Lidé nebo stroje, společně nebo kdo z koho...?!?
Ing. Ladislav Ž á k, 58 let, bývalý krizový manažer, člen INSOL Europe, ředitel KRI, o.p.s., člen redakčního kolegia časopisu Liberal Arts in Russia, kandidát ekonomických věd.
Ing. Ladislav Ž á k, 58 years old, former crisis manager, INSOL Europe member, director of KRI, o.p.s., redaction collegium member in journal Liberal Arts in Russia, PhD in economics.
Společnost 4.0. ÚVOD
Dostalo se mi vzácné příležitosti, že mohu na stránkách časopisu ANDRAGOGIKA sdělit své myšlenky a úvahy na téma blízkého příštího stavu naší společnosti, který bude významně ovlivněn mimo jiné i další etapou technického rozvoje. Tato etapa, někdy nazývaná čtvrtou průmyslovou revolucí, je známá také pod označením Průmysl 4.0., který, jak je všeobecně známo, byl převzat z německého pojmu Industrie 4.0. Jak je známo, koncepce Průmyslu 4.0. předpokládá bezprostřední komunikaci strojů se stroji a také novou kvalitu komunikace strojů s lidmi a lidí se stroji. Je načase si klást otázku, jak bude vypadat a fungovat komunikace lidí s lidmi ve Společnosti 4.0., ve které pomalu, ale jistě začínáme žít.
Zde, v tomto pojmu, Společnost 4.0, leží kořeny společného názvu cyklu čtyř zamyšlení, které se soustředí na úroveň a vliv interpretace technického pokroku a jeho výsledků ve společnosti. Jistě existuje celá řada dalších vlivů, ale nemyslím si, že by bylo důstojné na tomto místě zabřednout do jakýchkoliv hodnotových nebo dokonce politických úvah. Pokud chceme pracovat s fakty a jejich vztahy, nemůžeme se dopustit té základní chyby, že budeme zaměňovat fakta za hodnoty, říkat, co je dobré a co je zlé, nemluvě o zorném uhlu politické korektnosti…
Při hledání odpovědi na klíčovou otázku možné podoby mezilidské komunikace v blízké budoucnosti budeme vycházet ze současných poznatků o evoluci, zejména z toho, že docházíme k poznání, ve světle kterého se základní principy fungování přírodní a kulturní evoluce stále více sbližují a vykazují značnou a nezbytnou míru jednoty. Zaměříme se na sémiotickou podobu evoluce a na to, co v tomto ohledu odlišuje člověka od strojů. Pokusíme se pojednat o symbolech, znacích, kódech a signálech a utřídit je z hlediska jejich významu pro komunikaci. Zmíníme se i o lidské přirozenosti a klíčové roli přiznání si obyčejného člověčenství právě pro podobu a zejména kvalitu mezilidské komunikace.
Texty, nad kterými se budeme po celý rok setkávat, jsou napsány s použitím textů především Gregory Batesona, Jaroslava Flegra, Stuarta Kauffmana, Stanislava Komárka, Františka Koukolíka, Josefa Lhotského, Ivany Markové, Antona Markoše, Zdeňka Neubauera, Petera Singera a Miroslava Veverky. Další texty, ze kterých jsem vycházel, najde čtenář na www.zaking.cz.
Doufám, že to nebudou setkání zbytečná…
Abstrakt
Soubor čtyř textů pod společným názvem Společnost 4.0 je pokusem o model podoby společnosti blízké budoucnosti, která bude významně ovlivněn nastupující čtvrtou průmyslovou revolucí. Model vychází z předpokladu, že klíčovou charakteristikou společnosti je podoba její komunikace a zároveň z předpokladu, že přírodní i kulturní evoluce jsou procesy fungující na principu sémiotického vztahování se k informacím uloženým v prostředí, ve kterém právě evoluční proces probíhá. Stejnými principy fungování je ovlivněn i vědeckotechnický rozvoj a samozřejmě ovlivňují i vývoj společnosti. Nezbytná esenciální jednota kulturní a přírodní evoluce se promítá i do jednoty různých komponent kulturní evoluce, v tomto případě komunikace a vědeckotechnického rozvoje. Právě tato myšlenka nezbytné esenciální jednoty, podoby, která spojuje, leží v základu pojednávaného modelu.
Abstract
The collection of four texts under the common name Society 4.0 is an attempt to create a model of appearance of society of the near future that will be highly influenced by fourth industrial revolution. Model is based on the assumption, that the key characteristic of society is the form of its communication and at the same time from the assumption, that natural and cultural evolution are processes that function is based on semiotic relation to information that are saved in environment, in which evolution process take place right now. With the same principles of functioning is also influenced the development of science and technology and of course it also influencing the development of society. Necessary essential unity of cultural and natural evolution is also projecting into unity of different components of cultural evolution, in this case communication and development of science and technology. Exactly this thought about necessary essential unity, about patterns, which connect, is lying in the foundation of presented model of society of the near future.
Společnost 4.0.1. KULTURA A PŘÍRODA
První část textu o Společnosti 4.0. bude věnována tomu, co podle současného poznání utváří společenský vývoj. Každé společenské uspořádání stojí na způsobu komunikace, která probíhá v dané době mezi společenskými skupinami i jednotlivci. Klíčovými jsou v kontextu společenské komunikace mezi kulturou a přírodou, mezi jednotlivcem a společenstvími či celou společností, mezi societami a komunitami v rámci společnosti a komunikace mezi egoismem a altruismem v každém jednotlivci. Komunikaci bude věnována třetí část tohoto textu, proto se nyní soustředíme na vztah mezi kulturou a přírodou nejen v makro pohledu, ale i v mikro pohledu, tedy v každém z nás.
Při zkoumání jakékoliv vztahu je prvořadé si uvědomit to, co je jim společné, to v čem jsou si obě strany vztahu podobné. Platí jednoduchá poučka, že souvislost, podoba je vždy starší než rozdíl a zároveň je i jiného logického typu, a teprve v rámci ní probíhají zpětnovazebné cykly komunikace. Proto je hledání podob, podobností a souvislostí mezi námi lidmi a našimi skupinami pro hledání praktických a lidem a světu potřebných řešení daleko významnější než laické i vědecké hledání rozdílů a popírání těch druhých. Na druhé straně informaci jako základní kámen komunikace můžeme definovat právě jako významný rozdíl. Podoba je daleko obtížněji sdělitelná než rozdíl, ale rozdíly a tedy ani informace a komunikace mezí libovolnou dvojící nemohou existovat bez toho, že by si oba jednotlivci v dané nebyli alespoň v nějakém ohledu podobní.
Dále je důležité si uvědomit, že na každý vztah musí být právě dva. Žijeme ve světě, kde to jinak nejde. Jednostranný ani mnohostranný vztah nemohou v tomto světě ve skutečnosti existovat. Můžeme mít sebehutnější, sebesložitější síť vztahů, ale ta je vždy složena jenom z párů. Pokud tedy hovoříme o dvojici, kterou představuje kultura a příroda, které jsou často v současnosti i minulosti různými autoritami dávány do ostrého protikladu a jsou jim přikládány nejrůznější hodnotové soudy. Jednou je zlá příroda a je jí třeba napnout na skřipec nebo z ní alespoň udělat park, jindy je příroda naopak dobrá a dobří jsou jen ti lidé, kteří žijí v souladu s ní.
Zbývá učinit důležitou poznámku. Pří hlubším zamyšlení dojdeme k zajímavému poznání, že jak přírodě, tak i v kultuře počítáme v nejjednodušší konfiguraci jenom do tří. Jeden, dva a moc. Singularita, dualita, pluralita. Bodové, lineární a nelineární. Svědčí o tom i „čísla“ v jazycích tedy singulár a plurál. Jazyky v sobě mají i duál, ale ten je v moderních jazycích potlačen. Čím je jazyk starší, tím je v něm duál výraznější. Jak již bylo výše uvedeno, i ty nejsložitější sítě jsou složeny jenom z párů a jejich vazby. Naše zkušenosti z nedávné historie nás učí, že kolektivismus je špatný základ společenského uspořádání, stejně jako současný hypertrofovaný a preferovaný individualismus.
Když jsem byl mlád, tvrdili mi moji učitelé, že Darwin je historikem přírody a Marx je historikem kultury. Z nějakých neznámých důvodů se příroda a kultura v myslích lidí někde oddělily až do té míry, že neměly ani společnou historii. Darwinova evoluční teorie se vývoje společnosti podle názorů některých autorit netýká a podle jiných je naopak důkazem toho, že některé společenské jevy jsou přirozené a tudíž dobré. Evoluce je proces, který prostě existuje a je svým vlastním tvůrcem. Stvoření trvá tak dlouho jako život sám a dává neustále každému živáčkovi šanci stát se malým nebo větším stvořitelem. Jsme schopni vytvořit tady a teď nové možnosti, nové životní i kulturní niky. Ukazuje se, že to jsme my, živé bytosti, kdož interpretujeme svou historii a dosahujeme přitom určité míry poznání prostředí tady a teď. Toto poznání je ovlivněno mnoha faktory, které nám naši historii zkreslují, jako jsou nejrůznější indoktrinace, zkreslení, zkomolení nebo výpadky paměti. Nejsme však zdaleka pouhými automaty řízenými geny, jak se nám snaží podsunout neodarwinisté, podporovaní nadšeně elitami, kterým trpný přístup k životu, navíc vědecky zdůvodněný, u jejich poddaných vyhovuje.
Aktuální stavy přírody i kultury jsou výsledky jednoho evolučního procesu. Tyto aktuální stavy byly povětšinou nejvíce pravděpodobnými, když se v nedávné minulosti staly nejbližšími příštími stavy. To ovšem neznamená, že se mezi aktuálními stavy nemůže objevit nějaký, o kterém se dá říci ono okřídlené "kde se vzal, tu se vzal". Může to být čistá synchronicita, může to být dávno pozapomenutá možnost a může to být inovace vložená do prostředí pravě tady a teď. Budoucnost prostě není vypočitatelná či předpověditelná a není pouhým naplněním nějaké dávno existující možnosti. Evoluční proces má podobu sémiotického vztahování se k informacím přijímaným z prostředí a je velkým sjednotitelem kultury a přírody. Stejně tak naše mysl a příroda vykazují nezbytnou jednotu, bez které by byla nejen jejich vzájemná interakce, ale i jejich samotná existence nemožná. Život ve své nejobecnější podobě je tělesný, zrozený, sémiotický systém s dějinami.
Pro odhad podoby Společnosti 4.0. budou velmi důležité dva faktory. Bude to nejen zmíněný Průmysl 4.0., ale zároveň i Člověk 4.0, pokud bude takový existovat. Neměl by to být člověk, který pouze umí komunikovat se stroji s nejrůznějšími roboty a boty, ale především člověk, který by měl umět daleko lépe komunikovat napříč svým vlastním živočišným druhem. Člověk je produktem jak přírodní, tak kulturní evoluce a oba vlivy by neměly být v rozporu, především proto, že druh Homo sapiens sapiens patří mezi takzvaně zamrzlé a postupně z hlediska přírodní evoluce směřující zvolna leč jistě k vyhynutí. Biologové se shodují na názoru, že biologická evoluce člověka se v řadě ohledů a zejména z hlediska míry genetické variability zastavila už před sto tisíci lety, tedy v době, kdy obecný lid ani netuší, jak člověk v té době vypadal. Drtivá většina dalších změn už jde na vrub změn prostředí a právě kulturní evoluce. Tím klíčovým faktorem odlišení se člověka od ostatních hominidů a dalších živých organismů je především vývoj jazyka a komunikace.
Zatímco v komunikaci se stroji směřuje dosavadní technický vývoj ke stále menší formálnosti komunikaci mezi lidmi je tomu bohužel právě naopak. To, co známe jako politickou korektnost, je vlastně ritualizovaný jazyk, který sám o sobě není žádnou novinkou, protože rituály provázejí lidstvo desetitisíce let, ale dnes korektnost pronikla do obecného jazyka natolik, že řada mezilidských komunikací degradovala na prázdné rituály v takové míře, že se o tom George Orwellovi s jeho „newspeakem“ nebo Václavu Havlovi s jeho „ptydepe“ ani nesnilo. Tisíce specialistů se dnes snaží usnadnit komunikaci lidí se stroji právě v co nejméně formalizovaném jazyku. Komunikace mezi stroji je stále bohatší a funguje stále více a častěji zcela bez lidského prostředníka.
Dnes je blízká budoucnost, že celou řadu administrativních funkcí ve službách jako příjem a vyřizování objednávek budou zvládat stroje zvané boty. Postupně budou jejich komunikační možnosti takové, že nepoznáme, pokud nebudeme upozornění, že komunikujeme se strojem tzv. botem a nikoliv s člověkem. A to i přesto, že jsme vybaveni instinktem, který nám říká, že "to na druhé straně" není živé. Bohužel, tento instinkt nás opouští společně s pudem sebezáchovy a přirozenou plachostí. Racionální podoba těchto instinktů, předběžná opatrnost, je z nás vyháněna ve jménu nutnosti bezmezné oddanosti moudrým záměrům elit, jejichž nekonečného dobrodiní nemůžeme dohlédnout. Současný tlak samozvaných elit na korektnost mezilidské komunikace směřuje ke stavu, kdy se pro člověka stane komunikace se strojem nejen efektivnější, ale i příjemnější a v konečném důsledku bezpečnější, než komunikace s lidmi. Tím by byla fragmentace, atomizace a individualizace společnosti dokonána a možnost jakékoliv kolektivní akce definitivně likvidována. Qui bono…?!?
Pokud budeme chtít udržet i čtvrtou hranu komunikačního čtverce mezi stroji a lidmi, hranu mezilidskou v její určující roli a tím udržet Společnost 4.0. jako společnost lidskou, nezbude, než se od zvyšování kompatibility lidských jedinců prostřednictvím formalizace a ritualizace komunikace ustoupit a nahradit jí tím, čemu se říká vzájemné porozumění. Předpokladem porozumění je uznání mezi lidmi, uvědomění si toho, že se mnou komunikuje příslušník mého druhu, který má se mnou společné něco, co bych nazval člověčenstvím. Má možná jiné zájmy, ideály, vzdělání, výchovu, národnost, náboženství nebo i barvu pleti, ale je to člověk. Musíme si přiznat, že přes všechny rozdíly, které jsou zdůrazňovány a ve jménu kterých jsou lidé štváni proti sobě pod heslem „rozděl a panuj“, zůstává v nás obyčejné čapkovské člověčenství a to je základem komunikace všude tam, kde se ti, kteří žijí ze zdůrazňování rozdílů, zatím nedokázali prosadit. Když z nás spadnou základní civilizační kostýmy a s nimi určené společenské role, zjistíme, že jsme v podstatě stejní. Jsme zvídaví, kreativní, společenští tvorové, preferujeme sebe, svou rodinu a blízké, umíme kooperovat, vytvářet vzájemné závazky a dbát na jejich dodržování, máme podobně rozdělené role obou pohlaví a nelze nás donutit dlouhodobě jednat v rozporu s našimi zájmy. To je opravdu dostatečně pestrý základ toho, abychom dokázali komunikovat a domlouvat se mezi sebou především jako lidé. Bez vlivu a zprostředkování pomocí moci, peněz a strojů.
Mezilidská komunikace ve Společnosti 4.0. by měla být postavena na lidské přirozenosti a schopnosti se domluvit a domluvu dodržet, pokud je výhodná pro obě strany při současném odmítnutí toho, že lidská přirozenost je dobrá nebo špatná, nebo že se dá dokonce nějak změnit. Porozumění, respekt a úcta k lidské přirozenosti, tedy obyčejné člověčenství, může ve světle poznatků evoluční teorie pomoci nalézt takovou podobu komunikace, která ve svém důsledku dokáže nejen pomoci dosáhnout některých společenských záměrů, ale určit i cestu a náklady s ní spojené. Především ale dokáže odfiltrovat spolehlivě většinu marných snů a ideálů o světlých zítřcích a lepším člověku, které už stály v lidských dějinách miliony a miliony lidských životů. Je to možnost, jak zachovat mezilidské komponentě komunikace ve Společnosti 4.0. její rozhodující roli. My, lidé, jako živé bytosti, jsme jako obrazy, které zobrazují samy sebe. Komunikujeme, interpretujeme se, sebeprezentujeme se svému prostředí, jehož jsme nedílnou součástí a které je jediným porotcem v téhle největší Superstar pod Sluncem. Komunikujeme na rozdíl od strojů i pomocí symbolů či znaků, nikoliv jenom v rovině signálů nebo kódů. Tuto evolučně získanou schopnost a dovednost je třeba udržovat a dále rozvíjet nejen pro komunikační převahu ve vztahu ke strojům, ale především pro samotnou obyčejnou lidskou sounáležitost, bez které už Společnost 4.0. nebude společností lidí.
Tolik první část úvah o Společnosti 4.0. Příští pokračování bude věnováno rozdílům mezi živým a neživým, o vztazích mezi mechanismy a organismy a organizacemi a organismy. Snad vás, milí čtenáři, dnešní text od toho příštího příliš neodradil…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Ing. Ladislav Ž á k, 58 let, bývalý krizový manažer, člen INSOL Europe, ředitel KRI, o.p.s., člen redakčního kolegia časopisu Liberal Arts in Russia, kandidát ekonomických věd.
Ing. Ladislav Ž á k, 58 years old, former crisis manager, INSOL Europe member, director of KRI, o.p.s., redaction collegium member in journal Liberal Arts in Russia, PhD in economics.
Abstrakt
Druhá část souboru čtyř textů pod společným názvem Společnost 4.0 pojednává o podobách strojů a lidí, rozdílech, které je odlišují, a podobnostech, které je spojují. Text upozorňuje nejen na proces humanizace strojů, ale rovněž na proces dehumanizace, mechanizace člověka a jeho společenství. Výsledkem obou procesů mohou být bytosti, které nebudou ani jako jednotlivci ani jako druhy součástí ani biologické ani kulturní evoluce. Nebudou v dostatečné míře lidskými bytostmi a zároveň nebudou pouhými produkty technického rozvoje.
Abstract
The second part of the collection of the four texts under the common name Society 4.0 discusses the patterns of machines and people, their differences, that are separating them, and similarities, that are unifying them. Text highlights not only the process of humanization of machines, but also the process of dehumanization, mechanization of men and his communities. The outcome of both process can be beings, which will not nor as the individuals nor as the species the constituent part of nor biological nor cultural evolution. They will not be enough of human beings and at the same time, they will not be only products of technical evolution.
Společnost 4.0.2 STROJE A LIDÉ
Dnes otevíráme druhou část z cyklu čtyř zamyšlení, které se soustředí na úroveň a vliv technického pokroku a jeho výsledků na podobu společnosti. Připomínám jen, že celkově jde o pokus o model podoby společnosti blízké budoucnosti, která bude významně ovlivněna nastupující čtvrtou průmyslovou revolucí. Toto pokračování bude věnováno rozdílům a možným hranicím mezi neživým a živým, stejně jako vztahům podobnosti mezi mechanismy a organismy a organizacemi a organismy. Především však půjde o to, abychom si uvědomili, jak zvláštní jsou život i evoluce a osvobodili se z pasti osvíceneckého redukcionismu a „vědotechniky“, které nám dokázaly vnutit představu živého organismu jako mechanismu nebo stroje a společenství jako cechu, výrobní linky nebo dokonce továrny. Je přirozené, že Průmysl 4.0. se svými autonomně komunikujícími stroji a továrnami, které vytvářejí sama sebe, může a bude přinášet do představ o společnosti podobné analogie s tím rozdílem, že v nich už bude jen málo místa pro opravdový život a živé, samostatně jednající lidi.
Je důležité podotknout, že to bylo právě osvícenství a jeho „vědotechnika“, které přivedly euroatlantickou civilizaci k jejímu vrcholu a nyní jsou také zcela přirozeně důvodem jejího ústupu ze slávy. Důvodem je nedostatek obyčejné lidskosti, která se právě mezi těmi všemi formulemi, definicemi, vzorci a jinými redukcemi tak trochu vytratila. Dosáhli jsme stavu, kdy skoro všechno má svou cenu, ale skoro nic nemá svou hodnotu. Otázka, která před námi stojí, nezní jenom tak, že se ptáme, kdy se stroje natolik polidští, že nás překonají, ale je tu daleko závažnější problém. Je tu otázka, kdy my sami sebe i své životy zmechanizujeme natolik, že vykročíme významně strojům na jejich cestě postupné humanizace vstříc a možná se s nimi mineme, aniž bychom to nějak zvlášť výrazně pocítili či zaznamenali. Zmechanizovaní lidé a polidštěné stroje se potom budou vzájemně ucházet o své místo na slunci, ale evoluce nebude účasten ani jeden z nich. Nebudou to totiž ani živočichové ani stroje, ani druhy ani society a emergentní chování, které budou čas od času vykazovat, ke vstupu do evoluční řeky nebude stačit. Jejich vývoj ustrne.
Tento stav se tu nezjevil ani náhodou ani náhle. Před desítkami a možná stovkami tisíc let předkové dnešního člověka zjistili, že existuje možnost směny, nejen jako základu budoucího obchodu, ale především jako základu nové kvality uvědomělé dělby práce a rozdělení rolí v tlupě, které se osvědčily již dříve při kolektivních akcích typu lovu či přesunu v krajině nebo v individuálních případech při dělbě rolí mezi pohlavími. K tomu se začala přidávat výroba jednoduchých nástrojů, která dnes dorazila do fáze čtvrté průmyslové revoluce a již o něco dříve k doslovnému obklíčení člověka nepřeberným množstvím „hraček“, jejichž kvantita a kvalita, jak říkal Gordon Gekko ve filmu Wall Street, jsou symbolem úspěchu a vítězství v životě. Důsledek se dostavil, technologický pokrok, vysoká míra dělby práce a schopnost směny a komunikace daleko za naším bezprostředním okolím, kde se umíme směňovat a komunikovat přímo v rámci vlastní lokální kultury a tradic s námi podobnými a blízkými jednotlivci, vedou neomylně k tomu, že právě tato přímá komunikace trpí na úbytě a je pokládána za něco staromódního a na vymření. To platí nejen lokálně, ale dokonce i biosociálně. Je docela strašidelné vidět kolem stolu v restauraci mlčící skupinu přátel nebo dokonce rodinu, jejíž členové spolu nemluví a každý z nich komunikuje s kýmsi daleko pomocí chytrého telefonu.
Daleko dříve, než začali všichni kolem nás hovořit o čtvrté průmyslové revoluci a někteří dokonce o jejím vlivu na společnost, dokázali naši dědové a otcové poválečné společnosti patřící k euroatlantické civilizaci bez ohledu na jejich konkrétní společenské a politické uspořádání organizačně přetvořit a lidsky zdegenerovat do podoby byrokraticky organizovaného a centralizovaného industrialismu a později zdánlivě tekutého post industrialismu. Takové typy organizace společnosti zcela přirozeně vyžadují, vybírají a preferují lidi průměrné a ukázněné před lidmi originálními a odvážnými. Vznikl člověk organizace, člověk automat, homo mechanicus, homo consumens. Takový člověk je pak veden k tomu, aby nemyslel, sloužil a příliš své názory přímo nekomunikoval a nekonfrontoval s názory druhých lidí. Takový mechanický člověk už se nevědomky pomalu vydal na cestu tehdy ještě příliš vzdáleným strojům vstříc. Ze společnosti i z jednotlivců se pomalu, ale jistě už pár generací vytrácí to, co Karel Čapek tak hezky česky nazval člověčenstvím. Procesy, jako jsou intelektualizace, optimalizace, kvantifikace, abstraktizace, byrokratizace, katalogizace, rektifikace, standardizace, normalizace a reifikace, na kterých stála poválečná industriální a postindustriální společnost, aplikované na lidské jednotlivce a lidské společenství vedou k tomu, že lidé se stávají k vlastnímu životu, k životu druhých i k životu jako k celku stále lhostejnější a začne je pomalu ale jistě přitahovat zánik a smrt.
Možná tady začíná hledání odpovědi na otázku, proč máme takové potíže najít ve vesmíru nějakou civilizaci, která by byla schopna komunikace s námi. Jestli to není náhodou tak, že se vyspělé společnosti dříve vrhnou do náruče zániku a smrti než jsou schopny takovou komunikační bázi vybudovat. Mělo by nás to minimálně varovat, protože i my stojíme před úkolem vybudovat novou kvalitu lidské komunikace, abychom obstáli ve světě, který jsme sice vytvořili, ale zúžili jsme si v něm podstatně životní prostor ve prospěch pravidly a výpočty předem určeného pohybu. Život se odehrává ve věčném napětí mezi naším vnitřním konzistentním, konzervativním uspořádáním a rostoucím tlakem vnějšího prostředí na naši flexibilitu a performativnost. Tento narůstající rozpor nás pomalu ale jistě začíná trhat na kusy. Nejen jako různá lidská společenství a organizace, ale především jako jednotlivce, protože jsme jako jednotlivci zranitelnější, nejsme totiž dostatečně schopni vytvořit takovou míru vnitřní dělby sociálních rolí, svého druhu schizofrenie, kterou od nás naše turbulentní prostředí žádá. Jsme prostě unitární a nikoliv modulární organismy. Shrnuto a podtrženo, vytvořili jsme si sami pro sebe svět, pro který jsme nebyli stvořeni. Je třeba hledat cestu z téhle slepé uličky a bylo by nešťastné začít se zabývat myšlenkou, jestli není pro nás, živáčky“ lepší „to prostě zabalit…“
Hérakleitos z Efesu, který kromě legendárního výroku o tom, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, proslul i řadou dalších, mezi nimiž zvláštní postavení zaujímá „fysis kryptesthai fílei“. Jde o pouhá tři slova, ale kolik přinesly v následujících pětadvaceti stoletích různých překladů a jejich interpretací. Poselství tohoto zlomku dnešku je však zřejmé a říká, že „živé vzchází potají.“ Živé organismy, nejen jako jednotlivci, ale rovněž jako skupiny, mají oproti neživým mechanismům nebo strojům a soustrojím a jejich linkám jednu velmi podstatnou vlastnost. Nemají svého tvůrce a mají svá tajemství. Stroje mají své plány, technologické a montážní postupy a na jejich konci se skví v celé kráse. Mají své tvůrce, konstruktéry, technology, montéry. Stroje byly sestrojeny svými tvůrci, aby ve vhodném gradientu energie pracovaly cyklicky a usměrňovaly procházející energii i užitečné práci. To platí i pro stroje řízené kódem a konečně i pro kódy samotné. Kódy nevznikají spontánně evoluční cestou. Ani ty strojové, ani ty genetické. Živé organismy a jejich společenství nic takového a nikoho takového nemají. „Fysis kryptesthai fílei“. Stroje jsou transparentní. Toto je onen podstatný rozdíl.
Přesto zůstávají alegorie stroje nebo mechanismu jako metafory života jedním ze základních omylů naší doby. Nejsou to jen laikové, kterým se taková metafora líbí, je přitažlivá pro celou řadu vědců a sami biologové říkají, že ani oni sami nejsou úplně imunní. Představa živého organismu jako stroje je přitom jednou ze základních bariér pochopení toho, co je podstatou živého, toho, co je život. Připomenu, že život ve své nejobecnější podobě je tělesný, zrozený, sémiotický systém s dějinami.
Všichni v sobě máme uloženu schopnost nebo dovednost rozpoznávat živé od neživého a živé rozlišovat podle míry autenticity a autonomnosti jeho jednání, tedy podle toho, jak na nás působí, tedy v latině, jaké je jeho agens, nebo v angličtině agency.Není to úplně jednoduše do češtiny převoditelný pojem, znamená to asi tolik, že projevy chování a možná jednání objektu, který sledujeme, jsou podmíněny nějakými vnitřními záměry, přesvědčeními, rozhodováním, něčím, co je skryto a není přístupné pozorování zvenčí. Pojem agent, který známe z řady nelichotivých konotací ze životní praxe a hrdinských příběhů z literatury a filmu, je tedy v této obecné souvislosti něco, co má agency. Záleží na mnoha faktorech a můžeme být oklamáni, třeba dítě vidí agenta i v pohybující se zácloně a v dobrém hororu jsou právě neočekávaní agenti zdrojem největšího napětí. Důležitým signálem, který agent vysílá, je biologický pohyb, který dokážeme velmi dobře odlišit od mechanického.
Proces, prostřednictvím kterého se tak děje, se nazývá mentalizace a jde o schopnost se vcítit do „stavu duše“ toho druhého. Dalším cizím slovem, které k mentalizaci patří, je intencionalita různých řádů. Intencionalita prvního řádu je vyjádřena stavem „vím, že vím“ a je prokázána u většiny obratlovců. Intencionalita druhého řádu je vyjádřena stavem „vím, že víš“ obecně vím, že ví někdo jiný. Vyšší dívčí je samozřejmě vyjádřena stavem „vím, že víš, že vím“. Běžný svět dospělých lidí se odehrává v intencionalitě čtvrtého řádu a lidské možnosti jsou obecně ohraničeny někde kolem šestého sedmého řádu, což zní asi takto: Vím, že Jan ví, že se jeho sestra domnívá, že Jiří chce, aby jeho matka předpokládala, že si jeho otec nemyslí, že to jeho bratr chtěl udělat. Stroje, včetně počítačů ovládaných programem si s pravděpodobnější hraničící s jistotou neuvědomují skutečnost, že něco vědí, a hovoříme u nich o intencionalitě nultého řádu. Pokud dokážeme rozeznat stroj od živé bytosti a on nás nějak oblafne, jsme k němu daleko tolerantnější než k člověku. Na živé bytosti reagujeme prostě jinak než na mechanismy a dokazují to i skeny mozkové aktivity. Čím více je stroj nebo jeho virtuální podoba bližší lidskému obrazu, tím je reakce intenzivnější. Teprve čas ukáže, co udělají s lidským mozkem humanoidní roboti.
Mentalizace a intencionalita nám pomáhá nejen se vciťovat do druhého, odhadovat jeho chování, ale rovněž se od druhého učit a samozřejmě ho i kontrolovat a ovládat. Když druhého prokouknete tak, že do něj vidíte jako do hubené kozy a on nemá, co by před vámi dokázal skrýt, stane se snadno vaším nástrojem a při troše cynismu ztratí váš respekt, uznání a nemá pro vás cenu jako člověk. Takové lidské bytosti se snadno jako první stávají zbytečnými a nepotřebnými a nahrazují je stroje. Je to stará myšlenka, už Aristoteles psal o mechanických otrocích. Zbývá učinit důležitou poznámku, že autisté schopnost mentalizace v různé míře postrádají.
To podstatné je, že to, co je transparentní a průhledné není ani autentické, ani autonomní, ale s nejvyšší pravděpodobností ani živé, ani životaschopné. Naše aktuální posedlost transparentností tak trochu páchne zánikem, koncem a smrtí. Dovolím si nazvat právě tento problém oním mechanickým strašidlem, které úzce souvisí s onou výše zmíněnou neuvěřitelně lákavou představou, že člověk a společenství která vytváří, jsou vlastně jakési strojky či mechanismy a jejich uspořádání za určitým účelem. Projevy mechanického strašidla jsou pestré a patří mezi ně mechanický pohled na vládu práva, trvale udržitelný rozvoj nebo multikulturalismus. Ale to by bylo na jiný článek.
Mechanické strašidlo ukryté v našich myslích vede k tomu, že jsme zasažení pýchou, která nás vede k přesvědčení, že se nemusíme zabývat v každém přítomném okamžiku co nejaktivnější tvorbou co nejširší palety možností budoucích stavů společnosti a prostředí vůbec. Vede nás k přesvědčení, že jsme schopni pomocí nejrůznějších optimalizací a zefektivnění nalézt tu jedinou správnou variantu a ušetřit. Nejen, že se pravidelně mýlíme, ale především snižujeme variabilitu prostředí, které začíná postupně tuhnout, zamrzat, přestává být schopné rozvoje a postupně začíná svazovat i nás, takže jsme ochotni rychle uvěřit tomu, že to, co jsme mechanicky vytvořili a co následně prožíváme, je to jediné možné a tudíž je to nejen optimální, ale i nejlepší. Jsme ochotni hájit systém, který z nás udělal otroky, dokonce mechanické otroky jenom proto, že je takový báječně průhledný, fungující a nezměnitelný. Stáváme se parodiemi na stroje a činíme tak s nadšením.
Fysis kryptesthai fílei…
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Ing. Ladislav Ž á k, 58 let, bývalý krizový manažer, člen INSOL Europe, ředitel KRI, o.p.s., člen redakčního kolegia časopisu Liberal Arts in Russia, kandidát ekonomických věd.
Ing. Ladislav Ž á k, 58 years old, former crisis manager, INSOL Europe member, director of KRI, o.p.s., redaction collegium member in journal Liberal Arts in Russia, PhD in economics.
Abstrakt
Třetí část souboru čtyř textů pod společným názvem Společnost 4.0 pojednává o podobách komunikace strojů a lidí, rozdílech, které je odlišují, a podobnostech, které je spojují. Text se zabývá pojmy znak, signál, zvyk a umwelt a jejich postavením v komunikaci živých organismů a strojů ve všech čtyřech podobách. Znovu upozorňuje na procesy zjednodušování lidské komunikace a rychlého posunu strojů na společnou úroveň signálů. Na této úrovni stroje začnou dosavadní lidskou komunikaci a na ní postavené pracovní příležitosti, celé profese a v neposlední řadě i dosavadní způsob života masově měnit a posléze vytlačovat.
Abstract
The third part of the collection of the four texts under the common name Society 4.0 discusses the patterns of communication of machines and people, their differences that are separating them, and similarities, that are unifying them. Text deals with concepts such as symbol, signal, habit and "umwelt", their standing in communication of living organisms and machines in all four forms. Text yet again points out process of simplifying human communication and fast advance of machines on conjoint level of signals. At these levels will machines start to mass change and later extrude existing human communication on which are build job opportunities, entire professions and last, but not least, the existing life style.
Společnost 4.0.3. SIGNÁLY A SYMBOLY
Dnes otevíráme již třetí část z cyklu čtyř zamyšlení, které se soustředí na úroveň a vliv technického pokroku a jeho výsledků na podobu společnosti. Již tradičně připomínám, že v celém cyklu jde o pokus formulovat model podoby společnosti blízké budoucnosti, která bude významně ovlivněna nastupující čtvrtou průmyslovou revolucí. Tento text bude věnován rozdílnému způsobu i základu komunikace lidí a strojů, celkové možné podobě jejich smíšené komunikace a jejímu vlivu na podobu celé společnosti.
Budoucí společnost 4.0., stejně jako každé společenské uspořádání v minulosti, přítomnosti i budoucnosti lidské civilizace bude stát na převažující podobě a způsobu komunikace, která probíhá mezi společenskými skupinami i jednotlivci. Společnost 4.0. bude ovšem na rozdíl od všech předchozích navíc významně ovlivněna a charakterizována kvalitativně novým způsobem komunikace mezi stroji a lidmi. Způsob a podoba komunikace mezi lidmi a sociálními skupinami ve Společnosti 4.0. bude rovněž ovlivněna neméně významně z kvantitativního hlediska tím, že v ní bude probíhat i komunikace mezi stroji navzájem v zásadě bez vlivu lidského faktoru, která bude jednak nahrazovat dřívější sociální komunikaci, ale navíc ji bude v řadě ohledů rozšiřovat. Navíc budeme stále častěji svědky toho, že stroje budou navazovat komunikaci s lidmi bez toho, že by o to byly lidmi přímo požádány. Pokud tedy můžeme z nějakého předpokladu hovořit o skutečné budoucí výrazné, možná skokové změně, a dokonce, s určitou nadsázkou, o možné diskontinuitě ve vývoji společnosti, pak změna podoby a způsobu komunikace je bezesporu jednou z nich.
Komunikace je definována jako vysílání nebo přijímání znaků a signálů. Je velmi důležité dokázat právě signály a znaky od sebe dobře odlišit. Při vší snaze o diskrétní definice mezi nimi zůstává různě velká šedá zóna. Je to zóna plná sporů o to, co nás v tomto textu stále zajímá, spor o to, jestli mohou být jednou počítače živé a dokonce myslící. Přes veškeré dosavadní odborné spory zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se sebesložitější a sebesofistikovanější systém signálů mohl kvalitativně přerodit na nějaký systém znaků. Zdá se, že mezi signály a znaky je jednostranné nepropustná bariéra. Z druhé strany jsme totiž zároveň svědky toho, jak se mezilidská komunikace ve znacích stále hromadněji a sofistikovaněji převádí do komunikace v signálech. To sice umožňuje postupné nahrazování lidské komunikace a práce komunikací a prací strojů, ale na druhé straně to vede k ochuzení nebo dokonce odstranění lidského rozměru celé řady společenských procesů. Signály mohou znaky technicky nahradit, ale jen za cenu zjednodušení. To samo o osobě není nic špatného, pokud by se ten rozdíl mezi znakem a signálem nezačal obecně z komunikace vytrácet.
O tom, jak složitý je pojem znaku a tvorba samotného znaku se pokusím nyní vysvětlit. Zkusme okřídlenou pravdu či úsloví „není kouře bez ohně“, která je v naší kultuře obvykle spojována s velikým křesťanským myslitelem, svatým Augustinem. Mnohé jeho myšlenky leží v základu dnešní sémiotiky, ale to teď není podstatné. Úsloví nám říká, že něco ukazuje k něčemu jinému, ale jak a k čemu, o tom musí rozhodnout cosi třetí, to, který tento vztah nějak vyloží, interpretuje. Ani jeden z této trojice není samozřejmě onou skutečností. I oheň, bez něhož není kouře, není skutečností a je jenom určitým obrazem, asi jako když pozorujeme z nárysu, půdorysu a bokorysu určitý předmět, například stan „áčko“ a jednou vidíme trojúhelník, jednou obdélník a jednou čtverec. To, co se nám ze skutečnosti ukazuje nebo to, co jsme schopni vnímat, nazývá sémiotika bezprostřední předmět (BP), kouř nebo to, co k BP ukazuje, se nazývá „representamen“ (R) a vykladače, interpreta pojmenovává „intepretans“ (I). Podivné názvy jsou dány tím, aby především teoretici sémiotiky, kteří pojímají jako „interpretans“ doslova všechno ve vesmíru, nezadali příčinu k představám, že „interpretans“ musí být výhradně člověk. Skutečnost, například hrnec, kůň, soused, Hamlet, Petr Vok nebo zákon, je pak v sémiotice nazývána dynamickým předmětem (DP). Pro jednoduchost zůstaňme více v češtině a držme se pojmů skutečnost (S), obraz (O), představitel (P) a interpret (I).
Role jsou více méně jasné. Máme tady představitele obrazu, kterého je třeba interpretovat, podat, uvést. Pro každého představuje kouř něco jiného, jiný oheň, ale zároveň i on sám je vnímán zcela odlišně, popřípadě vůbec. Například něco jiného znamená pach koně pro jezdce a něco jiného pro vlka. Pro někoho neznamená nic a pro někoho neznamená koně, ale vzpomínku na letní prázdniny. Jinak voní seno koním a jinak zamilovaným. Z toho je patrné, že role obrazu, představitele a interpreta nejsou statické, ale dynamické a neustále měnící obrazy, představitele i samotné interprety a v konečném důsledku i náš náhled na samotnou skutečnost. Znakem pak nazveme něco, co se nad dynamickým kolotáním v trojúhelníku OPI postupně utváří. Je to značně nestabilní výtvor právě díky probíhajícímu procesu interpretace, který mění všechny součásti OPI, a tím posouvá i podobu a význam samotného znaku. Znak jako zástupce dynamického procesu změn OPI a jejich vztahů zprostředkovává představu o skutečnosti. Jde však o představu s různými významy, která umožňuje těm, kterým je určena, různé interpretace, čímž se interpretační proces opět znovu a znovu rozvíjí. Významy znaku se neliší jen v v jednom okamžiku vedle sebe, ale i v čase, ve kterém dochází k významným posunům i změnám. Je evidentní, že utváření znaku se vůbec nezabývá tím, jaký je vztah obrazu a skutečnosti a proto je znak stejně tak dobře možný u obrazu, který je věrný, jako u obrazu, který skutečnosti neodpovídá skoro vůbec.
Zde je namístě poznámka na téma pojmu „umwelt“, který se do češtiny nepřekládá. Je možné konstatovat, že naše prostředí je nejen časoprostorovým uspořádáním nerovnováh, ale zároveň i fázovým prostorem vlastních změn. Právě prostřednictvím změn, resp. znaků a signálů, které změny spoluutvářejí, jsme schopni naše okolí vnímat, pozorovat a popisovat. To, co pozorujeme, je do značné míry dáno našimi schopnostmi a zkušenostmi, jako jednotlivců a zároveň příslušníku konkrétních společenství. Jeden ze zakladatelů etologie, Jakob von Uexküll,, nazval na počátku 20. století takto vnímané prostředí umweltem. Naše propojení s prostředím je vždy omezeno jenom na některé jeho kvality a prostřednictvím nich také hledá se svým prostředím porozumění. Pro pochopení nabízím volnou citaci Wernera Sombarta o něčem obecně dobře známém, tedy o lese. …les jako objektivně daný umwelt neexistuje. Existuje les hajného, les lovce, les botanika, les turisty, les dřevaře, les romantika, les malíře, les sběrače borůvek, les houbaře, les perníkové chaloupky nebo Červené Karkulky. Počet těchto významů se znásobí, když si uvědomíme, kdo všechno je schopen vnímat své prostředí a máme tu kupříkladu les jelena, les sojky a přes les smrku, dubu a hřibu se dostaneme až k lesu jednotlivých bakterií. Dnes existuje nepochybně i umwelt, tedy les strojů, který je omezen technicky daným rozsahem schopnosti stroje detekovat a vytvářený obraz doplňovat. Zůstává však umweltem na úrovni signálů.
Každý ze zmíněných významů „les kohosi“ je jiný. To, co je na umweltech vztahujících se k jednomu pojmu důležité, je to, zda jsou nebo nejsou nějak propojené, zda tedy tvoří nebo netvoří nějakou komunitu od úzce propojených vícerozměrných rodin a až po řetězce v jedné linii. V případě nepropojení může vzácně dojít k tomu, že dojde ke zničujícímu střetu „kdo z koho“, ale daleko pravděpodobnější je naprosté míjení a nekomunikace. U strojů je naopak kompatibilita jejich „umweltů“ jasně dána a predikovatelná. Kompatibilita umweltů vytváří, mění a přetváří také významy a pohledy na společnost. Důležité je nalézt správnou a pokud možno úplnou strukturu umweltů, které mají utváření obrazu společnosti rozhodující vliv. Jde totiž o to, že až doposud platilo, že až doposud velmi zaleží na tom, na čem se společnost dohodne, jaká syntéza relevantních umweltů převládne a vytvoří aktuální paradigma nebo ducha doby. Může dojít k potlačení evidentních skutečností jenom proto, aby člověk nebo societa či komunita byly „frikulín“ neboli „aptudej“. Stále více jsme svědky neochoty jednotlivců i celých sociálních skupin podřizovat se duchu doby, anebo se jen podílet se svým „umweltem“ na jeho hledání. To společnost dále rozkládá a snižuje schopnost kolektivní akce. Je důležité připomenout, že „umwelty“ strojů, jsou proti podobným procesům zcela imunní.
Pokud dochází ke stabilizaci procesu interpretace, sjednocování výkladu a obraz skutečnosti získává jednoznačný a jediný význam pro všechny, kteří jsou se znakem v kontaktu, pak začínáme hovořit o zvyku. Zvyk může být za určitých okolností opět rozvolněn a interpretační proces se může rozjet nanovo. Typickým příkladem může být případ, kdy se skupina, která zvyk přijala, nějak významně promění kvantitativně nebo kvalitativně promění. Objeví se buď noví příchozí, nebo nové poznání. Se zvyky navíc souvisí výše uvedený rozdíl mezi signály a znaky. Znak lze vykládat různými způsoby, je nejednoznačný, lze jeho sdělení ignorovat, neuposlechnout. Tyto vlastnosti znaku vedou k mnohým překvapením, paradoxům, vtipům, slovním hříčkám, humoru a řadě jiných obtížně rozhodnutelných a neočekávatelných, leč život obohacujících, situací. Signál je oproti tomu technicistním konstruktem nebo projevem zvyku. Je nutné ho uposlechnout a přímo vyžaduje předem očekávanou odpověď nejlépe opět na úrovni signálů. Signál je také daleko odolnější vůči zkreslení, neurčitým interpretacím a proto jsou doménou komunikace strojů.
Jednoduchým příkladem může být semafor. Pokud signalizuje „jeď“, pak od toho na primitivní signální úrovni neodradí nějaký stroj ani mateřská školka na přechodu. Dnes jsme svědky neobyčejně sofistikovaných systémů, které dokážou řídit automobil, ale pořád ještě to má jakési mouchy, třeba ve větru poletující igelitovou nákupní tašku nad vozovkou. Člověk má pořád nad sebesložitější soustavou signálů cosi, co mu umožňuje nejen zvládnout problém při zelené, ale na druhé straně i neuposlechnout červený signál „stůj“, když „přece nikde nic nejede“. Víme, že pro některé zvláště tvůrčí lidské jedince není dostatečným signálem ani spuštěná závora na trati pendolina. Stroj to nikdy neudělá a na opuštěné křižovatce ztratí čas, ale na přejezdu ve Studénce neohrozí ani majetek ani lidské životy. Připomeňme si ještě příběh muže z legendárního klasického filmu Frajer Luke, který na otázku, proč se svlékl do naha a skočil nahý do kaktusů, odpověděl: „Přišlo mi to jako dobrej nápad…“ Musíme si nejvyšší možnou pravděpodobností připustit, že stroj by tak neučinil.
Možná právě tato okolnost, tedy vyšší spolehlivost strojů a jejich odolnost proti vážným chybám a pošetilostem všeho druhu, včetně absolutně nulového smyslu pro humor, je právě tou, která bude formovat podobu Společnosti 4.0. Je naprosto nepochybné, že složitost současné společnosti narůstá a čím dál tím víc se stále většímu počtu lidí zdá, že je složitá přespříliš. I proto se odborná i populární literatura a mediální prostor vůbec začínají hemžit úvahami o kolapsu, úvahami jejichž hlavním nositelem je u nás prof. Miroslav Bárta, egyptolog světového jména. Jeho kniha Příběh civilizace ve vysoce odborně zpracovaném kontextu dějin starověkého Egypta znovu a znovu opakuje tezi, že kolaps není katastrofa nebo soudný den, ale prosté zjednodušení příliš složitých a zatěžujících společenských vazeb, znaků, které ztratily interpretační dynamiku, staly se zvyky a nakonec prázdnými rituály. Zvyšující se složitost vede k tomu, že společnost přestává být dostatečně alternativní, hovoří se o jediných pravdách a jediných cestách, začíná zamrzat.
Jednou z reakcí na narůstající složitost je převádění komunikace do jednodušších a jednoznačnějších podob. Právě ona jednoznačnost je tím, co v dobrém i zlém nahrává strojům. Nezamýšlí se, „nazakecávají se“, konají podle procedur nastavených ve svém softwaru, pokud si je dokážou propojit se signály přicházejícími zvenku a naopak. Začíná být zřejmé, že stroje ve jménu menší chyby nebo menšího zla, dokážou zvládat lépe celou řadu profesí, které byly výhradně lidskou doménou. V dějinách lidstva existuje celá řada vysoce propracovaných systémů, které jsou postaveny na princip menší chyby nebo menšího zla. Například systém velení v anglickém námořnictvu a celá správa Britského impéria v dobách i nebyla možná komunikace s ústředím v reálném čase. Možná to byla právě možnost komunikace mimo určitou hierarchii a její kontrolu, třeba obyčejný telefon, co způsobilo pád Britského impéria. Obecně stojí za zamyšlení i to, jestli právě podobně formované a propracované systémy se nestanou doménou strojů. Chybovat je lidské, odpouštět je božské, z čehož plyne, že stroje nám naše chyby, které jsou podstatnou částí individuální i společenské podoby člověka, odpouštět nebudou.
Podstatná část administrativy, základní personalistika, řešení pojistných událostí, ale i jednoduché právnické, ba soudní procedury, značná část lékařské diagnostiky, jednoduchých operací a především cílená léčba pomocí nanobotů a mnoho dalších a dalších činností. To vše může být v krátké budoucnosti předáno strojům. V několika posledních stoletích jsme byli svědky prudkého rozvoje tzv. vyšších profesí, které měly základ ve starých cechovních sdruženích řemeslníků nebo obchodníků. Připomenu advokáty, auditory tedy ty profese, které měly právo do určité míry obecné nebo dokonce výhradní právo k zastupování ostatních před nějakou institucí. Jsou tedy založeny na exkluzivitě znalostí a z nich vyplývajícího postavení, což časem nutně vede k tomu, že daná institucionalizovaná exkluzivita je důležitější, než znalosti samotné. Chceme-li se dobrat svých práv, často pak povinně platíme za to, že dotyčný profesní zástupce je někde organizován a nikoliv za to, co skutečně umí. Stále častěji tomu odpovídají i výsledky. Společnost 4.0. bude společností sdílených informací, které s pomocí strojů dokážou opět nahradit podstatnou část objemu současného výkonu profesních organizací. Možná tak Společnost 4.0. bude společností post-profesní. Zní to podivně, ale je v tom velká šance vymanit se z vlivu expertokracie, kdy nám armády nevolených lidí bez mandátu skrytě nechávají rozhodovat o životě. Kdo z těch, které volíme, dnes v naší demokracii něco rozhodne bez posudku, který si někdo zaplatil, aby bylo rozhodnuto z jeho vůle. Veřejně zadávané posudky jsou nekvalitní, protože veřejné rozpočty platí mizerně, ale slouží jako alibi.
Obecně existuje ve vztahu ke společnosti například čtveřice umweltů ovládajících, ovládaných, distributorů moci a redistributorů moci. Pokud jsou tyto umwelty propojeny a jsou spolu schopny navzájem koexistovat a komunikovat, pak společnost funguje, přičemž klíčovou dvojicí je samozřejmě pár ovládající a ovládaní. Dnes začínáme být ve společnostech hovořících o Společnosti 4.0. v souvislosti se čtvrtou průmyslovou revolucí svědky toho, že se nejen ovládaní s ovládajícími začínají míjet. Například umwelt evropských institucí nemá s umweltem evropských států nebo dokonce umweltem evropských občanů v zásadě už nic společného. S tím, že si lidská společenství i jednotliví lidé mají stále méně a co říci ve světě nebývalých možností sdílení informací je znakem budoucí Společnosti 4.0. Lidská komunikace bude tvořit jen jednu ze čtyř základních komunikačních linií a stále více do ní bude zasahováno stroji. Komunikace ve Společnosti 4.0. bude poprvé v dějinách civilizace více komunikací strojů než lidí. Tato skutečnost může být zdrojem nejen systémových kolapsů, ale i skutečného úpadku lidských společenství a společnosti, jejich degradaci na party kyborgů.
Pokud nemá Společnost 4.0. dospět ke Společnosti 5.0., kde zmechanizovaný člověk bude spíše hříčkou a sluhou strojů, pak je nezbytné přímou lidskou komunikaci rozvíjet a kultivovat. Každý, kdo tak už dnes ve svém prostředí a společenství činí, je svého druhu Spasitelem.
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Ing. Ladislav Ž á k, 59 let, bývalý krizový manažer, člen INSOL Europe, ředitel KRI, o.p.s., člen redakčního kolegia časopisu Liberal Arts in Russia, kandidát ekonomických věd.
Ing. Ladislav Ž á k, 59 years old, former crisis manager, INSOL Europe member, director of KRI, o.p.s., redaction collegium member in journal Liberal Arts in Russia, PhD in economics.
Abstrakt
Závěrečná část souboru čtyř textů pod společným názvem Společnost 4.0 hledá odpověď na otázku, co můžeme a máme dělat, aby budoucí společnost byla ještě lidská. Zabývá se problematikou moci a práv ke strojům, stejně jako otázkou možnosti udělení práv samotným strojům. Zmiňuje klíčovou roli podoby distribuce práv ke strojům ve společnosti pro zachování demokracie, sounáležitosti, spravedlnosti a svobody ve společnosti. Shrnuje dosavadní upozornění na procesy zjednodušování lidské komunikace a touhu některých lidských jedinců stát se více stroji než lidmi. Závěrem je zdůrazněna nutnost obnovy a rozvoje lidskosti prostřednictvím přímé, strojově nezprostředkované, lidské komunikace. Upozorňuje, že právě Společnost 4.0. dává lidem šanci mít více času pro sebe navzájem. Závěr textu je věnován dílu Karla Čapka „R.U.R.“ a jeho řešení způsobu vyústění zdánlivě bezvýchodné situace v novou budoucnost.
Abstract
The final part of the collection of the four texts under the common name Society 4.0 is searching for answer to question, what we can and have to do, so that future society is still human. Deals with issues of power and rights to machines, and at the same time with the question of granting rights to "machine-beings" themselves. Mentions the key role of distribution of rights to machines in society in other to preserve democracy, solidarity, justice and liberties in society. Summarizes warnings on process of simplification of human communication and desire of some human individuals to be more a machine than a human. At the end is highlighted the need of recovery and development of humanity through straight, not mediated by machines, human communication. Points out, that just Society 4.0 is giving people a chance to have more time for each other. The end of the text is dedicated to work of Karel Čapek „R.U.R.” and his solution to seemingly hopeless situation that resulted into a new future.
Společnost 4.0.4. TERTIUM NON DATUR…?!? SECUNDUM NON DATUR…!!!
Dnes otevíráme čtvrté pokračování z cyklu čtyř zamyšlení, které se soustředí na úroveň a vliv technického pokroku a jeho výsledků na podobu společnosti. Zároveň jde tedy o část závěrečnou, ve které se nevyhneme určitému shrnutí. Připomínám jen náhodnému čtenáři, že v celém cyklu celkově šlo a i dnes půjde o pokus vytvořit model podoby společnosti blízké budoucnosti, která bude významně ovlivněna nastupující čtvrtou průmyslovou revolucí. Tématem závěrečného pokračování je nevyhnutelnost některých alternativ budoucích stavů naší společnosti v etapě Společnosti 4.0. Těmto stavům se prostě nebudeme moci vyhnout, naděje proplout mezi nimi jako mezi Scyllou a Charybdou bude mizivá.. Dalším záměrem textu je naznačit čtenáři, že některé budoucí stavy, jsou budoucí jen zdánlivě, že jsou už dávno realitou. Půjde tedy o alegorii svého druhu na okřídlené úsloví, že vojáci se vždy připravují na minulou válku. Cílem bude naznačit, aniž bychom si chtěli zadat s politikou, že se to týká nejen vojáků, ale i politiků, byrokratů, médií a naprosté většiny dalších profesí, které mají co hovořit do vedení a správy společnosti.
Na úvod připomeneme rovněž náš čtvercový model komunikace mezi lidmi a stroji, jehož hrany modelově tvoří komunikace mezi lidmi, mezi lidmi a stroji, mezi stroji a lidmi a nakonec, to co skutečně charakterizuje Společnost 4.0., tedy komunikace mezi stroji. Připomeňme si, že tento čtverec byl donedávna trojúhelníkem, protože hrana nezávislé komunikace mezi stroji neexistovala a ještě dříve byl jen úhlem, protože existovala jenom komunikace lidí s lidmi a lidí se stroji nebo ještě dříve s nástroji. Právě komunikace a zkušenosti z komunikace lidí se svým prostředím s tím, že některé objekty nacházející se kolem nich v přírodě mohou dát příspěvek k lepšímu uspokojování životních potřeb a posléze dokonce přání, se stala jedním ze zdrojů vzestupu člověka. Vždy se spolurozvíjela s komunikací mezi lidmi a obě komunikace se vzájemně obohacovaly. Dlouhá cesta technické evoluce od klacíků na lepší šťourání se v čemkoliv a pěstních klínů k dnešnímu LHC a nanobotům je výsledkem komunikace a porozumění si člověka se svým prostředím.
Čtvercový model a postupná cesta k jeho současné podobě a zejména alternativy jeho dalšího vývoje umožňuje celou řadu dalších úvah. Nabízí se několik příštích trojúhelníkových podob. Například trojúhelník vzniklý v důsledku stále většího splývání člověka a stroje v jakousi „kyborgexistenci“. Další trojúhelník může vzniknout omezením přímé mezilidské komunikace na minimum limitně se blížící nule. Kombinace obojího by přinesla postupně komunikaci mezi kyborgy a stroji a následně asi komunikaci kyborgů s kyborgy tedy jakýsi návrat do éry než člověk poprvé použil jakýkoliv nástroj, ale pojďme si říci, že tohle je už za hranicemi tématu, protože to už dávno nebude společnost lidská, protože humanita a to, co činí člověka člověkem, skončí s omezením přímé, stroji nezprostředkované, lidské komunikace nikoliv modelově k nule, ale v praxi k určitému kritickému množství. Je na čase začít se bedlivě rozhlížet, jestli toto kritické množství není v některých sociálních strukturách už na dohled. Čtvercový model komunikace mezi lidmi a stroji je sice jednoduchý a jako každý model zjednodušující, ale doufám, že je nejen snadno zapamatovatelný a hlavně použitelný k různým úvahám. A k tomu modely jsou…
Prožíváme čas, ve kterém se na nejrůznější odborné úrovni dozvídáme o úspěších umělé inteligence (AI). Připomenu jen porážku špičkových světových hráčů v šachu, což už je ovšem z dnešního pohledu stará vesta. Dalším krokem bylo porážka v go, což je samozřejmě hra složitější a tento krok vyžadoval především kvantitativní rozšíření. Skutečným kvalitativním posunem bylo prosazení se AI v pokeru, a to včetně jeho intuitivní komponenty. Program Libratus, na kterém mají lví podíl i programátoři z Karlovy univerzity, se zúčastnil turnaje pokeru ve variantě Texas hold'em a porazil špičkové světové hráče. Právě tento poker se postupně stal nejhranější karetní hrou nejen v evropských a amerických kasinech, ale také na internetu. Důležitější na tomto úspěchu AI je skutečnost, že právě v tomhle typu pokeru nelze vyhrát bez blafování. A to je už úplně jiný výkon, než pouhá analýza pozic a propočet variant při hrách, kdy je všechno nebo víceméně všechno tak říkajíc „na stole“.
Jedním ze základních, obecně dostupných zdrojů utříděných informací a dosažených znalostí je dnes bezesporu Wikipedie. Nevím nakolik je to obecně známo, ale její nezanedbatelnou část zpracovávají a vytvářejí různé počítačové programy „boty“. Ukázalo se, že některé boty spolu soupeří podobně jako žárliví lidští autoři z akademické obce a kriticky se vyjadřují k práci jiných „botů“ tím, že jejich texty k jednotlivým heslům upravují a přepisují. Existují dvojice, které si dokázaly navzájem přepsat už stovky hesel, rekordmani prý kolem dvou tisíc. Tady povstává otázka, nakolik dokážou už dnes stroje zmanipulovat lidskou komunikaci, kterou zprostředkovávají. Některé jsou k tomu už dnes přímo určeny. Jsou to různé měniče hlasů a šifrovací přístroje. Otázka zní, co když dekodéry vydají z ničeho nic jiný text. Co když si stroj zahraje na manipulativního tlumočníka a posune drobně význam a způsobí osudové nedorozumění. Nebo jinak, můžeme ještě stojům v určitých činnostech věřit…?!? Nepoznají naši závislost na nich při složitých činnostech a nezneuží ji…?!?
Na druhé straně existují lidé, kteří si říkají „grinders“ nebo „bodyhackers.“ Sami si implantovali pod kůži již více než deset tisíc RFID čipů, ale i jiné pomůcky, například lebeční implantáty, které jim umožňují s jinými kyborgy určitý druh rozkoše. Jejich programem je stát se v maximální možné míře kyborgy. Sami říkají, že být lidmi bylo fajn, bylo to krásné, ale bylo toho dost. Asi četli Seiferta. Zanedlouho půjdeme do kina na nového Blade Runnera a určitě si budeme připomínat toho z osmdesátých let. Jakkoliv je dnes realita o něco méně depresivní než film před třiceti lety předpokládal, některé jeho vize se naplnily, byť jinými cestami než autoři filmu a jeho předlohy, románu „Sní androidi o elektronických ovečkách?“, ve svém díle naznačovali.
Celý text Společnost 4.0. by nebyl úplný, kdybychom opomněli jeden velmi důležitý atribut strojů a zároveň kruciální odlišnost od živých organismů a zejména od lidí. Stroje nejsou právními subjekty, ale jsou výhradně objekty celé řady práv. A právě tato práva ke strojům a jejich kumulace a koncentrace nebo naopak široká distribuce budou představovat důležitou komponentu boje o moc našem jedenadvacátém století. Půjde o demokracii, sounáležitost, spravedlnost a lidskou svobodu. Práva budou mít z povahy věci trojí charakter. Půjde o práva autorská, práva vlastnická a potom práva manažerská. Kdo by snad váhal, o co půjde, tomu si dovolím na tomto místě připomenout legendární scény z filmu Císařův pekař - Pekařův císař. Nejde o rabiho Löwa a nejde ani o císaře Rudolfa II., který je nepochybným vlastníkem Golema, už jenom proto, že autorem Golema byl Žid. Jde o kuličku, tedy šém, a manažerský post ke kuličce potažmo ke Golemovi. Postupně to stojí mnoho životů, ale ten, kdo šém vložil a je vlastníkem práv, zemře první a najednou není nikdo, kdo by Golemovi poručil, kulička je v moci samotného Golema, a celé to vyřeší až alchymista Scotta tedy Honza Skoták ze Žižkova svým zázračným leštidlem. Připomenu ještě jednu filmovou hlášku, a již podruhé v našem cyklu čtyř zamyšlení připomenu Gordona Gekka z filmu Wall Street a jeho poznámku, že vyhrává ten, kdo bude mít nejvíc hraček. V blízké budoucnosti ale nepůjde o hračky, ale o práva vést stroje, roboty, které budou v té či oné míře nahrazovat člověka, člověka v službách, člověka ve výrobě a především člověka v ozbrojených složkách.
Je patrné, že ten, kdo bude mít v rukách veškerá práva k největšímu počtu a nejširšímu spektru robotů bude ovládat v podstatné míře společnost i ostatní stroje, tedy naši Společnost 4.0. Jednotlivci i korporace, které mají podobné cíle, již dnes existují a své cíle nikterak neskrývají. Každý z nás už zná nějakou korporaci nebo jejího bosse a jejich deklaraci, že chtějí změnit svět. Apple, Google, Uber, Tesla, Space X a jejich nesmírně populární šéfové a vizionáři - Steve Jobs, Larry Page, Travis Kalanis, Elon Musk, kdo by je neznal, a jen málokdo by jim nepřál úspěch. Otázka zní, k jakému obrazu chtějí změnit svět nebo možná spíše, kam změny, které oni nastartují, povedou…?!? Je totiž nanejvýše pochybné, že bychom dnes dokázali předvídat s dostatečnou přesností celou podobu budoucí společnosti a to, co dnes čteme, jsou jen pouhé více nebo méně dystopické scénáře. Optimismus se dnes příliš nenosí a popravdě, není k němu ani žádný podstatný důvod. To, co můžeme dnes poměrně dobře identifikovat, jsou počáteční podmínky, ze kterých bude tato podoba společnosti vycházet. Ostatně o tom je, mimo jiné, i tento text.
Proces utváření struktury a koncentrace práv k robotům a v širším smyslu k intelektuálnímu vlastnictví vůbec rozhodne o tom, kudy se bude společenský vývoj ubírat. Otázka vůbec nestojí, zda a jak kontrolovat technický rozvoj, otázka zní, komu a jak budou jeho výsledky sloužit. V určitém ohledu je totiž právě technický pokrok a jeho výsledky jediným zdrojem společenského i individuálního hmotného bohatství a je podstatnou součástí intelektuálního a duchovního bohatství lidské civilizace. Zdrojem hmotného bohatství není práce, jak se mylně domnívají někteří klasikové politické ekonomie, a není to ani naše prostředí, které je pouhým potenciálním zdrojem užitných hodnot a hmotného bohatství. Práce je pouhým zprostředkovatelem bohatství, stojí mezi prostředím a lidskou společností, obsahuje to klíčové, tedy technické know-how, prostřednictvím kterého měníme potenciální energii na skutečnou a využitelnou. Vše, co nazýváme třídním bojem, vykořisťováním člověka člověkem nebo obecně sociální nespravedlností, je spojeno s podobou distribuce toho, co jsme dokázali z našeho prostředí vydobýt. Otázky distribuce práv k tomuto technickému know-how a jeho ochrany před zneužitím k mocenským nebo apokalyptickým účelům jsou už dnes skutečnými klíčovými otázkami přežití nejen jednotlivých společenství a společností, ale celých států a kontinentů. Už dávno nejsou jen otázkami z intelektuálních salónů a umělecké říše sci-fi.
Je tu však ještě jeden jen zdánlivě sci-fi problém. Jde o práva samotných strojů. Zní to jako šílenství, ale když se podíváme na určitou posedlost orgánů EU vymýšlením stále nových a stále nesmyslnějších práv pro nejrůznější umělé vytvářené menšiny a s k tomu lehké šílenství aktivistů všeho druhu, pak je třeba velké ostražitosti. Stačí se podívat na vývoj hnutí za práva zvířat, které je jako celek velmi pozitivní, protože nás, byť s obtížemi, zbavuje nám mnohými náboženstvími vnucovaného přesvědčení, že jen nás, lidi, stvořil Bůh k obrazu svému, a tudíž jsme oprávněni cokoliv a nikoliv kohokoliv zabít a zničit. Právní subjektivita strojů se jeví jako nesmysl, ale žijeme v době, kdy získaly právní subjektivitu a označení za živé bytosti tři řeky. Jedna na Novém Zélandu a dvě v Indii. Podle dohody mezi Novým Zélandem a Maorskými kmeny z roku 2012 je řeka Whanganui spolu se svými přítoky považována za subjekt práva, tedy za samostatnou bytost, které svědčí právo na celistvou, nerušenou existenci. Ganga a Jamuna jsou na tom obdobně a také třeba jeden korálový útes u Ekvádoru.
V kontextu těchto skutečností už se nejeví tak absurdní, že by se někdo začal seriózně zabývat právy strojů a s jejich právní subjektivitou se pokusit prohlásit se za živé bytosti. Téma Shawova Pygmalionu je staré jako lidská kultura sama a v poslední době našlo svůj odraz ve filmech Ona nebo Transcedence. Grinders a bodyhackers budou jistě usilovat o svá práva a určitě se najde někdo, kdo je označí za menšinu hodnou speciálních práv a začne za ně bojovat. Odtud už je jenom krůček k tomu, aby byla strojům přiznána práva živých bytostí, aby se nebylo možné nějakým způsobem bez jejich „souhlasu“ zbavit jejich vlivu, podobně jako už mnohokrát v dějinách. Připomenu třeba hnutí luddistů v první polovině 19. století, kteří stroje prostě rozbíjeli. Ano byl to zločin proti vlastnictví, tu soukromému, tu socialistickému nebo sabotáž, ale bylo to právně pořád jenom vlastnictví a nikoliv živá bytost se svými právy. Takovou bytost, nadanou právy už nebude možné nejen rozbít, ale možná ani zbavit ji přísunu energie. Dovedu si již v kontextu současné pandemie stále nových a nových práv představit, že někdo přijde s koncepcí jednotného pole inteligence, kterou bude tvořit nedělitelné uspořádání lidských těl, mozků a… strojů. Staromilci k tomu přidají i starou dobrou duši a postmodernisté budou říkat, že duše je ono pole, a optimisté budou tvrdit, že to pole je sám Bůh. Nakonec vznikne podobný, lidstvo ohrožující koncept, jaký dnes představuje koncept univerzálních lidských práv, oproštěných od jakýchkoliv lidských povinností.
Na samotný závěr čtyřdílného cyklu zamyšlení se sluší připomenout, že za tři roky tomu bude celé století, co spatřilo prostřednictvím Čapkovy divadelní hry R.U.R. světlo světa slovo robot. Podle vzpomínek Karla Čapka byl bezprostředním autorem slova jeho bratr Josef. Slovo postupně proniklo do odborné literatury i slovníků na celém světě. Stalo se součástí běžné hovorové komunikace a obsadilo zřejmě navždy významnou jazykovou niku, dalo jméno celým technickým oborům a rovněž je stěžejním slovem v problematice Průmyslu 4.0. Čapek s podivuhodným citem pro věc postihl většinu otázek, které si v souvislostech se společenskými změnami pod vlivem Průmyslu 4.0. klademe my. Na relativně malé ploše komorního dramatu Čapek předpověděl konec druhu Homo sapiens, ale nakonec nechal lásku a lidskost odejít do budoucnosti na dvou trochu jiných vehiklech, Heleně a Primusovi.
Vyústění Čapkova dramatu je i přirozeným shrnutím našeho celoročního cyklu o Společnosti 4.0. Cestou k zachování lidské společnosti je udržení a rozvoj kvality přímé mezilidské komunikace. Stejně tak práce, péče a energie věnovaná přímo bližnímu by měla být základem naší činnosti. Péče o člověka nemůže být jen doplňkem k výrobě zboží, právě naopak. Společnost 4.0. dává lidem šanci mít více času pro sebe navzájem, pokud ovšem nenechají mezi sebe vstoupit jako zprostředkovatele stroje nebo se jimi přímo nenechají nahradit právě v pečovatelských činnostech. Přímá mezilidská komunikace bude vystavena ohromnému tlaku, protože v jejím rámci se utvářejí nejen lidské hodnoty, které jsou zároveň hodnotami netržními, ale v jejím rámci se utváří lidskost sama. Lidskost je tedy klíčem. Děláme na mnohých frontách všechno pro to, abychom se jí zbavili jako zdržujícího elementu. Důležité je, že udržení lidskosti nikdy nebyla, není a nebude otázka elit, které si po tisíciletí kladou otázku, jak slabosti lidí, danou právě jejich lidskostí, využít a zneužít ve svůj prospěch. Dnes je zřejmé, že jde většinově o nebezpečné deprivanty, kteří ovšem mají neobyčejnou schopnost spolupracovat na ničení všeho lidského. Zůstaňme proto lidmi, braňme svou lidskost vznikající v přímých mezilidských vztazích, své rodiny a svá přátelství. Není to jen fráze. Výsledky osmdesát let trvajícího výzkumu na Harvardu potvrdilo, že kvalita mezilidských vztahů je klíčová pro lidské zdraví, štěstí i spokojenost. Nepodléhejme vizím, že jednou dojde k ohromné proměně lidí, podobně jako se mění housenka v motýla, nenechme se odradit žvásty rádoby chytrých, že dnes jako lidé-housenky nemůžeme nic vědět o životě budoucích lidí-motýlů.
Vědu nelze na tomto poli nepochybně zastavit, a je to dobře. Dnes zkoumá intenzivně hypotézu, že živé bytosti jsou jenom algoritmy, které lze zvnějšku přečíst. Je těžko říci, jestli tak vědci činí z vlastní nevědomosti, která je jediným správným a morálním zdrojem vědy, nebo za cizí peníze a výsledek je předem znám. Nezbývá nám proto jiná cesta, než jeden každý z nás sám i navzájem usilovat o to, zůstat lidmi a začít se sami sebe ptát, co je to vlastně člověk a lidskost. Pokud nám to nějaký stroj dokáže říci lépe, než to dokážeme my sami, jsme jako biologický druh i kultura na pokraji porážky a zániku druhu Homo sapiens.
Na úplný závěr čtyř zamyšlení o Společnosti 4.0. připomenu z Čapkova dramatu R.U.R. poslední slova Alquistova, když se za Helenou a Primusem zavřely dveře „do světa“ a on zůstává na scéně sám:
Rossume, Fabry, Galle, velicí vynálezci, co jste vynalezli velkého proti té dívce, proti tomu chlapci, proti tomu prvnímu páru, který vynašel lásku, pláč, úsměv milování, lásku muže a ženy? Přírodo, přírodo, život nezahyne! Kamarádi, Heleno, život nezahyne! Zase se začne z lásky, začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne! Jen my jsme zahynuli. Rozvalí se domy a stroje, rozpadnou se systémy a jména velikých opadají jako listí; jen ty, lásko, vykveteš na rumišti a svěříš větrům semínko života. Nyní propustíš, Pane, služebníka svého v pokoji; neboť uzřely oči mé – uzřely – spasení tvé skrze lásku – a život nezahyne! Nezahyne! Nezahyne!
Bude to podoba našeho čapkovského člověčenství, která určí podobu Společnosti 4.0…?!?