu EU však chybí dva základní momenty. Tím prvním je už zmiňovaná tradiční a dlouhodobá absence nějaké vůdčí integrující evropské ideje a tou druhou je neschopnost přijít v rámci řešení nové situace vnucené EU zvenčí s dalšími řešeními směrem dovnitř EU, které by přinesly něco pozitivního členským zemím a především občanům EU. Nejde jen o absence čehokoliv, co by mělo pozitivní motivující charakter a přineslo členským státům a občanům pocit, že EU pro ně představuje minimálně určitý bonus, když už se jim oprávněně zdá, že to není žádné terno, je smutnou charakteristikou současného stavu věcí. Z obecného hlediska systémového je totiž v zásadě nemožné být vystaven tak velké změně vnějšího prostředí korporace a nereagovat na něj změnami prostředí vnitřního. Jediné, co zaznívá dovnitř korporace s názvem EU, jsou vyhrůžky, aby se nikdo jiný ani nepokusil pomyslet na něco podobného jako Británie. Připomíná to výzvy přitroublého ředitele z filmu Obecná škola na téma „chlapci, neolizujte v mrazu zábradlí…“ Horší je, že otevřené vyhrožování komukoliv, komu se v EU cokoliv nelíbí, se stalo politickým standardem nejen v Bruselu, ale dnes i ve Francii a zejména v Německu, kde se jeho eskalace dá očekávat s nástupem volební kampaně německého vůdce nového typu Martina Schulze, kterému je úplně jedno, že jeho hloupá uřvaná rétorika připomíná mnohým středoevropanům Adolfa Hitlera více, než je zdrávo. Prohlášení zřejmého vítěze francouzských prezidentských voleb pana Macrona o tom, jak země Visegrádu do několika měsíců srovná do latě, jsou naprosto nepřijatelné. Jakkoliv to určitě není úplně milé, turecký prezident Erdogan má se svými poznámkami o nacistickém a fašistickém chování některých západoevropských států a jejich vlád více pravdy, než by se na první pohled zdálo.

Vraťme se závěrem k již zmíněnému přirozenému požadavku, aby došlo ke kulturnímu rozchodu, který sám o sobě nezpůsobí více škody než užitku. Zatím tomu opravdu nic nenasvědčuje ani z jedné, ani z druhé strany. Zdá se, že se celá věc zadrhne právě na penězích a obě strany si budou chtít nechat pro pár pětek vrtat koleno a brát si občany jako rukojmí, takže se rozumný a snadno dohodnutelný požadavek zachování status quo v přístupu k občanům rozmělní do tisíců drobných hokynářských sporů. Zde je třeba poznamenat, že Evropskou komisi vede arcihokynář Jean-Claude Juncker a s jeho schopnostmi a dovednostmi budou mít na druhé straně kanálu opravdu těžko hlavu. Je smutné, že nakonec jedinou ideou, kterou pro jednání s Velkou Británií dokázala EU vyprodukovat, je teze, že Británie na tom musí být po odchodu nakonec hůře než předtím, jako člen EU. Je to ubohé a ostudné, byť Británie si někdy svým nadřazeným jednáním o takový přístup říká. Británie dává rovněž příliš okatě najevo, že se v případě, že se jí stav vyjednávání nebude líbit, muže prostě sebrat a jít. Nikdo ji neudrží ani párem volů,  ani celou Evropskou komisí. Už dnes tvrdí, že politici EU ovlivňují britskou předvolební kampaň. Když před rokem radil Británii před referendem kde kdo, dokonce i Viktor Orbán, nikomu to nevadilo, protože se zdálo, že to přinese kýžené vítězství strany establishmentu. Otázka, kterou si možná neklade, zní, zda má kam jít. Zatím nemá žádnou srozumitelnou odpověď pro rozpolcenou společnost. Je smutné i to, že projednávanou změnu EU zatím neuchopila jako šanci změnit sama sebe, když ne k přímo k lepšímu a pro občany přívětivějšímu, tak alespoň k životaschopnějšímu způsobu své existence.

Obecně se zdá, že už dnes se dá hovořit o tom, že EU promarnila další velkou šanci, kterou ji život nabídl.

 

Průvodce EU po jejím úpadku… VI.

Po dvou textech v dubnu a květnu, které byly věnovány v kontextu našeho tématu aktuálnímu dění v EU, vracíme se v červnovém pokračování k systémovým otázkám. Obecně bude toto a zřejmě i následující prázdninová zastavení věnována hlubokým rozporům mezi deklaracemi, slovy a činy EU, jichž jsme jako občané svědky. Půjde konkrétně o rozpory mezi deklaracemi ze summitů EU a skutečnými záměry EU, reálnými kroky EU vůči svým členským státům i občanům a v neposlední řadě mezi deklaracemi a skutečnými zájmy a potřebami občanů. Je tu několik  rozporů, které dokážou paralyzovat jakoukoliv organizaci, ať už je budována na jakémkoliv principu. EU sama o sobě ve svých barevných brožurkách tvrdí, že je utvářena mimo jiné na principu subsidiarity, tedy na určitém stupni svrchovanosti zdola, takže o to více naznačené rozpory vyniknou.

Evropská unie je díky těmto rozporům dlouhodobě v podstatě neakceschopná a není sto řešit jakýkoliv problém, dokonce ani ten, který sama vytvořila. Neschopnost nápravy vlastních chyb je tak jednou s klíčových charakteristik současného stavu EU. Odchod Velké Británie z EU současné trendy jen posílí. Dnes je to zvláště bolestně patrné například na pokračující likvidaci Řecka, kde si není EU schopna přiznat, že její přístup nemůže vést k obnovení řecké ekonomiky, zcela nesmyslně trvá na úhradě neuhraditelných dluhů a uvrhla tak svého člena do dluhové pasti jako nejhoršího nepřítele. Přitom vynáší do nebes a chlubí se jakousi pochybnou hodnotou zásadovosti a rovného přístupu. Smutným praporečníkem tohoto zničujícího tažení EU proti vlastnímu členovi je Německo, jehož banky se na někdejším neuváženém zadlužování Řecka podílely nejaktivněji a také na něm patřičně vydělaly. Podobně EU pokračuje v mylném přístupu k sankcím vůči Rusku, které už dávno prokázaly Rusku neocenitelnou službu a posunuly ho, zejména v zemědělství a potravinářství, směrem k soběstačnosti, zatímco řada firem v EU, české firmy nevyjímaje, se dostala do nemalých potíží. Do třetice se EU není schopna zbavit svého schizofrenního přístupu k současné migrační vlně. Potácí se mezi extrémy „vítačství“ a xenofobie, mezi přístupy „dokážeme to“, aniž bychom tušili co, a „zavalí nás to“, aniž bychom opět tušili, co že by nás to mělo zavalit. Mezi tím vším schází jakýkoliv cíl, plán a metoda, jak ho dosáhnout. V neposlední řadě je věčnou mantrou EU slovo bezpečnost, ale namísto celé řady režimových a technologických operací, které mají v lidské společnosti hlubokou tradici a jejichž výsledkem má být odstrašení a schopnost eliminace nebezpečí a jeho nositelů, se EU v rámci zvyšování vlastní bezpečnosti rozhodla odzbrojit obyvatelstvo, odejmout jim nebezpečné předměty a vést nesmiřitelnou kampaň proti olovu a rtuti. Jde to tak daleko, že se na index dostala i rybářská olůvka, v Německu už zakázali i olověné broky, ale především jsou terčem amalgámové výplně zubních plomb. Důvodem je, že si u zubaře vyplachujeme ústa a tím kontaminujeme odpadní vody a pak sami sebe pomalu trávíme rtutí z plomb v našich ústech a zabíjíme tak i nevinné děti, které nezodpovědně vodíme k zubaři. Je nás třeba chránit a garantovat nám bezpečnost a EU stojí na stráži s praporem bezolovnaté a bezrtuťové společnosti. EU je úplně jedno, že amalgám nemá rovnocennou náhradu, zejména co do poměru užitek - cena a trvanlivosti. Samozřejmě pro bohaté pacienty estetické stomatologie může být amalgám sprosté slovo, ale to neznamená, že i oni se nemusí smířit s tím, že jim bílá plomba častěji vypadne a celkově prostě méně vydrží. Většině obyčejných pacientů se pronikavě zhorší péče a značnému počtu těch nejchudších bude odepřena základní stomatologická péče vůbec. EU nechává celebrity a „podgrantované“(podplacené zní nepěkně) odborníky v médiích hlásat, že za zubní kazy si mohou lidé sami, špatný chrup je jen a jen jejich vina, za kterou musí spravedlivě zaplatit. Evropanům jde v současné době v mnohých ohledech skutečně o život nebo minimálně o jeho kvalitu a způsob, které jsou zásadním způsobem ohroženy, ale EU se zabývá naprostými nesmysly, které ovšem umí nakonec prosadit s podivuhodnou zarputilostí a pravidelně tak likviduje v občanech EU jakékoliv pomyšlení na to, že je EU k něčemu dobrá.

Velkým společným jmenovatelem většiny „euronesmyslů“ je zhoubná epidemie politické korektnosti. Novou kvalitu v ní představuje ze západu do EU, zejména přes prestižní univerzity, plíživě se nasouvající vliv osob tvořících tzv. „generaci sněhových vloček.“ Říká se jim posměšně „generace sněhových vloček“, protože jsou rádoby čistí, zranitelní, křehcí. Termín „Snowflake Generation“ je údajně dokonce jedním ze slov roku 2016. S dovětkem, že často hanlivě označuje studenty vysokých škol neschopné se vyrovnat s názorem, který zpochybňuje jejich vlastní. To je na univerzitách, které byly založeny a druhdy sloužily jako fórum pro robustní debaty, poněkud smutné. Sociologové, psychologové a pedagogové se přitom stále nemohou domluvit, kde se vlastně, zejména v anglosaském prostředí, generace sněhových vloček, která dosáhla právní zletilosti kolem roku 2010, vzala. Její kořeny vidí v absenci rodičovské výchovy, současném nastavení vzdělávacího systému a paradoxně i tlaku na neustále posilování sebevědomí – a likvidaci všeho, co by mu stálo v cestě. Každý z příslušníků oné generace tak prý sám sebe chápe jako naprostý originál, nezávislé individuum a osobnost, ale dohromady vlastně nejsou nic víc než uniformní produkt doby. Jsou uniformní právě svou snahou po originalitě. Bylo by to směšné, kdyby to nebylo tak nebezpečné. Vliv „snowflakes“ totiž začíná být významně cítit nejen v rámci rozhodovacích procesů v západní společnosti, ale především v odporu k nim. Spousta zcela normálních společenských aktů a procesů je pro ně obtížná nebo dokonce nepřijatelná. Pro ilustraci. Tito mladí lidé jsou šokováni tím, že v Bibli je popisováno násilí a v archeologii se pracuje s kostmi mrtvých…

 EU se v porovnání s ostatním světem chová jako opravdu velká sněhová vločka. Nedávné summity G7 a NATO, které byly prvním setkáním a konfrontací myšlení některých nových představitelů EU a nového prezidenta USA, ukázaly neschopnost lídrů EU pochopit, že jejich svět existuje už jen a jen v jejich palácích, tryskáčích, limuzínách, jachtách a zprávách jejich poradců. V konfrontaci s Čínou, Ruskem nebo USA jde o alegorii setkání mateřské školky na výletě lesem s vlkem nebo s hajným. Starý Kissingerův povzdech, že nemá do Evropy kam a komu zavolat, za ta léta nabyl výrazně na významu. Zdaleka už nejde jen o bonmot bývalého státního tajemníka USA. S podobným despektem, ovšem bez diplomatické elegance, se Evropané začínají setkávat v řadě jiných případů, při obchodních, vědeckých i politických kontaktech s lidmi z různých částí světa. Ještě před několika lety byl projekt evropské integrace a jeho dva hmatatelné výsledky, tedy euro a schengen, zdrojem obdivu a respektu u našich partnerů. Dokonce byly diskutovány možnosti zavedení společné měny nebo odstranění některých hranic i v jiných nadnárodních hospodářských a teritoriálních uskupeních. Dnes hovoří mnozí vyjednavači EU a účastníci mezinárodních a globálních setkání stále častěji o směsi pohrdání a skepse u našich partnerů, protože se EU jaksi nedokáže pohnout z místa a to, co se ještě nedávno jevilo jako zdroj pohybu a pokroku, je dnes očividnou přítěží a pískem v soukolí vzájemných vztahů. Jediný, kdo to nedokáže pochopit, jsou samotní představitelé EU, a tak se jim podle jejich vlastních slov dostává stále častěji shovívavého přístupu určeného mentálně slabším žákům, s tím, že základní úkoly si musíme plnit, abychom se hnuli z místa a nebrzdili ostatní. Okázalé ignorování místních, národních i evropských pravidel, zvyklostí a zákonů ze strany migrantů a jejich až spektakulární neúcta k Evropanům, kteří se jim snaží pomáhat, jsou tak jenom skutečně pro všechny viditelným vrcholkem ledovce ztracené prestiže EU ve světě.

Ti, kteří reprezentují EU na nejrůznějších summitech pod ochranou tisíců vojáků a policistů, se zatím ještě s ponížením a jasným názorem, že jsou partnerům s celou tou svojí EU pro smích, nesetkali, i když se o to Donald Trump evidentně velice snažil. Prý dokonce pronesl k představitelům EU legendární slova, která tak důvěrně známe z úst Michaila Gorbačova. Eto vaše dělo, to je vaše věc… Donald Trump nejspíše řekl - That´s your bussines… Signifikantní je následné prohlášení kancléřky Merkelové, která z ničeho nic přišla po setkání summitu G7 v sicilské Taormině s myšlenkou, že se EU bude muset o sebe postarat sama, že její zájmy nikdo jiný hájit nebude. Každý rozumný člověk ví, že takhle okaté příživnictví, jaké předvádí EU v otázkách vlastní bezpečnosti, nemůže nikomu dlouhodobě procházet. Buďme tedy rádi, že myšlení některých lídrů EU vykazuje zbytky smyslu pro realitu, byť s neuvěřitelným zpožděním. Smutnou skutečností však je, že kromě mimořádně hloupého veřejného prohlášení, že důkazem pozornosti věnované účastníky summitu problematice bezpečnosti a migrace je samo místo setkání na Sicílii, nepadlo o migrační vlně, která se letos v nebývalé míře valí na člunech přes Středozemní moře ani slovo. Lidé z Afriky připlouvají po tisících a přitom často po stovkách umírají. Itálie v tom zůstala opět sama, obklopena členskými zeměmi EU, které si chrání své hranice, jako kdyby byly  s Itálií ve válečném stavu nebo jako kdyby v Itálii vypukla epidemie moru. Když máte takové spojence, nepotřebujete nepřátele. Angela Merkelová se zmohla na prohlášení, že ji to mrzí. Ale začíná se objevovat otázka, k čemu je nám EU, když pro nás nejen nic nedělá, ale navíc nám stále častěji škodí…?!?

Již v osmdesátých letech minulého století bylo spoustě lidí, kteří se zabývali mezinárodní politikou nebo o ní jen četli něco jiného než Rudé právo, jasné, že klíčové události tohoto století se odehrají v tzv. ATR, tedy Asijsko-tichooceánském regionu. Tenkrát tyto informace přicházely spíše z Moskvy, ale při troše snahy se daly jasné signály najít i v západních veřejných, diplomatických nebo vojenských zdrojích. Dalším velkým hřištěm strategických her bude v brzké době arktická oblast. Odklon USA, Velké Británie, Ruska a dalších zemí od EU a soustředění jejich pozornosti na Čínu, Japonsko a celou jihovýchodní Asii tedy není nikterak překvapující. Současná společná angažovanost proti islámskému státu je jenom epizoda a ještě spíše proklamace. Navíc je stále více patrné, že zejména anglosaský svět se od EU vzdaluje i mentálně, přestává jí byť jenom chtít rozumět a obětuje ji nebo alespoň prostě ponechá celou EU Německu a jeho zájmům. Otázka, zda bude Evropa německá nebo Německo evropské, tak nalezla svou odpověď v tom, že Evropa bude patřit evropskému Německu, euro se stane geurem a budeme svědky velkého zmrtvýchvstání Svaté říše římské národa německého.

EU vykazuje ohromnou setrvačnost v neblahých přístupech k vlastnímu osudu. Pojďme si to ukázat právě na dvou klíčových pilířích EU, které byly na svém počátku prezentovány jako velký úspěch a zásadní kroky evropské integrace, po jejichž učinění už nebude cesty zpět. Jako takové byly středem pozornosti i obdivu v nikoliv nepodstatné části světa. Jde o jednotnou evropskou měnu - euro a vytvoření kvalitativně nového prostoru bez celé řady hranic, známý jako schengen. Dnes je patrné i méně bystrým, že oba pilíře se transformují do příslovečných koulí na noze. Problémy s nimi spojené se řeší jejich transformací do role nedotknutelných posvátných krav. Každý, kdo je proti, je ničen otázkou, jaká je alternativa, a obyvatelstvo EU je pravidelně děšeno k smrti příběhy a obrazy, že když posvátné krávy chcípnou, zajde s nimi celý náš svět.  Kalkuluje se s tím, že se nikdo neodváží nahlas říci, že když fungovali Evropa a Evropané mnoho tisíc let bez schengenu, bez eura a konec konců i bez EU, určitě by to dokázali i po jejich pádu. Atmosféra, ve které může kritizovat jenom ten, kdo přichází s alternativou, kterou vytvářejí probruselské elity, je hluboce nedemokratická, nefér a jde přímo proti svobodě slova. Svoboda slova v této atmosféře náleží jen těm správným slovům. Co je a není správné, určují elity a jimi podplacení nebo vydíraní odborníci, novináři a politici.

Byli jsme před EU, eurem a schengenem, budeme i po nich, zní odpověď těch, kteří mají EU a její nesvobody plné zuby. Z Bruselu a Berlína zní, že kdyby nebylo EU, schengenu a eura, museli bychom si je vytvořit. Obojí to jsou to hloupé proklamace, která známe ještě ze stařičkého mocnářství, kdy byl nositelem obojího přístupu k Vídni František Palacký. Zmíněné proklamace ovšem nejsou o nic hloupější, než argumentace šířením strachu z pádu institucí EU a následné strašné prázdnoty. Rád bych připomenul v obecné rovině, že vše člověk vytvořil, může také člověk odstranit, a rovině konkrétní připomínám, že nás takhle děsili fanoušci Rakouska-Uherska, Malé dohody, Třetí říše i SSSR, RVHP, Varšavské smlouvy a neposlední řadě Československa a celkem dobře jsme se s těmi pády impérií, soustátí a paktů, jichž jsme byli součástí, vypořádali. Pád Říma také zasáhl více římské elity než prosté obyvatele říše.

V těchto dnech se začíná ve veřejném prostoru objevovat kampaň za referendum o czexitu. EU se může setrvačností pohybovat se ještě dlouho. Otázka tedy stojí tak, zda počkat, až se zastaví a rozpadne se, nebo zda vyskočit předtím, než se rozbije v nějaké zatáčce nebo při srážce s realitou. V dubnovém textu v KONKURSNÍCH NOVINÁCH jsem konfrontoval s evropskou realitou a zájmy občanů EU deklaraci summitu EU z Říma a velice nerad bych něco podobného před čtenáři opakoval. Napodruhé by to bylo zbytečné mlácení prázdné slámy. Doporučuji opačný postup. Nechť si každý z nás uvědomí, co ho v jeho životě inspiruje, pozdvihuje nebo naopak trápí, co mu přináší a bere každodenní život, a pokusí se najít jakoukoliv souvislost s texty a proslovy, které k nám přicházejí či zaznívají z Bruselu nebo z nejrůznějších summitů EU.

Jestli nejsme zrovna nemravně placení probruselští slouhové, budeme hledat těžko…

 

Průvodce EU po jejím úpadku… VII.

První letní pokračování našeho průvodce EU po jejím vlastním úpadku bych velmi rád věnoval fenoménu sousedství nebo prostě žití vedle sebe. Začneme ve Velké Británii, kde krátce poté, kdy jsem minulý díl posílal do redakce, proběhly parlamentní volby, takže už nebylo možné jejich výsledek pro čtenáře zaznamenat. Brexitu a přípravě obou stran na něj byl věnován květnový díl a já si z něj dovolím citovat malou pasáž, která byla napsána v prvních květnových dnech, více než měsíc před volbami.  Jak bylo řečeno, vyhlášení britských voleb zabilo mnoho much a posunulo řadu problémů, ovšem až 9. červen dá odpověď na to, jak bude hrací pole na straně Velké Británie vypadat, zda Theresa Mayová potáhne do jednání pod Union Jackem nebo zda to bude jen vlajka anglického venkova.  Pořád je tu ještě možnost, že nepotáhne nikam. Necelý měsíc po volbách, kdy vznikají tyto řádky, se zdá, že de facto poražená a rozhodně otřesená Theresa Mayová a její konzervativní strana chtějí neochvějně vést brexitová jednání dál a dál chtějí vést Velkou Británii. Výsledkem bude zřejmě to, že uplynou dva roky, k žádným dohodám nedojde, Británie na prodloužení termínu nepřistoupí a dále se bude pokračovat podle starého dobrého ruského úsloví, „…hlavní je dát se do boje, ten nám už plán ukáže…“ Vypadá do zatím tak, že zkušení britští diplomaté od počátku vědí, že dvouletý termín na rozchod je naprosto nereálný a do Lisabonské smlouvy ho dal někdo, kdo si ani nesměl připustit, že by k nějakému podobnému jednání mohlo dojít. Zkrátka a dobře, ukáže se za takových pět až deset let, že po veliké bouři ve sklenici vody se vlastně nic podstatného nestalo a nestane. Dojde jen k pozvolnému evolučnímu přerodu Velké Británie z člena EU v jejího souseda, provázenému občas nějakým tím politickým harašením.

Doporučuji každému čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN, aby si přečetl text Jiřího Přibáně v Salonu Práva. Vyšel 29. června pod názvem „Bude nám Evropa ukradená?“ s podtitulem „Politika sousedství podle Jiřího Gruši.“ Především bych rád podtrhnul onen akcent textu na duální vzájemnost sousedství a na skutečnost, že přehnaný tlak na individualismus a kolektivismus vlastně utváření dobrého sousedství znemožňuje a již existující sousedství spolehlivě ničí. Velice zajímavé je také v článku Jiřího Přibáně pojednání vztahu mezi pojmy „bližní“ a „soused“, které ještě v našem textu přímo zmíníme, a to nejen v souvislosti se vztahem EU a Velké Británie. Je tam i celá řada dalších myšlenek, které mají jednu společnou vlastnost - drží si skvělý odstup od jakéhokoliv extrémismu v názorech na současnou EU a  upozorňují na mocenské procesy, které v ní dnes bez ohledu na jakákoliv politická stanoviska probíhají.

Velká Británie byla vždy tak nějak na okraji Evropy a bývaly časy, kdy vedla politiku „splendid isolation.“ Odvěkým mocenskými  nepřáteli byly Francie a Španělsko, až později se k nim přidal z náboženských důvodů Řím a nakonec z důvodů politických Berlín a posléze Moskva. Britské Impérium provádělo v Evropě expediční a diplomatické zásahy, které spíše připomínaly chování Ruského impéria a Osmanské říše, než chování nějaké skutečně evropské mocnosti. Na všech krocích hrdého Albionu ve vztahu k teritoriu za Kanálem bylo vždy patrné ono „Anglie nebo Británie především“ a tento trend se zachoval, když ne posílil, i během členství Británie v EU a nakonec celkem zákonitě vyústil v brexit, protože v byrokratickém bruselském galimatyáši přestalo být ono „GB first“ dostatečně patrné. Paradoxně je to právě tradiční hospodářská orientace britské diplomacie, která nejen přivedla i vyvedla Velkou Británii z EU, i když se dnes, zejména v EU, jako příčina brexitu daleko více zdůrazňuje jakési nostalgické fangličkářství po zašlé slávě Impéria. Přesto je sousedství kontinentální Evropy a ostrovní Velké Británie nezpochybnitelnou realitou už od dob dosud neprozkoumaných megalitických kultur a především Římské říše, jejíž hranice dosáhly Hadrianova valu, ale jejíž vliv sahal nepochybně ještě dále. Za ty tisíce let byla Británie mnohokrát sousedem, mnohokrát spojencem a mnohokrát nepřítelem, ale jenom jednou byla tak dlouho skutečným členem převážně kontinentální evropské korporace jako v časech EHS a EU.

Zdá se tedy, že aktuální posun ve vnímání Evropy a EU mezi Velkou Británií jako členem EU a Velkou Británií jako sousedem EU je a bude pro obyčejného nezaujatého pozorovatele opravdu nezřetelný. Nejde jenom o historické souvislosti, ale i o  otázku jazykovou.  Zamlžení rozdílů, které změna postavení přináší, totiž nahrává i anglický výraz pro pojem „bližní“, který je identický právě s výrazem pro pojem „soused“. Jde o výraz „neighbour“. Základní myšlenka křesťanství, tedy „Miluj bližního svého, jako sebe samého“ zní v angličtině „Love your neighbour as yourself.“ Pokud tedy Velká Británie hodlá být po brexitu pro EU prostě dobrým sousedem, je to zřejmě za dané situace maximum možného. Takto bylo a je možné číst většinu prohlášení britských představitelů, včetně vystoupení Theresy Mayové na červnovém summitu EU v Bruselu. Naopak, výroky a vystoupení představitelů EU v tom smyslu, že je Theresa Mayová neuspokojila, byly hloupé až nevkusné. Eurohokynáři v čele s Junckerem, Tuskem, Merklovou a v poslední době stále více i s Macronem odkazují k zatím jediné vyjednávací pozici EU, tedy k mantře, že Británie musí odejít z jednání poražena, že se musí mít po brexitu hůře než před ním. Nikdo se neodváží říci, že s tímto kazisvětským myšlením je na tom sama EU hůře než poslední žebrák. S takovým myšlením zavede EU jednání o brexitu do takové polohy, odkud bude cesta k dobrému sousedství více než obtížná. Jako kdyby se zdálo, že celé vyjednávání o brexitu slouží elitám EU více než k čemukoliv jinému k zastrašování těch, kteří by chtěli jen pomyslet na to, že by mohli britského příkladu následovat. EU je tímto svým myšlením nebezpečná nejen svému okolí, ale především svým členům. Nicméně, skutečnou moc EU v dnešním světě nepředstavuje a může vyhrožovat maximálně nějakými sankcemi, které jsou ovšem, jak vidíme na Rusku, z jedné strany masově obcházeny přes prostředníky a na druhé straně slouží dynamickému rozvoji celých hospodářských odvětví.

Vraťme se v malé vsuvce k rozdílu mezi „Miluj bližního svého, jako sebe samého“ a „Love your neighbour as yourself.“ I méně zdatnému angličtináři je patrné, že tady něco nehraje, že to tady vzala angličtina hodně zkrátka a zároveň zeširoka, zatímco čeština se zřejmě soustředila na ten překlad a výklad, kterým lze nejsnadněji dospět k paradoxu nebo nonsensu. Pokud mám milovat bližního svého a Ježíš Kristus a později apoštol Pavel mi tvrdí, že bližní je úplně každý, i ten největší nepřítel, pak se mi to celý křesťanský koncept rozpadne, protože kde jsou city, jako je láska, tam je nutně i její protipól, tedy nenávist, a kde není nenávist, protože se tam všichni milují, tam nemůže být ani láska. Čeština se evidentně soustředí na iracionální stránku věci, zatímco angličtina na tu racionální. Pojem soused a sousedství je nejen daleko přesnější než bližní ale je zároveň už tradičně pojmem právním a to od nejstarších právních úprav a kodexů lidské civilizace. Vztah k sousedům je vždy zvláštně upraven, je hodem zvláštní pozornosti zákonodárce. Pojem „bližní“ je přece jenom poněkud více rozplizlejší a navíc mu nepřidává na konkrétnosti ona „paulínská“ interpretace, že je to vlastně úplně každý.

Sousedství nebo snad blízkost je totiž trojího druhu, pokud o ní uvažujeme jako o něčem, co nás spojuje s lidmi, kteří nám osobně nemusí být nikterak sympatičtí, nejsou v žádném případě našimi bližními, ale přesto s nimi musíme v rámci daného principu koexistovat. Stejné principy leží v základech různých druhů korporací. Ty principy jsou princip územní, princip zájmový a princip ideový. Je zřejmé, že v rámci územního principu sdílíme určité území, respektive ho máme rozdělené hranicí, v rámci zájmového principu sdílíme nějaký společný zájem a v jeho rámci vykonáváme společně nebo odděleně nějakou činnost a do třetice v rámci ideového principu sdílíme nejrůznějším způsobem nějakou myšlenku. Protože žijeme v době posedlé Marxovým omylem, či spíše jeho vulgárním výkladem, že vše záleží na ekonomice, rád bych poznamenal, že sousedství postavené na společných hospodářských zájmech se ukrývá mezi ostatními zájmy. Je samozřejmé, že se tyto tři principy mohou navzájem prolínat. Z toho elementárně vyplývá, že máme celkem osm možností. Tři jednoduché, tři dvojice, jednu trojici a k tomu je samozřejmě třeba vždy připočítat i možnost, že nelze aplikovat žádný z uvedených principů. Takový „vztah-nevztah“ tedy „sousedství-nesousedství“, by měl být vždy hodný naší pozornosti a právě jeho opomíjení je zdrojem mnohých překvapení, pohříchu nepříjemných. V kraji Werichovy princezny Koloběžky nebo Němcové chytré horákyně by k tomu ovšem docházet rozhodně nemělo. EU však má v současné době k čemukoliv, co by se dalo pojmenovat jako chytré nebo dokonce moudré, opravdu, ale opravdu velmi daleko.

Bylo by dobré, kdyby si EU a její představitelé během probíhajících jednání o brexitu dostatečně uvědomili důležitost budoucího dobrého sousedství s Velkou Británií a přenesli toto uvědomění si důležitosti dobrých sousedských vztahů i na ostatní sousedy EU, tedy především na islámský a pravoslavný svět. Bylo by však přímo skvělé, kdyby si uvědomili, že i EU sama musí stát na dobrém sousedství svých součástí. Zatímco sousedství vnějšímu se EU věnuje ve svém Římském prohlášení pojednaném ve čtvrtém pokračování tohoto letošního cyklu právě na jednom jediném místě, a to ještě způsobem, který dává tušit, že sousedství je pro euroelity jenom slovo bez hlubšího obsahu, tak o sousedství jako principu vnitřního uspořádání EU není nikde ani slovo. Přitom právě EU jako systém uzavřených i otevřených sousedských řetězců, které přecházejí plynule právě do vnějšího prostředí EU a přičiňují se o dobré sousedství EU jako celku, je jedním z východisek ze současné krize. Zároveň by to byl důkaz uplatňování a fungování principu subsidiarity, o kterém Brusel tak často píše v barevných příručkách, ale ve skutečnosti ho všemožně potlačuje. Dávné heslo „Evropa regionů“ nebylo symbolem prosazování větší pestrosti a různorodosti EU, jako významného zdroje existence a fungování EU, ale tlakem na rozbití členských států a  snadnější ovládnutí nesoběstačných malých teritorií dotacemi a následně vyhrůžkami jejich odebrání. Dobrá sousedství a vzájemnost mezi lidmi, rodinami, obcemi, spolky, etniky, církvemi i státy, tedy obecně mezi korporacemi, jsou přesně tím, co mocné tohoto světa a jejich hokynáře irituje.

V rámci tohoto textu o sousedství nelze opominout trendy, které jsou v současné EU již více než patrné a nelze je jakkoliv bagatelizovat. Ukazují, proč Británie nemusí příliš litovat brexitu, ať již byly jeho důvody jakékoliv. V zemích staré EU, tedy ve „dvanáctce“, se začíná vyhrocovat agresivní postoj vůči zemím, které přistoupily k EU v roce 2004, především k zemím Visegrádu, tedy Česku, Maďarsku, Polsku a Slovensku. Jde o zcela nepokryté odhození tezí o rovnoprávnosti členů EU, jde o naprostou ignoraci dobrého nebo jakéhokoliv sousedství, jde o pokus nastolit ve vztahu k „novým zemím“ vazalství. Nové země na sebe vzaly pod vidinou členství v EU podstatnou část břemene hospodářského úpadku dvanáctky, likvidovaly celá svá úspěšná hospodářská odvětví a staly se odbytištěm pro zboží z EU. Dalších až sedm let po vstupu snášely nerovnoprávné postavení na trhu pracovních sil. Jen vypršely poslední diskriminační opatření, zejména francouzská a německá, začaly ze strany dvanáctky další útoky proti pracovníkům z Východu pod záminkou toho, že berou na území dvanáctky nižší částky než domácí. Dvanáctce naopak vůbec nevadí, že její investice v nových zemích jen kvetou, protože tam jejich zaměstnanci berou méně než ti doma. Odpovědí Visegrádu jsou stávky v „cizích“ továrnách a hnutí „Konec levné práce.“ Státy dvanáctky navíc požadují, podobně jako v devadesátých letech, aby státy Východu na sebe vzaly břemeno jejich koloniálních a zejména neokoloniálních hříchů a dělily se s nimi o děsivé sociálně ekonomické důsledky migrační vlny, která byla vyvolána především zbídačením Afriky a arabského světa západoevropskými státy a korporacemi. Jdou tak daleko, že otevřeně v Europarlamentu navrhují, aby se celé obce a města z Afriky a Blízkého východu přesouvala do Východní Evropy, zcela v duchu tradic Třetí říše a SSSR. Je patrné, že napříč Evropou se začíná spouštět nová železná opona, snad méně viditelná, ale o to citelnější.

Dokázat žít vedle sebe a komunikovat otevřeně to, co nás odlišuje nebo dokonce rozděluje, je uměním dobrého sousedství. Připomeňme si jen historii Židů v Evropě. Ve starověku jim bylo jasně dáno najevo, že nemohou žít s většinovou společností a středověk jim vyháněním a prostřednictvím pogromů v ghettech sděloval, že nemohou žít ani vedle většinové společnosti. Němci to vzali od podlahy a přišli s myšlenkou, že Židé nemohou žít vůbec. Dnes se všichni hrabou v jakýchsi pocitech viny a vztahy k Židům jsou všechno jen ne normální. Antisemitismus si mezitím hledá docela úspěšně cestu a dnes můžeme jeho mapu znovu v Evropě jasně nakreslit. Nejhorší je situace ve Francii, kterou opouští židovská komunita již docela masově. Českou republiku šlechtí to, že je jednou z mála zemí, kde Židé i židé nacházejí porozuměni i domov. Je to i proto, že Země koruny české byly odpradávna domovem i útočištěm těch, kteří chtěli být dobrými sousedy a ctili pravidla soužití a zákony Koruny. Bylo tomu tak bez ohledu na víru, jazyk nebo jiné atributy. Byly v našich dějinách i slabší chvilky, kdy se nějaký ten atribut chtěl posadit navěky jako jediný správný, ale časem se to vždycky nějak srovnalo.

Česká republika je zemí, kde lidé mají být na co hrdí a nemusí se neustále stresovat poukazováním na někoho vedle, kdo má lepší cokoliv. Je jenom málo míst na této planetě, kde je možné v klidu a míru, při zachovávání dobrého sousedství, tak dobře žít…

 

Průvodce EU po jejím úpadku… VIII.

Druhé letní pokračování provede EU dalším zastavením na naučné stezce o příčinách jejího úpadku. Zatímco minule šlo o to, jak EU nejen pomíjí, ale dokonce systematicky rozvrací dobré vztahy mezi svými součástmi, dnes se zastavíme u pomyslné tabule s velkým titulkem „Hodnoty EU.“  Bohužel nebo možná, jak ukáže dnešní text, bohudíky, v současné době na této tabuli nic jiného není a můžeme ji proto klidně nazvat „tabula rasa.“ Obsahem dnešního textu bude pokus o vysvětlení, jak jsme k takové čisté nepopsané tabuli po mnohých desetiletích evropské integrace došli, a to právě v době, kdy v projevech představitelů EU a prohlášeních summitů EU se to evropskými hodnotami a hodnotami EU jen hemží a v Praze máme dokonce think tank Evropské hodnoty. Při červencovém znovuotevření a pokřtění budovy EU jménem Václav Havel v Bruselu byly hodnoty skloňovány ve všech pádech. Nedávno dokonce padla z úst dalšího z řady francouzských „Velikánů Velikánovičů“ poslední doby slavná sentence, že Evropa není supermarket, ale společný osud. Evropa je prý jediné místo na světě, kde se hodnoty individuální svobody, ducha demokracie a sociální spravedlnost tak úzce prolínají. Demokracie se prý v Evropě rovnou narodila a spravedlnost zde přímo milujeme. Mutti Merkel přiskotačila vzápětí s myšlenkou, že EU je doslova „společenstvím hodnot.“ Zdálo by se tedy, že tabule našeho dnešního zastavení by měla být popsána více než hustě, ale navzdory tomu zůstává až na titulky bílá, možná s pověstným textem „Hic sunt leones.“

Uhelným kamenem tohoto rozporu je holá skutečnost, že EU  od počátku byla, je a dají-li zbytky zdravého rozumu, také zůstane účelovým spojenectvím či svazkem, které vždy mělo, má a bude mít více či méně otevřeně deklarovanou ambici být politickým uskupením s nějakými hodnotami, tedy možná oním „hodnotovým společenstvím“, ale nikdy tohoto cíle nejen nedosáhla, ale ani se mu nepřiblížila a snad ani nepřiblíží. Druhým úhelným kamenem je skutečnost, že se nic nestane evropskou hodnotou jenom proto, že to tak já nebo někdo jiný nazveme a do třetice je třeba znovu důrazně připomenout, že  EU není Evropa, a i kdyby nějaké přirozené evropské hodnoty byly, pak by musely urazit ještě dlouhou cestu k tomu, aby se staly hodnotami, na kterých stojí nějaká doposud zcela účelová organizace, v tomto případě EU.

Už na počátku evropské integrace před více než šedesáti lety panovalo v některých kruzích hluboké zklamání. Ve společenství uhlí a oceli, společenství pro atomovou energii a hospodářském společenství, v těchto nadnárodních účelových svazcích, které byly postaveny na ekonomickém kalkulu, nepocítili eurooptimisté a idealisté ani nádech velké politické ideje, jež byla probuzena v jejich myslích. Evropská unie byla původně sama založena jako odbytiště pro americké hospodářské přebytky, které měly svůj původ ve válkou rozjeté výrobě v USA. Myšlenkové kořeny budoucí EU  najdeme již v Bretton Woodu a dá se říci, že poválečná „prabába“ dnešní  EU byla jedním z dětí Marshallova plánu. Podobný proces proběhl i v Japonsku, kde byl o to snadnější, že šlo o jediný totalitní stát, císařství a navíc pod velením Douglase McArthura. V roce 1957 varoval Reinhold Schneider před ztotožňováním nadnárodních institucí vytvořených na základě římských smluv s Evropou jako duchovním způsobem života: „Vše záleží na tom, aby se Euratom, jestliže je tato defensivní organizace nezbytná, nestal obsahem, nýbrž přilbou na mnohem důležitější myslící hlavě, štítem před živou hrudí, a aby burza diskutovaného evropského trhu nebyla srdcem a evropský trh nebyl Evropou. Z obrany a hospodářské integrace se totiž žít nedá."

„…aby evropský trh nebyl Evropou“ je teze, kterou současní eurohokynáři nejsou schopni pochopit, navíc vyzbrojení blábolivým neomarxismem, ve kterém prý ekonomika určuje a rozhoduje vše. Přes jejich naivní víru a úsilí ji prosadit v praxi se až dosud jakákoliv jimi pojmenovaná evropská idea do žádných nadnárodních struktur tvořících dnešní EU nevtělila a slouží jim nanejvýš jako slovní historicko-rétorický ozdobný rámec a zároveň hnusný klacek, kterým mlátí po hlavě všechny, kteří se jim znelíbí.

Evropská unie nemá žádnou duši, žádnou niku, do které by bylo možné nějakou ideu nebo hodnotu vtělit, a co je důležitější, vlastně ji ani nepostrádá. Přinejmenším jí tento nedostatek nezabránil v tom, aby za půlstoletí vystoupala do pozice hospodářské velmoci a v mezích svých stále vzrůstajících kompetencí nabývala moc nad svými členskými státy. EU se právě díky těmto hospodářským úspěchům podařilo přetáhnout na sebe pojem Evropa a touto manipulací dosáhnout toho, že v obecné mluvě slovo Evropa znamená Evropskou unii a že právě ta je míněna, když je v současnosti řeč o Evropě. To potom také odpovídá vlastnímu sebepojímání EU. Vzpomeňme si jenom, jak pyšně EU a její nevolení pohlaváři vyvěšovali před více než desetiletím vlajku své vlastní ústavy jako „ústavy pro Evropu".

Hospodářská výkonnost a úroveň blahobytu členských států dosáhla před krizí výše, která by uvnitř starých národních bariér nebyla představitelná. EHS ještě před transformací v EU dopomohlo k hospodářskému rozkvětu zprvu okrajovým státům, jako například Španělsku, Portugalsku nebo Irsku. Krize však následně ukázala, že to byl rozkvět na hliněných nohou, protože kromě zařazení do PIGS (tedy prasata) se těmto státům od EU žádné podpory v krizi nedostalo. Pomoc či podpora EU komukoliv je totiž podmíněna zcela v duchu tržního pragmatismu především prospěchem EU, euroelit a prospěchem zakladatelské korporace, tedy USA. Dovnitř EU rostla organizačním upevňováním a získáváním kompetencí, navenek přijímáním nových členů, vtahováním dalších evropských států. Avšak toto sání nepramenilo z evropské ideje, nýbrž z hospodářského úspěchu a v neposlední řadě též z přitažlivosti porcování bruselského subvenčního medvěda, který byl vykrmen právě díky tomuto úspěchu a dává nebezpečnou iluzi „oběda zdarma.“ Při přijetí států, které dříve patřily do sovětského bloku v roce 2004, ovšem už v EU naplno zvítězilo ono hokynářské „něco za něco.“ Před vstupem donutila EU přistupující státy likvidovat celá hospodářská odvětví, udělala si z nich odbytiště a takové malé neokoloniální panství, které ještě oficiálně sedm let po vstupu nebylo rovnoprávné a neoficiálně není rovnoprávné doposud. EU tak vyřešila svoji vlastní hospodářskou krizi druhé půlky devadesátých let, ale staré země ani Brusel nové země de facto nikdy nepřijaly za rovnoprávné a sobě rovné partnery.

V pragmatismu křesťansko-demokratických otců zakladatelů Schumana, de Gasperiho a Adenauera se zrodila motivace evropské ideje. Vše vypadalo nanejvýše logicky, ba přirozeně. Nadnárodní účelové svazky působily od svého prvopočátku i mimo ekonomickou oblast. Společenství hospodářské je nutně společenstvím právním: „prostorem svobody, bezpečnosti a práva". Tržní svobody podnikatelů, vlastníků kapitálu, pracovníků a spotřebitelů jsou podstatnými součástmi celistvé svobody člověka a tvoří základy demokratického právního státu. Hospodářské sjednocení bylo pro západoevropské státy způsobem, jak utvrdit pod vedením USA svou svobodu vůči sovětské moci. Jakmile tato moc pominula, otevřelo se Evropské společenství jen těm východoevropským státům, které podle EU našly cestu zpět k vnitřní a vnější svobodě a především byly ochotny obětovat svá úspěšná hospodářská odvětví na oltář unijního trhu. Přistoupit však mohly jen takové evropské státy, jejichž právní i skutečné uspořádání odpovídá vzoru, který se od 18. století rozvíjel v euroamerické tradici: parlamentní demokracii s dělbou moci a právnímu státu založenému na úctě k lidským právům. Členství v NATO tradičně nepostačovalo k ospravedlnění přístupu k Evropské unii. Ten vyžaduje ústavní homogenitu podle měřítek nastolených kdysi šesti zakladatelskými státy.

Evropští politici a právníci stále znovu vznášejí výtku, že EU trpí deficitem demokratické legitimity; jako lék doporučují posílení Evropského parlamentu. Avšak z právního hlediska je tato diagnóza nesprávná a terapie nevhodná. EP není žádným zastoupením evropského lidu, neboť žádný evropský lid neexistuje, neexistuje žádný démos evropské demokracie, existuje jen lid každého jednotlivého státu Evropy. Parlament je sestaven na základě federativní parity členských států, nikoli na základě demokratické rovnosti občanů Unie. Z toho však jasně vyplývá, že pokud se hovoří o evropské integraci, míní se tím integrace národních hospodářství, ne však národů, integraci států, ne však jejich občanů. Působení evropských institucí, jakkoli je v oblasti jejich kompetencí někdy dokonce i úspěšné, nezakládá žádný pocit evropské sounáležitosti a neprobouzí žádnou všeobecnou europolitickou angažovanost. Evropské volby a plebiscity jsou rozhodovány domácími tématy a slouží k ukládání důtek národním vládám. Politické strany je využívají k vylepšení svých financí, protože volební boj je levný a náhrady nákladů od státu vysoké. Bruselské skandály, stejně jako nejrůznější dobré i špatné výsledky činnosti EK a EP se nemohou skutečně dotknout „eurounijní“ veřejnosti. Nejsou jí jednak určeny a navíc, ona sama se ještě vůbec nevytvořila. Dnes se znovu jako noční můra cesty z krize vynořuje teze, že nadnárodní rozhodnutí budou přijímána „co nejotevřeněji a co nejblíže občanovi". Bez existence eurounijní veřejnosti, bez existence eurounijního lidu, to opravdu zavání nejen tím nejhrubším cynismem, ale pro EU to není cesta z krize, ale cesta do pekel.

Vzdálenost od občanů, která je vlastní nadnárodnímu, vládnímu systému rozhodování, má totiž nejednu světlou stránku a je takřka tajemstvím dosavadních úspěchů EU. Nechat působit tržní hospodářství s jeho krátkodobými a střednědobými tvrdostmi je totiž pro orgány Unie snazší, než pro vlády a parlamenty členských států, které jsou bezprostředně vystaveny pocitům a reakcím obyvatelstva a jsou odkázány na přízeň voličů. Integrační úspěchy organizace na mezistátní úrovni jsou z podstatné části dílem kabinetní politiky a centrální byrokracie, která může - zaměřena na efektivitu - prosazovat liberální cíle smluv, zabezpečovat tržní svobody, udržovat hospodářskou soutěž, omezovat subvence a držet v mezích zadlužování států. Tím však nemůže být dosažena popularita. Je ale nutné, abychom - když chápeme její užitečnost a nezbytnost - měli evropskou organizaci navíc i rádi? Je vůbec nutné mít k nadnárodní organizaci nějaký citový vztah. Je to vůbec možné? V každém případě hrozí lásce k EU totéž co lásce k Sovětskému svazu. Řečeno s nadsázkou: „Na jednoho je takové lásky až moc a přitom nedostanete ani pusu…“

Evropská unie naštěstí zůstala i při současném stupni svého rozvoje po velké hospodářské krizi v jádru účelovým svazkem. Tento výraz je vypůjčen z komunálního práva. Obce se spojují do účelového svazku, aby společně plnily jednotlivé úkoly od školství přes silniční stavitelství až po zpracování odpadu. Takový účelový svazek se vyznačuje efektivním naplňováním svých úkolů, nerušeným fungováním a hospodárností. Nemá žádné etické nároky. Od svých členů nepožaduje loajalitu ani ochotu k integraci, nýbrž jen včasné placení výloh. Člen neprojevuje vůči účelovému svazku žádné emoce, a tyto neplodí žádné vnitřní spojení. Nikoli účelový svazek, který využívá, nýbrž obec, v níž bydlí, je s to stát se mu domovem a probudit v něm místní patriotismus. Tak se i nadnárodní organizace jeví jako prospěšný účelový svazek, který však nemá vlastního ducha, nesklízí žádný vděk, nevyvolává žádné emoce, společenskou angažovanost nebo solidaritu. Evropa vlastí, jak ji vnímal Charles de Gaulle, zatím ještě nebyla vystřídána vlastí Evropou.

Evropská unie usiluje o opuštění statusu účelového svazku a chce být hodnotovým společenstvím. Texty smluv, prohlášení a brožurek po krizi stále výrazněji poukazují na přihlášení se k hodnotám, tedy k zásadám „svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu". Tyto zásady si činí nároky na celosvětovou platnost, překračující hranice všech zemí a světadílů. To platí obzvláště o universální ideji lidských práv bez povinností, jejichž násilná implementace napáchala ve světě tolik zla a teď ničí samotnou EU a ohrožuje Evropu.. Avšak Evropská unie není žádnou globální organizací, nýbrž je jen kontinentální. Universální hodnoty nezakládají a neobjasňují žádné kontinentální hodnotové společenství, přinejmenším ne takové, které by bylo více než jen provincií společnosti světové. Universální hodnoty jsou abstraktní, obsahově chudé, mnohoznačné. Tragickým omylem je vydávat  za evropské hodnoty euro a Schengen.

Pokud chce Evropská unie získat vlastní profil, specifickou identitu, záleží na tom, z jaké perspektivy tyto hodnoty vnímá. S tím se pojí základní otázka, co má být na Evropské unii vlastně evropského. Teze o tom, že Evropa je „jednotná v mnohosti"; že je to světadíl otevřený kultuře, poznání a společenskému pokroku; že národy Evropy, hrdé na svou národní identitu a historii, jsou odhodlány překonat své dřívější rozpory a vytvářet svůj společný osud; že jsme inspirováni „evropským kulturním, náboženským a humanistickým odkazem, ze kterého vzešly všeobecné hodnoty nedotknutelných a nezadatelných práv lidských bytostí, demokracie, rovnosti, svobody a právního státu", se sice táhnou jako nastavovaná kaše všemi možnými prohlášeními od preambule Ústavy EU až po nedávné výlevy páně Macronovy, ale neříkají o skutečných hodnotách vůbec nic.

EU by se měla soustředit na roli hospodářsko-byrokratické nadnárodní struktury, ve které byla opravdu úspěšná,  měla by být katalyzátorem dobrého sousedství mezi svými členy a sama být dobrým sousedem okolnímu světu. To by úplně stačilo a tabule s nadpisem „Hodnoty EU“ může zůstat prázdná. Možná by na ní mělo být v mnoha jazycích napsáno slovo „mír.“ Určitě by bylo lépe nemít žádné hodnoty, než o nich jen mluvit, ohánět se s nimi a zneužívat jich při urážkách a získávání pochybné morální převahy nad svými sousedy.

Konec konců i  „bezhodnotovost“ je svého druhu hodnotou…

 

Průvodce EU po vlastním úpadku…IX.

Od bílé nepopsané tabule s nadpisem „Hodnoty EU“, u které jsme se zastavili v minulém pokračování, jsme v dnešním devátém zastavení dorazili ke stanovišti s informační tabulí, která se jmenuje „Pseudoživot v EU“ Tahle plocha je naopak popsaná velmi hustě, protože  „pseudoživot“ má v EU mnoho podob a možná vystačí na dvě zastavení.

Nejkřiklavějšími vnějšími projevy pseudoživota jsou nekonečné variace a alegorie na normy na správně křivý EU banán nebo správně kysané zelí, stejně jako neustále nová a nová práva a omezení, která přicházejí z Bruselu a nikdo je nechce ani nepotřebuje. Připomenu zákazy kouření, na které plynule navazují budoucí zákazy příliš tučného, příliš sladkého a příliš jakéhokoliv, které jsou zatím v rámci doporučení, ale volání po zákazu čehokoliv sílí, protože lidé si jsou nejistí a zákaz je zbavuje pochybností a vnitřního neklidu. Blíží se například zákaz paracetamolu. Zakazovány jsou zbraně všeho druhu, prostě cokoliv, co by mohlo občana EU ohrozit nebo čím by se mohl, nedej bože, bránit, když se ho jeho bližní rozhodne jednotlivě nebo ve větším množství odstranit. Perlou je zákaz vysavačů silnějších než 900W, čímž EU dosáhla stavu, že s povolenými vysavači lze dělat leccos, jen ne vysávat koberce. Například vysávat kapsy občanů. Hloupost tohoto nařízení je opravdu symbolická, ale je to slabý odvar proti nesmyslné aféře s vejci. EU dokázala rozpoutat z nesmyslu problém, aféru a bezpečnostní šílenství, které může mít reálný dlouhodobý dopad na kvalitu a pestrost našeho stravování. Přitom je dlouhodobě ignorován dlouhodobý skutečný problém potravinové nesoběstačnosti v EU.  

Nekonečné spektrum zákazů a systematická kastrace svobodné lidské bytosti, její osobitosti a osobnosti je jednou z nejhorších normalizací, které v dějinách lidské civilizace probíhaly. Část lidí podobnou zlatou klec nebo hedvábnou síť, která se pomalu, ale jistě stává smyčkou, přijímají velmi ochotně, protože mají pocit, že jim dává pocit bezpečí v jakémsi podobně ohroženém stádu. Dokonce se sami aktivně účastní vymítání ďábla nezávislého, svobodného myšlení a jednání, jako něčeho ohrožujícího jejich pseudoživoty.

Společnost v EU se postupně stává dispersní, což znamená, že má své pevné součásti, které jsou propojeny pojivem. Společnost je bez pudu sebezáchovy rozkládána na specifické, podle svých technických a technicistních možnosti docela dobře fungující části, které se jen obtížně dají ve svém celku nazvat skutečnou společností, což je právě charakteristický rys postmoderny. Jde o soubor velice nesourodých societ a komunit, které sice nemohou samostatně přežít, ale úroveň vědeckotechnického rozvoje a výrobních sil obecně jim tuto iluzi dává.  Jestli se dá předpokládat nějaký společenský celek, pak  by vypadal podle výkladu Ulricha Becka jako „riziková společnost.“ Funkci pojiva v takové společnosti stále více přebírají společná rizika, společná ohrožení. Jednoduše jde o společnost, jejíž individuální a kolektivní příslušníci si myslí, že se mohou proti každé nepříjemné eventualitě, většinou dnes však spíše pseudoriziku než skutečnému riziku nějak připojistit. Pojivová složka disperzní postmoderní společnosti se postupně stává stále řidší, má menší viskozitu a společnost je, řečeno „baumanovsky“, tekutější. Je to dáno tím, že skutečná rizika jsou stále více nahrazována cíleně uměle utvářenými pseudoriziky. Je tu ještě jeden problém modelu disperzní společnosti. Pojivo obaluje součásti společnosti a nedá jim pocítit kontakt s realitou, natož se s ní nějak úžeji a na delší dobu propojit. To dává elitám moc přesvědčit lidi, že se u elit lze pojistit i proti skutečným rizikům, protože lidé nemají v zásadě možnost je pocítit a splývají jim s pseudoriziky.

To, co nazýváme postmodernou, není tedy ve skutečnosti ničím jiným než normalizací moderny a je možné říci, že naprostá většina občanů EU si na skutečný život jenom hraje, protože je obklopena tolika předběžnými omezeními a ochranářskými opatřeními společnosti, že o skutečném životě nemají ani ponětí. Ze všeho nejvíce tak občané EU připomínají obraz dětí z jeslí, které odvážně kráčí světem teple oblečeny, nejlépe jednotně, a obklopeny zkušenými tetami, které nemají nic jiného na starost, než páchat na nich dobro, a proto je z předběžné opatrnosti uvázaly na šnůru, jejichž oba konce mají pevně v rukách.

Pseudorizika, jejich až úporné hledání na způsob objevu „fipronilových“ vajec, návody na jejich eliminaci a obecně nakládání s nimi se stávají ústředním tématem současné postmoderní společnosti nejen v EU, ale EU je dnes země pseudorizikům doslova zaslíbená. Klíčové postavení těchto rizik je dáno dvěma podmínkami, které zároveň definují onen styl „života jako“ Většinou jde totiž o rizika uměle vytvořená, vzdálená od tady a teď, často podmíněná spoustou „coby“ a „kdyby“. To je možné pouze tam, kde neexistuje skutečný nedostatek a nejlépe jsou uspokojeny základní potřeby. Druhou podmínkou je určitá podoba společenského pohybu a s ní spojená neurčitost. Situace, kdy lidé nejsou přímo existenčně ohroženi, dostává do popředí jiné otázky, tedy právě ohrožení spojené s přemírou společenského rozvoje. Zatímco industriální i třídní společnost řešila, jak je možné bohatství přerozdělovat sice nerovnoměrně ale legitimně, riziková společnost se zabývá tím, jak jsou ve společnosti přerozdělována rizika, zejména ta vznikající v rámci jejího fungování, a především strach a obavy z nich.  Existují tři základní zdroje přirozeného lidského strachu. Je to strach z konce, ze smrti, strach ze všeho, co nás přesahuje svým rozměrem, ať již poznaným nebo nepoznaným, a do třetice je to strach ze sociální nekompetence. Pseudorizika jsou účinným nástrojem manipulace s těmito strachy. Nejúčinnější obranou proti těmto manipulacím a distribuci strachu je držet se pravdy: Když nejde o život, jde o hovno a nejhorší smrt je smrt z vyděšení. Právě systematická distribuce děsu a strachu ve společnosti  vedou k utvrzování lidí v přesvědčení, že právě ono hovno je smyslem jejich bytí a nikoliv svobodný život jako opravdový kontakt s realitou. Právě o takový život tu běží.

Jednou z nutných  vlastností prefabrikovaných soudobých pseudorizik je to, že musí být pro občana jen těžko rozpoznatelná a pochopitelná. Bývají to nejlépe rádoby složité vědecké záležitosti a lidé jsou odkázáni na vysvětlení a interpretaci pseudooborníků všeho druhu. Právě u pseudorizik je to, co je od sebe obsahově a věcně, pro­storově a časově odděleno, uváděno do kauzálního vztahu a záro­veň i do kontextu sociální a právní odpovědnosti. Riziko samo o sobě nemá žádnou společenskou hodnotu, tu získává až ve spojení s hodnotami dané společnosti. Vzhledem k tomu, že jsme si v minulém pokračování potvrdili, že hodnoty EU jsou spíše pseudohodnotami a lze za ně vyfabrikovat v podstatě cokoliv. Ještě před deseti lety byly takovým prefabrikátem křesťansko-židovské hodnoty, dnes je to islám a kdo ho nemá rád, ten do EU nepatří. Typickým příkladem prefabrikátu je postmoderní koncepce až kriminální odpovědnosti každého z nás za klimatickou změnu a následnou zkázu světa. Vina za klimatickou změnu a následnou apokalypsu je opravdu velký komplexní bubák dneška. Kam se hrabe dědičný hřích i se všemi sedmi smrtelnými. Stejně tak je nutnou součástí této nečisté hry pravidelné ujišťování politiků, že to mají v rukách a to jediné, co mají občané dělat, je nekoukat jim na prsty a nechat je pracovat pro naše dobro. Dobrotvorectví je integrální součástí falešné společenské hry na pseudorizika a jejich eliminaci.

Společnost pseudorizik a distribuce pseudorizik i rizik je zákonitě i společností katastrof. Doby takzvané „třídní společnosti“ je sice dávno pryč, nově pseudorizika však naši společnost také rozdělují více než zdatně a nahrávají použití staré metody „rozděl a panuj..“ Jejich důsledky sice teoreticky postihují všechny, nikdo si nemůže být jistý, ba ani bohatý před nimi neuteče, ale přitom nejsou podobně jako hospodářská produkce přerozdělována rovnoměrně. Mohou mít rozdílný vliv na konkrétního jedince podle jeho věku, povolání, vzdělání, pohlaví, přístupu k informacím atd. Strach a obavy z pseudorizik jsou stejně jako bohatství přerozdělována napříč společností, jsou však distribuována zpravidla opačně, kumulují se u slabších vrstev. Ti mají bydliště většinou v oblasti průmyslových center, kde je riziko naprosto bezprostřední. Lidé, kteří mají dostatek financí a informací, samozřejmě mají větší šanci rizikům, která sami virtuálně vytvářejí, předejít nebo je alespoň úspěšně kompenzovat. Svými platbami za spíše pocit bezpečí do nejrůznějších „Pojišťoven štěstí“ nebo „Opory ve stáří“, ukazují, jak důležité je hrát hru na eliminaci pseudorizik a udržovat povědomí, že víme jak na to, jen si stačí na to vydělat. Některá rizika jsou naopak charakteristická rovnocennou distribucí, kdy fakticky přispívají k rovnosti ve společnosti, kde neexistuje sociální skupina, jež by nebyla v případě jaderné havárie ohrožena radioaktivním zářením. Roste také rozdíl mezi jednotlivými státy – rozvojové země jsou ohroženější než rozvinuté. Hlavním tématem rizikové společnosti se stává bezpečnost na rozdíl od třídní společnosti, jejíž mantrou byla rovnost. Podobně, jako v socialismu byla výsledkem třídního boje za rovnost pseudorovnost a hra na rovnost, je podstatou fungování současné společnosti hra na to, že je bezpečno. Tahle hra na bezpečnou společnost má svá skutečná rizika pro své tvůrce. Odborníci, kteří se tzv. rizikovou společností zabývají, používají pojem bumerangový efekt. Pro nás obyčejné lidi postačí babičkovská moudrost, která říká, že kdo čím zachází, tím také schází. To znamená, že důsledky hry jsou často  ohroženi i ti, kteří pseudorizika vytvářejí. Tedy politici, podnikatelé, mediální kouzelníci a vědci.

Ukažme si  znovu již zmíněnou oblast, kde se to prefabrikovanými pseudoriziky jen hemží, a tou oblastí je vztah člověka a přírody. Zatímco v minulosti člověk v rámci společenského diskurzu se přírody obával, pak ji ovládal a posléze s přírodou spolupracoval, dnes je opět tento vzájemný vztah nebezpečný a plný pseudorizik. Uměle vytvořené problémy spojené s přírodou se nás nyní díky nejrůznějším kampaním bezprostředně dotýkají. Připomeňme si zoufalého polárního medvěda Al Gora, nekonečně kraulujícího vstříc záhubě v závěru jednoho z nejmanipulativnějších propagandistických snímků všech dob. Díky průmyslovým revolucím existuje v zásadě nekonečný objem námětů pro tvorbu pseudorizik – kolem nás vyrůstají jaderné elektrárny, laboratoře a je tak snadné tvrdit na tisíc a jeden způsob, že nikdo nemůže vidět, jakým způsobem lidská práce produkovaná v těchto „továrnách či fabrikách“ na přírodu působí a tudíž jak civilizace ohrožuje sebe sama. Pseudorizika mají tendenci narušovat především demokratický politický systém, protože se všeobecně tvrdí, že lidé s demokratickým mandátem jsou příliš hloupí, než aby si se všemi těmi pseudoriziky věděli rady. Diktatury a omezené demokracie mají v čele osvícené diktátory, kteří si vědí rady doslova se vším. To, s čím neumí politici libovolného střihu v EU vůbec pracovat, je skutečný problém, jednoduchá realita.

Nedávno jsem kráčel na Islandu rozsedlinou mezi eurasijskou a severoamerickou tektonickou deskou, které se bez ohledu na cokoliv od sebe rok co rok o dva a tři centimetry vzdalují. Tam mě poprvé napadlo, že tu nevidím žádné politické a ekologické bojovníky s touto odlukou, přesto, že jde o proces, který je neblahý a je jasně prokazatelný. Ptal jsem se, jestli existuje nějaký Mezinárodní tektonický panel, jestli se také masově promrhávají veřejné peníze na boj tektonickým driftem, jestli také existuje cíl, že zpomalíme pohyb desek o 2 milimetry za rok do roku 2100?!? Vždyť máme Mezinárodní klimatický panel, vyhazujeme do luftu miliardy a rituálně oslavujeme cíl Pařížské konference snížit globální oteplování o pár desetinek stupně do roku 2100. Navíc odborně či spíše odbornicky, mediálně a politicky kamenujeme a lynčujeme každého, komu se to nezdá. Přitom tektonický pohyb je oproti klimatu děj podstatně méně komplexní. Nicméně na Islandu, kde by mohlo mít takové hnutí v dotyčné rozsedlině na tektonickém zlomu přímo svatyni, hned vedle jednoho z nestarších parlamentů světa, není po takovém hnutí ani vidu ani slechu. Přitom by se v rozsedlině mohli shromažďovat ekologičtí flagelanti a mrskat se do krve za vinu lidstva na kontinentálním driftu, slzy by mohly téct proudem jak o Stalinově pohřbu a nad tím vším by mohl vlát transparent „America, don´t leave us…“Stejně tak jsem nenalezl ani stopu po občanském nebo politickém hnutí, které by usilovalo o ovlivnění nebo zastavení vulkanické činnosti a dokonce opět schází příslušná literatura na téma, jak zlý člověk způsobil sopečnou aktivitu a ohrozil tak planetu a také sám sebe. Podobně to platí o pověstných větrech a deštích, které když to na Islandu rozjedou, tak je idiotovi jasné, že tomuhle se poručit nedá…

Skutečné problémy, jejich identifikace, popis rozbor a ucelená odpověď na to, co se tím dá skutečně tady a teď dělat, to je to, oč tu běží. Hic Rhodos, hic salta. Každý z nás zná v různých podobách onu vroucí promluvu nebo modlitbu, která říká, že největším darem člověku je dovednost změnit to, co změnit může, neměnit to, co změnit nemůže a schopnost rozeznat jedno od druhého. Měl jsem na Islandu onen nádherný pocit, že toto Islanďané, alespoň ve větší než malé míře, zvládají a bylo mi tam neskutečně dobře, protože jsem cítil skutečný život. EU kolem nás upletla síť pseudoživota, něco, o čem jsme mnohokrát četli v nejrůznějších sci-fi, které  opravdu neskončily dobře. Připomeňme si legendární Matrix, ale úniku není ani z kafkovských Zámků nebo z pravidla Hlava XXII.   

Dostat se z této sítě pseudoproblémů  a pseudorizik ven se zdá dnes skoro nemožné, ale změnit svět kolem sebe, znamená především změnit sebe samotného a učinit ze sebe tvůrce něčeho skutečného, nějaké malé části reality. To je nejen naděje, ale i cesta ke skutečnému světu, cesta tvorby budoucnosti.    

 

 

Průvodce EU po vlastním úpadku… X.

Je čas voleb, a proto si úvodem desátého zastavení naučné stezky, provázející nejen samotnou EU, ale i řadu dalších návštěvníků, po jejím vlastním úpadku, dovolím krátký exkurs do domácího politického rybníčku. Média nadcházející volby prezentují jako něco, co hýbe celou společností, stejně jako Václav Moravec si myslí, že někoho skutečně zajímá, jaká témata ve svém pořadu nastoluje. Skutečnost je taková, že většinově je to lidem jedno, protože konec konců jediným tématem předvolební kampaně je přesvědčování občanů „tradičními“ politiky v tom smyslu, že Andrej Babiš je stejný lump jako oni. Už dokonce ani nedochází k nějaké kampani v tom smyslu, že by snad někdo z „tradičních“ tvrdil, že je nějaký poctivec nebo dokonce jedinec s morálkou. To si o sobě myslí naopak jenom Andrej Babiš. Vlastní dávno chcíplé kozy politické morálky tak už nejsou „tradičními“ stranami a politiky kříšeny, ale vše je zaměřeno na to, aby podobná koza chcípla i Andreji Babišovi, a to přesto, že i ten nejhloupější volič ví, že takovou kozu nikdy neměl, nemá a ani mít nemůže. Když si vzpomeneme, jak před čtyřmi lety všichni tradiční i netradiční politici a strany bojovali proti korupci a nechali se nadšeně známkovat od Rekonstrukce státu a panáčkovali před obskurní neziskovkou, tak je to letos celé sice takové nudnější, ale snad upřímnější.

Nicméně politická kampaň bez politických témat je cestou do pekel, protože voliči přece jenom mají k demokracii stále ještě jakýsi pohříchu citový vztah a podobná rezignace na obsah volební kampaně by se mohla nepříjemně promítnout do toho, že by vztah občanů k demokracii, byť je stále více než méně spektakulární, mohl rozplynout jako pára nad hrncem. Politici se tak stávají hromadně kandidáty na Darwinovu cenu, protože si nejen řežou pod sebou větev a kálejí si do vlastního hnízda, ale doslova radostně škrtají sirkou v prachárně. Nejsou si schopni uvědomit, že divadlo bez diváků už snad ani není divadlo. Snad nejlépe dokresluje podobu zájmu lidí o volební kampaň a volby skutečnost, že jsou aktuálně stále více předmětem spíše sázkařské vášně než občanské odpovědnosti. Volby jsou tedy pro lidi stále více spíše opravdu lidovou zábavou typu zápasů „chyť, jak můžeš“, než klíčovým demokratickým společenským aktem. Tipy sázkařů budou navíc tradičně přesnější výsledky vědeckého přístupu sociologů v nejrůznějších agenturách, jejichž výsledky se liší významně nejen mezi sebou navzájem před volbami, ale především nakonec v různé míře od reality po volbách. Společnost, která vnímá volby jako zábavnou show, něco jako Ein Kessel Buntes, je na smutné cestě k tomu, že nejen volby jako akt, ale ani právo volby jako takové nebude mít vůbec… Ostatně už dnešní dění ve Španělsku ukazuje, že právo volby není v EU samozřejmé a postoj orgánů EU k tomuto madridskému fyzickému i politickému zvěrstvu svědčí o tom, jak moc mnohým v EU volby, a zejména právo volby vůbec, překážejí. Lidé mají právo volby jenom tam, kde se to panstvu v EU zlíbí, jinak nastupuje pendrekiáda.

Celý smutný obraz předvolebního času nejen v České republice, ale i jinde v EU, poukazuje doslova na tragickou relevanci výroku, který se před lety objevil na šedé zdi u Hlavního nádraží v Praze: „Kdyby mohly volby něco změnit, už dávno by je zakázali…“ Jediné, co je na tomto předvolebním čase celkem dobré, je to, že nejsme díky zákonným omezením a vylepeným státním vlajkám tolik konfrontováni s panoptikem tupých kašírovaných obličejů politiků na billboardech kolem silnic.   

 

Tématem dnešního zastavení, které bude volně navazovat na předchozí devátý text, se bude týkat tématu „Evropa regionů“, a samozřejmě bude bezprostředně souviset s aktuálním děním mezi Bruselem, Španělskem, Katalánskem a zbytkem světa, ale obecně půjde o vztah proklamací a skutků tváří v tvář realitě. Mimo jiné půjde o kabinetní ukázku toho, jak systematicky umí orgány EU posilovat nejen vlastní demokratický deficit, ale zanášet tento zlořád i do členských zemí. Tam často nachází oporu v resentimentu po silných vůdcích a v tezích o „žvanírnách“ a zbytečných blábolech. Pojem „Evropa regionů“ vstoupil do našich životů jako jedna z vizí, se kterou přišla EU a byla pro ni svým způsobem charakteristická. Byla postavena na myšlence, že členské státy EU existují často v umělých hranicích, které jsou výsledkem nejrůznějších mocenských a zejména poválečných kompromisů, zatímco regiony jsou v pojetí EU vnímány jako autonomní útvary vzniklé na základě přirozené logiky,    nezkreslované válečnými a mocenskými aspekty. Jedním z hlavních cílů regionální politiky EU je tak “harmonický a hospodářsky vyvážený rozvoj regionů a jejich vzájemné kontakty”. Do našich myslí, které podvědomě vnímaly státní hranice jako něco nedotknutelného, buď proto, že byly posvátné nebo zadrátované a pod proudem, bouřlivě vstoupily pojmy jako „přeshraniční spolupráce pohraničních regionů“ nebo dokonce pojem „euroregion“, teritorium složené z regionů více států. V České republice to jsou euroregiony Nisa mezi Českem, Německem a Polskem na severu nebo česko-bavorsko-saský Egrensis. Pro pamětníky si dovolím připomenout reformu územního uspořádání ČSSR z 80. let, která byla postavena právě na hledání systému přirozenějších oblastí, než byly tehdejší okresy a kraje. Nakonec to dopadlo ve druhé půlce 90. let úplně nejhůře, jak to dopadnout mohlo. Dlouhodobý vývoj uspořádání veřejné správy v Česku sleduje, bohužel, dlouhodobě jediný cíl a princip, a tím je maximalizace počtu nesmyslných a neužitečných koryt pro neschopné a neužitečné lidi. Hierarchie stupňů státní správy se rovněž v historii Evropy neustále vyvíjela a měnila. Lze konstatovat, že organizace státní správy a samosprávy se postupně stabilizoval v čtyřstupňových, někde třístupňových či naopak v pětistupňových modelech podle vzoru „obec - okres - region - stát.“

Připomeňme si, že pro správní a „správné“ uchopení těchto obecných úrovní správy byla vytvořena i další hierarchie v rámci EU, tentokrát v takzvaných NUTS- tedy „nomenklaturních územně statistických jednotkách“ I. až V. řádu. Všimněme si prvních třech z nich, které jsou větší než obec a okres.NUTS I je v podstatě určena pro samostatné státy či  regiony velkých zemí jako jsou Německo, Španělsko, Francie, Itálie nebo Polsko. NUTS II je určena právě pro regiony. Jejich doporučený počet obyvatel je nad 1 mil. obyvatel. Úrovni NUTS II. v Evropě jednoznačně odpovídají právě historické provincie a regiony. Velikost těchto historických regionů se v EU pohybuje v oblasti 10 až 50 tis. km2. Průměrná velikost je však 20 až 25 tis. km2 a cca 3 mil obyvatel. Z této hierarchie vyplývá složitost členění států. Bez problémů jsou státy velké, Francie, Německo, Španělsko, Itálie a z nových Polsko, a velmi malé. Například Slovinsko, Lotyšsko nebo Estonsko tvoří 1 NUTS I. i NUTS II. Problémy jsou se státy prostředními, mezi něž patří i ČR.

Podle uvedených průměrů by totiž v ČR měly být cca 3-4 regiony. I z hlediska historického tomu odpovídá jasné členění na tři historické země a hlavní město. Byl to ale strach z  dualismu nejen u nás, ale i v dalších státech této velikosti, který vedl ke zmenšování jednotek NUTS II. natolik, aby se počet regionů zvýšil, a tím snížil jejich nebezpečný politický vliv. Navíc tyto hloupé obavy o jakési blíže nespecifikované korýtko nebo snad vliv vedly k tomu, že do NUTS II. byly poskládány stávající kraje, které mají své vlastní politické samosprávné i byrokratické správní struktury. Úroveň NUTS II. byla často nejen u nás z pseudopolitických důvodů zbavena samosprávy a formována v čisté podobě státní správy jako účelově vytvořené administrativní jednotky zvané regiony soudržnosti. U nás bylo vedení NUTS II. navíc čistě formální a bylo jen prodlouženou rukou politických soukromých veřejných, ale daleko častěji zákulisních dohod. Tím byl vytvořen automaticky prostor pro trestní stíhání, protože sdružení dvou či více samosprávných celků, u nás VÚSC neboli krajů vede k nutnosti základní dohody o rámcovém rozdělen evropských dotací v rámci NUTS II., což je možné, jak ukazuje praxe, interpretovat s úspěchem jako pletichu nebo zločinné spolčení. Špatný začátek  nutnost kabinetní dohody na počátku potom vede nutně k dalším podivným dohodám a v konečném důsledku jde o systémový krok za mříže. Přiklad ROP Severozápad je, nehledě na celou řadu osobních selhání a malých domů, typickou ukázkou toho, kam hloupý způsob utváření nepřirozených NUTS II. vede. Tento problém řešila nejen ČR, ale i Dánsko, Nizozemí, Belgie, Rakousko a z nových zemí především Maďarsko a Slovensko, kde potřeba vyššího počtu regionů vede k jejich zmenšování až do úrovně NUTS III. Třetí úroveň NUTS je určena pro úroveň okresů, tedy jednotek, které v drtivé většině Evropy vznikly jako uměle vytvořené administrativně správní celky v období centralizace státní moci v různých obdobích. Ve Francii tak vznikly departementy, v Itálii a Španělsku provincie, ve V. Británii hrabství, Maďarsku župy a podobně. Průměrná velikost těchto správních jednotek se pohybuje od zhruba 10 tisíc km² ve Španělsku do více než 2 tisíc km² v Řecku. Ve většině států se však velikost NUTS III. pohybuje mezi 3-6 tisíci km², zatímco v ČR je u okresů jejich rozloha přibližně pouze tisíc km².

Z byrokratického pohledu EU tvoří zmíněnou Evropu regionů tedy tyto výše uvedené NUTS, Evropská Unie je z nich poskládána. Objevuje se přirozená otázka, které regiony jsou ale v tomto uspořádání ty základní…?!? O kterých regionech se to mluví, když zazní heslo „Evropa regionů“…?!? Jsou to NUTS I. nebo NUTS II…?!? Národní státy jako výsledek druhé světové války a helsinského procesu nebo přirozené, často přeshraniční regiony. Tato otázka je nejen pro evropskou integraci, ale i pro samotné další trvání EU klíčová.

Připomeňme si, že národní státy v Evropě vznikaly v současném pojetí jako výsledek hledání nové identity po rozpadu feudálního uspořádání za osvícenectví. Na konci 18. století sílilo přesvědčení, že tehdejší uspořádání společnosti není Boží vůlí (podle do té doby platného feudálního systému udělování moci Bohem a tím i identifikace států), ale nelidským systémem utlačování všech. Osvícenství s revolučním doprovodem zpochybnilo sám princip legitimity vlády z Boží vůle a bylo třeba hledat nová kritéria sounáležitosti skupin obyvatel a jejich území. Z nich se nakonec uplatňovaly tři teze. Ta první je o společně sdílených osudech, samozřejmě skvělých, slavných a hrdinských. Druhá je o společně sdíleném a úředně kodifikovaném jazyku a třetí teze je o společné náboženské víře. Není celkem pochyb, že národní státy a koncepce národa jako státotvorného faktoru se neosvědčila a navíc pomohla rozpoutat celou řadu hrozných válek, včetně dvou světových.  Národní státy sice zklamaly a jsou nadále trvale neudržitelné a nebezpečné, ale v současné době neexistuje mírový koncept jejich nahrazení jiným uspořádáním. Jinými slovy nemáme koncept přechodu od administrativních a mocensky dohodnutých hranic k hranicím přirozenějším.

Region se podle evropských kritérií utváří zejména na základě společných problémů a způsobů jejich řešení, historických a kulturních souvislostí, topologií sídelních vztahů a jejich spádovosti, postavení v prostorové dělbě práce a zvláštních možností a výhod. Základem utváření přirozeného regionu jsou dlouhodobě a stabilní vlivy přírodního, sociálně ekonomického i kulturního prostředí. To, co je přirozené, je sice od přírody, ale je to výsledek mnoha a mnoha opakování, ostatně podobně jako moudrost. Zejména krajina rozhoduje o celkové podobě území, včetně podoby života a fungování lidských společenství v něm. Uvědomme si, jak rozdílné tři základní podoby krajiny mělo v české, moravské a slovenské krajině bývalé Československo. Připomeňme si z naší vlastní historie vysokou míru zemské autonomie politické v podobě lenní soustavy a posléze vlastních “zemských” samosprávných orgánů i hospodářské v podobě společných přírodních i lidských potenciálů, kulturní v podobě tradic a pojetí vlastní historie. Společné potenciály umožňují regionům cílenou, s místními znalostmi spojenou ekonomickou i sociální politiku ve svém území a pro politiku ekonomické a sociální soudržnosti regionů nepotřebují národní meziúroveň. Regiony jsou zároveň klíčovými nositeli kulturní pestrosti Evropy a zprostředkovávají i její další vývoj, protože pestrost a proměnlivost jsou základním zdrojem rozvoje jakéhokoliv teritoria.

Hledání nové, přirozenější podoby hranic v EU, které je nanejvýše rizikovým podnikem, ať již jde o hranice vnější nebo vnitřní, však přináší celou řadu lokálních politických a mocenských ambicí, které hrozí nadělat více škody než užitku. Katalánsko není jediné, je tu Baskicko, Baleáry, Severní Irsko, Korsika, Padánie, Skotsko, Valonsko a další a další regiony uvnitř i v blízkosti hranic EU, kteří si myslí, že národní stát, ve kterém v současnosti fungují, není jejich. Orgány EU se chovají nanejvýše nezodpovědně a podléhají mocenské solidaritě národních států. Nejsou ochotné ani schopné se alespoň pokoušet moderovat procesy, které byly z pozice EU vyvolány a dělají, že o „Evropě regionů“ najednou nikdy neslyšely. Jde to tak daleko, že v EU, která vyváží lidská práva prostřednictvím ekonomických sankcí i přímým ozbrojeným násilím ve svém blízkém i vzdáleném zahraničí, je zčista jasna mlácení lidí vnitřní záležitostí členského státu. To, že byly v Katalánsku mláceny i ženy, je zřejmě praktickým vyjádřením dosažení plné rovnosti mezi pohlavími, což je zejména v katolické zemi nebývalý úspěch.  

Evropa regionů byla a je zajímavá myšlenka, která přinesla celou řadu příležitostí, a některé z nich byly v průběhu let naplněny. Nyní, když začíná vstupovat jako nezanedbatelná okolnost do skutečné kvalitativní proměny vnitřních hranic EU, dochází k zákonitému střetu a se starými dobrými pořádky. Předchozí podobné střety sice přinesly do Evropy války, a proto je důležité vynaložit veškeré úsilí ke zvládnutí tohoto přechodu. Od tohoto vedení EU se v tomto ohledu  nedá, bohužel, čekat zhola nic…

 

 

Průvodce EU po jejím úpadku…XI.

Jedenácté pokračování začneme jenom stručnou zmínkou o výsledcích parlamentních voleb v naší zemi a potom se vrátíme na naučnou stezku po úpadku EU. Název jedenáctého zastavení je „Špatné vládnutí.“

Zvolili jsme novou Poslaneckou sněmovnu, a co se stalo, se už nedá odestát. Maximálně mimořádnými volbami, ale na to nikdo nemyslí, zvlášť když právě skončená předvolební kampaň byla obsahově tragicky prázdná. Prázdné jsou navíc i partajní kasy. O názorech kandidátů jsme se nedozvěděli skoro nic, ale o nich samotných skoro všechno.  Známe jejich sexuální orientaci i to, že nevědí nic o těžbě a zpracování lithia. Cokoliv je jim dobré k tomu, aby uráželi své konkurenty.

Na druhé straně je třeba si přiznat, že máme s drobnými odchylkami v zásadě to, co jsme chtěli nebo to, co jsme mohli dostat. Politika nás jako občany a voliče obecně zajímá spíše jako zdroj zábavy nebo ji více nebo méně ignorujeme. Volby nám slouží jako předmět sázkařské vášně, rozhodujeme se na poslední chvíli podle nějakého vykřiknutého hesla nebo šklebu nějakého lídra. Nabídka má kromobyčejnou schopnost přizpůsobit se poptávce a platí stará pravda, že pokud může poptávku uspokojit horší kvalita nabídky, pak určitě k tomuto zhoršení kvality dojde. Ludwig von Mises říkával, že nikdy žádná komodita nebyla využita k plnění funkce, kterou může stejně dobře naplnit i komodita levnější.

Nelze tedy než konstatovat, že výsledky voleb nastavily zrcadlo naší společnosti. Můžeme si o výsledcích myslet, co chceme, ale myslíme si to především o sobě. Sociologové hned přišli s převratným objevem, že zhruba polovina občanů je s výsledky voleb nespokojena. Pominu primitivnost útoku na lidské city, protože stejně tak bylo možné říci, že polovina občanů spokojena je, ale pozitivní informace jsou v naší společnosti celkem důsledně embargovány už jenom, protože hůře vydělávají médiím. Pokud jde o tu nespokojenou polovinu, pak nikde není řečeno, kolik dotazovaných vůbec u voleb nebylo. Jinak je přirozené, že podobné rozhodování ano-ne, o předmětu, který má pro každého respondenta více nesouvisejících subjektivních i objektivních parametrů, jako je typicky výsledek voleb, obecně prostě statisticky tenduje k polovině, takže je to celé nesmysl. Nicméně úmysl označit volbu, ve které nevyhráli samozvaní „správní hoši“ za špatnou a hloupou toho koukala jako sláma z bot. Někteří koryfejové sociologie se neudrželi a rovnou označili třetinu národa za blbce, čímž do této třetiny automaticky zařadili i sebe.

Dostali jsme tedy na základě našeho přístupu k volbám Sněmovnu v podobě velice lehkého zboží. Tak lehkého, je to skoro padělek takové úrovně asi jako čtyři proužky na značce Adidas. Je okouzlující sledovat, jak se správní hoši okamžitě spikli, rozhodli se blokovat jakýkoliv pokus o vládnutí a rezignovali na jakoukoliv politiku, jako na odpovědné vyjednávání. Hned na počátku ukázali, že kromě jejich blaha je jim jakékoliv jiné blaho ukradené, a to včetně blaha občanů a celé země. Jdou tak daleko, že navrhují sabotáž ustavení Sněmovny a vydávají to za boj o demokracii. Nelze tak vyloučit, že se dočkáme nějaké pseudovlády, pochybné slávy českého politického „absurdistánu“ v zahraničí a do roka a do dne nikoliv božího soudu, ale dalších předčasných voleb. Předvolební hnus pak zcela spolehlivě pošlape jakoukoliv důstojnost století republiky, takže se máme opravdu na co těšit. S komentářem domácí politické situace se loučíme v okamžiku, kdy prezident v Lánech pověřil Andreje Babiše sestavením vlády.

Pokud máme dnes hovořit o špatném vládnutí orgánů EU, je nutné si připomenout, co máme na mysli, když hovoříme o vládnutí dobrém. Základními třemi komponentami dobrého vládnutí, které má zabezpečit jednotlivcům i lidským společenstvím svobodné bytí,  jsou  péče o reprodukci společnosti, péče o spravedlnost a péče o bezpečnost.

Reprodukce společnosti zahrnuje celou řadu komponent, mimo jiné kulturu, školství a zdravotnictví. Nejde tedy pouze komponentu ekonomickou nebo biologickou,  které se ve vztahu k reprodukci přímo nabízejí, ale samozřejmě o reprodukci sociální. Otázka zní, proč jsou tedy mimo reprodukci jako zvláštní hodnoty a komponenty svobodného bytí společnosti vyčleněny spravedlnost a bezpečnost?!? Nelze je zahrnout mezi komponenty reprodukce především proto, že ani skvělá reprodukce není schopná zabezpečit společnosti svobodné bytí spojené s lidskostí, pokud se v ní lidé cítí zneuznaní a ohrožení nebo pokud ona sama je zneuznávána a ohrožována. Klíčovým problémem a úkolem dobrého vládnutí je dosažení změny vah jednotlivých jeho komponent - reprodukce, spravedlnosti a bezpečnosti - v závislosti na změnách parametrů vnějšího prostředí a změnách potřeb vnitřního prostředí společnosti.

Z tohoto úkolu je však opravdu obtížné dát EU nebo spíše jejím institucím, orgánům a představitelům něco jiného než čtyři mínus a to i při zvážení veškerých marných snah s přimhouřenýma oběma očima. Jedenácté, listopadové zastavení tak bude asi patřit k těm smutnějším. Bylo by určitě snadné působení EU prostě odsoudit, ale celá věc je podstatně složitější. Proto bude nutné se zamyslet nad tím, jestli struktura, která by na úrovni nadnárodní organizace měla mimo jiné produkovat dobré vládnutí směrem ke svým členům, tedy národním státům, je takového jednání vůbec schopna. Jestli tedy neočekáváme něco, co nikdy nemůžeme od daného subjektu dostat. Otázka zní i tak, jestli tato naše očekávání a poptávka nejsou zdrojem slibů a deklarací, které nikdy nemohou dojít svého naplnění. To potom vede postupně k nadprodukci slibů podle starého úsloví v tom smyslu, že „to co já vám mohu slíbit, to vám nikdo nemůže dát.“ Obraz celé situace pak, bohužel, připomíná známou scénku, ve které se praví, že „pláčeme sice dobře, ale na špatném hrobě“ nebo také „my o voze a oni koze“.

Nemusíme dlouho hledat, abychom tuto trochu „černohumornou“ alegorii mohli podepřít skutečným příběhem z aktuálního dění v EU. Připomeňme si uplynulé dva roky a volání členských zemí po reformách EU v důsledku nezvládnuté migrace a celé řady dalších problémů, které odsouvají EU z pozice globálního hráče nebo dokonce lídra do role skanzenu, který postupně přestávají partneři brát vážně. Připomeňme si jednání summitů EU v Bratislavě a v Římě, které se měly otázkami reforem EU zabývat, a zejména římský summit v březnu tohoto roku, svolaný u příležitosti šedesátého výročí římských smluv, přijal Deklaraci, která přinesla celou řadu záměrů při reformování EU. Obsáhle byl tento dokument komentován v našem čtvrtém letošním zastavení po úpadku EU. Komentář byl dosti skeptický, ale poslední události a jednání EU svědčí o tom, že se nad reformním úsilím v EU a proklamacemi s ním spojenými pomalu zavírá voda. Šlo o něco, co se dá pojmenovat jako bouře ve sklenici vody, nebo jako hluk při přesypávání šroubů z jednoho plechového kýble do druhého. Na začátku i na konci procesu máme jeden kýbl plný a druhý kýbl prázdný, ale ten rachot, to je to, oč tu běží.

Podobně se voda pomalu zavírá nad takzvanými uprchlickými kvótami… Úporná snaha nacpat lidi někam, kam nechtějí a nemusí tam zůstat, narazila na odpor některých zemí, které si minimálně chtěly ponechat ve svých rukách rozhodování o tom, kdo má nebo nemá právo se pohybovat na jejich území. Výsledkem bylo, že EU vyhrožovala obyvatelům těchto zemí, že je připraví o dotace a další práva, urážela je, že nejsou dobrými Evropany, že do EU nepatří, což jí popularitu určitě nepřineslo. Bylo to tím horší, že za EU hodně mluvila Angela Merkelová, která si prostřednictvím útoků na země Visegrádu řešila volební kampaň, ve které stála neochvějně na tom, že pozvat miliony cizích lidí a pak je poslat k sousedům na oběd a nocleh, je skutečně skvělý nápad. EU pak v průběhu roku získala mocného zastánce a spasitele v jedné osobě, Emanuela Macrona, poněkud infantilního nedospělce, který se stal z nedostatku nabídky prezidentem Francie. Jeho útoky na země Visegrádu a poučování každého a všech o tom, jak to dělali špatně, ale že teď už se nikdo nemusí bát, protože Emánek to teď vezme do ruky, byly esencí hlouposti a nevkusu. Jeho projevy přivedly EU i v očích slušných a proevropsky nakloněných občanů doslova do role vyděděnce. EU to nemá skutečně lehké, když za sebe nechá mluvit tohle duo M&M. Je to úder do dvou základních pilířů dobrého vládnutí a tím je péče o spravedlnost a bezpečnost. Stávající obyvatelstvo EU je zejména v Německu a Německem neustále z něčeho obviňováno a preferováni jsou noví příchozí, kteří jsou v drtivé většině bez ohledu na barvu pleti systémovými „černými pasažéry“. EU se neštítí ani prodeje lidí do členských zemí za předem určené částky, stejně jako možnosti se z této povinnosti za podobnou částku vykoupit. Kupčení s odpustky má zřejmě v EU vetší tradici a sílu než jsme si mohli vůbec pomyslet. Vystoupení Jana Husa před více než šesti sty a Martina Luthera právě před 500 lety proti odpustkům by se dala takřka bezezbytku aplikovat i na chování EU ve vztahu řešení migrační otázky. EK před časem útočila na Českou republiku, protože kdosi dal migrantům v Břeclavi na ruku razítko, že je prý značkujeme jako dobytek, ale vlastních kšeftů s lidmi se neštítí vůbec. Dnes je koncepce povinných kvót prakticky mrtvá, ale bude ještě dlouho jako obušek tancovat po našich hřbetech. Evropská komise si nenechá ujít proces proti České republice, zřejmě proto, aby v naší zemi ještě více zpopularizovala EU.

Chování a jednání EU, která nemá žádný vlastní plán prakticky v čemkoliv, je charakterizována poměrně systematickým otevíráním Pandořiných skříněk a následným úprkem od problému, který se v nich skrýval. Příkladem může být naprosto bezzubé řešení situace, kdy si méně gramotní politici začali v EU stěžovat, že mají v různých zemích podobné potraviny různou kvalitu, která je samozřejmě uvedena v popisu na obalu. Namísto toho, aby byla celá věc ponechána na rozhodnutí víceméně gramotným spotřebitelům a zcela gramotným obchodníkům, vložili se do toho politici, byrokrati, novináři a vědci a začala se šířit hesla o odpadkovém koši nebo rovnou velká hesla o kontejneru Evropy. Zatímco tento festival neschopnosti v přímém přenosu pod taktovkou komisařky Jourové stále probíhá, spotřebitelé neselhali a za tolik proklamovanou německou kvalitou potravin vyrazili do Německa a již se našli obchodníci, kteří se na prodej německé kvality v Česku specializují.

Dalším příkladem může být otevření Pandořiny skříňky rovných mezd. Na jedné straně chtějí staré státy, aby pracovníci z nových zemí brali při své činnosti na území starých zemí alespoň minimální mzdu platnou v místě výkonu práce. Na druhé straně chtějí odboráři a pracující z nových zemí, aby majitelé podniků ze starých zemí platili ve svých podnicích na území nových zemí tolik, kolik by museli platit doma. Vložila se do toho EU a připravila taková pravidla, že dnes je daleko snadnější si univerzitu přivést hostujícího profesora z Jakarty, Dílí nebo Pekingu, než z Bratislavy, Budapešti nebo Krakova. Přitom je to obojí nesmysl, který jenom likviduje tržní mechanismy tam, kde mohou být a jsou prospěšné. Oproti tomu EU je apoštolem trhu a matkou nesmyslu tím, že i naprosto lokální veřejné zakázky musí být plošně dostupné pokud možno po celé EU a likviduje tak lokální hospodářství tradice a důvěru mezi lidmi a podniky v místech, městech a regionech.

Aby toho nebylo málo, tak příští rok bude spojen s další kabinetní ukázkou toho, že orgány EU jsou neuvěřitelně vynalézavé při nalézaní způsobů, jak obcím, drobným podnikům, živnostníkům a lidem dokonale otrávit život. Brusel musí obyčejný život nějakým způsobem neuvěřitelně dráždit, když dokáže vymyslet paralyzér, kterému se říká GDPR neboli General Data Protection Regulation. Všeobecná regulace ochrany dat. Jde o naprosto fatální změnu dosavadní praxe, která nerozlišuje malé od velkých, ukládá nesmyslné povinnosti a zřizuje funkce  dozorců, které si jednotliví správci dat musí platit. To vše v době, kdy se po EU potlouká možná milión lidí bůhvíodkud, směřujících bůhvíkam  a jediné, co se o nich ví, je to, že nechtějí pracovat, brát nesmyslné dávky a ignorovat domácí pravidla. Těchto lidí se z pravidel EU netýká nic, kromě povinné úcty od evropských domorodců. Právě neuvěřitelný a nestále se zvyšující se chaos v základních, pro jakoukoliv společnost zcela nevyhnutelných pravidlech a jejich rámcích a neustálé vymýšlení a prosazování těch marginálních a hlavně zcela zbytečných pravidel je charakteristickým rysem špatného vládnutí Bruselu.

Na summitech EU se asi hovoří  mezi moučníkem a digestivem o naší bezpečnosti, ale pro ochranu hranic EU se v Bruselu nedělá vůbec nic, tedy kromě útoků na ty členy, kteří si své hranice chtějí chránit sami. Útoky na Maďarsko a Rakousko, které se nehodlají smířit s další zničující  invazí migrantů a hluboké mlčení při stavbě plotu na litevsko-běloruských hranicích svědčí o dalším tragickém prohřešku proti dobrému vládnutí a tím je dvojí metr, pod heslem, že „když dva dělají totéž, není to totéž“. Uzavírání hranice na východě proti  Eurazijskému ekonomickému svazu je bohumilá, zatímco obrana hranice proti migrantům z Afriky a Blízkého a Středního Východu je bezmála smrtelný hřích. Mimochodem výsledky voleb v Rakousku a současná rétorika rakouských elit a především mladého a dynamického Sebastiana Kurze, dává zapomenout na jemné náznaky nového kurzu FPÖ, se kterým  přišel před třiceti lety Jörg Haider. Před necelými dvaceti lety po jeho volebním úspěchu kvůli slabému odvaru současného výraziva málem Rakousko vyloučili z EU. Euro se z výkladní skříně integrace už dávno stalo jejím problémem, ale to nebrání bruselským potentátům, aby ho propagovali horem dolem a kárali ty, kterým se nechce nasadit tuhle veš do hospodářského kožichu.

Zkrátka a dobře o tom, jak Brusel spravuje věci EU, se dá říci, že „…tohle snad není ani špatně…“ To všechno je ale orgánům EU patrně úplně jedno. Brusel dokáže každý velký prů… rozdělit umně na řadu dílčích úspěchů, čímž připomíná chování vedení KSČ před jejím pádem.

 

Průvodce EU po jejím úpadku…XII.

Než se rozloučíme s dalším ročníkem naší rubriky, nelze se nevrátit ke zhodnocení dosavadního průběhu ustavování Poslanecké sněmovny a vlády po říjnových volbách. Byli jsme svědky postupného ustavování vedení a dalších orgánů Poslanecké sněmovny, jmenování premiéra a známe složení vlády navržené prezidentovi ke jmenování. Jde o pět bývalých ministrů ANO a devět nestraníků – ministerských náměstků a rovněž  manažerů z praxe. To vše sedm týdnů po uzavření volebních místností, tedy v době, kdy byl tento text dokončen. Nicméně jsme svědky skutečně brutální kampaně proti vítězi voleb a proti všem, kdo by hnutí ANO chtěli jakkoliv podpořit. Je smutné, že vlajkovými loděmi tohoto tažení jsou veřejnoprávní média, která se vůbec nechovají s respektem k projevené vůli občanů. Není to nic nového, známe to z našich prezidentských voleb, brexitu, amerických prezidentských voleb a teď to prožíváme i u našich voleb parlamentních. Veřejnoprávní média hlásají faktickou nerovnost mandátů a hlasů, znají předem správného vítěze voleb a hrubě napadají ty, kteří hlasovali jinak. Označují je za staré, nevzdělané a neschopné ztroskotance, takže si celkem v ničem nezadají s rétorikou propagandy KSČ proti Chartě 77. Podle našich veřejnoprávních médií existují ve Sněmovně minimálně tři kvality mandátů a jejich rovnost je prezentována jako tragédie, která přivede Českou republiku, když ne rovnou do záhuby, tak alespoň do rovnou do náruče Ruska a tudy přímo do záhuby.

Znepokojivá je informace o odhalených manipulacích s volebními výsledky. Tato NSS potvrzená odhalení vedla ke změně obsazení Sněmovny a jenom nedostatek kvalifikovaných stížností vedl k tomu, že nedošlo možná až k soudnímu zrušení voleb. Kabinetní ukázkou téhož pak byla manipulace s výsledky ankety Zlatý slavík. Veřejnoprávní média hájila manipulaci jako správnou, pokud brání tomu, aby vyhrál nesprávný soutěžící. Když to prasklo, tak byla tou špatnou nikoliv manipulace, ale celý Zlatý slavík, který prý nemohl překročit své totalitní a normalizační stíny. Jinými slovy, kdybychom pořád nelpěli na volbách, rovném volebním právu, právu volby obecně a nevážili si svých hlasů, tak by nemusely být ani manipulace. Pořád hlasujeme nesprávně a vybíráme ty špatné zpěváky a poslance. Nechceme se podřizovat mínění jakýchsi nevolených, ale vyvolených arbitrů demokracie, takže nejspíše nezbude, než volby zrušit.

Zajímavá jsou manipulace kolem registrace prezidentských kandidátů ze strany ministerstva vnitra, známého díky svému útvaru pro odhalování dezinformací spíše jako „ministerstvo pravdy“. V minulých volbách ministerstvo obhajovalo naprosto nesmyslný výpočet chybovosti souboru podpisů podle výběrového vzorku. Letos obhajuje nesmyslný výklad zákona, podle kterého nejen v rozporu s literou a duchem zákona, ale dokonce v rozporu se zdravým rozumem, může poslanec a senátor navrhnout více prezidentských kandidátů. Jestliže se letošní manipulace MV ČR a stížnosti na ně dostanou před  Ústavní soud, může to ohrozit nejen průběh i termín, ale především samotnou důvěryhodnost prezidentských voleb. Možná právě o to jde.

Se základním letošním tématem naší rubriky souvisí naše předvolební i povolební manipulace zejména tak, že neúcta k výsledkům hlasování a voleb obecně má svůj předobraz právě v chování a jednání nikým nevolených bruselských elit a Evropského parlamentu, který sám o sobě tvrdí, že jeho poslanci musí kopat za EU a nikoliv za státy, ve kterých byli zvoleni. Většina z poslanců EP se také tak chová a Evropský parlament tak stále více vykazuje nejen demokratický deficit, ale především deficit váhy mandátu, Jeho poslanci a jejich jednání jsou tak stále více nelegitimní. Někdy jdou poslanci EU tak daleko, že napadají výsledky demokratického procesu v jednotlivých členských zemích. Připomeňme si například hysterii některých z nich proti Václavu Klausovi v době schvalování Lisabonské smlouvy nebo kvůli globálnímu oteplování. Jsme svědky nevybíravých útoků EP i EK nejen na představitele Polska, Maďarska a Česka, ale dnes i Rakouska, a jejich legitimitu vzešlou z národních voleb v jejich domovských státech. Není proto divu, že se postavení demokracie v rámci EU mění podle toho, jak její výsledky odpovídají představám jejích samozvaných arbitrů. Příčiny jsou však daleko hlubší a některých z nich bude i následující text, zabývající se úpadkem EU.  Jejich společným jmenovatelem je kvalitativně nové rozdělení společnosti, jehož protagonisté jen obtížně hledají společný hodnotový základ.

Končí se další rok 2017 a s ním i další,  již patnáctý ročník této rubriky. Byl věnován znakům úpadku Evropské unie a tvořil jakousi naučnou stezku. Před námi je zastavení poslední, dvanácté, které bude věnováno fenoménu, který má zásadní vliv na to, jak současná EU funguje. Jde o fenomén rozpadu současného hodnotového rámce, který byl v Evropě nastolen s renesancí a humanismem. Dá se s trochou nadsázkou říci, že lidé postupně sesadili Boha z funkce manažera svých osudů a na jeho místo dosadili sebe. Rovnost, volnost, bratrství, postavené na individuální svobodě a touze po poznání se staly základními hodnotami posledních několika staletí. Tento hodnotový rámec se také mimo jiné stal základem demokracie, protože jednat spolu a hlasovat o něčem a rozhodovat spolu mohou jenom lidé, kteří si jsou vědomi hlubokého společného základu, který jejich jednáním zůstane nedotčen v tom smyslu, že bude evolučně posouván a nikoliv revolučně zničen.

Nové, stále výrazněji se prosazujícího rozdělení společnosti, nerespektuje tradiční pravolevé dělení, ani dělení na bohaté a chudé, ale pracuje trochu s jinými hodnotami, které nejsou natolik společné, aby na nich bylo možné řešit problémy klasickou demokracií. Hluboko v jeho základech leží proces zásadního oddělování a samostatného fungování a působení entit, které jsou označeny pojmy, které se ještě před nějakou dobou zdály být neoddělitelné. Mimo jiné jde o oddělování politiky a moci, stejně jako rozchod inteligence a vědomí. A neposlední řádě jde mimo o rozchod prostoru a času v našich životech. Zdá se to možná příliš triviální, ale tyto rozchody mají něco společného, a tím společným je oslabení vlivu morálky na chod světa, společnosti, lidských komunit, obcí, rodin i jednotlivců. Ani moc, ani inteligence, ani čas žádný morální rozměr ani obsah nemají, už jenom proto, že obecně pro ni nemají v sobě žádné místo.  

Kdysi dávno jsme se v této rubrice tohoto zvláštního rozdělování společnosti dílčím způsobem dotkli, když jsme hovořili straně jedné o lidech, kteří žijí čas, a na straně druhé o lidech, kteří žijí prostor. Jedni jsou spjati s prostorem a prožívají v něm změnu podle času a druzí naopak v jakémsi bezčasí nebo možná časové smyčce prožívají změnu prostoru. Jedny nazveme pro zjednodušení občany a druhé světoobčany. Jde mimo jiné o aktuální podobu pokračování historicky často problematické koexistence nomádů a starousedlíků.

Jedni, „světoobčané“, jsou přesvědčeni, že existují jenom jednotlivci a pak už hned lidstvo, partikulární společenství a jejich hodnoty jsou něco jako pokrmy na švédském stole, které lze vybrat ochutnat a odložit. Společnost má jedinou úlohu a tou je umožnit jim bezbřehou konzumaci jejich individuálních práv. Jakékoliv hranice, jakékoliv omezení je pro ně symbolem zastaralosti. Druzí, „občané“, jsou přesvědčeni o existenci celé řady partikulárních hodnot, rodiny, tradic, vlasti, kultury, civilizace…

Hezky lze oba přístupy ke světu postihnout na vystoupení Emanuela Macrona, který řekl, že neexistuje něco jako francouzská kultura, že existují jenom různé kultury ve Francii. Naproti tomu Theresa Mayová prohlásila, že pokud si někdo myslí, že je občanem světa, je ve skutečnosti občanem ničeho. Je tedy patrné, že v rámci politiky EU existují nejen světoobčané a občané, ale i jejich reprezentanti a jejich mnohovrstevnaté spory, aniž by se EU nebo její bruselská reprezentace touto otázkou jakkoliv zabývala, pokusila se ji pojmenovat a byla moderátorem toto často nesmiřitelného sporu, který v konečném důsledku škodí všem. 

Jde mimo jiné o to, že v EU probíhá mezi reprezentanty těchto životních stylů a přístupů významný spor zejména ve zcela konkrétní a velice citlivé otázce migrace. Podle světoobčanů migranti nepřinášejí vlastní kulturu a identitu, ale jdou za svým štěstím, na což mají právo. Žádné kolektivní identity totiž neexistují a hranice jsou nemorální výtvory, jež uměle rozdělují. Migranti mají právo přijít, nikdo jim nemůže bránit. Odmítání migrace stejně jako tlak na asimilaci je pro světoobčany rasismem, nikoliv výrazem obav o soudržnost společnosti. Pro občany je rozlišování a omezený rozsah migrace výrazem zdravého rozumu, a protože si uvědomují partikulární identity, které chtějí zachovat, mají podle nich migranti své specifické identity, jež si také budou chtít zachovat. Proto se obávají, že kritický počet migrantů začne měnit jejich společnost, přičemž se nechtějí ve vlastní zemi stát cizinci. Z migrantů mají strach, protože asimilaci nahradil multikulturalismus.

Neméně odlišně vidí světoobčané a občané demokracii. Pro občany je spojená s politickým národem. Demokracie je možná, protože ji předchází společenství se sdílenou identitou, hlouběji zakotvenou než politická orientace či třída, což je předpoklad mírového střídání vlád. Demokracie je pro ně ztělesněním souboru hodnot, včetně vlády většiny, kdy se legitimita vlády odvozuje od lidu a má reprezentovat jeho názory a zájmy. Frustruje je proto demokracie, která se stala pouhým nátěrem ideologie světoobčanů, demokracie, jež odmítá chránit společenství, ze kterého vzešla, a zájmy jeho občanů. Těžce nesou, že politická moc se stále více posunuje od primárního politického společenství – národa – k nadnárodním organizacím a velkým korporacím. Světoobčané nespojují demokracii s národem, neboť společná kultura a loajalita není třeba, stačí dobrá ústava a náležité politické instituce. Demokracie je dle nich  přenosná a použitelná na každé společenství.Demokracii nevnímají jako diskusi, ale jako proces rozhodování, přičemž většinového hlasování se bojí jako čert kříže, protože bývají lokálně ve volebních obvodech v menšině. Většinou ji chápou především jako soubor hodnot, jež v zásadě odrážejí pouze jejich světonázor. Demokracii coby vládu většiny naopak mnohdy vidí jako ohrožení těchto hodnot. Děsí se toho, co označují „populismem“, což však bývávají pouze výsledky voleb a rozhodnutí odrážející zájmy většiny.

Spor o demokracii se přelévá do odlišného postoje ke globalizaci a nadnárodní integraci. Pro světoobčany je globalizace vyvrcholením jejich pohledu na svět a představuje volný pohyb zboží, kapitálu a osob – svět se spojuje, mizí bariéry, čímž vzniká prostor, kde státy ztrácejí své výlučné postavení ve prospěch nadnárodních organizací, světových korporací, velkých NGO i jednotlivců schopných se prosadit. Globalizace naplňuje přesvědčení světoobčanů, že existuje pouze jednotlivec a lidstvo. Má vytvořit jednotný prostor, kde se jednotlivci budou realizovat bez ohledu na bariéry. Pro světoobčany je globalizace cíl – demokracie má sloužit jí a globálním úkolům, a proto usilují o globalizaci kultury i politické moci.

Platí, že o zásadních změnách společenských paradigmat rozhodují v zásadě čtyři jednoduché faktory. Jde o počet a různorodost zdrojů informací, o kvalitu sítě jejich vztahů a svobodu pohybu informací v jejím rámci. Dnes je zřetelná tendence a touha stále větší a vlivnější skupiny lidí po svobodě pohybu informací a to doslova bez ohledu na cokoliv. Když si uvědomíme, co vše je postaveno na principu hranic a tedy i omezení pohybu informací, tedy státy, komunity, společenské systémy, ochrana duševního vlastnictví, ale i rodiny a přátelství, rozměr a možné důsledky tohoto hnutí nabývají zřetelnějších obrysů. Má charakter nové víry, náboženství, které legitimizuje likvidaci hranic a překážek všeho druhu, včetně integrity a identity rodin a jednotlivců. Jak nás učí Jára Cimrman a svatý Augustýn, my lidé vidíme jen obrazy. Nechci strašit, ale při bližším zamyšlení nad obrazem náboženství svobody informací, kterému některé autority říkají „dataismus“, vidím obraz adamitů na Táboře, slyším oblíbené motto revoluční poezie, „nechť zhyne starý podlý svět“ a neposlední řadě i zvěst, že „se blíží nebo přímo nastává Království nebeské“. V každém případě však začíná existovat nové paradigma, paradigma svobody informací, které má k dispozici vše, co nové paradigma má mít. Má sjednocující víru v lepší svět bez hranic, má všudypřítomného nepřítele, tedy hranice, pravidla a omezení všeho druhu, má „modus operandi“, jak vize lepšího světa dosáhnout. Má v sobě i nezbytný spasitelský a apokalyptický náboj, protože v konečném důsledku obětuje i lidstvo, alespoň v té podobě, která je dnes lidstvu samému o sobě samém známa.

Jak již bylo řečeno, problém současné EU není úplně v tom, že se takové trendy objevují a projevují. Problém není ani v tom, že některé z nich zřejmě jsou už součástí nebo „zvěstováním“ možné podoby budoucnosti. Problém je v tom, že odpovědní lidé neberou podobné trendy vážně a nezapracovávají je do současného společenského diskursu. Je to v dějinách neustále se opakující jev, kdy ani evidentní důkazy o tom, že je všechno jinak nebo, že svět směřuje někam úplně jinam, nepohnou odpovědné k patřičným krokům v souladu s realitou. Jakási moudrost říká, že je třeba změnit mnohé, aby věci zůstaly při starém, ale v Bruselu se už  tradičně chytá kočka za mastný ocas.

Nadcházející vánoční a novoroční svátky jsou na celém světě  důvodem k zamyšlení nad plány, které jsme si v uplynulých letech vytýčili a samozřejmě i nad plány novými. Přeji upřímně všem čtenářům KONKURSNÍCH NOVIN, aby jejich plány byly v co největší míře opravdu tvůrčí a co nejméně destruktivní. Přeji jim, aby nepáchali v příštím roce ani dobro, ani zlo, ale aby prostě zažili pocit tvůrců. Přeji jim zároveň, aby jim sváteční dny daly co největší prostor k rozjímání o tom, jak něco skutečného vytvořit, a tím tak trochu změnit svět…  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

       

 

 

 

 

České novinky1.eu