SANTINI A SVĚTLO
Spiritus vincit…
Jestli snad někdo tápá v podobách podobenství o „nošení sov do Atén“ nebo „samovarů do Tuly“, pak by měl nepochybně vzít v úvahu mou ambici napsat něco neotřelého o Janu Blažeji Santinim-Aichelovi a jeho díle. Navíc v období, ve kterém se začíná blížit významné santiniovské výročí. Budou to zanedlouho už celá tři století, která uplynou od jeho smrti. Santiniovské motivy a variace na ně budou jistě obsahem nejrůznějších sdělení v celé široké škále uměleckých oborů i české kultury jako celku. Je to velká příležitost, jak znovu upozornit celý svět na fenomén českého baroka.
Na druhou stranu, je Santiniho odkaz ohromná příležitost pro „šedé buňky mozkové“. Pokušením vytvořit s pomocí tohoto odkazu nějaký obraz, který by mohl pomoci lidem vnímat svět kolem sebe trochu jinak. Naučit se v něm hledat nejen krásu, ale i víru a poznání. Chaos povstávající z řádu a řád povstávající z chaosu, stejně jako chaos povstávající z chaosu a řád povstávající z řádu. Zkusit najít začátek cesty, po které se můžeme nechat Santinim a jeho dílem vést světem, který nás obklopuje tři století po jeho smrti. Možná dokonce cestu, která nás dokáže vést do budoucnosti a ukázat trochu jiný obraz naší minulosti.
Dostalo se mi té vzácné příležitosti, že jsem byl vyzván k tomu, zda bych nenapsal několik slov k Janu Blažeji Santinimu. Nejsem odborníkem v žádném oboru, jejichž protagonisté se osobou a dílem Santiniho dlouhodobě a systematicky zabývají. Prosím, aby můj text byl vnímán jako úvaha člověka, který má úctu k lidskému dílu a jeho kvalitě a občas se sám sebe ptá, proč na něj a jeho okolí některá díla působí tak a jiné onak. Nebudu zde opakovat spoustu faktů, které jsou o Santinim, jeho životě a díle veřejně známy a lze je najít v odborné literatuře i v beletrii nebo například na webové stránce „Putování za Santinim“. Nazval jsem svou úvahu „Vítězství ducha“. Je to díky mému osobnímu pocitu, když se nacházím v prostředí santiniovského díla, přijde mi takový název jako přirozený.
Když se blíže seznámíme se Santiniho životními osudy, vidíme obraz nezdolného geniálního ducha ve zmučeném neduživém těle. Jeho velké dílo vzniká za pouhých necelých 24 let, takřka přesně v jeho druhé polovině života, kterou prožil v 18. století. Zároveň je toto období poznamenáno mnoha jeho osobními tragédiemi. Přesto by bylo možná laciné hovořit o vítězství ducha ve stylu, který známe z fiktivního osudu Darrella Standinga, hrdiny „Tuláka po hvězdách“ Jacka Londona nebo ze skutečného osudu Stevena Hawkinga. Jan Blažej Santini-Aichel dokázal svým duchem zvítězit nejen nad svým tělem nebo nad hmotou, jak zní tradiční bonmot. Jeho duch dokázal překonat čas, jeho dílo je pozoruhodné v každé době, je nadčasové v tom nejlepším smyslu slova a k tomu je i neopakovatelným způsobem lidské. Je to dílo člověka jménem člověka a pro člověka.
Jednou z mých odpovědí na otázku, proč Santiniho dílo působí tak, jak působí, je to, že nalezl soubor toho, co bude trvat dlouho, možná věčně, a tento soubor učinil podstatou své tvorby. Mohu se samozřejmě mýlit, ale laskavý čtenář snad přijme nejen můj způsob tázání se, ale možná i některé mnou nabízené odpovědi. Pokud se jimi nechá alespoň inspirovat, můj pokus přiblížit Santiniho a jeho dílo nebyl marný…
Nedávno jsem měl možnost seznámit se s pokusem Petra Čorneje přiblížit z hlediska doby mezi kostnickou hranicí a defenestrací na Novoměstské radnici přerod neznámého dvořana, dříve žoldáka a lapky Jana Žižky v jeho zhruba šedesáti letech věku v Jana Žižku, kterého známe všichni. Vojevůdce, obránce husitské reformace, klíčové postavy několika málo let českých dějin. Výsledek, jeho střídmost až prostota, mně velmi oslovil a inspiroval při tvorbě této úvahy. Jsem přesvědčen, že každý člověk, který chce vytvořit dílo přesahující určitou dobu, by se měl zamyslet nad tím, jak a kdo bude jeho dílo přijímat. Vzpomínám si na řadu pokusů, kdy lidé chtěli zanechat poselství současníkům, to v případě, že budou umlčeni, i budoucím generacím například tím, že si za své symboly zvolili něco, co se pravidelně objevuje v přírodě. Takové obrazy často obsahují různé pohádky, báje i mýty.
Představme si genialitu díla jeskynních umělců, před která dnes předstupujeme po desítkách tisíc let, a tato díla k nám stále velmi silně promlouvají. Nemáme vůbec jistotu, že vnímáme poselství, které do těchto jeskynních maleb vložil neznámý umělec před tím, než s loučí odešel a nechal je z jeho hlediska a doby jeho života navždy ve tmě. Na straně druhé nemůžeme vyloučit ani to, že naopak jeho poselství vnímáme velmi přesně, že časová prodleva ztratila smysl. Možná, že umělec ani podobným způsobem o budoucích generacích nepřemýšlí. Možná jenom chce, aby jeho dílo bylo blízké a přístupné co nejširšímu okruhu lidí. Zdrojem určité univerzality díla může být jak ambice prostorového dopadu díla v daném čase, tak ambice dopadu díla v blízké i vzdálené budoucnosti. Lze rovněž hovořit o horizontále prostoru a vertikále času, tedy o pojmech, které provázejí vzestup člověka po jeho duchovní stránce celá tisíciletí…
Mohu se mýlit, ale umím si představit, že Santini utvářel univerzalitu svého díla především na základě předpokladu, že jeho dílo budou vždy vnímat lidé. Tito lidé se nebudou příliš lišit od lidí Santiniho doby, přelomu sedmnáctého a osmnáctého století. Santini jistě vycházel z toho, jaká byla podoba vnímání lidí jeho doby. Jak se stavěli k poznání, víře a kráse. Uvědomme si, že to podle obrozenců a jejich klasika Jiráska byla sice doba temna, ale jinak vzhledem k tehdejšímu „fondu pracovní doby“, počtu církevních svátků a církevních sborů, varhaníků a jiných hudebníků, absolvoval každý člověk té doby okolo stovky koncertů klasické hudby v krásném prostředí církevních staveb. I jinak bylo baroko neobyčejně inspirativní dobou, plnou nejrůznějších technických i společenských inovací, rozvoje obchodu a financí. Dnešní lidé nepochybně vnímají v detailech věci jinak, mají svým vzděláním a zkušenostmi trochu jinak utvářené vnitřní světlo své mysli, ale celkově podoba jejich vnímání je jiná jenom ve vahách jednotlivých komponent. To, co omezuje jejich vnímavost k prostředí, je neustálý pocit jeho různorodých strachů a hrůz, který nahradil univerzální pocit posvátné úcty Santiniho doby, který byl jenom velmi skromně a zatím zvolna narušován tóny osvícenství. Přesto dokáže santiniovské prostor v dobrém donutit ke zklidnění i ty z nás, kteří žijí v permanentním neklidu z toho, že nejsou ve správné době a zároveň nejsou na správném místě a mají být jindy a jinde. Dokáže propojit lidské duše, které se v něm nacházejí a možná i s těmi, které ho už dávno opustily..
Druhým možným Santiniho předpokladem mohla být skutečnost, že lidem vnímajícím jeho dílo bez ohledu na časoprostor bude vědomě, podvědomě a možná i nevědomě přístupné cosi, co popisuje antická teorie proporcí a s ním spojený cit pro nejrůznější univerzální neboli zlaté řezy, tvary a poměry. Jistě zdaleka ne všichni měli, mají nebo budou mít dostatečné vzdělání, aby své pocity mohli popsat jazykem matematiky, ale je to právě univerzálnost matematického jazyka, která promlouvá i k lidem, kterým tato věda mnoho neříká. Santini takové vzdělání nepochybně měl a univerzalitu matematického jazyka učinil základem svého díla způsobem, který dokázal a stále dokáže zaujmout znalce i laiky. Právě v jeho díle našly myšlenky Eudoxa z Knidu obsažené v páté, šesté a deváté kapitole Euklidových základů, naprosto výjimečné vyznění. Santiniho proporce spojuje jeden moment. Je to přiměřenost. Ať již jsou jeho tvary jakkoliv vynalézavé a pocházejí z jakékoliv úrovně matematického poznání, jsou prostě přiměřené lidskému oku a neruší jeho schopnost vnímat. Ostatně celé české baroko je skrytým řádem, který neopakovatelným způsobem utvářel naši krajinu, duchovní, soukromý i veřejný prostor své doby. Svůj vliv na dnešní krajinu a duchovní život si baroko udrželo až do našich dnů a toto pozoruhodné trvání svědčí a jeho síle a životaschopnosti jeho principů.
Do třetice Santini zřejmě předpokládal nebo spíše pokládal za jisté, že nositelem jeho poselství bude pro člověka nutně světlo. Těžko říci, jaká díla o světle Santini znal. Jestli více ta vědecká jako byly práce Descartovy či Leonardovy nebo více teologická, jako třeba je Komenského „Via lucis“. Mohl znát díla mnohých dalších nebo možná neznal nic, nic z toho nečetl, a přišel s tvůrčím přístupem, postaveným na světle, sám. Podstatou tohoto třetího možného Santiniho předpokladu univerzality je nezbytná jednota lidské mysli a přírody. Světlo přírody a světlo mysli se potkávají v oku a výsledkem tohoto setkání je vnímání obrazu, vidění. Jen těžko bychom našli v dějinách lidské civilizace nějakou kulturu, která by neobsahovala pohled na tuto vzájemnost a jednotu. Stejně tak bychom jen těžko hledali významnou osobnost v oblasti poznání, víry nebo umění, která by se nedotkla otázky světla. Santini do této vzájemnosti a jednoty vstoupil tím způsobem, že jeho vnitřní prostory se stávají rozšířeným okem, místem setkávání světla přírody a mysli, v kontextu víry světla božího a světla duše a v kontextu krásy světla, opírajícího se o santiniovské artefakty a tvary a odrážejícího se od nich.
Sebevětší denní záře nám není nic platná, pokud nemáme utvářející, uměleckou sílu imaginace, jsme slepí a to jak obrazně, tak doslova – k vidění potřebujeme světlo uvnitř, stejně tak jako světlo venku: ať už k vidění básnickému, vědeckému, posvátnému nebo k všednímu. Světlo totiž nelze uvidět bez toho, že by se od něčeho odráželo. Lidské oko hledící do světla vidí tmu. A bylo to světlo ohně, které vymezilo lidský prostor ve tmě, a bylo to lidské obydlí, které vytvořilo tmu ve světle. Světlo a tma tak vytvořily něco jako prvotní lidskou intimitu, která byla důležitým předpokladem utváření lidského vědomi, sebeuvědomování a jáství. V santiniovských prostorách a prostorech je toto všechno přítomno, ale jenom tehdy je-li zároveň přítomen člověk, jeho city a touhy, jeho víra, naděje a láska.
V průběhu několika tisíciletí nejrůznější kultury přijímaly i odmítaly nesčetné představy o světle. Podobně i my jsme v průběhu jednoho lidského života prožili a sdíleli svou úroveň a podobu porozuměni světlu. Pomocí poznávací, umělecké a duchovní činnosti se prchavé bytí světla neustále obnovuje v očích naší mysli a každé generaci nabízí svá nová zjevení. Teprve až ho spatří tisíce očí, světlo s námi spočine v jiném, snad lepším světě, který jsme po ty tisíce let utvářeli. Santiniovské prostory jsou možná místy, kde by se to mohlo nebo mělo podařit.
Spatření světla je podobenstvím spatření neviditelného ve viditelném. Je předpokladem pro odhalení jemné sítě, který drží tak nějak a zatím „Bůh ví, jak…“ všechno pohromadě v určité proměnlivé podobě a řádu. Jakmile dokážeme uvidět světlo, dokážeme uvidět svět úplně jinýma očima. Bude to světlo našeho ducha či mysli a fantazie, který tuto možnost připraví a získá zároveň z přírodního nebo snad božího světla zcela nový impuls. Dovedu si představit, že Santini nás svým dílem, kterým neopakovatelným způsobem uchopil světlo, na tuto změnu vidění upozorňuje a připravuje. Právě zde, v tomto momentu změny, je možné hledat ono vítězství ducha. Vítězství zvláštního druhu, vítězství, které postrádá poražených.
Nevím, jestli jsou mé úvahy správné nebo nikoliv. Nemohu nikterak dokázat, že Santini přemýšlel právě tak, jak jsem se pokusil popsat nebo alespoň nějak podobně. Nicméně, na straně druhé se uvedené předpoklady zajímavým způsobem doplňují a překrývají zároveň. Možná by bylo možné vytvořit něco, jako Vennův diagram lidskosti, přiměřenosti a jednoty vnitřního a vnějšího. Popsat osm jeho částí, včetně jeho středu-„oka“, který tvoří legendární Santiniho sférický trojúhelník. Pak by bylo velkou výzvou pustit se do popisu deváté části, prostě toho, co zbývá do celku, když vše santiniovské odečteme. Možná dojdeme k tomu, že i v tom, co zbývá, je aspoň něco autenticky santiniovské, že nejde jenom o pouhé zrcadlení. Stejně tak v santiniovském prostoru můžeme hledat něco, co pochází z onoho zbytku, tedy něco, co tam autenticky nepatří. Podobně jako v „jin“ najdeme kousíček „jang“ a naopak. Podobně jako v Dantově pekle byl nakonec nalezen kousek naděje. Poušť je prostě krásná právě tím, že někde skrývá studnu, jak říká Exupéryho malý princ…
Mnou uvedené a laskavému čtenáři předkládané předpoklady mají v jednotlivém, společném, rozdílném i celkovém pohledu jistou eleganci a podobná elegance nebo dokonce krása určitého předpokladu často svědčí o tom, že dané předpoklady jsou svým způsobem relevantní. Když ne ve vztahu ke skutečným úvahám Santiniho, pak, alespoň z mého pohledu a zkušenosti, je tu relevance s prožitkem, který já osobně a možná i ostatní současníci dnes zažíváme v prostorech a prostorách Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Jestliže jako dnešní lidé vnímáme Santiniho dílo jako propletenec lidskosti, přiměřenosti a jednoty mysli a přírody, ať již jsou pojmenovány jakkoliv, pak se můžeme domnívat, že jde s jistou pravděpodobností o jeho poselství budoucnosti. Jde o Auerbachovu „figuru“ svého druhu. Jsme sice spíše zvyklí zkoumat současnost na základě minulosti, ale zkoumání minulosti na základě současnosti má rovněž něco do sebe. Je to něco jako sestavování rodokmenu našich současných vjemů a pocitů, přičemž v tomto případě je jejich prapředek znám. Je to obrácená pouť třemi cestami nebo vrstvami finálního nexu. Od cíle k plánu a od plánu k představě.
Nezbývá nám dnes, než znovu a znovu vstupovat do Santiniho prostorů vnitřních i vnějších. Zakoušet jejich prostředí a atmosféru, používat je jako možnost zahlédnout Santiniho oko, ve kterém se potkává světlo přírody se světlem mysli a tvoří nezbytnou jednotu, kterou v něm máme jedinečnou šanci uvidět jako pozorovatelé, jako objekt. Obecně platí, že sami, jako lidé, ze subjektivního hlediska, můžeme ve svém oku tuto jednotu pouze vnímat nebo spíše tušit, ale nikdy uvidět nebo pozorovat. Santini nám možná tuto šanci dal a dává. Je na nás, jak ji dokážeme využít a pozvednout tak svého ducha, když už ne k vítězství, tak snad vzestup blíže ke kráse, víře, poznání, naději a lásce…
Je na nás, jak tento náš drobný podíl na vzestupu člověka a lidské civilizace předáme dál našim současníkům i následovníkům…
Spiritus vincit…?!?