Ukázat druhým lidem cestu k dospělosti…

Vážené kolegyně, kolegové, dámy a pánové…

děkuji za pozvání a možnost vystoupit. Jsem rád, že se mohu účastnit tohoto setkání a být součástí diskuse. Již tradičně jsme s mým kolegou, profesorem Miroslavem Svitkem předložili k diskusi materiál s názvem Staré problémy na nové hranici, ve které se zabýváme otázkami souvisejícími novými hranicemi, které vytyčuje v našem světě umělá inteligence. S textem je možné se seznámit na stránce „Ladislav Žák“ na portálu Viperson.ru.

Nyní několik slov komentáře k tématům dnešního pracovního setkání. Jsme s Miroslavem přesvědčeni, že to, co nejvíce potřebujeme k tomu, abychom se v našem světě cítili bezpečněji, je zcela nové myšlení o jeho formě, obsahu i smyslu. Náš pocit ohrožení v našem světě plyne z toho, že je jiný, než bychom si přáli, neodpovídá nejen našim představám, ale dokonce ani tomu, čemu nás naučili ve škole. Obtížně v něm hledáme zásady, které nám vštěpovala rodina, víra, ideologie, naše profesionální nebo zájmová komunita.  Jsou kolem nás rovněž trochu jiní, možná dokonce podivní lidé, především ti mladí, které údajně máme my starší něčemu naučit. Pokud bychom měli pojmenovat hlavní smysl našeho výchovně vzdělávacího úsilí, pak bychom řekli, že je klíčové ukázat druhým lidem, zdaleka nejen těm mladým, cestu k dospělosti…

To, že jsme starší, totiž neznamená, že jsme sami dospělí. Už jenom zde probírané obavy z našeho světa, neustále pošilhávání po jiném světě či světech a úporná a nebezpečná touha některých měnit svět podle svých představ, svědčí o naší nezralosti a nedospělosti. První zastávkou na cestě k dospělosti je uvědomění si skutečnosti, že nemáme jiné světy než právě tento jeden tento svět a musíme se ho naučit přijmout takový, jaký je. Naučit se vycházet z toho, že jako jediný svět, je navíc tím nejlepším i nejhorším zároveň. Pochopit a přijmout tuto bohrovskou komplementaritu, herakleitovskou enantiodromii čili souběh a spolubytí protikladů je netriviální úkol. Připomeňme Franze Kafku s jeho myšlenkou, že správné pochopení nějaké věci a nepochopení téže věci se vzájemně zcela nevylučují.

Teprve potom se můžeme učit tomu, jak v tomto světě fungovat, jak využívat možnosti, které nabízí a vyhýbat se rizikům a hrozbám. Jde o to, dosáhnout soběstačnosti jako jedinec i jako člen nějaké skupiny. Zvládnout vlastní reprodukci biologickou, sociálně ekonomickou i duchovní. A pokud se naučíme v našem neustále se měnícím světě fungovat, pak se v něm můžeme pokusit najít sama sebe, své místo a smysl své existence. Pokud se to podaří, pak jsme skutečně dospělí nebudeme hledět na svět s obavami a nedůvěrou.  Připomenu čtvrt tisíciletí stará slova Immanuela Kanta, že jedna z nejpříjemnějších věcí je nikdy nedospět. Proto je úkol ukázat lidem cestu k dospělosti úkolem skutečně nadlidským

Dříve než začneme někoho něco učit, musíme se s ním alespoň trochu seznámit. Dnešní mladí lidé v životě neviděli tele, krávu, prase nebo čerstvě vylíhlá kuřata. Zatímco počátkem minulého století pracovala většina lidstva na poli anebo pásla dobytek, dnes tvoří zemědělci ve většině zemí EU pouhé jedno procento obyvatelstva. Jedná se patrně o jeden z největších přelomů v dějinách od neolitu. Naše kultura, dříve odvozovaná od zemědělské praxe, se náhle proměnila, i když nás na této planetě stále ještě živí a bude živit země.

Dnešní lidé, nejen mladí, už nejsou obklopeni zvířaty, nežijí na stejné zemi a nemají stejný vztah k přírodě a světu. Obdivují už jen arkadickou krajinu volného času či turistiky. Bydlí ve městě, zatímco více než polovina jejich přímých předků trávila svůj život na polích. Nemají stejný fyzický život a nežijí ani ve stejném číselném rámci, protože světová populace během našeho života poskočila ze tří miliard na více než osm. Žijeme všichni v přeplněném světě.

Naši předkové zakládali svou kulturu na časovém horizontu několika málo tisíciletí, se zvláštním důrazem na antický starověk, biblické příběhy, pár klínopisných tabulek a krátkou prehistorii. Současný časový horizont se pohybuje v řádu miliard a sahá od akrece Země, přes evoluci druhů a paleoantropologii, jež sama operuje s miliony let, až po Planckovu bariéru a umělou inteligenci. Minulé století přineslo hned několik vědeckých revolucí. Novou matematiku fraktálů, algebraických a topologických struktur, novou kvantovou a informační fyziku, nové teorie systémů, informace a chaosu a v neposlední řádě novou biochemii, spojenou s tázáním se, co je náhoda a nutnost v životě a žití, co je to svobodná vůle.

Tyto nové trendy chápání světa školství ani jiné společenské autority nezachytily, neustále je vnímají jako soubor nových pouček a úporně se snaží všechno nové vykládat pomocí starých pouček. Propadli jsem u zkoušky života i času totálně z toho, co a jak máme vykládat a předávat druhým. Neumíme jim naslouchat nebo se dokonce od nich učit. Pořád hovoříme o tom co, ale zcela pomíjíme jak.Věříme masově v to, že dříve byl svět lepší a správnější, a tudíž bylo i lepší a správnější myšlení o něm. Proti tomu vystupují progresivisté, kteří tvrdí, společně s písní Le drapeau rouge „nechť zhyne starý podlý svět“ a dobro je prý jedině před námi. Obojí je hloupé, protože svět není ani dobrý ani zlý, a máme ho k dispozici jenom tady a teď… Hic Rhodos, hic salta. Panta rhei…

Pohybujeme se dnes v topologickém prostoru četných sousedství, kdežto dříve jsme žili v metrickém prostoru, definovaném vzdálenostmi. Současné různé generace už nežijí ve stejném časoprostoru. Takřka nepozorovaně se zrodily se během půlstoletí tak trochu nové lidské bytosti. Nemají už stejné tělo ani stejnou časovou perspektivu života, nekomunikují tím samým způsobem, nevnímají týž svět, nežijí v téže přírodě ani v témže prostoru.

Tolik jenom několik málo poznámek k tématu, jak úžasně jiní jsou lidé, kterým bychom měli ukázat cestu k dospělosti nebo alespoň její milníky. Bloudění a putování mezi nimi ponechme jim. Mějme přitom na vědomí, že jejich kroky tak jako ty naše budou směřovat za lepšími podmínkami a cestou nejmenšího odporu. Opakujme jenom, že nutné náš svět přijmout, naučit se v něm fungovat a reprodukovat, a přitom v něm hledat sama sebe. Toto hledání nikdy nekončí a mělo by být smyslem našich životů až do jejich konce. Jenom tak se nebudeme bát našeho světa, ale neučíme si ho užívat. Dokážeme v něm nejen obstát, ale budeme jeho spolutvůrci a nebudeme se ho tolik bát. Samozřejmě při zachování přirozené plachosti…

Musíme se snažit abychom opravdu byli. A jak víme, být či nebýt, to je to, oč tu běží…

Děkujeme vám za pozornost…