Tři maličkosti o volbách...
Třikrát o volbách…
Tři maličkosti pod dojmem komunálních a senátních voleb 2018…
Už je to tady, už je to tady…
Komunální a senátní volby jsou tady. Voliči rozhodují o řešení celé řady více nebo méně zřejmých otázek. Jen namátkou připomenu osud ČSSD v Praze a jeho široké konsekvence. Nepochybně budeme výsledky voleb rozsáhle hodnotit, ale konec konců volby už jsou takové, že si v nich z principu můžeme zvolit jenom jedny z nás. Je to triviální úvaha, která má své bezmála siamské dvojče v bonmotu, že přes palubu nás může hodit jenom ten, s kým jsme na jedné lodi. Platí tedy i teze, že nespokojeni můžeme být jenom s politiky, které si sami volíme.
Otázka, kterou bychom se měli vážně zabývat, je ta, do jak míry jsou ti, které si volíme, skutečně jedněmi z nás, do jaké míry je ještě naše společnost skutečně soudržná, jaká je dnes skutečná míra důvěry mezi politiky a občany…?!? Jaké jsou vývojové trendy důvěry v naší společnosti obecně, v rámci jednotlivých zájmových, profesních i konfesních skupin, územních celků, obcí a měst. Konec konců, je to důvěra, bez které přestává být libovolné společenství společenstvím. Dnes můžeme pozorovat u řady spoluobčanů, politiky, bohužel, nevyjímaje, zcela otevřené opovržení vůči ostatním lidem. Důvody, proč někteří z nás propadají přesvědčení, že jsou lepší lidi, jsou nejrůznějšího druhu a zdaleka už nejde jenom o materiální postavení.
Přesvědčení o vlastní výjimečnosti není v principu nic špatného, ovšem pokud jeho zdrojem není především nízké hodnocení ostatních a celý stav duše dotyčného nezavání diagnózou. Na druhé straně lidé bez určitého stupně sebedůvěry nemohou dát důvěru jiným, protože lze těžko dát něco, co sám nemám.
Komplementární, neméně závažnou otázkou, kterou si musíme v této záležitosti položit, je otázka, jací jsme aktuálně my sami. Koho bychom tedy volili jako jednoho z nás v případě, že bychom byli opravdu kohezní společností, která není vedena skupinou osob, která je přesvědčena o své vyvolenosti a neomylnosti tím více, čím na vyšší židli a dále od svých voličů sedí. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že česká společnost byla a bohužel stále je dlouhodobě vystavována tomu, že z ní určitý typ lidí, více či méně nuceně, již několik století odchází. Po období, kdy Otec vlasti, Karel IV., budoval české země jako srdce, Prahu pak jako hlavní město Evropy a přiváděl do Čech elitu tehdejšího vzdělaného i politického světa, zasloužili se mnozí jeho následovníci spíše o opak. Lidí s vysokou mírou reciprocity, schopných a ochotných altruisticky trestat a charismaticky vést se nám v Česku v důležitých a zejména v určitých krizových momentech nedostává. Nejen předložená pražská kandidátka, ale i panoptikum předvolebních diskusí jsou toho přímým důkazem.
Je tu ještě jeden fenomén, který poměrně neblaze postihuje v českých zemích vztah voličů a volených, a tím i kvalitu celého volebního procesu a pochopitelně následně i naší demokracie. Tento fenomén je důsledkem odpovědí na výše uvedené otázky koho vlastně volíme, když volíme „jedny z nás“ a do jaké míry to ještě jsou „jedni z nás“… Tím fenoménem je nerespektování výsledků voleb a rostoucí neúcta k těm, kteří hlasovali jinak. Tento fenomén nabývá v našem a nejen v našem společenském prostředí těžko uvěřitelných rozměrů. Nejde jen zdaleka jen o to, že lidé, kteří ve volbách neuspěli, ať již se svou kandidaturou, nebo se svými volebními preferencemi vůbec nerespektují, že existuje něco jako volební období, a provozují permanentní a velmi negativní volební kampaň. Jejím programem je takřka výhradně destrukce a podrývání činnosti těch, kteří zvoleni byli a napadání těch, kteří je zvolili.
Zvláštní kategorii tvoří ovšem ti z nás, kteří během relativně krátkého času začnou zpochybňovat svou volbu i v tom případě že jejich kandidát ve volbách i s přispěním jejich hlasu uspěl. Připomínají tak malé děti, které si staví z kostek nebo z písku věž nebo hrad jenom proto, aby ho mohli zbořit, což je konečným a pohříchu jediným skutečným zdrojem jejich radosti. Jako by volby pro ně byli selekcí bažantů chovaných na odstřel.
Aby toho nebylo málo, tak, jak říká klasická hláška z Pelíšků „rozmohl se nám tu takový nešvar“. Oblíbeným nástrojem politického boje se stala trestní oznámení, a to právě mezi zvolenými politiky, někdy dokonce přímo mezi politiky z jednoho hnízda. Jindy jde naopak o nejrůznější podněty z míst, které jsou od dané obce desítky nebo stovky kilometrů vzdálených. Je to dáno i tím, že v současné právní džungli je pro neuvolněné nebo jen částečně uvolněné zastupitele prakticky nemožné dostát všem zákonným předpisům a byrokratickým nařízením. Ať tak či onak. Udavačství v politice a, bohužel, zejména v té komunální prostě jenom kvete.
Shrnuto a podtrženo. Tohle všechno má neblahý vliv na to, že klesá zájem o práci v obecních zastupitelstvech. Zdá se, že se z obecních zastupitelů stává z mnoha nepochopitelných důvodů jakási lovná zvěř a nikdo je nechrání. Nemají ani imunitu, musí zpřístupňovat údaje o svém majetku, každý si do nich může na ulici nebo v hospodě kopnout. Naivní úvaha říká, že by je měla přirozeně chránit důvěra lidí, kterou dostali na určité období ve volbách. Jenže, jak jsme si ukázali výše, zastupitelé jsou spíše připomínkou vzájemné nedůvěry mezi lidmi než důvěry v ně kladené.
Popřejme si tedy v tento volební den, aby v naší zemi bylo dostatek sebedůvěry i vzájemné důvěry ku prospěchu každého z nás i všech dohromady, ku prospěchu lidí, obcí i země.
Kostky jsou vrženy, mandáty rozdány…
Dovolím si volně navázat na předchozí text s názvem „Už je to tady…“a učinit několik poznámek nad rozhodnutím nás, voličů. Pokud nechci plakat ani tančit nad rychle se prohlubujícím hrobem ČSSD a KSČM ani nad dílčím neúspěchem ANO v Praze, který byl po působení minulého vedení nevyhnutelný, pak můj první dojem lze vyjádřit tak, že se vlastně nic zvláštního ani neočekávaného prostě nestalo.
Určitě se najdou analýzy, které budou poukazovat na neuvěřitelné souvislosti za jedním, dvěma, ba i třemi rohy, ale lidé prostě přišli a zvolili si bez velké hysterie ty, na které se podle jejich názoru mohou spolehnout a nezvolili ty, kteří je zklamali. Je důležité, že se lidé nenechali zmást značkou politické strany a důsledně posuzovali, kdo a jak odpovídal, odpovídá a bude odpovídat jejich zájmům. Více než o politických subjektech a jejich pověsti a preferencích, byly tyto volby o osobnostech, které je reprezentují a pracují pro veřejnost.
Rád bych v této souvislosti připomněl výroky našich četných našich politiků, že občan není schopný rozhodnout o složitějších věcech, nemá přehled, co je v zájmu obecného blaha, a tudíž mu má být království nebeské všeobecného referenda navždy zapovězeno. Je paradoxní, že jakkoliv politici pokládají občany za hlupáky, kteří nevědí co je dobré pro společnost a pro zemi, nechávají na nich volbu sebe sama. Mělo by být známo, že občan se nerozhoduje, volby nevyjímaje, podle toho, co je dobré pro jakési nespecifikované veřejné blaho, rozhoduje se podle toho, co je dobré pro něho a jeho nejbližší. V tom je mistr nad mistry. To nevylučuje existenci blouznivců, kteří se scházejí a debatují o veřejném blahu. Nic ve zlém, sám mezi tyto blouznivce patřím, ale jsem dost starý, abych věděl, že v rámci velkých čísel a rovnosti vlivu spolehlivě platí, že „bližší košile než kabát“.
Volič se podle mého názoru rozhodl správně, když odmítnul politické strany a volil daleko více personálně. To platí o politických stranách tam, kde uspěly, stejně jako tam, kde neuspěly. Celkově je zřejmé, že primitivní partajní politika pocházející z hloubi předminulého století není spasitelná ani marketingovým jednáním podle výzkumů veřejného mínění ani šířením svých přitroublých „mesidží“ s pomocí moderních médií. Chování politických stran je v očích občana skutečně poněkud úchylná. Lidé se chtějí mít dobře a požadují elementární spravedlnost. Představa klasických politických stran, že musí voliče vychovávat, naráží stále tvrději a tvrději na odpor…
Lidé stále více poznávají, že svěřit důvěru lze efektivně jenom konkrétnímu člověku. Důvěra člověka v partaje a jiné souborné osoby je koneckonců nonsens… Asi něco jako láska k Sovětskému svazu.
Je třeba si s veškerou skromností říci“ „volili jsme dobře…“
Dokonáno jest…
V návaznosti na výsledky druhého kola senátních voleb si dovolím předložit laskavému čtenáři třetí a poslední text z mého letošního malého volebního cyklu. Začnu tam, kde jsem minule skončil. Pochvalou. Volili jsme totiž opět dobře a výsledky utvořily Senát, který bude plný zajímavých osobností, bude pestrý a bude odpovídat po dlouhých letech něčemu, čemu se občas říká „záměr ústavodárce“. Pokud chce Senát ukázat svou funkčnost a důležitost, teď má šanci.
Potažmo to znamená především to, že při nějakém neblahém vývoji zdraví prezidenta republiky, se ANO nedostane ke všem prezidentským pravomocem, ale i to, že vláda i Sněmovna si bude muset dát na své právní kutilství opravdu dobrý pozor. To, co už je mým osobním hodnocením, je okolnost, že pomalu a jistě pokračuje eroze klasického pravolevého partajního systému. Je dlouhodobě žádoucí, aby partaje nebyly v soutěži politických názorů, která je nepominutelnou náležitostí demokratického právního státu, preferovány před občany. Platí totiž známá poučka, že politická partaj je šílenstvím mnoha pro blaho několika. Dovolím si v tomto smyslu jedinou poznámku, totiž, že tento bonmot Jonathana Swifta dotáhly k dokonalosti KSČM a ČSSD. K dokonalosti, která zavání smutným koncem, protože šílenců se začíná rádoby levicovým oranžovým i rudým nabobům poněkud nedostávat…
Původně jsem chtěl napsat ještě čtvrtou část cyklu, kterou jsem chtěl věnovat tomu, jak obě partaje zareagovaly na jakýchsi mimořádných setkáních na svůj debakl. Chtěl jsem ho nazvat „Odpusťte jim, neboť nevědí, co činí“, ale pak jsem si řekl, že je na to škoda času, klávesnice i bajtů. Omezím se na jedno prosté konstatování, které ovšem nejen zmíněné dvě parodie na levicové strany, ale to, co se u nás i v Evropě nazývá levicí, obecně spojuje. Je to všeobjímající konstatování, že situace není dobrá. K tomu je využívána celá řada více nebo méně expresivních výrazů pro tělesné otvory nebo katastrofy všeho druhu. Klasická formule zní: „Je to v ….“ To, co i zcela prostý čtenář nebo účastník debat nejrůznější úrovně postrádá, je objasnění toho, zda a) „to“ vůbec existuje b) cože je to vlastně ono „to“…. c) jak to vlastně vypadá v…. d) jak s „tím“ pohnout a nakonec jako „finis coronat opus“ e) jak „tomu“ udělit žádoucí směr, aby „to“ nebylo v „tom“…?!?
Nic z toho se nemůžeme od politiků, politologů ani komentátorů jaksi dozvědět. Poslouchat představitele vedení stran, jejich poradce a takzvané levicové intelektuály je skutečně únavné a jen výjimečně se ozve nějaký blekot, který pobaví, ale nerozesměje…
To, co je otřesné, je to, že si tihle blekotové, kteří o sobě tvrdí, že jsou levicoví, aniž by většina z nich tušila, o co vůbec jde, si vůbec neuvědomují, že svým chováním a jednáním urážejí celé generace lidí a jejich rodin, kteří obětovali zápasu o sociální spravedlnost své majetky, osudy, zdraví i životy… Odkaz těchto lidí si nezaslouží, aby tady někdo tvrdil, že „levicové je prostě to, co není pravicové“, aby programy, které blekotové sepisují, rezignovaly na autenticitu, na něco skutečného, zač stojí skutečně žít…
Takové programy stačily po roce 1968 bezmála půlstoletí nejrůznějším vyžírkům, kteří v Evropě parazitovali pod starými symboly na bláhovosti lidí, kteří jim věřili, že o něco skutečně usilují… Přitom byli jenom fíkovými listy mocenských zájmů, které pomáhali za peníze prosazovat proti lidem, kteří je volili a kteří jim důvěřovali.
Doufejme, že tyto volby a hloupé a drzé žvásty, které se ozývají rádoby zleva, přispějí k tomu, že lidé odmítnou tuhle špinavou hru hrát. Ostatně on už ji nechce nikdo ani platit…
Stále totiž platí, že v EU si socan bez svého oligarchy ani neškrtne…