Snění o moudré zemi...

 

 Snění o moudré zemi, poprvé…

 Nevím, jestli je to dobrá zpráva pro čtenáře KONKURSNÍCH NOVIN, ale budu se pravidelně pokoušet o jejich přízeň i v tomto kalendářním roce 2019, celkem již sedmnáctém v pořadí. Asi nebývá úplně časté tak dlouhé spojení autora s médiem v podobném žánru. Jsem vděčný KONKURSNÍM NOVINÁM za tuto možnost, protože mám od roku 2002 zajímavou kroniku svých názorů a jejich vývoje. Dovoluji si jen doufat, že čtenáři neplatí za tuto mou kroniku příliš vysokou daň a upřímně si přeji, aby je mé texty přivedly alespoň občas k jejich vlastnímu zamyšlení a snad i k vlastnímu názoru na určité důležité věci a jevy kolem nás. Právě trpělivosti čtenářů a vedení KONKURSNÍCH NOVIN děkuji za to, že jsem si při přípravě svých textů mohl utvořit na celou řadu věcí a jevů celou řadu svých vlastních názorů...

 V prvním, lednovém textu nového ročníku si již tradičně připomeneme některá výročí, která jsou s rokem 2019 spjata. Před deseti lety jsme si kvůli vlastní hlouposti doslova „podělali“ naše předsednictví v EU a presidentem USA se poprvé stal černoch. Dvacet let uplynulo od našeho vstupu do NATO a vzniku eurozóny. Letos to bude třicet let od pádu berlínské zdi a našich listopadových událostí, které jsou nazývány všelijak. Já bych se spokojil s pojmenováním „konec vlády jedné strany“, tedy konec něčeho, oč je u nás neustále více nebo méně latentně usilováno. V těchto dnech to je čtyřicet let od legendárních uhelných prázdnin a ve světě začal prodej prvního tabulkového procesoru VisiCalc. Padesát let uplynulo od vzniku česko-slovenské federace, ustavení skutečné novodobé české státnosti a přistání člověka na Měsíci. Před šedesáti lety vstoupil Fidel Castro a jeho „barbudos“ do Havany a vznikla vodní nádrž Lipno. Před sedmdesáti lety byli komunisté a jim loajální věřící exkomunikováni z katolické církve, vznikly dva německé státy a ještě k tomu ČLR. Před osmdesáti lety zahájilo Německo druhou světovou válka a z německé zvůle byly uzavřeny české vysoké školy. Před devadesáti lety byla dokončena svatovítská katedrála a „černý pátek“ zahájil světovou hospodářskou krizi. Před sto lety byl zvýšen počet poslanců národního shromáždění ze 14 na 270 a skončila pandemie španělské chřipky. Před stopadesáti lety byl zahájen provoz Suezského kanálu a brněnské koňské tramvaje. Dvě stě let uplynulo od založení Singapuru a divadla v Českých Budějovicích. Před třemi sty lety bylo provedeno první systematické sčítání lidu v Prusku a poprvé byl vydán Robinson Crusoe. V roce 1619 vznikla Česká konfederace, ústavní pořádek mezi zemí českou, lužickou, moravskou a slezskou. Na území USA se sešlo první anglicky mluvící zákonodárné shromáždění a rozhodlo, že každá domácnost má mít své políčko s konopím. Konečně před půl tisíciletím byla v Mladé Boleslavi vydána první česká porodnická příručka a byl poprvé obeplut svět…

 V čase adventním i vánočním jsem dlouze přemýšlel o tom, jak navázat na loňskou sérii úvah o století, které uplynulo od ztráty vídeňského trůnu, a předloňské celoroční putování s EU po jejím vlastním úpadku. Nakonec jsem dospěl k závěru, že je na čase pokusit se odpovědět na věčnou otázku „co se s tím dá dělat...?!?“ Prostě poukázat na možnosti, které nám současný svět nabízí. Nejen jednotlivcům, ale rovněž nejrůznějším lidským skupinám a celým společnostem. Někdy se možnosti přímo nabízejí, někdy je třeba je hledat a někdy nezbude, než je vytvářet, ale skutečností je, že možnosti zdaleka nevyužíváme. Často spíše připomínáme kandidáty na Darwinovu cenu, kteří si pod sebou řežou vlastní větev, na které sami sedí. Určitě se ani nepokoušíme je využívat natolik, abychom mohli o naší krásné zemi v širším kontextu hovořit jako o moudré zemi s moudrou společností a společenstvími. Máme spoustu neobyčejně talentovaných, pracovitých, dovedných a chceme-li, tedy i chytrých nebo moudrých lidí. Jakmile se ale tito lidé  mají dát dohromady, tak to u nás docela dost drhne. Síť mezilidských vztahů je díky nesmyslným osobním i skupinovým antagonismům najednou natolik potrhaná, že nějakou systematičtější standardní výchozí úroveň spolupráce prostě neumožňuje. Vzpomněl jsem si na slavný projev Martina Luthera Kinga o jeho snu, že jednou spolu budou spolupracovat bílí a černí Američané bez rasových předsudků. Tenhle obraz mi vnukl inspiraci k tématu a názvu letošního cyklu zamyšlení.

 Pokusím se tedy v roce 2019 snít o moudré zemi, o moudré České republice. Kdyby mi snad mladší generace nerozuměla, půjde mimo jiné o variace na téma „smart society“ nebo „smart country“. Vím, že správný překlad slova „smart“ v současném diskursu je chytrý, ale já mám vždy pocit, že chytrosti chybí zkušenost a pokora. Líbí se mi bonmot, že chytrý člověk najde cestu z obtíží, ale moudrý se do nich nedostane. Osobně se domnívám, že máme v našem diskursu o to více „přesmartováno“ a tedy „přechytřeno“, čím více blbneme nebo jsme účelově debilizováni, ale asi se jen těžko můžeme tomuto slůvku „smart“ úplně vyhnout. V každém případě se nevyhneme tomu, abychom v příštích letech prošli novou podobou „národního obrození“ procesem, který by se neměl opírat o obsah pojmu „národ“, ale o obsah pojmu „země“, který je komplexnější a zahrnuje i pojem národ, vlast nebo rodina, které jsou v současné době popírány a dehonestovány. Takových procesů a pojmů jsme zažili v domácí i evropské nedávné historii už mnoho. Od nejrůznějších obnovení a restartů přes přestavby a obrození až k risorgimentu a znovusjednocení. Ale když už jsme v tom snění, bylo by krásné, kdyby naše země a její společnost prostě aspoň trochu zmoudřela. Pokládám za důležité podotknout, že zemi nevnímám jako něco, co nás nebo společnost teritoriálně nebo jakkoliv jinak ohraničuje nebo dokonce omezuje. Vnímám ji jednoznačně jako něco co nás navzájem spojuje, ať již jsme kdekoliv. Čeština má krásný výraz krajan, krajané. Dovolím si poznamenat, že jakkoliv se nabízí, že krajany spojuje krajina, myslím si, že tím spojujícím médiem je právě země, která je opět komplexnějším pojmem než krajina. Vztah mezi zemí a krajany je nepochybně něčím, co je hodné zvláštní pozornosti a péče. U nás o určitou část takových vztahů pečuje spolková organizace, která se na konci loňského roku dočkala devadesátky, Československý ústav zahraniční, založený TGM a dalšími osobnostmi první republiky.

 To, o čem bychom měli v rámci snění o moudré zemi zejména snít, je především funkční veřejný prostor, jako předpoklad toho, že země a její společnost bude mít nejen stabilní strukturu, ale bude mít i základní funkcionality. To znamená, že jejím rámci bude funkční spravedlnost, bezpečnost a dostatečný reprodukční potenciál přírodní, společenský i duchovní. Veřejný prostor byl jako pojem i jako skutečnost za posledních sto let několikrát na výsluní a několikrát v hlubokém ústraní až úpadku. Návrat kapitalismu po sametové revoluci přinesl bezmála jeho zánik, protože cokoliv veřejného bylo spojováno se socialismem, komunismem, totalitou a nesvobodou. Zdálo se, že všechny problémy budou vyřešeny totální privatizací, včetně privatizace symbolických „veřejných pastvin“. Pro pořádek si připomeňme, že veřejný prostor je takové místo, které slouží veřejnému zájmu bez toho, že by v něm byli lidé nuceni k nějaké aktivitě.  Veřejný prostor je prostorem života společnosti, prostorem společenské komunikace. Je místem, kde se společnost „děje“, kde dochází ke kontaktům a komunikaci mezi lidmi, ke sdílení, inspiraci a vzniku všeho, co přesahuje jedince. Veřejný prostor je prostorem dějinným, kde se děje rozlišování mezi vysokým a nízkým, krásným a ošklivým, důležitým a podružným. Tento prostor je prostorem otevřeným ve velice širokém smyslu slova: je přístupný všem členům dané společnosti, ale též prostorem, kde se tato společnost otevírá věcem a lidem cizím; tento prostor je též otevřený širokému spektru aktivit a využití; je prázdnem, kde se může odehrát něco nečekaného a je tedy i prostorem, kde se společnost otevírá směrem do budoucna.

 V současné době rozlišujeme dva základní typy veřejného prostoru: fyzický a virtuální. Fyzickým veřejným prostorem jsou, mimo jiné, klasická veřejná prostranství: náměstí, agory, ulice, parky, veřejné budovy. Jsou to části zemského povrchu či uměle vytvořeného prostoru budov, které jsou přístupné prakticky komukoli a bez omezení. Virtuální veřejný prostor se začal pomalu, nenápadně rodit po vynálezu knihtisku, jeho růst byl spojen s vynálezem novin a později rádia a televize. Opravdová exploze tohoto typu veřejného prostoru však přišla teprve s vynálezem elektronické komunikace a internetu, který, oproti všem starším typům komunikace na dálku, umožnil její výraznou decentralizaci. Dnes je nastolována otázka setkávání ve virtuálním veřejném prostoru mezi našimi digitálními dvojníky, ale i komunikace mezi námi a našimi digitálními dvojníky, jako našimi výtvory, artefakty. Zvláštní pozornost si zaslouží návrat občiny v její digitální podobě. Tam, kde dříve šlo o „veřejnou pastvinu“ v jejím přírodním, fyzickém smyslu, dnešní společná pastvina je digitální a má podobu otevřených softwarových zdrojů a kódů. Bude zajímavé sledovat, v jaké podobě se do digitální podoby promítne „tragédie veřejné pastviny“, jak ji známe z ekonomických a sociologických pouček, týkajících se její fyzické podoby. Oba typy veřejného prostoru jsou strukturované dle míry jejich otevřenosti, takže mezi prostorem veřejným a soukromým jsou též různé prostory smíšené, klubové, poloveřejné, polosoukromé a prostory přechodové.

 Představme si veřejný prostor jako ohromný fraktál, který tvoří nosnou infrastrukturu, doslova páteř možností mezilidských vztahů celé země. Ve své fyzické i virtuální podobě by měl mezilidské kontakty nejen umožňovat, ale měl by k nim vybízet, činit je přirozenými a produktivními. Moudrost, o které sníme, by měla bazírovat přirozeně na to, že jakákoliv společenství nebo společnost jsou tvořeny mezilidskými vztahy, ať již jsou jakkoliv problematické, a nikoliv individuálními názory, ať již jsou jakkoliv skvělé. V základu společnosti tedy není člověk nebo lidé jako individua, ale mezilidské vztahy. Platí, že společnost, ve které funguj mezilidské vztahy, na jejichž základě se ustanovují určité etické normy, které podporují produktivitu mezilidských vztahů, taková společnost je produktivnější než společnost individualistická. Společnost na jedné straně dosáhla stavu, kdy jednotlivec má nejen zabezpečenou možnost přežití, ale i reprodukce bez toho, že by se účastnil společenského života v nějakém kolektivu. Na druhou stranu jsou výzvy, před které je společnost postavena, natolik komplexní, že bez dělby práce a následné spolupráce je nelze úspěšně vyřešit. Tlak na individualismus je tedy v rozporu se zájmem na přežití společenství a v konečném důsledku i na přežití jednotlivců, samotářů.

 Náš svět se mění někdy nenápadně, o čemž pojednává kniha mého jmenovce Jaroslava Žáka, kterou doporučuji pozornosti laskavého čtenáře, někdy naopak až příliš nápadně, spektakulárně, ale při obojím platí, že úspěšní jsou ti, kteří na změnu svého prostředí dokážou dobře zareagovat. Říká se tomu adaptabilita zejména proto, že český výraz „přizpůsobivost“ se zdá být mnohým z nás nepochybně příliš provinčním, ne-li přímo „vidláckým“, a popravdě, věda má obecně radši latinu a dnes zejména angličtinu. Na slovo „přizpůsobivost“ známe legendární verše klasikovy, když se ve hře „Dobytí severního pólu“ zpívá: „kde hynou vlci, kde hynou sobi, Čech se přizpůsobí“. Ať již tedy budeme hovořit o chytré zemi v jakémkoliv smyslu, přizpůsobivosti či adaptibilitě se prostě nevyhneme. Měli bychom si uvědomit, že adaptivní chování znamená přežití. Pokud jsme někdy vystaveni kritice za to, že jsme se nějak něčemu přizpůsobili, stačí, když si uvědomíme, že nás kritizují živí lidé, tedy ti, kteří se buď rovněž přizpůsobili, nebo přežili díky nesystémovým náhodám, které se ještě nestačily promítnout do obecných vzorců chování. Většinou je to ovšem tak, že jsme v rámci kritiky vlastní přizpůsobivosti konfrontováni s mravoučnými legendami a mýty, které nechali napsat vládnoucí elity, mimo jiné právě proto, aby se mohly prohlašovat za následníky padlých hrdinů a mučedníků, což má na lidi ohlupující vliv. Osvědčené legendy pak postupují časem a mají neuvěřitelnou výdrž. Dobré příběhy, osvědčené časem, se stávají určitými archetypy a mají až neuvěřitelnou moc. Snění o chytré zemi je tak v každém případě sněním o  účinné přizpůsobivosti změnám v našem prostředí. Změnám vnějším i vnitřním, protože platí jednoduchá poučka, že i my sami jsme součástí svého prostředí. Otázka, které se v roce 2019 budeme věnovat, tedy může znít: jaké jsou dnes zdroje a součástí naší přizpůsobivosti…?!?

 Závěrem si pro lepší orientaci a porozumění letošnímu souboru textů  připomeňme některé základní pojmy, které budeme používat. Půjde  především o pojmy prostředí, změna,  proměnlivost… Prostředí, jehož součástí jsme všichni jako jednotlivci i jako organizace, budeme definovat jako časoprostorové fraktální uspořádání nerovnováh. Jednoduše platí, že nic není větší než své prostředí a vše je součástí svého prostředí. Nerovnováhy jsou zdrojem změn a právě změny jsou tím, co jsme schopni přirozeně i technicky pozorovat a vnímat daleko lépe než klidový stav. Své prostředí tedy můžeme popsat jako fázový prostor jeho vlastních změn. Jednou ze základních nerovnováh je ta mezi chaosem a řádem. Proměnlivost prostředí právě závisí na tocích prostředí mezi neuspořádaností a pořádkem. Pro jednoduchost uveďme, že neuspořádanost je životodárná, protože pokud ji komunikací a svými informacemi ve svém prostředí uspořádáváme, což je podstatou života, můžeme získat z energetického rozdílu mezi nespořádaností a řádem zdroj energie pro svou vlastní reprodukci.

 Další pokračování bychom měli věnovat tématu výzev, kterým musíme v současné době čelit, jak se dnes módně říká. Výzvami ovšem mohou být sice zase jen a jen změny v našem prostředí, ale bude důležité některé z nich jasně pojmenovat a jiné možná přejmenovat. První bude asi právě rozdělená společnost…  

 

 

Snění o moudré zemi, podruhé…

Toto pokračování celoročního cyklu esejů vzniká, podobně tak jako mnohá předešlá, v rakouské alpské obci Ramsau am Dachstein. Píšu o tom nejen kvůli místní nádherné přírodní, příjemné lidské a z nich plynoucí tvůrčí atmosféře, ale také kvůli jedné zvláštnosti, která se v historii rakouského mocnářství váže k tvorbě a fungování veřejného prostoru. Je to spojeno se slavným Tolerančním patentem Josefa II., který naprosto přepsal církevní mapu říše, odstranil monopol katolictví a navždy změnil společnost. Přes konfiskace majetku, rušení řádů a klášterů učinil možná Josef II. pro katolickou církev více než si tenkrát uprostřed zmatku, pádu starých pořádků a starých dobrých časů mohli její preláti uvědomit.

Josef II. si uvědomoval, že nestačí dát pouze jakousi direktivu k toleranci mezi katolíky a evangelíky, kteří byli ve své podstatě pronásledovanou sektou. Věděl, že pokud chce, aby byl proces vzájemné tolerance úspěšný, musí mu dát patřičné místo nejen na papíře, ale i v reálném životě. Jeden z prvních „toleranzhausů“ vznikl právě v Ramsau am Dachstein a dnes je v této budově radnice hned vedle pěkného výstavného evangelického kostela. Ten by nikdy nemohl vzniknout, kdyby toleranční proces nevyšel úspěšně na  konci 18. století z tolerančního domu. Josef II. kromě skvělé myšlenky tolerance, vytvořil mimo právního rámce také fyzický veřejný prostor, ve kterém tolerance dostala možnost svého skutečného počátku a rozvoje. Josef II, vytvořil možností stavby tolerančních domu a modliteben příležitost, možnost, aby se společnost ubírala podle něj žádoucím směrem. Směrem tolerance, porozumění a odstraňování nesmiřitelnosti, která poškozovala všestranný společenský i hospodářský rozvoj Rakouského císařství, které bylo v té době ještě navíc jádrem Svaté říše římské. Jakkoliv jeho následovníci zdaleka nesdíleli jeho osvícené názory, které poněkud zdiskreditovala Velká francouzská revoluce a její jakobínský teror, nezahálející gilotina, masakr, doslova genocida bezmála dvou set tisíc rolníků ve Vendeé, návrat před tereziánské a josefínské reformy se jim nepodařil ani náhodou. Přišla korunovace Napoleona I. císařem, konec Svaté říše římské, napoleonské války, rakouský státní bankrot, Vídeňský kongres a byla tu úplně jiná Evropa. Moderním jazykem bychom mohli říci, že k tomu přispěla  nová podoba a kvalita veřejného prostoru a možnosti produktivního setkávání lidí, kteří na to nemohli z řady důvodů ještě před několika lety ani pomyslet. Pokud jsem už v uplynulých více než patnácti letech v této rubrice toleranci a „toleranzhaus“ zmínil, omlouvám se za opakování. Nicméně si myslím, že zejména v této době není zamyšlení nad tímto tématem nikdy dost.

Tento text bych totiž rád věnoval snění o „zemi neomezených možností“. My starší si pamatujeme, že takto byly nazývány v hantýrce Spojené státy americké, lidově prostě „Amerika“. Alegorií této země byl chudý chlapec, který se vypracoval a ke štěstí přišel, nejlépe to pak byl malý prostý čistič bot, který se stal milionářem. Některé takové příběhy byly i součástí výchovy malých baťovců. Pominu jakékoliv korektní nebo nekorektní jedovatosti a dovolím si pozastavit se právě nad těmi „neomezenými možnostmi“, které mají samozřejmě jako všechno své meze. Měl jsem možnost mluvit s mnoha lidmi, kteří opustili svou zemi a šli někam jinam, třeba na druhý konec světa. Ptal jsem se jich, co je přimělo ke změně. Musím říci, že zákonitosti lidské migrace, které odhalil a formuloval před celým stoletím pomocí tří zákonů antropolog a Čechoameričan Aleš Hrdlička, se plně potvrdily. Samozřejmé, že lidé volili změnu pod tlakem něčeho nepříznivého a pak utíkali před zlým skutečně nejkratší cestou nejmenšího odporu. Na druhé straně šli lidé, kterým jakoby na původním místě nic nechybělo za možností uplatnění, možností realizace svých plánů a snů. Někteří tak říkajíc věděli, co chtějí a postupovali naprosto cíleně a druzí jenom věděli, že to musí zkusit někde jinde, protože se jim zdálo, že jim současné místo pobytu mnoho nenabízí, že tu nemají budoucnost. Nebyla to tedy touha ani po  bohatství, ani po společenském postavení, tedy po penězích a moci. Spíše šlo o obecnou touhu něco dokázat a pocit, že se jim k tomu doma nedostává možností a příležitostí. Trochu ošklivěji řečeno, že tam „chcípnul pes…“

Můžeme namítnout s klasikem, že záleží především na nás samotných. Připomenu jen Mardenovo: „Slabí lidé čekají na příznivou příležitost, silní si ji vytvářejí“, a Napoleonovo „Slaboši čekají na příležitost, silní ji vytvářejí“, které doplním, jistě poněkud nekorektně, myšlenkou Lao´ce, že „Silní neumírají přirozenou smrtí“. Na téma možnosti zmíním ještě Čapkovo: „Neúspěch: nevyužít příležitost, úspěch: zneužít příležitost“. Neopomenu ani svého profesora deskriptivní geometrie z gymnázia, který nám vždy tvrdil, že je nezbytné si přiznat, „že když něco je, pak to nutně bylo a často stále ještě je možné“. Kdysi jsem se sám pokusil při nějakém rozhovoru formulovat můj osobní pocit svobody a tehdy jsem odpověděl, že je někde mezi tím, že „nemusím dělat to, co nechci a nechci dělat to, co mohu...“ O příležitosti a možnosti toho bylo napsáno opravdu mnoho a já sám si uvědomuji, že jsme někdy před pěti lety věnovali otázkám možnosti a toho, co jí dlužíme, celé letní sedmé pokračování této rubriky tehdy pod názvem „Čas sluhů a dluhů“.

Je nepochybné, že na nás samotných záleží ze všeho nejvíce, ale tak jako každý text má svůj kontext, tak i my všichni máme své prostředí, jehož jsme součástí a které nás inspiruje, je zdrojem naší existence a dává nám odezvy na naši aktivitu. A přiznejme si, že každý z nás má zkušenost, že se mu někde a někdy daří lépe a má pocit, že je vnímán a uznáván nebo ignorován a odmítán. Pozastavíme se teď nad tezí, že „prostředí je zdrojem naší existence“ a  dovolím si myšlenku a pokusím se vyslovit názor na to, jakým způsobem vlastně život hledá a získává energii pro svou existenci. Je patrné, že živé organismy komunikují se svým prostředím a informacemi, které vysílají, své prostředí uspořádávají tak, aby z něj mohly mít užitek. Jakkoliv to tedy zní podivně, platí, že jsou to právě toky entropie prostředí mezi jednotlivými systémy, které jsou možným zdrojem vzájemné komunikace mezi živými i neživými systémy. Tak jako větry vanou mezi místy s různým tlakem, tak i toky entropie jsou pohybem prostředí mezi lokalitami s jejími rozdílnými hodnotami, tedy mezi oblastmi s rozdílnou uspořádaností. Proti tendenci k obecnému růstu entropie v prostředí stojí zájem života a živých organismů entropii lokálně ve svém okolí snižovat a uspořádávat své prostředí ve svůj prospěch. Dovolím si teď použít zmíněný pět let starý text, abych uvedl příklad takového procesu uspořádávání při současném získávání užitku.

Představme si různorodost souboru možností na úrovni souboru produktů, ze kterého vybírá nákupčí supermarketu, potom různorodost souboru možností na úrovni zboží v regálech supermarketu, ze které zákazník naplňuje svůj košík a následně různorodost souboru možností na úrovni plného košíku, ze kterého manželka vybírá skladbu večeře. Konečně, její vybíravý strávník sní následně jen něco. Jde o čtyři různá třídění, čtyři různé systémy kritérií, tedy čtyři různé struktury informací, které redukují různorodost souboru možností na vstupu do konečné podoby různorodosti na výstupu. Zároveň ovšem produkují touto redukcí nové vstupní různorodosti pro nová třídění. Jde o čtyři navazující gradienty různorodosti souboru možností, kde výstup jednoho je vstupem následujícího s různou trajektorií přechodu, podle toho, jaká kritéria výběru v něm jsou uplatňována.

Dovolím si kacířskou myšlenku, že tato myšlenková posloupnost nás přivádí rovněž k jinému možnému pohledu na podstatu pojmu „kapitál“. Kapitál je aktuální idea, spojená s jinou, již dříve materializovanou ideou, spočívající v tom, jak a kam umístit tuto materializovanou ideu do prostředí tak, aby přinesla nositeli aktuální ideje užitek. Možná bychom se mohli pokusit o trochu více elegantní tezi, že kapitál je možností redefinice nebo reinterpretace kontextu stávající reality. Redefinice nebo reinterpretace kontextu otevírá před daným artefaktem, jako produktem materiální kultury, ideofaktem jako produktem duchovní kultury a ekofaktem jako odpadem materiální i duchovní produkce (jde o recyklaci) novou možnost, novou budoucnost, nový potenciál užitečnosti. V případě úspěchu se pak taková redefinice nebo reinterpretace sama zařazuje mezi artefakty nebo ideofakty nové reality.

Do této komunikace s prostředím samozřejmě patří i etická poselství. Z obecně  přírodovědného pohledu je možné předložit tezi, že etickým jednáním systému je taková jeho produkce, která není pouhým systémem už dále nevyužitelným odpadem nebo produkcí systému směřovanou účelově na směnu. Jinými slovy, že systém přispívá do svého prostředí něčím, co je potenciálně užitečné jiným systémům a neslouží to primárně pouze jeho reprodukci, včetně uchování jeho struktury.  Naopak, spíše to obohacuje svým způsobem jeho prostředí k možnému primárnímu prospěchu druhých a možnému sekundárnímu prospěchu systému samotného. Obecně jde o entropický tok ze systému směrem do jeho prostředí. Není důležité, zda jde o fyzickou nebo duševní produkci. Je třeba zdůraznit, že tato teze neříká nic o tom, jak takový tok hodnotit, kladně či záporně, nebo dokonce jako dobro nebo zlo. Jediné, co lze říci, že je využitelný jinými systémy, organismy nebo organizacemi.

To, že takové jednání není úplně samozřejmé a zaslouží si svůj etický rozměr, je patrnější pokud si uvědomíme, jaká jiná hodnocení si může systém zasloužit, pokud se nějak vymyká šedému průměru spočívajícím v tom, že žije v nenápadné rovnováze se svým prostředím a bere si i produkuje do něj plus minus to, co musí. Nabízí se tedy hodnocení, že si bere méně, než musí, jako opozitum k již zmíněnému. Z toho plyne, že pro ostatní zůstává sice více, ale daný systém tím páchá jakousi sebevraždu a stojí otázka, zda jde o sebeobětování pro druhé, prostou nechuť pokračovat nebo o neschopnost. O neschopnost jde nepochybně v případě, že systém produkuje méně, než musí. I tento systém pracuje ke svému konci, je neudržitelný O etiku a etický soud s opačným znamínkem však může jít v případě, že si systém bere více, než musí. Tam je obecný etický soud zřejmý. Jde o nenažrance, který ohrožuje své prostředí a zejména své partnery v něm působící.

Jakkoliv se na první pohled  zdá, že ve spojení s etikou je třeba se dožadovat jakéhosi dobra,  problematiku dobra a zla ponechme hodnotovým soudům. Připomeňme si v této souvislosti charakteristiku jedné z nejznámějších ďábelských bytostí, Goethova Mefistofela, který sám sebe charakterizuje veršem: „té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná“.

Budeme se tedy pohybovat v oblasti pojmu etika s vědomím, že pro označení „etické“ postačí taková podoba jednání, ve kterém dotyčný jednotlivec nebo systém „vykoná nebo dělá více, než musí…“ Ať již v tom či onom směru. Tady se od teorie dostáváme doprostřed samotného každodenního života, protože právě těmito slovy často hodnotíme své bližní a pokládáme takový soud za etický, aniž bychom přitom domýšleli dopady této aktivity, a vynášeli osobní hodnotové soudy na ose „pozitivní - negativní“ nebo „dobrý - zlý“. To, co je důležitější, je okolnost, že je nesmírně obtížné produkovat  „užitečnost“ adresně někomu určenou, nebo jen s vědomím, že bude nějak užitečná. Podle klasiků by takové jednání ani nemohlo být etické, protože by mohlo být interpretováno jako účelové. Možná bychom tedy mohli tuto pasáž uzavřít s tím, že etika a etické jednání se objevuje všude tam, kde je vůle udělat „něco navíc“ a je dovršeno tehdy, jestliže uspořádáváním onoho „něčeho navíc“ získá někdo jiný užitek, aniž by byla mezi oběma, producentem a spotřebitelem, nutná nějaká přímá souvislost.

Naše prostředí nám tedy dává život a my máme možnost k této jeho schopnosti přispívat. Snad už je tedy čas napsat, o čem sním, když se mi před očima objevuje země plná možností, abych neopakoval ono úsloví „země neomezených možností“. Vidím zemi, která bude vytvářet pro všechny takový veřejný prostor, že se stane příjemným místem k životu a lidé v ní budou mít pocit, že na nich záleží a nalézají v ní příležitosti ke své realizaci a reprodukci, realizaci svých přání a snů. Vidím zemi, ve které nestačí být úspěšný tím způsobem, že seberu možnost uspět všem ostatním. Vidím zemi, která se těší ze svého nerostného bohatství, které rozumně užívá ku prospěchu všech a neožebračuje všechny tím, že toto využívání blokuje. Vidím zemi, která leží v srdci Evropy a buduje komunikační infrastrukturu k tomu, aby se tímto srdcem a tepnami dala propojit nejen celá země, ale i její sousedé a celý kontinent. Vidím zemi, která toto srdce nabídne jako místo produktivního setkávání lidí a bude z něj přirozeně těžit. Vidím zemi, ze které se nebude muset odcházet natrvalo, do které budou lidé ze světa rádi vracet, protože tu budou vítáni, najdou pozitivní atmosféru a uplatnění. Vidím zemi, ze které nemusí odcházet mladí lékaři, mimo jiné proto, že jim jejich země není schopna zajistit řádné a předvídatelné další vzdělávání.

Asi bych mohl pokračovat, ale je jasné, o co jde. Zcela úmyslně ani nenaznačuji, že by to měl být sen, který se nějak týká jenom změny politické reprezentace nebo mocenské struktury vůbec. Měli bychom si uvědomit, že každý má takovou politickou reprezentaci, jakou si zaslouží, že politici nemohou být lepší, než jsme my sami. Proto se můj sen týká atmosféry v celé společnosti, především onoho strašného a v praxi až ke zrůdné dokonalosti dotaženého úsloví, že „nepotřebuji mít kozu, úplně mi postačí, když chcípne koza sousedova“. Navíc je v naší společnosti taková atmosféra, že jsme ochotni namísto prostého získání vlastní kozy vyvinout doslova nadlidské a rafinované úsilí k tomu, abychom likvidovali kozu sousedovu, nejlépe pak všechny kozy, a ještě potom chtěli grant na kozí krematorium a hřbitov, nejlépe z evropských peněz…

 

Snění o moudré zemi potřetí…

Březnové pokračování  cyklu popisujícího představy o moudré zemi, ve které chce většina z nás nejen žít, ale chce k ní v dobrém i zlém patřit, účastnit se jejího utváření, bude věnován vzdělanosti, vzdělání a vzdělávání. Bude to nejen proto, že březen byl tradičně měsícem knihy a 28. březen je Dnem a svátkem učitelů. Ten připomíná narození Jana Ámose Komenského. Kdyby se snad některým čtenářům KONKURSNÍCH NOVIN zdálo, že mé snění někde splývá se sněním Jana Amose Komenského, známým z jeho díla, není to náhoda. Nejde o plagiátorství, jde o to, že se v některých ohledech v naší zemi opravdu příliš mnoho nezměnilo. Navíc se budu snažit Komenského sny vyznačovat kurzívou. Březnové snění tedy bude sněním o zemi vzdělané, jako klíčového předpokladu země moudré.

Pojmy vzdělání a vzdělávání spolu „kupodivu“ jednoduše souvisejí. Vzdělání je souhrn znalostí, dovedností a schopností, které lidé získávají prostřednictvím vzdělávání. V češtině je pojem vzdělání užíván i v užším významu jako formálně uznané výsledky vzdělávání nebo učení jako stupeň vzdělání popřípadě kvalifikace uvedená v Národní soustavě kvalifikací. Původ slova vzdělání, cizím slovem „edukace“ odkrývá prazáklad jeho obsahu. Latinské slovo „educare“ pochází ze slovních kořenů znamenajících ve spojení  „vedení ven“ nebo „vedení vpřed“ s možnými implikacemi vývoje a rozvoje vrozených nebo jinak daných schopností a rozšíření horizontů. V každém případě má vzdělání a vzdělávání mnohé společného s vedením.

Je tu ještě jeden krásný význam jako ušitý na téma našeho snění. Existuje krásný starší český výraz „vzdělávat zemi“. Což znamená v širším smyslu totéž jako zemi „obdělávat“. Slovo obdělávat, že však váže k zemi spíše jako k půdě. Ve významu „vzdělávat“ jde o to, činit zemi v nejširším smyslu slova úrodnou a plodnou. Nejednou jsem slyšel i o „vzdělávání vína“, ale tady je na místě daleko obvyklejší význam „školení“. Mimochodem, jde o soubor sklepmistrových úkonů od stočení prvních kalů do lahvování.  

Naproti tomu význam vzdělanost, která se používá ve spojení „vzdělanost národa“ nebo „všeobecná úroveň vzdělanosti“, není přesně definován a jeho možným významem a obsahem se zaobírají i odborné pedagogické texty. Ty se snaží jeho obsah odvodit z významů, které jsou s ním spojovány ve vědeckém i nevědeckém diskurzu. Jsou uváděna různá pojetí, z nichž se vyjevuje komplikovanost pojmu vytvářená kvalitativně odlišnými významy. Jako adekvátní se jeví pojetí, podle něhož „národní vzdělanost“ je konstituentem širšího fenoménu „národní kultura“, zkoumaného v jiných sociálních vědách. Nejčastěji však nakonec odborníkům splyne s komplexnějším termínem „kultura“ nebo hovorově „kulturnost“. Nejsem odborník, a proto si dovolím navrhnout, abychom pojem vzdělanost spojovali s kvalitou lidské skupiny, zatímco pojem vzdělání bude spojeno s jednotlivcem. Tedy podobně jako je tomu s pojmy „genofond“ a „genotyp“.

Možná nám spoustu věcí o vzdělanosti, vzdělání a vzdělávání řeknou tradičně některé citáty vzdělaných a moudrých lidí. Hlavním cílem vzdělání není vědění, nýbrž jednání (Herbert Spencer). Návalům cizinstva neodoláme, národnosti a samostatnosti své neobhájíme, nebudeme-li se svými sousedy statně a vytrvale závoditi v průmyslu a vzdělanosti (František Ladislav Rieger). Vzdělání je to, co nám zůstane, když zapomeneme všechno, co jsme se naučili ve škole (Karel Čapek). Vzdělání moudrému ukazuje, jak málo ví, a hloupému dává iluzi, že ví hodně (Julian Tuwim). Vzdělanost je šťastným lidem ozdobou a nešťastným lidem útočištěm. (Marie Curie-Sklodowská).  Nikdy jsem nedopustil, aby škola stála v cestě mému vzdělání (Mark Twain). Důkazem vysokého vzdělání je schopnost mluvit o největších věcech nejjednodušším způsobem (David Hume).

Pokud jsme na počátku textu zmínili Jana Ámose Komenského, pak to určitě nebylo náhodou. Jde nejen o to, že Komenský byl jedním z největších myslitelů své doby nebo o to, že řada jeho myšlenek je pevnou součástí většiny úspěšných vzdělávacích systémů, zejména v Evropě, dodnes. Dnes půjde především o to, že Komenského důraz na kvalitu výuky mateřského jazyka je zase v naší zemi více než aktuální. Objevují se jasné a varovné signály, že česká škola přestává zvládat základní gramotnost, tedy požívání českého, tedy mateřského jazyka, slovem a písmem. To je stav, ke kterému se česká škola nepřiblížila ani v období před národním obrozením. I tenkrát totiž platilo, že pokud se někdo stal obětí výchovně vzdělávacího procesu, tak se mu podařilo mateřský jazyk zvládnout na úrovni své doby. Komenský píše:

Nikdy nebylo mým úmyslem latinsky něco psát, natož vydávat. Toliko svému národu abych prospěl některými knihami sepsanými v mateřském jazyce, taková touha mě pojala už jako jinocha a neopustila po celých těch padesát let; k jiným věcem jsem byl přiveden jenom časovými příležitostmi. Abych ovládl svůj jazyk, začal jsem roku 1612 za pobytu v Herbornu skládat „Poklad jazyka českého“, to jest co nejúplnější slovník, přesnou mluvnici, ozdobné i výrazné způsoby mluvy a přísloví. Všechno to jsem svědomitě sbíral, a přičinil jsem se, aby všechno bylo souběžné a souladné s latinou, aby se mohla vyjádřit slova, úsloví, zvláštnosti, pořekadla i sentence se stejnou ušlechtilostí a stejným důrazem (vlastní výrazy vlastními, obrazné obraznými, starobylé starobylými, žertovné žertovnými, průpovídkové průpovídkovými atakdále) tak, aby se kterýkoli spisovatel s nejumnější latinou mohl překládat do češtiny a naopak se stejnou uhlazeností.

Aktuální průzkum České školní inspekce ukázal, že děti sice dostávají z českého jazyka jedničky na vysvědčení, číst ale pořádně neumějí a je možné jednoduché konstatování, že prostě naše děti ve své většině neumějí česky. Je konstatováno, že děti sice dokážou vyhledat informaci v učebnici, ale jestli s nimi autor textu manipuluje, tak neodhalí. To svědčí o to, že ani pedagogické elity naší země nemají jasno v tom, že zvládnutí určitého jazyka ještě neznamená dostatečné vzdělání a dosažení kritického myšlení jeho prostřednictvím. Představa, že stačí umět komunikovat, číst a psát, k tomu aby mladý člověk dokázal rozlišit mezi různými obrazy skutečnosti, okovanými fakty, je dětinská. Kdo by chtěl příklad, nechť si uvědomí rozdíly dvou nebo více naprosto relevantních obrazů dnešní Venezuely. Kromě dokonalého zvládnutí jazyka, ve kterém jsou fakta utvářející komplexní obraz podávána, jsou nutné jejich pochopení, zkušenost a v neposlední řadě cit pro to, který obraz právě já upřednostním. Důkazem nejlepšího možného mixu uvedených nároků v jedné osobnosti je vytvoření si vlastního názoru v podobě vlastního originálního obrazu. Teprve ten je možnou ochranou před manipulací, požadovat toto od přečtení informace o daném faktu je opravdu dětinské. Dnes se za obranu proti „fake news“ pokládá zastávání názoru právě té skupiny, která dotyčný názor označila jako „fake news“. K tomu nepotřebujeme jakoukoliv dovednost nebo vzdělání, postačí prosté papouškování jediného správného názoru.

Je nabíledni, že pro drtivou většinu naší populace, stejně jako jakékoliv jiné populace, je tím „určitým jazykem“ jazyk mateřský. Schopnost komunikovat v mateřském jazyce tvoří svého druhu hranice možností daného člověka. Nejdůležitější část češtiny, čtenářská gramotnost českých dětí, je prý podle odborných zjištění i zjištění českých novinářů upozaďována literaturou a diktáty. Čtení je dovednost, bez které se neobejde student vysoké školy, podnikatel vyplňující daňové přiznání ani průměrný spotřebitel zpráv na internetu. Ze škol však odchází generace, která je s ním na štíru. Děti se sice naučily abecedu a vědí, jak se písmena spojují do slov, hlubší porozumění tomu, co čtou, je pro ně už ale problém. Trochu drsně to říká sám Komenský: „Nemilovat knihy znamená nemilovat moudrost. Nemilovat moudrost však znamená stát se hlupákem“. Je naprosto šokující, s jakým klidem jsou podobné závěry o tragické nedostatečnosti našich dětí společnosti prezentovány a jak hloupé důvody si dokážou pedagogové najít, aby se zbavili odpovědnosti za své naprosté selhání. Hloupost jejich argumentů vyvolává otázku, zda jsou nejen pedagogové, ale především školství jako celek, vůbec kompetentní tento problém řešit. Na pováženou je i reakce kompetentních míst, která je v zásadě nulová. Tedy mimo toho, že veřejná místa systematicky štvou společnost proti rodičům, kteří s tím chtějí něco dělat, především prostřednictvím zakládání vlastních soukromých škol a alternativním vzděláváním. MŠMT a s ním spojená tzv. odborná veřejnost se snaží jejich rozvoj všemožně brzdit a dehonestovat.

Platí stará poučka, samozřejmě široce rozpracovaná právě Komenským, že chrám vědění, vzdělání a moudrosti je nutné budovat od základu. Kdysi dávno, v době, kdy jsem chodil do školy, mi tuhle pravdu vštěpovali rodiče i učitelé. Bylo jen přirozené, že to ve mně vzbudilo k takovým poučkám velkou nedůvěru. To nejdůležitější ale bylo, že jsem potvrzení těchto jejich slov viděl všude kolem sebe, všude, kde jsem se snažil něčemu se naučit, získat nějakou dovednost. Ve sportu, v hudbě, v klukovské partě a konec konců i v některých předmětech ve škole, především češtině a matematice. Chtěl jsem původně ve svém snění o moudré zemi snít o všem možném, ale vidím, že jeho základem musí být snění o dětech, které jsou motivovány k poznání. Žádné sebelepší univerzitní elity, žádný skvělý univerzitní žebříček nemůže nahradit co do důležitosti obecný vztah společnosti jako celků a jejich členů jako lidských jedinců ke vzdělání a poznání.  

Vzdělávací systém společnosti, včetně univerzitního, není jen výcvikem individuálních dovedností, nýbrž podstatnou složkou reprodukce společnosti. To platí pro humanitní a sociální obory ještě daleko víc než pro obory přírodovědné nebo technické.  Není nutné připomínat, že moderní společnosti ruku v ruce s tím, jak se snaží rozšiřovat lidské možnosti a zpřístupňovat je stále větší části svých členů, kladou na jejich intelektuální schopnosti stále větší nároky. Naléhavá potřeba soustavného vzdělávání provází v historii zcela specificky společnosti demokratické, založené na účasti všech ve veřejných záležitostech celé obce. Není náhodou, že Platón se otázce vzdělávání věnuje v Ústavě a Aristotelés jí věnoval osmou knihu své Politiky. Otevřeně deklarovaným cílem antického vzdělávání je výchova budoucích občanů, na nichž osud obce evidentně závisí. Oba jmenovaní se jí mimochodem zabývali v době, kdy athénská obec žalostně ztroskotala, a to podle jejich přesvědčení kvůli nedostatečnému rozhledu svých občanů. Lidé, kteří rozhodují o veřejných věcech a přitom mají před očima jen horizont vlastní domácnosti, své vlastní zájmy a své osobní ctižádosti, nemohou nezpůsobit katastrofu.

Z podobných důvodů vznikaly v pozdním středověku a zejména v reformaci městské školy a univerzity jako zařízení, která mají rozšiřovat obzor svých žáků a připravovat je pro rozhodování, která svými důsledky přesahují jejich soukromé horizonty. Když britští kolonisté v 17. století začali osídlovat Novou Anglii, žili zpočátku v neobyčejně těžkých podmínkách a více než polovina příchozích v prvním roce pomřela. Zdálo by se tedy, že měli úplně jiné starosti než vyšší vzdělávání svých dětí – a přece už po pěti letech založili v osadě, kterou přejmenovali na Cambridge, první vysokoškolskou kolej. Co tím sledovali, nejlépe dokládá fakt, že za dalších pět let pozvali k jejímu vedení Jan Amose Komenského, muže, který se proslavil právě svými plány na nápravu světa vzděláváním. Komenského optimismus v této věci sotva můžeme plně sdílet: byly to vzdělané a kulturní národy, které ve dvacátém století nadělaly na světě tu nejhorší paseku. Je však také řada analýz, podle nichž děsivé selhání například německých vzdělanců a vzdělanosti souviselo právě s tím, že se tato vzdělanost téměř štítivě zříkala své veřejné role a odpovědnosti. Jako kdyby její hlavní kvalitou bylo to, že pěstuje své akademické obory výhradně  co nejdále od špinavých vyjednávání veřejného života, který tak zůstal na pospas demagogům a jejich nevzdělaným zákazníkům.

Závěrem tohoto březnového snění si dovolím citovat další pasáž z Komenského určenou „vzdělancům mého národa“, který ukazuje, že je opravdu těžké najít pod sluncem něco nového:

„Jak velikou znalostí věci vynikáte mnozí z Vás, v tom za svědky stavím Vás samy. Ale že zároveň znamenitě vynikáte nečinností a malátností skoro všichni, to jsem se rozhodl veřejně Vám vytknouti. Jestliže se chcete nad tím urážeti, mám po ruce svědky, které nebudete moci snadno odmítnouti, neboť postavím proti Vám samu skutečnost. Vidíte, co všechno nekonají jiné národy? S jakou obratností vzdělávají své rodné jazyky? Vidíte Italy, Francouze, Němce, Angličany, Nizozemce, kteří všechnu moudrost Řeků a Římanů znamenitě převedli do svých řečišť? Nic není ve vědách, nic není v dějinách, nic ani zřejmého ani tajného, co by tito neodevzdali ke čtení svým krajanům. Ale kdo z Vás poskytl něco podobného naší vlasti? Kdo napsal našim lidem o stavbě světa? Kdo ukázal způsob, jak pozorovati pohyby nebeské? Kdo naučil zpytovati prvky, vlastnosti a síly přírodních těles? Kdo otevřel divadlo okršku zemského? Kdo dal našim poznati jemnosti geometrie? Kdo okusiti příjemnosti optiky? Kdo utkal pořad dějin? Kdo popsal původ, polohu a různé zvyky národů na světě bydlících? Kdo vyložil něco o způsobu řečnickém a kdo ukázal cestu, jak říditi myšlení? Domníváte se, že jest možno trpěti Vám dále, aby každý směl žíti pro sebe sama a nepodnikati žádných prací pro rozmnožení vážnosti vlasti? Myslíte si, že našemu jazyku chybí buď ta bohatost, nebo ten lesk, aby bylo možno kterékoli věci vystihnouti řečí? Zřejmě se mýlíte. Nikde není nic tak nesnadného, co bychom nemohli srozumitelně a výstižně vyjádřit naším jazykem, jen kdyby k tomu přistoupila přičinlivost a práce! Dosud nepochopil vznešenost našeho jazyka ten, kdo jej považuje za málo bohatý neb málo půvabný. Ne na něm, na mou věru, na nás je vina, kteří nad míru zanedbáváme jeho pěstování“.

 

Snění o moudré zemi po čtvrté…

Duben býval, alespoň kdysi v dobách mého mládí, měsícem bezpečnosti. Proto se přímo nabízí věnovat dubnové snění otázkám bezpečnosti a především bezpečí. Je to totiž právě bezpečí nebo spíše pocit bezpečí, který je pro každého z nás důležitým faktorem pro rozhodování o tom, jakým směrem se budeme rozvíjet a jakou část své osobnosti budeme rozvíjet především. Nejde zdaleka jen o osobní pocit bezpečí, jde o pocit aktivně i pasivně sdílený. Bezpečí a bezpečnost souvisí s moudrostí mimo jiné podle přísloví, že chytrý člověk si s problémem poradí, zatímco moudrý člověk se do něj vůbec nedostane. Pro pořádek připomenu, že slovo „bezpečnost“ nebo „bezpečný“ má v řadě jazyků dva poněkud odlišné významy. Jeden pochází z latinského securus, což je především jistý a druhý z latinského salus, což znamená zdravý. Řada jazyků má naproti tomu pro oba významy různá slova. Většina slovanských jazyků navíc pracuje s nikoliv pozitivním významem, ale se slovem, který popisuje stav bez-něčeho.

Sen o zemi a její společnosti, které budou dávat lidem onen pocit bezpečí, je především snem o zemi a společnosti, která je prostá bezvýchodnosti. Vracíme se tedy obloukem k tomu, že možnost nebo možnosti, které nám život nabízí, ho činí pocitově bezpečnější, ale zároveň platí, že možnosti a zejména jejich tvorba jsou v určitém smyslu slova doslova životodárné. Ve druhém „Snění“ jsme tvorbu možností spokojili s pojmem etika  je zbytečné tyto myšlenky opakovat. Připomenu jenom shrnující větu: „Naše prostředí nám tedy dává život a my máme možnost k této jeho schopnosti přispívat“. Nepochybně můžeme volně navázat tezí, že naše prostředí nám dává bezpečí a my máme možnost k této jeho schopnosti přispívat. Pojem „bezpečnost“ je v tomto kontextu pojem označující vlastnost konkrétního prostředí, jeho části nebo elementu-osoby, jevu, procesu nebo věci, která vyjadřuje míru jeho či jejich způsobilosti nepoškozovat své prostředí, včetně sebe sama. Prostředí nebo jeho část označíme jako poškozené, jestliže je znemožněná další existence některé jeho části, nebo omezená, nebo znemožněná jeho dosavadní prospěšná činnost nebo působnost. Za zničené ho potom můžeme označit tehdy, když už je zbaven schopnosti reprodukce a to jak vlastními silami, tak i za účelové a adresné pomoci svého prostředí.

Míra způsobilosti části prostředí nepoškozovat své prostředí se nachází na škále mezi stavy bezpečí a nebezpečí. Bezpečnost v daném v prostředí je tedy mírou toho, jak je tato praxe způsobilá zamezit nejen přímým škodám, ale celé dlouhé řadě externalit, jejichž náklady nesou jiná prostředí a jejich součásti. Mezi externality patří na čelné místo tzv. bubliny, které známe z hospodářské praxe jako bubliny tržní. „Bubliny“ obecně nejsou ve své podstatě ničím jiným než nadměrným hromaděním určitých artefaktů, jako reprezentantů hmotné produkce, ideofaktů, jako reprezentantů duševní produkce nebo ekofaktů, jako odpadů z předchozích. V hospodářství pak jde nejčastěji hmotných nebo nehmotných statků a finančních prostředků. Bezpečnost je potom pojmem, bez kterého se zpětně nelze obejít při vyjádření obecné kvality našeho prostředí společně s pojmy spravedlnost a reprodukce, ať již v biologickém, společenském nebo duchovním smyslu slova.

Bezpečnost je ve výše uvedeném kontextu vlastnosti prostředí pak zároveň také úzce spojena se samotným procesem zajišťování bezpečí. Bezpečí je žádoucí stav prostředí, na základě něhož je předpokládáno přežití jeho součástí a jejich předvídatelné fungování. Předpokládání, tvorba hypotéz a z něj plynoucí míra předvídatelnosti chování systému je založeno daným stavem vědeckého, praktického i ideologického poznání. Je třeba zdůraznit, že kvalita produktu, v tomto případě stavu bezpečnosti nebo bezpečí je přímo závislá na kvalitě procesu, který k tomuto stavu vede. Jedno bez druhého pak ztrácí význam.

To klíčové, co přispívá ke zvýšení bezpečnosti prostředí nebo jeho částí, jsou pravidla, kterými je daná část prostředí řízena a která mu jsou dána při jeho vzniku a postupně upravována v průběhu jeho existence. Pravidla přispívají k předvídatelnosti prostředí a procesů v něm probíhajících. Předvídatelnost je tak významnou komponentou podílející se na spoluutváření pocitu bezpečí. Tvorba těchto pravidel leží většinově mimo daný systém a jsou do něj vkládána podobně jako program do počítače. Existují dílčí procedury, které mohou vznikat uvnitř daného systému, ale ty musí být vždy podřízeny základnímu systému pravidel přicházejících zvenčí. Právě hierarchizace jednotlivých prostředí a podob jejich zákonitostí, při vědomí základního frontálního uspořádání je důležitým metapravidlem při hledání vhodné metodiky tvorby takových pravidel v konkrétní části prostředí.

Žádná pravidla tedy nemohou působit dlouhodobě a ještě méně úspěšně proti řádu, uspořádání, které danému prostředí a jeho částem vtiskla evoluce. Naopak prosazování pravidel řízením shora proti charakteristikám řádu zdola může bezpečnost prostředí a bezpečí v něm významně ohrozit. Pojem bezpečnost tedy mimo jiné v tomto kontextu úzce souvisí se stavem a zároveň s procesem, který je známý jako adaptace. Lze tedy říci, že pojem „bezpečnost“ obecně představuje aktivní adaptaci části prostředí ve vztahu ke svým vlastním částem, časti prostředí, jejíž je součástí, i ostatním částem prostředí. Můžeme rovněž obecně hovořit o bezpečnosti jako o míře a zároveň procesu  harmonizace prostředí.

V tomto smyslu je třeba upozornit na jeden moment, který představuje systémové riziko a ohrožení pro jakékoliv prostředí. Jde o představu, že prostředí má být nejen transparentní, průhledné pro všechny jeho části, vnitřní i vnější, ale navíc má být všem doslova k dispozici, k použití. Jde o vzájemně provázané a sebeposilující se nesplnitelné, ale o to škodlivější nároky. Zde lze sice identifikovat převahu nároků z vnitřní části prostředí, ale nejsou výjimkou ani představy, že skutečně všechno patří všem, neomezeně a bez hranic. Sama podstata těchto představ znamená konec jakékoliv prostředí, protože každé prostředí potřebuje ke své existenci hranice a vnitřní strukturu, morfologii postavenou  mimo jiné na  komunikaci jeho částí jak vzájemně mezi sebou uvnitř, tak navenek. Prostředí vzniká tak, že se vydělí hranicemi z prostředí vyššího řádu a postupně v něm narůstá počet a variabilita částí, což klade zvýšené nároky na vnitřní upořádání a kapacitu i kvalitu komunikačního systému. Postupně dojde k určitému vyladění, které zachovává vnitřní variabilitu a schopnost adaptace. Klíčová nebo spíše nezbytná je tedy svoboda šíření informací strukturou prostředí. Žádná vnitřní komunikační struktura však nemůže odolat nároku na to, aby bylo všechno všude pro všechny, což je podstata volání po transparentnosti a dostupnosti všech informací pro všechny.  Zaznívá-li takové volání zevnitř systému, jde o snahu o jeho naprostý rozvrat, zaznívá-li zvenčí, jde o snahu o ovládnutí prostředí a jeho naprostému podřízení jinému prostředí.

Dnes je zřetelná tendence a touha stále větší a vlivnější skupiny lidí po svobodě pohybu informací a to doslova bez ohledu na cokoliv. Jsou to velice nebezpečné tendence a touhy. Když si uvědomíme, co vše je postaveno na principu hranic a tedy i omezení pohybu informací, tedy státy, komunity, společenské systémy, ochrana duševního vlastnictví, ale i rodiny a přátelství, rozměr a možné důsledky tohoto hnutí nabývají zřetelnějších obrysů. Má charakter nové víry, náboženství, které legitimizuje likvidaci hranic a překážek všeho druhu, včetně integrity a identity rodin a jednotlivců. V každém případě však začíná existovat nové paradigma, paradigma svobody informací, které má k dispozici vše, co nové paradigma má mít. Má sjednocující víru v lepší svět bez hranic, má všudypřítomného nepřítele, tedy hranice, pravidla a omezení všeho druhu, má „modus operandi“, jak vize lepšího světa dosáhnout. Má v sobě i nezbytný spasitelský a apokalyptický náboj, protože v konečném důsledku obětuje i lidstvo, alespoň v té podobě, která je dnes lidstvu samému o sobě samém známa. Humanismus, tak jak ho známe od dob renesance a osvícenství jako úhelný kámen svobody člověka, se tváří v tvář svobodě informací přežil.

Prostředí, které je transparentní, je naprosto bezbranné a vlastně mrtvé a odsouzené k pomoci zvenčí. Fýsis krypthesthai fílei, příroda se ráda skrývá, nebo jinak řečeno, bez tajemství není života. Nic autentického, a tedy skutečně živého, nemůže být transparentní. Boj za společenskou transparentnost, je zápasem o zničení její autenticity a tím i možnosti jejích členů podílet se přímo na tvorbě našeho prostředí a tak ho skutečně poznat. Kazatelé a hlasatelé transparentnosti slouží zájmu těch, kteří z nás chtějí udělat  své loutky bez vlastní vůle. Každé dítě ví, že s odkrytými kartami nelze vyhrát ani v rovné a poctivé hře mezi těmi nejpoctivějšími hráči. Život takovou hrou rozhodně není, není to vůbec hra, je návykový a může zabíjet. V životě nejde o nic menšího než o život a je nesmyslným hazardem přistupovat k němu lehkomyslně. Nemáme ho ale na druhou stranu brát příliš vážně, protože z něj stejně nevyvázneme živí. Nicméně na našem životě záleží, jaký bude život jako celek a jaké budou životy druhých, jak našich současníků, tak i těch, co přijdou po nás. O to větší důvod nenechat do sebe vidět jako do hubené kozy a nechat si do všeho mluvit.

Ohrožení, rizika a nebezpečí plynoucí pro společnost z nesmyslných nároků na transparentnost a svobodu informací nejsou jedinými, které nepříznivě působí na náš pocit bezpečí. Existuje celá řada rizik, která plynou z pocitu bezalternativnosti a bezvýchodnosti, která je v našem prostředí přítomná mimo jiné v důsledku nedostatečné péče o různorodost, rozmanitost a pestrost možností, které jim prostředí nabízí. Není to však jediný důvod. Mnozí lidé nechtějí být vystavováni příliš složitým volbám a rozhodování o nich a někteří raději vůbec žádným. Takové typy osobností elity rady a štědře odměňují. To vede k tomu, že naopak na ty, kteří odmítají normalizaci všeho druhu, elity pohlíží jako na nezodpovědné šťouraly, rebely a elementy, nevážící si pachatelů dobra, kostí a drobků z panského stolu. Obrazem nebo podobenstvím určité bezvýchodnosti jsou tedy také zástupy kolaborantů s mocí nebo jen stoupenců jediné pravdy, kazatelů odmítajících jakoukoliv diskusi o jim jednou zjevené pravdě.

Bezvýchodnost nemá jenom podobu obklíčení, zahnání do rohu nebo obecně nějaké pevné překážky. Může mít naopak podobu neurčitosti, mlhavosti, neexistence pevného bodu, ze kterého lze vyjít, nebo ke kterému lze směřovat. V husté mlze ztrácí nejen lidský organismus schopnost orientace, ztrácí se schopnost rozpoznat kde je nahoře a dole, vpředu a vzadu, natož, kde je vpravo a vlevo. Znovu tedy vystupuje do popředí důležitost určitých mezí, hranic, které tvoří strukturu, ale zachovávají volnost. Bezmezná volnost i strnulost  jsou bezalternativní, bezvýchodné a život ohrožující. Necítíme se v nich bezpečně a měli bychom proto neustále dělat vše proto, abychom žili v řádu, ve společenském uspořádání, ve kterém budou volnost a pořádek nikoliv v rovnováze, ale v nezbytné jednotě. Nejrizikovější je pro nás v tomto smyslu ono buď anebo „tertium non datur“, není třetí cesty. Život však kráčí jenom po třetích cestách, nové druhy vnikají nejen vývojem, vlivem prostředí a mutacemi v čase, ale i komunikací různých druhů v prostředí časem napříč…

Nebezpečí, které nám hrozí, má ještě jednu podobu. Podobu přísné racionality, vyčíslitelnosti, ocenitelnosti, bilancovatelnosti na způsob má „dáti-dal“. Vše musí být hospodárné, účelné a účinné. V EU tomu říkají zásada 3E. Je to nepopiratelně důležité, bez přítomnosti těchto charakteristik nelze nic postavit, vyrobit, vyprodukovat. Na druhou stranu podle těchto charakteristik nelze nic vytvořit. Tvůrčí činnost, tvorba je naopak těmito charakteristikami ubíjena. Tvorba potřebuje jiná „tři éčka“. Potřebuje etiku, entuziazmus a emoce. Vzpomeňme si na film „Nekonečný příběh“, ve kterém probíhá boj za záchranu říše fantasie. Nechali jsme až příliš proniknout ta první „éčka“ nejen do našich společenství i osobních životů, ale především do politiky a mysleli jsme si, že si s nimi vystačíme. Zjišťujeme však, že najednou nikdo nic nového nevytváří ani nenavrhuje. Subsidiarita, jako jeden ze základních kamenů EU je v systému „economy, effectiveness, efficiency“ nežádoucím elementem, který ruší v práci nikým nevolené vyvolené a sebou povolané v Bruselu.

Vzpomínám si na závěr tohoto snění, že duben, jako  měsíc bezpečnosti byl především měsícem bezpečnosti v dopravě. Na konci dubna probíhaly masově technické kontroly způsobilosti provozu vozidel právě na pozemních komunikacích. Dovolím si tedy ještě jednu alegorii na naši situaci a náš pocit bezpečí. Představme si auto, které má perfektně technicky zvládnutý systém zpětných zrcátek, snad má i zpětný kamerový systém, ale nemá přední sklo. Palubní rádio nás neustále v dobrém i špatném informuje o tom, odkud vlastně jedeme, kde jsme byli, ale ani slovo o tom, co nás čeká nebo čekat může. Tato informace je prokládána  radostným sdělením, že auto je řízeno autopilotem, který reaguje na tažný Besselův paprsek. Tady si dovolím poznámku, že tažný paprsek je nejen předmětem sci-fi a spikleneckých teorií, ale jeho existence i funkce je vědecky dokázána, mimo jiné vynikajícími pracemi českých vědců. Jméno má po německém matematikovi, astronomovi a geodetovi 19. století F.W.Besselovi, řediteli observatoře v Královci.

Věřím, že naprostá většina z nás nechce jet někam v autě, ze kterého není vidět dopředu. Přesto se o naplnění této alegorie mnozí mocní intenzivně pokoušejí a jejich četní nohsledové volají: „…už aby to bylo, protože my jsme lidé chybující, když sami řídíme vozy, ze kterých vidíme. Rádi se toho vzdáme, protože vy mocní přece nejlépe víte, jací jsme a kam patříme, kde je naše místo a jak nás tam bezpečně a bez naší spoluodpovědnosti dostanete…“

Sním o tom, že vláda věcí Tvých, k Tobě se zase navrátí, ó člověče obyčejný…

 

Snění o moudré zemi po páté…

Je těžké věnovat květnové snění o moudré zemi něčemu jinému než věčnému a neobyčejně bohatému a pestrému tématu lásky. Nemyslím tím jenom věčné téma Máchova Máje, s legendárním veršem o pozdním prvomájovém večeru jako času lásky. Jde o celý komplex citů a pocitů, které nám dává nebo může dávat země, její společnost, lidé, kteří ji tvoří, a jejich společenství. Někdy ani nevíme, proč se někde nebo s někým cítíme dobře, co nás inspiruje, pozdvihuje, co nám, jak říká reklama na Red Bull, dává křídla. Tento text by chtěl skromně přispět především k tomu, abychom si uvědomili, že to jak na nás naše prostředí působí, záleží mimo jiné i na nás samotných, protože, konec konců, nejsme ničím jiným, než jeho součástí. Platí to samozřejmě o domě a domově, místech obecně i o krajině a zemi.

Moderní archeologie nachází v některých oblastech, například v Českém Ráji, s vysokou, až čtyřpětinovou pravděpodobností důkazy pravěkého osídlení na místech, kde nejčastěji nocovali ve dvacátém století trampové. Existují tedy v našem prostředí zcela přirozená místa, která jsou vhodná k osídlení. Hledání takových míst patří podobně jako například proutkaření k mimosmyslovým dovednostem, na jejichž kvalitě se významně podílí tisícileté zkušenosti lidské civilizace, ke kterým jsme jako různí jednotlivci různě citliví, jsou v nás v různé míře uloženy a různě je nám také dáno se jich dotýkat a interpretovat je. Cit pro místo a krajinu jsme v sobě kultivovali tisíce a tisíce let a zdá se, že jsme ve své většině na tento cit někdy v první polovině minulého století ve jménu často pochybné osvícenské kolektivní racionality docela dobrovolně rezignovali. Dodnes jsou lidé, kteří brání krajinu ve jménu citu, víry a krásy označování za „blouznivce našich hor, lesů, vod a strání“ svého druhu.

Je důležité si uvědomit, že vždycky můžeme sami něco udělat pro to, abychom se v daném místě cítili lépe. Regály knihkupectví a internet jsou plné nejrůznějších rad jak si vylepšit pocit ve svém prostředí. Daly by se shrnout pod všeobecně známý pojem feng-šuej. Bylo by asi zbytečné tento prastarý čínský kulturní fenomén nějak blíže představovat. Je důležité vědět, že když se někde v naší krajině cítíme dobře, přispěli svou činností a svými osudy také naši předkové. Číňané  tradičně pracují s místy tak, že je proměňují, hledají podobu šťastného místa tak že ho neustále pozitivně formují, tvoří ho a dotvářejí, my spíše pouze hledáme a odstraňujeme to negativní. Přesto je to právě toto tradiční čínské umění, které by k nám, do našeho povědomí, mohla vrátit náš domácí „čuch“ na správná místa

Nejprve si připomeňme, jak vypadá v našem českém nebo možná středoevropském kontextu klasická krajina. Je to krajina, kterou stvořilo především devatenácté století, které, jak víme, je stoletím páry. Naše krajina je přírodním i kulturním fenoménem daným nejrůznějšími způsoby využívání krajiny. Je to zemědělství, podmiňující vznik tzv. kulturní stepi, rybníkářství, pastevectví v horách i podhůří a v neposlední řadě třeba i hornictví. Když dnes hovoříme o ochraně přírody, tak na většině míst nechráníme ani tak přírodu, ale specifický a hlavně dlouhodobě stabilizovaný typ našeho životního prostředí, který vznikl na základě vzájemného vlivu člověka a prostředí. Připomeňme v této souvislosti zejména kulturní krajinu, kterou formovalo hospodaření a především rybníkářství na území rožmberského dominia v Jižních Čechách. Zejména dnes, kde se potýkáme se suchem, je tato krajina, vzniklá před půl tisíciletím, stále velkou inspirací. Obecně platí, že činnost člověka ještě v 19. století a někde až do poloviny 20. století  krajinu spíše obohacovala, než ničila.

To, co krajinu zasáhlo velice citelně, lze shrnout pod pojem „velká transformace“, což je mimo jiné název díla Karla Polanyie z roku 1944 a označuje jako velkou transformací zásadní změny na počátku  kapitalismu, kdy se půda a výrobní nástroje měnily ze zdrojů vlastní obživy na faktory kapitalistické výroby, ale chyběla nájemná práce. Proto byli venkované vyháněni z obecních pastvin a zbavováni dalších přírodních zdrojů, aby se museli nabízet na pracovním trhu. Velká  transformace tak mimo jiné znamenala násilí, ožebračování a bezmoc obětí, které kdysi chránila obec, živila občina a svým způsobem právě i krajina. Občina, to bylo nejen společenství lidí,  ale rovněž blízká krajina, společné pastviny, les, rybník a další zdroje.

Byla to mimo jiné i etapa společenských změn po velké francouzské revoluci a napoleonských válkách. Existuje tam jeden velice zajímavý zlom v myšlení lidí. Je to jedno z posledních období, kdy se „široké lidové masy“ dokázaly ztotožňovat s úmysly vládce a dobrovolně přijímaly životní styl založený na odříkání a skromnosti nebo dokonce chudobě. Došlo k hromadnému vystřízlivění a velice rychle se prosadil dosud převažující životní postoj založený na touze docílit bez ohledu na cokoliv, tím méně na aktuální prostředí, co nejvyšší životní úrovně pro sebe a své nejbližší. Tato doba přinesla do společenské praxe i vládu práva. Poprvé v historii se společnost masově řídila vymyšlenými a odhlasovanými pravidly, která byla vnucována a vynucována ve společnosti často násilím a tato neblahá praxe se, bohužel, zcela přirozeně  přenesla i na vztah společnosti a přírody. Došlo k velké iluzi, že člověk nejlépe ví, jak má příroda vypadat, a mnozí se této iluze nezbavili ani po více než dvou stech letech.

V důsledku průmyslové revoluce, která zasáhla i zemědělskou výrobu, došlo k radikálnímu poklesu počtu lidí, kteří jsou na své krajině skutečně přímo závislí. V současnosti jde o pouhé jednotky procent z celkového počtu obyvatelstva. To vede na jedné straně k veselým historkám o tom, že krávy jsou skutečně fialové a potraviny rostou v supermarketu, ale na druhé straně masovému nezájmu o krajinu, který se dlouhodobě nedařilo prolomit ani stále narůstajícímu hnutí nejrůznějších ochranářů a „zelených“ sil obecně. Teprve velké klimatické změny v poslední době začínají probouzet zájem o tuto problematiku a není žádným tajemstvím, že přes veškerý vědecký pokrok se za současného stavu věci  prostě neobejdeme bez  zásadního omezení spotřeby, které nebude motivováno loajalitou ani k vůdcům ani k božstvům, ale loajalitou k prostředí, ve kterém všichni žijeme, a to nejen v lokálním, ale rovněž v globálním měřítku. Měli bychom si uvědomit, že když jde o prostředí, tak jde o život, prostě proto, že my jsme jeho součástí a stupeň globalizace nám zřetelně říká, že není kam utéct.

To, co se v naší krajině děje bychom mohli nazvat ztrátou paměti. Paměť krajiny je definována od různých autorit různě, ale její podstatou je vždy schopnost regenerovat se na nějaký, blíže neurčený, leč s jistotou minulý stav. Paměť obecně je totiž cosi opakovaně myslitelného a tím i schopného regenerace, je něčím, co může zachránit před katastrofickým zvratem. Je to schopnost homeostáze, někteří  v případě krajiny hovoří dokonce o kybernetice druhého řádu genia loci… Kybernetika druhého řádu nebo kybernetika kybernetiky je charakterizována tím, že se zabývá přednostně netechnickými systémy, které jsou doménou prosté kybernetiky, a dále především tím, že daleko důsledněji integruje řízený a řídící nebo regulační systém. Pro lepší  představu, kormidelník – řecky „kybernetés“ je tak integrální součástí lodi, kterou řídí, a řídí tak svým způsobem i sám sebe.

Pokud jde o ochranu přírody i ona není zdaleka motivována pouze racionálními důvody. Ne vždy chráníme krajinu, která nám přináší užitek, ale téměř vždy jsme citliví ke krajině, kde se cítíme doma a kterou máme rádi. Kulturní antropologie nám nabízí celou řadu atributů krajiny, které nám pomáhají navodit onen pocit blízkosti. Patří mezi ně  možnost existence nebo určení určitého centra dané krajiny, ať již geometrického, optického nebo duchovního. Dále vědomí určité krajinné struktury, morfologie, včetně jejích hranic a v neposlední řadě i domestikace krajiny pojmenováváním místními názvy a znalostí místních příběhů od legend až k drbům. Samozřejmě většina lokálních patriotů, jednotlivců i nejrůznějších místních ekologických iniciativ, si neuvědomuje tyto výsledky vědeckého zkoumání, ale svým zaměřením a zejména výsledky své činnosti je potvrzuje. Připomeňme si doslova přehršel tiskovin věnovaných místním pověstem a příběhům spojených s hrady a tvrzemi, mlýny a hutěmi, kostely a kapličkami, smírčími kříži, dolmeny, kamennými řadami nebo památnými stromy a dalšími přírodními pamětihodnostmi. Jde především o zachování pocitu krajiny domova. Pokud se podíváme na četné obrazy a fotografie naší krajiny, všímáme si, že skoro všude najdeme cestu, nejlépe k obci, alejí nebo mezi poli, kříž nebo boží muka, kostel, chalupy ve stráni, stromy kolem nich a utěšený obzor. Jsou to tradiční místa kontaktu světů lidí a přírody, podobně jako jiná místa jsou kontaktními místa světa a zásvětí, světa materiálního a světa duchovního.

Znovu je třeba podtrhnout, že ráz naší krajiny a její krása vznikla jejím intenzivním využíváním, že byly doby, kdy ono krásné a hospodárné, dnes bychom řekli ekologické a ekonomické, nestálo proti sobě, ale dotvářelo se navzájem. Šlo o trpělivé, dlouhodobé hledání vzájemného „modus vivendi“ s vědomím toho, že některé věci se nedají jenom od stolu nebo trůnu vymyslet, naplánovat a potom krajině vnutit. Ale to vše je možné jenom v krajině, kde její paměť přetrvává. Tam, kde paměť zmizela, je zaděláno na velký problém, přesto, že mnozí hovoří o velkých možnostech rozvoje nezatížených minulostí. Bez paměti to ale může znamenat především velký rozvrat. Kde není paměť, tam není ani svědomí, ani etika…

Dnes před námi stojí, naléhavěji než kdykoliv před tím úkol, zadání či současným jazykem výzva, jak obnovit paměť krajiny, jak v ní nalézt nebo  jak v ní založit a možná dokonce jak jí tak trochu vtisknout určitý řád, ke kterému by se mohla vracet. Jakkoliv platí, že nelze dvakrát vstoupit do jedné řeky, tak to v žádném případě neznamená, že se nepokusíme vložit do našeho prostředí potenciál adaptability, orientovaný právě na adaptaci na zvýšenou tekutost prostředí a novou kvalitu změn, kterou právě tato tekutost přináší. Hovoří se o zvýšení „resilience“ prostředí. Dnes, kdy je patrné, že jsme vytvořili společensko-ekonomické systémy, které produkující takové změny, které není schopna přirozená „resilience“ prostředí překonat. Pokud bychom měli najít hlavní příčinu, pak to bylo přílišné uspořádávání prostředí k obrazu svému, podřizování zjednodušujícím modelům, které byly až příliš často tragicky chybné. Řečeno jednoduše, vytvořili jsme svět, ve kterém je stále obtížnější až nemožné žít. Přesto zůstáváme jeho součástí, to znamená, že pokud chceme měnit naše prostředí, musíme měnit mimo jiné i sebe. Tváří v tvář současné životní realitě bychom si měli dokázat přiznat, že naše prostředí je v hlubokém úpadku a my společně s ním. Představa, že své prostředí můžeme ovládnout, uspořádat ho do nejmenších podrobností, se ukázala jako mylná. Ten omyl může být smrtící, ale pořád ještě existuje naděje.

Je důležité přijmout skutečnost, že se možnosti Polányiho „velké transformace“ v průběhu uplynulého čtvrt tisíciletí postupně vyčerpaly. Pracovní síly, které opustily zemědělskou a řemeslnou činnost v solidární občině a byly vrženy na pracovní trh průmyslové revoluce, se postupně časem vydaly naplnit sektor služeb a konečně sektor governmentu, vládních a veřejných služeb. Dál není kam jít, toto putování pracovní síly končí. Ve vyspělých sociálně-ekonomických systémech je už minulostí, což ovšem nedochází většině politiků, kteří neustále pláčou po starých dobrých časech. Pochopitelně jsou ještě místa  v našem globalizovaném světě, kde se ještě dá jít po cestě velké transformace, ale i tam už není daleko na její konec. Přišel čas na změnu, která by mohla nést v souladu s myšlenkami profesora Zeleného název „velká metamorfóza“. Na rozdíl od „velké transformace“ jejímiž nositeli byli od počátku pauperizovaní obyvatelé občin, nositeli „velké metamorfózy“ budou nutně ti, kteří nikdy nebyli zaměstnaní, žili a jednali vlastním jménem a na vlastní účet. Podnikatelé, OSVČ, prostě ti, které naše levice nazývá parazity. K nim se budou postupně přidávat ti, kteří budou zbavováni zaměstnaneckých výhod v průmyslu, službách i governmentu.

Klíčovým trendem velké metamorfózy bude lokalizace, která převezme roli vůdčího trendu od dosavadní všeobecné globalizace. Výsledkem bude pestrá síť lokálních ekonomik a občin všeho druhu, včetně té digitální. Bude to společenství přirozených setkání lidí bez médií a zprostředkovatelů všeho druhu. Přirozeným úkolem bude i péče o místo a krajinu. „Velká metamorfóza“ nepřinese nějakou zázračnou vyšší produktivitu, o které se někteří současní věrozvěsti domnívají společně s Leninem, že musí být nutnou a nejdůležitější charakteristikou nové společenské formace, která nahradí Marxův kapitalismus nebo Leninův imperialismus. Nebude to vyšší produktivita, za kterou už dnes většina lidí platí svou neschopností být spokojenými nebo dokonce být lidmi, co bude onou hlavní charakteristikou budoucího společenského uspořádání. Bude to právě ona větší spokojenost, klid a čas pro sebe a své blízké, ve jménu čeho lidé honbu za individuálním bohatstvím a úspěchem prostě opustí, protože postupně přes veškerou mediální a politickou masáž dojdou k tomu, že výsledek neodpovídá úsilí. „Velká metamorfóza“ už doslova raší všude kolem nás… 

Závěrem tohoto májového snění o moudré zemi nemohu jinak, než se rozloučit krásnými verši Karla Hynka Máchy věnované právě naší zemi…

„Vy, jenž dalekosáhlým během svým,
co ramenem tajemným zemi objímáte,
vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe,
v tiché se slzy celí rozplýváte,
vás já jsem posly volil mezi všemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném běhu,
i tam, kde svého naleznete břehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob můj, matku mou,vlasť jedinou i v dědictví mi danou,
šírou tu zemi, zemi jedinou!

 

Snění o moudré zemi po šesté…

Tento text přijde ke svým čtenářům před prázdninami a po květnovém snění věnovanému o vývoji stavu a tvorbě vztahů mezi lidmi a krajinou. Červnový text by měl být sněním o nové kvalitě společenského vývoje. Měl by se tedy věnovat transformaci přecházející v metamorfózu, tak, jak byly zmíněny v závěru minulého textu, a zejména projevy této proměny, které můžeme již dnes vidět kolem sebe.

Vzhledem k době, kdy tento text vznikal, se nelze v jeho obsahu vyhnout ohlédnutí se za evropskými volbami. Čas voleb jsem strávil v zahraničí bez možnosti se jich účastnit. Musím se bez mučení přiznat, že jsem toho vůbec nelitoval, zejména poté, co jsem se seznámil v předvolební kampani s přístupem a názory jednotlivých kandidátů, jejich politických stran a hnutí i české politiky jako celku. Nenašel jsem v nich nic skutečně proevropského. Celé to bylo o víceméně samoúčelném odmítání nebo naopak adoraci EU. Dovolím si zopakovat a zdůraznit, že EU není Evropa, jde o organizaci, která by měla sloužit Evropě, jejím státům, zemím a hlavně samotným Evropanům. Vnímám tedy svou neúčast jako vyjádření svého odmítnutí české evropské politiky jako takové. Přesto mám radost z toho, že se po minulém propadu pod jednu pětinu účast v těchto volbách vrátila zpět k více než jedné čtvrtině voličů. Celková účast byla přitom v EU více než poloviční, což je velmi slušné. Je to potvrzení toho, že naši politici neumí nebo nechtějí evropská témata svým voličům předložit natož vyložit. Jedni předváděli festival probruselského rektálního alpinismu, druzí zahráli na strunu naší tradiční ublíženosti, že za naše vlastní neúspěchy může především zlý Brusel.  O tom, že si za svůj osud v dobrém i zlém můžeme především sami, o jejich a potažmo naší vlastní hlouposti, lenosti a neschopnosti využít příležitosti, které nám doba přináší, nehovoří nikdo z nich.

V těchto textech, publikovaných už bezmála po dlouhých sedmnáct let v KONKURSNÍCH NOVINÁCH, už několikrát zaznělo, že jsme opravdovými přeborníky v analýzách, koncepcích a strategiích všeho druhu. Některé se v nejrůznějších intervalech recyklují, ale to podstatné a nejdůležitější je na nich to, že se skoro nikdy nerealizují. Tvorba plánů a studií všeho druhu je totiž byznysem sama o sobě a navíc doslova nevyčerpatelným. Jejich neuskutečnitelnost se tak ze zdánlivého handicapu tává skutečnou a přirozenou předností. Zdaleka nejen proto, že ke každé neuskutečnitelné studii je možné a přirozené napsat studii uskutečnitelnosti zvanou „feasibility study.“ Napsat něco uskutečnitelného je tedy minimálně netvůrčí a nekolegiální. Celé je to součástí české mantry, která zní: „z hotového neukradneš“. Když se díváme kolem sebe, jak se kolem nás neustále recyklují problémy, které všichni pořád řeší, ale nikdy nikdo nevyřeší, měli bychom si uvědomit, že na tom, že se vše udržuje v stavu „vysoké rozpracovanosti“ mezi zrodem a zmarem, vydělává ohromná skupina zcela neproduktivních jedinců, které my všichni dokolečka dokola královsky platíme a nic z toho nikdy nemáme…

Připomeňme si jen namátkou nekonečné příběhy na téma brněnského nádraží, dálniční sítě, rychlostní železnice, veřejné dopravy na letiště v Ruzyni nebo datového pokrytí a jeho ceny. Dnešní text je také sněním, tedy určitou vizí, ale soustředí se na vize toho, co bychom mohli dělat již dnes, kdybychom za naše peníze nenechávali jiné, aby nám věštili a plánovali naši budoucnost a manipulovali minulostí. Duch doby očekává, že je budeme platit a necháme se od nich „debilizovat“ a necháme to na nich, aby nám řekli, co prožíváme a co máme dělat. Přesně podle vtipu, kdy se na pokyn manželky, aby si vzal svetr, manžel zeptá, zda je mu zima nebo zda odcházejí domů…

Vidíme dnes kolem sebe celou řadu jevů, které jasně ukazují, že se s tímto tlakem valná část lidí na tomto světě nechce smířit a něco pro to také dělají, nehledě na ducha doby a jeho politické a mediální protagonisty. Už i mezi ultraliberálními „globálně-tržními komsomolci“ opatrně hovoří o nastupující lokalizaci, relokalizaci nebo ve spojení s procesem globalizace o „glokalizaci“, To je viditelná tendence, která má ovšem svou velice pestrou podstatu. Především je zřejmé, že nastupujícím duchem doby je přímá aktivní spolupráce jednotlivců, organizací i obcí v nejrůznějších sítích bez hranic a zbytečné hierarchie. Spolupráce lidí pro lidi.

Tento trend je do značné míry objektivní. Jde totiž o to, že pracovní síla, která byla uvolněna pro velkou transformaci a vržena na vznikající trh závislé práce na počátku průmyslové revoluce, postupně prošla zemědělstvím, průmyslem, službami a v současné době prochází veřejnými a státními službami a jejich centralizací. Zdá se, že není kam jít dál. Proto je třeba změnit celou mapu a trasy jejich pohybu v ní a obrátit tyto lidi zpět do jednotlivých míst, provést relokalizaci, jak teritoriální, tak profesní. To odpovídá i vývoji kapitálu v uplynulých staletích. Z toho přírodního, daného nám evolucí, jsme dokázali vytvořit svět artefaktů, ideofaktů, ekofaktů a infofaktů, tedy svět vytvořeného kapitálu, dále svět sociálního kapitálu, neboli institucí společenské důvěry, a konečně svět toho individuálního, lidského kapitálu tedy především lidských znalostí a dovedností. Je těžké si představit nějaký další svět mimo propojení oněch tří, například na rozhraní člověk-stroj, pomocí tmelu umělé inteligence.

Pokud v tomto textu lze připustit malý exkurz do politiky nebo snad i politologie, pak současné, tolik rozšířené, zoufalé nářky nad čímsi, co je nazýváno „neomarxismem“, a nostalgické kříšení duchů starého dobrého, popřípadě špatného, socialismu, který byl charakterizován především státním vlastnictvím výrobních prostředků a shora diktovanou solidární spotřebou, jsou, alespoň podle mne, pláčem na nesprávném hrobě. Burcování společnosti proti jakémusi „strašidlu komunismu“ se míjí s realitou rozvoje přímé spolupráce jako solidární tvorby. Někteří pozorovatelé hovoří o „starém“ socialismu jako o „slabé“ solidaritě, zatímco o současné přímé síťové spolupráci jako o „silné“ solidaritě. Ale to jsou jenom slova, slova, slova… Politologické, mediální a politické klišé a floskule na podstatě probíhajících jevů nic nemění a jsou jenom „pěnou dní“. 

Metoda přímé spolupráce lidí ve prospěch lidí sebou přináší celou řadu souvisejících tendencí a jevů. Především jde o desintermediaci, tedy o postupné odstraňování nekonečné řady prostředníků všeho druhu. Jakkoliv samozřejmě nelze o všech prostředních jednoduše tvrdit, že parazitují na vztahu mezi výrobcem a zákazníky, je skutečností, že řada z nich je samoúčelná. Přímé vztahy mezi zákazníky a výrobci dále umožňují daleko větší míru zakázkové výroby tam, kde to doposud nebylo nejen možné, ale ani myslitelné. Podstatná je i daleko širší možnost uspokojování potřeb zákazníků samotnými zákazníky. Propojení producenta a spotřebitele v jedné osobě je přirozenou maximou této tendence. Vytváří v lidech pocit suverenity a autonomie. Takoví lidé, schopní samostatné a svobodné existence jsou odvěkými nepřáteli elit všeho druhu. Nikoliv nadarmo je levicoví politici a oligarchové, svorně tyjící z ochrany zájmů a výsledků nájemné a závislé práce, nazývají, samozřejmě za patřičné podpory médií, parazity.    

Zákazník je stále lépe vybaven a připraven k poskytování „sebe služeb“ a „samo služeb“ nejen v podobě samoobsluhy od bankomatu, kiosku a čerpacích stanic až po nákupy přes internet  drobné zdravotní úkony a uplatnění v domácí ekonomice. Tento outsourcing je dnes jedním z nejmocnějších globálních trendů. Produkce i spotřeba probíhají lokálně. Zákazník vyžaduje stále více produktů a služeb „šitých na míru“. Individualizace nahradila masovou výrobu podle principu „nejdříve prodat, pak vyrobit“. Dodavatelský řetězec se rozkládá na část dodavatelskou a poptávkovou. Zákazník specifikuje poptávku po žádoucích atributech produktu ještě před zahájením vlastní produkce. Obzvláště lokální zákazník stále více upřednostňuje i masivní kustomizaci či „samo kustomizaci“ a s nimi spojenou vlastní individualizaci. Dalším trendem je integrace práce, úkolu a znalostí či dovedností. Po stále ještě rozšířených extrémech „dělby práce“ epochy masové výroby přichází reintegrace. Roste podíl specificky řízených procesů. Je méně součástí a komponentů, převládá znalost celku, nejen dílčích operací podle nekonečně složitých  výrobních postupů starého průmyslu. Je to posun od symbolického popisu akce k akci samotné. Znalosti a zejména dovednosti jsou účelově koordinované komplexní akce, informace jen jejich digitální popis. Zatímco informace se staly všudypřítomnou komoditou, znalosti a dovednosti jsou stále vzácnějším kapitálem. Vědět ještě zdaleka neznamená něco umět nebo dokonce něco dokázat.

Domov se stává stále více efektivní hospodářskou jednotkou a domácí pracovna je významným ekonomickým zdrojem. Je to nová podoba starého pojmu „dům“, který znamenal nejen bydliště samotné rodiny, ale také základní komplexní společenskou i hospodářskou jednotku, dávající obživu širší skupině osob. V čele domu stál hospodář, který požíval zvláštní právní ochrany. Řecký výraz pro  takovou jednotku „oikos“ dal základ pojmu ekonomie a ekonomika. Současné technologie přinesly možnost vytvoření vzdálených pracovišť. Síťová propojení místních pracovišť dávají práci charakter digitální komunikace mezi lidmi, stroji a materiály přes internet věcí.

Sdílení zdrojů nás zbavuje nutnosti nejrůznější zdroje vlastnit. Je možné je nejrůznějším způsobem pronajímat a sdílet. Jsme svědky sdílení kapitálových zdrojů, obchodních i kancelářských prostorů. Vše s tím související je výrazem takzvaného „shared economy“. Zdaleka nejde už jenom o sdílení dopravních prostředků od koloběžek přes auta až k letadlům a lodím, nebo o platformy jako Uber nebo FlixBus. Jde především o sdílení know-how a otevřených kódů pro 3D tisk. Dnes už také nekupujeme pouze součástky a komponenty „na kusy“, ale především službu spočívající v instalaci funkčních modulů a zvýšení efektivnosti výrobního zařízení včetně obsluhy. Dodavatel tak instaluje komponenty přímo ve výrobním procesu zákazníka, přímo v místě modulární skladby, která se dříve nazývala „výrobní linka“.

Spolupráce dnes stále více nahrazuje skomírající konkurenci nebo v EU prosazovanou solidaritu, která je ovšem spíše soucitem, tedy pouhým pocitem místo efektivní pobídkou procesů tvorby a produkce. Podniky v síti či alianci spolupracují, konkurují si sítě samotné. Žádný podnik není ostrůvkem, tím méně osamělým. Realizovaná síť užití zdrojů posiluje dlouhodobé vztahy a návaznosti doplňujících se podniků. Kdo nespolupracuje, je odsouzen k izolaci a soucitné solidaritě. Doplňující se hospodářské entity jsou efektivnější ve spolupráci. Pokud všichni dělají totéž, nezbývá než se řídit neefektivními pravidly konkurence. Účelem „benchmarkingu“ je diferenciace, variabilita, komplementarita a nikoliv homogenizace. K homogenitě vedou hesla jako „udržitelnost“ nebo „nejlepší praktiky“ a jejich aplikace v praxi. Tyto procesy lze v jejich výsledku přirovnat k jednocení řepy. Lidé jasně cítí, že nemůže jít jenom hospodářský nebo společenský růst, ale především o rozkvět.

Cyklická nebo kruhová organizace procesů posiluje autonomii a soběstačnost základních společenských a hospodářských jednotek v produkci a užití zdrojů energie, vzduchu, vody i materiálů. Minimalizuje se zbytková hodnota efektivní dekonstrukce produktů recyklace. Probíhá nepřetržitá obnova znalostí a dovedností, vynulování všeho plýtvání a defektů v materiálových, organizačních i znalostních systémech.

Efektivní recyklace nebo spíše „redesign“ produktů a služeb včetně odstranění rozhodovacích kompenzací snižuje i plýtvání lidským potenciálem, úsilím, časem i uplatněním Odpad se stává zdrojem, jinak nesmí být produkován. Jinými slovy, hysterické a hlavně politicky a mediálně vděčné obecní poutě a scény kolem uložiště jaderného odpadu jsou důkazem všeobecného tmářství a politických útoků na jadernou energetiku, protože tento problém fakticky neexistuje. Na druhé straně není vůbec řešen problém vysoce nebezpečného odpadu z fotovoltaických elektráren, protože taková prkotina přece nemůže bránit rozvoji takzvané vhodné a korektní alternativní energie.

Lidem jsou stále málo známy současné trendy rozvoje myšlenky družstevnictví. Nejde jenom o lokální měny, ale především o etické banky a to, co nazýváme „trpělivé peníze“. Zde můžeme hovořit přímo o informačním embargu, protože politici a média podporují fungování finančního kapitálu a veřejných financí v jejich nejhorší „protilidové“ podobě. Lidé se nemají dozvědět, že to jde i jinak a pokud ano, pak to, že je to „zločinné a zavrženíhodné“. S tím souvisí i politická, vědecká i mediální agrese proti základnímu nepodmíněnému příjmu, která vylévá s vaničkou i dítě.

Výšeuvedené jevy je důležité pochopit je jako celek, jako něco, co dává tušit skutečnou proměnu či metamorfózu. Tak jako Michelangelova Pieta Rondanini v milánském hradě Sforzů. Na druhé straně může každý jeden z nás uvedené postupy, byť jenom jednotlivě, aplikovat ve svém životě a vytvářet tak vlastní, dílčí prostředí změny. Ještě důležitější je si uvědomit, že příchod nové doby závisí od spolupráce, propojování a sdílení drobných osobních a lokálních změn. Nestačí o proměně mluvit nebo o ní učit. Je potřebné dokázat ji uskutečnit.

Je pochopitelné, že status quo, který byl vytvořen velkou transformací v posledních dvou nebo třech stoletích má celu řadu zastánců. Jsou to jednak ti, kteří z ní a vztahů, které vytvořila, stále dobře žijí a přitom tuší, že jí zvoní hrana, takže  ji využívají a zneužívají o to více. Vedle nich to jsou ti, kteří žijí dobře, ale věří, že to bude trvat věčně, a v neposlední řadě ti, kteří sice nežijí dobře, ale netuší, že mohou žít jinak. Bylo by velkým omylem snažit se o nějaké revoluční řešení, které by status quo a jeho protagonisty odstranilo.

Je důležité utvářet vedle světa umírajícího času velké transformace vlastní svět předpokladů velké metamorfózy, proměny, jejíž podoby neumíme dohlédnout…  

 

Snění o moudré zemi po sedmé…

Máme tu léto. Léto je časem školních prázdnin, a proto je mimo jiné vhodným časem k zamyšlení nejen nad školou a školstvím, ale i výchovou a vzděláváním obecně. Sedmé snění o moudré zemi tedy bude o společnosti, která rozvíjí možnosti pro utváření komplexu individuálních schopností a dovedností každého jedince.

Než se do našeho sedmého snění o moudré zemi pustíme, dovolím si tradičně jednu aktualitu, která však s v určitém ohledu s tématem snění úzce souvisí. Jde o shromáždění, která probíhají střídavě ve stovkách menších i větších měst a v Praze. Poslední shromáždění na Letné čítalo bezmála tři sta tisíc lidí rozličného věku i sociálního původu. Jsou to shromáždění protestní, a tudíž se nelze v žádném ohledu říci, co protestující lidé chtějí. Jakkoliv oni sami hlasitě pojmenovávají, co nechtějí, tedy Babiše, Benešovou a Zemana, zdá se, že skutečný zdroj protestu je někde jinde. Lidé mají evidentně dost nabubřelého chování elit, které se stále častěji arogantně vyjadřují k potřebám a názorům lidí způsobem, že co by ti „potížisti pořád chtěli…“ Elity tu jsou od toho, aby vedly zemi a lidi v ní. Jsou tu od toho, aby lidem s vlídnou tváří bez postranních úmyslů předkládaly kromě drobků z panského stolu jakési místně a dobově podmíněné poznání, přiměřené kulturní vyžití a soubory těch správných slov, „newspeaku“, kterým se má lid vyjadřovat k dění kolem sebe. Současné české a snad i evropské elity snad poněkud zaklepaly ubrusem a tak nám spadlo pod stůl trochu více drobků než dříve, ale co se týče kultury, poznání a newspeaku, tak se jim mimořádně nedaří. Ještě horší je to s klíčovým požadavkem na chování elit a tím je určitá vlídnost a nezáludnost při jednání s lidmi. Tady naše elity zcela propadají a není divu, že lid začal reptat, a když se mu nedostalo odpovědi, tedy mimo koblihy navíc, tak toho všeho začal mít dost. Obecné nespokojenosti a reptání lidí se uchopil spolek s názvem „Milión chvilek pro demokracii“ a začal již vloni v mrazivých únorových dnech organizovat první shromáždění. Tenkrát na Václaváku bylo pár desítek tisíc lidí, nikdo k nim nemluvil, nikdo jim nic nehrál, lidé bloudili horní půlkou Václaváku a povídali si. Následné arogantní chování elit, které bylo v rozporu se všemi zásadami úcty k lidské důstojnosti a občanům a rodině jako základům státu, učinilo z těchto protestů jakýsi společenský standard. Nejde ani tak o zmiňovanou trojici osob. Jde o ochlokracii a idiokracii, kterou ztělesňují a která se lidem stále více zajídá. Ochlokracii a idiokracii bez rozdílu politických barev, protože opozice jenom touží po žezle, jakkoliv zašpiněném hloupostí a zlodějinou, jen, jen už ho mít v ruce. Je tu i další problém, už zmiňovaný v naší rubrice, a tím je určitá bezalternativnosti politického diskurzu, opozice jen nabízí Babiše naruby, ale nemá k tomu základní předpoklady. Především nemá soukromé impérium, které by mohla navázat na veřejný sektor. Zatímco Zeman s Klausem kdysi vytvořili pro českou politiku zhoubnou mesalianci mezi vládní politikou a opozicí, Babiš vytvořil podobnou mesalianci mezi soukromým a veřejným sektorem, přičemž je tato mesaliance výnosná a přínosná pro obě strany, na kterých nestojí nikdo jiný než Babiš sám. Toto propojení bude fungovat ještě dlouho po eventuálním Babišově politickém pádu.

Je dobré, že se vůdci a organizátoři „Miliónu chvilek“ nechystají do politiky. Vybízejí naprosto správně k regeneraci občanské společnosti zdola, ale občas jako těžko utajitelné šídlo v pytli  z demonstrací vystříkne takový proud dogmatismu, kazatelství a pýchy nositelů jediné pravdy, že to nejen zarazí, ale běží z toho přímo mráz po zádech. Je to o to víc smutné, že jde často o mladé lidi, kteří až fanaticky odmítají diskusi a kážou svou jedinou pravdu s intenzitou adamitů, jakobínů nebo protagonistů kulturních revolucí a velkých skoků dvacátého století. Narážejí přitom na dogmatičnost odcházející generace ideologicky zocelené v socialismu a rázem tu máme konflikt, k jehož překonání máme opravdu daleko. Pravda je taková, že na něm obě dvě strany nemají ani zájem. Jednou z dlouhých cest k jinému společenskému diskurzu je mimo jiné působení výchovně vzdělávacího procesu, který ovšem musí být ke splnění takového úkolu správně nastaven. O takovém je zajímavé a snad i užitečné trochu snít.

Všechno má svůj kontext, své prostředí, ze kterého vystupuje jeho podoba. Kontextem tohoto snění o vzdělávání je evoluce toho, co nazýváme „resilience“, tedy odolnost prostředí a jeho společenství vůči změnám. Bude to tedy snění o moudré zemi, která zároveň dokáže čelit proměnám svého prostředí, ať už přicházejí odkudkoliv. Bez výchovy a vzdělávání, které budou zaměřeny právě na zvyšování odolnosti, se to neobejde. Dnes jsme svědky toho, že české školství žádné směr nebo cíl nemá. Jde o poměrně chaotické uspořádání vzdělávacích aktivit, ve kterém je slovo výchova pořád ještě sprosté slovo a je vykazována za hranice školy do rodin nebo mimoškolních aktivit. Dalším charakteristickým rysem našeho školství je neustále škálování, žebříčky všeho druhu a poměrně zběsilý individualismus. Tomu nahrává i to, že na žáky a studenty je nahlíženo pořád jako na klienty a to zejména na soukromých školách. Tento pohled je zničující, ať již se týká pohledu kohokoliv na cokoliv, cokoliv nebo kamkoliv. Představa, že to jsou peníze a filosofie „má dáti-dal“, které mají určovat podobu výchovně vzdělávacího procesu, je od samého základu mylná. Jestli něco dokáže spolehlivě rozvrátit jakýkoliv společenský systém a školství takovým systémem bezesporu je, pak je právě tento hokynářský, bilanční přístup ve stylu „něco za něco“.

Naše školství také trpí významně skutečností, že je stále ještě postaveno na poučování, memorování faktů, a tedy ve svém důsledku tedy doslova na uzavírání myslí těch, kteří vzděláváním procházejí. V zásadě tedy školní osnovy představují jedno velké dogma a v jeho rámci se občas objevuje nějaký ostrůvek pozitivní deviace, který nám říká, že vždy musíme vnímat časoprostorovou podmíněnost toho, co se učíme, a že naučené je jenom z malé části základem toho, co nám umožňuje lépe přežít, co zvyšuje naši odolnost a schopnost utvářet odolnost bilaterální. Pokud chceme být připraveni na změny a být schopni jejich důsledky řešit nebo jim dokonce předcházet, neobejde se to bez toho, abychom utvářeli něco, co lze naopak nazvat „otevřenou myslí.“ Tu bychom především měli pomocí výchovně vzdělávacího procesu, nejen ve školství, utvářet. V rámci školství bychom pak měli upozorňovat na to, že k tomu jsou potřebná i pochopení a znalost některých časově a dobově podmíněných reálií v podobě artefaktů, ekofaktů, ideofaktů a infofaktů, včetně dovednosti s nimi zacházet. Škola tedy zůstává oním příslovečným „základem života“, ale jenom z jeho menší nebo větší části. „Základ života“ mívá mnoho podob a právě tato různorodost je pro život oním „základem základů“.

Člověk se sice na své cestě do určité míry vymanil z přírody tím, že přírodní evoluci doplnil evolucí kulturní a z možností daných, vytvořených a dobytých z původního přírodního kapitálu pomocí interakcí své mysli, umu a dovedností s ním vytvořil kapitál vyrobený. Zároveň vytvářel i nejrůznější společenství, v jejichž základu leží důvěra neboli sociální kapitál. Pro jeho podobu a funkčnost byly vytvořeny nejrůznější modely institucí a společenských mechanismů včetně rituálů. V neposlední řadě je každý z nás vlastníkem svého lidského kapitálu, možností, které se mu nabízejí a které je schopen získat nebo dokonce sám vytvořit. Tyto čtyři kapitály, tyto čtyři světy nebo snad domény se navzájem nelineárně ovlivňují, tvoří komplexitu a zdaleka mezi nimi nejsou žádné jednoznačné lineární funkční vztahy a závislosti. Dnes je jasné, řečeno bonmotem, že jsme dokázali vytvořit svět, ve kterém nedokážeme žít nebo v něm přežíváme se stále většími obtížemi. Otázka odolnosti už dávno není jen otázkou změn v přírodě, kterou neúměrně zatěžujeme důsledky své činnosti. Daleko turbulentnější a tekutější jsou změny ve společnosti. Často je tempo změn takové, že se zdá, že neplatí nic z toho, co jsme se kdy naučili. Doba je taková, že přináší doslova strach velké skupiny mladých lidí, které nazýváme „generací Y“ nebo „mileniály“ z jakýchkoliv závazků. Nejde zdaleka jenom o závazky osobní a o vyhýbání se přímým kontaktům s jinými lidmi, zakládání rodin nebo stále častější odmítání osobního vlastnictví, protože „majetek zavazuje“. Dochází i k tomu, že dochází i k svéráznému odmítání znalostí a dovedností, které jako kdyby byly také něčím zavazujícím, svazujícím a omezujícím mileniály ve svobodné volbě v každém okamžiku jejich cesty životem. Skutečnost je ovšem taková, že si luxus takové volby mohou dovolit jenom proto, že ve společnosti je stále ještě udržována struktura toho, co se může měnit, mezi čím je možné volit. Mezi tím se ti, kteří žijí ze dne na den, mohou pohybovat. Pokud by ovšem takto žili všichni, volba by se stala přirozeně nesvobodnou, protože by jaksi nebylo volit mezi čím.

Je  naprosto zbytečné nad tímto stavem lamentovat a slzet nad starými dobrými časy. Je to realita, které se musíme přizpůsobit. Nejhloupějšími reakcemi v rámci takového přizpůsobování  jsou rezignace na vzdělávání a utváření schopností a dovedností na straně jedné a na straně druhé to je dogmatické setrvávání na schopnostech a dovednostech, které se už dávno přežily a fungovaly v zásadě na principu „jestliže, pak“. Přinášely recepty na chování a jednání v určitých předem daných situacích, o kterých se předpokládalo, že v životě každého jedince nastanou a jeho tedy nutné právě na ně připravit. Takové situace jsou samozřejmě i v dnešní tekuté realitě, ale daleko více je takových situací, kde nemáme ono „jestliže“, protože prostě přicházejí neočekávaně a stejně tak jejich podoba a míra jejich novosti jsou obtížně předpokládatelné. Právě tady bychom měli začít od nejútlejšího věku začít klást důraz na utváření otevřené, nedogmatické  mysli nejen nové generace, ale především u sebe samých.  Pokud říkáme otevřené, tak nejen ve směru k novému postoji k rychle měnící se realitě, ale i směrem k názorům a zkušenostem, které jsou dnes v drtivé většině pokládány za přežité a zbytečné. Druhým důrazem by měla být výchova ke spolupráci, protože je celkem evidentní, že sebelépe individuálně vybavený jedinec není schopen v takovém prostředí přežít, a pokud ano, pak je v drtivé většině případů parazit a deprivant, který těží ze spolupráce druhých a funguje jako „černý pasažér“. Spolupráce tak není v dnešní době jenom nutností, spolupráce a zejména ta tvůrčí je něčím co posouvá společenství s ním i jeho jedince k větší odolnosti, resilienci. 

Otevřenost mysli a přirozenost spolupráce všeho druhu, to jsou dva pilíře, na kterých by měla lidská společenství a jejich odolnost stát. Aby stala pevně, chce to ještě třetí pilíř. Dovolil bych si ho nazvat inspirativností tvorby, tedy něčím, co samo o sobě navozuje nové a nové otázky a nutí nás k novým a novým reinterpretacím, něčím, co přímo otevírá naše mysli a přivádí nás ke spolupráci nad stále novými a novými pohledy na takovou tvorbu. Víme ze zkušenosti, že taková díla existují snad ve všech oblastech lidské činnosti, jakkoliv jsou vzácná. Ale mohou to být i úplné maličkosti, které svádějí lidi dohromady a inspirují je k další spolupráci. Může jich být doslova onen milión, o kterém hovoří spolek Milión chvilek pro demokracii, protože na zmíněných třech pilířích může vyrůst nejen zdravá občanská společnost, ale i hospodářství, které nebude děsit lidi, ničit společnost a přírodu. Stará společenská a ekonomická dogmata kolem nás se drží právě silou schopností a dovedností, kterým se protagonisté nové doby vysmívají, namísto toho, aby si uvědomili, že bez nějaké jejich podoby se jako lidé a společenství neobejdeme nikdy.  Potřebujeme zmíněné tři pilíře dostat do základů našeho vzdělávacího systému. Je to ovšem úplně jiný úkol než nekonečné, hloupé a hlavně z hlediska odolnosti společnosti úplně zbytečné debaty o maturitě z matematiky nebo zda  máme nebo nemáme provádět na školách brannou nebo vlasteneckou výchovu. Asi by bylo racionálnější zavést do škol komplexní předmět člověk a jeho prostředí, ve kterém by se děti od útlého věku učily poznávat své prostředí a náležitě s ním komunikovat. Zároveň bychom měli dokázat dětem vysvětlit některé elementární společenské zákonitosti, jako jednotu práv a povinností a přitom v nich neubíjet přirozeného tvůrčího ducha, kterého v sobě děti mají.

Závěrem si dovolím malé podobenství. Arabské přísloví říká, že můžeme přivést velblouda k vodě, ale nemůžeme ho donutit, aby pil. Naše úsilí tedy musí směřovat do infrastruktury možností pití a nikoliv do pití samotného. Jde na jedné straně o to, aby bylo dost vody a byly k ní dobré přístupy. Na druhé straně jde o pochopení a uchopení celého komplexu problematiky pití u jednotlivce. Není žádným tajemstvím, že nikdo nemůže pít za druhého či dokonce druhé. V Arábii pak není tajemstvím, že velblouda není třeba přivést k vodě, protože si ji umí nalézt sám lépe než ten, kdo ho vede. Když si ji najde sám, pak také zpravidla sám a bez donucení pije. Problém případného nepití tedy není ve velbloudovi, ale v tom, kdo ho vede. Proto by bylo velkým neštěstím pro lidi v poušti, kdyby usilovným výchovně vzdělávacím působením na velbloudy potlačili ve velbloudech tu báječnou schopnost najít vodu a pít. Stejnou tragédií je pro současnou Českou republiku a celou Evropu, když investuje do lidského kapitálu způsobem, který v lidech ničí jejich přirozené schopnosti, lidské i sociální instinkty a mezi nimi na prvním místě přirozenou plachost.

Nemluvě o tom, že současný evropský způsob investování do vzdělávání vytváří podobnou tržní bublinu jako před časem investování do amerických hypoték. Bublina praskne a pak se ukáže, že hodnota nejrůznějších evropských a národních dokladů o dosaženém vzdělání se nebude příliš odlišovat od legendárních „subprimes“ nebo řeckých obligací a nebude dosahovat ani hodnoty toaletního papíru.

 

Snění o moudré zemi po osmé…

Jedním ze symbolů životaschopnosti nějakého systému nebo společenství je přítomnost vody. Proto chci věnovat srpnové snění uprostřed horkého léta právě vodě. Naše země pomalu vysychá a víme to už léta. Vodní režim na našem území se stal nestabilním. Již více než před dvaceti lety poprvé zasáhly naši zemi ničivé povodně a od té doby jsme neudělali nic nebo jenom velmi, velmi málo, čím bychom přispěli aktivně k tomu, abychom obnovili stabilitu vody v krajině v nových podmínkách. V duchu těch nejhorších tradic je kolem toho všeho spousta řečí a sporů, které se ovšem vyhýbají tomu podstatnému, tedy zadržování vody v krajině. Naopak, neustále jsou vynášeny na světlo boží další a další pseudoproblémy, týkající se takzvané komplexnosti řešení. Celé je to jenom o tom, aby se řešilo, ale nevyřešilo, protože základní mantrou až přikázáním české veřejné sféry je „z hotového neukradneš“.

O tom, jak lze doslova z ničeho uplácat neuvěřitelné představení, které nemá žádný reálný základ, ale točí se kolem něj spousta zájmů i dobře placených míst, krásně vypovídá spor  o obsazení místa ministra kultury. Jsme svědky toho, že je veden frontální mediální útok na prezidenta, který odmítl vyměnit ministra kultury. Útok má zdroj v opozici a některých odbornících, hrdě se nazývajících „ústavními právníky“, což je samo o sobě nonsens. Inkriminovaný článek 74 Ústavy ČR říká, že Prezident odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.To, po mém názoru rodilého mluvčího českého jazyka, neznamená nic víc než to, že prezident nemůže odvolat člena vlády z vlastní vůle. Prezident je tím omezen na své ústavní pravomoci z článku 62a, který říká, že Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi. Zde není v textu dáno žádné omezení pravomoci prezidenta a článek 74 teď vlastně jenom převádí tuto neomezenou pravomoc částečně do článku 63, kde jsou pravomoci prezidenta omezeny kontrasignací premiéra nebo jím pověřeného člena vlády. Bez článku 74 by mohl prezident odvolávat a jmenovat členy vlády kdykoliv podle vlastního uvážení.

Mimo prezidenta je pochopitelně napadán i premiér, který prý je slabý, protože na prezidenta dost netlačí a nevyhrožuje mu ústavní nebo alespoň kompetenční žalobou. To je totiž asi tak všechno, co může premiér udělat, tedy mimo to, že by podal demisi sám. Když pomineme, že premiér konal v zájmu udržení koaliční vlády tím, že naplnil koaliční smlouvu, která říká, že obě koaliční strany jsou plně kompetentní k navrhování a obsazování vládních postů. Koaliční smlouva ovšem vychází ze starých bolševických totalitních časů, kdy „jedna strana vládla všem a všemu“ a rozhodnutí strany činilo z následných kroků ústavních činitelů on-line loutkové divadlo. Stejně tak uvažují i politické strany, které si neuvědomují, že jejich rádoby demokratický partajní oligopol škodí společnosti daleko více než „starý dobrý“ monopol.

Je tu i třetí vrstva problému a tou je samotný vznik návrhu na odvolání ministra, když předseda ČSSD donutil v rozporu s dohodami i usneseními vlastních stranických orgánů, pro které sám hlasoval, ministra kultury k podání demise. Když takovou „individuální“ demisi ministra prezident odmítl, použil předseda ČSSD již zmíněnou koaliční smlouvu a začal vydírat premiéra odchodem z vlády. V tomto vydírání pokračoval, i když už byl návrh bezodkladně premiérem prezidentovi předložen a premiér tak evidentně udělal všechno, co mohl. Tedy kromě zmíněných žalob a vlastní demise. Žaloby by ovšem zcela jistě způsobily další průtahy a ke včasnému řešení problému by rozhodně nikterak nepřispěly a demise premiéra by umožnila prezidentovi chopit se vlády v zemi s celou parádou. Otázkou tedy stále zůstává, co se muselo udát, že došlo k takové změně vztahu předsedy ČSSD vůči vlastnímu ministrovi. Minimálně platí, že to byl okamžik, kdy začala velká hra o podobu reálného mocenského uspořádání v zemi, která se sporem o pana Fajta, Staňka nebo Šmardu nemá prakticky nic společného.

Nabízí se ovšem i další otázka. Jde tady už více než čtyři měsíce vůbec o nějaké řešení…?!? Zdá se, že nikolivěk, a pak se nabízí další otázka. O co tady tedy vůbec jde…?!? V době, kdy tento text vzniká, prezident odvolal bez náhrady ministra kultury a ten před odchodem pověřil svého náměstka vedením resortu, což je také podivuhodná novinka. Na druhou stranu, až vyjde toto číslo KONKURSNÍCH NOVIN, může se stát, že v čele resortu kultury bude stát podle ČSSD ten nejlepší z nejlepších, tedy Michal Šmarda. Ale moc pravděpodobné to není. Prezident nerad opouští hru, ve které dostal díky hlouposti vedení ČSSD do ruky tak skvělé karty. Smutnou pravdou je totiž to, že kdyby nedošlo ke svévoli ČSSD s vyhazovem vlastního ministra a podlézání „kulturní frontě“ a „celebritkám“, které by si o ČSSD neopřely ani kolo, nedostal by se prezident vůbec do hry a my bychom byli celého tohoto nekonečného příběhu ušetřeni.

Další „aktualitu“, která je symbolem naší doby, představuje neuvěřitelný příběh graffiti z pilíře Karlova mostu. Po odhalení dvojice mladých německých turistů, kteří namalovali jakési několikametrové klikyháky, následovaly spektakulární zatčení, bleskurychlý proces, exemplární trest. ˇPod pádnou rukou české spravedlnosti se němečtí zločinci pokorně sklonili a mohli jsme zaznamenat další malé vítězství. Celé to navíc atmosférou připomínalo spíše situaci, že dotyční „werwolfové“ chtěli vyhodit Karlův most do povětří právě ve chvíli, kdy po něm měla kráčet nespecifikovaná státní návštěva. Samozřejmě, že následoval slet odborníků všeho druhu, kteří začali zkoumat, jaký hrozný „moribundus“ to pilíř Karlova mostu potkal. Celé to odborné rojení nakonec vyústilo v mediální obraz zmaru a takřka neřešitelný problém. Nakonec bylo přistoupeno k řešení, které mělo zabrat několik týdnů a bylo zaděláno na to, že veřejnost chvějící se o osud několika kamenů pilíře Karlova mostu, bude obětí další reality show, kdy bude každodenně zásobována informacemi o postupu restaurátorských prací. Restaurátorských prací proto, protože ty jsou zdaleka nejdražší a nejhůře kontrolovatelné. Proto se graffiti nemělo ani omývat ani čistit, ono se muselo odborně ošetřovat a restaurovat.

V celé historce však nastal zdrcující obrat. Hned první noc po údajném zahájení prací vzal jakýsi čistič trochu vody a německý zločin na českém mostě prostě smazal tím, že ho umyl. Aby toho nebylo málo, tak dotyčným zločincům došlo, že by si takový zločin zasloužil řádný proces a podali odpor. Prosťáček by si řekl, že tím může historka skončit, ještě si vyslechneme jednu soudničku, ale pilíř je čistý. U nás ale nelze připustit, že by někdo ukazoval na takto elementárním příkladu, že veřejná správa neuvěřitelně plýtvá veřejnými prostředky, které jsme jí svěřili. Nejde vůbec o to, jestli je most čistý nebo špinavý. Jde o to, že bylo naplánováno vydání veřejných prostředků, což je u nás spojeno notoricky s „kozí daní“, tedy vratkami všeho možného druhu. Proto nás veřejná správa, politika i média neustále utvrzují v tom, že správa veřejných věcí je věcí vysoce odbornou, které my lidé nemůžeme rozumět, a proto se musí platit velké peníze určitým odborníkům, kteří jediní mohou konání veřejné správy aprobovat. Dříve se platilo církvi a prelátům, aby dílo bylo požehnáno, dnes se platí znalecké posudky tam, kde stačí hadr a voda.

Omytý pilíř je zprávou dne. Zoufalý čistič se raději přihlásil policii. Vzniká alegorie na „spor o seržanta Gríšu“. Jedni chtějí čističe pokutovat, druzí odměnit. Máme tu další nastavovanou kaši, kterou nás budou krmit aspoň do Vánoc. Máme tu další tragický obraz stavu naší veřejné sféry, která namísto rychlého řešení jednoduchých problémů vytváří spektakulární představení, ve kterých se na jednoduché řešení zapomene a utrácí se násobně více peněz, než by bylo třeba. S prostým omytím zdi sice ztratila odbornická klika trochu půdy pod nohama, ale její impérium brzo jistě vrátí úder. Budou vypsány jiné a jistě větší veřejné zakázky, aby se ukázalo, jak jsou odborníci pro veřejnou správu důležití. Soudy budou v několika kolech soudit „německé agresory“ a následně možná i čističe, který tak surově kopnul veřejné správě s jejími kozími daněmi do hraček. Nelze přece dopustit, aby si lidé začali problémy kolem sebe řešit rychle levně a efektivně sami.

Vraťme se však k vodě. To, co pozorujeme všude kolem sebe, to, co bylo námětem předchozích aktualit, platí rovněž o přístupu veřejné sféry k řešení nepříznivých dopadů změn vodního režimu v naší zemi, přírodě a krajině. Skutečné řešení nikdo nehledá nebo spíše nerealizuje, protože ho ani hledat není třeba. Problém je v tom, že by se do skutečného řešení museli zapojit sami lidé jako občané i jako vlastníci. Tím by veřejná sféra ztratila kontrolu nad veřejnými prostředky, které jsou do tohoto problému vkládány, veřejné prostředky by mohly vstoupit do míst, kde by byly spotřebovány bez toho, že by generovaly už zmíněné kozí daně, vratky do soukromých kapes. Jediným alespoň rozumným opatřením byl program „Dešťovka“ ovšem jeho prostřednictvím lidé dostávali nikoliv peníze, ale různé nádrže a nádoby na zadržování a zachycování dešťové vody. Je s podivem, že se tento rozumný princip nedokáže prosadit v širším měřítku a především uplatnit v daleko širší škále opatření.

Základem celého problému je vždycky otázka zdrojů. Připomeňme legendárního myslitele z řad premiérů naší země, který se proslavil legendární tezí, že „zdroje jsou“. Tentokrát to však platí doslova jen v jednotném čísle. Skutečností je, že jediným zdrojem vody na území České republiky jsou vodní srážky, především déšť a sníh. To ví skoro každý, kdo prošel zeměpisem na základní škole. Z naší země řeky prostě jenom odtékají. Jsme v tomto smyslu jednoznačně střechou Evropy. Zásoby podzemních vod pocházejí zase jenom z onoho deště. Dlouhodobě se objem vodních srážek nad naším územím pohybuje někde mezi 50 a 60 miliardami krychlových metrů vody, což je pro představu krychle o hraně necelé čtyři kilometry. Spotřeba je v porovnání asi tak třicetkrát až čtyřicetkrát menší. Tedy krychle o hraně o něco delší než jeden kilometr. Ale to asi není podstatné.

Důležité je to, že klíčovým úkolem desetiletí, roku, dne a každé hodiny je pro nás zadržet vodu ze srážek v krajině. Rozdávání kyblíčků všeho druhu a velikostí je rozhodně krokem správným směrem, ale nestačí to. Dovolím si to přirovnat k tomu, když řešíme zatékání do domu právě rozestavováním kýblů. Pomůže to, ale není to řešení. Nestačí ani možnosti budování nejrůznějších nádrží dosavadním způsobem. Právě tento způsob lze označit za mimořádně nešťastný. Jde o to, že je to právně i administrativně nesmírně náročné a podléhá to standardní byrokratické šikaně v rámci českého stavebního zákona. Ten, kdo by si chtěl na vlastním pozemku vybudovat mokřad nebo malý rybníček, se stává v zásadě veřejným nepřítelem. Když to srovnáme s radostným povolováním staveb, které zabírají lesy, louky a zemědělskou půdu vůbec, pak se člověk musí tomu, že tento stát bojuje se suchem, jenom smát. Určitě je pravdou, že se spousta lidí zabývá bojem se suchem, ale jde spíše o konzumaci grantů a jiných veřejných peněz.

Činy jsou jednoznačně na straně těch, kteří celý problém sucha prohlubují, betonují, asfaltují a vytvářejí ta nejlevnější stavební řešení jenom kvůli zisku. Velký problém je v tom, že tato činnost zasahuje citelně i takzvaná „vsakoviště“ odkud je povrchová voda často složitě vedena do zásobáren podzemních vod, které známe jako „zvodně“. Známe řadu takových klíčových míst, ale před ničivou silou byznysu je nejsme schopni ochránit. Čest a sláva výjimkám. Rovněž problematika „smart city“ je dnes redukována na komunikace, telematiku a IT řešení, ale environmentální otázky čistého vzduchu, dostatku vody a snižování teploty ve městech jsou jaksi v pořadí. Je sice získávána spousta dat, ale je obtížné pozorovat, že by byla nějak cíleně využívána k lokalizovaným účinným řešením. Lze konstatovat, že „boj se suchem“ je opět spíše jen nástrojem na transfer veřejných peněz do soukromých kapes.

Navíc už máme ustavené nikým nevolené orgány, jakési komise, které nám, obyčejným lidem, budou zakazovat používat vodu. Našimi obcemi a ulicemi měst se tak bude zase plížit další šedý mor skupin bdělých obyvatel, které těší udávání bližních kdykoliv a za cokoliv. Je to směšné, protože obyvatelé spotřebovávají celkem asi jenom dvě procenta vody a na hlavu máme jednu z nejmenších spotřeb v Evropě. Na druhé straně není ani vidu ani slechu po tom, že by byla lidem nabízena projektová, právní a administrativní podpora v případě, že chtěli přispět na svém pozemku nebo na katastru své malé obce k zadržování vody v krajině. Nejde totiž jenom o nádržky, jde o to, jak zpomalit tok vody všude tam, kde k němu dochází. Trochu zjednodušeně řečeno, jde o to proměnit svahy v systém malých teras nebo schůdků, přednostně samozřejmě tam, kudy teče voda. Stačí několik kamenů nebo malá hrázka ze dřeva. Místní lidé nejlépe vědí, kde jsou v jejich krajině místa, kde je nutné vodu zpomalit. Měli by mít také přirozené i psané právo následně zadržovací opatření realizovat. Tak se to podařilo před deseti lety na Slovensku, kde takový postup podpořila premiérka Radičová. Státní byrokracii SMERu  pak trvalo dva roky, než se podařilo program přes pochvalná stanoviska obcí zničit. Důvodem bylo především to, že se veřejné peníze dostaly ke konkrétním lidem, pomohly a dobře posloužily jim i přírodě a nenavrátily se do kapes byrokratů. Výsledky dvouleté práce se však zcela zničit nepodařilo a jsou ve slovenské krajině stále patrnější.

Dnes je zřejmé, že otázku vody v krajině musíme začít aktivně skutečně řešit my, občané. Bez ohledu na stanoviska politiků, byrokratů a „zgrantovaných“ odborníků musíme také každý jeden z nás kolem sebe a na svém něco dělat. Jinak budeme jen němými, špinavými, žíznivými a hlavně okrádanými svědky stínového boje veřejné správy se suchem. Chtělo by se skoro říci: „Milión chvilek pro vodu kolem nás i v nás…“

Snění o moudré zemi po deváté…

Je tu září. Prázdniny skončily a začal nový školní rok. MŠMT přispělo k našemu prvnímu prázdninovému tématu o šíření tmářství a potřebě otevřené mysli návrhem na opětovné zrušení povinné maturity z matematiky. Vytáhlo ohromující argument, opravdovou novinku. Prý je u nás matematika špatně učena. Třicet let se ve srovnávacích testech naše děti potácejí na chvostu sledovaných zemí, učitelé vesměs na rozdíl od matematiky tlučou dětem do hlavy počty a matematiku učí bez souvislostí jako básničky. Matematika je přitom univerzálním jazykem  modelování našeho prostředí. Stačí se jenom zeptat v zásadě kohokoliv, jaký je rozdíl mezi třikrát čtyři a čtyřikrát tři. V drtivé většině se dozvíte, že je to jedno a zbytek vám položí otázku, proč se tak blbě ptáte. Jenom výjimečně se vám dostane odpovědi, že třikrát čtyři mohou být například tři čtyřúhelníky a čtyřikrát tři mohou být čtyři trojúhelníky. Jde tedy o dvě zcela rozdílná uspořádání dvanácti bodů. Když se zeptáte maturantů, jak lze odvodit goniometrické funkce, dívají se na vás jako na idioty. Ti lepší znají pár vzorečků. Skutečnost, že si je mohou odvodit z jednoduchého grafického modelu, to je pro ně španělská vesnice. Je to jednoznačná vina učitelů, ale když blíže pohlédnete na způsob a úroveň jejich přípravy, pak se nelze divit. Úsloví, že žák je pochodeň, kterou je třeba zapálit a nikoliv džbán, který je třeba naplnit ve spojení se starou pravdou, že kdo chce zapalovat, musí sám hořet, narážejí v české školské praxi našich dnů na to, že učitelé jsou pochodně spadlé do džbánu, který přitom prasknul. Všude je špinavá voda, střepy, mokré ohořelé klacky a smrad spáleniny. Žáci na to jen udiveně hledí a drží se od toho zmatku z přirozené plachosti radši dál. Nebudete nás zlobit a my vás nebudeme učit… To je dnes, bohužel, podstata až příliš častých malých i větších školních tichých dohod.

Ještě než začal školní rok, objevila se v médiích celá řada spekulací o tom, že konečně padne verdikt státního zástupce v kauze Čapí hnízdo. Měl totiž vypršet jakýsi blíže nespecifikovaný termín. V první zářijové pondělí zazněla mediální informace, že bylo navrženo zastavení trestního stíhání. Státní zastupitelství pak řeklo, že státní zástupce změnil své dosavadní stanovisko, a tudíž že je nutné jeho rozhodnutí přezkoumat jeho nadřízeným. A to prý bude trvat několik týdnů. Díky těmto dvěma neurčitým a navíc nikoliv zcela pravdivým informacím se v politickém a mediálním prostoru rozpoutalo to, co můj známý komentuje slovy: „…a už je h…o ve větráku…“ Vyjadřoval se kde kdo a rychle se ukázalo, že testem demokracie se nestane vyšetřování a jeho výsledek, ale právě reakce na něj. Politici, až na výjimky, selhali, protože dávali nepokrytě najevo, jaký rozsudek už sami dávno vynesli, a bylo patrné, jak se s případným odlišným stanoviskem státního zástupce obtížně smiřují. Bylo patrné, že nainvestovali příliš mnoho politického kapitálu do určitého předpokládaného stavu věcí a že nemají do dalšího politického boje žádný jiný program než odpor ke stíhanému premiérovi. Stíhaný premiér je důvodem doslova všeho špatného a zejména jejích nečinnosti, protože v zemi, kde je premiér stíhaný, se přece nedá pracovat. Možné zastavení trestního stíhání  premiéra a jeho rodiny by jim hodilo prakticky nejen všechny hračky, ale i politické zbraně do kanálu. Některá vyjádření pak byla opravdu daleko za hranicemi dobrého vkusu. Vesměs bylo upozorňováno na to, že státní zástupce „najednou otočil“, přestože pouhý pohled do internetu dává jasný obraz toho, že neotočil ani trochu… Nakonec to musel říci otevřeně do médií sám, zatímco kolem znělo a zní ono legendární: „…autem censeo, Babisius esse delendam…“  Politici tak připravili občanům obecně chmurný obraz nejen české demokracie, ale především toho, jak málo tu máme demokratů. Na druhé straně je jasné, že touží po hlasech těch, kteří už premiéra dávno bez ohledu na cokoliv oběsili doma na futru.

Festival demokracie jsme viděli v přímém přenosu z britské Dolní sněmovny. Od počátku nešťastná akce brexit nabrala zase na trapnosti a ukázala na naprostou neschopnost politiků  řešit problémy, které sami nevyvolali. Ani po více než třech letech se nemohou dohodnout na rozchodu, který by hluboce nepoškodil občany, hospodářství a společnost na obou stranách kanálu. EU splnila svůj temný cíl, totiž že brexit musí Británii bolet. Dnes se ta bolest pomalu vkrádá i na kontinent… Velkohubá prohlášení premiéra Johnsona ohledně nových úspěchů v jednání s EU se ukázala víceméně jako hromada lží a Dolní Sněmovna ho zatím odkázala do patřičných mezí. Poslanci Dolní Sněmovny se dokázali ubránit i mimořádně nedemokratickému tahu premiéra, který navrhl královně přerušit činnost Sněmovny v takovém termínu, aby nemohla prakticky do brexitu bez dohody ke konci října vůbec zasáhnout. V době uzávěrky jsme svědky Johnsonova prohlášení, že raději skončí mrtvý v příkopu, než by žádal EU o další odklad. Pokud snad někteří méně korektní komentátoři dříve poukazovali na skutečnost, že Boris Johnson je mentální nedospělec, pak se nyní zdá, že jde o psychopata, hazardéra nejen s osudem britské demokracie, ale Británie vůbec.

Obrázky, které nám poskytla po návratu z dovolených a prázdnin na počátku školního roku naše i mezinárodní politická scéna, jsou tedy poněkud neradostné až truchlivé. Vzhledem k blížícímu se 30. výročí listopadu 1989 se dá očekávat, že se úroveň všeobecného optimismu ve společnosti přes neutuchající optimismus a nadšení premiéra Babiše příliš nezvýší. Premiér není jediný, kdo si myslí, že nežijeme úplně špatné časy a že se nám celá řada věcí doma i v zahraničí daří. Skepse a blbá nálada se ale stala v domácím veřejném diskursu skoro povinnou figurou, a kdo by řekl něco dobrého, ten by byl označen našimi politology jako protagonista „asiatské demokracie“ nebo „demokracie s chybami“ podle Economistu.

Dnešní Snění o moudré zemi bude o tom, že by lidé v moudré zemi měli hodnotit své prostředí a s ním i své životy a sebe sama vůbec především podle faktů a nepodléhat celé řadě klamů a sebeklamů. Existují fakta, která jasně dokazují například to, že úroveň násilí v globálním měřítku neustále klesá, že počet těch nejchudších lidí na planetě klesl za poslední dvě desetiletí na polovinu. Neexistuje legendární propast mezi nejchudšími a nejbohatšími. Mezi miliardou těch, kteří žijí za méně než 2 dolary denně a miliardou těch, kteří žijí za více než 32 dolarů, jsou 3 miliardy těch, kteří žijí za částku mezi 2 a 8 dolary a 2 miliardy těch, kteří žijí za částku mezi 8 a 32 dolary na osobu a den. Naše problémy jsou problémy té miliardy bohatých a často zapomínáme na těch pět miliard uprostřed a vnímáme především osud a situaci miliardy nejchudších. Je to důsledek našeho sklonu k myšlení v extrémech a hraničních hodnotách vůbec.

Ze stejné rodiny zmatení krajnostmi je odpověď na otázku, zda se bude přírůstek obyvatelstva na planetě do roku 2100 týkat mladé generace, střední generace nebo seniorů. Je opět patrná tendence preferovat odpovědi z okrajů, tedy, že přibude mladých nebo naopak starých. Pravda je taková, že skoro celý přírůstek obyvatelstva půjde na vrub středních, nejvíce produktivních generací. Alespoň podle demografických statistik OSN.

Pravda je taková, že na podobné otázky odpovídají lidé většinou méně úspěšně než šimpanzi, kteří volí odpovědi samozřejmě zcela náhodně. Většinová úspěšnost odpovědí lidských respondentů je totiž  nižší než jedna desetina. Tak silné je naše primárně negativistické přesvědčení o tom, že věci jdou špatným směrem ve spojení s dalšími předsudky a instinkty, mezi kterými je ten, který nás vede k preferencím okrajů a extrémů, jenom jedním z mnoha. Jenom namátkou je možné uvést, že stejně tak jsme při posuzování svého prostředí vedeni tendencemi k zobecňování, zjednodušování nejlépe lineárním řešením, stejně jako ke zkreslování velikosti všeho druhu, tendence k fatatalismu, sklon k setrvávání na jediném (našem zaručeně správném) úhlu pohledu, tendenci k obviňování a hledání viníků, tendenci k tomu, že „včera bylo pozdě“, že vše jde příliš pomalu včetně našich soudů. Sice platí, kdo rychle dává, dvakrát dává, ale o soudech spíše platí-dvakrát měř a jednou řež.

Zvláštní zmínku zaslouží ta zkreslení našeho pohledu na realitu, která jsou produktem strachu. Strach nás zbavuje rozvahy je fráze, kterou jsme tisíckrát slyšeli a nejméně tak často četli. Každý z nás může posloužit nějakým příkladem. Přesto nejsme stále schopni vliv strachu na naše soudy a pohled na svět ve větším měřítku nějak systémově potlačit. Navíc stojíme proti politickému a mediálnímu tlaku, jehož podstatou je právě distribuce strachu, která je dnes základní technologií a metodou vládnutí. Je šířen zejména strach ze sociální nekompetence a potom ze všeho, co nás přesahuje nebo přesahovat může. Trvale je šířen strach z konce čehokoliv, včetně strachu ze smrti jako konce života. Připomeňme si také některé iracionální strachy, které ovlivňují náš úsudek. Je například strach z radioaktivity nebo chemických sloučenin a zejména strach z očkování, který nás stále více přímo ohrožuje na zdraví a na životech. Jenom málokdo si při současné intenzitě debaty o škodlivosti očkování uvědomuje, že celkově je na planetě očkováno více než 80 procent lidí.

To, že se něco kolem nás dlouhodobě zlepšuje, ale neznamená, že je všechno idylické. S více než sedmi miliardami lidi na Zemi a nástupem mobilních technologií, která dokážou zachytit, nahrát a sdílet kdejakou špatnost, se vždy najde dostatek materiálu k vrchovatému naplnění každodenní nádoby černé kroniky mediálního prostoru. Těmito utrpeními a hrozbami je třeba se zabývat, ale to neznamená, že bychom kvůli tomu měli zatracovat neobyčejný pokrok, kterého lidstvo postupným úsilím dosáhlo.

Zároveň je ovšem celkem nespornou skutečností, že jsme potomci dlouhé linie tvorů, kteří byli schopni unikat smrti alespoň tak dlouho, než jsme zplodili další pokolení, což vyžaduje jistou dávku instinktivní podezíravosti a skepse. Krutá příroda totiž nepřála Candidům a ti, kdo na svět pohlíželi přes příliš růžová skla, umírali až příliš často bezdětní. Ve většině jazyků na světě je markantně více slov popisujících záporné emoce než kladné, protože zápor je existenciálně důležitější a má prostě větší váhu.

Zkuste následující rozvahu. Jak moc lépe byste se mohli cítit, než se cítíte právě teď? Zastavte na chvíli a představte si to. A jak moc hůře byste se mohli cítit, než se cítíte právě teď? Limit radosti a štěstí je téměř nadohled, utrpení nemá dno. Utrpení více lidí se sčítá stejné špatně, jako se sčítají nekonečna. Je to pro drtivou většinu z nás velmi obtížně představitelné. Cynická poznámka, připisovaná Stalinovi, že smrt jednoho člověka je tragédie, ale smrt miliónů je statistika, zde nabývá úplně nový rozměr a význam.

Švédský lékař Hans Rösling ( 1948—2017), jemuž loni vyšla česky kniha „Faktomluva. Deset důvodů, proč se mýlíme v pohledu na svět a proč jsou věci lepší, než vypadají“, jejíž obsah inspiroval i tyto řádky, přirovnává svět k novorozenci v inkubátoru, o jehož stavu můžete říci, že se postupně zlepšuje, i když není bez obtíží. Co by to ostatně bylo za doktora, který by vyděšeným rodičům detailně popisoval každou srdeční palpitaci a kdejaké zvýšení teploty, aniž by se zmínil, že dítě přibírá na váze a jeho stav se pozvolna stabilizuje? Je dobré si uvědomit, že stejného sadismu se dopouštějí média, když všudypřítomnou negativitu nedávají do kontextu dlouhodobého pozitivního vývoje.

Hans Rösling napsal „Faktomluvu“ za podpory svých blízkých během několika měsíců poté, co se dozvěděl, že brzy zemře na rakovinu. Zemřel dříve, než stačila vyjít. Dlouhodobě patřil k lidem, kteří usilovali o vnímání světa na základě faktů, a kniha je tedy něco jako jeho odkaz. Röslingovi mimo jiné společně vytvořili i webový portál www.gapminder.org. Bezesporu stojí za to se s ním seznámit, stejně jako s knihou. Měla by pomoci ke změně způsobu našeho pohledu na svět. Neškolí, nepoučuje, nementoruje, ale spíše nabízí jiné soubory nástrojů, prostřednictvím kterých můžeme vnímat svět. Na místo hledání a soustředění se na krajnosti nabádá k hledání středu a většinových oblastí. Varuje před lineárními extrapolacemi a promítáním marginalit do větších měřítek a celků a tedy zjednodušujícím zobecňováním čehokoliv jako takovým. Vyjadřuje potřebu uvažovat nelineárně a pečlivě zkoumat skutečného možného vlivu nějakého jevu nebo události na celek. Stejně tak klade důraz na postihování i existujících drobných trendů a změn, oproti hledání a prefabrikování trendů a změn ve skutečnosti neexistujících. Namísto zbytečného strachu a obav, který ovlivňuje a ochromuje zdravý pohled na svět, radí podobné jevy prostě zakalkulovat mezi běžné komponenty obrazu našeho prostředí. Praktická aplikace pravidel uvedených v knize je ve své podstatě určitou podobou praktických aplikací kritického myšlení.

Dokázat postavit se nevědomosti, bezalternativnosti a tmářství, které na nás dotírají zvenčí, stejně jako určitým indoktrinacím v nás samotných, nám umožňuje utvářet si tolik cenný vlastní názor. Šířit pohled svět založený na faktech může být někdy ve vztahu s většinovou debilizací frustrující, ale nakonec to přináší mnoho inspirace a radosti. Je užitečné a smysluplné učit se o světě, jaký ve skutečnosti je, a přináší velké uspokojení předávat tyto znalosti dál. Šíření těchto znalostí a snaha změnit běžný pohled lidí na svět je velice obtížné, protože to od nás všech vyžaduje samostatné myšlení, ale je třeba o takovou změnu neustále usilovat...

Světonázor na bázi faktů je užitečnější pro správnou orientaci v životě, podobně jako dobrá mapa nebo navigace chcete-li najít cestu městem. Světonázor založený na faktech je pro nás příjemnější. Vytváří méně stresu a beznaděje než dramatický pohled na svět - prostě proto, že není tak dramatický, negativní a děsivý.Budeme-li svůj pohled na svět zakládat na faktech, uvidíme, že svět není tak špatný, jak se zdá, a pochopíme, co máme udělat, abychom ho dále zlepšili.

 

Snění o moudré zemi po desáté…

Dnešní snění bude trochu zvláštní a bude se tak trochu vracet k Matoušovu evangeliu a slovům Ježíše ke svým učedníkům, ve kterých je nabádá, aby se zabývali pozorně výsledkem nebo produktem toho, čemu se snaží přijít na kloub. Jde o okřídlené úsloví „…po ovoci poznáte je…“ Připomenu jenom, že jsme se podobným tématem, ovšem z jiného úhlu, zabývali v loňském březnovém textu. Zatímco v loňském roce jsme si více všímali skutků a přínosu našich lidí pro pověst naší země, v tomto textu se více zaměříme na tvůrce samotné. Bude to snění o lidech, kteří jsou solí moudré země.

Než se k tomu dostaneme, připomeňme si jenom krátce nedávné činy některých z těch, které jsme si díky poměrnému volebnímu systému, ovládanému partajním oligopolem, zakotveným v ústavě, zvolili jako své poslance a zákonodárce. Především se potvrdilo, že sice mají plná ústa svobody a demokracie, ale demokraty nejsou ani náhodou a zároveň jsou sami nesvobodnými otroky své touhy po moci a voličských hlasech, které je k ní mají vynést. To samé v míře nemenší platí o většině veřejnoprávních novinářů, kteří tu naši bídu svobody a demokracie šíří do světa jako pochybný standard. Nezávislá novinařina a novinářská čest jim neříkají vůbec nic a jejich ovoce páchne jejich blbostí a cizími penězi. Kabinetními ukázkami byla tři hysterická představení, které společně někteří politici a novináři rozpoutali.

Nejprve městský státní zástupce potvrdil zastavení stíhání premiéra a toto rozhodnutí nabylo právní moci. Podruhé pak, když následně Poslanecká sněmovna naopak neschválila podání senátní ústavní žaloby na prezidenta republiky. Okamžitě zaznělo, že premiér je stejně zločinec, že to na jeho politické izolaci nic nezmění, mnozí dále používají formulací jako „trestně stíhaný premiér“ nebo dokonce „bývalý premiér“. Ve veřejnoprávních médiích, zejména ve zpravodajství ČT se neustále opakuje do nekonečna příběh Čapího hnízda, závěrů OLAFu a dvou auditů Evropské komise. Je neustále zdůrazňována pochybení MSZ a spásná role poslední instance NSZ, čímž je na ni samozřejmě prováděn nepřijatelný nátlak.

V případě prezidentské žaloby byly následně zcela opomenuty i velmi kvalifikovaná vystoupení v její neprospěch a ve veřejném prostoru se nadále pohybují jenom ty názory, které nesou potřebnou dávku politické i osobní nenávisti k prezidentovi, aniž by se nějak dotýkaly možnosti ústavní žaloby. Shrnuto, podtrženo, politickým programem podstatné části politické a mediální scény se stalo odstranění premiéra a prezidenta jakýmkoliv způsobem. Došlo to tak daleko, že je některými politiky dokonce vyslovována a médii prezentována naděje, že v případě pana prezidenta vše vyřeší příroda. Pokud pomineme míru vkusu, pak tyto naděje poněkud pohasly, když byla prezentována lékařská zpráva Vojenské nemocnice, že prezident je ve vztahu ke svému věku prostě a jednoduše zdráv.

Třetí hysterie se rozvinula kolem odstranění neodstranění sochy maršála Koněva, která zasáhla doslova veškeré úrovně společnosti od dejvických a bubenečských ulic a náměstí až po ústavní a diplomatické kruhy. V této debatě scházela významněji myšlenka, že každý památník či pomník připomínají určitou dobu, osobnost či událost na straně jedné a zcela přirozeně také dobu, kdy vznikly, její osobnosti a události. V tomto ohledu je jen těžko představit si sochu rozporuplnější. Přesto a právě proto, že pomníky stavby a autorská díla vůbec připomínají dobu, ve které vznikly, neměli bychom je bourat a odstraňovat, dokud si nejsme stoprocentně jisti, že je umíme nahradit něčím lepším a že připomínku určitých časů už nepotřebujeme. To není v žádném případě příběh památníku maršála Koněva.

 Nejen u nás však politici prokazují, že oni opravdu nejsou solí země. To, co se odehrává kolem brexitu, zdaleka nejen v britské Dolní sněmovně, začíná stále více připomínat frašku. Neschopnost až neochota se domluvit je všudypřítomná snad na všech možných relací od té londýnsko-bruselské, londýnsko-dublinské, přes neurovnané vztahy uvnitř Spojeného království až po zmatky v byrokracii, jasná nepřipravenost na zvládnutí rizik možného tvrdého brexitu, až po blbou náladu mezi lidmi, kteří nevědí, co bude po konci října. To, co zaznívá v Dolní sněmovně, je reakcí na pokus vlády Dolní sněmovnu ve věci brexitu odstavit a obejít, přesto některé výrazy jsou někde za hranicí dobrého vkusu. Je to však všechno zatím pouhá k ničemu nevedoucí exhibice. Hlasování o nedůvěře vládě, které může, ale nemusí věci posunout, protože může scházet shoda na prozatímním premiérovi. Znovu je ovšem patrná neschopnost politiků řešit cokoliv, co před ně postaví život, cokoliv, co pečlivě nepřipravili jako problém sami, aby na řešení problémů, které by bez nich neexistovaly, mohli rozkrádat veřejné peníze nebo shánět hlasy postrašených voličů. 

Kabinetní ukázkou v globálním měřítku bylo nedávné Valné shromáždění OSN a s ním spojený  tzv. Klimatický summit. Politici se soustředili více na kritiku způsobu a formy vystoupení šestnáctileté autistické dívky Gréty Thunbergové než na jeho obsah a už vůbec nehovořili o nějakém řešení problému. Je patrné, že většina politiků měla pocit, že na autistickou dívku budou jejich mentální schopnosti stačit, ale jeden vedle druhého se ztrapnili. Těžko říci, zda více ti, kteří ji kritizovali nebo ti, kteří ji radostně adorovali. Politici postupují standardním způsobem, vymýšlejí, jak nalít co nejvíce peněz tam, odkud se jim jich co nejvíce vrátí do partajních i soukromých kapes. Kdybych měl citovat klasiku, pak bych řekl, že Gréta minimálně nastavila politikům zrcadlo. Gréta patří k těm mimořádným jedincům, kteří v určité době zazáří, strhnou na sebe pozornost a často i pohnou věcmi správným, ale i nesprávným směrem. Často se časem stanou nepohodlnými a stojí je to zdraví, existenci nebo i život. Když vidím Grétu, dovedu si lépe představit nejen Johanku z Arku, ale i mnohé další postavy našich, evropských i světových dějin.  

 Ale jak už bylo v úvodu řečeno, dnešní snění nebude ani o politicích ani o prorocích a kandidátech svatosti. Začnu s tím, že to podstatné, co je třeba v každém společenství nejen ke spokojenosti a klidu, ale i k provedení méně nebo více zásadních změn, je důvěra. To, co tvoří ve skupině i společnosti důvěru, jsou procesy určité sounáležitosti. Nechci záměrně používat slovo solidarita, protože mně jeho konotace z filmu „Hoří, má panenko“ doslova straší, a to nejen ve snu…

Klíčovou otázkou jakéhokoliv společenského pohybu je hledání společenské skupiny, která může být jeho nositelem a spolutvůrcem. Pokud má někdo spoluutvářet společenskou změnu, která nemá skončit společenskou katastrofou, pak to musí být především lidé přirozeně zvyklí žít, pracovat a komunikovat se svým okolím svým jménem a na svůj účet. Lidé, kteří jsou nejen samostatně výdělečně činní, ale kteří jsou v podstatné míře prostě samostatně životaschopní. Musí to být lidé, kteří mají v procesu společenské změny nejen co získat, ale rovněž co ztratit a proto o ní budou rozhodovat uvážlivě a odpovědně. Takovými lidmi jsou podle mě ti z nás, kteří se zabývají vlastním autorským dílem v podnikání nebo umění, tedy jde o osoby samostatně výdělečně činné, osoby, které mají vlastní produkt a snaží se ho uplatnit na trhu. Partnerská, tvůrčí a vzájemně výhodná spolupráce s jimi rovnými je jim stejně přirozená jako ostražitost při ochraně jejich vlastních i společných zájmů.

Nejsou to lidé z korporací, ani obchodních, ani výrobních a už vůbec ne byrokratických nebo politických. „Korporátní lidé“ jsou v současné době „zdegenerovaní“, protože jim stačí být „complience“, nemít vlastní názor a pak mohou využívat celou řadu sociálních výhod, bonusů a samozřejmě brát velmi slušný plat, aniž by často přesně věděli za co a proč. Korporátní prostředí potlačuje individualitu a přirozené instinkty. Je potom velmi těžké si takové „neúplné lidi“, závislé na tom, co jim kdo řekne, představit jako nositele nějaké společenské změny. Korporátní instituty omezené odpovědnosti korporací a sociální ochrany pracujících berou korporátním lidem jak pocit vlastní odpovědnosti, tak přirozenou touhu po svobodě. Navíc lidé z politických a byrokratických korporací jsou přímo spojeni s aktuálním společenským „status quo“ a jejich dvojjediným cílem je udržet co nejdéle u moci starý systém a následně bez zbytečných potíží, nenápadně a co nejlépe přejít do nového systému.

Výjimku je možné nalézt na úrovni obcí a malých měst v případě, že se podaří demokraticky zvolit mimořádně kvalitní místní zastupitelstvo, které dokáže pro rozvoj sounáležitosti a důvěry v obci získat nejen místní podnikatele, ale i občanskou společnost, nejrůznější zájmové a společenské organizace. To se však v současných podmínkách děje více nebo méně náhodně, protože obecně platí, že naši volení představitelé nemohou být o moc lepší než my sami. Ostatně celá zastupitelská demokracie již ze své povahy směřuje proti meritokracii. V tom je její síla i slabost. Proto mají některé zastupitelské demokracie v portfoliu nedemokratické postupy pro řešení mimořádných situací. Standardním problémem pak bývá návrat k původní podobě zastupitelské demokracie.

 Slovo sounáležitost mělo v minulém století především podobu směřující až k soucítění a pomoci bližnímu v nouzi, v našem století na sebe bere stále častěji především podobu aktivní tvůrčí spolupráce. V minulém století tedy můžeme hovořit spíše o sounáležitosti ve  spotřebě, která se nazývala socialismus. Dnes je možné a nutné společně tvořit, produkovat a tak zvyšovat vzájemnou, skupinovou i společenskou důvěru, bez závislosti na politických a byrokratických centrech. Současnost a především rozvoj technologií umožňuje lidem značnou míru nezávislosti, ale zároveň je staví před nutnost zejména síťově, týmově nebo družstevně uspořádané, vzájemně výhodné tvůrčí partnerské spolupráce. Jenom tak mohou zvýšit celkovou odolnost a životaschopnost, resilienci své i vzájemné svobody a nezávislosti. 

Tyto lidi a jejich vzájemné vztahy je třeba všestranně podporovat, zlepšovat podmínky pro jejich fungování. Existuje naděje, že právě z takových osob a jejích vztahů by mohla vyrůst budoucí nová podoba střední třídy samostatně životaschopných tvůrců a autorů namísto střední třidy současnosti či spíše minulosti, která je dlouhodobě likvidována umělou inteligencí. Bylo by však chybou pomáhat těmto lidem pouze zvenčí nebo z nějakého centra. Každá taková pomoc v sobě implicitně obsahuje hrozbu, že příště bude odepřena. Pomoc by proto měla být směřována přímo do kvality a rozvoje vztahů v sítích mezi jednotlivými osobami nebo jejich týmy a družstvy. Do vztahů mezi skutečnými „lidmi práce“.

 Práce je uspořádávání obecné energie, kterou práce mění na konkrétně využitelnou energii. Je možné široce filosofovat v obecné rovině o čemkoliv, včetně práce, ale to podstatné je, zda se ve správném  místě a čase dostaví výsledek. Lze samozřejmě konstatovat, že potěšení může přinášet samotný pracovní proces, ale to jsou výjimky a jde spíše o ideologickou floskuli, než o skutečnost. V každém případě o pracovním procesu platí, že je důležité dělat věci dobře, i když se nikdo nedívá. Takový přístup nám může přinést významné vnitřní uspokojení a formuje naše vnitřní hodnotové ustrojení, a to dokonce bez toho, že bychom dosáhli nějakého hmatatelného výsledku. Trochu jako v tom úsloví, že cíl není ničím, cesta je vším. Paradoxem naší doby je, že práce je zaměňována pojmem zaměstnání. Závislá práce je politicky protlačována na úkor té nezávislé zaměstnavateli ruku v ruce s odbory.

 „… po ovoci poznáte je…“ To je nejen staré úsloví, bonmot, ale také stará pravda. Proto je dobré na práci a nejen na práci, ale i na pracujícího člověka, pohlížet prizmatem jejího nebo jeho výsledku, produktu. Produkt nás nejen formuje směrem dovnitř, ale především nás reprezentuje navenek a je mimo jiné tím, co nám přináší společenskou prestiž. Kvalita a podoba produktu je mimo jiné tím, co v podstatné míře určuje naše postavení ve společnosti. Nejen sama tvorba našeho produktu, ale samozřejmě i jeho přijetí v našem sociálně ekonomickém prostředí, jsou klíčovými zdroji našeho uspokojení a potěšení.

Možná to tedy není celé o tom, že si zlý kapitalista přivlastňuje jakousi nadhodnotu, ale spíše o tom, že někdo dokáže lépe než ostatní vymyslet a do svého prostředí uvést komplexní produkt, který je schopen do sebe pojmout produkty těch ostatních, které nejsou z nejrůznějších důvodů schopny se v tomto prostředí prosadit samostatně. To, že se tato společenská prestiž jedince někdy snoubí s bohatstvím a mocí, ještě neznamená, že je to moc a bohatství, které jsou podstatou této prestiže. Dovolím si jenom poznámku, že to jsou právě lidé, žijící svým jménem na svůj účet a přinášející do svého sociálně ekonomického prostředí svůj autorský produkt, kteří jsou skutečnou solí země a oporami společnosti. Toto postavení přirozené autority mezi lidmi přináší lidem, které můžeme souhrnně nazvat „autory“ nebo „autoritami“, jednu z nejkrásnějších podob uspokojení. A co je ještě důležitější, tito lidé jsou přirozenými generátory skutečné přirozené důvěry u lidí ve svém okolí. Ukazují, že lze žít i jinak než závisle na někom nebo na něčem, co lze jen obtížně uchopit, ale neustále se jim to cpe do života a vyžaduje výhradní důvěru k sobě. Emoce, a spokojenost nebo dokonce potěšení do nich bezesporu patří, uspořádávají svým způsobem lidský organismus, mají vliv na jeho fyziologii. Lidé potěšení, spokojeni, šťastní nebo veselí jsou tedy jinými lidmi než lidé rozzlobení, nespokojeni, nešťastní nebo smutní, i když jde formálně o tytéž osoby. Víme to všichni, zažíváme to a vidíme to ve svém okolí na svých bližních. Je dobré, že to začínají uznávat i vědy, medicína a zejména psychosomatika.

 Dnešní snění  je o tom, aby jedním z klíčových  produktů společenského pohybu byli potěšení a spokojeni lidé. Nikoliv jenom prostřednictvím výdělku, peněz nebo benefitů, ale z jeho samotné podstaty. To si vyžádá nový pohled na hospodářskou činnost, samotnou práci i samotné potěšení.

 

Snění o moudré zemi po jedenácté…

Dostáváme se k předposlednímu letošnímu snění. Bude o moudrém, diferencovaném vládnutí.

Náš tradiční koutek společenských a politických aktualit má, bohužel, už několik pokračování skoro totožný program. Brexit opět nenastal a stane se leitmotivem předvánočních britských voleb. Zdá se, že britští poslanci nepochopili, že s volbami, navíc v tak hloupém termínu, otevírají jenom další Pandořinu skříňku, ve které je mnoho démonů, třeba skotská samostatnost.

Další ukázkou toho, jak se věci kolem nás vyvíjejí dlouhodobě neblaze, je vývoj našeho vztahu s islamisty, kteří k nám projevují otevřenou nenávist a touhu nás prostě zotročit a zabít. Namísto toho, abychom si tuto věc přiznali a začali se sofistikovaně připravovat jako jednotlivci i jako společnost na možné střety a jejich řešení, necháváme se ukolébávat pohádkami o integraci, koupené turecké péči o naši bezpečnost nebo smrti vůdce Islámského státu Baghdádího. Tento muž spáchal sebevraždu i se svými třemi syny. Západní vůdci si navzájem blahopřejí, plácají se po zádech, zatýkají Baghdádího příbuzné, ale neuvědomují si, že tu máme nový standard odhodlání v nenávisti. Baghdádí znovu jasně ukázal, že skutečného svatého bojovníka džihádu neodvrátí od jeho skutků ani krutý postih jeho blízkých. Připomenu v této souvislosti jenom odpor EU k ničení domovů palestinských bojovníků v izraelsko-palestinském konfliktu. Izraelcům se to zdá efektivní, ale ve světle nového trendu je to už asi trochu přežitek. Nejen islamisté, ale celý islámský svět nás a náš svět v současnosti k ničemu nepotřebují a ze všeho nejméně potřebuje naše vměšování a hraběcí rady. Jestliže od nás něco potřebují, tak si to prostě koupí a my to, zcela bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy rádi prodáme. Obchod s levnou ropou, který provozoval Islámský stát, běžel do posledních chvil jeho trvání a zdá se, že v určité podobě běží doposud. Naše představa o tom, že se lze s těmito lidmi na čemkoliv rozumně dohodnout je dětinská. Ještě dětinštější je ovšem představa, která je nám vštěpována politiky a médii, totiž to, že právě naše názory jsou rozumné.

Evropská unie neustále opakuje mantru o diplomatickém řešení nejrůznějších konfliktů a nejlépe na cizím území. Každý, kdo někdy měl čas přemýšlet o této tezi, musí dojít k závěru, že bez efektivně použitelné ozbrojené a ekonomické moci je jakákoliv diplomacie jenom hromadou prázdných řečí, na které už dávno ve světě nikdo nedá. Praktici mezinárodní politiky tvrdí, že jedna letadlová loď je asi jako sto tisíc tun diplomacie. EU nemá žádnou letadlovou loď. Nemá ani tank ani žádné letadlo. Navíc je smutné mít možnost ve světě mimo Evropu vyslechnout, ale hlavně pocítit celkem bez okolků názor, že EU je bezbranné, skvělé místo k životu, které neumí chránit ani své území, ani své zájmy ani své lidi. Je možné ho v zásadě bez následků nejen použít, ale využít i zneužít. EU začíná přitahovat ze svého okolí ty, kteří si chtějí jen tak bouchnout. Prostě proto, že dobře vědí, že mohou a nic se jim nestane. Těsně před uzávěrkou tohoto textu vyšlo najevo, že dokonce už i prezident Macron došel k závěru, že NATO je ve stavu mozkové smrti.

U nás doma se ve společenském a politickém diskursu stále více prosazuje neuvěřitelný zmatek bez konce, spojený s narůstající agresivitou a neomalenou hrubostí. Věci se neuvěřitelně vlečou a nedochází k žádným řešením. Pořád se nám pod známým bonmotem „nikdy to tu nebylo a už je tu zase“ do života vrací několik nekonečných otravných a unavujících příběhů. To přispívá ke stále intenzivnějšímu pocitu lidí, že to celé kolem nás nikam nevede. Jde o pocit marnosti, ale pomalu nastupují i nejistota, obavy a strach z toho, co nastane, pokud bude země dále spravována lidmi, kterým jde více o exhibici svých osobních a partajních sporů než o blaho lidí a země. Pokud je tento pocit vůči elitám otevřeně vyjádřen, je reagováno vesměs hystericky tak, že kdo je kritický ke dnešku, ten adoruje minulost, je zakuklený socan a kryptokomunista, z aktuálního pohledu jde o prokremelského švába nebo rovnou čínského agenta. To vše se snoubí s ritualizovanou adorací pečlivě prefabrikovaných hrdinů a událostí sametové revoluce. Kritika dnešních poměrů je označováno jako protisystémová, protidemokratická až nepřátelská činnost a narůstá počet těch, kteří takové chování a jednání evidují, vyhodnocují a vyhrožují lidem jejími následky. Ve společnosti se začíná opět vytvářet obraz vnějšího a vnitřního nepřítele, který umožňuje omlouvat neúspěchy a omezovat na základě označení kýmkoliv kohokoliv na jeho právech.

Je smutné, že dnes je celá věc tak daleko, že pro některé strážce veřejného blaha a členy výborů pro nedemokratickou činnost je nejlepším důkazem zrady vyznamenání od prezidenta republiky. Někteří jdou tak daleko, že tvrdí, že tato vyznamenání jsou již dnes bezvýznamná a do budoucna nic neplatí. Existuje otevřená snaha některých postavit vyznamenání udělená stávajícím prezidentem někam na úroveň Svatováclavské orlice udělované za Protektorátu Čechy a Morava a jejich nositele vystavit kritice a šikaně nejen v médiích, ale i v jejich společenském a profesním prostředí.  

Až čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN budou číst tyhle řádky, budeme mít už výročí spojená se 17. listopadem a celý ten politický a mediální humbuk s tím spojený sice více méně šťastně za sebou, ale to podstatné a nešťastné, tedy živná půda k dalšímu rozdělování lidí, rodin, komunit a celé společnosti, tady zůstává. Možná to zní paradoxně, ale největším zdrojem oné živné pudy pro rozdělování společnosti je skutečnost, že dlouhodobě neuznáváme to, že společnost prostě nějak rozdělena vždycky je, jsou v ní různé hranice a ty se v průběhu času mění, vznikají a zanikají. V naší společnosti dochází pravidelně k tomu, že vládnoucí elita má pocit, že vládne jenom ve jménu jediné skupiny a způsobem, který jí takřka bez výjimky vyhovuje. Tím zakládá po změně elit podobný způsob vlády jménem jiné skupiny opět výhradně pro ni samotnou. Je zajímavé, že když už by se mohlo zdát, že je nevyhnutelně nutné dojít k závěru, že je třeba přijmout do společnosti i další skupiny, dojde k obratu a role skupin se pouze vymění.

Tento neblahý, zvláštně český způsob notoricky špatného vládnutí, který nerespektuje rozdělení společnosti, je posilován současným trendem západní společnosti k popírání jakékoliv různorodosti a odlišnosti i tam, kde je to zcela přirozené a dříve o tom nebylo a ani nemohlo být žádného sporu. Odlišnosti podle barvy pleti, kultury, náboženství, pohlaví, věku, majetku či schopností-to všechno neplatí, všichni si jsou ve všem nejen rovni, ale je žádoucí, aby všichni byli jednotní až stejní. To třetice nelze opomenout ani doslova patologické útoky proti všemu a všem, co by mohlo lidi a jejich nejrůznější skupiny spojovat. Připomínám nedávné, doslova zuřivé útoky některých na památku zesnulého Karla Gotta nebo na prezidentem vyznamenaného Jaromíra Jágra, tedy na osobnosti, které se vypracovaly samy a staly se těmi, kteří svou popularitou a výsledky spojují lidi z nejrůznějších částí společnosti. Přitom by se zdálo, že alespoň někteří z těchto denunciátorů jsou lidé, kteří se navenek jeví jako normální, vzdělaní a slušně vychovaní. Těžko říci, jaká zvrhlá pýcha je vede k tomu, že se pohoršují nad tím, kdo má kde být pohřben, kdo si zaslouží jaké pocty, kdo si zaslouží důvěru lidí.   

Když bychom se pokusili hledat nějaký příklad, pak bezesporu v každé společnosti jsou lidé, o kterých jsme hovořili minule, lidé, kteří nesou svou kůži na trh, žijí svým jménem na svůj účet a záleží jim na podobě a kvalitě jejich produktu, který touží prosadit jako součást své sebeprezentace. Nazvěme je „firmy-lidé“. Zcela přirozeně ovšem takoví nemohou být všichni a tedy také zcela přirozeně jsou ve společnosti lidé, kteří jsou lidé korporátní, „lidé firem“, zaměstnanci. Nechci se opakovat, byli rovněž zmiňováni a popisováni minule a dovolím si navíc připomenout třetí pokračování naší rubriky z roku 2013, kdy nesla název „Celý rok třináctého“. Tenkrát jsem tyto lidi nazval v jemné nadsázce „lidem stravenkovým“. Je důležité si uvědomit, že ať už patříme k jakékoliv skupině nebo s jakoukoliv skupinou více nebo méně sympatizujeme, jejich existence je skutečností, kterou je třeba přijmout a mít ji na vědomí, když uvažujeme o správě společnosti.

Připomeňme si období reálného socialismu, kdy byli elitami bez dalšího preferováni právě „lidé firem“ a ti, kteří chtěli být „člověkem firmou“, byli nesystémoví či spíše protisystémoví. Postupně jim sice byly přidělovány různé „přestavbové“ výjimky, ale zásadně je osvobodil až listopad 1989. Následovala dekáda relativní svobody, ale už s blížícím se vstupem do EU se začaly znovu utahovat šrouby a netrvalo dlouho a lidé, kteří chtějí žít svým jménem na svůj účet, byli označováni jako „paraziti“. Snad nejabsurdnějším příkladem trestání soukromé iniciativy je proces stavebního povolení. Došlo to tak daleko, že úřad ombudsmana, ochránce lidských práv, vydává průvodce stavebním řízením, protože se v něm nikdo nevyzná, je plné byrokratické zvůle a korupce. Jsme v tomto ohledu daleko za banánovými republikami všech kontinentů. V této zemi se dnes opět vládne jménem stravenkového lidu, který se neustále natahuje tlapky po všem možném zdánlivě zadarmo a okázale pohrdá lidmi, kteří se mu na tento luxus snaží vydělat. Je to přirozené za situace, kdy stravenkového lidu je většina a současná vláda dělá všechno proto, aby stravenkářů bylo co nejvíce a dostávali tolik nezasloužených příjmů, aby věděli, jak za ně mají hlasovat. Nic proti tomu, taková je logika demokracie v systému, kdy má každý občan jeden hlas a občanství je jakousi ničím nezaslouženou nálepkou s několika právy, která jsou z povahy věci pochybná, protože nejsou v jednotě s povinnostmi.

Bylo by jen přirozené, kdyby ovšem elity v rámci dobrého vládnutí uvažovaly s určitým odlišným režimem pro ty lidi, kteří chtějí žít po svém nebo dokonce chtějí něco udělat pro druhé. Pokud můžeme v případě lidí, kteří něco riskují pro sebe a své blízké, hovořit o těch, kteří, obrazně řečeno, „nesou kůži na trh“, pak u těch z nás, kteří jsou dokonce ochotni obětovat něco pro druhé, můžeme hovořit o tom, že nesou trh i svou duši. Mohlo by se zdát, že by si každá vláda nebo elita měla takové lidi chránit a hýčkat, ale bohužel tomu tak není. Tahle společenská skupina má totiž z hlediska elit hned několik více nebo méně těžkých handicapů. Je málo početná a prakticky nesjednotitelná, takže její výtěžnost z hlediska počtu hlasů je prakticky zanedbatelná. Zároveň je málo disciplinovaná a samostatně myslící. Z toho plyne, že je do značné míry otravná, protože pořád něco organizuje, něco k tomu potřebuje a nejlépe hned. Na druhou stranu není dost vděčná za drobky z panského stolu, umí se o sebe postarat a občas se staví na zadní. Přes toto všechno jsou právě tihle lidé zdrojem společenského pohybu a kvasu, nápadů a inovací, jsou základem různorodosti, pestrosti a variability tolik potřebných pro životaschopnost a resilienci každého systému. Je smutné dívat se na neskutečnou tupost, se kterou je k této skupině lidí, často nazývané občanská společnost, ze strany politiků přistupováno. Často mají politici ve vztahu k občanské společnosti ústa plná odkazu Václava Havla, aniž by si byli schopni uvědomit, že to Václav Havel myslel doopravdy. 

Klasickým jednoduchým příkladem je zcela rozdílná veřejná školní péče o talentované děti na straně jedné, a ty děti, které mají nejrůznější handicapy, na straně druhé. Zatímco do pozdvihování handicapovaných dětí jdou v rámci takzvané inkluze miliardy z veřejných rozpočtů na nejrůznější pomůcky a asistenty pedagogů, péče o ty nadané děti stojí až příliš často na nejrůznějších mecenáších. Je pravda, že když vidíme dosavadní výsledky inkluze a celý ten festival absurdit a neschopnosti kolem ní, je možná lépe, že se stát do péče o talenty doposud nepustil. Mají tak lepší šanci přežít a prosadit se samy. Jenže talenty jsou příliš vzácné zboží, než abychom si s nimi mohli dovolit plýtvat, ať již jsou v jakékoliv věkové kategorii. Neúspěch inkluze, ať již směřuje k jakékoliv skupině, jakkoliv preferované nebo handicapované, což je až příliš často zaměnitelné, spočívá v tom, že se inkluze opírá o jakýsi pomyslný průměr nebo standard a tváří se jako reprezentant velice problematické normality.

Velká analýza české společnosti pod názvem „Rozděleni svobodou“ po třiceti letech od sametové revoluce ukázala mimo jiné na to, že v naší společnosti existuje dokonce šest poměrně přesně popsatelných skupin, které autoři nazvali „třídami“. Je to velice zajímavý materiál, který zaujme především poměrně ostrým rozdělením šesti tříd a relativně nízkým stupněm jejich kompatibility. Mělo by se tedy uvažovat o tom, že by se mělo pro každou z těchto skupin také přiměřeně přizpůsobit vládnutí. Říká se tomu odedávna, už od pravěku teorie a praxe společenského řízení „diferencovaný přístup“. Bohužel, u nás se vládne podle Gaussovy křivky, která je symbolem průměru, který však nakonec v zásadě neodpovídá ničemu a nikomu a je o umělý konstrukt. Když bychom to přirovnali k množství léku podávaného na základě průměrné intenzity onemocnění, tak se dočkáme toho, že polovina nemocných zemře na nedostatek léku a druhá půlka na jeho předávkování, přičemž nelze vyloučit několik uzdravených a náhodně přeživších.

Jednoduše se dá říci, že každý systém, a tedy i každá společnost, má své domény, které jsou řízeny statistickými rozděleními buď s tenkými, nebo tlustými konci nebo jinak řečeno, oblasti s negativními a pozitivními zpětnými vazbami. Stejně tak má domény, ve kterých převládají lineární, a druhé, ve kterých převládají nelineární vazby. To dohromady dává minimálně čtvero různých domén, které by měl každý, kdo má ambici systémy spravovat nebo řídit, mít na zřeteli. 

Zakončeme toto snění o moudrém a diferencovaném vedení společnosti bonmotem, že teprve moudré vedení každého představuje moudré vedení všech, zatímco moudré vedení všech nepředstavuje moudré vedení nikoho…      

 

Snění o moudré zemi po dvanácté a naposledy…

Letošní cyklus úvah inspirovaných sněním o moudré zemi končí. Před námi je zbytek adventu, Vánoce a Nový rok 2020. Za námi je už celá jedna pětina 21. století. Příští rok se tak můžeme podívat, jak úspěšné byly všechny ty domácí zahraniční i globální strategie, které měly ve svém názvu dvě dvacítky. Skoro bych se vsadil, že si tak především připomeneme staré úsloví, že když chceme Pánaboha skutečně pobavit, ukážeme mu své plány. Na druhou stranu se ukáže, že zdaleka ne vše se nepodařilo díky tomu, že jsme něco neočekávaného neodhadli. Spíše dojdeme k poznání, že se nám prostě nedaří věci měnit takovým způsobem, aby se nestaly zátěží pro naše fungování v přítomnosti. V zásadě pak kolem sebe neuvidíme věci, které by nás měly lákat do budoucnosti, ukazovat  a představovat ji jinak, než diktátem, jak bychom se měli měnit a přizpůsobovat my sami. Budoucnost je prezentovaná jako nepřeberný souhrn problémů a potíží, které nikdo přesně nepojmenuje, ale je jasné, že budoucnost není pro nás, obyčejné lidi, žádný med, a možná pro nás není vůbec.

Budoucnost prý náleží jakémusi nespecifikovanému lidskému preparátu něco mezi Homo financius, Homo consumens a Homo algoritmus. Možná, že to už není ani Homo, ale jenom neuměle inteligentní nástavec na datové technologie s inteligencí umělou. Nicméně lidstvo prošlo už mnohými změnami, mnohými temnými budoucnostmi a vždy se mu podařilo přejít do nového prostředí a zařídit se tam ke své většinové spokojenosti. V časech, kdy víme nebo cítíme, že budoucnost je nejistá, ale nevíme, jakým směrem se vydá, či kam se vrtne, obvykle volíme strategii zvýšené odolnosti neboli resilience. Snažíme se být zdraví, mít pěkné rodinné vztahy, pár dobrých přátel, vědět, kdo jsme a co chceme, kde jsme a kam jdeme. Součástí této strategie je péče o vodu, půdu a krajinu, jež nás obklopuje. Je to evropská a národní historie, která nás zakotvuje v proudu společenských proměn, ekonomických propadů i technologických revolucí. Než se zasníme nad tématem kvalitní přípravy na neočekávané věci příští, dovolím si malou odbočku k tradiční společenské aktualitě…

Přežili jsme největší nápor hrdinských eposů o tom, jak ten či onen způsobil před třiceti lety nezadržitelný příchod svobody a demokracie. Mezi těmito eposy pak vévodí historka o hrdinném rockerovi, který naopak způsobil odchod sovětských vojsk. Rocker sám ji podává s takovým prožitkem a zaujetím, že je patrné, že tomu dokonce sám věří. Takových, kteří věří ve vlastní spasitelství, je ostatně více a v zásadě není důvod tyto lidové vypravěče, ba přímo bardy nějak omezovat v rozletu. Není však pamětníka, že by tito vypravěči okřikovali jiné a tvrdili, že jenom ty jejich příběhy byly ty správné a pravdivé. Nebo dokonce, že právo zpívat a mluvit mají jenom oni, protože jenom a právě oni  jsou nositeli hodnot spojených s daným příběhem. Ukázkou toho, jak si někteří představují svobodu slova, bylo shromáždění zastánců jediné možné a správné pravdy na Letné.

Byli jsme svědky pokračujících hrátek v česko-ruských vztazích, které v poslední době vyvrcholily tradičně poněkud hysterickou reakcí Moskvy na záměr postavit v Řeporyjích  památník padlým vlasovcům za jejich podíl na osvobození Prahy. Vždyť v Praze a okolí už je celá řada pomníků a hrobů vlasovců, takže vlastně dohromady o nic nejde. Na druhé straně chování starosty Řeporyjí, styl jeho dopisu a televizního vystoupení vůči představitelům Ruska včetně jeho prezidenta by v méně kultivovaných časech znamenalo vyhlášení války. Jeho vystoupení v ruské televizi splnilo očekávání všech agresivních hlupáků na obou stranách. Především obojí utvrdil v tom, že druhá strana je nepřítel a idiot. Rusy utvrdil v přesvědčení, že Češi jsou smějící se bestie a fašizující zbabělí Švejkové a Čechy v tom, že Rusové jsou nekulturní barbaři a věční agresoři toužící po „sabiranii češskich zěměl.“ Je absurdní, že toto chování zřejmě zajistí „hrdinovi z Řeporyjí“ slušnou politickou kariéru, protože má podporu nejen lidu sociálních sítí, ale i parlamentních politických stran, nejvíce pak ODS. Je to celé smutné a nedůstojné, ale je to tak…

Nejde jenom o vlasovce, Řeporyje a jejich starostu. Jde o také o Prahu, jejího primátora, Taipei místo Pekingu a luskouna místo pandy, Prahu 6, jejího starostu a památník osvoboditelům místo památníku Koněva a v neposlední řadě o cestu předsedy Senátu na Tajwan, dříve Formosu, protože jemu přece nebude žádný velvyslanec cizího státu říkat, kam má jezdit. Celé to poskytuje obraz, který připomíná odpověď kozáků tureckému sultánovi a napoleonské gardy u Waterloo, když byli vyzváni, aby se vzdali. Onen legendární dopis kozáků sultánovi, který se stal námětem neméně legendárního obrazu Ilji Repina, a zejména jeho květnatý sloh, který garda zestručnila vzhledem k bojové situaci na prosté „mérde“, je předskokanem dnešní komunikace komunálních politiků s „pány“ světa. Na jedné straně tu máme naprosto zmatenou vládně parlamentně prezidentskou zahraniční politiku a na druhou stranu se to z obcí a měst hemží vztyčenými ukazováčky, které, jak dobře víme z domácí parlamentní praxe, znamenají, že dotyčný adresát „je jednička“. Nelze ovšem na jedné straně vyzývat obce a města, aby vyvěšovala vlajku Tibetu a na druhé straně varovat před cestou na Tajwan. Nelze usilovat o prosazení subsidiarity, jako základního principu fungování EU, a pak se divit, že ze zdola zaznívají autentické názory na cokoliv. Je třeba se zamyslet především nad úrovní české zahraniční politiky, než začneme kritizovat hlasy zdola. Doba, kdy dal rozum, že se komunální sféra nemíchá do zahraniční politiky, je bohu „žel“ i „dík“ nenávratně pryč.

Je ovšem těžké se čemukoliv divit, když jsme svědky toho, že naši poslanci napříč „demokratickým politickým spektrem“ píší dopis svým americkým kolegům do Kongresu a v něm pláčou nad tím, že americké společnosti, kupříkladu Google, Facebook a Twitter, jako provozovatelky sociálních sítí, zanášejí do EU „fake news“ a vůbec nežádoucí informace všeho druhu. Václav Havel by se divil tomu, kam až se dnes rozvinulo absurdno, jehož byl uznávaným mistrem. Dnes by byl tváří v tvář tomuto absurdnímu pseudopolitickému aktu sotva tovaryšem, ne-li pouhým učněm. Nabízí se fráze z ruských bylin, že to se nedá slovem vypovědět, ani perem vypsat. Nedostává se slov, která by vyjádřila obraz mentální bídy, která musí panovat v našem zastupitelském sboru, že se odhodlal k takovému počinu. Dovolím si malou citaci.

Chtěli bychom Vás ujistit, že naprosto respektujeme svobodu slova a nechceme zavádět jakoukoli formu cenzury, protože problém lze vyřešit na úrovni algoritmů extrémně cílené reklamy. Stávající stav, kdy se v našich společnostech masivně šíří lži a dezinformace, vnímáme jako neudržitelný. Paradoxně se nástroje vytvořené představiteli západní civilizace stávají zbraní proti ní. Tyto platformy musí přijmout odpovědnost za škody, které způsobují. Negativní dopady jsou významně vyšší než zisk pro akcionáře těchto firem, či veřejné rozpočty.

S politováním také musíme konstatovat, že z našich zkušeností západní firmy včetně amerických masivně inzerují na dezinformačních serverech, a i tímto je podporují a de facto také přispívají k šíření dezinformací, lží a podkopávají hodnoty demokracie a svobody, na kterých naše západní civilizace stojí.

Otázka zní, jak je možné mít důvěru k nejvyššímu zastupitelskému sboru země, který se dopustí takovéhoto hloupého odborného, politického, ale především morálního selhání. Ale  základní otázka zní, jak jsme mohli dopustit, že nám politické strany podsunuly do poměrného volebního systému takové kreatury. Není čas změnit systém, aby v něm takové politické strany neměly místo…?!? Připomínám, že takzvané nedemokratické strany, tedy KSČM a SPD, se k tomuto absurdnímu, zemi a její lid dehonestujícímu divadlu, nepřidaly.

V neposlední řadě se stal týden před uzávěrkou tohoto textufestivalem politické a mediální hysterie kolem auditu o střetu zájmů premiéra, který dorazil, zatím v jazyce anglickém, z Bruselu. Na jedné straně tato hysterie skýtá naději, že potlačí hřmot a zároveň plíživou manipulaci hrdinských listopadových eposů, na straně druhé je důvodná obava, že otráví a zasmrdí celý advent a širé okolí. K tomu je třeba připočítat další hysterii, která zákonitě vznikla kolem rozhodnutí NSZ ve věci Čapí hnízdo. Je úplně jedno, jaké bylo, protože podstatná část občanů byla nadšena a jiná, neméně podstatná, byla zklamána, ať již bylo jakékoliv. Zkrátka a dobře, tento hektický až hysterický způsob adventu zdá se mi být poněkud nešťastným. Má být časem zlidnění, rozjímání, časem očekávání příchodu Vánoc...

 V této poněkud nepřehledné době vyvstává potřeba individuální i kolektivní systematické přípravy na těžko předvídatelné věci příští. Výše uvedený soubor osvědčených přístupů se v dnešní době uspořádává podle požadavků doby především kolem odpovědi na otázku naší vlastní identity. Poznej sám sebe, zní příkaz doby. Nejde zdaleka jenom o to, že, jak říkal Čechov, člověk se stane lepším, když pozná sám sebe. S trochou nadsázky se dá říct, že je to hlas romantického devatenáctého století. Dnes je to tolik důležité především proto, že jsme v jedenadvacátém století svědky neustálého politického i administrativního tlaku na digitalizaci identity, rozložení naši identity na soubor dat. Pak už je jenom krůček k tomu tenhle soubor rozdělit a distribuovat jeho části mezi několik algoritmů a současně nám k nim zamezit přístup. Je to sice trochu „matrix“, ale jak říká klasik, „to, že jsi paranoidní, ještě neznamená, že po tobě nejdou…“

V tomto smyslu se samotná podstata pravidel GDPR zdá daleko prozíravější a užitečnější, než by se na první pohled zdálo. Byrokratická smršť kolem jejich implementace do praxe tradičně spolehlivě překryla vše rozumné a užitečné pro ochranu naší identity, co se v pravidlech GDPR skrývá. Je skutečností, že je především na nás, jak si budeme svou identitu uvědomovat a chránit v době, kdy je ohrožena cizími zájmy více než kdykoliv předtím. Dnes záleží na tom, abychom si byli vědomi své jediné a jednotné lidské identity, doslova do celkové integrity, a nenechali se rozložit do jednotlivých společenských rolí a jejich dílčích identit. Jsme vším možným a existuje dlouhodobá tendence přistupovat k nám pouze z hlediska jednotlivých rolí. My musíme trvat na tom, že jsme především lidmi, lidskými bytostmi a až potom přáteli, kamarády, pracovní silou a příbuznými všeho druhu, věřícími nejrůznějších konfesí, členy nejrůznějších organizací, klienty, pacienty, studenty atd. atd. atd.

Teprve od tohoto poznání, uvědomění si, prosazování a ochrany vlastní identity se může odvíjet všechno ostatní. Především to je tvorba sítě bilaterálních vztahů, ať již geneticky podmíněných v rámci rodiny nebo geneticky nepodmíněných, sociálně ekonomických, lokálních nebo náboženských. Zvláště důležitou je síť našich přátel a pro některé z nás sítě absolventů škol. „Good old ties“, staré dobré kravaty, vytvářejí vysoce efektivní souručenství lidí od absolutoria doslova na celý život. Někomu by se mohlo zdát, že jsme vynechali výše uvedenou prvořadou péči o naše zdraví, ale nejen zdravý rozum a dlouholetá zkušenost, ale v poslední době i vědecké výzkumy dokládají, že naše zdraví a funkční dlouhověkost záleží především na kvalitě našeho prostředí, mezi kterým je na prvním místě to sociální, tedy kvalita našich vztahů s lidmi kolem nás. Prostředí, to je i krajina, ve které žijeme, její podoba, její životodárné komponenty voda, půda a vzduch. To vše je v nás, je to naší součástí, to vše musíme poznat, abychom poznali sebe, uvědomili si svoji identitu a stali se obtížně manipulovatelnými druhými a stali se naopak oporou pro všechny, kteří se rozhodnou se také vymanit s osidel mediálně politické manipulace.

Bylo by mylné si myslet, že tento spor individuálních identity a univerzálních hodnot probíhá jenom na individuální úrovni. Je to spor, který prorůstá celou společenskou strukturou od individuálního až ke globálnímu rozměru Ve skutečnosti tak dnešní svět uvíznul v pasti dvou extrémů. Extrémů hypertrofované univerzální a atrofované individuální identity. Lidstvo sice vytvořilo globální svět a jedinou civilizaci, ale nedokáže se spojit v dostatečně funkčních početných komunitách k zažehnání nukleárních, ekologických a technologických hrozeb. Důvodem je především nacionalismus, náboženství a rozporný vztah mezi působením vnitřního a vnějšího prostředí rozdělují svět do celé řady různých, nesmiřitelně znepřátelených táborů. Rozpor mezi globálními problémy a nedostatečnou lokální identitou dnes dokonce ohrožuje největší multikulturní experiment světa, Evropskou unii. Nejde zdaleka jen o to, že je díky nedostatečně vybudovaným mocenským strukturám stále více spíše objektem než subjektem globální politické hry mezi USA, Čínou a Ruskem. Byla vystavěna na univerzálních liberálních hodnotách, ovšem nyní kvůli nezvládnuté integraci milionů migrantů, nositelů zcela neliberálních individuálních i skupinových hodnot, balancuje na hraně rozpadu. Je to právě díky tomu, že tendence k prosazení univerzálních hodnot byla v EU provázena zcela mylnou tendencí k potlačení individuálních hodnot, mezi kterými je právě identita jejích občanů na prvním místě.

Závěrem je nutné zmínit ještě jeden starý osvědčený způsob řešení nepřehledných situací, ve kterých cítíme ohrožení. Je to útěk, ať už se nazývá emigrací nebo jakkoliv jinak. Problém je v tom, že je jiná doba, spočívající v tom, že pokud přijdeme díky digitalizaci a algoritmům o svou identitu, zůstává otázkou, kdo a kam vlastně bude utíkat. Teze Milana Kundery, čerstvého občana České republiky, že globalizace znamená, že není kam utéct, získává po čtyřech desítkách let úplně novou kvalitu. Nejen, že není kam utéct, není ani toho, kdo by utíkal. Data jsou všude a nikde. Snad proto bylo toto poslední snění věnováno nové kvalitě poznání a uchování naší vlastní identity.

Přeji všem čtenářům KONKURSNÍCH NOVIN krásné Vánoce a klidný a spokojený život v novém roce 2020…

 

 

     

 

 

 

 

 

 

 

 

.

 

 

 

 

   

 

 

  

 

  

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

   

 

České novinky1.eu