Velký rachot...

Velký rachot…

Je to necelých čtyřicet let, co veřejný prostor ČSSR ovládl složitý pojem „Soubor opatření ke zdokonalování soustavy plánovitého řízení národního hospodářství“, zkráceně zvaný „Soubor opatření“.  Nechci s odstupem let cokoliv hodnotit, jen připomenu vtip, který se záhy objevil a koloval, a to i ve vyšších nomenklaturních a odborných kruzích. Máme dva plechové kýble. Jeden z nich je plný šroubů. Šrouby přesypeme do prázdného kýble. Máme opět dva plechové kýble a  jeden je plný šroubů. Ten rachot při přesýpání je Soubor opatření…

Nejen na podobné přitroublé Soubory opatření a nejrůznější Poučení minulý režim během necelého desetiletí hanebně dojel. Říkám to nerad, ale už několik let mám pocit, že v této zemi se ozývá velký rachot přesýpaných šroubů doslova ze všech stran. Neschopnost veřejné správy země reagovat byť jenom trochu rozumně na požadavky občanů a doby je do očí bijící ještě více než tenkrát v reálném socialismu…

Slyším hřmot sypajících se šroubů „nestavby a neoprav“ základní dálniční, silniční železniční infrastruktury, slyším rachot šroubů kolem romského tábora kdesi, slyším rachot souborů opatření ke zdokonalení školství a zdravotnictví, policie i armády, slyším rachot jednání o nové vládě, která už mezitím dávno vládne, slyším rachot na téma czexitu a migrace, slyším speciální rachot z naprosto neschopné pražské radnice, která si neumí poradit s taxíkáři ani s lávkou v Tróji, ani se spojením na letiště, ani s ničím jiným, takže nedávný pokus mé domácí Prahy 11 o odtržení od Prahy už mi nepřipadá tak absurdní, doléhá ke mně nekonečný slabý rachot překládání brněnského nádraží…

Nerad čtenářům něco podsouvám, ale věřím, že doslova každý, kdo bude tyhle řádky číst, by mohl nějaký ten další rachot nebo aspoň rachůtek přidat.

Václav Havel, kdysi velmi trefně poznamenal, že „…tato země nevzkvétá…“ Dovolím si parafrází v tom smyslu, že „…tato země jde navzdory velkému úsilí tisíců poctivých a pracovitých lidí v soukromém i neziskovém sektoru celkem vzato nezadržitelně do hajzlu…“ Přestává být zemí pro své obyvatele a stává se jakousi podivnou kreaturou, ze které se ozývá zcela bezvýsledný rachot…

Přiznám se, že když jsem doma, tak pro samý rachot už přestávám samotný rachot slyšet a jednotlivé rachoty rozlišovat. Když ale člověk vyjede na chvíli do zahraničí a má jen drobný odstup a trochu klidu, tak teprve vidí, do jakého srabu, do jaké Biafry ducha, jsme se  opět našimi opravdu drahými volenými i nevolenými vyvolenými nechali zatáhnout…

 Ani to Letiště Václava Havla to nevytrhne…