Tři maličkosti
Bezmoc mocných…
Svět je příliš složitý než aby se dal celý uspořádat jednotně shora a příliš veliký než aby se dal celý uspořádat jednotně zdola. V základu všech integračních procesů a organizačních uspořádání musí ležet jednota práv a povinnosti jednotlivců i společenstvím, menšin i většin.
Uplynulo několik desítek let od doby, kdy Václav Havel formuloval svou esej „Moc bezmocných“ a před celou řadou organizací s jejich aktuálně probíhajícími integračními procesy stojí problém opačný, možná komplementární. Je to nedostatek moci tam, kde je jí třeba. Ukazuje se totiž, že naděje vkládané do společenských změn nebo dokonce do nápravy věcí veřejných spojené s nějakým konkrétním mocenským uskupením nebo dokonce jednotlivcem jsou nejen na Západě, ale i globálně, stále planější. Uvědomují si to už i ti největší optimisté, kteří hledí s nadějí k Číně, Rusku nebo USA a jejich prezidentům, jako reprezentantům budoucího, pokud možno mírového a prosperujícího, řádu světa.
Svět je příliš složitý než aby se dal celý uspořádat jednotně shora a příliš veliký než aby se dal celý uspořádat jednotně zdola. Ovšem s důrazem na slova „celý“ a „jednotně“. Je možné, aby probíhaly oba procesy, ovšem lokálně s důrazem na maximální pestrost při zachování základních principů. Proces zdola probíhá zcela spontánně, pokud se do něj ovšem shora mocensky nebo ideologicky nezasahuje, protože jednotlivci, páry, rodiny a další společenství si přirozeně uvědomují svou slabost pro dosažení celé řady konkrétních cílů a spolupráce je pro ně nejen přirozená, ale i nutná. Proces shora by měl dbát o životaschopnost procesu zdola a garantovat pro něj určité podmínky. Především jde o mír, porozumění pro změnu a pestrost a svobodný volný čas, ale rovněž o spravedlnost, bezpečnost a reprodukci.
V základu všech integračních procesů a organizačních uspořádání musí ležet jednota práv a povinnosti jednotlivců i společenství, menšin i většin, ze které přirozeně vychází soukromá ochota a zájem podílet se na věcech veřejných, na jejich správě a dobrém vládnutí, které je klíčovým veřejným statkem. To vše vychází ze starých podobenství „o třech prutech Svatoplukových“, o tom, že „ve dvou se to lépe táhne“ a konec konců i o tom, že „když nemohu někoho porazit, měl bych se s ním spojit“. Toto platí bez výjimky pro integraci shora i pro integraci zdola.
Bezmoc mocných je velkou nadějí dneška, ale bez našeho potu, slz a trochu té krve to nepůjde. Lepší svět bez práce, stejně jako oběd zadarmo jsou jen velké iluze.
Souvislosti, zákonitosti, zákony a dogmata…
Objev českých vědců na poli organických magnetů na bázi grafenu prolomil letité dogma, že všechny magnetické materiály jsou na bázi kovů a jejich sloučenin. Nyní se stal magnetickým jeden ze základních kamenů organického světa - uhlík. Chemicky upravený magnetický grafen otevírá dveře nejen k novým aplikacím, ale snad konečně i k novému myšlení.
Je pozoruhodným společenským fenoménem, kolik lidí si myslí, že svět kolem nás se řídí určitými zákony, a když se ukáže, že jim skutečný světa běh neodpovídá, dokážou je bránit jako nejcennější věčně platná a neměnná dogmata. Ve skutečnosti je to tak, že ve svém prostředí přímo pozorujeme nebo s větším nebo menším úsilím odhalujeme určité souvislosti mezi nějakými jevy. Pokud se tak děje s určitou pravidelností, máme přirozenou tendenci takovou opakující se souvislost na úrovni našeho poznání popisovat. Už jenom proto, že ji lze nějak využít nebo je naopak lépe se jejím důsledkům vyhnout. Z pozorované souvislosti se stává postupně zákonitost a z popisu pravidlo nebo dokonce zákon. Zákony se přesouvají z vědeckých pracovišť do škol, až dorazí do těch základních, a pohříchu i středních, kde se z nich velmi často stávají poučky a dogmata. Celé se tak děje pod heslem, které je ztělesněním smrtelného hříchu pýchy a dogmatické tuposti, totiž,že příroda se řídí přírodními zákony.
Apelujme důsledně na všechny, kteří mají tu výsadu učit naše děti a mládež, aby jim pečlivě vštěpovali od nejútlejšího věku, že to, co děti vidí kolem sebe, se děje tak a tak podle stávajícího poznání, za daných podmínek a má to určité doposud poznané příčiny a důsledky. Je nepřípustné dětem tvrdit, že se to děje tak a ne jinak, protože existuje nějaký zákon. Příkladem může být i dogma, které prolomil objev „organického magnetismu“. Správné je učit, že magnetismus je vlastnost materiálů existující při určitém uspořádání jejich elementárních částic. Tato definice je otevřená dalšímu vývoji. Špatně je tvrdit, že magnetismus je vlastnost kovových materiálů, protože tady je vývoj omezen pouze určitou skupinou materiálů. Špatné je, že pokládáme některé možná příliš úzkoprsé tzv. přírodní zákony dogmaticky za neměnné a věčné.
Velice bych si přál, aby právě naše škola byla nejen nedogmatická, ale naopak inspirovala čtenáře k dalšímu zkoumání zmíněné problematiky. Naše dosud málo poznané prostředí na straně jedné a touha je poznávat na straně druhé spojené nedogmatickým myšlením přinesou s vysokou pravděpodobností něco nového, zajímavého, poučného a snad i přínosného…
Dogmata z nás dělají otroky druhých. Náboženská stejně jako vědecká…
Zhoubný virus absence jednoty práv a povinností.
V základech rozkladu a úpadku společnosti leží nejednota práv a povinností mezi menšinami a většinami i uvnitř skupin samotných. Skutečná práva jednotlivce nebo skupiny existují jenom tam, kde je podstatná část společnosti ochotna taková práva garantovat, vnímat jejich existenci jako důležitou a mít za svou povinnost je chránit.
Naše civilizace vykazuje určitou posedlost vyhledáváním, pojmenováváním a prosazováním stále nových práv a povinností. Zatímco nová práva jsou udělována především nejrůznějším menšinám výběrově, povinnosti naproti tomu jsou ukládány většinám plošně. Kvantitativní i kvalitativní nejednota práv a povinností mezi menšinami a většinami i uvnitř jich samotných leží v základech rozkladu a úpadku společnosti. Pozapomněli jsme, jak vlastně vzniká právo. Ne jako soubor pravidel nebo dokonce zákonů, ale jako individuální či skupinový nárok na nějaké konkrétní jednání, společenské postavení nebo statek. Máme pocit samozřejmosti našich práv, pocit, že svá práva odněkud či od někoho dostáváme, že je někdo zajišťuje, že tu jsou pro nás odedávna a navěky.
Tato práva však musí být jejich kandidáty a později nositeli vybojována, uznána a udržována. Jen tak se mohou individuální či skupinová práva stát postupně povinnostmi druhých je uznávat a obhajovat, a to právě v té míře, v jaké jsou pokládána a uznána za práva všeobecná. Pojem „přirozená lidská práva“ svádí k rezignaci na obnovu práv a novou kvalitu i kvantitu jejich uznání. Rigidita našeho přístupu k vlastnímu konstruktu lidských práv a jeho prosazování jako univerzálního modelu vede k nedorozuměním, k lidskému neštěstí a v neposlední řadě k válkám. Někteří antropologové uvádějí, že lidská přirozenost v rámci nesmírné pestrosti chování člověka neexistuje, a tudíž je pochybné, zda existují přirozená lidská práva z takové přirozenosti vyplývající.
Když hovoříme o lidských právech, je tedy především třeba určit, kdo je v jejich kontextu člověkem. Tím je právě ten jednotlivec druhu Homo sapiens, který si je vědom jednoty práv a povinností v tom smyslu, že jeho práva a jeho uznání vyplývají z jeho povinnosti chránit a uznávat práva druhých a druhé a zároveň jeho povinnosti nemohou existovat bez toho, že by z nich nevyplývala jeho práva a jeho uznání. Toto samozřejmě plně platí i pro práva občanská a základní definici občana.
Společnost bez podobně vnímané jednoty práv a povinností nemůže být ani spravedlivá, ani lidská. Nemůže být ani společností…