Úkoly průmyslových podniků naší doby…
Vážené kolegyně, kolegové, milí INKovci, dámy a pánové…
především mi dovolte, abych vyjádřil radost, že mohu být v tomto významném týdnu plném velkých svátků s vámi všemi v Nižném Novgorodě, na univerzitě, který nese jméno Kuzmy Mínina, osobnosti, s níž je spojen nedávný Den národní jednoty. Rád vás všechny vidím a dovolte mi několik slov k tématu naší konference.
Dnes se hodně píše a hovoří o tom, jaká budoucnost nás čeká, co nového nám přinese. Upřímně řečeno, jsou to až neuvěřitelné věci a naše prognózy jsou velmi vznosné, létají opravdu vysoko. Současná praxe naznačuje, že se máme opravdu na co těšit. Dovolte mi, abych se zaměřil nikoliv na to, co nového přijde, ale spíše na to, co starého s námi zůstane a trochu tak naše létání v oblacích přizemnil. Pokládám za velmi důležité, abychom si v rámci řídící činnosti uvědomovali, jaké jsou základní úkoly a cíle námi řízených procesů a podniků a neztráceli je ze zřetele v rámci okouzlení novou dobou.
Určitě vás nepřekvapí, když řeknu, že základním úkolem průmyslových podniků je vyrábět. Někdy se zdá, že prvořadým úkolem podniků je nikým nespecifikovaná udržitelnost a reportování o tzv. ESG. Tedy, že je důležitější to, jak se činnost subjektu prezentuje nebo dokonce jak se dodržují pravidla její prezentace, než činnost sama…
Půjdu ještě dál a řeknu, že základním úkolem průmyslových podniků je i v našem postmoderním světě vyrábět dostatek amoniaku, oceli, betonu, umělých hmot a silikátů. Zní to velmi, velmi staromilsky, ale je to tak. Dovoluji si dokonce tvrdit, že když těchto pět základních produktů ztratíme ze zřetele a podlehneme kouzlu široce hlásané zelené dematerializaci výroby, rozvoji služeb, digitalizaci a novým světům umělé inteligence, nepřežijeme. Nebudeme mít co jíst, nebudeme mít dost energie, nebudeme mít dostatek materiálu pro průmysl a stavebnictví ani pro rozvoj technologií, které jsou postaveny na křemíku. Nechci tady rozhodně tvrdit, že nemůže přijít doba, kdy bude paleta klíčové produkce jiná, ale věřte mi, v příštích několika desítkách let se ta stávající moc nezmění.
Dnešní doba je poněkud dětinská v tom, že její protagonisté často hlásají, že vše, co bylo na světě dodnes, bylo špatně. Říkají nám, že jme skoro celou dobu kulturní evoluce chybovali a teprve teď se konečně vydáme po pravé cestě. Není to poprvé v lidských dějinách a zkušenost nám říká, že je to pro jakoukoliv společnost velmi, velmi nebezpečné.
Podobně jako základní produkce průmyslu se nebudou měnit ani základní technologie zpracování. Pořád budeme materiály zhutňovat, odlévat, odebírat a přidávat. Pořád je budeme tvářet. Děláme to tisíce let a na této podstatě se v budoucích desetiletích změní jenom málo.
Do třetice se nic nezmění že základními zdroji pro průmyslovou produkci budou mimo přírodních zdrojů, zdroje získané směnou a potom zdroje vlastní. Stejně tak naše produkce se bude rozdělovat na tu pro vlastní spotřebu, dále produkci na směnu a do třetice na odpady…
Celý tento systém průmyslové výroby, který se, jak výše uvedeno, ve své podstatě příliš nezmění, bude tak jako doposud poháněn inovacemi. Inovace průmyslové výroby jsou tak neméně důležitým úkolem průmyslových podniků, jakým se samotná jejich produkce. Inovace mohou a musí směřovat do všech výše uvedených oblastí, tedy do kvality a podoby samotné produkce, do zpracovatelských technologií i do organizace výroby.
Dnes se upínáme k něčemu, co nazýváme dekarbonizace, snižování tzv. uhlíkové stopy. Další mantrou je snižování energetické náročnosti výroby. Možná už jsou na obzoru časy, kdy se ukáže, že uhlík není pro náš život, který je postavený na uhlíku, tak hrozně škodlivý a kysličník uhličitý není úplně tím největším zdrojem něčeho, co nazýváme globálním oteplováním nebo obecněji klimatickou změnou. Snižování energetické náročnosti je přirozeným požadavkem bez jakýchkoliv politicko-mediálních kampaní, podporovaných vědci, kteří touží po popularitě a grantech.
Prostřednictvím inovací můžeme zvyšovat efektivitu výroby, ale při současném růstu spotřeby průmyslové produkce nemůžeme očekávat, že celková spotřeba materiálů a energie dále neporoste. Můžeme rovněž prodlužovat životnost výrobků a vzkřísit celý systém opravárenství a navrácení opravených výrobků k dalšímu použití, ale to rovněž příliš potřebu energie a surovin pro průmyslovou výrobu příliš neomezí.
Pokud bychom měli pojmenovat souhrnně jedním termínem inovaci, která skutečně může něco změnit, pak jde o zapojení průmyslových podniků do skutečné cirkulární ekonomiky. Nikoliv do té, o které se mluví a píše jako o jakémsi světlém zítřku nebo tvoří témata politicko-mediálních exhibic a budování potěmkinských vesnic všeho druhu. Možná je lépe říci, že by průmyslové podniky měly být tvůrci skutečné cirkulární ekonomiky. Mají k tomu všechny předpoklady. Průmyslové podniky by měly utvářet cirkulární ekonomiku zvyšováním vlastní soběstačnosti, zkvalitněním dodavatelsko-odběratelských řetězců, a především důslednou transformací odpadů na zdroje.
Transformace odpadů na zdroje je činností, která charakterizuje cirkulární ekonomiku skoro ve všech jejích aspektech. Je charakteristická pro zvyšování soběstačnosti průmyslového podniku, protože čím více vlastního odpadu umí zpracovat tím méně je závislý na druhých. Je charakteristická pro utváření nových dodavatelsko-odběratelských řetězců průmyslového podniku, protože nabízí včerejší odpady jako zboží na směnu, a tím rozšiřuje svou partnerskou síť a šetří náklady. Do třetice jde o velký specializovaný průmyslový segment, který řeší transformaci odpadů, které nelze využít předchozími dvěma způsoby. Zpracování a další využití odpadů tak představuje tři okruhy, které tvoří základ cirkulární ekonomiky. Dva s přímým zapojení konkrétního průmyslového podniku, tedy vnitropodnikový a dodavatelsko-odběratelský. Třetím je okruh spolupráce, ať již přímá nebo zprostředkovaná, průmyslového podniku s velkými specializovanými zpracovateli odpadů. Tito zpracovatelé mají vlastní logistiku sběru odpadu a jednotlivé průmyslové podniky se do nich zapojují.
Cílem cirkulární ekonomiky tedy je maximálně možná minimalizace objemu nevyužitelného odpadu nejen v průmyslu, ale v celospolečenské měřítku.
Závěrem mi dovolte přece jenom několik slov o něčem dnes tolik aktuálním, co může vytvoření a fungování cirkulární ekonomiky významně pomoci. Je to práce s daty a využití možností umělé inteligence. V souvislosti s Průmyslem 4.0 hovoříme v české republice o internetu věcí (Internet of Things - IoT). Je nezbytné je doplnit dvě další položky. O internet služeb (Internet of Service – IoS) a internet lidí (Internet of People – IoP). V moderním pojetí Průmyslu 4.0. se tak díváme na výrobní procesy jako na trvalou interakci tří světů: světa fyzického, světa virtuálního a světa sociálního. A význam světa sociálního v souvislosti s rozvojem generativních technologií typu ChatGPT a nárůstem stále se zdokonalujících a sofistikovanějších metod strojového učení trvale roste. Umělá inteligence nasazovaná nejen v systémech Průmyslu 4.0 mění dynamicky a viditelně i svět sociální.
Vážené kolegyně, kolegové,
každý z nás má bohatou zásobu pojmů, které ve spojení se současným průmyslem a jeho digitalizací zaznívají v politických projevech, mediích, ve vědeckém diskursu a neposlední řadě v kavárnách. Nezapomínejme ale nikdy na to, že základem je průmyslová výroba. Připomenu znova, že úkolem průmyslu je výroba dostatku amoniaku, oceli, betonu plastických hmot a silikátů. Jedině tyto produkty nám dají šanci přežít období několika desítek budoucích let, kdy budeme hledat možné alternativy. Dnes ale není nikdo schopen objektivně a se znalostí věci poctivě tvrdit, že tyto alternativy nalezneme…
Dnes záleží na tom, aby naše budoucnost stála na pevných, a nikoliv na hliněných nohách... To je naše odpovědnost... Tady je náš Rhodos…
Děkuji vám za pozornost…