Třicet let zápasu o hodnoty
Třicet let zápasu o hodnoty…
Mnoho mých blízkých i vzdálených přátel, kamarádů a kolegů může kdykoliv svědčit, že jsem vždy tvrdošíjně odmítal jakýmkoliv způsobem zveřejňovat vzpomínky a názory na to, čemu se říká „sametová revoluce“ nebo „sedmnáctý listopad 1989“. Činil jsem tak s vědomím, že je zbytečné přispívat k nekonečné haldě spisků na téma, „jak jsem vyhrál válku“, popř. velmi konečné haldičce spisků na téma „jak jsem prohrál válku“. Vše buď podle střihu „vzpomínky starého zbrojnoše“ nebo totéž, ovšem zahaleno do hávu rádoby vědeckého zkoumání. Postupně a stále častěji se k tomuto žánru přidala řada textů na téma, jak to muselo být nebo jak to mělo být, povětšinou od lidí, kteří o dané věci nevědí z přímé zkušenosti nic, a tudíž jsou ve svém vědeckém nebo novinářském názoru zcela svobodní a nezatížení, a to ani poznáním, ani zkušeností, ani skutečností. Poslední doba je charakterizována svěžími a jednoznačnými díly typu politického komiksu, často od osob, které tehdy nebyly ani na světě. Rád bych zde jasně řekl, že já obecně přehršel názorů na nějaký děj nebo věc vítám především proto, že více pohledů je vždycky lepší než jeden. Pokud jde o inkriminovaný „sameťák“ a díla o něm, pak se přiznám bez mučení, že jsem drtivou většinu těchto pojednání ani neotevřel. Omlouvám se proto všem autorům, kterým se snad bude zdát, že jsem jim uloupil myšlenku. Stalo se tak z pouhé neznalosti.
Nyní pár řádků k tomu, proč tedy navzdory mému hlubokému přesvědčení o správnosti držení „bobříka mlčení“ vznikl tento text. Jde o reakci na stále častější vystupování nejrůznějších skupin a jednotlivců, které si osobují právo cenzurovat názory druhých ve jménu jakéhosi jediného ideově správného a zároveň, jak jinak, vědecky a historicky podloženého názoru. Nejde zdaleka jenom o události listopadu 1989, jde o obecný jev. Jejich nabádavé texty jsou jako vystřižené z myšlenkového formátu, že je něco pravdivé, protože je to správné a správné je to pro to, že je to pravdivé, popřípadě, že svoboda každého je podmínkou svobody všech a jiných tautologických a zcela bezobsažných perel. Je mi z toho úzko, a to ještě nezačala ta správná sezóna třicátého výročí onoho, vlastně „bůh ví čeho“. Když bych měl pojmenovat něco, v co jsem po sametové revoluci skutečně doufal, pak právě v to, že v naší společnosti zavládne pestrost, různorodost a tvůrčí spor názorů jednotlivých lidí a následně i jejich skupin. Dočkal jsem se návratu tmářství, bezalternativnosti, stupidity a groupthinku v míře přímo nebývalé. Především proto vznikly tyto řádky…
Ozývají se hlasy, že může dojít k uloupení hodnot 17. listopadu. To je teze, která předpokládá, že si tyto hodnoty již dříve někdo přivlastnil. Otázkou je, zda je vůbec možné si přivlastnit nějaké skutečné hodnoty, související s politickou změnou. Názor na možný způsob zcizení těchto hodnot ponechávám zcela na laskavém čtenáři. Nicméně zcizovat je možné také pouze to, co existuje. V očích bystrých cenzorů vzpomínek jiných účastníků jsou údajnými hodnotami 17. listopadu nejčastěji svoboda, demokracie, humanismus, tržní hospodářství a návrat na Západ (popřípadě do Evropy). Myslím, že je dětinské spojovat tyto hodnoty právě se 17. listopadem, protože tyto hodnoty nebo spíše hesla najdeme na plakátech skoro všech různobarevných revolucí po celém světě od doby, co existují televize typu CNN, které nám nejen zprostředkovávají politické změny a války on-line, ale také je aktivně utvářejí. Je to parodický projev tzv. „cargo kultu“, kdy si domorodé obyvatelstvo vybavené příslušnými plakáty a transparenty myslí, že se mu dostane pomoci zvenčí… Já osobně si pamatuji ještě i revoluce, kde symboly byly hvězda, srp a kladivo, popřípadě obrys Che Guevary, ale jejich popularita velmi poklesla a dnes tato symbolika nenese už zdaleka tolik, co před takovými padesáti, šedesáti lety. Takové revoluce by nám ostatně dnešní zaručeně nezávislé zpravodajské televize ani nepřenášely, a pokud ano, tak jenom proto, aby přispěly k jejich zániku.
Můj text tedy bude o hodnotách, budu se pečlivě vyhýbat tomu, abych někoho jmenoval, protože to, v rozporu s míněním některých, není vůbec podstatné. Mým přáním je, abychom si byli schopni uvědomit, že ani prostřednictvím nejvynalézavějších rituálních tanců nad shořelou hospodou a pivovarem se piva nenapijeme ani náhodou. Můj text tedy bude o tom, že rituální adorace jediné správné a pravdivé interpretace událostí 17. listopadu nám v dnešní době svobodu nepřinese. To platí zcela obecně. Věčné pře o minulost přináší nám i celé společnosti především mentální ustrnutí právě v době, o kterou se přeme. Řeči o tom, že se musíme vypořádat s minulostí, jsou pustý žvást, protože to prostě není možné. Zvláště obveselující je fráze, že musíme věci správně pojmenovat. Když pojmenujeme tygra „Lízinka“, gaučové kotě to z něj rozhodně neudělá. A naopak. Navíc je to jedno, jak nás učí Shakespearovy verše o růži.
-xxxxxxxxxx-
Nejprve si dovolím trochu toho časového kontextu. Rád bych připomněl, že třicet let od založení první republiky uplynulo v roce 1948 a třicet let od jejího konce v roce 1968, zatímco třicet let od února 1948 uplynulo v roce 1978 a třicet let od pražského jara 1968 uplynulo v roce 1998. Povšimněme si prosím, toho, že vždycky bylo ono třicetileté výročí spojeno s nějakým tím jiným osudovým momentem v domácím společenském dění. Rok 1978 s vrcholící normalizací a pronásledováním chartistů a rok 1998 se Sarajevským atentátem a „blbou náladou“. Letošní třicáté výročí listopadu 1989 je potom ve znamení uměle vyvolávaných hysterických obav části obyvatelstva o hodnoty svobody, demokracie, trhu a prozápadního směřování našeho státu.
Následně si dovolím ještě několik poznámek na téma diskutovaných scénářů událostí 17. listopadu. Základní legendy jsou dvě. První je taková ta světlá až bílá, kdy spravedlivý hněv lidu pod vedením spojených sil disidentů a studentů svrhnul zločinný a zavrženíhodný režim, ustavil režim ideálů pravdy a lásky a následně vyhnal ze země okupační armádu. Jde o kvintesenci etiky, nezištnosti, entuziasmu a sebeobětování. Druhá je ta temná až černá, kdy jde o komplot, masovou zradu ideálů, mesalianci mezi disentem a režimem, vše nejlépe pod taktovkou cizí moci, od tajných služeb až po mezinárodní spiknutí. Jde naopak o kvintesenci bezcharakternosti, účelovosti a mocichtivosti. Obojí jsou pokrytecké, neživotné až absurdní, ke zvěčnění do mramoru předurčené, ale zároveň zcela neudržitelné a díky vzájemné existenci a popírání se „nezvěčnitelné“ pohádky. To, co hlásají, se prostě nedá slovem vypovědět ani perem popsat.
Když se nad tím zamyslíme hlouběji, tak dojdeme k závěru, že obě jsou natolik extrémní a neživotné tím víc, čím více se jedna vymezuje vůči druhé. Jedna bez druhé už nemůže dávno existovat, jejich vzájemné popírání je posiluje, a tak tu žijí vlastním životem a svou absurdností nám tu, jedna či druhá, ale vlastně obě dohromady otravují život a neustále nás vracejí někam hluboko do minulosti, nutí nás zabývat se věcmi, které jsou pro naprostou většinu z nás a pro celou společnost naprosto neužitečné.
Je možné, že si nositelé a zastánci světlé i temné legendy opravdu myslí, že tyto legendy nebo dokonce oni sami představují nějaké skutečné hodnoty. Co je ovšem nepochybné je to, že jejich spor, ze kterého obě legendy žijí a sílí, je zcela bezhodnotová bramboračka. Vidíme to při trochu soudnosti všichni, kdož nejsme vtaženi na světlou nebo temnou stranu síly. Vítězství jakékoliv z těchto dvou legend a zmizení jejího protipólu znamená bez dalšího její vlastní konec, protože přijde o zdroj své existence. Hodnotový obsah marné debaty, která se k nám jako desetkrát prodaný a znovu ukradený Švejkův pes pořád vrací, se nemůže stát základem žádného státu, pokud bychom se drželi Masarykovy teze, že státy zanikají s idejemi, na kterých vznikly. V tomto smyslu hodnotového a ideového obsahu je ovšem naše republika tedy zároveň nesmrtelná, tedy spíše nemrtvá. Je to takový zasukovaný „zombík“.
Skutečnost byla taková, že se před třiceti lety začaly proplétat a spojovat do jednoho proudu desítky, možná stovky větších s tisící a milióny menších i docela maličkých příběhů a lidských představ, plánů a osudů a vytvořily na určitou dobu neuvěřitelný tlak, který režim prostě nemohl vydržet. Tak jako každý správný tlak i tento tlak se šířil podle Pascalova zákona společností všemi směry. Byl to tlak, který vyvolal na společenskou plochu režimu ohromnou sílu, která nutně způsobila jeho změnu, aniž bylo od samého počátku jasné, kam má, nebo dokonce kam bude následný vývoj společnosti směřovat. Dá se to přirovnat k pohádce o veliké řepě. Řepu vytáhli nepochybně všichni, od dědy po myšku, a je zcela zřejmé, že bez nikoho z nich by to nešlo. Přesto jsme svědky neustále se vracející absurdní debaty o tom, kdo vytáhnul řepu sám popřípadě bez koho. V poslední době se k vytažení řepy a debatě „kdo je děda hrdina“ a „kdo musí z kola ven“ hlásí různé skupinky samozvanců a nejabsurdnější z nich jsou skupiny těch, kteří u toho nejen nebyli, ale mnozí nebyli dokonce ještě ani na světě.
My, co jsme tenkrát na světě byli, máme jeden každý z nás své vidění, svůj obraz těchto událostí. Máme v sobě uloženu svou souslednost událostí, které jsme prožili, máme své vlastní kontexty těchto událostí. Vyprávíme každý své příběhy. Některé jsou dlouhé, jiné krátké. Některé jsou zajímavé, jiné banální. Snad je pro mnoho z nás přijatelnější vyprávět příběh někoho jiného nebo přijmout nějakou obecnou verzi. Ovšem to, co můžeme jen obtížně přijmout, je sdělení, že náš příběh je špatný, škodlivý a že vlastně nikdy neexistoval, že jsme pomýlení idioti, jejichž příběh nic neváží a nesmíme ho vyprávět. To vzbuzuje v drtivé většině lidí odpor a zlobu, protože je to svým způsobem hrozné ponížení lidské důstojnosti. Taková ponížení se v lidských duších hromadí a sčítají. Míra trpělivosti každého jednou přeteče.
Do třetice si dovolím trochu jiný pohled na to, co spojuje skoro všechny významné společenské změny, ať již jejich modus operandi a celkový kontext byl jakýkoliv. Samozřejmě platí klasická poučka o tom, že lidé nechtějí po staru žít a elity neumějí po novém vládnout, ale podstata tohoto jevu je možná ještě trochu hlouběji. Jsem přesvědčen, že než dojde k nějakému skutečně zjevnému konfliktu, který ohlašuje budoucí změnu, jejího nositele a její podobu, probíhá ve společnosti proces, který má mnoho podob, ale jeho podstatou je útok na svobodu myšlení a slova. Elity, často samozvané a nikým nevolené, začnou lidem předkládat mantinely, v jejichž rámci mají o věcech a jevech kolem sebe uvažovat. Samozvanci vytvoří inkviziční organizaci, která si osobuje právo na posuzování lidí kolem sebe a zahájí neblahou činnost. Říkají lidem, co si mají myslet, jak mají mluvit a nakonec jak se mají chovat. Součástí takového procesu je vytváření seznamu nežádoucích úchylek a odchylek. Následuje manuál na jejich potírání, který stojí vždy na presumpci viny a rozsáhlé síti udavačů. Společně s těmito základními spisky vznikají samozřejmě i seznamy lidí, kteří se podobných odchylek dopouštějí. Pak už se pomalu všechno ubírá ke startu honu na čarodějnice bez ohledu na dobu a místo. Integrální součástí takových honů na čarodějnice a inkvizičních procesů všeho druhu je samozřejmě program převýchovy těch, kteří ještě zcela nepropadli nově objevenému zlu. Má podobu lágrů a internace s vymýváním mozků všeho druhu a jeho nejmírnější formou je dobře naprogramovaný výchovně vzdělávací proces.
-xxxxxxxxxx-
Listopad a celý rok 1989 v sobě spojil hned několik reminiscencí na takovéto hony na čarodějnice v naší společnosti. Byly to stranické čistky na základě spisku „Poučení z krizového vývoje…“ které přímo zasáhly několik milionů československých občanů a poněkud časově vzdálenější procesy, justiční vraždy a lágry let padesátých, jejichž dopad do společnosti byl neméně zničující, jen už se věřilo, že „už je to tak nějak celé za námi“. Tehdejší elity československého státu, který ve své podstatě nebyl ničím jiným, než sovětským protektorátem, se na konci roku 1988 s hrůzou dozvěděly, že Sovětský svaz hodlá postupně stahovat svou okupační armádu nejen z Československa. Tím ovšem tyto elity přišly o podstatnou část zdroje své moci, strachu lidí z okupační moci a všudypřítomné kolaborace. Začalo hrozit masové otevřené položení otázek na věčné téma ze „Skřivánků na niti“, a to „kde je mlíkař“.
Otázka první zněla, kde jsou milióny postižených opakovanými prověrkami na základě „Poučení…“ a otázka „za desať bodov“, kdo a jak pozval okupační armády do Československa a postavil na jedné z nich svou moc v sovětském protektorátu.. Tento stav vedení strany a státu v podstatě paralyzoval, protože se jeho protagonisté začali oprávněně bát toho, že je vlastní hříchy doběhnou a zničí. Navíc se rychle ukázalo, že se mohou stále méně spolehnout na represivní složky, které po zjištění, že nad nimi v dohledné době nebude cizí klacek, zatoužily po větším podílu moci a část z nich se postavila do zatím tiché opozice. Samozřejmě, i v tehdejších Lidových milicích, Sboru národní bezpečnosti a Československé lidové armádě se našlo ještě pár psychopatů, kteří byli připraveni mlátit a vraždit vlastní spoluobčany jménem kohokoliv podobně, jako to dělali jejich předchůdci v roce 1969, po Únoru 48, ale i v Protektorátu, v první zaručeně demokratické československé republice a samozřejmě i ve starém dobrém mocnářství… Takové už prostě ozbrojené složky jsou. Dávají zdání moci a přitahují mimo jiné i psychopaty a deprivanty všeho druhu. Nemá to nic společného s místem, časem nebo politickým systémem. Je hloupé obviňovat konkrétní mocenský systém z toho, co je vlastní jakémukoliv mocenskému systému. Výjimku tvoří samozřejmě systémy a režimy, které prohrály. Ty si musejí nechat líbit skoro všechno.
V průběhu roku 1989 následovala ze strany režimu jedna chyba za druhou, počínaje Palachovým týdnem, ale všechny v duchu toho, že strana vyvíjela zvýšený tlak na to, co si lidé mají a musí myslet, pořád něco vysvětlovala a obhajovala neobhájitelné. To všechno tváří v tvář všeobecnému uvolnění, které bylo cítit kolem nás na všech stranách. Nešlo zdaleka jenom o Maďarsko a Polsko nebo samotný Sovětský Svaz s jeho glasností, novým myšlením a perestrojkou… Změny byly stále ostřeji cítit i v NDR, naše země zažila hromadný exodus občanů NDR na Západ. Podle mého názoru to celé velice trefně ve svém vystoupení na Červeném Hrádku shrnul Milouš Jakeš. Nechtěným poselstvím tohoto vystoupení ovšem bylo ujištění, že si KSČ neví se situací rady a hlavně, že se lidé už nemusí KSČ a komunistů bát, když její generální sekretář dokáže předvést před svými podřízenými „čerty druhé až třetí kategorie“ takovouto „estrádu“. Možná to byla v té době ještě trochu mylná úvaha, ale v každém případě se už nastupujícím podzimem vlak změny definitivně rozjel.
Mluvím o tom proto, že celý režim, který působil na našem území více než čtyřicet let, nebyl poražen nějakým mezinárodním spiknutím, zradou ve vlastních řadách nebo hrdinstvím jakéhosi odboje. Založil si svůj konec vlastními represemi proti vlastním lidem, když je omezoval všestranně na svobodě. Neustále chtěl někoho kontrolovat, opravovat, napravovat a převychovávat. Padl by zajisté dříve, již po roce 1968, ale dostalo se mu možnosti ještě dvacet let přežívat v sovětském protektorátu pod ochranou okupační armády. Ani to mu nestačilo a spustil v rámci prověrek další kolo represí proti vlastním lidem a jejich rodinám. Možná by změna režimu na základě procesu pražského jara uchovala ve společnosti více sounáležitosti a sociální spravedlnosti, než změna, která proběhla po listopadu 1989, ale to je jenom planá úvaha na téma „co by, kdyby“. Je proto celkem zbytečné a často směšné zabývat se věčnými otázkami, co se ještě kdy dalo zachránit. Jakékoliv návrhy změn narážely na kolaboranty s cizí mocí, kteří na ní byli závislí, a než by se je podařilo z vedení státu odstranit, bylo by stejně na všechno pozdě.
-xxxxxxxxxx-
Rád bych proto dnešním samozvaným protagonistům jediného správného ohledu na listopad 1989, kteří jsou tak daleko, že nepřipustí ani vzpomínku na téma, že kdesi ve štábech studentské revoluce byly na stole nedopité lahve alkoholu a snad dokonce i nakouřeno, protože by tím byl ohrožen čistý étos jejich vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, připomenul jenom několik vět.
Jakkoliv je pravdou, že represe, které jste vyvolali po listopadu 1989, opravdu vnější podobou nesnesou srovnání s represemi let padesátých a sedmdesátých, mají, bohužel, stejný potenciál vyvolat po čase společenskou změnu směřující proti vám a vašim nohsledům. Už jenom proto, že jsme po těch třiceti letech na svou svobodu citlivější než kdykoliv před tím. Nemusíte nás zavírat do lágrů nebo vyhazovat masově ze zaměstnání, abychom se vzepřeli nebo vás začali prostě ignorovat. Stačí, že likvidujete sobě nepohodlné skutečnosti, události a jednotlivce, a to dokonce v duchu nejlepších tradic KSČ i ty z vlastních řad. Stačí, že nás neustále napomínáte, že si něco myslíme nebo dokonce říkáme a píšeme špatně v rozporu s vašimi samozvanými kánony. Čteme špatné knihy a informační zdroje vůbec. Nepálíte knihy jako jezuité a fašisté a nevyřazujete je z knihoven jako komunisté, i když se v tomto smyslu ani dnes individuální předpodělané iniciativě meze nekladou. Vy jenom blokujete weby a přepisujete nepohodlné pasáže v knihách.
Společnost jste od počátku let devadesátých rozdělili na ty správné a hodné, rytíře pravdy a lásky a ty špatné a zlé, zloduchy lži a nenávisti, rytíře pláště a dýky. Těm prvním se odpouští jakákoliv špatnost, ty druhé nemůže žádný dobrý čin vymanit z temné strany. Je proklamováno, že je lépe mýlit se a páchat zlo s dobrými, než mít pravdu a konat dobro se špatnými. Tak zní vaše „pravidlo moštárny“ číslo jedna.
Vytvořili jste mantru rozdělené společnosti a opakujete ji lidem tak často, že už tomu mnozí začínají věřit a hledají své místo na té správné straně barikády nebo příkopu. Z toho, že je společnost rozdělená, pak selektivně obviňujete kohokoliv vám nepohodlného. Vytvořili jste obraz viníka všeho špatného a tím je starý, neúspěšný a nevzdělaný venkovský heterosexuál. Prostě obyčejný pracující člověk.
Vytvořili jste mantru „fake news“, kterou označujete všechno, co se vám nehodí do krámu. Je to mantra na úrovni starých dobrých manter na téma „zaprodanců a ztroskotanců“. Je často dokonce jedno, co se říká, jde především o to, kdo to říká. Znovu existují „libri prohibiti“, ale i „www prohibiti“ a samozřejmě „homine prohibiti“. Proto nemůže status „fake news“ ztratit zpráva, která se ukázala být zřejmě v souladu se skutečností. Její zdroj stejně zůstává v klatbě. Špatný chlapec nemůže mít přece pravdu nikdy.
Vytvořili jste mantru korektnosti, která zakazuje nazývat věci pravými jmény. Orwelův „newspeak“ a Havlovo „ptydepe“ jsou proti vámi prosazovanému jazyku politické korektnosti opravdu jenom slabé čajíčky.
Vytvořili jste mantru o tom, že Rusko je říší zla, ze kterého pocházejí všechny naše problémy. Kdo upozorní na jakýkoliv problém, který se vás dotýká, je automaticky „ruský šváb“, „Putinův troll“. Kdo nejde s vámi, jde nejen proti vám, ale navíc ještě s Ruskem. Podobnou hysterii rozehráváte proti Číně a zcela absurdně konec konců i proti nežádoucí Trumpově administrativě. Trump byl konec konců zvolen v rozporu s přáním vás samozvaných elit, lepšoidů všeho druhu. Taková drzost…
Vytvořili jste směšnou mantru „hybridní války“, což je pojem, do kterého zahrnujete jakékoliv konání kohokoliv, koho je nutné prohlásit za nespolehlivého nebo rovnou za nepřítele.
Obávám se, že se pod vámi začíná otevírat po třiceti letech váš vlastní hrob, který byl vykopán podobnými prostředky jako hrob předchozího režimu. Tak jako starý režim udržel načas nad vodou protektorát Moskvy, vás drží nad vodou protektorát Bruselu, Berlína a Washingtonu. Sami o sobě ztrácíte půdu pod nohama, podobně jako je ztrácel režim předchozí. Proti nepohodlným osobám a organizacím píšete udavačské dopisy, které si v ničem nezadají s deklaracemi věrnosti a zvacími dopisy všeho druhu.
Společenská a individuální převýchova vedená ve vašem duchu zahrnuje posvátnou hrůzu z fake news z vámi určených zdrojů, bezvýhradnou politickou a společenskou korektnost se zvýšeným důrazem na multigender, multikulti, proimigrační étos, ekologický alarmismus, ochranu menšin a rusofobii. Když tohle všechno zvládáme, tak nás napadnete jako nepřijatelnou menšinu těch, kteří máme ponožky v sandálech a tleskáme pilotovi po přistání. Znovu musíme říkat svým dětem, aby si na veřejnosti a zejména ve školách dávali pozor na to, co říkají na veřejnosti a zejména ve škole, protože by je to mohlo do budoucna poškodit. České školství je stále více školstvím tmářským a kazatelským, stojícím nikoliv na otevřené mysli a pochopení podstaty, ale na memorování věčných pravd bez jakékoliv nutnosti je pochopit.
Jste posedlí kontrolou myšlení, projevu, chování a jednání ve svém okolí. Touto posedlostí systematicky ničíte prakticky veškeré hodnoty, které pokrytecky verbálně prosazujete a bijete s nimi lidi po hlavách. Touha po kontrole ekonomiky přinesla do tržního prostředí dotace, granty, licence a výběrová řízení a zcela neprůhledná pravidla jejich přidělování. Systém administrativních bariér udělal z tržního hospodářství hospodářství dohodnuté, zrůdnou multimesalianci, ve které získávají profit ti, kteří jsou schopni se podřídit a domluvit. O tom se Státní plánovací komisi ani nesnilo. To zcela přirozeně vedlo k odchodu spousty úspěšných firem do zahraničí, kde se skrývají pod cizokrajnými názvy. Ti, kteří zůstali doma, se vystavují neustálému riziku, že na ně někdo zaklekne nebo budou označeni za společensky nepřijatelné. I když někteří z nás začínají být díky své poctivé práci skutečně globálními hráči, nemohou být podle vašeho názoru, názoru samozvaných elit, ani sponzory společenské akce. Původně proklamovaná hodnota tržního hospodářství a idea budování kapitalismu zdegenerovaly do reality karikatury socialismu pro vybrané.
Stejně tak hodnota demokracie není obnovována převážně ze svobodné soutěže názorů občanů, ale spíše z vůle politických stran. Ústavní monopol KSČ, která nebyla politickou stranou, ale zastřešující a ovládající mocenskou strukturou, tak byl vámi nahrazen oligopolem několika politických stran a hnutí. Elementární poučky vedou k tomu, že oligopol je pro každý systém daleko škodlivější než monopol. Jste pro demokracii, ale jenom tehdy, pokud dává ty správné výsledky. Jste pro demokracii, ale jste proti referendu, a pokud už někde proběhne s nežádoucím výsledkem, klidně ho zopakujete a obviníte lid z toho, že selhal. Jste pro hodnoty demokracie, ale klidně necháte zavřít poslance, abyste učinili pro volbu správného prezidenta sto hlasů parlamentní většinou, a jiného poslance necháte Sněmovnou vláčet v poutech a při jeho projevu stojí ve Sněmovně vedle řečniště ozbrojený policajt a druhý hlídá dveře. Zavádění umělé inteligence podporujete s nadějí, že vám nejen pomůže elektronizovat demokracii, což je samo osobě zrůdné, ale především doufáte, že bude provádět permanentní kontrolu společnosti a mnozí z vás sní o osobních hodnoceních každého z nás, abychom byli ti správní a hodní.
Zvláštní zmínku, jako hodnota, si zaslouží naše cesta na Západ. Vyrazili jsme tam, ale když jsme tam se svými fangličkami došli, zjistili jsme, že tam Západ, o kterém jsme před listopadem snili nad katalogy Burda, Otto a Neckermann, už tam prostě není. Utekl nám, alespoň z našeho pohledu, někam na Východ. Přestali jsme ho masově následovat a začali jsme ho pomlouvat, usvědčovat ze socialismu a neomarxismu a prohlašovat se tím pravým Západem a pupkem světa vůbec. Tak jsme během třiceti let prošli cestu z Východu na Západ a do středu světa, ale ve skutečnosti jsme se vůbec nevymanili ze svého přešlapování na místě v zasmrádlé kotlince. To jenom svět se měnil, šel kolem nás a usmíval se nebo se i nahlas smál, když slyšel naše žabomyší spory nad jakýmisi listopady, srpny, únory a říjny. O mariánském sloupu, pomníku maršála Koněva a jiných dokolečka dokola padajících a vztyčovaných pískovcích, mramorech, žulách a bronzech ani nemluvě.
Snažíte se nám tisícerým a jedním způsobem mluvit do života. Nabádáte nás, jak spolu máme žít, jak máme vychovávat děti, co máme jíst a pít, jak, kam a čím máme cestovat, u koho a co máme nakupovat či nenakupovat, co a jak máme třídit… Často se okázale divíte, že nám lidem je tohle neustálé šťourání se v našich životech včetně jejich osobní a intimní sféry proti srsti. Smažíte se na nás konat dobro, ale spíše jej pácháte. Z vítaných dobrodějů se stáváte otravnými dobrosery.
Je přirozené, že tohle všechno nám žádnou, vámi tak pokrytecky hojně proklamovanou svobodu nepřináší, nepřinese a ani přinést nemůže. Největší a nejdůležitější hodnotu tohoto světa svobodnou vůli, svobodné myšlení, svobodu slova a projevu vaše konání, kontrola a převýchova ničí podobně jako Nicota říši Fantazie v Nekonečném příběhu. Vámi předkládaná jediná správnost, bezalternativnost, jednoznačná danost tohoto světa znamená jeho postupný zánik, pád do hrobu, který byl kopán prakticky celá uplynulá tři desetiletí. Nyní pod vámi zvolna otevírá. Zákon nezbytné pestrosti, různorodosti, variability platí obecně a je neúprosný. Zvoní vám hrana, milí strážci a kazatelé jediného správného světa, paradoxní na tom je to, že u provazu stojíte vy sami. Zvonici jste obsadili a nikoho do ní ani k ní nepouštíte, aby z ní nezazněl žádný nežádoucí a podle vás falešný a lidi matoucí zvuk… Protagonisté minulého režimu to dělali podobně…Tím se ovšem hrob nezavře. Ani tehdy, ani teď…
-xxxxxxxxxx-
Využiji této příležitosti k tomu, abych v závěru textu laskavého čtenáře, který by se chtěl seznámit s víceméně univerzálním uměleckým obrazem společenské změny kalibru vítězného či prohraného února nebo listopadu, odkázal na svěží dílka mého jmenovce, Jaroslava Žáka. Jde o jeho knihy „Konec starých časů“ a na „Na úsvitě nové doby“. Je možné je získat rovněž jako audioknihy s kouzelným přednesem Miroslava Táborského. Vřele doporučuji…
Rozloučíme se textem Jaroslava Žáka „Novoroční zdravice lidu studujícímu“…
Zda znáš tu šťastnou zem, co Sudety ji vroubí,
kde Západ s Východem se utěšeně snoubí,
zemský ráj to napohled, zem mléka, strdí, medu,
spojenci dali ji k obědu lidojedu-
hle jaké proměna, říš pominula zčerstva,
leč kde byl jara květ, teď kvetou ministerstva,
kde chodil národ lev a mával pochodní,
tam tloustnou sekčové a správci národní,
tam tráva neroste, kde germánské šly bandy,
leč zato rostou tam následky propagandy...
Za tyto nevinné verše z počátku ledna 1948 upadl můj jmenovec Jaroslav Žák hned po Únoru do nelibosti. Už třetího března byl vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. Dvě výše uvedené knihy mohly vyjít až po roce 1989. Věřím, že přes všechno, co jsem v tomto textu napsal, se mně bude dařit lépe…
Ladislav Ž á k