Starší, leč stále aktuální myšlenky Zygmunta Baumana

Zygmunt Bauman: Globalizace

 

ÚVOD

 

Globalizační procesy postrádají obecně předpokládanou jednotu účinků. Využití času a prostoru jsou jednak ostře diferencovaná, jednak diferencující. Globalizace nejen spojuje, ale i rozděluje; rozděluje, právě když spojuje – příčiny rozdělování zeměkoule jsou stejné jako ty, které podporují její sjednocování. Vedle rozvíjejících se planetárních dimenzí obchodu, financí, podnikání a informačního toku se dává do pohybu proces “lokalizace”, připoutávání k určitému místu.

 

Být v globalizovaném světě omezen místem je znakem sociální deprivace a degradace. Obtížnost lokalizované existence ještě zvyšuje skutečnost, že veřejné prostory se vzdalují z dosahu lokalizovaného života.

 

 

ČAS A TŘÍDA

 

Je docela dobře možné, že poslední čtvrtina tohoto století vejde do historie jako Velká válka za nezávislost na prostoru. V této válce totiž docházelo především k důslednému a vytrvalému vymaňování rozhodovacích center, jakož i kalkulací, jež jsou základem rozhodnutí, která tato centra činí, z teritoriálních omezení – z mezí lokality.

 

Zaměstnanci se rekrutují z obyvatel dané lokality, a nesou-li – což je dost pravděpodobné – břímě starostí o rodinu, domácnost apod., nemohou firmu, pokud se přestěhuje jinam, bez problémů následovat. Změní-li firma své umístění, zmizí i výhoda nízkých dopravních nákladů, kterou měli místní dodavatelé zabezpečující její zásobování. Co se týče “lokality” samé, ta pochopitelně zůstane, kde je.

 

Společnost se může přemístit, ale důsledky tohoto přemístění musí zůstat. Každý, kdo může z lokality utéci, může utéci od důsledků. To je nejdůležitější z výdobytků vítězné války s prostorem.

 

Absentující landlordi, typ II

 

Ve světě po válce s prostorem se stala nejmocnějším a nejžádanějším stratifikačním faktorem mobilita. Ona je materiálem, z něhož se každodenně budují a přebudovávají nové, stále větší část pokrývající sociální, politické, ekonomické a kulturní hierarchie.

 

Mobilita, kterou získávají “lidé, kteří neinvestují” – ti, kteří mají kapitál, peníze, jichž je k investování třeba -, znamená nové a ve své bytostné nepodmíněnosti vskutku bezprecedentní oddělení moci od závazků: od povinností vůči zaměstnancům, ale také vůči mladším a slabším, vůči dosud nenarozeným generacím a vůči sebeprodukci životních podmínek všech. Jde zkrátka a dobře o osvobození od povinnosti přispívat ke každodennímu životu a zachování komunity.

 

Svoboda pohybu a sebekonstituování společnosti

 

Protiklad “blízko – daleko” má jeden důležitý rozměr: rozměr vedoucí od jistoty k nejistotě, od sebedůvěry k váhavosti. Být “daleko” znamená být v nějaké nepříjemné situaci – což vyžaduje chytrost, lstivost, mazanost, odvahu učit se cizím pravidlům, bez nichž je možno se jinde obejít, a zvládnout je metodou nebezpečných pokusů a často draze zaplacených omylů. Představa “blízkosti” je na druhé straně představou neproblematického. Zde postačují bezbolestně osvojené návyky, a jelikož jde o návyky, znamenají cosi lehkého, co nevyžaduje žádnou námahu a neposkytuje příležitost pro úzkostné váhání. To, co známe jako “lokální komunitu”, uvádí v život právě tato opozice mezi “zde” a “tam”, “blízko” a “daleko”.

 

Dostupnost prostředků rychlého cestování spustila pro moderní dobu příznačný proces podemílání a podrývání všech lokálně zakotvených sociálních a kulturních “totalit”; proces, který poprvé podchytil F. Tonnies ve své slavné definici modernity jako přechodu od Gemeinschaft ke Gesellschaft.

 

Oddělení pohybu informací od pohybu jejich nositelů a příslušných předmětů potom samo umožnilo diferenciaci jejich rychlostí; pohyb informací nabíral na rychlosti mnohem větším tempem než cestování osob a tento přírůstek informační rychlosti byl rovněž vyšší, než jakého byla s to dosáhnout změna situací, o kterých informace informovaly.

 

Michael Benedikt říká: “Sociální soudružnost je v rámci každého měřítka funkcí konsensu, sdíleného vědění, a bez neustálé interakce a doplňování o nenovější informace taková soudržnost zásadním způsobem závisí na raném a přísném vzdělávání v kultuře – a na jejím zapamatování. Sociální flexibilita naopak závisí na komunikaci.”

 

Levná komunikace znamená rychlé přelévání, přehlušování či vytlačování získaných informací stejně jako rychlý přísun novinek. (...) Prostor se začal “zpracovávat, koncentrovat, organizovat a normalizovat”, a především se emancipoval od přirozených omezení lidského těla. (...) Konstruovaný moderní prostor měl být pevný, kompaktní, trvalý a nepřevoditelný. Jeho masem měly být beton a ocel a jeho cévami předivo železnic a silnic. Autoři moderních utopií nerozlišovali mezi sociálním a architektonickým řádem, sociálními a teritoriálními celky a částmi.

 

Nová rychlost, nová polarizace

 

Elity cestují v prostoru, a cestují rychleji než kdy předtím, ale rozšiřování a hustota pavučiny moci, již spřádají, na tomto cestování nejsou závislé. Díky nové “netělesnosti” moci v její zejména finanční podobě se držitelé moci dostávají do opravdu exteritoriální situace, a to i v tom případě, kdy tělesně náhodou zůstávají “na místě”. Jejich moc je v plném a pravém smyslu slova nikoli “z tohoto světa” – nikoli z fyzického světa, v němž si budují své přísně střežené domovy a úřady, sami exteritoriální, zbavení obtěžování nevítaných sousedů, odříznutí od toho, čemu lze říkat lokální komunita, nedostupní pro kohokoli, kdo je na rozdíl od nich k této komunitě vázán.

 

Elity si izolaci vybraly a štědře a ochotně za ni platí. Zbytek lidí se ocitá v situaci, kdy je odříznut a za svou novou izolaci nucen platit obrovskou kulturní, psychologickou a politickou daň. Lidé neschopní učinit svůj oddělený život otázkou volby a platit náklady na jeho bezpečí jsou na vnější straně dnešní obdoby raně moderních záborů. Jsou zkrátka a dobře “vytlačení za plot”, aniž se jich kdo ptal, zda s tím souhlasí; je jim upřen přístup na ještě včera “obecní pozemky”, jsou zastavováni, posíláni zpět a zažívají těžké otřesy, když nechtěně překročí meze, protože si nevšimli varovného nápisu “soukromý pozemek” nebo nepochopili význam sice neverbalizovaných, nicméně proto ještě o nic méně rezolutních náznaků a narážek sdělujících “vstup zakázán”.

 

Městské teritorium se stává bitevním polem nepřetržité války o prostor, která někdy vybuchuje ve veřejné divadlo výtržností a bouří ve vnitřním městě, rituálních šarvátek s policií či příležitostných nájezdů fotbalových fanoušků, každodenně je však vedena právě pod povrchem veřejné (zveřejňované), oficiální podoby obvyklého městského řádu. Bezmocní a přehlížení obyvatelé zatlačovaných a vytrvale zneužívaných oblastí vykázaných “za plot” reagují vlastními útočnými akcemi; na hranice své domovské půdy měnící se v ghetto se pokoušejí instalovat “zákazy vstupu” své vlastní provenience.

 

Ať už jsou tyto snahy účinné, nebo ne, jejich nevýhodou je, že nejsou autorizovány zákonem a pořádkem a v oficiálních zprávách se jednoduše klasifikují jako jejich porušení, nikoli jako to, čím ve skutečnosti jsou: snahami těchto lidí dostat své teritoriální nároky mezi slyšitelné a čitelné požadavky, tedy pouze dodržovat nová pravidla teritoriální hry, kterou s vervou hrají všichni ostatní. Pevnosti, jež si budují elity, a sebeobranná agresivita, k níž se uchylují lidé ponechaní za zdmi, se navzájem posilují, což jasně předpověděl Gregory Bateson v teorii “schizmogenetických řetězců”.

 

 

VÁLKY S PROSTOREM: ZPRÁVA O PRŮBĚHU

 

Bitva o mapy

 

Ve všech moderních byrokraciích bez výjimky spočívá strategie každého existujícího či vznikajícího sektoru zákonitě a důsledně ve snahách uvolnit si vlastní ruce a chování kohokoli jiného uvnitř organizace vnutit přísná, svazující pravidla. Takový sektor získá neúměrnou část vlivu, pokud se mu podaří učinit vlastní chování neznámou proměnnou v rovnicích, které při svém rozhodování sestavují jiné sektory – a pokud udržuje chování ostatních sektorů v konstantní, pravidelné a předvídatelné rovině. Jinými slovy, největší moc mají ty jednotky, kterým se podaří zůstat pro jiné jednotky zdrojem nejistoty. Hra s nejistotou je podstatou a základní taktikou boje o moc a vliv uvnitř každého strukturovaného celku, především pak v jeho nejkrajnější podobě, tj. v moderní byrokratické organizaci, a zvláště v byrokracii moderního státu.

 

Agorafobie a renesance lokality

 

Zkušenost s americkými městy, již analyzoval Richard Sennet, ukazuje na jednu téměř univerzální zákonitost: podezíravost vůči jiným, netolerance k rozdílnosti, odpor k cizincům a s ním spojený požadavek jejich oddělení a vyhoštění a hysterická, paranoická starost o “zákon a pořádek” – všechny tyto věci dosahují vrcholu v těch nejuniformnějších, nejvíce rasově, etnicky a třídně segregovaných, homogenních místních komunitách.

 

Na tom není nic divného: v takových lokalitách se opora “pocitu my” zpravidla hledá v iluzi rovnosti, jíž zajišťuje jednotvárná podobnost každého v dohledu. Nepřítomnost jinak myslících, jinak jednajících a jinak vypadajících sousedů se intuitivně chápe jako záruka jistoty. Uniformita plodí konformitu a druhou tváří konformity je netolerance. V homogenní lokalitě je nadmíru těžké osvojit si charakterové vlastnosti a dovednosti potřebné k tomu, aby se člověk vyrovnal s lidskými rozdíly a nejistými situacemi. Tam, kde takové dovednosti a vlastnosti chybějí, je pak nasnadě bát se druhého už jenom proto, že je jiný – možná divný a odlišný, ale v prvé řadě neznámý, ne snadno pochopitelný, ne plně srozumitelný, nevypočitatelný.

 

Město zbudované původně kvůli bezpečí svých obyvatel, aby je uvnitř svých zdí ochránilo před zlovolnými nájezdníky, kteří vždy přicházeli zvenčí, se v naší době – jak říká Nan Elin – “častěji spojuje s nebezpečím než s bezpečím”. V naší postmoderní době je “faktor strachu rozhodně silnější, o čemž svědčí nárůst počtu zamčených aut a domovních dveří, bezpečnostních systémů, rostoucí obliba “ohrazených” a “střežených” komunit u všech věkových a příjmových skupin a zvýšený dozor nad veřejnými prostorami, o nekonečných zprávách o nebezpečí rozšiřovaných masovými sdělovacími prostředky ani nemluvě.

 

Předmětem dnešního strachu – typicky “městského strachu” – je na rozdíl od obav, jež kdysi vedly k budování měst, “nepřítel uvnitř”. Tento druh strachu neponouká ke starostem o integritu a pevnost města jako celku – jako kolektivního majetku a kolektivního garanta individuální bezpečnosti –, nýbrž k izolaci uvnitř města. Zdi, stavěné kdysi kolem města, nyní probíhají křížem krážem městem samým. Hlídané čtvrti, ostře sledované veřejné prostory se selektivním vstupem, po zuby ozbrojené stráže u bran a elektronicky ovládaných dveří – to vše je dnes zaměřeno proti nežádoucím spoluobčanům, nikoli proti cizím armádám, loupežníkům, potulným banditům a jiným do velké míry neznámým nebezpečím číhajícím v úkrytu za branami města.

 

Žijeme ještě v Panoptiku?

 

Mnozí sledují hrstku. Hrstka, která je sledována, jsou celebrity. Přicházejí ze světa politiky, sportu, vědy, šoubyznysu nebo jsou zkrátka uznávanými informačními specialisty. Ať už ale předváděné celebrity pocházejí odkudkoli, všechny vystavují na odiv svět celebrit, svět, jehož hlavní charakteristikou je právě to, že je sledován, sledován mnohými a ve všech koutech zeměkoule: že je globální svou schopností být sledován.

 

V Panoptiku sledovali jistí vybraní místní lidé jiné místní lidi (a před nástupem Panoptika obyčejní, řadoví místní lidé sledovali ty vyvolené z nich). V Synoptiku sledují místní lidé lidi globální. Autoritu globálních zajišťuje právě jejich odstup; jsou doslova “mimo tento svět”, ale nad světy místních lidí se každodenně vznášejí vtíravěji a mnohem viditelněji než andělé, kteří se kdysi vznášeli nad křesťanským světem: jsou zároveň nedostupní i v dohledu, esoteričtí i všední, nekonečně nadřazení, a přesto všem podřadnějším dávají zářný příklad, který má být následován přinejmenším jako předmět tužeb; uctívaní a zároveň chtivě napodobovaní – majestát, který navádí, místo aby vládl.

 

Lokální lidé, segregovaní a separovaní na zemi, se s globálními setkávají prostřednictvím pravidelných televizních přenosů z nebes a tato setkání se rozléhají globální ozvěnou tlumící všechny lokální zvuky, které ještě odrážejí místní lidi, a tak se jen odhaluje a dále posiluje jejich neproniknutelná, vězeňská pevnost.

 

 

CO DÁL PO NÁRODNÍM STÁTĚ?

 

Příčiny “odumírání” národního státu se plně nechápou, nelze ho přesně předpovědět, i kdyby příčiny známy byly, a rozhodně mu není možno zabránit, i kdyby byl předpovězen. Pocit znepokojení, tuto očekávatelnou reakci na situaci, v níž chybějí jasné kontrolní páky, případně a pronikavě zachytil Kenneth Jowitt v názvu knihy Nový světový neřád. Po celou moderní éru jsme si postupně zvykali na představu, že řád znamená “mít kontrolu”. Právě tento předpoklad kontroly – ať už opodstatněný, nebo pouze iluzorní – nejvíce postrádáme.

 

Krátce řečeno, zdá se, že dnes nikdo nemá kontrolu, a co je ještě horší, není jasné, jak by taková kontrola mohla za daných okolností vypadat. Stejně jako dříve jsou všechny uspořádávající iniciativy a kroky lokální a věcně orientované, ale už neexistuje lokalita dostatečně razantní na to, aby hovořila za lidstvo jako celek nebo aby jí lidstvo naslouchalo a řídilo se tím, co sděluje. Není už ani jedna věcná otázka, která by mohla uchopit a obsáhnout totalitu globální situace a na které by se zároveň bylo možno globálně shodnout.

 

Univerzalizujeme se nebo jsme globalizováni?

 

Dnes módní pojem globalizace vyjadřuje (s malým přínosem pro intelektuální jasnost) právě tento nový, nepříjemný dojem, že “se nám věci vymykají z rukou”. V nejhlubším významu tlumočeném ideou globalizace se odráží neurčitost a neuspořádanost světové situace, která se žene kupředu vlastní setrvačností; absence centra, nějakého ovládacího panelu, správní rady, řídícího úřadu. Globalizace je jen jiné jméno pro Jowittův “nový světový neřád”. Tento rys, který je s představou globalizace nerozlučně spojen, ji zásadním způsobem odlišuje od ideje, již zjevně nahradila, totiž od ideje “univerzalizace”, která byla kdysi neodmyslitelnou součástí moderního diskursu o globálních záležitostech, dnes se však již neuplatňuje.

 

Tak jako pojmy “civilizace”, “vývoj”, “konvergence”, “konsensus” a řada dalších klíčových termínů raného a klasického moderního myšlení, vyjadřovala také idea “univerzalizace” přání, úmysl a odhodlání vytvářet řád. Kromě toho, co podtrhovaly ostatní spřízněné termíny, znamenala univerzální řád – vytváření řádu v univerzálním, vskutku globálním měřítku. Celá tato rodina pojmů jednohlasně oznamovala vůli změnit svět oproti tomu, jaký byl, udělat jej lepším a tuto změnu a zlepšení rozšířit do globálních, všelidských rozměrů.

 

Nový termín globalizace  odkazuje především ke globálním účinkům, notoricky nezamýšleným a nepředvídaným, nikoli ke globálním iniciativám a předsevzetím. “Globalizace” nemá co dělat s tím, v co všichni, nebo alespoň ti nejvynalézavější a nejpodnikavější z nás, doufají a co chtějí udělat. Týká se toho, co se nám všem děje. Idea “globalizace” bezprostředně souvisí s von Wrightovými “anonymními silami” působícími v nezměrné – mlhou obestřené a rozbředlé, neprůchodné a nezkrotné – “zemi nikoho”, jež se rozpíná mimo dosah schopnosti kteréhokoli konkrétního člověka rozvrhovat jednání a jednat.

 

Max Weber definoval stát jako instituci s monopolem na donucovací prostředky a jejich použití v rámci určitého svrchovaného teritoria. Cornelius Castoriadis varuje před velmi rozšířeným sklonem zaměňovat stát a sociální moc jako takovou.

 

“Globální politika” – pokud měla zahraniční politika svrchovaných států nějaký globální horizont – se týkala především dodržování principu plné a nezpochybňované svrchované vlády každého státu nad svým územím, odstraňování těch několika “bílých míst”, které ještě zbývaly na mapě světa, a odrážení nebezpečí nejednoznačnosti, jež povstávalo z příležitostně se překrývajících suverenit nebo z nevyřešených územních nároků.

 

Tento rozparcelovaný svět svrchovaných států po téměř půlstoletí a až do nedávna překlenovaly dva mocenské bloky. Každý z nich prosazoval rostoucí stupeň koordinace mezi řády ovládajícími jednotlivými státy uvnitř sféry své “metasvrchovanosti”. (...) Na “globální scénu” se stále častěji nazíralo jako na jeviště koexistence a konkurence skupin států, nikoli států samých. (...) Aby si státy uchovaly schopnost kontrolovat zákon a řád, byly nuceny hledat spojence a dobrovolně se vzdávat stále větších porcí své suverenity. když byla opona nakonec stržena, ukázala se neznámá scéna naplněná bizarními postavami.

 

Nyní zde byly státy, které vůbec nikdo nenutil vzdát se suverénních práv, jež se jich však samy aktivně a dychtivě snažily zbavit a žebraly o to, aby jim jejich suverenita byla odňata a rozpustila se v nadstátních formacích. objevila se zde dosud neznámá či zapomenutá lokální “etnika” – dávno mrtvá, ale znovu vzkříšená, nebo taková, o kterých nikdo nikdy neslyšel, avšak nyní se včas vynalezla. Často jsou příliš malá, nuzující a nezpůsobilá projít jakoukoli z tradičních zkoušek svrchovanosti, nicméně požadující svůj vlastní stát, stát se vší stafáží politické suverenity a s právem zákonodárně a exekutivně spravovat řád na vlastním území.

 

Nové vyvlastnění: nyní jde o stát

 

V důsledku neomezeného a nezastavitelného šíření pravidel volného obchodu a především volného pohybu kapitálu a financí se “ekonomika” postupně stále více vyjímá zpod politické kontroly; vždyť základním významem slova “ekonomika” je “oblast nepolitického”. Očekává se, že o to, co zbylo z politiky, se tak jako za starých dobrých časů postará stát, avšak ničeho z toho, co souvisí s hospodářským životem, se stát nesmí ani dotknout. Každý pokus v tomto směru by vyvolal okamžitou a zuřivou trestnou akci světových trhů. Zase jednou by se ke zděšení právě vládnoucího týmu v celé nahotě ukázala ekonomická neschopnost státu. Podle propočtů Reného Passeta dosahují čistě spekulativní měnové finanční transakce celkového objemu 1300 miliard dolarů denně, tedy padesátkrát většího, než je objem komerčních aktivit, a téměř stejného, jako je celková částka ve výši 1500 miliard dolarů, již představují veškeré rezervy všech “národních bank” na světě. “Žádný stát,” uzavírá Passet, “tak nemůže odolávat spekulativním tlakům “trhů” déle než pár dní”.

Stát má plnit jediný ekonomický úkol, jenž mu byl ponechán – zajistit “vyrovnaný rozpočet” pomocí regulace a tlumení lokálních tlaků volajících po silnějších státních zásazích do podnikání a po obraně obyvatel před nejhrozivějšími důsledky tržní anarchie.

 

Předběžnou a poslušně dodržovanou podmínkou vzniku nároku na finanční pomoc světových bank a peněžních fondů je dokořán otevřít brány a vzdát se jakékoli myšlenky na samostatnou hospodářskou politiku. Slabé státy – to je přesně to, co Nový světový řád, jenž až podezřele často vypadá spíše jako nový světový neřád, potřebuje ke svému zachování a reprodukci. Slabé státy, kvazistáty, lze snadno přimět k (užitečné) roli lokálních policejních okrsků zajišťujících onu trochu pořádku, jíž je třeba k podnikání, u níž však nehrozí, že by byla nějakou faktickou brzdou svobody globálních společností.

 

Globální hierarchie mobility

 

Kvazisuverenity, teritoriální rozdělení a segregace identit, které podporuje a činí nutností globalizace trhů a informací, nejsou odrazem různosti rovných partnerů. To, co je pro některé svobodnou volbou, dopadá na jiné jako krutý osud. A protože těchto “jiných” nezadržitelně přibývá a protože klesají stále hlouběji do beznaděje z bezperspektivní existence, můžeme docela dobře mluvit o “glokalizaci” (což je výstižný termín Rolanda Robertsona, demaskující nerozbitnou jednotu “globalizačních” a “lokalizačních” tlaků, která se v jednostranném pojmu globalizace přehlíží) a definovat ji obecně jako proces koncentrace kapitálu, financí a všech dalších prostředků volby a účinného jednání, ale také – a snad především – jako proces koncentrace svobody pohybu a svobody jednání.

 

Victor Keegan v komentáři k výsledkům nejnovější Zprávy o vývoji lidstva (Human Development Report), vydávané OSN, v níž stojí, že celkové bohatství horních 358 “globálních miliardářů” se rovná souhrnu příjmů 2,3 miliardy nejchudších lidí (45% světové populace), nazval dnešní přeskupování světových zdrojů “novodobou formou lupičství”. Takzvaným “rozvojovým zemím”, které představují přibližně 80% světové populace, náleží ve skutečnosti pouze 22% globálního bohatství. To však rozhodně není mez, za kterou již soudobá polarizace pravděpodobně nepůjde, protože podíl globálního příjmu, který dnes připadá na chudé, je ještě menší: v roce 1991 obdrželo 85% světové populace pouze 15% světového příjmu. Není divu, že propastně skrovné 2,3% globálního bohatství, které vlastnilo 20% nejchudších zemí před třiceti lety, od té doby ještě dále klesly na 1,4%.

 

Globální komunikační síť, jež se velebí jako vstupní brána k nové, posud neslýchané svobodě a především technologický základ nastávající rovnosti, je prokazatelně využívána velmi selektivně; spíše než brána je to úzká štěrbina v tlusté zdi. Jen málo (a stále méně) lidí dostává propustku opravňující k průchodu. “Jediné, co dnes dělají počítače pro třetí svět, je, že přesněji zaznamenávají jeho úpadek,” říká Keegan. “Kdyby se (jak zjistil jeden americký kritik) oněch 358 lidí rozhodlo ponechat si každý asi tak pět milionů dolarů, aby se nějak protloukli životem, a zbytek by rozdali, v podstatě by mohli zdvojnásobit roční příjem téměř poloviny lidstva.”

 

John Kavanagh z Washington Institute of Policy Research říká: “Extrémně bohatým přinesla globalizace další příležitosti ještě rychleji vydělávat peníze. Tito lidé využili nejnovější technologie k tomu, aby nevídanou rychlostí přesouvali kolem zeměkoule obrovské částky peněz a spekulovali ještě úspěšněji. Na život chudých nemá tato technologie bohužel žádný vliv. Globalizace je vlastně paradox. zatímco velmi malému množství lidí je ohromně prospěšná, dvě třetiny světové populace vynechává či marginalizuje.”

 

Staří bohatí potřebovali chudé, kteří vytvářeli a udržovali jejich bohatství. Tato závislost ve všech dřívějších dobách mírnila střet zájmů a ponoukala k jistému, byť jen chabému úsilí a starosti. Noví bohatí už chudé nepotřebují. Ráj úplné svobody je konečně na dosah. Lež volnotržního příslibu je dobře zamaskována, souvislost mezi rostoucí bídou a zoufalstvím mnoha “uvázlých” a novými svobodami mála mobilních je ve zprávách přicházejících z končin vystavených negativním dopadům “glokalizace” těžko postřehnutelná.

 

Ryszard Kapuściński, jeden z nemilosrdných kronikářů současného života, nedávno objasnil, že k efektnímu maskování se dospívá pomocí tří navzájem propojených triků, jichž média, režírující příležitostné karnevalové výbuchy veřejného zájmu o situaci “chudých světa”, důsledně využívají.

 

Za prvé zprávu o hladomoru, pravděpodobně poslední zbývající důvod k prolomení každodenní lhostejnosti, zpravidla provází důrazná připomínka, že tytéž daleké kraje, kde lidé, “jak bylo vidět v televizi”, umírají hlady a nemocemi, jsou kolébkou “asijských tygrů”, příkladných prebendářů nového imaginativního a odvážného způsobu, jak přistoupit k věci. Vůbec nevadí, že všichni “tygři” dohromady nepředstavují více než jedno procento obyvatelstva Asie. Předpokládá se, že budou demonstrovat, co mělo být prokázáno – že bídný úděl hladových a nesnaživých je jejich volba sui generis. Alternativy jsou dostupné a v dosahu, ale nebyly zvoleny pro nedostatek píle a odhodlání. V podtextu se sděluje, že chudí sami nesou zodpovědnost za svůj osud; že si mohli, tak jako “tygři”, zvolit – snadná kořist se nenabízí pouze choutkám tygrů.

 

Za druhé je zpráva redakčně zpracována a sestavena tak, že problém chudoby a deprivace převádí na otázku hladu jako takového. Tento trik dosahuje jedním rázem dvou účinků: skutečná míra chudoby se podhodnocuje (trvale je podvyživeno 800 milionů lidí, ale v chudobě žijí asi 4 miliardy lidí – dvě třetiny světové populace) a úkol, který před námi stojí, je omezen na nalezení potravy pro hladovějící. (...) Rovnice “chudoba rovná se hlad” zakrývá spoustu jiných a složitých aspektů chudoby – “otřesné životní podmínky, nemocnost, negramotnost, agresivitu, rozpad rodin, oslabování sociálních vazeb, bezperspektivnost a neproduktivnost”, tedy bolesti, které nevyléčí suchary s vysokým obsahem proteinů a sušené mléko. (...) Bohatství je globální, bída lokální, a žádné kauzální spojení mezi nimi není – alespoň ne ve spektáklu nasycených a sytících se.

 

Za třetí katastrofické divadlo prezentované médii podporuje a upevňuje obyčejnou každodenní morální lhostejnost ještě jiným způsobem než jen tím, že vybíjí nahromaděné zásoby morálního cítění. Z dlouhodobého hlediska vede k tomu, že se “rozvinutá část světa obklopuje bezpečnostním pásem neangažovanosti a buduje globální Berlínskou zeď. Veškeré informace přicházející “zvenčí” jsou obrazy války, vražd, drog, plenění, infekčních chorob, utečenců a hladu, zkrátka něčeho, co nás ohrožuje”. Jenom zřídka, vždycky jaksi mezi řádky a nikdy ne v souvislosti se scénami občanských válek a masakrů, slýcháme o vražedných zbraních v nich užívaných. Ještě vzácněji, pakliže vůbec, se nám připomene to, o čem víme, ale raději nechceme slyšet: že všechny tyto zbraně užívané k přeměně dalekých domovin ve vražedná pole dodaly naše zbrojovky – životní míza naší hýčkané prosperity – žárlivě si střežící své zakázky a pyšné na svou produktivitu a globální konkurenceschopnost.

 

Přání hladových jít tam, kde je hojnost jídla, je zcela v souladu s tím, co bychom přirozeně očekávali od racionálních lidských bytostí. Také svědomí napovídá, že správné a morální je nechat je jednat podle tohoto přání. A právě kvůli této nepopiratelné racionálnosti a morální správnosti se cítí racionální a morálně uvědomělý svět tak sklíčený tváří v tvář vyhlídce na masovou migraci chudých a hladových. Je tak těžké bez pocitu viny upřít chudým a hladovým jejich právo jít tam, kde je jídla více, a je v podstatě nemožné předložit přesvědčivé racionální argumenty, jež by prokázaly, že taková migrace by pro ně byla nerozumným rozhodnutím. Výzva je to opravdu strašlivá: musíme jiným upřít totéž právo na svobodu pohybu, které velebíme jako nejvyšší výdobytek globalizujícího se světa a záruku jeho rostoucí prosperity...

 

 

TURISTÉ A TULÁCI

 

Aby si prorazily cestu hustou a temnou, chaoticky rostoucí “deregulovanou” houštinou globální soutěživosti na výsluní veřejného zájmu, musí služby, zboží a znaky vzbudit touhu, a aby ji skutečně vzbudily, musí svádět své potenciální spotřebitele a předstihnout v tom své konkurenty. Ale jakmile se jim to podaří, musí uvolnit prostor, a to rychle, jiným předmětům touhy, neboť jinak by se globální stroj ženoucí se za ziskem a ještě větším ziskem (překřtěný na “ekonomický růst”) zadřel a uvázl na místě.

 

Konzumentem v konzumní společnosti

 

Způsob, jímž dnešní společnost utváří své členy, je diktován především povinností hrát roli konzumenta. Norma, kterou naše společnost staví před své členy, je norma schopnosti a ochoty hrát právě tuto roli. (...) Konzument v konzumní společnosti je tvor ostře se odlišující od konzumentů v kterékoli z dosavadních společností. Jestliže filozofové, básníci a morální kazatelé mezi našimi předchůdci hloubali nad otázkou, zda člověk pracuje, aby žil, nebo žije, aby pracoval, dnes nejčastěji slýcháme řešit dilema, zda člověk potřebuje konzumovat, aby žil, nebo zda žije, aby mohl konzumovat. To ovšem předpokládá, že jsme stále ještě schopni a cítíme potřebu odlišit život od konzumace.

 

Konzument by teoreticky neměl k ničemu pevně lnout, nic by nemělo vyvolávat oddanost “dokud nás smrt nerozdělí”, žádné potřeby by neměly být chápány jako plně uspokojené, žádné touhy by se neměly pokládat za nejvyšší. Ke každé přísaze věčnosti a každému závazku by měla být připojena výhrada “až na další”. Opravdu platí pouze pomíjivost, zabudovaná dočasnost všech závazků; platí víc než závazek sám, který stejně nemůže přetrvat čas potřebný ke konzumaci předmětu touhy (či spíše čas dostatečný k tomu, aby žádoucnost tohoto předmětu vyprchala).

 

Konzumentovo uspokojení by mělo být okamžité, a to ve dvojím smyslu. Spotřebované statky by měly samozřejmě skýtat bezprostřední uspokojení, nevyžadující něčemu se učit ani žádné zdlouhavé přípravy; uspokojení by ale také mělo končit “v nulovém čase”, tj. v momentě, kdy se čas nezbytný pro spotřebu naplní. A tento čas je třeba zredukovat na nepatrné minimum.

 

Pro dobré konzumenty je příslib tak svůdný ne díky uspokojení nějaké mučivé potřeby, nýbrž kvůli mukám posud nikdy nepocítěné a netušené touhy. Konzumerismus je sociální analogií psychopatologie deprese a jejími dvěma protichůdnými symptomy vyčerpání a neschopnosti usnout. Konzumenti jsou především sběrači prožitků; sběrateli věcí jsou pouze v sekundárním a odvozeném smyslu. Mark C. Taylor a Esa Saarinen to vyjádřili stručně: “Touha netouží po uspokojení. Naopak, touha touží po touze.”

 

V zájmu zvyšování spotřební kapacity nesmí být konzumentům povolen oddech. Je třeba je napořád držet v bdělosti a ve střehu. Ustavičně je vystavovat novým pokušením. Ve správně fungující konzumní společnosti konzumenti žijí od atrakce k atrakci, od pokušení k pokušení, od vyčenichání jednoho pamlsku k hledání jiného, od spolknutí jedné návnady k honbě za jinou – každá atrakce, pokušení, pamlsek a návnada je nová, jiná a přitažlivější než předešlá. I cestovat pln očekávání je v životě konzumenta mnohem příjemnější než někam dospět. Příjezd má zatuchlý pach konce cesty, hořkou příchuť jednotvárnosti a stagnace.

 

Rozděleni v pohybu

 

Všichni jsme odsouzeni žít ve světě voleb, ne všichni však máme prostředky k tomu, abychom si mohli vybírat. Tak jako všechny jiné známé společnosti, je i ta postmoderní, konzumní, společností stratifikovanou. Jednu společnost od druhé je ale možné odlišit na základě dimenzí, podle kterých své členy stratifikují. Dimenzí, podle níž jsou rozdělování “vysoce postavení” a “nízko postavení” v konzumní společnosti, je stupeň jejich mobility – jejich svoboda vybrat si, kde budou.

 

Jeden rozdíl mezi těmi “nahoře” a těmi “dole” spočívá v tom, že ti první mohou ty druhé nechat za sebou, ale nikdy ne naopak. Dále ti “nahoře” jsou spokojeni, že cestují životem, kam je srdce táhne, a že si vybírají a volí cíle podle toho, jaké radosti nabízejí. Ti “dole” jsou znovu a znovu vyvrhováni z místa, na kterém by nejraději zůstali. (V roce 1975 byly v péči Vysokého komisariátu OSN zřízeného pro tento účel 2 miliony nucených emigrantů – běženců. V roce 1995 jich bylo 27 milionů.) I když se nehýbou, místo jejich pobytu je jim často vytrženo zpod nohou, takže se stejně cítí v pohybu. Vydají-li se na cestu, pak je to ve většině případů cesta, jejíž cíl vybral někdo jiný, zřídka je příjemná a potěšení z ní také není důvodem, pro který byla zvolena.

 

Na celé zeměkouli se postupně upouští od vstupních víz. O pasových kontrolách to ale neplatí. Ty musejí oddělit ty, pro jejichž pohodlí a snadnější cestování byla vízová povinnost zrušena, od těch, kteří by měli zůstat na místě – na které se při úvahách o pohodlnosti cestování nemyslelo. Dnešní kombinace rušení vstupních víz a posilování imigračních kontrolních mechanismů má hluboký symbolický význam. Lze ji brát jako metaforu nově vznikající stratifikace.

 

Smršťování prostoru ruší tok času. Obyvatelé prvního světa žijí v trvalé přítomnosti, procházejí sledem epizod hygienicky oddělených od jejich minulosti stejně jako budoucnosti. Tito lidé jsou věčně zaneprázdněni a ustavičně “nemají čas”, protože žádný okamžik času nepřesahuje do dalšího. Jde o zkušenost identickou se zkušeností času “naplněného po okraj”. Lidi opuštěné v protikladném světě drtí břímě přemíry, zbytečnosti a neužitečnosti času, který nemají čím naplnit. V jejich čase se “nikdy nic neděje”. Nad časem nemají “kontrolu”, ale ani čas jim není pánem.

 

Obyvatelé prvního světa žijí v čase; na prostoru jim nezáleží, protože každou vzdálenost lze v okamžiku překlenout. Obyvatelé druhého světa oproti tomu žijí v prostoru, v hutném, nezdolném, neuchopitelném prostoru, který svazuje čas a drží ho mimo jejich kontrolu. Jejich čas je prázdný; v jejich čase “se nikdy nic neděje”. Jedině virtuální, televizní čas má strukturu, “harmonogram” – zbytek času monotónně uplývá; přichází a odchází, aniž něco požaduje a jako by ani za sebou nezanechával stopy.

 

Pro člověka z druhého světa se stále zvyšují zdi imigračních kontrol, zákonů o trvalém pobytu, politiky “čistých ulic” a “nulové tolerance”. Ti první cestují podle své vůle a užijí při tom spoustu legrace (zvláště když cestují první třídou nebo soukromým letadlem). K cestování jsou přemlouváni a upláceni, a když se nechají přemluvit, všude je vítají úsměvy a otevřené náruče. Druzí cestují kradmo, často ilegálně, a někdy zaplatí za přeplněné podpalubí páchnoucí, plavby málem neschopné lodi víc, než platí jiní za pozlacený přepych obchodní třídy. Když dospějí k cíli, čekají je zamračené tváře, a mají-li smůlu, jsou zadrženi a bezodkladně deportováni zpět.

 

Pohyb ve světě versus unikající svět

 

Agnes Hellerová vzpomíná, jak se při jednom ze svých dlouhých letů setkala s ženou středního věku, zaměstnankyní mezinárodní obchodní firmy, která hovořila pěti jazyky a měla tři byty na třech různých místech. Ustavičně cestuje sem a tam z místa na místo. Nemá domov, ale necítí se jako bezdomovec. Kdekoli se v daném okamžiku nachází, cítí se přirozeně.

 

Jeremy Seabrook hovoří o jiné ženě, o Michelle ze sousedního činžáku: “V šestnácti uskutečnila svůj nutkavý sen o útěku a odešla z domova za svým přítelem, kterému bylo dvacet šest... V osmnácti se vrátila k matce – se dvěma dětmi... Seděla ve svém pokoji, který před třemi lety opustila. Ze zdí na ni z vybledlých fotek hleděly někdejší popové hvězdy. Říkala, že se cítí stará sto let. Vyzkoušela všechno, co jí život mohl nabídnout, a nic už nezbylo.”

 

Virtuálnost prostoru slouží oběma, každé ale nabízí odlišnou službu s velmi odlišnými důsledky. Ženě z letadla pomáhá odbourávat všechny meze, jež může vnucovat skutečný domov – dematerializuje pro ni prostor, aniž by ji to vystavovalo nepohodlí a úzkostem bezdomovectví. V případě Seabrookovy sousedky staví do ostrého světla strašlivou a odpudivou moc domova, jenž se změnil ve vězení – rozkládá čas. První zkušenost se prožívá jako postmoderní svoboda. Druhá se dosti přízračně pociťuje jako postmoderní obdoba otroctví.

 

Ona první zkušenost je paradigmatickou zkušeností turisty (a nezáleží na tom, zda je účelem cesty obchod nebo potěšení). 0Ne všichni, kdo cestují, jsou na cestách proto, že dávají přednost pohybu před klidem na místě a že chtějí jít tam, kam jdou. Řada by nejspíše šla někam jinam nebo by vůbec odmítla život na cestách – kdyby se jich někdo ptal, ale nikdo se jich neptá. Jsou-li na cestě, pak proto, že “zůstat doma” pociťují ve světě ušitém na míru turistů jako ponížení a otročinu a z dlouhodobého hlediska v tom tak jako tak nevidí schůdnou alternativu. Na cestu jsou tlačeni zezadu, když je nejdříve z místa, které nic neslibuje, duchovně vykořenila síla svodu či popudu příliš mocného a často příliš tajemného, aby se mu dalo odolat. Ve svém údělu vidí všechno možné, jen ne projev svobody. Jsou to tuláci. Tuláci jsou odpad světa oddaného turistickým službám.

 

Turisté zůstávají na místě nebo se přesunují, jak se jim zlíbí. Své stanoviště opouštějí, když jim někde jinde kynou nové, neozkoušené příležitosti. Tuláci vědí, že na jednom místě nezůstanou dlouho, ať by chtěli sebevíc, protože všude, kde se zastaví, jsou nevítanými hosty. Turisté jezdí z místa na místo, protože svět v jejich (globálním) dosahu je pro ně neodolatelně atraktivní; tuláci se přemísťují, protože svět v jejich (lokálním) dosahu je k nim nesnesitelně nevlídný. Turisté cestují proto, že chtějí; tuláci proto, že nemají jinou snesitelnou volbu.

 

To, co se dnes vítá jako “globalizace”, je uzpůsobeno snům a touhám turistů. Druhým účinkem – účinkem sice vedlejším, nicméně nevyhnutelným – je přeměna spousty jiných lidí v tuláky. Tuláci jsou cestovatelé, jimž bylo upřeno právo proměnit se v turisty. Není jim dovoleno ani zůstat na místě (žádné místo nezaručuje trvalost, ukončení nežádoucí mobility), ani hledat lepší místo k pobytu.

 

Tak či onak spojeni

 

Tulák je alter ego turisty. Zeptejte se tuláků, jaký způsob života by se jim líbil, kdyby si mohli svobodně vybrat, a obdržíte velmi přesný popis “televizního” turistického ráje. Tuláci nemají jinou představu dobrého života – žádnou vlastní alternativní utopii, žádný politický program. Jediné, co chtějí, je, aby mohli být turisty tak jako my ostatní... V nelidném světě je turismus jedinou přijatelnou lidskou formou neklidu.

 

V konzumenty byli přeměněni turisté i tuláci, ale tulák je defektní konzument. Tuláci si ve skutečnosti nemohou dovolit sofistikované volby, v nichž mají konzumenti vynikat. Jejich potenciál ke spotřebě je stejně omezený jako jejich prostředky. Tento defekt znejisťuje jejich postavení ve společnosti. Porušují normu a podkopávají řád. kazí legraci už svou pouhou přítomností, nemažou kola konzumní společnosti a nic nepřidávají k prosperitě ekonomiky proměněné v turistický průmysl.  Protože jsou neužiteční, jsou také nežádoucí. A protože jsou nežádoucí, jsou přirozeným předmětem stigmatizace a vhodným obětním beránkem. Neproviňují se však ničím jiným, než že si přejí být jako turisté, přestože jim chybí prostředky k tomu, aby mohli jednat podle své vůle jako oni.

 

Čím méně přitažlivý je tulákův osud, tím lákavější jsou turistovy výlety. Čím horší je úděl tuláků, tím lepší je být turistou. Kdyby nebylo tuláků, turisté by je museli vymyslet.

 

Na jedné straně je zde ideologie, jež se formuje v úvahách představitelů globálů, mezi něž Jonathan Friedman počítá “intelektuály mající blízko k médiím, inteligenci působící přímo v médiích a v jistém smyslu všechny ty, kdo si mohou dovolit kosmopolitní identitu”. Na druhé straně stojí jednání lokálů a lidí násilně lokalizovaných, přesněji řečeno těch, kdo se stále úspěšněji pokoušejí nabrat do svých politických plachet vítr spravedlivého rozhořčení vanoucí z končin, kde žijí glebae adscripti. “Globální, kulturně hybridní, elitní sféru zabírají lidé, jimž je společná velmi odlišná zkušenost se světem, lidé spojení s mezinárodní politikou, akademickou kariérou, médii a uměním.”

 

 

Globální zákony, globální řády

 

Trh práce je příliš strnulý; je třeba dodat mu pružnosti. To znamená vláčnosti a poddajnosti, aby se snadno hnětl a modeloval, krájel a stáčel a aby nekladl odpor, ať se s ním dělá cokoli. Jinými slovy, pracovní síla je “pružná”, pokud se stává ekonomickou proměnnou, již mohou investoři vynechat ze svých úvah, jisti si tím, že to bude jejich jednání a pouze ono, co bude určovat, jak se pracovní síla zachová. Když se ale nad tím zamyslíme, je-li představa “pružné pracovní síly” promítnuta do praxe, odporuje tomu, co prosazuje v teorii. Anebo jinak, aby se naplnily její postuláty, její předmět je nutno zbavit oné agilnosti a proměnlivosti, již po něm vyžaduje.

 

Na poptávkové straně znamená pružnost svobodu jít tam, kde kynou zelenější pastviny, a zbytky a odpad nechat roztroušené kolem posledního tábořiště, ať si je místní, kteří tam zůstanou opuštění, uklidí. A především znamená svobodu nepřihlížet k ničemu s výjimkou toho, co “dává ekonomický smysl”. Avšak to, co vypadá jako pružnost na straně poptávky, na lidi vržené na nabídkovou stranu dopadá jako tvrdý, krutý, neúplatný a nezvratný osud: pracovní místa vznikají a zanikají; mizejí, jakmile se objevila; bez upozornění jsou převáděna a rušena; pravidla hry najímají a výpovědí se mění bez varování a zaměstnanci a uchazeči o práci mohou tuto houpačku stěží zastavit. Aby tedy lidé “nabízející pracovní sílu” vyhověli normám pružnosti, jež pro ně stanovují ti, kdo vytvářejí a ruší pravidla – aby byli “pružní” v očích investorů –, jejich úděl musí být co možná nejstrnulejší a nepružný.

 

Lidé mimo řád

 

Největší šanci objevit se v trestním zákoníku mají činy, jichž se s největší pravděpodobností dopouštějí lidé, pro které tento řád nemá místo – vydědění a utlačení. Když někdo oloupí o bohatství celé národy, říká se tomu “rozvoj volného obchodu”; když někdo připraví o živobytí celé rodiny a komunity, říká se tomu “úsporná opatření” nebo zkrátka “racionalizace”. Žádný z těchto skutků se nikdy nedostal na seznam kriminálních činů zasluhujících trest.

 

Navíc, jak záhy zjišťuje každý policejní útvar zabývající se “závažným zločinem”, nezákonné skutky spáchané na “vrcholu” je nesmírně těžké oddělit od husté sítě každodenních, “běžných” firemních transakcí. Nedostatečně definované zločiny “na vrcholu” je ohromně těžké zjistit. Dějí se uvnitř úzkého okruhu lidí, které spojuje vzájemná spoluvina, loajalita organizaci a esprit de corps a kteří se obvykle dobře postarají o to, aby odhalili, umlčeli či eliminovali potenciální svědky ochotné proti nim vypovídat. “Korporativní zločiny” se dostanou před soud a na oči veřejnosti pouze ve vzácných krajních případech. Defraudanti a daňoví podvodníci mají oproti kapsářům a lupičům nekonečně větší příležitost dosáhnout mimosoudního řešení.

 

V neposlední řade je zde ona ohromná výhoda, jíž se nová globální elita těší, když se dostane do konfliktu se strážci pořádku: pořádek a řád je lokální, kdežto elita a zákony volného trhu, jichž se drží, jsou translokální. Jestliže ochránci lokálního řádu začnou být příliš vlezlí a dotěrní, je tu pořád ještě možnost odvolat se na globální zákony a změnit lokální koncepty řádu a lokální pravidla hry. A samozřejmě je také možné, jakmile začne hořet lokální půda pod nohama, přesunout se jinam. “Globálnost” elity znamená mobilitu a mobilita znamená schopnost uniknout a vyhnout se. Vždycky existují místa, kde se budou lokální strážci pořádku v případě střetu rádi a ochotně dívat stranou.

 

 

Zygmunt Bauman: Globalizace. Důsledky pro člověka. Mladá fronta, Praha 1999. 

České novinky1.eu