Pýcha předchází pád...

Pýcha předchází pád… I.

O letošních Velikonocích, ve svém poselství Urbi et Orbi, papež František řekl: „Zmrtvýchvstalého Pána dnes prosíme o milost, abychom neupadli do pýchy, která živí násilí a války, ale abychom měli pokornou odvahu k odpuštění a pokoji.“ Opravdu nejsem věřící katolík, ale cítil jsem se nejen touto myšlenkou osloven natolik, že bych rád toto a několik dalších pokračování této rubriky věnoval lidské pýše, kterou sám pokládám za největší chybu, hřích, dluh našemu prostředí, špatnost, prostě zdroj většiny toho negativního, co nám život a lidská civilizace může přinést. Pýcha, též povýšenost, namyšlenost, zpupnost, latinsky „superbia“ je vlastnost spočívající v nadhodnocení vlastní osoby. Prakticky všechny etické a náboženské systémy pohlížejí na pýchu negativně. Křesťanství ji jmenuje jako první ze sedmi hlavních hříchů a považuje ji za prapůvod všeho zla. Opakem neřesti pýchy je ctnost pokory.

Viděl jsem mnoho alegorií pýchy, nejen ty notoricky známé například od Matyáše Brauna nebo Hieronyma Bosche, ale daleko více podob pýchy jsem viděl v reálném životě kolem sebe. Mohu svědčit, že pýcha skutečně k ničemu dobrému nevede. Dlouhá léta si kladu otázku, co leží v základu nejrůznějších kolapsů, bankrotů, insolvencí, konkursů a insolvencí, lhostejno, zda se týkají jednotlivců, korporací nebo projektů, plánů záměrů, přání či snů. Čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN jsou tohoto mého hledání svědky již více než deset let. Nepochybně je zde řada příčin, které mají svůj původ ve změnách našeho prostředí, na které nemá naše chování a jednání v podstatě žádný vliv. U těch ostatních příčin je však zcela na místě se zamýšlet nad tím, čím se nám podařilo k vlastním potížím přispět. V tomto a snad i v dalších pokračováních se soustředím na chování a jednání, které lze pojmenovat jako pýcha. Provází nás celými lidskými dějinami a důležitou otázkou je nejen to, co tyto historické podoby pýchy spojuje, ale i to, co představuje pojem pýcha dnes a kde páchá největší škody.

Jako základ jakékoliv úvahy o kvalitě mezilidských vztahů je nutné si uvědomit, jak a prostřednictvím čeho my, lidé, vnímáme své bližní. Tuto otázku nelze odpovědět bez toho, že bychom si uvědomili, jak a prostřednictvím čeho vnímáme sami sebe. Jde o složitý komplex vjemů a teprve jejich uspořádáním a uvědoměním si rozdílů v přístupu k sobě a k ostatním můžeme hledat kořeny nezdravých mezilidských vztahů. Za nezdravé budeme pokládat takové vztahy, které brání nejen rozvoji spolupráce, ale i samotné účasti na vytváření svobodného prostoru ve společnosti. Určitě není posláním této rubriky zabývat se natolik složitou matérií, která se týká lidské psýchy a byla od počátku věků výzvou pro více či méně vynikající myslitele své doby. Nejde zdaleka jen o to, že s těmito mysliteli to bylo podobné jako s právníky, tedy, že měli daleko více rozporuplných názorů, než bylo jich samotných. Jde tu i o to, že současný rozvoj neurověd, který umožnily moderní metody skenování a vyhodnocování mozkové činnosti, staví dosavadní přístupy, metody a výsledky filosofických úvah, stejně jako psychologických a psychiatrických zkoumání lidské duše, do poněkud jiného světla. Proto se pokusím vynechat složité útroby celé problematiky a soustředit se výhradně na vnější projevy a jednoduché skutečnosti, které ji provázejí.

Pro jakoukoliv svobodnou společnost či společenství a jejich fungování jsou životně důležitá nejen pravidla, kterými se řídí, ale také prostor svobodné komunikace, ve které se tato pravidla obnovují. Spolu s nimi se obnovuje i daná societa. Obnova je natolik úspěšná, nakolik je ona svobodná komunikace obsáhlá, kvalitní a efektivní. To samozřejmě záleží mimo jiné na jejích účastnících, na jejich počtu a kvalitě. A tou kvalitou je míra jejich svobody ve všech jejích podobách, tedy svobody od něčeho, svobody k něčemu a svobody volby. A právě pokud si toto uvědomíme, uvidíme zřetelná rizika, která pýcha nebo chcete-li, přeceňování se, do společenského života přináší. Přináší neustálé snižování počtu těch, kteří se mohou utkávat v libovolné formě zápasu o novou podobu společnosti a jejích pravidel. Způsobuje něco, co lze nazvat zamrzáním, snížením variability nebo, jak jsme to kdysi pojmenovali, optioversity společenského prostředí a pohybu v něm.

Vážnou charakteristikou naší doby je skutečnost, že lidí i sociálních skupin, odmítajících nesvobodu věčných pravd, konců dějin, zákonitostí, které zákonitostmi nejsou, a jiných postmoderních mýtů, toužícíc se svobodně utkat a usilovat tak o obnovu a další podobu lidské svobody, v našem světě rychle ubývá. Na jedné straně roste počet sociálně i ekonomicky příliš slabých, těch, kteří nemají jinou možnost než se starat o vlastní přežití a na nic jiného jim nezbývají síly ani čas. Na straně druhé jsou příliš silní, kterým nezbývá než se starat o udržení vlastní pozice, majetku, moci a rovněž jim na nic jiného nezbývají síly ani čas. Ani jedni ani druzí nejsou dost svobodní, aby mohli postoupit klíčový zápas o budoucí podobu společnost, o otevření nových možností, které tato společnost bude nabízet.

Lidé svobodní a rovní, kteří takový zápas po staletí svádějí, jsou stále vzácnější a zároveň stále více nechtění. Ti, kteří rozbíjejí mýtus a boří věčné pravdy, ruší lidi ze sladké nevědomosti a snění. Nejde ovšem zdaleka jen o to, že jsou to sociálně ekonomické rozdíly, příslovečné nůžky majetkové nerovnosti, které se otevírají a demotivují lidi, odrazují je od střetu ve jménu jejich představ budoucí podoby společnosti. Je to majetková nerovnost, která destabilizuje společnost a negativně se projevuje  rovněž na hospodářském životě. Podobný neblahý vliv na společnost má i pýcha a podobný je i mechanismus jejího působení. Obojí narušuje kvalitu komunikace ve společnosti.

Použiji-li jednoduchá slova, pak pýcha je stav duše, kdy jsem přesvědčen o své výjimečnosti natolik, že se mi zdá, že je pod mou úroveň se s druhými, méně dokonalými, tak říkajíc zahazovat. Je zcela lhostejné, zda jsem si tento stav navodil sám nebo zda k tomu přispělo moje méně kritické prostředí, zejména pak rodinné. Je rovněž zcela lhostejné, zda pro svoji pýchu mám nebo nemám nějaký reálný základ, tedy že nějakým způsobem opravdu výjimečný jsem. Mohu mít IQ 187, světový rekord, světový patent, mohu vyhrát soutěž krásy, mám skvělé konto, auto, vilu či kecky nebo si totéž mohu jen nalhávat, „vsjo ravno“. Výsledkem je jediné. Mám narušenou komunikaci se svými bližními a zároveň se společenským prostředím jako celkem, lidově řečeno, nedá se se mnou mluvit.

Na druhé straně spektra jsou lidé, se kterými se rovněž dá obtížně mluvit, a to z důvodu, že tak jako se pyšní lidé přeceňují, tak oni se naopak podceňují a „a priori“ očekávají, že se s nimi nikdo bavit nebude, takže je zbytečné se o jakoukoliv komunikaci snažit. Výsledkem je opět jediné. Narušená komunikace. Vysoké a nízké sebehodnocení ovšem nejsou zcela symetrické jevy, jakkoliv mají schopnost být vzájemně sebeposilujícími a šířit se společností jako epidemie s pozitivní zpětnou vazbou. Asymetrie spočívá v tom, že vysoké sebehodnocení jedněch má daleko větší potenciál vytvářet nízké sebehodnocení u druhých než je tomu naopak.

Na tomto místě je třeba pojmenovat i společenské pole, na kterém se zmíněná epidemie šíří. Jsou to lidé, kteří neprojevují ani přehnaně vysoké ani přehnaně nízké sebehodnocení a jsou tedy potenciálně schopni spolu komunikovat, v zásadě se uznávají a umí si naslouchat. Mezi nimi existují skupiny osob, které jsou po více nebo méně tvrdé diskusi a sporu schopny se shodnout na jednom nebo více konkrétních názorů. Stejně tak tam samozřejmě existuje i skupina osob, která je schopna komunikovat, ale není se schopna na ničem dohodnout. V neposlední řadě je třeba zmínit skupinu, která je schopna nejen komunikace a domluvy, ale navíc i kolektivní akce, která domluvené uvede v život a dosáhne reálné společenské změny. Tyto lidi lze nazvat tvůrci a jsou bezesporu největším bohatství každé společnosti nebo společenství. Máme tedy celkem čtyři skupiny osob. Ty, co nekomunikují, ty, co komunikují, ale nedohodnou se, ty, co komunikují, dohodnou se, ale nic nevykonají, a konečně ty, kteří komunikují, dohodnou se a dosáhnou dohodou předpokládané změny.

Aby to nebylo tak jednoduché, tak je důležité si uvědomit, že se nejedná o množiny bez průniků, dokonce se často jedná o polomnožiny. K tomu všemu je důležité uvést, že ve složitých společnostech se tohoto zápasu o budoucí podobu společnosti nutně účastní nejrůznější společenství, society, skupiny, které jsou organizovány na nejrůznějších zájmových principech, ať již na profesních, ideových nebo teritoriálních. Často tyto skupiny jenom legitimizují postavení své reprezentace, ale jsou i takové skupiny, jejichž členové se účastní sporu organizovaně a přímo. Ale rovněž v tomto případě jde o dvě různé podoby organizované a přímé účasti na daném sporu. Český jazyk zná pro tyto podoby pojmy kompetice a konkurence. Základní rozdíl spočívá v tom, že kompetice na rozdíl od konkurence nevyžaduje nutně přímá utkání členů soupeřících skupin. Kompetice může mít podobu soupeření dvou nebo několika skupin v hledání a využívání dosud nevyužitých možností. Marketingové příručky hovoří o kompetici jako o „modrém oceánu“, zatímco konkurenční spory mají v této literatuře název „rudý oceán“.

Pýcha nemá jen individuální podobu, má i mnoho podob skupinových. Každý z nás byl v životě svědkem některé z nich. Složité společnosti překonávají potíže v komunikaci, které jsou způsobeny velkým počtem jedinců tím, že zavádí do svého fungování hierarchii a symboly. Tyto okolnosti také určují základy možné přezíravosti a meziskupinové pýchy, která stojí právě na neúctě k jinak postaveným skupinám a jejich symbolům. Vzpomeňme na to, jak jsme se usmívali nad prvním díle Gulliverových cest do Liliputu, kde se minilidé smrtelně nenáviděli a nakonec se i střetli ve válce na základě toho, na které straně se mají rozbíjet vajíčka na hniličku. Samozřejmě, že elitám šlo o moc a majetky, ale bylo třeba něčím strhnout davy a k tomu může posloužit sebevětší nesmysl. Jde o to najít mem, který se bude jako epidemie šířit společností a vytvoří v ní pocit pýchy, vzácnosti a nadřazenosti jinému, často symetrickému memu. Připomeňme si takové memy jako jsou rasa a víra, abychom si uvědomili kolik bezpráví a neštěstí v lidských dějinách bylo na základě nadřazenosti a pýchy spácháno. Připomeňme si strašnou triádu, kterou si mimo jiné prošli ve svých dějinách Židé. Jde o triádu tezí „nemůžete žít s námi“, „nemůžete žít vedle nás“ a nakonec „nemůžete žít vůbec“, kterou do průmyslové dokonalosti dovedli Němci, národ veskrze kulturní a vzdělaný, který si dokázal namluvit, že je povolán k vládě nad světem, cestou odstranění jiných národů. Na těchto zvěrstvech se často podílela i náboženství, která podobnému konání žehnala, stejně jako později věda, která vytvořila řadu prací na téma života nehodného k žití, eugenika všeho druhu, atd.atd. Není strašnější podoby lidské pýchy než ta, která nás přivede k přesvědčení, že člověk, který je  léta naším sousedem nebo dokonce partnerem, najednou není ani ten člověk.

Ti z nás, kdož se neustále ptají po smyslu a cílech svobodného života, si neuvědomují nebo nechtějí uvědomit, že je to svobodný život sám, že jeho smyslem je udržení jeho vlastní svobody. Jako kdyby se to mnohým „moudrým hlavám“ zdálo málo a hledají něco vyššího, posvátnějšího nebo tajemnějšího a výsledkem takového úsilí je většinou to, že život se stává tím více neskrývaně přízemním, plebejským a kacířským. Hérakleitos z Efesu, další z mnoha v této rubrice tolik oblíbených předsokratiků, je autorem myšlenky, že boj je otcem všeho i králem všeho a jedny činí bohy, druhé lidmi, jedny dělá otroky, druhé svobodnými. Svobody lidé primárně dosahují v boji  proti těm, kteří je chtějí o svobodu připravit. Nejde přitom nutně o nějaké vnější agresory. Často jde o zápas s těmi, kteří se chtějí spokojit s pravidly, které neodpovídají problematičnosti doby a prostředí. Taková pravidla pak nutně vedou k rigiditě a totalitě. Právě z tohoto zápasu, který je konec konců soupeřením o to, jak se co nejlépe vyrovnat s problémy, před které je svobodný člověk postaven, vzniká „duch obce“, kterým je „duch jednoty ve sporu“. Právě tento duch je zdrojem obnovy celé společnosti. Tento zápas není pustošivá vášeň divokého nájezdníka, nejde v něm o to, někoho nebo něco zničit, tento zápas je tvůrcem jednoty. Jednota založená na duchu jednoty ve sporu je hlubší než každá efemérní sympatie a zájmová koalice. Je lepším tvůrcem než libovolná utopická nebo vědecká konstrukce či model společenského uspořádání. Jan Patočka psal o tomto sporu v tom smyslu, že je tvůrcem solidarity otřesených, ale neohrožených, solidarity těch, kdo jsou s to pochopit, oč běží v životě a smrti a následkem toho, oč jde ve společnosti a dějinách. Tato solidarita se ale nemůže stát základem nějakého –ismu, věčně správného paradigmatu, musí zůstat živá a tekutá.  

Svobodný život přiznané problematičnosti, proměnlivosti a tekutosti lze udržet pouze ve společenství, kde si svobodní vytvoří a udrží pro svou komunikaci, spory a soupeření otevřený prostor, v němž nakonec dokážou být zajedno. Tímto prostorem je „polis“ obec, která vznikla již dávno na úsvitu dějin jako něco, co tu ještě nebylo, jako společenství svobodných, kteří se shodli na zákonech, na pravidlech, na něčem, co výslovně nahlédli jako správnéa co hodlají nadále respektovat jako právo. Řecká obec, polis, má psanou, do kamene tesanou a na veřejném prostranství vystavenou ústavu, politeia, soubor zákonů, jimiž je obec ustavena a které ve sporu a boji vznikají jako něco, co nakonec stojí nad spornými stranami a umožňuje jejich svobodu.

Ustavením obce však odpovědnost svobodných lidí nekončí. Prostor svobody je neustále ohrožen, a to nejen zvenčí, ale především zevnitř. Nejdůležitějším úkolem současné společnosti založené na židovsko- křesťanské tradici tak spočívá v potírání tohoto dvojího nebezpečí a v pěstění možností, které se zdají svobodu upevňovat. Žádná z nich však není zajištěna před nebezpečím. Co se po jistou dobu zdálo ukazovat cestu, může se v konfrontaci s hlubší zkouškou prokázat jako scestí. Je tedy nutno být stále ve střehu a kde je třeba, tam zasahovat. Kdo však ví, kdy je toho třeba? I o to se musí vést a vede zápas a je úkolem i odpovědností všech jednotlivců, společenských skupin a jejich protagonistů se tohoto zápasu aktivně účastnit. Ještě důležitější je to, aby všichni účastníci společně dbali na to, aby nikdo nebyl z účasti předem diskvalifikován, protože tím by zápas o svobodu ztratil smysl, protože by se stal zápasem o podobu poroby těch, kteří se ho nemohou nebo nesmí účastnit.

Závěrem je třeba se vrátit k důsledkům individuální i skupinové pýchy a jejím dopadům na společnost. Určitě existuje celá řada složitých slovních spojení, ale myslím, že plně postačí jednoduchá slova rozklad a rozpad. To platí o jakékoliv společenství, korporaci či organizaci. Teritoriální, ideové nebo hospodářské. Je nutné neustále opakovat, že jakýkoliv symbol či mem, který vede k tomu, že přestaneme uznávat svého bližního nejprve jako partnera, potom jako souseda a nakonec jako člověka, je pro dané společenství a nakonec pro jednotlivce smrtelným nebezpečím a doslova jedem. Nejlepším protijedem je bezpodmínečné vzájemné uznání role člověka ostatními, tedy základní a obecný požadavek lidskosti, humanity. Je důležité neustále usilovat o to, aby se veškerá společenská komunikace, spory a zápasy, včetně válek, odehrávaly bez toho, aby jakákoliv strana sporu ztratila ze zřetele to, že proti ní stojí lidé, kteří mají svá práva i důstojnost.

Je to věčný a nikdy nekončící úkol pro lidskou civilizaci a kulturu na všech úrovních jejího uspořádání. K tomu je třeba připočítat výsledky moderní biologie, která zkoumá nejen evoluci vnitrodruhovou, tedy mikroevoluci, ale i mezidruhovou, makroevoluci. Zdá se, že mezi evolucí přírodní a kulturní je více společného, než se nám snaží někteří „zelení“ či „eko“ fanatici a jejich vědečtí velekněží, kteří berou granty, doktoráty a profesury za neustálé stavění přírody proti kultuře, jako dobra proti zlu, čistého proti špinavému, posvátného proti pekelnému. I to je projev pýchy, protože tito ekologisté se navíc zjevně staví do role těch, kteří byli samotnou přírodou povoláni do role těch, kteří nám mají říkat, jak máme my ostatní žít. Moderní biologie a neurovědy před nás staví nejen nový model lidské psýchy, ale i takové pojmy jako je holobiont a mikrobiom. Bude zapotřebí se zamýšlet znova a znova nad tím, co moderní biologie říká o současné společnosti a její budoucnosti. Pokusím se tomu věnovat v příštím pokračování, stejně jako odpadům aktuálních podob pýchy na českou společnost…  

 

Pýcha předchází pád…II.

Téma pýchy je v podstatě nevyčerpatelné a dnes si budeme znovu všímat pýchy jako nedostatku uznání pro „ty druhé“ ve více nebo méně hojném počtu nebo „jen“ pro toho jednoho druhého. V odborných textech se používají spíše latinské pojmy „ego“ a „alter“. Platí, že ego si přeje být uznáváno alter, aby s ním bylo zacházeno důstojně a alter očekává uznání a důstojné zacházení od ega. Kvalita komunikace alter a ego je základem lidskosti.

Když začaly vznikat tyto řádky, probíhalo v katolickém Irsku referendum o manželství homosexuálů a zastánci rovnoprávnosti mezilidských vtahů v něm zvítězili. Naplnili tak poselství papeže Františka o zřeknutí se pýchy, kterým jsme zahájili v minulém čísle KONKURSNÍCH NOVIN. Je důležité si uvědomit, že takový krok odstraňuje formální bariéry a dává konkrétním členům společnosti, kteří se cítili nějakým způsobem zneuznání, jasně najevo, že se s nimi počítá, tak jako s každým jiným, což vzbuzuje společensky žádoucí pocit sounáležitosti a ochoty ke kolektivní akci, ať již k obraně stávajících hodnot nebo k tvorbě nových.

Připomeňme si, kolika důvodů k preferenci určitého vztahu a následného možného pocitu nadřazenosti jsme dnes svědky a jaké tragické důsledky pro společnost to má, pokud dojde k tomu, že určitá pružnost sítě společenských vztahů takovou míru zneuznání neunese a začne se trhat a společnost rozdělovat.  Nejde jen o klasickou nadřazenost rasovou, která je vlastní každé rase bez výjimky a ten, kdo tvrdí, že je tomu jinak, ten prostě lže. Je tu především podivná nadřazenost etnická a nacionální, které jsou doma po celém světě, ať již se nám propaganda snaží namluvit cokoliv. Jsou  tu i preference náboženské, politické a v neposlední řadě sociálně ekonomické. Dokážeme si vymyslet nejpodivnější symboliku, která má určit co nás odlišuje od těch, které jsme připraveni zneuznat a ponížit. Jde o značku kecek, model chytrého telefonu, tetování, dobrá nebo špatná adresa.

Snad nejspolehlivějším nástrojem rozkladu společnosti je skutečnost nebo i jen pouhý pocit, že jedna skupina na druhou doplácí, že existují černí pasažéři. Pocit nespravedlnosti, který je důsledkem nedostatku přiměřené společenské komunikace, který umožnil skupině osob využívat společenské výhody a zároveň se nepodílet na jejich tvorbě. A to přesto, že tito černí pasažéři jsou takové tvorby společných hodnot schopni, jenom k tomu nejsou jaksi více nebo méně zjevně ochotni. Spravedlnost nebo smysl pro  spravedlnost jsou v řadě průzkumů veřejného mínění tou nejdůležitější individuální i skupinovou vlastností preferovanou respondenty. Nejinak je tomu i v nedávném průzkumu CVVM, který jako další důležité osobnostní vlastnosti popsal na druhém místě vstřícnost a otevřenost a na třetím místě toleranci a respekt k odlišnostem. Zajímavé je i to, že průzkum zaznamenal prudký, více než čtvrtinový pokles těch respondentů, kteří vnímají společnost jako rozdělenou na „my a oni“. Většina lidí vnímá společnost rozdělnou na tři vrstvy a roste počet těch, kteří jsou přesvědčeni, že s naprostou většinou lidí uvnitř i napříč těmito skupinami lze komunikovat a více než čtyřicet procent si myslí, že se lze i domluvit.

To však je jen dílčí dobrá zpráva, tou horší je, že se u nás zdvojnásobil počet vyloučených lokalit a v zásadě i počet osob, které v nich žijí. Zdaleka už nejde pouze o obligátní Romy, stále více jich pochází z takzvané majority a nejsmutnější na tom je to, že se jedná především o seniory. Je to možná podnět k sebereflexi tzv. majority, že produkuje sociálně vyloučené seniory, zatímco vyloučeného romského seniora jaksi nevidno. I v rámci jinak vyloučené skupiny požívají staří lidé respekt a úctu. Staří Romové nebývají ani obětí agrese vlastních dětí, tak jak je to často mezi tzv. majoritou. Tím není nikde řečeno, že Romové mají nějaký respekt k seniorům obecně. I tady se výrazně uplatňuje ono nešťastné „my a oni“. Sociálně vyloučené lokality, ghetta, jsou přímé důsledky chyb ve společenské komunikaci a jsou nejviditelnějšími ranami, trhlinami v síti společenských vztahů, lokálním kolapsem sociálního kapitálu. Neviditelné zdi, které se vytvoří mezi vyloučenými lokalitami a „zbytkem světa“, jsou neprostupnější než jakékoliv představitelné opevnění. Vyloučená skupina totiž velmi rychle obnoví svůj sociální kapitál, který je v přepočtu „na hlavu“ dokonce vyšší než v okolní společnosti, ale ten je, bohužel, namířen právě proti ní, především s cílem získat od ní jako náhradu za své vyloučení co nejvíce s co nejmenším úsilím. Majoritní společnost celkem pravidelně opomene otevřít pro vyloučenou komunitu cestu zpátky, naopak vyloučení vnímá jako vítané odstranění problémů. Od tohoto nešťastného přístupu je jen krůček k obchodu s vyloučením a s chudobou. Přestává jít o to, aby bylo vyloučení odstraněno, ale aby se v problému točilo co nejvíce peněz, se kterými lze libovolně manipulovat. Navíc jde o vítaný prostředek postupného odstraňování sociálně slabších z dobrých adres k „sociálnímu čistění“ atraktivních lokalit a vytváření dalších oblastí chudoby a vyloučení. To je samozřejmě spojeno s medializací a politickými spory, které do problému přinášejí další a další peníze, které se dají celkem úspěšně „odklonit“.

Celý tento problém vyloučených lokalit a sociálního vyloučení vystupuje do popředí v úplně jiném světle problému aktuální vlny přistěhovalectví, který je mimo jiné rovněž důsledkem obchodu s lidským neštěstím. Je zvláštní, že naši politici v tomto případě v rámci odmítání  přistěhovalců na našem území poukazují na jevy, které v České republice tolerují a ještě k nim vytvářejí legislativní podmínky. Především jde o tzv. obchod s chudobou, s lidským neštěstím, který je nepominutelným zdrojem současných problémů, u nás doma nejen že ignorují, ale navíc legislativně podporují, a tak celkem systematicky nahrávají tvorbě domácích uprchlíků. Mezi Žižkovem či Karlínem a Chánovem je sice kratší vzdálenost než mezi Sudánem či Nigerem a jihem Evropy, ale  systémově jde o identický problém. Někdo nevybíravým způsobem čistí určité teritorium, lhostejno, zda etnicky, nábožensky nebo sociálně a z nesnesitelných podmínek, které vytváří, dělá byznys, protože část lidí, které nezabije, zcela ožebračí tím, že jim nabídne cestu do jižní Evropy nebo severních Čech a „nový život“. Na druhé straně roste cena sociálně vyčištěných lokalit a ty se stávají dobrou adresou. Tak je rostoucí počet těchto atraktivních lokalit vykoupen zvýšeným počtem sociálně vyloučených lokalit a namísto sociální koheze tady máme nový „zámek a podzámčí“ s tím rozdílem, že jsou od sebe odděleny daleko důsledněji, než pouhým parkem a plotem, jak tomu bylo za časů Boženy Němcové.

Je úsměvné, když pak naši politici v televizi volají po obraně Evropy, Schengenského prostoru, a především hranic samotné ČR, a vykřikují, že se musí zajistit, že tu nebude nikdo, kdo tu nemá co dělat. Přitom oni sami svou ignorancí produkují uprchlíky z vlastních občanů a podporují proces jejich sestěhovávání do ghett, protože je to byznys a ten je svatý.  Politici volají po bezpečnosti a sami ji rozvracejí, protože není nic nebezpečnějšího než enklávy, ve kterých žijí lidé neloajální ke své společnosti, zemi, k systému, který je napaden. U uprchlíků z Afriky je jím to jasné, bystřejším je to jasné i u Ukrajinců, kteří sebou stále více přinášejí normalitu násilného chování, ale že budují pátou kolonu z vlastních občanů v ghettech, to je ani nenapadne.

Přitom by stačilo velmi málo. Především rázně potlačit byznys s chudobou a sociálním vyloučením jednoduše tak, že do něj přestaneme dávat veřejné peníze způsobem, který jen problém prohlubuje. Především je třeba pozvedávat celé municipality a teritoria a nikoliv se snažit podporovat vyloučené na úkor zbytku společnosti. Konkrétní sociální jevy jsou funkcí prostředí, ve kterém probíhají. Jakkoliv to samozřejmě platí i naopak a nejde tedy o čistou linearitu, převládající vztah je ten první. Je třeba systematicky zlepšovat životní podmínky plošně a dosáhnout stavu, kdy dojde k oboustrannému zájmu a obnovení integrace. Je celkem dobře známo, že určitá prostředí evokují určitý způsob chování a nejde jenom různé cenové skupiny. Jiné chování vidíme na fotbale, jiné na hokeji a jiné na tenisu. Jiné chování pozorujeme na brownfieldu a jiné v parku, jiné v muzeu či galerii a jiné na nádraží.

Celou řadu zajímavých příkladů o vlivu prostředí na komunitu najdeme například v knihách novináře Malcolma Gladwella. Připomeneme si jenom jím uváděné takřka zázračné zdraví obyvatel pensylvánského městečka Roseta. Nakonec po všech medicínských zkoumáních dospěli lékaři k názoru, že rozhodujícím faktorem je pohodová sousedská atmosféra v městečku, které si neslo tuto pohodu již z původního Roseta v Itálii, odkud se většina obyvatel do Ameriky přistěhovala. Zdravá a pestrá komunikace, vzájemná výpomoc, priorita dobrých sousedských vztahů i tam, kde se třeba osobně nemusíme přímo milovat. Špatné sousedství, které je důsledkem pýchy k bližním za plotem nebo za vedlejšími dveřmi, je naopak neobyčejně stresující a vede nutně ke společenskému rozvratu. To plně platí jak o sousedství vnitřním, uvnitř komunity, „vnitrodruhovém“, tak i o tom vnějším, mezi komunitami nebo, chceme-li, mezidruhovém nebo mezirodovém, mezikmenovém nebo mezistátním. EU prožívá špatné časy mimo jiné i proto, že ztratila především vlastním neprozíravým jednáním dobré sousedství prakticky po celé délce svých hranic.

Otázka ovšem zní, jak stavu dobrého sousedství dosáhnout, popřípadě jak ho obnovit. Odpovědí je, že jde o vytvoření podmínek pro společenskou epidemii způsobenou virem, který nese název uznání. Je to právě vzájemné uznání, které je zdrojem dobrého sousedství a následně pocitu spravedlnosti ve společnosti. Něčeho, co se dá jednoduše nazvat pohoda. Existují dokonce určité zásady, jak takovou společenskou nebo komunitní epidemii spustit. Především je třeba si uvědomit, že předpokladem každé epidemie je kvalitní nakažlivý nebo v tomto kontextu spíše chytlavý virus či mem a nevelká skupina jeho tvůrců a nositelů, kteří ho mezi sebou ladí tak, aby zapadl do prostředí, ve kterém se má šířit. Na druhé straně je neméně důležité působení na samotné prostředí v tom smyslu, aby bylo šíření viru či memu příznivé. K tomu všemu je třeba lidí, kteří mají určité vlastnosti, které umožňují vytvořit ve společnosti kvalitní infrastrukturu šíření.

V každé společnosti najdeme jednotlivce, kteří mají všude známé, jsou obecně přijatelní a mohou se pohybovat bez problémů napříč společností a jsou ideálními nosiči myšlenky, že ta nová věc není ničím proti ničemu. Druhým potřebným typem jsou lidé, kteří jsou známí jako ti, kteří dávají své znalosti a dovednosti ochotně a hlavně nezištně do služeb ostatních. Rovněž jejich názor na danou inovaci, novinku ve veřejném prostoru, je pro ostatní důležitý, protože je důležité potlačit snad největší bariéru inovačního procesu, a tím je podvědomí, že na tom někdo chce vydělat. Samozřejmě se nelze obejít ani bez těch, kteří dokážou daný nápad prostě a jasně veřejnosti nabídnout a přesvědčit nejen jednotlivce, ale i celé skupiny o tom, že je to pro ně prostě dobré bez ohledu na cokoliv. Všechny jednotlivci všech tří skupin jsou v každé společnost velmi vzácné a nedají se nějak vychovat nebo vycvičit. Ve všech třech případech jde o přirozený talent, což neznamená, že k rozvoji těchto vlastností a hlavně k jejich nalezení v sobě samém nemají být lidé vedeni. Mem uznání však právě jejich prostřednictvím může získat tu správnou infrastrukturu pro své šíření, i když je těchto lidí v dané společnosti často zanedbatelná menšina.

Jednotlivce, kteří jsou schopni ovlivňovat celé společenské prostředí, jsou především lidé moci. Diktátoři, tyrani, principové nebo jak jim historie říká. Často stojí daleko mimo danou společnost, tak jak to známe z kolonialismu, neokolonialismu nebo moderního a postmoderního kapitalismu, kdy členové dané společnosti často ani netuší, kdo formuje jejich prostředí a tím i jejich osudy. Netuší dokonce ani na základě jakého vzorce je společnost formována a proto je v tomto případě je změna nebo dokonce „náprava zdola“ zvláště obtížná, protože vybudovat infrastrukturu šíření dané inovace nebo memu je spojeno s překážkami, které nejsou patrné, protože nepocházejí z „tohoto prostředí“.

Pro uznání toho druhého, tedy „alter“ je klíčový požadavek dostatečné uvědomění si sama sebe a schopnost toto uvědomění patřičně interpretovat. Po staletí pěstovaná výjimečnost daná biblickou tezí, že „toliko člověka stvořil Bůh k obrazu svému,“ je stále více lidstvu nejen ke škodě, ale navíc už víme, že jsme daleko více závislí na svém prostředí a na symbióze s ostatními stvořeními, než se nám ještě před několika desítkami let mohlo zdát. Dnes hovoříme stále častěji o holobiontech, tedy o symbiotickém uskupení organismů, které se navenek projevuje zdánlivě jako jedinec. Například člověk potřebuje ke svému životu desetkrát více jednobuněčných organismů, než kolik je jeho vlastních buněk nesoucích jeho genom. Je dojemné sledovat, jak někteří lidé vyslovují s vážnou tváří obavy, zda se v CERNu neotevře černá díra, která pohltí svět, a na straně druhé pod vlivem televizních reklam radostně vraždí bakterie a neuvědomují si, že kdyby byly bakterie jen trochu méně zdatné, třeba jako sajgy v Kazachstánu, tak by se celý život zhroutil. Možná bychom se jako holobionti měli cítit méně pýchy, méně nadřazení a mít více uznání k jiným, jen trochu jinak, leč ze stejného materiálu, poskládaným kolegům holobiontům…

Závěrem bych se rád zmínil snad o nejdůležitějším sousedství, o které musíme pečovat, o sousedství názorů a pravd. Je to v prostředí, které je postavení na komunikaci a interpretaci skutečně klíčový problém. Je to vysoce aktuální nejen proto, že si připomínáme výročí upálení Jana Husa, se kterým měla ze světa zmizet i jeho pravda. Rád bych k tomu napsal něco chytrého, ale využiji citací dvou odstavců z díla jiného jubilanta Karla Čapka, který byl také uštván k smrti, byť neskončil na hranici. Připomeňme si ve dvou odstavcích slova Pilátova z jeho apokryfu Pilátův večer. Je to moudré a krásné, a kdyby to vážené čtenáře KONKURSNÍCH NOVIN přimělo sáhnout znovu po Čapkově Knize Apokryfů, byl by to skvělý výsledek tohoto textu.

 „Je to přece jen tvá pravda. Jste jako malé děti, které věří, že celý svět se končí jejich obzorem a za ním že už není nic. Svět je veliký, Josefe, a je v něm místo pro mnoho věcí. Myslím si, že i v realitě je místo pro mnoho pravd. Hleď, jsem cizí v této krajině a můj domov je daleko za obzorem; a přece bych neřekl, že tato krajina je nesprávná. Stejně cizí je mně nauka toho vašeho Ježíše; mám tedy snad tvrdit, že je nesprávná? Já si myslím, Josefe, že všechny krajiny jsou správné; ale svět musí být hrozně široký, aby se všechny vešly vedle sebe a za sebou. Kdyby se měla Arábie postaviti na tomtéž místě, kde je Pontus, nebylo by to ovšem správné. A stejně je tomu s pravdami. Musil by se udělat svět nesmírně veliký, rozložitý a volný, aby se do něho vešly všechny různé pravdy. A já myslím, Josefe, že je takový. Když vystoupíš na hodně vysokou horu, vidíš, že věci splývají a jaksi se srovnávají v jednu rovinu. Z jakési výšky i pravdy splývají. Člověk ovšem nežije a nemůže žít na vysoké hoře; stačí mu, že vidí zblízka svůj dům nebo své pole, oboje plné pravd a věcí; tam jest jeho pravé místo a působiště. Ale časem se může podívat na hory nebo na nebesa a říci si, že odtamtud jeho pravdy a věci sice existují a není z nich nic ukradeno, ale že splývají s něčím daleko volnějším, co už není jeho majetek. Přilnout k této široké podívané a přitom pěstovat své malé pole, to, Josefe, je skoro cosi jako pobožnost. A já myslím, že Otec nebeský toho dotyčného člověka opravdu někde je, ale že se docela dobře snáší s Apollónem a jinými bohy. Částečně pronikají a částečně spolu sousedí. Hleď, na nebi je náramně mnoho místa. Jsem rád, že tam je také Otec nebeský.”

…..

“Já věřím, věřím, horoucně věřím, že je pravda a že ji člověk poznává. Bylo by bláznivé myslit si, že je pravda jen k tomu, aby jí člověk nepoznal. Poznává ji, ano; ale kdo? Já, nebo ty, nebo snad každý? Já věřím, že každý má na ní podíl; i ten, kdo říká ano, i ten, kdo říká ne. Kdyby se ti dva spojili a rozuměli si, vznikla by tím celá pravda. Ano a ne se nedá ovšem spojit, ale lidé se vždycky mohou spojit; je více pravdy v lidech nežli ve slovech. Mám více smyslu pro lidi nežli pro jejich pravdy; ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení. Já věřím. Naprosto nepochybně věřím. Ale co je pravda?”

Je to krásný úryvek a Karel Čapek nám v něm říká, že tam, kde spojujeme svůj postoj k názorům s postojem k lidem, kteří jsou jejich nositeli, tam se dopouštíme velké chyby. Velké chyby se dopustíme také zjednodušením, že si myslíme, že pravda je na straně síly. Pokud přistoupíme na to, že řešení vztahu k odlišným názorům spočívá v potlačení nebo dokonce odstranění jeho nositelů, dopouštíme se zla. Dnes jsme svědky toho, že toto zlo se šíří světem a my si nechceme přiznat, že mu nemůžeme čelit dobrem, protože jeho nositelé nás chtějí zabít a zničit památku na všechno, co jsme vytvořili…

V pojednání o pýše se nelze nedotknout toho, s jakou lehkostí odevzdáváme svobodu do rukou tyranů. Těžko to nazvat jinak než pýchou, protože tím dáváme najevo, že si nevážíme svobody, že upřednostňujeme vlastní pohodlí před svobodou svou i svobodou druhých. Rád bych nejen tomuto tématu věnoval třetí pokračování svého pojednání o pýše. Budu se také snažit, jistě v rozporu s dobrými mravy, sdělit, že ono to úplně bez pýchy, závisti, sobectví a dalších nectností v životě osobním i společenském prostě nejde…

 

Pýcha předchází pád… III.

Toto pokračování úvah o pýše a jejích důsledcích začíná vznikat v den výročí upálení Mistra Jana Husa, v den, který následuje po připomenutí si snad nejznámější křesťanské misie na našem území, příchodu soluňských bratrů Cyrila a Metoděje. Je to také den, kdy se v rakouském Ramsau am Dachstein završil již čtvrtý ročník Týdne tolerance s mottem Kořeny a křídla a z vlny veder se vyloupnul krásný ochlazující a osvěžující déšť. V neposlední řadě je to den, kdy bylo oficiálně oznámeno, že Řekové řekli návrhům svých věřitelů velmi rozhodné OCHI tedy NE. Je to tedy chvíle nanejvýše inspirující, a snad tento text tomu bude svou kvalitou odpovídat. Rád bych v něm splnil svůj předchozí slib a věnoval část textu tomu, že bez pýchy a dalších smrtelných hříchů by společnost mohla jen obtížně dlouhodobě fungovat. Slíbil jsem rovněž pár slov o svobodě a její hodnotě v současném světě, který se zdá být pro většinu lidí tolik nesvobodný.

Bylo by asi nekonečným plýtváním místem a časem, kdybych se pokusil zachytit nebo dokonce jakkoliv shrnout jen část toho, co bylo v historických, náboženských, ekonomických a filosofických úvahách napsáno na téma dobra a zla. V neposlední řadě by to byla tato rubrika, ze které bych mohl připomenout celou řadu citovaných i snad autentických myšlenek na toto věčné téma. Dovolím si pouze připomenout knihu Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla, která je skvělým příkladem bohatosti a zároveň nevyčerpatelnosti tématu. Je zajímavé sledovat, jak se některé především západní společnosti, náboženské a etické a právní systémy vypořádávaly s problematikou dobra i zla, kolik důmyslných receptů nalézaly, aby se s nimi dokázaly vypořádat. Vycházely povětšinou z priority dobra, i když bylo možné nalézt čestné výjimky. Zlo bylo vnímáno většinově jako neautentické, bez vlastního programu a cíle, jako něco, co se objeví, když se zvrtne úsilí o dobro. Často je to tak, že dobro a zlo jsou obětí nějaké ideologie, která určí, co je dobré a co je zlé a tvrdošíjně o tom odmítá diskutovat, i když je patrné, že při jejím uplatňování jde o život nejen jednotlivcům a společnosti, ale dokonce i ideologii samotné. Kdo by si přitom představoval jenom nějaké náboženské a společenské rituály padlých civilizací dávnověku, ten by se hluboce mýlil. Prošli jsme si pádem ideologie reálného socialismu a v současné době jsme svědky počínajícího pádu ideologie multikulturálního eurooptimismu. Odpovědí na krizi socialismu bylo podle Gorbačova více socialismu, odpovědí na krizi Evropy bylo podle Barossa více Evropy. Ideologie významně omezuje uplatnění zdravého rozumu a přímo paralyzuje přirozenou plachost a pud sebezáchovy. A těmto ideologickým klišé, také podléhá rychlé a bezmyšlenkovité nálepkování dobrým a zlým. Bez něj totiž nelze vytvořit určitý ideologický řád prostupující a spoutávající svobodné myšlení jednotlivce i v rámci společenství. Vzepřít se podobnému ideologicky rigidnímu řádu dobra a zla může mít tragické důsledky, jak nám to připomíná osud Mistra Jana Husa. Takový řád nepřipouští ani tu nejmenší trhlinku, ani ten nejmenší ostrůvek svobodného myšlení a je to právě tato jeho touha po čistotě a dokonalosti, která ho nakonec zničí. Bohužel se zdá, že na fanatickou indoktrinaci tezí, že věřitelé jsou dobří a dlužníci zlí, dojede nejdříve Řecko, ale následně v důsledku uplatnění dlužnických práv ad absurdum i eurozóna a následně celá evropská civilizace, která, ať už si to politici uvědomují nebo nikolivěk právě z Řecka povstala.

Dobro a zlo trpí samy o sobě velkou indoktrinací. Protože dobro je prostě dobré a zlo je prostě zlé. Nehledáme odpověď na otázku, proč máme vlastně konat dobro a čelit zlu. Zda tak máme činit v každém okamžiku podle vlastního vnitřního přesvědčení nebo na základě nějaké širší shody s bližními nebo na základě nějaké ideologické poučky, o které nesmíme pochybovat. Pojďme se pokusit hledat odpověď na otázku, kterou málokdo pokládá, ale ještě méně se mu na ni dostane rozumné odpovědi. Ta otázka zní, zda se konat dobro vyplácí a obecněji, proč je tedy třeba dobro vůbec konat. Jak zní bonmot, proč je třeba páchat dobro. Najednou vidíme, že pokud produkujeme dobro, pak lze konstatovat, že nemáme žádnou jistotu, že se nám v souvislosti s tím dobra nějak také dostane. Jediná možnost je, že naše konání dobra nám přináší dobro skrze nás samotné, že se prostě cítíme dobře, když konáme dobro.

Možná bude zajímavé se v tomto kontextu zamyslet na incoming - outcoming bilancí, kterou jsme použili v loňském textu s názvem Recyklovat, recyklovat, recyklovat. Produkce či outcoming dobra lze totiž rovněž rozdělit na dobro pro vlastní spotřebu, pak pro dobro na směnu a konečně pro nevyužité dobro se lze použít název „odpad dobra“. Spotřební incoming část bilance zahrnuje ono dobro pocházející z dobrého pocitu z konání dobra, ale nikde již není řečeno, že se nám konání dobra pro jiné vrátí od nich jako dobro a pokud možno ještě jako větší dobro, tedy, že se nám konání dobra nějak vyplatí. Kant dokonce tvrdí, že pokud se nám za naše dobro dostane odměny nebo dokonce očekávané odměny, není to vůbec to správné dobro. V životní praxi existuje příliš mnoho příkladů a zkušeností, že svět prostě takto nefunguje a ten, kdo čeká za svou dobrotu dobré, bývá často zklamán. Snad nejlépe to lidová moudrost, která zní: „Pro dobrotu na žebrotu“. Stejně tak se nemůžeme zcela spolehnout na dobro, které nám nezávisle na našem konání poskytuje naše prostředí, neboť se můžeme dočkat nejen příznivého větru, ale i zničující vichřice, nejen životodárného slunce, ale i smrtících veder a sucha, nejen přírodní vláhy, ale i povodní. Některé představují nemalé zajišťovací a pojišťovací náklady, ale některé jsou forces major a berou všechno bez náhrady včetně života. Nakonec této bilanční incoming-outcoming úvahy si dovolím poznámku na téma, že odpadní nevyužitelné dobro má velký potenciál stát se zlem, a to narůstajícím v čase. Je to podobné jako s nevyužitými výrobky, obecně odpady, se zbytečnými statky, které se v angličtině nazývají goods tedy dobra, z čehož plyne, že úvaha o dobru a zlu je možná více ekonomická, než by se na první pohled mohlo zdát.

Není dobré pokoušet ďábla, ale vzpomeňme si na Goethova Mefistofela, který tvrdí, že té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná, a pokusme se zamyslet nad touto bilancí, když budeme konat a produkovat zlo. Zjistíme, že jakkoliv je to úchylné, tak budeme mít osobně z konaného zla dobrý pocit, protože v této osobnostní konstelaci mne bude vlastní zlo zcela přirozeně uspokojovat. Snad dokonce s větší jistotu, než při konání dobra. Zlo, od kterého něco očekávám, se mi může vrátit nepředvídatelně v podobě dobra nebo zla a v neposlední řadě odpadní zlo sice může v minimální míře zmutovat v dobro, ale ponecháno osudu zůstane spíše narůstajícím zlem . Na straně prostředí již bylo řečeno, že můžeme v rámci incomingu dočkat obojího, takže vidíme, že rozdíly na vstupu jsou v podstatě minimální a záleží spíše na konkrétních podmínkách. Přemýšlejme nad tím, zda problém není spíše v ideologické nálepce dobé - zlé než v podstatě věci. 

V této souvislosti bych rád podotknul, že od první kapitoly Starého zákona, knihy Genesis je nejen boží samochvála a nálepkování, že je to dobré, ale především Pojmenovávání důležitou součástí Stvoření. Bůh dokonce nechává Pojmenovávání živočichů na člověku a činí ho tak spolustvořitelem. Zároveň se Pojmenováváním člověk podílí na prvním řádu, smyslu a modelu reality, který se přes tento řád začíná zjevovat. Hranice člověka a jeho světa, jak tvrdí Wittgenstein, jsou tam, kam až sahá schopnost jeho jazyka. To, co žádný smysl nedává, nechť se nezjevuje, říká kniha Genesis, což koresponduje s jiným Wittgensteinovým výrokem, že o čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. Vzpomeňme i na to, jak se proměňovaly názory na to, co je přirozené, tedy i na přírodu v nejrůznějších ideologických konstruktech. Teď to má příroda pár let dobré, ale po většinu času byla barbarská, nedokonalá a nebezpečná. Francis Bacon chtěl přírodu napnout jako špinavou děvku na skřipec a vyrvat jí její tajemství, přírodu a přirozenost je již od dob Eposu o Gilgamešovi třeba proměňovat, civilizovat, vychovávat. Jak moudře zní v porovnání s tím slova Lao´c, který říká, že chceš-li svět zušlechťovat, zničíš  ho, a chceš-li ho ovládnout, ztratíš ho. Je určitě dobře, že dnes se podobné myšlenky objevují v encyklice Tobě buď chvála papeže Františka, který věrný odkazu sv. Františka z Assisy naléhavě říká, že péče o přírodu je součástí životního stylu, který předpokládá schopnost žít pospolu a sdílet.  Je to právě neochota lidí sdílet to, co je lidem společné, co tvoří základ současné podoby pýchy jako podstaty hříchu. A opět se můžeme setkat s celou řadou ideologických dogmat, která preferují tu vlastnictví, tu sdílení. Dávají jim nálepku dobra a zla, činí jeden z nich nadřazený druhému, aniž by někoho napadlo, že mohou existovat docela dobře jedno vedle druhého. Způsobů, kterými můžeme užívat naše prostředí je opravdu mnoho. To nejhorší, co můžeme pro svět udělat, je to, když jeden z těchto způsobů označíme za jediný správný.

Dovolím si osobně vycházet z přesvědčení, že dobro a zlo jsou neoddělitelné strany jedné mince a tou je odchylka od nějakého obtížně pojmenovatelného standardu chování a jednání, který se utváří průběžně tak, jak dané společenství prochází v čase prostorem nebo v prostoru časem. Jsou vzájemně propojené a jedno povstává z druhého. Zlo se proměňuje v dobro a dobro ve zlo, ale ve skutečnosti to jsou jen nálepky, které jednotlivci nebo společenství přisuzují té, či oné odchylce od standardu či změně prostředí obecně. Někdy je nejen velmi předčasné, ale dokonce přímo nebezpečné přilepit na určitou změnu nebo událost nálepku dobra či zla. Ještě horší je, když se jí úporně držíme i v době, když je jasné, že jsme se zmýlili. Když se novináři ptali Čankajška na jeho názor na francouzskou buržoasní revoluci, odpověděl, že na odpověď je ještě brzo. V té době již od francouzské revoluce uplynulo více než půldruhého století. Možná se pravda skrývá v tom, že takto složitou a mnohovrstevnatou, jak je teď módou říkat komplexní událost je nemožné nahlížet jednoznačně pozitivně nebo negativně, pokud to ovšem není předem dáno nějakým ideologickým klišé. Rád bych připomenul, že takových dvojic-komplexit, které fungují na principu nelineární vzájemnosti, je více. Připomenu jen moc a bohatství, válku a mír, dluhy a půjčky a jednu trojjedinou komplexitu, kterou je úcta, uznání a účast.

Podobně je to pýchou a pokorou. Pýcha je dlouhodobě a systematicky spojována se zlem, je to smrtelný hřích a pokora je naopak spojována s dobrem a je významnou ctností. V minulých pokračováních jsme se snažili popsat pýchu jako takovou míru zneuznání, takovou míru nadřazenosti mezi jednotlivci i společenstvími, že se obec nebo společnost začínají rozpadat. Pokud ale navíc nahlédneme, jak úzce jsou pýcha a pokora v našich životech spojeny, jak podobné mají projevy, jak je často falešná pokora a skromnost ještě destruktivnější než otevřená pýcha, pak se můžeme přiblížit k názoru, že více než o pýchu a pokoru jde o jejich podobu a míru v konkrétní situaci. Existují celé moudré knihy pojednání o tom, že některé negativní vlastnosti se významně podílejí na tvorbě sociálního kapitálu. V této souvislosti například kniha Tmel společnosti od Jona Elstera vyzdvihuje v tomto smyslu závist a oportunismus v trojici s věrohodností, jako schopností dostát svým slibům včetně hrozeb. Důležitou součástí věrohodnosti je dodržování společenských norem, v jejichž rámci může určitá míra závisti a oportunismu působit k prospěchu společnosti. Jsou však i jiní autoři jako třeba Mandeville, který ve svém legendárním dílku „O včelkách“ doslova oslavuje špatnost a zlo jako základ společenského pokroku  Pokud se mu do úlu mezi včely začne vkrádat dobro, je úl hned na pokraji bankrotu. Ale otázka zní, je to skutečné zlo nebo jenom jeho ideologická  nálepka v duchu dané doby?!?

Zajímavá otázkou je, k čemu máme pravidla, zákony, celý složitý systém legitimity a legality ve společnosti. Je zcela patrné, že určitě to nebude k vymýcení zla ve společnosti, protože mnozí moudří napříč staletími v různých podobách tvrdili, že potlačením veškerého zla by mohlo zmizet také veškeré dobro. To se ukázalo na všech možných slunečních státech a utopiích, kde v lepším případě chytili toho šílence, který všeobecné dobro propagoval, v horším případě to stálo tisíce a tisíce lidských životů, než lidem došlo, že pravidla tu jsou právě od toho, aby nebyla ani dobrá ani zlá, ale aby umožňovala dobru a zlu být v rámci určitých omezení užitečná obci. Určitá míra zla je tak stejně produktivní jako určitá míra dobra, záleží právě na podmínkách určených pravidly. Česká legenda o sv. Prokopovi vypráví příběh sázavského mnicha Prokopa, který, než by se snažil o potlačení ďábelských sil, zapojil je ve prospěch svého úsilí a ďábel se stal hnací silou pluhu.  Je škoda, že si moudrosti tohoto muže, jednoho z patronů české země nevážíme více a neučíme se od něj i přes časovou propast jednoho tisíciletí. Snad by mu k popularitě pomohlo dodatečné zařazení světce do Cimrmanova Českého nebe.

Závěrem tohoto pokračování si dovolím pár tezí o svobodě, což je pojem neobyčejně profláknutý a jen velmi nerad bych opakoval tisíckráte omleté fráze. Dovolím si jen zdůraznit, že jakkoliv dobro nebo zlo jsou často jen ideologické nálepky, tak svoboda je něčím, co stojí samo o sobě za to, dává smysl sama sobě. Nevím, kolik takových pojmů existuje, ale svoboda je mezi nimi určitě jednou z klíčových. Jde o to, že v poslední době se svoboda především ze západní společnosti vytrácí nebývalou měrou. O společnosti v rámci EU to platí násobně. Jednou z příčin je právě ohromná nesvoboda myšlení, kterou se současný evropský diskurs vyznačuje. Nejde o to, že by si snad, až na úplné extrémy, nemohl v EU říkat každý, co chce. Sice je to rok od roku horší, ale pořád to ještě jde. Problém je v tom, že žádná krize není dost velká, žádná událost, žádná změna dost výrazná, abychom si byli ochotni přiznat, že tohle už není v souladu se status quo, že tohle už se do stávajícího paradigmatu prostě nevejde. Z evropského myšlení se vytratila schopnost pojmenovat krizi jako krizi. Spokojíme se s vysvětlením, že je to vlastně jenom další potvrzení správnosti stávajících poměrů a radostně pozorujeme, jak na tom ještě někdo trochu vydělá a snad se i podělí. Tak se vlastně svoboda v EU neustále proměňuje na drobné v podobě drobtů z panského stolu. Vidíme kolem sebe stále více příkladů toho, že lidé se v rozhodující chvíli nerozhodnou pro svobodu v nejistotě, jak nám o tom kážou mnohé filosofické a politické spisy, ale pro nesvobodu spojenou byť jen s minimálními jistotami.

Je to dáno přirozeně i tím, že pro člověka dnešní doby je stále obtížnější uvědomit si sama sebe a hodnoty, které zastává. Přes halasný pokřik politiků a médií o individuální odpovědnosti a svobodě, ve skutečnosti nejen stále sofistikovanější dělba práce a stále nepochopitelnější rozhodovací procesy ve společnosti dávají člověku v postmoderní společnosti stále méně prostoru k tomu, aby se postavil na odpor a řekl nějaké to NE. A pokud tak učiní, má pocit, že není pokládán za hrdinu, ale za blázna. Člověk je nevyhnutelně součástí společenského řádu, který se ustavil po nějaké významné události, kterou se nepodařilo vměstnat do toho předchozího. Před čtvrtstoletím se začalo tvrdit, že liberální kapitalismus je koncem dějin, tedy, že neexistuje událost, kterou by do svého paradigmatu nepojal jako sebepotvrzení. Francis Fukuyama to vtisknul do názvu svého díla Konec dějin. Lidé by měli být nejsvobodnější právě v okamžiku krize, kdy si mohou aktivně zvolit mezi skutečnou změnou a zametením problému pod koberec, které dříve nebo později vyvolá katastrofu, protože jak již bylo mnohokrát řečeno, problémy, které máme, nejsou ničím proti těm, které budeme mít, když ty současné nebudeme řešit. Lidem je však tato svoboda upírána, elity jim zdůrazňují, že problém je příliš složitý, než aby ho mohli lidé vyřešit. Mají poslouchat a určité se nějaké řešení najde. Lidé potom sami s odporem hledí na lidi, kteří se rozhodli vzít osud do vlastních rukou a dnes se o nich mluví jako o utečencích nebo imigrantech. Celá situace je o to nepříjemnější, že se zdá, že elity si s tímto problémem nevědí rady. Budiž zde jasně řečeno, že tento pohyb lidí na planetě, který je dán neúnosnými sociálně ekonomickými nerovnováhami a válkami, není ničím proti pohybu, který způsobí nedostatek vody a sucho.

Možná právě v tento okamžik se nabízí pohled na to, kdy nemůžeme mluvit o dobrém a zlém jako o pouhých ideologických nálepkách. Je to bezesporu tehdy, když je jednotlivci nebo společenství upíráno právo sdílet život v konkrétním prostředí, které jsme si zvykli pojmenovávat jako domov. Nejde jen o život fyzický, ale jde zároveň o život společenský. Péče o životní prostředí je především péčí o prostředí sociální. Zelené hnutí ve většině světa kulhá na jednu nohu, ale nejčastěji padá do obou kolen. Nelze se pokoušet o řešení migrace ptáků a stavět nákladné migrační mosty nad dálnicemi a nezabývat se řešením problémů uprchlíků, nelze úspěšně řešit problém populace velryb a nedokázat vyřešit problém Řecka, nelze nastolovat problémy Národního parku Šumava a nemít dobrá řešení pro šest set ghett a statisíce lidí vyloučených z normálního života. Sdělujeme tím Řecku a ostatním vyloučeným, že už nás nezajímají, že to oni a jenom oni si jsou vinni svou bídou. Děláme z nich odpad a dokonce ho ani netřídíme. Čest výjimkám. Když odesílám tento text, dostává se Řecku pomoci a podpory od Francie.  

Snad tři pokračování úvah o pýše postačí k tomu, abychom si ji zahrnuli mezi základní příčiny potíží, do kterých se jako jednotlivci i lidská společenství dostáváme. Příští dvě pokračování bych rád věnoval Řecku a nejraději bych je nazval po staru Evropa a úpadek…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

České novinky1.eu