Stát jsme my...
Jak je všeobecně známo, původně v originále znělo toto okřídlené úsloví „L'Etat, c'est moi”, jak tvrdil Král Slunce Ludvík XIV, blahé paměti. Původně tedy ono “my” znamenalo „plural majesticus“, tedy Já, a to nevyvolávalo žádné pochybnosti, kdo je tady pánem. Teprve francouzská revoluce přinesla znění “L'Etat, ce somme nous”, čímž položila věčnou otázku, kdo to jsou “my”. Preambule nejrůznějších ústav se to snaží vyjádřit už několik staletí, ale otázka zůstává. Nebyli bychom ovšem hrdými dcerami a syny české kotliny a úvalů moravsko-slezských, abychom z jedné otázky neučinili otázek více. K otázce, kdo to jsou my, jsme se přes otázku, jaký vlastně chceme stát, propracovali k otázce, co je to vlastně stát. Jinými slovy nejen, „kdo“ je to my, ale i „co“ je to my. Start volební kampaně před letošními krajskými a senátními volbami byl poznamenán právě útokem ČSSD na koaličního partnera ANO, pod heslem „Stát není firma. Je to společenství lidí“. Jakkoliv je to smutné, nezbývá než konstatovat, že v obou aktuálně klíčových politických subjektech panuje v oblasti základních pojmů velký zmatek.
ANO přišlo s tezí, že stát je v podstatě firma a rozhodně se snaží stát jako firmu řídit nebo to alespoň tvrdí. Řekl bych, že to není úplně špatná myšlenka, protože stát je řízený systém, který stojí na přísné jednotě práv a povinností, kázni a odpovědnosti. Těmito parametry skutečně připomíná vice firmu, ekonomickou korporaci s jasnými cíli a kvalifikovaným vedením. Nicméně hnutí ANO zapomíná na jednu důležitou věc a tou jsou majetkové vztahy, distribuci odpovědnosti a především distribuci důchodu. Vzhledem k poměrům panujícím v Agrofertu, líhni ANO, si mnozí nepovšimli, že když Agrofert patří Andreji Babišovi, pak stát mu určitě nejen nepatří, ale ani patřit nemůže, i kdyby to stokrát chtěl. Poněkud to připomíná problém s Ludvíkem XIV, nicméně platí, že zlaté časy absolutismu, jakkoliv osvíceného, jsou už dávno pryč. Funkční stát v současné době nemůže patřit jednotlivci, ale nemůže být ani společenstvím lidí, jakým jsou třeba církve. Moderní stát musí být strukturou odpovědných občanů. Občan v tomto smyslu je nepochybně také člověkem, ale jako strukturní součást státu představuje spíše instituci jednoty práv a povinností, která je nadána konkrétní odpovědností za fungování obce a celé státní struktury.
ČSSD si zcela přirozeně přeje stát v podobě společenství lidí, kteří zaplatí daně, dojdou k volbám a ponechají fungování státu v rukách neschopných politiků a byrokratů, kteří odpovídají za vše a za nic. Jinak se mají lidé v rámci společenství vyžívat v nejrůznějších údech občanské společnosti a být k dispozici, když je třeba fungování státu narušit, například v oblasti projektování a zakládání infrastrukturních a liniových staveb. ČSSD to určitě tak nezamýšlí, ale dlouhodobě prosazuje stát, ze kterého lze nejlépe krást, protože vztah občan stát je zprostředkováván v zásadě toliko daňovou politikou a volebním právem. V tom se vzácně shoduje s ODS, a proto jsou jejich politické koalice a spolčení při rozkrádání všeho možného veřejného tak pevné a úspěšné. Rozdílné názory jsou jenom na to, jak drahý či velký má být dotyčný stát být a kolik prostředků má přerozdělovat, ale koncepčně se neliší. Jde o to, abychom si stát platili jako trochu orvanou děvku, nejlépe předem, spokojili se s tím málem, co nám dá, ale zároveň k ní ani nic necítili, snad ji politovali, když nám nedá, protože toho má moc. Přitom pro tento vztah platí stará moudrost, že správná děvka je ta, co jde na poušti za tři hrsti písku a správný šibal je ten, co to smlouvá na jednu.
Úhelným kamenem struktury fungujícího státu je občanská odpovědnost. S tím souvisí návrat k občanským povinnostem, které se nejen v naší ústavě drží jen tak tak za jeden prst v preambuli a stejně tak Listina základních práv a svobod už svým názvem naznačuje, že povinnosti a odpovědnost nejsou zrovna jejím tématem. Je třeba občanské povinnosti jasně redefinovat a následně vést dlouhou diskusi o občanských ctnostech, ke které by už ale měla přispívat praxe občanské odpovědnosti. Je nutné redefinovat celý institut občanství. Být občanem se postupně musí stát výsadou spojenou s povinností veřejné služby a právem podílu na tvorbě a fungování státu a řízení společnosti v ústavou stanovených oblastech, především v oblasti bezpečnosti, spravedlnosti a tvorby sociálně-ekonomické infrastruktury. Žádná společnost nemůže dlouhodobě unést, aby se voleb účastnili jednotlivci, kteří se nechávají k volbám svážet „za pivo“ a přitom otevřeně deklarují, že jim může být celá Česká republika ukradená, a to doslova kýmkoliv.
Společnost práv a svobod se ukazuje jako nefunkční a stát postavený na tomto principu je své společnosti i sám sobě spíše nebezpečný. Klasickou ukázkou je aktuální myšlení některých šéfů států, o mnohých občanských aktivistech nemluvě, kteří chtějí dát přistěhovalcům co nejrychleji stejná práva jako domácím. Stejně tak je velkou iluzí to, že stát lze řídit jako firmu proto, že ekonomika je stejně tak jako tak určující společenskou strukturou. Pravdou je, že dělá všechno proto, aby tak vypadala, ale nikdy to nedokáže. Ekonomika je totiž strukturou bez morální odpovědnosti a řízení státu nikdy v dějinách nestálo jen na ekonomických východiscích, tedy za předpokladu, že byl dotyčný řídící při zdravém rozumu a pamětlivý si své odpovědnosti.
Koncepce odpovědného občana jako klíčového elementu státní struktury a rovného majitele státu vyžaduje otevření debaty o základním nepodmíněném příjmu, který by se zabýval nejen rovnoměrným rozdělením dosavadních dávek a dotací mezi občany, ale především by do tohoto systému spadly i platy desetitisíců darmožroutů, kteří se vymýšlením, kontrolováním, přidělováním, odebíráním a vyplácením všemožných dávek zabývají. Další zbytečné platy do společného by se daly přidat zavedením jednoduchého systému příjmových účtů, ze kterých by bylo automaticky strháváno dohodnuté procento daně a zůstatek by byl plně k dispozici příslušnému jednotlivci nebo i právnické osobě. Do nepodmíněného příjmu by měly patřit i poplatky za těžbu a užití nerostného bohatství a poté občané by jistě dohlédli na to, aby nám nikdo nedrancoval nerostné bohatství za hubičku. Dalším zdrojem by byly dividendy ze státních podniků, které dnes mizí v černé díře státního rozpočtu, kterým vládne Andrej Babiš, který se k němu chová jako majitel státu, který si notoricky plete s Agrofertem.
Připomeňme si těžký život mafiánských bossů minulého století, tak hezky reprezentovaných Kmotrem Maria Puzza. Kolik organizačního úsilí i fyzické námahy, kolik odporných činů bylo třeba, aby fungovalo obírání pracujících o část výdělku. Dnes stačí nechat veškerou špinavou práci udělat stát a jednou za čas si hrábnout do eráru. Pokrok prostě nezastavíš. Tento způsob státu je možné shledávat poněkud nešťastným, zvláště když je patrné, že za honosnými slovy o střetu zájmů nejde tradičně o to, aby se nekradlo, ale výhradně o to, kdo může a bude krást. Nepodmíněný základní příjem občanů by do téhle morálně vadné koncepce možná vnesl nový svěží vítr, protože by se objem prostředků normálně rozkrádaných nepočetnou elitou prudce snížil a zvýšil by se zájem občanů na jejich spravedlivém rozdělování. Stejně tak se sníží objem veřejných prostředků na nesmyslnou byrokracii, na hlídače, hlídače hlídačů a jejich hlídače.
Nabízí se jednoduchá teze. Když chcete řídit stát jako firmu, tak vyplácejte dividendu občanům a nikoliv sobě, pane Babiši…!!! Nemyslím to ani trochu zlomyslně. Pokud to myslí ANO a Andrej Babiš se svou novou koncepcí státu vážně, tak toto je přece logický další krok k jejímu naplnění. Po středečním projevu Andreje Babiše, jehož koncepce, forma i obsah svědčila o tom, že se na něm podíleli vesměs lidé méně bystří, protože jeho smysl leckomu unikl, se může stát, že aura jediného poctivého se rychle rozplyne a s ním celá jinakost hnutí ANO. Zůstane nám tady po slavném ANO trochu vzpomínek a hlavně stará Babišova pravda, totiž že …všetci tuná kradnú... teda aj ja…Chtělo by tedy nějaký ten „apgrejd“, aby nastalo oživění v sále unaveném odrhovačkou „nejsme jako oni“ až ke stavu klinické smrti nebo opravdového naštvání.
Stejně tak ČSSD by měla mít zájem na minimálně na otevření společenské diskuse na téma nové koncepce občanství, protože její pohled na věc je dlouhodobě neudržitelný. Stát není stávající cochcárna, kterou tady ČSSD na jedné straně dlouhodobě provozuje a prosazuje v podobě „společenství lidí“. Na druhé straně ČSSD za podpory ANO a pořádkumilovných lidovců rozpoutala v České republice nebývalou normalizaci, utahuje šrouby, neustále přichází s novými a novými omezeními, leze lidem do soukromí, do kotelny, otravuje rodinný život a neustále zintenzivňuje regulaci společenského dění. Staví tak systematicky stát do role veřejného nepřítele, který budou i nakonec i velmi loajální občané připraveni prodat komukoliv za cokoliv, jen, aby se ho zbavili, nehledě na následky. Takový stát chce potom bránit opravdu jenom magor, který si rád hraje na vojáčky a už neví, jak si vystřelit. ČSSD se ovšem na diskusi na téma nového pojetí občanství moc nemyslí a k nepodmíněnému příjmu se staví spíše ostražitě. Spíše občas vykřikuje něco o evropských hodnotách svobody a demokracie, přičemž sama likviduje svobodu a chce provozovat demokracii bez občana.
Kupodivu nepodmíněný příjem není ani šálkem kávy pro odbory, tradičního sociálního partnera vlády a zaměstnavatelů. Totéž platí o ostatních významných i méně významných společenských aktérech. Na nepodmíněný příjem je pohlíženo skeptickým českým okem jako na porušení hesla „bez práce nejsou koláče“ nebo hrubšího, „kdo nepracuje, ať nejí“. Křesťané mají zase to staré dobré „ora et labora“. Bohužel je to ale i oko českého intelektuála, které bdí nad tím, aby nebylo nikomu pomoženo bez předchozích zásluh. Snad po zkušenostech ze Švýcarska, Finska a dalších států, teritorií, měst a obcí kde byli rozhodujícími právě intelektuálové, se tahle debata jednou rozproudí i u nás. Bylo by dobře, kdyby ji nějaká strana vnesla už do těchto nadcházejících voleb.
Bez nové koncepce občanství to ale asi nebude nic jiného než významná změna v sociální politice. Možná, že politické strany odpovědného občana, účastnícího se aktivně na fungování státu a majícího k němu opravdový vztah, ani nechtějí, protože mají oprávněný pocit, že by mohlo někomu dojít, že už nejsou tolik potřeba. Takoví občané už politickým stranám, které už dnes nereprezentují společenské, ale skoro výhradně skupinové a stále častěji kriminální zájmy, nebudou chtít svůj stát a jeho moc vydat.
A moc, moc státu, je to, oč tu běží… ČSSD s ANO v České republice vytvořily za vydatné podpory EU normalizační pseudostát, který na občany z vysoka kašle, a situace spěje do bodu, kdy občané začnou kašlat na stát. Bez opory občanů nelze než konstatovat, že se státní moc po letech zase začíná válet na ulici. Zkušenost z dějin a nejen ze „sameťáku“ nás učí, že není návratu ke staré podobě státu, občana a moci…