Solidarizmus a budoucnost
Solidarismus a budoucnost.
několik poznámek ke koncepci solidarizmu
Ruská kultura představuje již po staletí přirozený svorník mnoha kultur eurasijského kontinentu. Pro miliardy obyvatel Eurasie je ruská kultura životně důležitá, protože její zhroucení by mohlo tragicky poznamenat jejich osudy a životy. Proto by mělo pro většinu ruských úvah o budoucí podobě Ruska platit, že jde o především o Rusko, zachování a rozvoj ruské kultury, tedy „Russia first“, podobně jak to už celý rok hlásá Donald Trump a pět tisíc let představitelé Číny a dalších stabilních světových, především již zmíněných eurasijských kultur. Takové kultury se vyznačují tím, že mají více různých tváří, jsou kompatibilní s různými společenskými systémy, ze kterých čerpají materiální i nemateriální zdroje pro svůj rozvoj. Taková by měla být i ruská kultura, která tradičně dokázala vstřebat nejrůznější kulturní vlivy a poruštit je. Nejsou proto tolik důležité současné odborné nebo politické spory o liberalismus, socialismus, solidarizmus nebo integrální společnost, které začínají být pro mnohé jejich aktéry důležitější než Rusko samotné. Důležité je, jak tyto různé systémy a jejich bohatství využít ve prospěch ruské kultury a doslova „učinit je ruskými“. Ruská kultura by měla být autentickou a více užitečnou pro svět než export ruského plynu, ropy a dalšího nerostného bohatství.
Předložený koncept solidarizmu je jedním z řady pokusů nalézt takovou podobu budoucího uspořádání společnosti, které by odpovídalo aktuálnímu stavu světa lépe než současný převládající koncept liberální demokracie. Klíčovými otázkami životaschopnosti solidarizmu je jednak dostatek zájmu, ochoty a schopnosti lidí v rámci takového společenském konceptu žít, tvořit jej a chránit a zároveň schopnost solidarizmu jako celku čelit změnám vnějších podmínek prostředí a jejich tlaku na solidární společenské uspořádání.
Předem mého komentáře chci čtenářům nebo posluchačům mých myšlenek na téma solidarizmus sdělit, že jsem sledoval vývoj celé koncepce od jejich počátků před deseti lety až k dnešku a aktivně jsem se ho účastnil. Jsem jako přesvědčený celoživotní liberál velkým příznivcem koncepce, která se vyhýbá neblahým pastem kolektivismu a individualismu. Zároveň dává prostor skutečným liberálům, kteří nebudou karikováni jako pouzí do sebe zahledění sobci, ale jako nositelé skutečné svobody každého a všech.
V tomto smyslu sice solidarizmus není vizí liberální společnosti, ale je vizí společnosti opravdových liberálů.
A) Jaká jsou základní hospodářská východiska solidarizmu…?!?
Koncept solidarizmu, předkládaný odborné veřejnosti v knize V.I.Koškina a S.I.Kretova, Základy politické ekonomie solidarizmu je založen na teoretických základech politické ekonomie a jeho konstrukce stojí na několika úhelných kamenech.
1) Na prvním místě to jsou dvě podoby tvorby sdruženého omezeného práva vlastnictví. Omezení spočívá především v nemožnosti se svým podílem volně nakládat podle tržních pravidel.
Především jde o klasické „sdružování zdola“, kde se blíží nejrůznějším formám družstevnictví a dalších podob a způsobů účasti pracujících na vlastnictví a řízení hospodářských organizací. V zásadě veškeré pozitivní i negativní zkušenosti, které se za posledních dvě stě let existence družstevnictví a dalších podob participace ve světě získaly, jsou v rámci praxe solidarismu plně využitelné. Klíčovým momentem bude schopnost dobře formulovat omezení počtu účastníků takových systémů sdruženého vlastnictví, daného strukturou a účelem daného konkrétního sdružení. Druhým způsobem sdružování zdola je využití konceptů cyklické, sdílené a participační ekonomiky, které umožnuje lepší využití společenské produkce, veřejných a smíšených statků k uspokojování individuálních i společenských potřeb. Rovněž tato koncepce je zaváděna do praxe především díky možnostem, které dávají moderní technologie, které umožňují mimo jiné organizaci dostupnosti statků bez nutnosti jejich centrální distribuce.
Pokud jde o „sdružování shora“ jde o novou podobu tzv. lidového vlastnictví, tak jak o něm pojednává většina demokratických ústavních pořádků. Lidové vlastnictví je v koncepci solidarismu adresné a skládá se z virtuálních podílů, které jsou v omezeném vlastnictví jednotlivých osob a mohou být i rovné. Princip omezení spočívá především v tom, že s daným adresným podílem nemůže dotyčná osoba volně nakládat a přísluší ji především „ius fructis“.
Tento způsob nakládání například s nerostným bohatstvím je ve světě dobře znám a je zcela funkční v řadě konkrétních států. Solidarismus přináší podobný koncept do vlastnictví veřejného, státního i komunálního a měl by být aplikován i do oblasti vlastnictví duševního. Obecně jde o podílové spoluvlastnictví podstatné části výrobních faktorů, ale ve skutečnosti probíhá hospodářský proces jenom mezi lidským mozkem a jeho prostředím. V tomto smyslu tedy jde pouze o duševní a přírodní bohatství.
2) Dále jde zavedení různých druhů peněz, které by měly mít v procesu směny různou funkci a také různou, v některých případech dokonce předem danou fixní vlastní úrokovou míru.
Tento koncept je rovněž ve světě znám a hojně využíván, existuje celá řada různých lokálních měn (LETS), které posilují lokální směnu a brání tak mimo jiné nedostatku běžné měny, která se zcela přirozeně přesouvá do oblastí, kde může přinést větší zisk, tedy především do finančního sektoru a v oblasti výroby a běžném oběhu zboží se jí potom často nedostává. LETS mají podstatný vliv na posilování lokální ekonomiky, místních výrobců a oběhu zboží v konkrétním místě. Stejně tak existuje celá struktura nejrůznějších zvláštních měn, které slouží k nejrůznějším jiným, nikoliv teritoriálním účelům, počínaje žetony v kasinech a konče poukázkami na potraviny nebo ošacení v sociálních programech. Široce jsou ve společenské praxi využívány participativní rozpočty, které v posledních letech nabývají obecnější charakter dobré praxe v menších i větších obcích městech i městských částí.
3) Třetím základním kamenem je nepodmíněný základní příjem.
Rovněž tento koncept je ve světě dobře znám a je experimentálně ověřován v různých měřítkách a z různých důvodů, od výnosů z nerostné renty z bodu 1) až po snížení nákladů na rozdělování sociálních dávek, řadu let. Nyní je nastolena a ověřována například ve Finsku možnost takového finančního nepodmíněného příjmu, který by umožnil v dané společnosti „nezůstat na ulici“. Je třeba pečlivě studovat vyhodnocovat současné zkušenosti a přitom si uvědomit, že nepodmíněný základní příjem nemusí být všude a pro každého stejný a nemusí jít nutně o výplatu v nějaké měně. Širokou škálu možností nabízí nejrůznější slevy na různé druhy energií a jejích úspor, včetně slev na potraviny, ošacení a bydlení.
Koncept solidarizmu je svým způsobem unikátní v tom, že předpokládá současné použití všech těchto tří známých a používaných konceptů, které by měly společně vytvořit ve společnosti oblasti, které budou odolné vůči tlaku volného trhu, především trhu finančního. Je zřejmé, že nelze nalézt obecně správný poměr vah jednotlivých konceptů, bude nutné hledat konkrétní složení pro každý jednotlivý příklad.
Pokud jde o základní ekonomické ukazatele, předložený koncept solidarizmu klade důraz na hrubý národní produkt oproti současnému důrazu na HDP.
Je nutné zdůraznit, že koncepce vlastnictví v solidarizmu není a nesmí být jedinou, mocensky danou možností, která silou potlačí všechny ostatní podobně, jako byla násilně potlačena v socialismu existence a fungování vlastnictví soukromé a osobní. Podobně byli společensky i fyzicky potlačeni i sami vlastníci. Pokud dostane tato nová koncepce prostor, může brzo sehrávat roli stabilizujícího prvku celé struktury vlastnictví v nejrůznějších typech korporací, kde fungují solidární systémy od obcí a dílčích společenství až po rozměr celospolečenský.
B) Pokud je dán koncept solidarizmu, pak nelze pominout otázku, kdo to jsou „solidaristé…?!?“
V každé společnosti existuje nepochybně velká skupina osob, která je přesvědčena, že hodnotový rámec, který ve svém důsledku představuje liberální demokracie, pro ně není ten správný. Nejsou to nějací správnější, lepší, charakternější nebo dokonalejší lidé, toužící po páchání dobra pro druhé. Jsou prostě jenom jiní.
„Solidaristé“, pokud si dovolíme tyto „jiné lidi“ takto nazvat, obecně dávají přednost jiným hodnotám před ziskem. Částečně proto, že nejsou schopni zisku dosáhnout vůbec, částečně proto, že jim je protivné dosahovat zisku na úkor druhých a částečně proto, že vědí, že skutečné hodnoty si nelze koupit. Nechtějí žít jenom, aby do úmoru stále efektivněji pracovali a pak radostně spotřebovávali. Nechtějí nést ve společenských krizích kříž viny spočívající v tom, že málo efektivně pracovali nebo málo radostně nakupovali. Solidarizmus pro ně představuje nabídku klidnějšího prostředí bez zbytečného každodenního strachu z vlastní sociální nekompetence.
Tito lidé si přirozeně většinově uvědomují, že je pro ně důležitý přímá nezprostředkovaná komunikace s jinými jedinci a mají potřebu sousedství teritoriální, profesní i zájmové. Sociálním elementem solidární společnosti tak není ani jedinec ani kolektiv, ale právě přímý nezprostředkovaný vztah mezi dvěma lidmi. To vyžaduje aktivní účast obou na tvorbě tohoto bilaterálního vztahu. Všechna přiznaná práva příslušníků solidárních systémů jsou v jednotě s povinností chránit táž práva ostatních příslušníku solidárního společenství. Minimálním etickým požadavkem na kvalitu takového vztahu je přirozeně to, aby jeden člověk druhému úmyslně neškodil. Solidarita představuje příliš silnou kvalitu pozitivního sociálního vztahu mezi lidmi a jejich společenstvími. Všeobecná solidarita je nutně utopií. Poněkud reálnější podobou žádoucího vztahu by mohlo být něco, co by se dalo nazvat sousedstvím.
Je přirozené, že podobný způsob života bude pro řadu lidí zcela nebo částečně nepřijatelný. Mnohým se bude zdát nutná osobní účast na tvorbě solidárního systému příliš náročná. Mnohým bude vstupovat do jejich plánů a narušovat jejich zájmy. Mnohým bude solidarizmus trnem v oku, tak jako každá inovace. Někteří ho budou ochotni tolerovat, jiní se ho budou snažit zničit.
C) Zbývá otázka, kam směřuje svět a jakým výzvám budou muset ostrovy a oázy solidarismu ve společnosti i ve světě čelit…?!?
Dějiny dvacátého století a dějiny Ruska zejména odpovídají na řadu dílčích otázek, pokud si za solidarismus dosadíme socialismus a budeme sledovat jeho koexistenci s tržními principy a liberální demokracií ve světě. V dvacátém prvním století je ovšem situace poněkud odlišná. Liberální demokracie směřuje ke svému zániku ovšem nikoliv proto, že byla v principu špatná, ale proto, že ztrácí svou opodstatněnost. Je to především proto, že lidé začínají být pro další společenský rozvoj v nastoupené trajektorii zbyteční. Ve společenské praxi dochází k rozchodu moci a politiky, žití v čase a prostoru a v neposlední řadě i rozchodu inteligence a vědomí, jejichž spojení doposud tvořilo integrální součásti lidské osobnosti.
Platí, že o zásadních změnách společenských paradigmat rozhodují v zásadě čtyři jednoduché faktory. Jde o počet a různorodost zdrojů informací, o kvalitu sítě jejich vztahů a svobodu pohybu informací v jejím rámci. Dnes je zřetelná tendence a touha stále větší a vlivnější skupiny lidí po svobodě pohybu informací a to doslova bez ohledu na cokoliv. Když si uvědomíme, co vše je postaveno na principu hranic a tedy i omezení pohybu informací, tedy státy, komunity, společenské systémy, ochrana duševního vlastnictví, ale i rodiny a přátelství, rozměr a možné důsledky tohoto hnutí nabývají zřetelnějších obrysů. Má charakter nové víry, náboženství, které legitimizuje likvidaci hranic a překážek všeho druhu, včetně integrity a identity rodin a jednotlivců. V každém případě však začíná existovat nové paradigma, paradigma svobody informací, které má k dispozici vše, co nové paradigma má mít. Má sjednocující víru v lepší svět bez hranic, má všudypřítomného nepřítele, tedy hranice, pravidla a omezení všeho druhu, má „modus operandi“, jak vize lepšího světa dosáhnout. Má v sobě i nezbytný spasitelský a apokalyptický náboj, protože v konečném důsledku obětuje i lidstvo, alespoň v té podobě, která je dnes lidstvu samému o sobě samém známa. Humanismus, tak jak ho známe od dob renesance a osvícenství jako úhelný kámen svobody člověka se tváří v tvář svobodě informací přežil.
Algoritmy dokážou brzo ovládnout liberálně demokratické paradigma volnosti, rovnosti a bratrství zejména proto, že ke svému rozvoji potřebují jen minimum lidí oproti počtu těch, kteří jsou jinak oporou ekonomického růstu a obranyschopnosti liberálně demokratických států.
Solidarizmus je v tomto smyslu globální sítí přímých mezilidských vztahů, která by měla humanismus ve společnosti a lidskost v jednotlivcích uchovávat a rozvíjet. Nemusí se omezovat na nějaké teritorium nebo být dokonce spojen s určitou jurisdikcí. Jako alternativa současného paradigmatu má naději na existenci a uspokojování potřeb těch, kteří si takový způsob života vyberou. Jako pružná síť svých stakeholderů se dá také daleko lépe chránit než jako nějaký stabilní útvar, který bude vždy nutně obsahovat vnitřního nepřítele ve větší míře než síť.
D) Nyní k možnému uplatnění principů solidárních systémů v praxi
Tento výklad není spojen s žádným konkrétním teritoriem nebo státem a ukazuje jenom možné principy zavádění prvků solidarity do společenského života.
Například existuje možnost vytvořit jako zdrojové tři solidární fondy
1) Solidární fond přírodních zdrojů (SFPZ)
2) Solidární fond veřejného vlastnictví (SFVV)
3) Solidární fond duševního vlastnictví (SFDV),
a dále Fond solidární spotřeby (FSS),
a Systém účtů solidárních osob (SÚSO), který přidělí každé fyzické i právnické osobě konkrétní číslo účtu. V systému mohou existovat komory fyzických a právnických osob.
Fond solidární spotřeby (FSS) je určen k financování komplexního základního a nejdůležitějšího veřejného statku každé společnosti a tím je dobré vládnutí, které v sobě zahrnuje péči o biologickou, sociálně ekonomickou a duchovní reprodukci, spravedlnost a bezpečnost dané společnosti.
I. Vhodné přírodní zdroje, kterými disponují členové solidárního systému, budou vyvedeny do SFPZ a domluvená část prostředků, které budou výsledkem hospodaření fondu, bude rozdělena na účty v SÚSO a zbytek prostředků půjdou přímo do FSS
II. Veřejné vlastnictví v korporacích a organizacích bude vyvedeno do SFVV a domluvená část prostředků, které budou výsledkem hospodaření fondu, bude rozdělena na účty v SÚSO a zbytek prostředků půjdou přímo do FSS
III. Duševní vlastnictví členů solidárního systému mohou jeho autoři a vlastníci převést do SFDV. Výsledky hospodaření fondu budou sloužit k odměně autorům a jejich finanční podpoře v jejich další činnosti, dále budou použity pro potřeby SÚSO a samozřejmě FSS.
IV. Každá osoba, která se účastní solidárního systému a má účet v SÚSO má povinnost přijímat na tento účet veškeré své příjmy. V on-line režimu se mu dohodnutá část přijatých prostředků okamžitě uvolní k osobnímu využití a zbytek je převeden do FSS. Hrubý odhad říká, že k osobnímu užití by mohlo být uvolněno ne méně než čtyři pětiny příjmu. Existuje rovněž možnost zavést vyplácení části přijaté částky k osobnímu použití s dohodnutým časovým zpožděním a získat tak zdroj připomínající DPH.
SÚSO je velmi snadno kontrolovatelná, jednoduchá a jasná všem účastníkům a odstraňuje z praxe solidárního systému většinu drahé a neefektivní byrokracie, která se zabývá především získáváním, rozdělováním a přidělováním veřejných prostředků.
Poznámka: systémy solidárních fondů a účtů mohou působit na různých úrovních solidárních společenství, například obce nebo oblasti. Mohly by tak vzniknout mapy životních podmínek, vyhovující různým typům rodin a jednotlivců a které by mohly představovat nabídku pro příchozí. Taková struktura rozdílných životních, sociálně ekonomických podmínek může být dobrým nástrojem dobrého řízení daného solidárního systému.
E) Krátký závěr
Pokud chceme udělat přehled základních procesů, které mohou přinést novou kvalitu společenských vztahů, pak je třeba uvést především následující:
1) Efektivní využití družstevní myšlenky, konceptů cyklické a sdílené ekonomiky a
technologických inovací
2) Vytvoření adresné struktury lidového, státního a intelektuálního vlastnictví a adresného
rozdělení příjmů, které přináší.
3) Zavedení nepodmíněného základního příjmu
4) Zavedení různorodé struktury platebních nástrojů s vymezením sfér jejich působnosti.
5) Utváření sítě přímých sousedských vztahů mezi jednotlivci i společenstvími, fyzickými i
právnickými osobami.
6) Co nejširší využití participativních rozpočtů
7) Systematická podpora místní ekonomiky
Na samý závěr tohoto krátkého závěru je třeba položit jednu základní otázku, která se týká budoucího společenského uspořádání, které „přece musí přijít po kapitalismu“. Mnozí z nás ho projektují, malují jeho obrazy nebo alespoň kreslí obrysy.
Otázka zní tak, jestli nové společenské uspořádání, které pořád čekáme, že přijde už každým dnem, už náhodou není nejen mezi námi, ale jestli už není dokonce tak trochu v nás..?!? Jednoduše řečeno, jestli námi očekávaná budoucnost už není naší přítomností.
Komunismus byl a pro mnohé z nás stále je alegorií na pana Godota, na kterého všichni marně čekali, protože nikdy nepřišel a nepřijde, ale všichni o něm neustále mluvili. Nové budoucí společenské uspořádání je možná alegorií na Anti-Godota, kterého také všichni marně očekávají a všichni o něm mluví, ale rovněž marně, protože už dávno přišel a je tu s námi.
To dnes nazýváme kapitalismem, tedy reprodukci soukromých zdrojů pomocí lidského poznání, znalostí a inovací, s cílem dosažení zisku, už není hlavním zdrojem společenského, sociálně- ekonomického pohybu. Vidíme to kolem sebe v každodenní společenské praxi, že nastupuje na místo zisku nový druh společenské renty, která je tvořena především reprodukcí veřejných prostředků v rámci veřejných rozpočtů, dotací a promyšleným začleněním veřejných prostředků do finančních operací a sdružených PPP investic.
Možná, že právě s rostoucí rolí této renty k nám přišla budoucnost, kterou si představujeme, modelujeme, malujeme nebo aspoň kreslíme její obrysy…
Současná budoucnost je ve skutečnosti socialismus pouze pro zvané elity…