Už se bojím mlčet

Jerome Klapka Jerome je mým oblíbeným autorem po celý život. Přivítal jsem možnost přečíst si v českém překladu Milana Žáčka jeho poslední knihu „Čas mého života“. Oslovily mě poslední tři odstavce z jedenácté kapitoly nazvané Amerika. Jerome Klapka Jerome navštívil Ameriku na počátku 20. století opakovaně, naposledy na počátku první světové války. Mluvil mimo jiné s prezidenty Rooseveltem i Wilsonem. Jeho kniha vyšla v roce 1926 rok před jeho smrtí.

Jsem opravdu dalek toho, abych prostřednictvím úryvku nějak soudil tehdejší nebo dokonce současné USA nebo k tomu kohokoliv nabádal. Spíše prosím, abychom se všichni zamysleli nad tím, zda i my nemáme ve svém životě zážitky, vůči kterým bychom se měli vymezit. Jestli jsme natolik spokojeni s tím, co jsme prožili a prožíváme, že se mlčet nebojíme.

Jsem přesvědčen, že jsme dnes obklopeni nejen tlakem na stádnost, kterou Jerome Klapka Jerome popisuje v odstavci prvním, ale že rovněž máme podstatné mezery v některých rozměrech naší lidskosti, i když zrovna nikoho neupalujeme zaživa, jak to autor zmiňuje v odstavci třetím. Měli bychom mít odvahu to pojmenovat a vymezit se vůči tomu, a to i případě, že se zrovna nechystáme na setkání se Soudcem veškerého světa, jak o tom píše v odstavci druhém.

Na závěr parafrázuji JKJ. Pokud některé lidi popudím, neomlouvám se, dobře jim tak…

Pro každého demokrata je Amerika Velké zklamání. Materiální pokrok pomíjím. Za určitou hranicí lidstvo zotročuje. Pro duchovní pokrok nemá Amerika žádné pochopení. Pan Ford se nechal slyšet, že každý kupec vozu Ford si ho může nechat doručit, nastříkat jakoukoliv barvou, pokud bude černá. Pan Ford v kostce vyjadřuje myšlenkový postoj moderní Ameriky. Každý člověk v Americe má možnost dělat všechno, co si jen usmyslí, pokud tedy bude čtyřiadvacet hodin dělat to, co dělají ostatní. Každý člověk v Americe má možnost říkat, co má na srdci, pokud bude křičet s davem. Dokonce se mu ani nenabízí možnost páně Pickwicka vybrat si svůj vlastní dav. V Americe je jen jeden dav. Každý člověk v Americe má možnost samostatně myslet, pokud si myslí, co mu je řečeno. Pokud si to nemyslí-jako kacíři ve středověku-, musí si dát pozor na zamčené dveře a aby ho nezradil vlastní jazyk. Ku Klux Klan se svou pojízdnou mučírnou je pouze vnějším a viditelným symbolem ducha moderní Ameriky. Myšlení v Americe je standardizované. Amerika nepřijímá nové víno, aby se nerozbíjely staré lahve.

Žádám své americké přátele-  vím, že jich mám mnoho-, aby mi odpustili. Obhajuje mne to, že stárnu. A dochází mi, že zanedlouho budu povolán před Soudce veškerého světa, zodpovídat se z věcí, které jsem udělal, a - což je ještě důležitější - věcí, které jsem neudělal. Myšlenka, již se chystám svěřit papíru, mi neustále drnčí v hlavě. Nechce odejít. Už se bojím mlčet. Je řada lidí u moci a s pravomocemi, kteří by to mohli říci lépe. Byl bych rád, kdyby to nezůstalo na mně. Pokud některé lidi popudím, omlouvám se.

Zacházení s černochy v Americe zoufale volá o nápravě. Seděl jsem s muži, kteří mezi ohavnými vtipy a smíchem, mluvili o tom, jak se zaživa pomalu opékali „negři“; mluvili o tom, jak křičeli, jak se svíjeli a modlili se; jak se jim protáčely panenky, když je olizovaly plameny, až z nich byla vidět pouze bělma. Zaživa se upalují malí chlapci a někdy i ženy. Tyto věci organizují „přední občané“ města. Na podívanou se hrnou elegantně oblečené dámy, otcové si vyzvedávají děti na ramena. Ruce zákona, uculují se strážníci, nehnutě postávají opodál. Duchovní z kazatelen tyto věci velebí a říkají svým ovečkám, že Bůh je schvaluje. Jižanský tisk je halasně podporuje. Už jen popravy oběšením, střílení by byly dostatečně příšerné. Upalování, pomalé opékání živých lidí připoutaných řetězy k železným postelovým rámům, vytrhávání živého, chvějícího se masa do ruda rozžhavenými kleštěmi lze provádět pro uspokojení nějaké ohavné touhy páchat ukrutnosti. Omluva, která se pro takové počínání obvykle uvádí, je urážkou lidské inteligence. I kdyby to byla pravda, nebyla by to žádná omluva. Ve většině případů se na ni ani nahraje. Stejnou hanbu na lidskou rasu vrhají dějiny španělské inkvizice. Ale auto-da-fé se přinejmenším neplánovala za účelem pobavení davu. S ohledem na tuto kolosální hrůzu se menší utrpení černošské rasy v Americe může jevit nevýznamné. Ale musí existovat desítky tisíc vzdělaných, kulturních mužů a  žen prokletých tím, že jim v žilách koluje trocha černošské krve, pro něž musí být život jedna dlouhá tragédie. Tito lidé zavrhováni, nenáviděni, opovrhováni, nemají práva, která mají psi. Neodvažují se ani hájit čest svých žen před bílým mužem. Viděl jsem je čekat u pokladen-coby terč posměšků okolních lidí-, k nimž se neopovažují přiblížit, dokud není obsloužen poslední bílý muž. Poznal jsem ženu trpící porodními bolestmi, která byla nucena cestovat ve vagonu pro dobytek. Neexistuje omluva pro žádné zranění z rukou jakéhokoliv bělocha. Americká spravedlnost není barvoslepá. Copak ty křivdy nikdy neskončí?