Za zrcadlem...

Za zrcadlem poprvé…

Bývá hezkou tradicí, že si na počátku každého ročníku připomínáme události, které mají v daném roce menší nebo větší výročí. Tak se letos dočkáme mimo brexitu online deseti let od posledního startu raketoplánu, dvaceti let od pádu newyorkských dvojčat a založení Wikipedie, třiceti let od zániku SSSR, čtyřiceti let od otevření Paláce kultury, padesáti let od zahájení výstavby Jižního Města a otevření prvního úseku D1, šedesáti let od prvního letu člověka do kosmu, sedmdesáti let o zahájení veřejného vysílání barevné televize, osmdesáti let od přepadení SSSR Německem a USA Japonském, devadesáti let od otevření pražské zoo, sto let od Washingtonské konference, dvou set let od vzniku prvního českého vědeckého časopisu Krok, tří set let od vzniku Ruského impéria, čtyř set let od exekuce na Staroměstském náměstí, pěti set let od morové epidemie v Českém království, šesti set let od Čáslavského sněmu, sedm set let od velikých povodní v Praze a osm set let uplynulo od vyhlášení stavovských privilegií církevního majetku Přemyslem Otakarem I. Někdy před tisíci lety se zadělávalo na tzv. „velké schizma“, před dvěma tisíci lety bylo Ježíškovi dvacet jedna a v západní Evropě vyhynuli lvi.

Rok 2021, který právě začal, je zcela nepochybně obdobím, ve kterém budeme všichni očekávat změnu k lepšímu. Jsme už prostě takoví, že směřujeme za lepším co nejkratší cestou nejmenšího odporu. Připomenu jenom, že vědecky zformuloval tuto myšlenku vynikající antropolog Aleš Hrdlička ve svých třech obecných zákonech šíření lidstva. Problém je v tom, že každý z nás vidíme ono lepší trochu v něčem jiném, někde jinde a někdy dokonce u jiných, a to je důvodem celé řady nedorozumění a sporů.

Podobně, jako každý jeden z nás individuálně ve svůj osobní prospěch, se neméně usilovně mnozí z nás snaží nalézt ono „lepší“ nebo dokonce „lepší svět“ i pro druhé nebo celé skupiny lidí, společenství a společnosti. Když se k tomu přidá jakési aktuálně platné vyšší společné blaho, pak se z nedorozumění a sporů mohou stát  revoluce, války, hladomory, genocidy a jiné společenské katastrofy. Hledání dobra pro druhé a zejména vnucování nalezeného dobra druhým je tedy podnikem vysoce rizikovým, přesto to často bývá „největší show ve městě“, protože dokáže přinést pocity slávy a moci a to, co nazýváme „ společenským pokrokem“.

„Pokrok“ opravdu není sprosté slovo, ale ve spojení se společenskými procesy je prostě příliš omezené, protože cílí především na procesy a jevy které se dají kvantifikovat. Hodí se proto k technickým a obecně produkčním oborům, ale rovněž všude tam, kde se dá nalézt společný univerzální ekvivalent, ve kterém je denominována cena. Současný svět je posedlý daty, nejlépe pak „tvrdými“ a touhou určité skupiny osob je vše, co nelze ocenit, označit jako bezcenné, nehodné naší pozornosti a dokonce nebezpečné pro naši duši, už, už polapenou do sítě matrixu nul a jedniček. Pouhými nulami a jedničkami jsou už dávno i peníze. Cedulky s číslicí u zboží v nekonečných skutečných i virtuálních regálech současnosti představují cenu a symbolizují skutečnost, že se dané zboží dá při pouhém dostatku peněz jednoduše koupit.   

Slovo „rozvoj“ naproti tomu je spjato s procesy a jevy obtížně kvantifikovatelnými, spojenými s hodnotovými a nikoliv cenovými parametry, často takovými, jako jsou, krása, vědomí a víra, mezi kterými jak napsal na sklonku života Gregory Bateson „se i andělé bojí…“ Slovo rozvoj zná i poněkud starší možná umělečtější podobu a tou je „rozkvět“. Rád bych na tomto místě nabídnul nádherné drobné dílko Zdeňka Neubauera, bohužel, jedno z jeho posledních, které nazval „Rozkvétání ibišku“.

Na rozkvétání a naší neschopnosti jakéhokoliv kvantitativního a v konečném výsledku dokonce obecně jazykového, popisu jevu v prostředí kolem nás natolik obvyklého, ukazuje Zdeněk Neubauer, jak je naše poznání o velmi důležitých věcech obtížně sdělitelné. Vždyť rozkvétání v nejrůznějších podobách je, ať už chceme nebo nechceme, jednou z podstatných součástí života. Pokrok se svými kvantifikovatelnými parametry ho nemůže ve společenském, natož přírodním kontextu nahradit. Ostatně, myslím, že spojení „přírodní pokrok“ je natolik absurdní, že ho málokdo z nás použil, četl nebo slyšel. Na druhou stranu, lidí natolik hloupých, že vidí pokrok ve všem a chtěli by „ukrást Slunce“ nebo „poručit větru, dešti“, je pořád dost a často mají tolik peněz, aby si zaplatili nějaké ty „své“ servisní a servilní vědce nebo novináře.

Malá odbočka k právu a častým výtkám, že „se to mělo napsat pořádně…“ Připomenu Vojtěcha Cepla a jeho „Vzkaz.“ na ČT24. Už v šedesátých letech dospěli oxfordští právníci a lingvisté v čele s profesorem Herbertem Hartem k závěru, že ze samotné povahy lidského života a jazyka není možné ani pravidla lidského chování ani veškeré životní situace popsat jak z hlediska kvantitativního tak i kvalitativního prostým jazykem. Je to další kamínek do mozaiky toho, že život je bohatší a složitější než jakýkoliv jeho popis, že šedivá je teorie a zelený je strom života.

Zvláště smutnou interpretací vztahu života a jeho popisu jsou výroky typu, že „příroda se řídí přírodními zákony“. Proti tomu stojí výroky profesorů Batesona a Neubauera, že „věda není o životě“, „mapa není krajina“ a „jméno není pojmenovaná entita“. Skutečnost je přitom taková, že pozorováním odhalujeme v přírodě určité zákonitosti a ty se pak snažíme  lépe nebo hůře popsat popisy, z nich některé nazýváme pravidly a jiné zákony. Jako klasický příklad je možné uvést několik generací gravitačního zákona. Důležité je i to, že se nejen příroda, ale samozřejmě i její zákonitosti neustále, mimo jiné evolučně, vyvíjejí. Rozhodně se však přitom neřídí literou přírodního zákona.

Problém „společenského pokroku“, nejlépe pak zákonitého, probíhajícího po předem známé trajektorii, třeba od prvobytně pospolné společnosti ke komunismu, liberalismu nebo fašismu, spočívá v tom, že se z něj dříve nebo později odstraní člověk s jeho běžnými tužbami, radostmi, strastmi a bolestmi. Byl to historický materialismus, který učinil před půldruhým stoletím nevyhnutelným komunismus, a označil ho za konečnou beztřídní fázi dějin třídních bojů. Americký novinář Fukuyama zřejmě v rámci strategie urychlení a pocitu nadřazenosti našel před třiceti lety konec dějin v liberální demokracii. Někde mezi tím se měl stát koncem dějin v Evropě nacionální socialismus a fašismus. Pokud se vrátíme o sto let zpět, tak naši dědové a pradědové, báby a prabáby nevyjímaje, když se rozhlíželi kudy kam poté, co se oklepali ze španělské chřipky, tak se jim jako alternativy, velmi volně řečeno, nabízely fašismus, komunismus a liberalismus. Zamysleme se nad tím, až se oklepeme z koronaviru, jaké alternativy se budou nabízet nám, a zda je budeme vůbec schopni rozpoznat.

Bývá rovněž tradicí, že v rámci každého eseje je věnováno několik řádků aktuálnímu dění, situaci, ve které se nacházíme. To, co charakterizuje dnešní dobu, je  právě podivné rozčarování Západu a jeho liberální demokracie, které se prohlásily vyvrcholením a koncem dějin z toho, že najednou čelí hned z několika pohledů zcela neúspěšně skutečnosti, že se totalitarismus nejen nezhroutil, ale naopak směřuje v podobě Číny a mnohých jiných států ke světovému ekonomickému primátu. A nejen ekonomickému. Čína a další více nebo méně totalitní režimy se vypořádávají úspěšněji i s aktuální koronavirovou pandemií. Svět nic nedbá na jakési západní standardy čehokoliv, včetně lidských práv, a snaží se jednat jednoduše a účinně. Dokonce „totalitní“ svět nic nedbá ani na to, že už se měl podle názoru Západu odebrat dávno na smetiště dějin. Reakce Západu je neuvěřitelně hloupá a spočívá především v tom, že označuje vše, co neodpovídá jeho vidění světa za propagandu, fake news a  snahu ničit jakési západní hodnoty. Vzhledem k tomu, že nepochybně první hodnotou Západu by měla být svoboda slova, tak neustálými útoky na odlišné názory a jejich nositele prakticky Západ likviduje sama sebe. Podobně je to i vládou pravidel a práva podle římského „non sub hominem, sed sub legem“.

Stále více jsou slova hodnocena podle toho, kdo je říká, a pravidla mohou platit jenom pro některé, zvláště uvědomělé a ještě prověřené zastánce naprostého vítězství liberalismu. Ostatní jsou v permanentním podezření, že jde o protispolečenské živly nového typu. Vytváříme pořád nové a nové bariéry a příkopy, které dělí společnost a brání ji v efektivní akci proti problému, který ji ohrožuje, a přitom pomalu, ale jistě likviduje svou podstatu. Kdesi jsem četl, že koronavirus již usmrtil více Britů než německé bombardování a vypadá to celé obrazně asi tak, jako kdyby tenkrát Churchill měl největší problém s protesty obyvatelstva na téma, že nemohou jet na dovolenou do Bretaně, zatemnění omezuje noční život a masky jsou nejen neúčinné, ale jejich nošení vede ke skolióze a prošoupaným kabátům od popruhu. Kdybychom to měli shrnout, jde o existenciální krizi Západu, ve které svým největším ohrožením sebe sama je Západ sám, protože ustupuje od hodnot, na kterých dosud stál. My, kteří pamatujeme reálný socialismus, který už byl čistou parodií na kapitalismus a jeho tržní principy, si tento ústup z vlastní cesty pod tlakem „reality a realismu“ dobře pamatujeme.

 Na druhé straně je naše různorodé hemžení při hledání toho našeho lepšího úžasným zdrojem společenského pohybu. Chtělo by se parafrázovat, že na počátku bylo slovo a to slovo byl vlastní názor. Vlastní názor je to, co nás činí spolutvůrci našeho světa. Je to tím úžasnější, mocnější a účinnější zdroj, čím je právě různorodější. Ona různorodost spočívá nejen v tom, jaká je prostá kvantita různých názorů. Jde samozřejmě i o jejich kvalitu a podobu. Jde o to, zda tyto názory reprezentují nějaké skupiny, organizace, ať již jsou přirozené jako rodina nebo účelové jako jsou obchodní korporace. Je třeba rovněž zvažovat uspořádanost a neuspořádanost názorů, stejně jako jejich intenzitu. V neposlední řadě je to kvantita i kvalita samotné komunikační sítě. Je zřejmé, že jakákoliv síť může být v našem světě složená výhradně z párů. Záleží samozřejmě také na tom, kolik je přímých spojení, a kolikrát se musíme dostat z jednoho místa do druhého přes jiná místa, s jakýmsi přestupem, přes řadu párových spojení.

Proti těmto faktorům zvyšujícím různorodost působí celá řada jiných, kteří různorodost naopak snižují. Tím prvním je to, že spousta z nás se raději k někomu přidá, než by si stála za svým. Pokud dostanou legendární otázku: „koho volíš, Losnu nebo Mažňáka…?!?“, už je ani nenapadne přemýšlet o vlastním kandidátovi. Dva cizí jim k pocitu vlastní svobody stačí. Spousta z nás hledá ve svém prostředí skutečné a potenciální vítěze a přidává se více nebo méně racionálně či intuitivně právě k vítězům. Elity by vždycky měly, než začnou ve své pýše hlásat, že za nimi stojí lid, popřemýšlet, zda skutečně vyhrály proto, že je lid podporoval, či zda je lid podporuje jenom proto, že byly z nějakých důvodů odsouzeny k vítězství. Je na nás vyvíjen až příliš veliký, systematický mediální politický i institucionální tlak, abychom ztratili co nejdříve podobu pestrých originálů, se kterou přicházíme na svět. Je patrná touha, možná potřeba či objednávka, abychom se stali šedými kopiemi, snadno ovladatelnými, použitelnými. Spotřebním materiálem pro zájmy elit. Bohužel, až příliš často se na této tvorbě šedých kopií podílí naše školství. Od doby Marie Terezie učí děti poslušnosti jiným lidem a nikoliv pravidlům platným pro všechny.    

Vážení čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN, dovolte mi, abych věnoval, pokud mi ovšem bude zdaleka nejen shůry dáno, tento rok 2021 úvahám na téma „…za…“ Přivedl mě k tomu přirozeně loňský název „Nastavené zrcadlo“ a k tomu se vážící název světoznámé Carrolovy knihy „Za zrcadlem a co tam Alenka našla“. Vyšlo mi z toho jednoduše „Za zrcadlem“. V češtině není „za“ jenom předložkou, ale i předponou a nabízí nám nejen pojmy jako „zásvětí“ všeho druhu, třeba podhoubí, nebo „záhrobí“, ale v širším pojetí i „zázrak“. Z antiky k nám přišla předpona meta-, značící „něco za“, „přesah“ původního pojmu. Připomeňme si pojmy z různých vědních oborů, jako jsou metadata, metafyzika, metajazyk, metapopulace nebo metamorfóza či metainformace. Angličtina-současná lingua franca má pro ono „za“ například pojem „beyond“.

Rád bych se neskromně pokusil nabídnout inspiraci k přemýšlení tam, kde už bychom podle některých měli jenom opakovat dávno poznané. Náš svět se neustále vyvíjí a opakování, pokud nejde o technické normy, je luxusem, který si nemůžeme dovolit. Potřebujeme nové otázky a nikoliv staré odpovědi. Byl bych moc rád, kdyby se mi podařilo v rámci letošních esejů ukázat i krásu a neobyčejný vyjadřovací potenciál češtiny. Již připomínaný prof. Neubauer napsal, česky myslící jedinec má výsadní postavení ve světě. Je to ovšem vykoupeno tím, že své postavení nemůže opustit.

Jestli bych závěrem dnešního textu chtěl čtenářům něco doporučit, pak kromě útlé knihy „Rozkvétání ibišku“ od Zdeňka Neubauera navrhuji vrátit se k „Malému princi“ Antoina de Saint-Exupéryho. Je to kniha, která je opravdu plná toho, co je „za“, navíc je sama návodem, jak věci a jevy „za“ nalézat a snažit se z nich něco pochopit. Je to jedna z mála věcí, která nás může přenést přes současné potíže, kdy se zdá, že nás hodnoty, které inspirovaly tím či oním způsobem celý svět přivádějí k propasti tmářství, debilizace a zakázaných myšlenek. Dovolím si na samotný závěr tohoto úvodního eseje oprášit starou myšlenku, že když nevíme kudy kam, je dobré začít hledat východ tam, kde byl dříve vchod... Možná tam není, ale určitě si při tom hledání připomeneme okolnosti, které nás tímto vchodem přivedly. Můžeme se zamyslet nad tím, které metody a postupy nás mohou dostat jinam, do lepší pozice.

Můžeme už dnes odpovědně říci, že bez hledání, poznávání, víry, krásy, odvahy, lásky a naděje se nepohneme nikam, ať již vidíme své lepší kdekoliv. Stejně tak je naivní čekat na to, že někdo přijde s lucerničkou a hotovým návodem s mapou, popřípadě  s „tři v jednom“ v mobilu…

 

Za zrcadlem podruhé…

Úvodem jenom malé, možná zbytečné doplnění minulé, úvodní lednové úvahy.  V tradičním malém kalendáriu z prvního pokračování bylo uvedeno, že letos uplyne tři sta let od vzniku Ruského impéria. Hodí se připomenout, že přesně polovina této doby uplynula už v lednu od sjednocení Německa. Oba tyto státní útvary sehrávaly a sehrávají klíčové role v osudech Evropy a samozřejmě České republiky. Právě v současnosti, v době měnícího se společenského paradigmatu a probíhající koronavirové pandemie, jsme svědky neobyčejné pestrého obrazu intenzivního vlivu Německa a Ruska na dění kolem nás.

Německo bylo lídrem úsilí o společný postup zemí EU při zajištění vakcín. Dnes je zřejmé, že tento, jinak velmi rozumný plán selhal. Ukazuje se, že jediným správným postupem bylo soustředit úsilí nikoliv na společný evropský nákup  vakcíny, ale na společný evropský vývoj vakcíny. Orgány EU i členských zemí měl varovat i způsob, kterým EU a Velká Británie směřovaly k brexitu. Bylo zřejmé, že jediná „čistě evropská“ vakcína, která měla šanci na jakýsi úspěch, tedy vakcína firmy AstraZeneca, se dokončením brexitu octne částečně mimo jurisdikci EU a švédský podíl na společnosti na tom nic nezmění. Naopak stane se předmětem nejrůznějších politických hrátek a vydírání. Je to prostě „oxfordská“ vakcína a směšné poštěkávání EU s tím nic neudělá. Německo se snažilo a snaží podpořit německou firmu BioNtech, která má práva ke společné vakcíně s americkou společností Pfizer. Snad Angela Merkelová zaznamená úspěch a v německém městě Marburg se v únoru rozeběhne výroba stovek milionů dávek ročně této zatím jediné skutečně fungující a dostupné vakcíny, schválené EMA. Snad to přinese rovněž pomoc stagnujícímu očkování v zemích EU. Jinak se znovu ukázalo, že projekt evropské integrace je v krizových momentech až tragikomicky k ničemu a také to, jakou ohromnou moc mají soukromé korporace, a to i ve vztahu k nejmocnějším státům světa. Je správné a spravedlivé připomenout, že pokud Německo nakonec ve svém úsilí získat dostatek vakcíny uspěje, pak díky malé německé firmě BioNtech, kterou založili dva turečtí přistěhovalci a stále v ní mají rozhodující slovo. Bylo by dobré, abychom o tom přemýšleli, než začneme na přistěhovalce a přistěhovalectví paušálně plivat a obviňovat je ze všeho zlého.

Rusko se po ústavních změnách v loňském roce stále více vydává vlastní cestou bez ohledu na to, co oněm ostatní svět soudí a otevřeně to deklaruje. Přesto se podařilo ihned po nástupu nové americké administrativy ratifikovat bez podmínek prodloužení smlouvy o nešíření jaderných zbraní o pět let. Je stále obtížnější odpovědět na otázku, co se vlastně v Rusku děje. Není jenom otázka obsahu, ale i formy. Je nejen obtížné dění v Rusku úspěšně identifikovat. Neméně obtížné je najít vhodné výrazové prostředky, aby se zjištěné dění dalo popsat. Trochu to připomíná oblíbené úsloví s ruských bylin a bajek, tedy: „To se nedá slovem vypovědět ani perem vypsat…“ V každém případě platí, že se Rusko stále více orientuje na svět, ve kterém ho neustále někdo nepoučuje, nemistruje, neopravuje a neříká mu, co má dělat, jak se má chovat a polepšovat. Existuje dlouholetá, ještě sovětská strategie, která přesouvá hlavní váhu politického úsilí ruského státu ze severoatlantického směru do asijsko-tichooceánského regionu. I proto je současné „dění-nedění“ v Rusku evropskou a priori předpojatou, nadřazenou, a tudíž lehce přitroublou optikou a rétorikou tak obtížné popsat. V Rusku, jak se zdá, platí nejen ono klasické „bylo-nebylo“, ale současně „bude-nebude“ a to vše se potkává v aktuálním „je-není“. Je to celé o to obtížnější, protože právě v EU stále více vítězí ideologická předpojatost, politická zadání a obecné tmářství nad skutečně racionálním přístupem k druhým osobám, ať již jde o jednotlivce organizace nebo státy. Rusko je v poslední době u nás představováno takřka výhradně optikou lidí typu Alexandra Navalného jako „reaganovská říše zla 2“. Když už je řeč o Německu a Rusku, pak nelze nezmínit jejich klíčový společný projekt plynovodu Nordstream 2. Jeho postup je jedním z mála indikátorů reálných vztahů mezi Německem a Ruskem. My všichni, kteří žijeme mezi nimi, si přejme, aby byly a zůstaly minimálně korektní, ne-li dobré...

Dnešní pokračování textů věnovaným tématu „za“ bude věnováno tomu, co probíhá za oponou, kulisami a celým „spektáklem“ koronavirové pandemie a přední linie boje s ní, na které je upřena veškerá možná politická, mediální a rádoby odborná pozornost. Dá se velmi zjednodušeně říci, že tam probíhá opravdová revoluce, ve které jak už to tak v revolucích bývá, nebe a štěstí přejí připraveným. Kvalita i rozměr změn, které ona revoluce představuje, jsou srovnatelné jenom se změnami, které do společnosti přinášejí války včetně obou světových i té studené ve XX. století. Pokud při tom zůstane a bude zachován alespoň v nějakém ohledu mír, měli bychom, obrazně řečeno, dát na modlení a zapálit svíčku. Pandemie především pomohla k urychlení digitalizace, díky které se nejen podniky a obchodní sítě, ale i celá řada sociálních systémů, jako jsou například školství a zdravotnictví v nepříznivých podmínkách udržely v chodu. Byli jsme okolnostmi nuceni sblížit se s digitálním světem. Zjistili jsme, že digitální svět je rychlejší, levnější, a ještě k tomu zdravější. Tato digitální revoluce je zatím zdánlivě pozitivní a bezproblémová, tak si jí možná tolik nevšímáme. Ve srovnání s ostatními, například francouzskou nebo ruskou revolucí, je poněkud méně problémová a snad také méně krvavá.

To nejdůležitější, co pandemie přinesla, přináší a ještě přinese, je to, co jsme už několikrát v této rubrice nazvali „novou dobou“. Stejně tak bylo opakovaně připomenuto, že každé společenské uspořádání stojí na způsobu komunikace, která probíhá v dané době mezi společenskými skupinami i jednotlivci. Klíčovými jsou v tomto smyslu dialektika vztahu mezi kulturou a přírodou, dialektika vztahu mezi jednotlivcem a společností, dialektika vztahu mezi egoismem a altruismem v každém jednotlivci. Tyto vztahy jsou přítomny v každém společenském  uspořádání, ale nabývají v něm různou podobu, kvalitu i kvantitu. V návaznosti na  základní dialektické vztahy však existuje celá řada dalších vztahů, které tvoři velice složitou komunikační síť, která se v rámci každého uspořádání vyvíjí opakovaně až na hranici chaosu a potom prochází určitými kolapsy, jejichž prostřednictvím se od hrany chaosu opět vzdaluje.

Stejně tak z druhé strany platí, že i podoby našich životů jsou dány podobou komunikačních sítí, které jsme si kolem sebe postupně vytvořili nebo do kterých jsme byli z nejrůznějších důvodů vtaženi. Mezi individuálními životy a velkými společenskými systémy leží existence celé řady lidských společenství a organizací, ať již přirozených, jako jsou zejména rodiny, nebo účelových, jako jsou především nejrůznější obchodní korporace. Samozřejmě i na podobu těchto entit má způsob jejich komunikace klíčový vliv. Je třeba zdůraznit, že mimo zapojení do komunikačních sítí, představují tato společenství, organizace či korporace také samozřejmě podobu své vnitřní komunikace. Zbývá poznamenat, že dlouhodobá existence takové entity společenské entity je důsledkem a zároveň příčinou určité harmonie na přechodu mezi vnitřní a vnější komunikací.

To podstatné, co se za oponou neustále ostentativně medializované první linie „boje“ s Covidem-19 odehrává, je rozpad stávající podoby komunikace, která je podstatou současného společenského uspořádání. Nejde o „standardní“ kolaps u hrany chaosu, jde o rozpad komunikace, ať již má jakoukoliv podobu, kolem naprosté většiny uzlů. Především se to týká osobních komunikačních sítí a „bublin“ kolem nás samotných, lidských jedinců. Není tajemstvím, že jedním z klíčových faktorů, které mají vliv na naše zdraví, pohodu a délku dožití je komfort v našem sociálním prostředí. Jsme součástí našeho prostředí a jeho kvalita souvisí přímo s kvalitou našeho života. Pandemie a především vládní primitivismus při řešení jejich dopadů, jehož součástí a bezmála mantrou je omezení sociálních kontaktů, toto naše prostředí významně poškozují a tím ničí i nás. Jistě můžeme zemřít na samotnou nemoc, ale státem ordinované sociální živoření je ještě daleko horší. Okřídlená fráze, že je lépe zemřít ve stoje, než žít na kolenou, dostává novou, zcela konkrétní náplň.

Stejně tak se omezení sociálních kontaktů dotýká všemožných přirozených i účelových lidských společenství. Ty přirozené vytváříme nebo se jich účastníme především proto, abychom mohli efektivněji utvářet kolem sebe a svých bližních prostředí důvěry a sociální kapitál, ale i v těch účelových nám záleží na našem společenském i funkčním postavení, a to bez nejrůznějších podob komunikace prostě není možné. Najednou není možné pořádat nejrůznější společenská setkání, sportovní utkání, je omezeno cestování, zavřená jsou místa, kde je možné se setkat. Veřejný prostor ve své klasické podobě pomalu, ale jistě přestal existovat. Bylo by skutečně obtížné popsat tu hromadu analýz, psychologických, sociologických, politických i ekonomických spisů, které se zabývají důležitostí veřejného prostoru, a najednou se zdá, že je v důsledku omezení sociálních kontaktů a mobility obyvatelstva pryč a odpovědným to vůbec nevadí a na lidi, kteří po setkávání ve veřejném prostoru přirozeně touží, posílají policii za potlesku a pilného udavačství především těch spoluobčanů, kterým veřejný prostor nic neříká a účast na věcech veřejných je nezajímá. Jedněmi z posledních veřejných prostorů, které fungují, jsou příroda a veřejná doprava. Řada lidí si zakoupí někde u okénka kelímek kávy nebo ji mají v termosce sebou a organizují své schůzky v tramvajích, kterými křižují města s kávou v ruce z konečné na konečnou. 

Samozřejmě platí, že tam, kde se zhroutil veřejný prostor, tak, jak jsme ho doposud znali, kde přestávají fungovat plnohodnotné mezilidské vztahy a s nimi spojené emoce, tam začínají působit jejich nejrůznější náhražky. Jedním z klíčových nástrojů změny ve vztahu veřejného a soukromého sektoru je digitalizace. Poptávka po veřejném prostoru se radikálně mění a zdá se, že díky pandemii a digitalizaci vítězí ty síly, které dlouhodobě zastávají myšlenku degradace, redukce a minimalizace veřejného prostoru na pouhý systém temných a jednosměrných mravenčích cestiček mezi prostory soukromými, které slouží takřka výhradně k oběhu peněz a exploataci lidské pracovní síly. Není to v žádném případě vina digitalizace, protože ta je jenom nástrojem, který může být stejně tak dobrým sluhou jako zlým pánem. Totéž platí o zrychlujícím rozvoji přínosu umělé inteligence nebo koncepce SMART. Je tedy prvořadým zájmem všech lidí, kterým záleží na veřejném prostoru, aby věnovali jeho obnově do nové podoby své úsilí. Je dnes velmi obtížné vytvořit „postkovidovou“ představu veřejného prostoru. Základní manipulativní lží, kterou politici, média i takzvaní odborníci pouštějí směrem k občanům je mantra, že když budeme všichni hodní a poslušní každou chvilku jiném vzájemně si odporujícím nařízením, tak „se vrátíme k normálnímu životu“. Vytvářejí tak zdání, že jednou, až pandemie zatím neznámým způsobem odezní, tak bude náš život vypadat jako někdy předtím, když byl podle názoru jakýchsi anonymních autorit „normální“ nebo „původní“. Je to obdobné mantrám normality a původnosti, které zaznívají v celé řadě dalších oblastí společenského a politického života. Zvláště je to patrné v nejrůznějších ekologických návrzích, které neustále zdůrazňují jakési blíže nespecifikované „návraty přírodního prostředí do původního stavu“.

Každá změna a tím spíše společenská změna nebo dokonce revoluce takového měřítka, která probíhá na pozadí pandemické krize, je doslova plná příležitostí. Dá se parafrázovat staré úsloví, že krize přeje připraveným. Nestačí jenom tvrzení, že přece každý ví, že lidé nemohou bez osobního kontaktu existovat a tudíž se musí staré dobré časy nutně vrátit. Je to velký omyl, protože riziko dehumanizace společnosti nebo dokonce zániku společnosti v podobě, na kterou jsme byli plus minus zvyklí v uplynulých sto letech, má svůj zdroj dávno před příchodem koronaviru na scénu. Ti, kteří tvrdí, že jsme jako lidské zdroje málo efektivní, flexibilní a naše mozky se zabývají až příliš často něčím jiným než blahobytem elit, ucítili svou velkou příležitost, jak z nás vyrazit ještě větší výkon a podřídit naše životy jejich vůli a prospěchu. Důsledkem toho, že jsme přešli do „home office“ a digitálního prostředí, se pracovní čas natáhl a kalendář máme plný schůzek. Být „on-line“ na „home office“ vede k často nepřípustnému šmírování zaměstnanců prostřednictvím nejrůznějších sledovacích systémů, ale bohužel také k tomu, že zaměstnavatelé vyžadují, aby byli jejich pracovníci na drátě prakticky non stop. To už si vyžaduje přímé legislativní zásahy, které tyto praktiky moderního nevolnictví zakazují.

Není to ovšem jenom příležitost pro elity nebo obecně pro „ty druhé“, je to příležitost pro každého z nás. Měli bychom si všichni, kdož potřebujeme veřejný prostor, udělat inventuru svého prostředí a jeho komunikačních sítí, jejichž jsme tvůrci nebo pasivními či aktivními uživateli. V rámci inventury bychom měli konstatovat poškození, vylepšení a jiné změny, které přinesla nedávná doba. Při následném utváření nových sítí bychom se měli soustředit samozřejmě nejprve na ty části prostředí, které jsou pro nás podle našeho názoru životně důležité. Často zjistíme, že se bez lecčehos můžeme obejít nebo že čas činí důležité věci méně důležitými. Dále se soustřeďme na ty části komunikačních sítí, z jejichž fungování máme největší prospěch, a neměli bychom zapomínat ani na ty, které máme v maximální možné míře v své působnosti, a jsou pro nás svého druhou jistotou, když se nám v prvním nebo druhém případě zrovna nedaří.

Je to nutné minimum toho, co je třeba udělat, abychom se nenechali změnou, která kolem nás probíhá, pohltit, ale stali se jejími spolutvůrci a beneficienty. Nejde o nic menšího než o naši svobodu ve veřejném prostoru.

 

 

Za zrcadlem potřetí…

V okamžiku, kdy budou čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN číst tyto řádky, bude se Česká republika snad už na konci dosud nejtvrdšího uzavření společnosti v rámci nekonečného nouzového stavu. Zemi, společnosti, rodinám ani jednotlivcům nepřinesl nic kromě opravdové materiální, fyzické i duševní nouze. Společnost a její skomírající život ovládají ozbrojené složky a jejich ke všemu ochotní pomahači a udavači.  V době, kdy vznikal tento text, na přelomu února a března, jsme byli  svědky toho, jak se v zrcadle koronavirové krize stále více vynořuje až bizarní neschopnost české vlády i státní správy vyřešit několik veskrze prostých úkolů, které před ně klade koronavirová krize. Sehnat léky a Covid-19 aktivně léčit, sehnat vakcíny a intenzívně očkovat a zvyšovat kapacitu krizových lůžek na ARO a JIP. Vláda z toho nedělá naprosto umanutě dlouhodobě nic nebo skoro nic. Není to rozhodně její cesta a dokonce aktivně blokuje inciativy, které se v tomto smyslu objevují. Cestou vlády jsou represe s cílem  zastrašit všechny, kteří by se chtěli ujmout opravdového řešení problému.

Je to patrné především v oblasti schvalování a povolování léčby medicínskými prostředky, které se sice již v léčebné praxi osvědčily, ale nemají za sebou pro daný účel patřičné studie. Stejně tak jsou vládou odmítány vakcíny, které neprošly neobratným až nekonečným schvalovacím procesem EMA. „Správných“ vakcín je málo, protože EU není pro farmaceutické giganty partnerem, který by si mohl vymoci dodržování uzavřených smluv. Sousední země již očkují vakcínami čínskými, ruskými i indickými, ale naše vláda brání evropské dohody nehledě na zdraví a životy vlastních občanů.  Do třetice se vláda brání využívání moderních technologií pro prevenci a potlačování rozvoje epidemie a speciálně má spadeno zcela nepochopitelně na domácí české technologie. Ty jsou používány k tomuto účelu v mnoha zemích světa, ale doma jim prostě pšenka nepokvete. Celkem otevřeně, zatím sice „mimo záznam“, se hovoří o tom, že z domácích výrobců a dodavatelů toho „moc nekápne“.

Vláda ČR tak zcela zatvrzele setrvává ve svém mentálním ghettu, myšlenkovém schématu, které jí velí, že virus není třeba likvidovat v lidských jedincích, ale že stačí jeho šíření mezi jedinci mechanicky a někdy chemicky blokovat. K tomu na společenské úrovni slouží zmíněný nouzový stav a v jeho rámci nejrůznější víceméně nesmyslná omezení mobility obyvatelstva, včetně karantén a izolací jednotlivců a institucí a uzavírání celých území i oblastí společenského života. K legitimizaci opatření ve smyslu pasivního přístupu má sloužit systém testování a trasování, který má nalézat především jednotlivce, které je třeba izolovat od společnosti. Stále více je patrné, že jde o manipulativní techniky, kouzlení s čísly, které mají zcela účelově omezit některé jednotlivce a společenské skupiny na jejich lidských, občanských a hospodářských právech. Občas zahlédneme ve Sněmovně pozvání zaměstnance, aby otřel řečnický pultík a sem tam na ulici desinfekční brigádu v „atombordelech“, která nejvíce ze všeho připomíná brigádu „zahrádkáři Kersku“ ze Slavností sněženek.

Jak již bylo zmíněno, je tu březen a máme za sebou už více než rok s pandemií Covid-19.   Snažení veřejné správy o zlepšení situace vede celkem zjevně k jejímu zhoršování. Toto zhoršování je výsledkem kombinace biopatologického působení koronaviru a  sociobiologického, ale spíše sociopatologického působení opatření proti jeho biopatologickému působení. Právě vztah a poměr neblahých důsledků nějakého jevu a úsilí směřujícího k jeho potlačení bude jedním z témat dnešního zamyšlení na téma „za“. Druhým tématem pak bude právě svět „za“ hranicemi našeho poznání. To je někdy násilně, účelově a hlavně zcela nesmyslně zužováno právě na již zmíněná myšlenková ghetta a schémata, na rituální opakování metod a postupů, nehledě na to, že kontext, ve kterém vznikly, už dávno odvál čas nebo zrušila  nějaká změna v prostředí.

Pokud tedy máme zkoumat komplex vlivů nějakého jevu a spektra reakcí na něj, pak to představuje velice mnohovrstevnatou a nejednoduchou problematiku. Nicméně bychom měli mít tento komplex vždycky na paměti, když se budeme rozhodovat o vlastní reakci jako příspěvku do této komplexity. Mělo by to být pevně ukotveno v mentální výbavě každého z nás už od útlého dětství. Připomeňme, že komplexita nějakého jevu je tvořena jevem samotným a jeho kontextem nebo samotným jevem a jeho prostředím. Prvním požadavkem je, abychom byli vůbec schopni kontext konkrétního jevu rozpoznat a následně poznat natolik, abychom se na něj mohli adaptovat a adekvátně reagovat. Primárně tedy v konkrétním případě záleží na naší schopnosti poznávat. Předpokladem je přirozeně to, že jsme schopni takový případ rozpoznat a k tomu  podmínkou nutnou, nikoliv však postačující, je vůbec vědět, že něco takového existuje a my to můžeme a máme rozpoznat. Měli bychom se dokázat rozebrat ve věčné otázce, co bylo dříve, zda slepice nebo vejce, zda jev nebo kontext. Odpověď je třeba hledat v jejich společné podobě komplexity nebo dokonce komplementarity a vnímat je jako vzájemně propojené, byť třeba v jiné dimenzi.

Čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN mají vesměs své zkušenosti s krizovým řízením a někteří z nich jsou přímo „trablšutry“. Mnozí jsme odkojeni příručkami pro přežití a orientaci v přírodě. Doslova mantrou v tomto případě je úsloví, že problém, který máme, je nicotný proti problému, který přijde, když původní problém nebudeme řešit. Je to jednoznačný názor ve prospěch aktivního řešení důsledků nějakého jevu. Nepochybně tedy existuje taková kvalita kontextu nějakého jevu, který si přímo říká o aktivní přístup a likvidaci důsledků tohoto jevu. Na straně druhé jsou nepochybně i jiné podoby kontextu, které nás vedou naopak k opatrné, spíše pasivní pozici a vyčkávaní s tím, že problém nějak vyhnije sám, popřípadě se kontext vyjasní natolik, že bude lépe patrné, kudy vede cesta k případné nápravě. Připomenu dvě významné osobnosti lidských dějin. Alžběta I., královna anglická, prý řekla, že „když nevíš, co máš dělat, nedělej nic“ Naproti tomu Michail Gorbačov, který mimochodem oslavil na počátku března své 90. narozeniny, proslul větou, že „nejhorší je nedělat nic, soudruzi“.  Ze spojení obou tezí vyplývá,  že asi „vůbec ze všeho nejvíc“ nejhorší je „dělat něco, když nevím co“. To nás od tezí velkých osobností vede k lidové moudrosti časů totality, že „iniciativní blbec je horší třídního nepřítele“. Napadá mě v této souvislosti, čím by se asi dal v dnešní době posttotalitní nahradit v tomto úsloví onen „třídní nepřítel“, ale ponechávám to na fantazii každého čtenáře.

Pokud jde o poznání a pochopení zmíněného komplexu vlivů nějakého jevu a opatření k jeho potlačení, pak je třeba obracet se k nejstarším lidským profesím a společenským jevům. Lékařství a obecně léčitelství si je od svých počátků hluboko v kulturních dějinách lidstva vědomo možnosti poškození pacienta lékařem a tuto možnost zahrnuje pod pojem „iatrogenie“. Uměřenost o zdrženlivost jsou součástí etického chování a jednání pro profesory medicíny dneška stejně jako pro šamany a kouzelníky dávnověku. Uměřenost je společně s moudrostí, statečností a spravedlností dokonce jednou ze základních aristotelovských cností, popsaných už v jeho díle „Etika Nikomachova“. Pojem „uměřenost“ v sobě zahrnuje podstatu ctností, tedy tendenci k určité rovnováze, středové poloze mezi extrémy, které jsou většinou nectnostmi… Uvedu příklad ctnosti zvané štědrost, nacházející se ve středu, v rovnováze mezi lakomstvím a marnotratností. Iatrogenie je dnes nejen v rámci medicínské vědy poměrně široce zkoumána a to přináší, zcela v duchu přístupu západní vědy, její nejrůznější třídění. Vznikla sorrorigenie, týkající se činnosti zdravotních sester, vznikly kategorie psychické, somatické a dalších iatrogenií a sorrorigenií. V ostatních oborech je však neblahý vliv „páchání dobra“ popisován a zkoumán daleko méně.

K nejstarším takzvaným „negativním společenským jevům“ patří kupříkladu korupce,  prostituce a užívání a obchod s drogami nebo jinými katalyzátory a stimulátory různých závislostí. Naše současná vláda bojující s epidemií je mimo jiné také v boji s korupcí. Dokonce občas sama sebe nazývá „protikorupční vládou“. Je však zcela patrné, že podoba korupční společenská praxe se tím mění jenom minimálně. Prokázanou skutečností je, že nic nepřeje rozvoji korupce tolik jako boj proti ní. Podstatou tohoto paradoxu spočívá v tom, že boj s korupcí se vede proti jejím veřejně až příliš viditelným výhonkům neboli příliš okatým excesům. Je obecnou chybou řešení problémů soustředit se na projevy problémů a jejich důsledky, než na příčiny těchto jevů, jejich podhoubí. Takřka ideální případovou studií je v případě korupce aktuální situace v českém fotbalu. Odposlechy, spektakulární zatýkání a prohlídky prostor všeho druhu, úniky ze spisu a celých pasáží odposlechů do médií a pak jednou obvinění, obžaloba, soud a „jakýs takýs“ rozsudek. To vše nemá s řešením korupce jako negativního jevu, jako narušení funkčnosti systému, vůbec nic společného. Stejně tak s tím nemají nic společného nejrůznější skupinová hnutí spravedlivých, kteří to vezmou s jasnou hlavou a horoucím srdcem do čistých rukou. Vyčistí Augiášovy chlévy starých pořádků a vše učiní transparentním a nechají to zalít jasným sluncem poctivosti. Dopadne to úplně stejně, jako ve filmu „Vražda v hotelu Excelsior“, kde byla jedna parta hotelových zaměstnanců, malých zlodějíčků a podvodníčků, nehrazena druhou, údajně poctivou, která se ovšem ukázala velmi rychle jako doslova k nerozeznání od té původní.

Je důležité vnést do hodnocení situace celé kolem českého fotbalu nový rozměr jejího skutečného kontextu. Tím kontextem je zájem sázkových kanceláří o český fotbal a objem peněz, které se v tomto zájmu otáčejí. Je to díky internetu zájem doslova globální a sázkařům po celém světě jsou předkládány nepřeberné možnosti sázek. Každý týden lidé sázejí po celém světě neuvěřitelné částky na neuvěřitelné události. Sázejí však nejen sázkaři. Kdesi daleko ve světě, třeba v jihovýchodní Asii, sázejí i čeští fotbaloví aktéři, kteří mají na výsledky bezprostřední vliv. Hráči, rozhodčí, funkcionáři. Soulad jejich zájmů řídí nejen nejlepší matematické mozky, ale stále více i umělá inteligence. Jde o to, aby si určitá skupina přišla na své a přitom přitáhla co největší skupinu hejlů, kteří sice prohrávají a celý systém krmí a živí, ale mají stále naději. Naděje, jak víme, umírá poslední, ale do hrobu ji nesou naivita a hloupost. Proti tomuto ohromnému finančnímu mechanismu, kterému se zalíbilo v Česku, a pevně se tu usadil, se nedá bojovat s naivitou, kterou vykazuje většina bojovníků s fotbalovou korupcí. Především je nutné celý tento kontext v celé jeho hrůzné podobě pojmenovat, poznat a popsat a potom se pokusit mu trochu ztížit jeho působení tím, že změním nejen hráče, ale i pravidla hry a herní pole. Nestačí zavřít Bebra a jeho partu, která je už dnes nahrazena jinou. Je třeba provést v českém fotbale celou řadu dalších technických, organizačních a právních změn, které finanční sazkovou hydru trochu zmatou. Nejsme schopni ji porazit, protože český státní rozpočet je v jejích měřítkách něco jako plivnutí do moře, ale možná ji přivedou k tomu, že se vrhne na jinou, snadnější kořist. Peníze se vždy táhnou za rentou cestou nejmenšího odporu, stejně jako zloděj si obecně nevybírá byt, kde je rozsvíceno. Příležitost nám k takové změně dává paradoxně i pandemická situace, ale může se stát, že když budeme otálet, paradoxně ji využije někdo jiný…

 

Zvláštní podobou negativního společenského jevu je komplexní systémová zaostalost. Kdybychom chtěli pojmenovat to, co nás v současné době přivedlo do pozice kovidové černé díry a koronáčového ráje na pohled, pak je to právě tohle. Komplexní systémová zaostalost společnosti se projevuje špatným vládnutím, obavami ze změn a inovací všeho druhu, které ústí ve zvláštní strach z budoucnosti, neschopností kolektivní akce, která je důsledkem nejen špatného vládnutí, ale především značné míry nedůvěry nejen mezi občany a institucemi, ale i mezi občany a institucemi navzájem, což je zejména mezi institucemi jev velmi neblahý. Jedním z projevů tohoto neblahého jevu je ignorování jakéhokoliv kontextu a opakování stále stejných postupů a očekávání nových výsledků. Mimochodem, Albert Einstein právě takto s oblibou definoval šílenství. Je to jenom variace na téma jeho známějšího úsloví, že „problémy nejde řešit metodami, které je způsobily“. Jednou z obecných charakteristik umírajícího společenského upořádání je bezmyšlenkovité opakování nejrůznějších rituálů, odmítání jakékoliv změny postupu a napadání všeho, co nezapadá do starého osvědčeného mentálního vzorce, do mechanismu, který se postupně optimalizoval v časech, kdy fungoval. Optimalizací se odstranila ze systému jakoukoliv redundanci, stal se křehkým, ztratil jakoukoliv resilienci. První nápor takový mechanismus myšlení zlomí a učiní ho směšným. Namísto starého zlomeného mechanismu se prosadí zmatená hloupost, často velmi zoufalá. Tragédií je, že si to už si to společenské systémy v rámci komplexní systémové zaostalosti nejsou schopny uvědomit. Lidově by se dalo říci, že si nevidí ani na špičku nosu, popřípadě, že má klapky na očích.

Komplexní systémová zaostalost je extrémním jevem, který se neobjeví ve společnosti ze dne na den. Pokud ovšem společnost ovládne, ničí ji daleko hůře než korupce nebo cokoliv jiného. Jeden každý z nás by měl mít na pozoru v každém kontextu své existence, v každé životní a společenské roli vůči zaostalosti vlastní nebo zaostalosti společenství, kam patříme. Prvním neklamným znakem, že nás zaostalost ohrožuje, je pocit, že nás neohrožuje. Vysoce nebezpečné sebeuspokojení má často svůj zdroj v praxi sociálních sítí, kde často nevědomě vyhledáváme sebepotvrzující kontakty a co hůře, sebepotvrzující kontakty nám umělá inteligence a její algoritmy často samy nabízejí.

Zaostalý spokojený samožer je snadná kořist pro nepřítele a nebezpečím nejen pro přátele…

 

Za zrcadlem počtvrté…

Dubnové pokračování na téma „za“ vzniká po Velikonocích, údajně v posledním týdnu, kdy bude v naší zemi platit nouzový stav. Skončí po mnoha a mnoha dnech, týdnech a měsících.  Stal se symbolem určité bezradnosti vlády tváří v tvář epidemické realitě. Ještě na poslední chvíli o víkendu před koncem nouzového stavu se panstvo nemohlo dohodnout, jak moc povolí prostému lidu řetěz. Byla to opravdu, ale opravdu tragikomická fraška, při které šlo především o to, kdo bude mít hlavní slovo. Byl bych ovšem rovněž opravdu, ale opravdu velmi nerad, aby se tento text stal nějakým lidovým soudem nebo pranýřem pro vládu. Popravdě řečeno, bylo by to úplně zbytečné plýtvání časem i místem, při vší skromnosti, této rubriky nedůstojné…

Minule jsme dospěli k pojmu „komplexní systémová zaostalost“, který charakterizuje daleko větší společenský problém, než je pouhé nezvládnutí koronavirové epidemie. Ostatně, je stále obtížnější a obtížnější hledat někde po světě příklad nějaké společnosti, která by byly nějakým zářným příkladem toho, jak se s epidemií vypořádat dobře nebo dokonce v klidu. Navíc už je i méně bystrým více než zřejmé, že se epidemie nezbavíme v Česku, v Evropě ani ve světě v dohledné době způsobem, který by jakkoliv umožnil nám a našemu prostředí návrat k poměrům koronavirovou epidemii předcházejícím. Zejména v únorovém pokračování této rubriky byla rozebírána skutečnost, že za oponou skutečného, ale především předstíraného proti pandemického soukromého i veřejného úsilí a záplavy informací o něm, probíhá ohromná společenská změna. Problém je v tom, že se málo zabýváme tím, jaká jsou možná paradigmata budoucího společenského uspořádání a jaké cesty k nim vedou nebo mohou vést. A některé z těchto cest jsou velmi neblahé a vedou, když ne do pekla nebo skrze peklo, tak alespoň velmi těsně okolo pekla. Bylo skutečně dobré vědět nebo alespoň tušit, jak tu poslední zatáčku před peklem vybrat správným směrem…

Měli bychom věnovat v této souvislosti pozornost určitému nenápadnému neklidu, který paradoxně provází celkové zklidnění, které je důsledkem nejrůznějších omezení, která provázejí pandemická či protipandemická opatření. Stále více z nás bylo v období před pandemií ovládáno neodbytným pocitem, že mají být už dávno někde jinde a někteří z nás dokonce trpěli pocitem, že už také „má být“ nebo dokonce „mají být“ také „někdy jindy“.  Tenhle pocit ohromné vnitřní časové i lokalizační tenze umožňoval velice snadnou manipulaci s lidmi, kteří ji trpěli. Takovému lehce vystresovanému a potažmo vystrašenému člověku lze totiž velice snadno „přišít“ vinu v tom smyslu, že není tam, kde má být a kdy má být. Dlužno připomenout, že po tisíc let svíralo a stále svírá naši společnost křesťanství, pro které je náš život pozemský toliko krátkou trnitou cestou slzavým údolím plným protivenství, ovšem, oč radostněji budeme všechna tato příkoří snášet, o to lepší a radostnější bude náš život věčný. Kdo by snad nechtěl takovým nesmyslům věřit, toho s jistotou čeká peklo a v něm hrůzy, proti kterým jsou všechna pozemská příkoří pravým nebem na zemi. Nevýznamnost žití „tady a teď“ má tedy společně s debilizací společnosti a tmářstvím v křesťanství významnou tradici a v současných elitách významné pokračovatele. Proto stále častěji slyšíme shora o „světle na konci tunelu“ a zejména o tom, co všechno jsme zanedbali, o co všechno jsme přišli, jak co nejlépe a radostněji to musíme všechno dohonit. Přitom je předem jasné, že už nikdy nic nedoženeme, a to zejména z toho důvodu, že není co honit. To, oč tu běží, je dostat nás znovu do neklidu, do pocitu, že už máme být někde jinde, že se máme hrabat ve včerejšku, popřípadě se těšit na zítřek, ale v žádném případě neprožívat tedy a teď. To by nás mohlo přivést k tomu, že bychom si uvědomili, že vlastní současný prožitek z místa, na kterém se právě nacházíme, a našeho konání podle vlastního rozhodnutí, nejde vynahradit žádným vnucovaným snem ani žádnou vzpomínkou.

Rád bych na tomto místě připomněl myšlenky profesora Robejška, který kdysi stál v čele politického hnutí, které neslo  název „Realisté“, a bylo mediálně poměrně populární. Dnes po něm neštěkne ani pes, a to příznačně v čase, kdyby se trochu toho realismu opravdu hodilo. Petr Robejšek dlouhodobě nabádal k tomu, abychom především každý systematicky budou své vlastní „tady a teď“ a dokázal ho hájit před tlakem „všude a kdykoliv“. Robejšek, stručně řečeno, radí preferovat pomalé před rychlým, lokální před globálním, přímé před zprostředkovaným a vlastní před cizím. Tento přístup je velmi blízký starému dobrému stoicismu., který rozhodně stojí za to si již poněkolikáté v  KONKURSNÍCH NOVINÁCH připomenout, jakkoliv většině lidí, když přemýšlí o filosofii, zeskelnatí pohled. Je to to poslední, co chtějí, natož, co potřebují.

Ve skutečnosti platí, že filosofii aktivní lidé používají a v minulosti používali k vyřešení svých problémů a dosažení velkých triumfů. Nejen ve škole, ale na bojišti, ve fóru a u soudu. Filosofii  používali otroci, básníci, císaři, politici a vojáci stejně jako prostí lidé, aby jim pomohla s jejich problémy a problémy jejich přátel, rodiny a následovníků. Mluvíme o stoicismu, což je podle mnohých nejvíc praktická filosofie vůbec, zvláště vhodná do nepohody všeho druhu. Stoicismus tvrdí, že ctnost jako moudrost je štěstí a úsudek založený na chování spíše než na slovech. Neovládáme vnější okolnosti a nemůžeme na nich záviset, záleží jenom na nás a našich reakcích.

V základech tohoto myšlení je velmi jednoduchý, avšak ne snadný způsob života. Vzít své životní překážky a přeměnit je ve své výhody. Ovládat, co přeměnit můžeme, a přijmout, co přeměnit nemůžeme. Další z takových dovedností může být právě ta, která by nás měla vést k obnovování stavu vnitřní rovnováhy. Zdrojů nerovnováhy je celá řada a některé z nich jsou přirozené a mají svůj zdroj v přírodní i kulturní evoluci člověka. Kupříkladu ve věčném hodnocení dobrého a zlého existuje značná nerovnováha. Náš primární úkol v životě je rozlišovat dvě kategorie věcí: vnější okolnosti, které nejde ovládat, a rozhodnutí, které děláme s ohledem na okolnosti, které kontrolujeme. Kdo rozhodne o dobru a zlu…?!? Jsem to právě já, svými rozhodnutími. Lidé obecně pociťují dobro méně důrazně než zlo. Při vypořádávání se s touto asymetrií, která tvoří klíčovou zákonitost lidského ustrojení, doporučoval již klasik stoicismu Lucius Annaeus Seneca důsledně se držet zásady „nihil perditi“, tedy o nic jsem nepřišel. Omezoval tak důsledně dopady zlého, protože ho duševními cvičeními systematicky vytěsňoval. Svou rovnováhu nabýval právě díky tomu, že potlačoval například pocit, že má za své činy cosi očekávat. Pokud se mu už něčeho dostalo, bral to jako čistý zisk.

Úžasné je, že k těmto myšlenkám máme stále přístup navzdory tomu, že mnoho z velkých stoiků nikdy nic nepublikovalo. Stoikové byli všichni spíše muži činu a zřejmě to nebyla náhoda. Marcus Aurelius byl císař nejmocnější říše ve světové historii. Cato, mravní příklad pro mnoho filosofů, bránil římskou republiku se stoickým klidem až do hrdinské smrti. Epiktétos si coby bývalý otrok také nežil jako v bavlnce. Filosof a spisovatel současnosti Nassim Nicholas Taleb definuje stoika jako někoho, kdo „mění strach v opatrnost, bolest v přeměnu, chyby v začátek a touhu v závazek“.

Při využití této definice jako vzoru vidíme, že napříč stoletími stoicismus propojuje některé velké vůdce historie. Stoicismus byl praktikován králi, prezidenty, umělci, spisovateli a podnikateli. Jak v minulosti, tak nynější muži ilustrují stoicismus jako způsob života. Pruský král Fridrich II. Veliký údajně jezdil s díly stoiků v brašně u sedla, protože ho dle jeho slov „udrží v neštěstí“. Montaigne, politik a esejista, měl výroky stoiků vyryté do trámu v pracovně, kde trávil většinu svého času. Otcové zakladatelé Spojených států se také inspirovali filosofií. Georgi Washingtonovi ukázali stoicismus sousedé, když mu bylo sedmnáct, a poté vyprávěl o Catovi, aby inspiroval své muže během studené zimy ve Valley Forge. Thomas Jefferson měl Senecovu knihu na nočním stolku, když zemřel.

Teorie Adama Smithe o propojenosti světa kapitalismu byly značně ovlivněny stoicismem, se kterým se setkal jako chlapec ve škole prostřednictvím učitele, překladatele díla Marca Aurelia. Ostatně sám Smith byl spíše morální filosof a vedle jeho „Teorie mravních citů“ vypadá „Bohatství národů“ jako příručka. Politický myslitel John Stuart Mill napsal o Marcu Aureliovi ve svém slavném pojednání O svobodě, kde stoicismus nazývá „nejvyšším etickým produktem antické mysli“. Eugène Delacroix, proslulý francouzský romantický umělec (známý pro svůj obraz Svoboda vede lid na barikády) byl horlivý stoik nazývající stoicismus „utěšujícím náboženstvím“. Toussaint Louverture, sám bývalý otrok, který zpochybňoval císaře vedením haitské revoluce, četl a byl hluboce ovlivněn dílem Epiktéta. Theodore Roosevelt po svém prezidentování strávil osm měsíců objevováním neznámé amazonské džungle, kde málem zemřel na cestě, kam si vzal osm knih, dvě z toho byly „Hovory k sobě“ Marca Aurelia a Epiktétova Rukojeť. „Teddy“ Roosewelt krásně představoval střídmost a sebeovládání filosofie, když řekl: „Co muž potřebuje, není odvaha, ale ovládání nervů a chladnou hlava. To lze získat jen praxí.“ Stejně tak vyjádřil potřebu činnosti tolik vyzdvihované stoiky, když slavně poznamenal: „Všichni se musíme buď opotřebovat, nebo zreznout. Já si vybírám opotřebování.“ Stoicismus a filosofie tedy vůbec nejsou doménou jen nečinných profesorů, a jejich teorií, ale také podporou aktivních mužů a žen. Jak řekl Henry Thoreau: „Být filosofem není jen o jemných myšlenkách nebo hledání školy… Je to o řešení životních problémů ne jen teoreticky ale i prakticky.“ Je na každém nás ujmout se té úlohy a dělat, co můžeme, zejména v dobách podobně složitých a nejistých jako ta naše.

V únorovém pokračování jsme hovořili o rozpadu komunikačních sítí kolem každého z nás a o nutnosti je naším úsilím nějakým způsobem přiměřeně obnovit, jakkoliv platí, že už nikdy nebudou takové jako předtím. Důležité je úsilí obnovit vzájemné porozumění a důvěru mezi jednotlivci, komunitách, obcích i ve společnosti jako celku. Při řešení problémů, které přinášejí společenské změny, se nelze nezamyslet nad absencí tohoto porozumění v chaosu, který provází zvládání, či spíše nezvládání současné koronavirové krize. Krize spustila společenskou změnu, která svou podobou překonává tu, kterou máme mnozí ještě v paměti. Byla to krize, kterou spustily zevnitř sametová revoluce a zvenčí konec poválečného uspořádání v Evropě. Koronavirová pandemie zasáhla znovu, byť jiným způsobem normalizovanou společnost, která se bála a bojí nejen změny, ale i vlastní budoucnosti. Postrádám v této společenské změně právě skupinku nebo skupinky osob, která by pracovaly byť jen s malým porozuměním nejen pro sebe navzájem, ale především pro to, co je třeba udělat. Skupinku lidí, kteří by si byli vědomi odpovědnosti za osudy a životy lidí, byli si vědomi úkolu nutnosti dovést společnost k nějakému novému záchytnému bodu.  Místa, ze kterého lidé budou moci něco znovu tvořit bez toho, aby jim to skupina mocí a loupeží veřejných peněz opilých psychopatů každých několik týdnů znovu a znovu nezničila pod záminkou, že chrání blíže neidentifikovatelné zdraví a životy. Zničili už tak chabé vzdělání našich dětí a je jim úplně jedno, co nastane poté, až budou odstraněni od koryt. Na jejich roční tažení společností pod praporem pandemie, které lze srovnat snad jen s vpádem tatarsko-mongolské hordy, doplácejí především lidé, kteří nechtějí nic jiného než něco tvořit, zlepšovat tím prostředí sobě a svým bližním a spokojeně žít se svými bližními, rodinami, sousedy a přáteli. Likvidace malých českých firem a živnostníků je patrná jako program skoro z každého vládního opatření. Marně hledám někoho, kdo by vnesl do rvačky o koryta a veřejné peníze mezi samotnými vládními stranami nebo mezi vládou a opozicí trochu toho porozumění a odpovědnosti. Marně hledám někoho, kdo by zabrzdil přehlídku nabubřelosti nejrůznějších rádoby odborníků, aby nám „nekrmili ucho“ každou chvilku jinou zaručenou vědeckou pravdou.

Naše společnost už nikdy nevrátí před únor 2020, bude fungovat v jiných podmínkách a podle jiných pravidel. Bude v ní ale pořád záležet na lidech a na jejich vztazích, a to bez ohledu na novou podobu vlivu technologií na život jednotlivců, rodin obcí i celé společnosti. Postrádám někoho, kdo by skutečně rázně odmítl současnou zpátečnickou politiku normalizace a jakési „reálné demokracie“, která nejen mně přináší opět odporný pocit z komplexního systémového zaostávání naší země, které je pro mnohé programem. Podoba nové společnosti a tím i její legitimita jejího uspořádání bude záležet na mimo jiné na kompetenci, komunikaci, kooperaci, komplianci a etických postojích jednotlivců, ale také na péči elit o bezpečnost, spravedlnost a biologickou, sociálně ekonomickou a duchovní reprodukci společnosti. Cílem bude znovu vytvořit společnost odolnou nebo, jak se dnes píše, „resilientní“.

Čeká nás cesta hledání nové podoby společenské legitimity. Jak bude dlouhá, to bude zaležet na míře porozumění a odpovědnosti, ale také na odvaze vzepřít se trendu programového ničení a rozkrádání společnosti, který ji díky pandemii během jediného roku prakticky ovládl. Platí, že těžko můžeme mít společnost a její elity příliš odlišné od nás samých. Všem nám bude do budoucna muset více záležet na osudech a životech našich bližních. Takřka všelidový individualismus, který se jako reakce na formální kolektivismus reálného socialismu stal hlavní přirozenou ideovou doktrínou polistopadové společnosti, se zejména v rámci probíhající společenské změny stal klíčovým společenským problémem a jeho překonání klíčovým úkolem a cílem pro všechny i každého z nás.

Stará moc sotva začíná tušit, že jí už nepatří budoucnost a možná nová moc se ještě ani nezformovala, jenom tuší obrysy vlastní podoby v šerosvitu blízké budoucnosti. Stát se může prakticky cokoliv…

 

Za zrcadlem popáté…

Je obtížné pojmout páté letošní pokračování této rubriky jinak, než jako esej o tom, jak se Česká republika stala úředně státem nepřátelským Rusku.

Dovolím si nejprve malou vzpomínku na podzim roku 1964. Seděl jsem v září na tak trochu vychladlé louce v teplákách „chlupem dovnitř“ a sledoval jsem s nedůvěrou vedoucí našeho zbrusu nového oddílu Jisker. Nedůvěra pramenila především z toho, že pro mě byla nekonečně stará, bylo jí určitě asi tak plus minus sedmnáct. „Milé děti, Jiskry, budoucí Pionýři…“ ozvalo z úst té stařenky. „Žijeme v Evropě. Západní Evropa patří Spojeným státům a ta východní, včetně Československa, patří Sovětskému svazu. A z toho budeme v práci našeho oddílu vycházet…“ Šmidra, šmytec ergo sláčik… Mnohokrát jsem si na tu „stařenku“ v životě vzpomněl a dokonce jsem často cítil i ten chlad a vlhkost podzimní louky odspoda, i když jsem seděl ve slušivém obleku v křesle ve vyhřáté místnosti.

Připomenu jenom, že od setkání Jisker na prochladlé podzimní louce neuplynulo ani pět let a slova „stařenky“ byla zdrcujícím způsobem potvrzena sovětskou okupací. Její důsledky dopadly ničivě na osudy milionů lidí v Československu. Prošla jedna dekáda a politický model oné „stařenky“, který byl mimo jiné modelem daným ve svých základech Jaltskou konferencí a fultonským projevem Winstona Churchilla o „železné oponě“, byl na jedné straně potvrzen a na druhé straně popřen „Závěrečným aktem helsinské Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě“. Potvrzen onou bezpečností, která byla především o potvrzení hranic a politického vlivu, a narušen onou spoluprací, kde hrál roli legendární třetí koš, který obsahoval i otázku respektování lidských práv jako důležitého předpokladu takové spolupráce. To přineslo mnoha lidem, nejen těm postiženým sovětskou okupací, novou naději.

Uplynulo čtvrt století. K významnému narušení poválečného uspořádání v Evropě, předestřeného mi „stařenkou“ jako začínající Jiskře, v pozitivním i negativním smyslu došlo v důsledku jednání na sovětské výletní lodi Maxim Gorkij u břehů Malty právě na počátku prosince 1989. George Herbert Walker Bush a Michail Sergejevič Gorbačov tam svými dohodami ukončili zdaleka nejen studenou válku. Geopolitická mapa Evropy platná od války byla definitivně změněna. Do lidového diskursu vstoupilo toto poválečné období jako „od Jalty do Malty“. Poznamenám jenom, že zatímco GHWB je ctěn a vážen, MSG je mnohými stále opovrhován, vysmíván, odmítán a jeho letošní devadesátiny proběhly nehledě na pandemii snad až poněkud nedůstojně. Málokdo pochopil, kolik svobody ti dva mužové dali světu a lidem v něm, jaké možnosti mu nabídli. Je smutné, že to málokdo chápe i dnes, když podstatná část té svobody začíná mizet.

Obrázek předestřený mi kdysi mladičkou „stařenkou“, tou dobou jistě už čtyřicátnice, se sice rozplynul, ale i nadále zůstal pevným základem, od kterého se začaly vyvíjet věci příští. Naše země se vydala deklaratorně na Západ, pod heslem „návratu do Evropy“. Nikomu nevadilo, že jsme nikdy nepřestali být jejím srdcem. Leč podobně jako byl kdysi Gustáv Husák označován jako doktor, který voperoval srdce Evropy do rekta Sovětského svazu, nyní povstali noví lékaři, kteří totéž srdce pokoušeli a stále pokoušejí voperovat do rekta tu Spojených států, tu Evropské unie a samozřejmě starého dobrého Berlína. Objevili se však rovněž operatéři, kteří se snažili srdce Evropy vetknout do pozadí Pekingu, popřípadě jej udržet v pozadí Moskvy. Platí bonmot „moc psů, zajícova smrt“ a určitě se dá říci, že „na tolik řití je jedno srdce málo“. Po třiceti letech, když mé moudré stařence z louky už bude skoro pětasedmdesát, došlo na rázné oddělování zrna od plev. Z řady dobrých i špatných důvodů se karta po relativně dlouhém otáčení otočila a dnes by ona legendární věta z poloviny let šedesátých zněla „Žijeme v Evropě. Evropská unie, včetně Česka, patří Spojeným státům a zbytek je pod vlivem Ruska“.

Dovolím si několik poznámek na téma obracení se, ba kolíbání se,  Čech, Moravy a Slezska mezi Západem a Východem, především pak „mohutným dubiskem na východě“. Rusko v něm nabývalo rolí jako osvoboditel, spojenec, okupant, partner, přítel či nepřítel, Již nejstarší české dějiny a počátky české státnosti jsou spojeny se sporem mezi světem Západu, reprezentovaného Římem a Franskou říší  a světem Východu, reprezentovaného Byzancí a východním křesťanstvím. Je spravedlivé podotknout, že oba vlivy se potýkaly vždy s víceméně pevným a zároveň pestrým domácím pohledem na svět, který neumožnil nikdy cizím vlivům zcela naši společnost ovládnout a udržel ji otevřenou a různorodou. Nezbývá si než přát, aby nám to vydrželo i v současnosti a především do budoucna. Měli bychom si stát na své různorodosti a čerpat zdroje z nejrůznějších stran a neplatí za ně onou různorodostí. Neměli bychom dopustit ani snížení vlastní variability, ani nerozhodnost mezi nabídkami, abychom nedopadli jako legendární Buridanův osel, díky své nerozhodnosti chcíplý hladem mezi dvěma hromádkami sena. Tenhle osel je sice spíše Aristotelův než Buridanův, ale to je jiný příběh.

Celé české národní obrození se opíralo na straně jedné o koncept občanských, politických i hospodářských svobod, které přinesly západní revoluce. Nizozemská, anglická, americká a především francouzská. Na straně druhé to byly panslovanství a slovanská vzájemnost, opřené mimo jiné o Ruské impérium, která byla nástrojem odporu proti národnostnímu a jazykovému útlaku. Rusko viditelně vstoupilo do evropské politiky na Vídeňském kongresu v roce 1815. Připomenu dále rok 1848, kdy vedle příprav panslavistického Slovanského sjezdu v Praze, kterému předsedali Rusové, byly položeny základy austroslavismu, zejména legendárním Palackého „psaním do Frankfurtu“. Připomeňme si rovněž „Křest svatého Vladimíra“ Karla Havlíčka Borovského, který byl mé generaci předkládán jako kritika carismu, zatímco dnes je interpretován jako varování před Ruskem a jeho vlivem jako takovým. Ve Velké válce bylo Rusko naším nepřítelem, ale protože mezitím se stalo nepřítelem i Rakousko-Uhersko, pak v duchu myšlenky, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem, tisíce a tisíce českých mužů zrazovaly svou přísahu a přebíhaly k nepříteli nepřítele neboli k Rusku. Rusko se mezitím stalo obětí revolučního kvasu a občanské války. I díky tomu je další činnost skupiny přeběhlíků, ať již bojovali v řadách československých legií, na straně rudých nebo bílých, hodnocena už celé století nejen u nás velmi rozporuplně podle právě převládajícího ducha doby. Bezprostředně po válce byly navázány standardní diplomatické styky mezi RSFSR a Československem, ještě než  připojením Ukrajiny, Běloruska a Zakavkazska vznikl Sovětský svaz. Bylo to už po rapallské smlouvě mezi RSFSR a Německem a paradoxně to byl Sovětský svaz, který nám nabízel v roce Mnichovského paktu  pomoc proti agresi Německa rok před tím, než byl uzavřen pakt Molotov-Ribbentrop, jak jinak, mezi SSSR a Německem. Historie válečných vztahů je poměrně známá, klíčová byla „Smlouva o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci“ z konce roku 1943.

Do poválečného období jsme vstupovali jako spojenci a přátelé na vítězné straně. Po pár letech, když nám Stalin zakázal Marshallův plán a zemi začali zemi ovládat sovětští poradci, se mohlo lidem zdát, že spojenectví a přátelství vypadá jinak. Bylo však třeba násilné kolektivizace, nesmyslných kádrových čistek a likvidace soukromníků a nositelů jiných názorů, abychom si řekli, že takhle by to dál nešlo. Obava z narušení vztahu se SSSR jako pilíře zahraniční politiky však vedla k velké opatrnosti. Nestačilo to, v roce 1968 po Pražském jaru nás Sovětský svaz přepadl a okupoval. Tím se zbavil jakékoliv naděje na to, že by mohl v Československu někdo nazývat nezištně přítelem. Dá se říci, že začátek konce SSSR byl dán už na XX. sjezdu KSSS, přepadení Maďarska ho potvrdilo a přepadení Československa ho učinilo takřka neodvratným. Po rozpadu a potupném konci SSSR v roce 1991 nastala nová etapa budování vzájemných vztahů, které se daly nazvat partnerskými. Jejich základem byly obchod, ekonomika a kultura. Na tomto místě je nutné připomenout slova Václava Havla v americkém Kongresu ještě před rozpadem SSSR, když prohlásil, že to nejlepší, co mohou udělat USA pro Československo, je jeho pomoc Sovětskému svazu. Československo a po jeho rozpadu Česká republika se vydaly do NATO a Evropské Unie.

Krátce po formálním začlenění do nich došlo ke společnému působení několika na sobě nezávislých jevů, které způsobily, že se z jakýchkoliv vztahů k Rusku stalo opět vrcholné domácí politikum. Prvním skutečností byl názor, že bychom se neměli s nikým mimo EU moc bavit a nechat to na Bruselu, druhým pak postupující emancipace Ruska do role regionální velmoci a stále častější pokusy o revizi dosavadních vztahů a potvrzení jeho „přátelské pomoci“, která byla nazývána popravdě okupací. Jako třetí skutečnost bych uvedl, že nejrůznější domácí politické síly vidí Rusko pořád jako garanta míru a cesty k socialismu a oproti nim nejrůznější politické síly vidí Rusko znovu jako „říši zla“. Čtvrtou byla postupující hospodářská krize. Pátou snaha Západu prosadit blízké ruské zahraničí jako členy NATO nebo jeho státy alespoň ozdobit základnami. Šestou okolností bylo, že se ukázalo a potvrdilo, že primitivní rusofobie zaručuje nikoliv nepodstatnou nálož hlasů ve volbách a za sedmé, v neposlední řadě, došla našim stávajícím spojencům trpělivost a jejich domácím spolupracovníkům trpělivost s pozicí české chytré horákyně a žádají jasný „důkaz místo slibů“ co se týká naší loajality a politické spolehlivosti. Jako kontext tohoto důkazu bylo vybráno vyšetřování sedm let starých výbuchu ve Vrběticích a tvrzení že viníkem je Rusko. Jak to celé dopadlo, vidíme sami. Byť čas od času zazní z nejvyšších vládních míst nabádavé upozornění až varování, že vyšetřovací varianta je jen jedna, vzápětí se odjinud ozve, že jich jsou dvě a více.

Rád bych v tomto textu poukázal na to, co se skrývá za touto aférou, z čeho povstala, aniž bych nějak komentoval současné individuální či skupinové politické postoje. Stejně tak nebudu a nechci provádět jakékoliv kapacitní analýzy a klást otázky, kolik je čeho na co třeba a tak podobně. Už vůbec nebudu provádět a prezentovat elementární postupy z analýzy operační neboli, jak to nazývají dnes, „operation research“. Bylo by to jistě zavádějící a mohlo by to, nedej bože, někoho svádět k tomu, že verzí a variant je více než právě jedna. Proto si budeme všichni pamatovat, že „pokud byl v období jednoho roku před nebo po výbuchu v okruhu jednoho tisíce kilometrů přítomen pracovník GRU, je případ vyřešen“.

Moje úvaha bude prostá a snad politicky nekonfliktní. Bude vycházet z teze, že podmínkou nutnou k tomu, aby někde mohlo něco vybouchnout, musí to tam nejprve být. Budu pokračovat tím, že tam toho bylo asi opravdu dost, když to způsobilo tak ohromnou škodu. Možná bychom se měli ptát na to, jaký byl osud střeliva rozmístěného v době Varšavské smlouvy na území České republiky. Co si odvezla Sovětská armáda, co bylo delaborováno v delaboračních továrnách a provozech, co bylo kam prodáno…?!? Pak bych si položil otázku, kolik a jakého střeliva bylo v České republice vyrobeno a kolik je ho tu skladováno na základě smluv v rámci NATO. Z těchto čísel bych získal určitý obrázek, do kterého by měly zapadat takové události jako předání miliónu kusu střeliva kurdským ozbrojencům a podobné případy obchodů s požehnáním státu. Problém je v tom, že se přes tlustý palec zdá, že objem střeliva a jeho pohyb na našem území dlouhodobě neodpovídá zájmům a postavení našeho státu v mezinárodním kontextu. Jinými slovy by se mohlo zdát, že snad Česká republika je rájem pro obchodníky se smrtí, kteří se zde mohou nejen pohybovat a legálně uzavírat obchody, ale mohou tu své zboží i skladovat a mají k dispozici státem tolerovaný a často i vytvořený systém krytí obchodů, které jsou takříkajíc trochu nebo dokonce o trochu více „kách“. Ostatně Česká republika v tom má dlouhou a úspěšnou tradici již o dob první republiky. Připomeňme jenom ten báječný byznys s Habešským císařstvím, který kupodivu zachránil existenci Izraele. Jak se naše zbraně ocitly na válečné frontě na straně židovského státu, ví jen Bůh a podle filmu prý i jakýsi Toman.

Nemám k dispozici žádná čísla, ale jsem přesvědčen, že pozadím pro vrbětické události byl pocit mnoha lidí na mnoha místech světa, že smrt jejich bližních má svůj původ kdesi ve skladech obchodníků se zbraněmi někde v Česku. To může někoho rozhněvat a může dojít k závěru, že když se ty zbraně a munice zničí, nemůže být hůř. Stejně tak si takoví rozzlobení lidé myslí, že by lidé, kteří dodali střelivo, které způsobilo smrt jejich bližních, si sami zaslouží smrt a ti, kteří jim to umožňují, si zaslouží minimálně mimořádně důrazné varování. Je samozřejmé, že tento spravedlivý hněv bezprostředně postižených mají celou řadu politických nadstaveb, až se na jedné z nich vytvoří dostatečný kapacitní potenciál, aby bylo možné provést protiakci. Často je to někde úplně jinde a úplně jinak, než by si původní oběti představovaly. Zkrátka a dobře, legendární příběh sedmi samurajů nebo sedmi statečných, zjednaných tou statečnější částí vesnice proti zlodějům úrody a vrahům, prostě nefunguje.

Připomenu jenom dvě analogie. Jednou z nich jsou války proti drogám, kterou vedeme po celém světě od Afghánistánu přes jihovýchodní Asii až po Jižní Ameriku. Už ve filmu Francouzská spojka jsme se v kině radovali z likvidace drogových hnízd v Marseille a zabitých obchodníků se smrtí i jejich pomocníků.

Připomenu i dvě domácí stínové „války“. Tu proti LTO a bandám obchodníků s nimi a dále lihovou aféru a boj proti lihové mafii. V obou dvou případech s mnoha mrtvými byly v pozadí selhání, kolaborace nebo minimálně pevně zavřené oči státu.

V obchodu se zbraněmi vraždícími civilní obyvatelstvo bez rozdílu věku, rasy či pohlaví tomu není a nemůže být jinak. Kdo se míchá do otrub, toho svině sežerou. Je jedno, odkud svině přijdou. To je celé tajemství Vrbětic…

 

Za zrcadlem pošesté…

Toto pokračování naší rubriky se dostává ke svým čtenářům v době, kdy se většině z nás otevírá pohled na druhé kovidové prázdniny. Vláda této země a především ministerstvo zdravotnictví si vedly dlouhodobě nezákonně, a to zcela vědomě a úmyslně. Veřejně prohlašovaly, že je jim to známo, a vyzývaly, ať se proti jejím restrikcím zkusí občané a firmy dosoudit. Jde o pohrdání právem, zákony, soudy a především občany a demokracií jako takovou. Vláda se vysmívala rozhodnutí soudu s tím, že už platí jiné restrikce než ty, které soud zrušil, i když se na nich změnilo jenom datum. Každý občan nebo firma by byly při takovém jednání, okamžitě kriminalizováni nebo „zakleknuti“. Šlo by o například o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí. Něco jako když vám úřady seberou řidičák a vy jezdíte vesele dál. Nakonec musel Nejvyšší správní soud napsat, že pro podobné vládní hrátky není v českém zákonodárství místo a podobné restrikce prostě podle platných zákonů vydat nelze. Vláda reagovala pokusem protlačit parlamentem novelu „Zákona o veřejném zdraví“ pod ubohou záminkou, že jí záleží na právní úpravě tzv. Covid pasu. Ve skutečnosti to byl pokus o odstranění demokratických mechanismů a nastolení něčeho, čemu by možná do značné míry slušelo i jméno „fašismus“. Zvůle ve jménu korporativismu, odstranění nepohodlných názorů a jejich nositelů v duchu doby. Tak se do naší společnosti vloudil mccarthismus v takové míře, že by se i Orwell divil. Stali jsme se zemí jediné správné verze prakticky v čemkoliv….

V naší rubrice jsme o nebezpečí bezalternativnosti ve společnosti psali několikrát. „Covidová doba“ nositelům této bezalternativnosti velice nahrála, protože se jim podařilo přesvědčit veřejnost, že ti, kteří mají jiný názor nebo si myslí něco jiného, než je aktuálně společensky žádoucí, šíří nákazu a ohrožují druhé. A to obrazně i doslovně. Vyvolalo to ve společnosti další rozkol a pnutí mezi slepě poslušnými a těmi, kteří si ucítili možnost rebelovat za každou cenu. Takový spor je sice zcela kontraproduktivní, ale dokáže spolehlivě odpoutat pozornost od věcí podstatných.

Podobným „bílým psem“, běžícím mediálním a politickým prostorem je „aféra Feri“. Jakkoliv nelze chování tohoto mladého může jakkoliv omlouvat nebo bagatelizovat, tato země má mnoho daleko složitějších a důležitějších věcí k řešení, než jedno poněkud zvětšené ego a zneužívání postavení všeho druhu. O mentální nedostatečnosti mnohých svědčí to, že se hned objevily návrhy na nový zákon, který by obsahoval nejlépe písemný oboustranně podepsaný a notářsky ověřený souhlas se stykem. Chmurnou představu právního smluvního aparátu kolem pohlavního rozmnožování následuje o malý krůček zpět představa vyhynutí té části lidské populace, která pojme rozmnožování jako právně ekonomickou proceduru. Několikrát už v této rubrice zaznělo, že bilanční přístup k organizaci společnosti a jakéhokoliv živého organismu prohlubuje pravděpodobnost jeho konce. „Má dáti – Dal“ opravdu jsou z hlediska fungování a trvání organismů i organizací kritériem poněkud nešťastným.

Těsně předtím než bylo toto pokračování dokončeno, proběhlo v Poslanecké sněmovně hlasování o důvěře vládě, které vyvolala takzvaná demokratická opozice složená z pěti politických stran, sdružených do dvou koalic. Jde o kabinetní ukázku licoměrnosti těch, kteří se tak halasně cpou k moci, ale přitom prokazují obdivuhodnou neznalost toho, jak myslí česká společnost, jaká má přání a co doopravdy potřebuje. Přitom arogantně tvrdí, že právě oni, jeden každý z nich, vědí nejlépe co je pro lidi dobré a mají svůj recept na spásu před satanem Babišem. Zbývá konstatovat, že vláda toto hlasování přečkala, protože demokratická opozice prostě nesehnala potřebných 101 hlasů, a to i když se s ní spojily hlasy, alespoň podle jejího názoru, hluboce nedemokratické a populistické SPD. Lze tedy konstatovat, že přes veškeré politické i mediální vášně došlo ve skutečnosti k tomu, že ve sněmovně prostě není dostatečná poptávka po pádu vlády čtyři měsíce před volbami a vláda trvá a zřejmě dovládne do voleb. To je to, co je důležité a má to i přímou vazbu na téma dnešního textu.

Tématem dalšího textu na téma „za“ bude hledání odpovědi na otázku, co stojí za změnami, kterými procházíme jako jednotlivci, rodiny, obce, města země či celé společnosti. Dovolím si připomenout legendární již stoletou tezi V. I. Lenina, který prohlásil, že „komunismus je sovětská vláda plus elektrifikace celé země. Jinak země zůstane zemí malé rolnické ekonomiky a je na nás, abychom si to zcela jasně uvědomili.“ Je třeba pochopit nakolik obecná myšlenka to ve skutečnosti je. Komunismus bezesporu představuje novou kvalitu společenského uspořádání, sověty novou kvalitu politického vedení a elektrifikace představuje novou kvalitu technologií. Můžeme tedy poněkud zobecnit, že Lenin konstatoval, že novou společnost lze vytvořit za pomocí nového způsobu vedení (samozřejmě společenského a nikoliv elektrického) a dostupných technologií. Připomenu, že Lenin byl svým způsobem fascinován takovými systémy, jako bývaly pošta, telefon a telegraf, nebo železnice jeho doby, a viděl v nich důležitý předpoklad toho, jako dostat nové myšlenky i do toho nejzapadlejšího kouta matičky Rusi. Elektrifikace, to byla cesta světla a světlo, to je pokrok nebo alespoň pochodeň pokroku. Elektrifikace byla předpokladem doslovného roztočení kol průmyslu, cestou ohromných investic a je možné směle říci, že v tomto ohledu se Lenin rozhodně nemýlil.

Nejen v uplynulých sto letech, ale v celé historii lidstva jsme byli svědky celé řady smělých tezí podobných té Leninově. Jenom málo z nich se podařilo realizovat alespoň částečně, do té míry jako Leninovu elektrifikaci Ruska nebo později Sovětského svazu. Byla to však opravdu jenom jedna část legendární rovnice. Komunismus se vybudovat nepodařilo, a to zejména proto, že nikdo nedokázal jasně a srozumitelně říci, co to vlastně je. Snad kromě toho, že mělo jít o návrat beztřídní společnosti podobné té v jakémsi pravěku, v údajné prvobytně pospolné společnosti, ovšem v jiné kvalitě. Měl to být zároveň triumf historického materialismu, protože prvobytně pospolná společnost se měla sice vrátit jako komunismus, ale otrokářská společnost už se nikdy vrátit neměla. Komunismus byl prostě něco jako „konec dějin“ Francise Fukuyamy, jenom v trochu jiných barvách a jiném střihu. Je zvláštní, že mnozí z těch, kteří dokázali ihned rozpoznat Fukuyamův omyl, tykající se konce dějin v podobě liberální demokracie, se nedokázali rozloučit s koncem dějin v podobě komunismu. Naštěstí takových lidí už není mnoho, jejich vliv rapidně klesá a jsou to spíše takové folklórní figurky.

Daleko zajímavější teze o možné podobě komunismu je ta, která hovoří o „společenství, ve kterém bude svobodný rozvoj každého podmínkou svobodného rozvoje všech“. Ta ovšem při své realizaci naráží na jiný problém a jiné bariéry. Předpokládá totiž u každého jednotlivce přirozenou jednotu práv a povinností a péči o svobodu druhých. Na tomto základu je potom budováno společenství. To nemůže být příliš početné, protože potom lidský mozek nestačí zpracovat všechny interpersonální vazby. Společenství by tedy musela být malá a společnost by musela fungovat jako společenství složené z jednotlivých společenství. To by byl ten menší problém. Daleko důležitější je, že lidé nejsou ochotni v takové míře dělit svoji pozornost mezi sebe a druhé. Etika rovnováhy a určitého typu rovnosti jim není vlastní. Jinými slovy máme mezi sebou příliš mnoho černých pasažérů  na straně jedné a příliš často rádi společně necháváme v kartách černého Petra. Líbí se nám, když najdeme ty, kteří nesou náklady, abychom my mohli o to lépe a radostněji získávat výnosy. Rovnováha a spravedlnost, spočívající v tom, že při rozhodování by měli mít k dispozici všichni stejné nebo alespoň obdobné informace a nerovnost by měla spočívat pouze v tom, jak s nimi jednotliví účastníci rozhodovacího procesu umí naložit, se v lidské společnosti dlouhodobě nenosí. Otázku, zda nezneužívám své postavení, ať již jsem se k němu propracoval nebo prostě dostal jakkoliv, si klade jenom malá menšina z nás.

Kdybychom to měli nějak shrnout, tak je skutečností, že po komunismu tak nějak nebyla z řady dobrých důvodů, mezi kterými hrály dílčí roli roli i přirozená plachost a pud sebezáchovy, docela obyčejná poptávka. Jemné zvýraznění tohoto slůvka kurzívou není náhodné. Až příliš často na to zapomínáme, že je takřka nemožné uskutečnit něco, co není v naší výlučné moci bez podpory ostatních. Ta podpora spočívá právě v tom, že lidé chtějí, přejí si to samé jako my. Čím méně je naše přání v naší moci, tím více podpory potřebujeme. Musíme své přání nevyhnutelně nabídnout ostatním a nejen očekávat, ale i iniciovat jejich poptávku. Je to především poptávka, která pohání malé i velké společenské změny. Poháněla i Velkou říjnovou socialistickou revoluci, ale nebyla to poptávka po komunismu. Byla to poptávka po míru, po spravedlivějším rozdělení půdy a mnoha dalších věcech, ale rozhodně nikoliv po komunismu, rudém teroru, chaosu občanské války.  Na druhé straně by bylo nemoudré míru podpory nejrůznějším politickým a odbojovým hnutím nějak negativně paušalizovat. To dělají především političtí a mocenští odpůrci. Platí v nejrůznějších obdobách slova Ernesta che Guevary, který říkal, že „guerilla je jako ryba a lid je voda, ve které plave“. Připomeňme zde hnutí, které neslo název Ukrajinská povstalecká armáda (UPA). Nepřísluší této rubrice činnost UPA jakkoliv hodnotit, ale v kontextu dnešní úvahy je třeba uvést, že se tuto organizaci podařilo rozprášit až v roce 1956, tedy jedenáct let po válce, po jedenácti letech těch největších represí sovětských orgánů. Bez značné podpory lidu by to žádná organizace nemohla tak dlouho vydržet. Je úplně lhostejné, co o této organizaci soudíme dnes, mějme toliko na paměti, že si její existenci lidé přáli a podporovali ji.

Podobně dnes, když se mediální prostor jen hemží radikálními odsudky běloruského režimu „baťky“ Lukašenka, zapomíná se často na to, že režim a jeho vůdce by nemohli fungovat bezmála tři desítky let, aniž by si to podstatná část obyvatelstva Běloruska nepřála. Ostatně doba trvání nějakého přírodního nebo společenského jevu je v úzké souvislosti s kvalitou jeho interakce s jeho prostředím. Obecně jde o podobu komunikace, která může být výměnou informací, stejně jako výměnou látkovou. I ty největší solitéry, sólisté, diktátoři, každý systém byť by vypadal sebenezávislejší a sebedominantnější nemůže žít bez komunikace se svým prostředím. Tato komunikace není nikdy jednostranná, nikdy nejde o dominanci parazitismus, nebo vykořisťování absolutní. Připomeňme si školní docházku a historii vyvrácení říše Inků a Aztécké říše vždy hrstkou španělských dobyvatelů. Obecně byl vytvářen dojem, že zlí evropští a katoličtí dobyvatelé pobili hodné Indiány a rozvrátili ohromnou kulturu a napáchali hrozné škody. Skutečnost byla ovšem taková, že hrstky dobyvatelů dokázaly zorganizovat nebo rozvinout odboj porobených kmenů, které Inkové a Aztékové zotročili. Stali se katalyzátorem národně osvobozeneckého hnutí svého druhu a své doby. Dokázali využít toho, že se vládnoucím dominantním elitám nepodařilo udržet alespoň minimální sociální smír s porobenými kmeny a Aztékové měli spory možná dokonce malý rozvrat i sami mezi sebou.

Nyní se vraťme k Leninově rovnici komunismu a pohovořme o sčítanci s názvem „sovětská vláda“ nebo „vláda sovětů“. Je to na straně jedné napůl ztracená varta, protože lidem je konec konců, jak se vláda jmenuje, protože jsou jen vlády dobré a špatné a lid je už takový, že dříve nebo později je pro něj každá vláda špatná. Poptávka po dobrém vládnutí je vrtkavá a s tím souvisí i míra očekávání nějakého splněného přání ze strany vládnoucích elit. Je možné, že si někdo myslí, že různé typy „vlády lidu prostřednictvím lidu a pro lid“ jak říkával Abraham Lincoln nebo vlády generované tzv. „vedoucí silou“, kterou byl okouzlen Lenin, jsou imunní proti této zákonitosti, že časem stojí každá vláda za fajfku tabáku a „všetci kradnú“. Milovan Djilas ve své práci o „nové třidě“ rozumně poukázal na to, že pocit moci korumpuje lidi bez ohledu na jejich sociální, majetkový nebo politický původ.

Existuje předpoklad, a Leninova rovnice komunismu na něj poukazuje, že pokud bude jakákoliv vláda dostatečně silná, pak může být sama zdrojem takové poptávky. Někdy dokonce proti vůli lidu, protože v silné vládě se velmi rychle vygeneruje pocit, že právě ona nejlépe ví, co je pro lidi dobré. Lenin zřejmě předpokládal, že vláda sovětů vytvoří v lidu onu dostatečnou poptávku po komunismu neboli možná, lépe řečeno, že vnutí lidu svou vůli. To se dařilo tím méně, čím více bylo budování komunismu spojeno s nejasnostmi, o co vlastně jde, a neustálým odříkáním si ve jménu nejasné budoucnosti. Vláda sovětů však mohla vytvořit dostatečnou poptávku po elektrifikaci a mít přitom dokonce podporu lidu. I proto došlo v Sovětském svazu k elektrifikaci a nikoliv ke komunismu.

Je spravedlivé uvést, že socialismus, který měl být přechodovou fází ke komunismu, byl z hlediska poptávky úplně jiná káva, ale o něm tento text není. Nakonec i socialismus vyklidil pole, protože jeho tendence ke komunismu se vyčerpala, socialismus se stal reálným a později nereálným. Ale to je opravdu jiná písnička.

Je důležité si uvědomit, že poptávku je vždy třeba posuzovat ve spojitosti s nabídkou. Existují čtyři varianty. Poptávka lidu k elitám a poptávka elit k lidu. Stejně tak nabídka elit lidu a dokonce nabídka lidu elitám. Připomeňme si legendární Kennedyho výrok: „Neptejte se, co může udělat vlast pro vás, ptejte se, co můžete vy udělat pro vlast…“

Poptávka elit by měla být vždy více systémová a může být i v rozporu s poptávkou lidí. Otázky systémové bezpečnosti, spravedlnosti a reprodukce ve společenském měřítku se mohou lidem zdát často zbytečné. Pak nastupuje otázka vzájemné důvěry mezi elitami a lidem, důvěry, že ani jedna strana nechce ani „černé pasažéry“ ani podstrkávat „černé Petry“.

 

Za zrcadlem posedmé…

Prožíváme v pořadí již druhé „kovidové“ prázdniny. Jsou sice úplně jiné než ty první, ale mnohé jejich obrazy a pocity z nich v našich myslích splývají, už jednom proto, že jako lidé snad až příliš rychle zapomínáme skutečnosti a řídíme se spíše názorovými vzorci, které jsme si vytvořili. I o tom a také trochu o pravdě bude dnešní pokračování naší rubriky.

Dnes rovněž nabízí čtenářům KONKURSNÍCH NOVIN pohled na současnou situaci doma, v Evropě i ve světě prostřednictvím alegorie velkých sportovních událostí. Mistrovství světa v hokeji pořádané v Rize a původně rovněž v Minsku, mistrovství Evropy v kopané pořádané všude a nikde v Evropě, kupodivu i v Asii, a olympijských her pořádaných v Tokiu. Tyto tři události poskytují obraz, který opravdu není příliš lichotivý. Vzhledem k tomu, že takovéto sportovní akce jsou připravovány mnoho let, není tento obraz důsledkem pouze aktuálních podmínek a současné situace, ale i mnoha minulých rozhodnutí. 

V podivném formátu EURO 2020 čeká cestování  nejen do Asie jen na některé a často vytváří mezi soupeři nerovné podmínky. Ale není to jen přelet napříč vícero časovými pásmy, co dělá z Baku tak kontroverzní dějiště sportovní „monstrakce". V souvislosti s Ázerbájdžánem a nejen s ním totiž vyvstávají ještě mnohem závažnější témata. Režim autokratického prezidenta Ilhama Alijeva, jenž správu země převzal po svém otci Gejdarovi a jehož rod má mimo jiné kořeny v nejvyšší sovětské nomenklatuře, má k západním standardům svobody slova opravdu daleko. Šikana, zatýkání a mučení kritiků a hlavně přetrvávající vojenský konflikt se sousední Arménií o území Náhorního Karabachu a s ním spojené válečné zločiny, vyčítá Ázerbájdžánu zdaleka nejen organizace Amnesty International. Zároveň UEFA není zdaleka jedinou nadnárodní sportovní organizací, která se na zviditelňování a propagaci „alijevského“ režimu podílí. Je to především špinavý byznys, který přináší všem zúčastněným hmotné výhody. Jde o takzvaný „sportwashing“. Obří státní nebo zdánlivě soukromé finanční investice do velkých klubů či soutěží v zahraničí i pořádání mezinárodních akcí a budování moderní infrastruktury doma, které zastíní klidně i vážné porušování lidských práv. EU je plná výhrad k porušování lidských práv v Rusku i v Číně, ale většina hlavních sponzorů UEFA a EURO 2020 jsou ruské a čínské státní firmy. Peníze bossům EU prostě nesmrdí, ať již přicházejí odkudkoliv. O to trapnější jsou unijní lidskoprávní proklamace, které jenom zastírají skutečnou praxi.

Takřka sedmdesátitisícový Olympijský stadion v Baku před lety financovala státní společnost SOCAR, obchodující s ropou a zemním plynem. Stejná společnost, která byla od roku 2013 jedním ze stěžejních sponzorů UEFA. Ta pak Ázerbájdžánu přiklepla spolupořadatelství celoevropského šampionátu, což byl nápad tehdejšího šéfa, usvědčeného korupčníka Michela Platiniho. Jeho odkaz v podobě bláznivého šampionátu napříč celým kontinentem došel své realizace. UEFA od něj neustoupila ani kvůli pandemii, ani kvůli ostatním záležitostem, jako je ve spojení s Baku například podzimní obnovení bojů v Náhorním Karabachu. Konflikt pokračoval od září do listopadu 2020 a řada mezinárodních zápasů Ázerbájdžánu i Arménie se kvůli němu přesouvala na neutrální půdu. Ne však EURO 2020.  Kritici přitom namítají, že Ázerbájdžán tehdy fotbal využil jako nástroj propagandy, což je v příkrém rozporu se všemi pravidly UEFA o politických gestech a vzkazech. Evropská fotbalová unie však pouze varovala, když třeba sedmadvacet fotbalistů Karabachu po utkání Evropské ligy salutovalo na fotografii, aby podpořilo vojáky v boji. Nebo když na rozcvičku před pohárovým zápasem nastoupili v tričkách, na nichž byly názvy měst na území Náhorního Karabachu a jasná zpráva: „Brzy budou naše.“ Doživotní zákaz působení ve fotbale pak dostal jeden z pracovníků klubu, který na sociální síti vyzýval k zabití arménských mužů, žen a dětí. Další kroky už ale UEFA nepodnikla. Pořadatelství Eura tak odebrala pouze Bilbau a Dublinu, městům, která nebyl schopna garantovat, že se na tribuny dostanou fanoušci. Baku mezi hostiteli zůstalo. Bohužel jako generálka pro velké katarskou frašku fotbalového divadla.

Mistrovství světa na půdě malého emirátu v jihozápadní části Perského zálivu se blíží. Podobně jako v případě Ázerbájdžánu se řeší především porušování lidských práv. Ani dosavadní smrt tisíců dělníků, kteří do země přicházejí budovat supermoderní stadiony z okolních asijských zemí, s arogantními mocipány FIFA nepohne. Dánové, společně s dalšími skandinávskými zeměmi třeba v dubnu znovu apelovali na FIFA, aby skutečně zajistila v zemi důstojné podmínky pro všechny pracovníky. Peníze totiž nesmrdí nejen UEFA, ale ani FIFA. Pořádání MS v kopané v Kataru je výsměchem doslova všemu, co sport ztělesňuje nebo by alespoň ztělesňovat měl. Leč peníze nesmrdí ve sportu skoro nikomu. Připomenu roztodivná místa konání závodů mistrovství světa FI, mistrovství Evropy a světa a jiné evropské a světové sportovní události v atletice, judu, zápasu, vzpírání a v dalších sportech, mimo jiné opět právě v Baku. Stále častěji se největší mezinárodní události stahují do zemí, které sice nezdobí eticky čistý rejstřík, ale mají spoustu peněz. A to vyhovuje jak jednotlivým sportovním svazům, které vydělávají, tak režimům, které získávají legitimitu.

Je celkem charakteristické, že se z českých sportovních luhů a hájů proto podobným praktikám neozve ani hlásek. Zejména u českých fotbalových bafuňářů se něco podobného nedá při jejich morálním základu cokoliv podobného očekávat. Na druhou stranu mají strach z reakce jejich nadnárodních sportovních asociací a jsou přesvědčení že „oni to stejně nevytrhnou“. To platí i o jiných sportech, Čím výše člověk sportovní hierarchií prostupuje, tím více vidí jenom peníze a nabídky prodat sportovní ideály a čistotu sportu za špinavé diktátorské peníze jako fíkové listy k zakrytí zvěrstev páchaných na vlastním obyvatelstvu. Připomeňme zejména to, že ten kdo prodává, jsou sportovní organizace, včetně MOV, a že je nikdo k takovému prodeji nenutí a ani nutit nemůže. Připomeňme prastarou tisíciletou tržní moudrost, že jistě lze omylem něco koupit, ale v žádném případě nelze něco omylem prodat. Špinavý obchod se samotným smyslem sportu tedy vychází od jeho reprezentantů v nadnárodních organizacích i samotném MOV. Tomu, že pořadatelství největších světových sportovních akcí se děje na základě nějakých nestranných výběrových řízení může věřit jenom opravdu naprostý prosťáček. Proti výběru pořadatelských měst olympijských her je známá „karlovarská losovačka“ nevinnou hříčkou osudu(í). Rovněž tak často zavrhované pořádání OH 1936 v Berlíně je dneska pro současné „bafuňáře“ něco jako houska na krámě. Rád bych připomenul, že když byly olympijské hry Berlínu přiřčeny, nebylo ještě po německém nacistickém režimu ani vidu ani slechu. Mimochodem, olympijské hry se měly konat v Berlíně už v roce 1916 a cesta k opětovnému pořadatelství o dvacet let později je velmi zajímavá a rozhodně méně cinknutá než ty dnešní…

Zajímavá byla situace kolem MS v ledním hokeji. I tato sportovní událost byla podobně jako EURO 2020 a OH Tokio 2020 odložena. Mezitím eskalovalo násilí Lukašenkova režimu proti vlastnímu obyvatelstvu, ale v chámu hokejových bohů, kdesi ve Švýcarsku se nepohnula ani myš. Stačila pohrůžka hlavního sponzora, automobilky ŠKODA, že nebude financovat sportovní klání tam, kde režim na ulici mlátí lidi a bylo rázem po tichu. Celá událost se z ničeho nic halasným rozhodnutím IIHF přesunula pouze do Lotyšska. Z toho je patrné, že někde začíná korporátní kultura předstihovat tu sportovní, o politické ani nemluvě. Je to zajímavý fenomén. Tak zvaná „Corporate Social Responsibility“ (CSR) už tak není zdaleka jenom prázdné štábní cvičení pro „potěmkinské“ zlepšení společenského obrazu korporace. Takový přístup samozřejmě nese i své náklady, které bude muset ŠKODA Auto nést, ale když i obchodní korporace dává najevo, že jsou situace, kdy peníze nejsou všechno, je to určitě příležitost k zamyšlení i pro ty ostatní složky společnosti.

MOV přiřknul pořádání ZOH Číně, přímo městu Pekingu, aby bylo všem jasné, že tam jsou ti správní kluci a holky. Přímo v srdci tisícileté říše se budou odehrávat další hry, které budou mít s myšlenkou olympismu a sportu vůbec jen málo společného. Čína vidí perspektivu dalšího festivalu sportwashingu a ti, kteří Číně hry svěřili, očekávají další čínské peníze. Bohužel nikoliv pro své federace nebo dokonce pro rozvoj sportu v chudých zemích a mezi chudými lidmi, ale především do svých kapes. V této souvislosti se hovoří o tom, že by do Číny neměli cestovat političtí představitelé, kteří se tak rádi vystavují na tribunách před kamerami všeho druhu. Na druhou stranu je si třeba přiznat, že olympijské hry nabobtnaly do takových rozměrů, že jsou pro lidi v zemích, které drží staré řecké tradice olympismu, včetně zásady zdržet se válek po dobu jejich konání, příliš velkou zátěží a vyrušením z normálního života. V rámci OH 2020 TOKIO se tento odpor mísí s pandemickou situací, ale je si třeba přiznat, že kdyby nešlo o prachy, tak by na úsilí sportovců uspět v olympijském cyklu bral málokdo ohled. Odpor proti komerčnímu olympismu tak sílí a často jedinými pořadatelství kandidáty jsou bohaté diktátorské režimy. Uvidíme, jak uspějí v tomto desetiletí města jako Paříž, Milán nebo Los Angeles, jak se k olympijskému svátku postaví Francouzi, Lombarďané či Kaliforňané. Možná by bylo na zváženou vytvořit v rámci EU celounijní infrastrukturu olympijských her a pořádat hry v EU vždy, když by nezbylo, než je svěřit režimům, které potlačují násilím svobodu slova a projevu u vlastních občanů. Jsme tedy zpátky u myšlenek, které před desetiletím stály u zrodu EURO 2020. Jistě to nebyla myšlenka špatná a do její realizace jsme šli s těmi nejlepšími úmysly, jenže to dopadlo jako vždycky a virus v tom měl drápky jenom částečně…

Ve dnech, kdy vzniká tento text, nejen že vrcholí již v roce 2021fotbalové EURO 2020, ale jsou tu i tradiční státní svátky spojené s osobnostmi Jana Husa a věrozvěstů Cyrily a Metoděje, ať již je nazýváme jakkoliv. Mně osobně se líbí Crha a Strachota, což jsou česká jména, která si v ničem nezadají „nosočistoplenou“ a „knihovtipníkem“. Prostě, co je české, to je hezké, a to doslova za každou cenu. Nemohu laskavého čtenáře ušetřit bonmotu, že jsme si vybrali jeden den volna na počest věrozvěstů, kteří k nám přinesli křesťanskou víru, která později poslala dalšího, poněkud mírně reformního věrozvěsta, poněkud ošklivým způsobem na pravdu Boží, což je ovšem pro nás důvod pro další sváteční volný den. Přikázání „pomni, abys den sváteční světil“, zde dostává nový, ryze český rozměr. Snad by se dalo argumentovat, že nám Mistra Jana a Mistra Jeronýma upálili v Kostnici ti oškliví západní „římani“, zatímco Cyrda s Metudem byli hodní borci od Východu. Pravda je však spíše taková, že to byli mimo jiné někteří zavilí Češi, kteří nedali v Kostnici pokoj, dokud se neškrtlo pod hranicí…

Stojí za to zopakovat, že poselství obou učených a své pravdě věrných mužů, Jana i Jeronýma, spočívá v tom, že hodnoty, pro které stojí za to žít, jsou především ty, pro které jsme ochotní zemřít. Oba umřeli za jejich pravdu, nebyla to žádná absolutní pravda a pravdou je i to, že zemřeli spíše proto, že neuznávali současné pojetí autority církve, které bylo papežským schizmatem významně otřeseno, a jak známo „zdochýňajúca kobyla najviac kope“. Pravdou, na které vskutku záleží a které jsme odpovědni, a to každé době a pod kterýmkoliv paradigmatem, není jakási absolutní pravda o „skutečnosti samé“, nýbrž pravda našeho poznání. Pravda je sama podobou skutečnosti. Proto je svou povahou prchavá. Musí být teprve uskutečněna: buď tak, že ji učiníme součástí světa, nebo tak, že dáme vyvstat novému řádu světa k jejímu obrazu a na jejím základě. Současná „pravda“ tedy již není něčím, co je třeba dobýt, odhalit, odkrýt, co existuje nezávisle na nás a kulturně-historických podmínkách. Pravda je součástí nás samotných i světa, který poznáváme, a jako taková se sama spontánně odkrývá a projevuje v dějinách myšlení, Pravda se vytváří spolu s námi, kteří ji formulujeme, zdůvodňujeme, prověřujeme i opouštíme. Nejsme to vlastně my, kdo pravdu objevuje. Pravda objevuje sebe samu skrze nás, my jsme nástrojem jejího vzniku a vývoje, jejího projevu a účinku. Toto pojetí vrací pojmu pravda životnost a vrací jej od abstraktní kategorie k realitě naší přirozené, každodenní zkušenosti.

My lidé v sobě máme uloženy určité vzory podob našeho prostředí a názory na dění v něm, které můžeme nazvat různě, ale také můžeme mluvit o našich pravdách nebo úhlech pohledu na svět. Někdy se jich jen obtížně zbavujeme, a to i přesto, že nám vlastní detekční aparát našeho organismu jasně říká, že je něco prostě jinak, než si představujeme. V zásadě jde o to, jak mají ty naše uložené vzory široký interval a co všechno jsou schopny do sebe pojmout. Rozpor mezi signály, které k nám přicházejí z prostředí a vlastními mentálními vzory probouzejí k činnosti vědomou mysl a při jejím přetížení přinášejí duševní nepohodu a stres. Přeneseně řečeno, mozek vědomě namáháme, jen když „někde něco drhne“. Lidé, kteří mají takové intervaly úzké, mají buď skoro pořád pravdu, nebo se užírají věčným stresem. Typickým příkladem velmi omezených vzorů okolního světa jsou autisté, které vyvede z míry i zdánlivá samozřejmost, která jenom prostě už nepatří do jejich světa. I pro „normálního“ člověka je někdy velmi obtížné přijmout skutečnost, která se odlišuje od jejich vlastních mentálních vzorů. V jeho očích to znamená často ztrátu postavení a cti. Čím více je taková vlastní pravda pěstovanější a vyšlechtěnější, tím je to těžší a transakční, zdaleka nejen mentální, náklady jsou větší. Často takové, že jedinec volí raději smrt, než by se vzdal svého obrazu světa.

Toto se netýká ani tak Jana nebo Jeronýma, toto se týká každého z nás, kdož trpíme tím, že se náš svět nechová tak, jak si myslíme, že by se chovat měl.

 

Za zrcadlem poosmé…

Tahle rubrika je mimo jiné i tak trochu kronikou doby. Bylo by tedy neodpustitelné, kdyby v tomto pokračování nebyly zaznamenány katastrofy, kterou přinesly do Evropy živly, konkrétně vítr a voda. Nejprve to byl vítr, který v poněkud u nás neobvyklé podobě tornáda zasáhl řadu vesnic na jižní Moravě. Měly tu smůlu, že stály v úzké stopě  cesty tornáda krajinou. Následovaly hrozné záplavy v Evropě, především v sousedním Německu, ale i v Belgii a Lucembursku. Tam se otevřela nebesa a z nehybné tlakové níže jménem  „Berndt“ se lily na zemi proudy vody přímo biblické. Ty pokračovaly krajinou nejen koryty řek říček a potoků, ale doslova všemi možnými spádnicemi. Dokonce i tudy, kde proud vody nikdo nikdy neviděl. Zhroutily se nejen lidské stavby, osudy, obydlí, celé obce a města. Vyhasly lidské životy. Zhroutila se celá infrastruktura dosažená evropskou společností v její nejvyspělejší podobě, a to během několika hodin. Od druhé světové války se v tomto evropském teritoriu v takovém měřítku nic podobného nestalo. Část dnešního textu rubriky, věnované letos jevům, věcem a událostem ve světě „za“ nebo možná lépe řečeno v „zásvětí“, zaměříme na věci, jevy a události jakoby neočekávané. Na ty, které přicházejí jakoby z ničeho nic z našeho prostředí.

Nejde přitom zdaleka jenom o živly, jako jsou voda, vítr nebo oheň či blesky. Kupříkladu, již druhý rok se potýkáme s přítomností koronaviru SARS CoV 2, způsobujícího nemoc zvanou covid-19. Příroda nám jednoduše dává pocítit, že rozhodně nejsme jejími pány, i když jsme si to několik set let pod vlivem různých věroučných a vědeckých tezí namlouvali. Byla to kabinetní ukázka panské pýchy. Dnes se sice nacházíme v období velkého pokání, sebemrskačství a popírání pokroku, ale není to oproti předchozí klasické pýše o nic lepší. Pýcha totiž nespočívá v tom, jestli se chováme jako pyšní páni nebo jako pokorní sluhové přírody. Problém pýchy spočívá v pocitu, že sami víme nejlépe, jednou tak a podruhé klidně naopak, co je pro naše prostředí nejlepší, prosazujeme to a nutíme naše prostředí se tomu přizpůsobit.  Právě ony „jediné správné názory“, ať již jsou jakékoliv, jsou tou pravou podstatou pýchy. Přitom se  jednou z přírody vydělujeme a podruhé se v ní doslova skrýváme. Jednou poroučíme větru dešti a podruhé raději ani nemukáme, když se kolem nás děje něco, co se dá jen těžko pochopit a ničí to naše prostředí, naše bližní i nás samotné.

Právní jazyk  zná pojem vyšší moci, „force major“ nebo také „vis major“. Jazyk práva je už ze své podstaty poněkud méně jemný a více přesný než jazyk obecný. Je to dáno přirozeně tím, že popisy jevů a událostí v právním jazyce mají sloužit jako podklad k pokud možno  jednoznačnému rozhodování o nich v rámci platné legislativy. Připomenu to, co už letos v této rubrice zaznělo. Již v půlce let šedesátých vědci z Oxfordu pod vedením profesora Harta došli k závěru, že ani obecný jazyk není schopen popsat možné životní situace a zcela přirozeně jazyk právní nemůže být schopen popsat všechna jeho pravidla. Naše prostředí, ze kterého veškeré jevy a události, které ovlivňují naše životy a osudy, pocházejí, je zcela nutně něčím, čeho jsme součástí a co nás také přesahuje. Z toho plyne prosté poučení, že myslet si, že máme naše prostředí pod kontrolou, je opět kabinetní příklad pýchy. Kdybychom to měli nějak přiblížit na prostém příměru, tak je to podobné, jako si myslet, že když umím popsat tygra a navíc si ho pojmenuji Fifinka, tak mám větší naději, že mě nesežere, než můj bližní, který o tygrovi neví nic, ale cítí instinktivně nebezpečí a na místo znalostí má pud sebezáchovy.

Málo si uvědomujeme nebo si spíše vůbec neuvědomujeme, že věda není o životě. Naopak většina z nás si uvědomuje, že mapa není krajina. Stejně tak tzv. „objektivní realita“, kterou popisují vědecké texty, je sama o sobě jenom modelem skutečnosti a tento model je popisován opět prostřednictvím modelů. Například matematika je v tomto smyslu univerzálním jazykem, který umožňuje vytvářet modely objektivní reality, popisovat je samotné a jejich fungování. Ovšem opět jenom v rámci možností sebe sama jako jazyka. Lze vytvářet nejrůznější matematické modely, ale v žádném případě to neznamená, že když jsou matematicky korektní, tak mají svůj odraz v objektivní realitě.

Současné postavení vědy, jako arbitra pravdy, a vědců, jako povolaných ji zjevit prostému lidu, je podobně „neotřesitelné“ jako bylo dříve postavení boží pravdy, zjevené preláty všeho druhu, nebo jediné správné pravdy marxismu-leninismu, zjevené stranickými tajemníky, rovněž všeho druhu. Věrozvěsti jediné pravdy boží, vědecké nebo komunistické jsou si podobní jako vejce vejci, až v nižších úrovních se liší podle dresu, sutany, pláště a obleku. Věrozvěsty obecně spojuje především pýcha, spočívající v tom, že vědí, co je pro lidi dobré a jsou připraveni jim to jakýmkoliv způsobem vtloukat nebo nechat vtloukat do hlav. Věrozvěsty nacházíme všude kolem sebe v hojném počtu a někteří z nich postupně přerůstají ve spasitele. Takřka bez výjimky jde o nebezpečné deprivanty, kteří dříve nebo později přivedou lidi do neštěstí a ještě z toho mají radost. Nejkrvavější účty už po tisíciletí platí věrozvěstům, spasitelům a jejich pohůnkům ti nejobyčejnější, nejpotřebnější a nejzranitelnější z nás. Na druhou stranu je zapotřebí říci, že být a především cítit se věrozvěstem nebo spasitelem není vyhrazeno ani těm bystřejším ani schopnějším ani těm bohatším. V poslední době se to stalo, bohužel, doslova lidovou zábavou. Dnes jsme doslova zavaleni působením věrozvěstů a spasitelů. Vzpomeňme si jenom, kolik už bylo zaručených informací o covidu-19 a jeho budoucím vývoji a co všechno se dozvídáme o tom, proč byl dopad klasických přírodních katastrof takový, či onaký, kdo všechno selhal a co všechno by dotyčný vykonal, kdyby… „Co by, kdyby“ a „já to říkal dávno“ jsou základními motivy všech věrozvěstu a spasitelů. 

Pandemie covidu-19 je událostí, která svým rozměrem a neočekávaností snese srovnání s největšími  katastrofami v dějinách lidstva, a to jak počtem obětí, tak i materiálními a hospodářskými  a především společenskými škodami. Jde o velmi smutný účet, který není ještě zdaleka uzavřen. V České republice se zdá, že se to elitám a jejich vědeckým a mediálním poskokům vysloveně líbí a neustále zatápějí pod kotlem plným manipulací, strachů a obav. Na rozdíl od sousedního Rakouska nebo třeba Velké Británie a mnoha jiných zemí EU i světa se v Česku neprosazuje strategie „naučit se žít s covidem-19“. Na rozdíl od Francie, Německa a jiných zemí tu v červenci nedemonstrovaly statisíce lidí proti pandemickým opatřením. Naopak u nás panuje militantní, moralistní a úzce epidemiologický přístup, hlásající potřebu vyhubit koronavirus, i kdybychom se měli propadnout do pravěku. Vystrašená česká společnost a s ní tak trochu celá západní civilizace jsou, řečeno slovy Radovana Richty, na rozcestí. V duchu hesla „chyťte dezinformátory!“ to jsou paradoxně veřejnoprávní média, politici a skupina vědců a expertů všeho druhu, kteří se skutečnými dezinformátory stávají. Zejména tím, že již rok a půl šíří strach a paniku. Dále tím, že jejich častá manipulativní prohlášení a závadná opatření nemají oporu ve vědě, i když tvrdí opak. Do třetice tím, že si uzurpovali monopolní právo udělovat svým kritikům nálepku dezinformátorů.

Klíčové slovo tohoto smutného stavu věcí je mediokracie, tedy vláda médií.  Existuje řada úvah, že největší profit z pandemie mají farmaceutické firmy, vládní politici, kteří se v nouzovém stavu cítí jako ryba ve vodě, nebo skupina epidemiologů a expertů, vyhřívající se na výsluní zájmu. Hlavní hybnou silou problému společenské paralýzy a rozvratu se však stala většinová média. Právě ona mají největší zájem na šíření strachu. Proto chrlí nonstop „kovidové“ zpravodajství a plní koordinační úlohu synergie hrůzy. Toto není žádný vnější útok na média. To je drobné upozornění na to, že mainstreamová média se začínají likvidovat vlastními silami zevnitř.  To je fakt, který se netýká pouhé menšiny nezávislých médií, informujících vyváženě. Proto je lidem veřejnoprávními médii vtloukáno do hlavy, že není většího nepřítele, než jsou nezávislá média. Je to paradox o to větší, že nezávislými médii by měla být především ta veřejnoprávní.

 Dnes je situace na mediální scéně poněkud patologická. Především veřejnoprávními médii jsou zamlčována záměrně fakta a prováděna otevřená cenzura. Nepolemizují s odlišnými názory a fakty, ale osobně očerňují jejich zdroje a nositele. Veřejnoprávní média záměrně pěstují stádnost a praktiky vymývání mozků a tím masivně zneužívají své výsadní postavení a zpravodajskou roli. Není to praxe spojená pouze s pandemií. Kabinetní ukázkou působení všech výšeuvedených patologických mediálních jevů byla kampaň kolem Vrbětic. Na druhou stranu však platí, že většinová média by nezískala nevídanou moc nad lidmi, nebýt této pandemie. Živnou půdou byly extrémní obavy o zdraví a životy. Je však třeba rozlišit mezi přirozeným a umělým strachem. Přirozený strach je běžnou reakcí lidí na hrozby pandemie. Umělý strach vzniká podněcováním a slouží k manipulaci. Média tak utvářejí, pohánějí a utužují masový strach. Kvůli strachu jsou lidé ochotni se vzdát svých svobod a odevzdat se do rukou rádoby zachránců. S pomocí ideologie a praxe křížových výprav diktují média požadavky vyvoleným expertům i většině politiků. Nám ostatním se snaží vštípit, co je politicky korektní, co si máme myslet a koho poslouchat. Pasují se do role, že jen média vědí, co je dobro a zlo. Jsou ústředním věrozvěstem i spasitelem a jejich pýcha nezná mezí.

 Všudypřítomný mediální populismus je zákeřnější než ten politický. Populismus se totiž očekává od politiků, nikoliv od nebulvárních médií. Hlavní média vedou černobílou propagandu. Zamlčují nepohodlná fakta. Označují osobnosti s kritickými názory za nepřátele. Rozdělují společnost na „my“ a „oni“ snad ještě více než politici. Rozdmýchávají konflikty mezi experty. V duchu hesla „rozděl a panuj“ nejdříve straní jednomu názorovému proudu, aby poté uveřejnila titulek typu: „Spor přerůstá ve válku odborníků“. K odsouzení jinak smýšlejících používají výrazy jako odpírač, konspirátor a dezinformátor. Přiřadí k nim doslova kohokoliv. Je to ostudné a nebezpečné. Již nyní pociťujeme nejrůznější snahy omezit svobodu slova. Každého je možné prohlásit za nepřítele lidu a lid tomu rád věří a těší na mediální lynč.

 Očerňování kritiků má za cíl vtlouci lidem do hlav, že pandemie nemá jiné řešení, než zavést nejdrastičtější zákazy a jejich represivní vymáhání. Jako by neexistovala zlatá střední cesta či odlišný model ke zvládání koronaviru. Právě proto mainstreamová média mlčí a mlží o zemích, ve kterých se uplatňuje šetrnější a volnější přístup. Hlavní média teď dopřávají sluchu jen malé skupině expertů, kterou točí jako figurky na orloji. Přitom je nevystavují dialogu, ale poskytují jim monopol v podobě monologu. Nicméně média tuší, že se pohybují na tenkém argumentačním ledě, a proto systematicky zamlčují důležitá fakta. Mimo jiné to, že ke kolektivní imunitě vedou více cest, nikoliv jedna. Dále, že oficiální vyšetření hladiny protilátek jsou žádoucím postupem a také, že očkování proti covidu-19 přináší zvýšená rizika, z nichž naprostá většina není a hlavně nemůže být dostatečně prozkoumána.

 Není pravda, že jedině vakcinace zajistí kolektivní imunitu. Ve skutečnosti jsou známé alespoň dvě cesty. Obě jsou prošlapané. Ochrání nás umělé protilátky po očkování, ale i ty přirozené po prodělání nákazy. Oba způsoby přispívají k dosažení imunity.  Asi polovina populace Česka prodělala covid a má protilátky. Po prokázání přiměřené hladiny protilátek by se původně nakažení a neevidovaní nemuseli vůbec očkovat a testovat. Bylo by to šetrnější k našemu zdraví a navíc sérologická vyšetření stojí méně a mají delší platnost.  Je však patrné, že očkovací a testovací lobby však účinně blokuje masové zjišťování protilátek stejně jako testování výběrových vzorků obyvatelstva, podobně jako je ověřováno veřejné mínění.  Vyšší a neznámá rizika spojená s očkováním proti covidu-19 přirozené vyplývá z řady faktorů. Vliv vakcín na zdraví se stále průběžně vyhodnocuje, ale objektivně není a nemůže být k dispozici jejich dostatečný přehled, stejně jako není stále k dispozici přehled dopadů nemoci. Stejně tak ale nikdo neví, jak dlouho trvá imunita navozená očkováním.

 Zejména veřejnoprávní média si pod sebou zároveň řežou větev. Přitom již dnes mají nízkou důvěru. Stále nejeví ochotu k sebereflexi, ke změně, ani k omluvě za nadměrné šíření strachu, v jehož důsledku přispěla ke zhoršení zdraví statisíců lidí, a v neposlední řadě k výraznému nárůstu sebevražd. Cesta do pekel bývá často dlážděná dobrými úmysly, ale veřejnoprávní média v Česku nikdy žádný dobrý úmysl neměla. Blíží se neúprosně čas, kdy nejen jednotlivci, poznají, že nám média jenom lžou a se škodolibostí nám úmyslně škodí. Pokud si chtějí média zachovat svou pozici, je třeba přestat pokrytecky volat po jednotě expertů a přitom podporovat monopol malé skupiny, hlásající militantní, moralistní a úzce epidemiologický přístup. Je třeba ukončit neoficiální cenzuru a s ní spojenou autocenzuru Je třeba skončit se zastrašováním lidí s jiným názorem a pomáhat hledat řešení na základě skutečného společenského dialogu.

 Přišel čas, abychom si uvědomili, že se ve skutečnosti nemůžeme jakýmikoliv opatřeními a sebevětší předvídavostí ani systematickým utvářením vlastní resilience plně uchránit přírodních katastrof všeho druhu. Jsou skutečné a přicházejí z prostředí, které nás přesahuje, jako jednotlivce, jako biologický druh i jako kulturní a civilizační entitu. Co však můžeme, je chránit se proti vytváření falešných obrazů těchto přírodních katastrof. Chránit se pasivně tím, že nebudeme věřit věrozvěstům a spasitelům. Politickým, mediálním, náboženským i vědeckým. Chránit se aktivně tím, že budeme sami přispívat k tomu, aby jiní s námi nemohli tak hrozně manipulovat, lhát a získávat moc. Chce to méně pýchy a více pokory...

 

Za zrcadlem podeváté…

Až bude laskavý čtenář KONKURSNÍCH NOVIN číst tyto řádky, bude kolem něj vrcholit předvolební boj, bůhví proč nazývaný obmyslně kampaň. Snad napoví pohled do starých vojenských slovníků a přiblíží nám bohatý obsah slova „kampaň“, které mimo jiné znamená vojenské tažení, popřípadě tažení do pole nebo rovnou do boje.

Na předvolební kampaň, která bude díky předvolebnímu disonantnímu partajnímu ryku do voleb doslova všudypřítomná, se po několika týdnech, možná dokonce dnech rychle zapomene.  11. září jsme si připomněli ve velice chmurné atmosféře ostudné porážky dvacet let od útoku islamistů na „Dvojčata“ v New Yorku a vyhlášení křížové výpravy USA a posléze NATO do Afghánistánu a následně Iráku. Šli jsme do toho „s nejlepšími úmysly“, dopadlo to však nejen „jako vždycky“, ale daleko, daleko hůře, ba přímo tragicky. Důsledky budou  dlouhodobě ještě více tragické, protože velký výprask Západu na této křížové výpravě bude mít dopad na zvýšenou aktivitu nejen islámského terorismu po celém světě. Budou umírat lidé, bude se šířit strach a jednotlivým západním společnostem silně prolezlým islámským vlivem bude hrozit „podvolení“ jako vystřižené z knihy Michela Houellebecqa. Ještě více se rozdrolí poslední zbytky jakéhokoliv respektu muslimů k pravidlům společností, které je většinově doslova živí, a muslimové v nich naopak většinově nenávistně hryžou ruku, která je krmí. Snad v souvislosti s posledními události dojde více lidem, že hlasy volající po toleranci islamismu, po přítomnosti politického islámu v Evropě jsou ve skutečnosti hlasy hluboké neznalosti a ignorance ke smrtelnému nebezpečí, které hrozí naší, jistě nedokonalé civilizaci, nám všem. Je skutečně pozoruhodné, jak často je v našem okolí i politickém vedení obyčejná nadutost, neznalost a hloupost vydávány za velkorysost, toleranci a projevy lidskosti, jakkoliv platí, že hloupost je opravdu integrální součástí ustrojení lidské osobnosti.

Hnutí Tálibán je reprezentantem přísného prosazování práva šaría ve společnosti. Neponechává žádný prostor ke společenské diskusi o možných změnách, je zcela bezalternativní, ale nese sebou určitou míru spravedlnosti a předvídatelnosti. Talibánci jsou muži jediného správného písma, Koránu, o kterém nelze vést žádnou diskusi. Při rozhovorech s lidmi z islámského světa jsem několikrát narazil na to, že šaría je možná nepříjemná, ale je daleko příjemnější než naprostý chaos a bezpráví, který do jejich společnosti vnáší jednání Západu při okupaci cizího území, včetně zmateného zabíjení mnoha jednotlivců i celých rodin dokonce při nejrůznějších slavnostech. Navíc často zbaběle a anonymně ze vzduchu pomocí raket odpalovaných z letadel, vrtulníků nebo z dronů. Nechci být prorokem ve vlastní zemi, ale často jako kdybych měl pocit, že i u nás doma v mnohých z nás sílí volání po jakémkoliv řádu, jenom když se lidé zbaví onoho všeobjímajícího a vším pronikající kakofonie chaosu, který jak již bylo uvedeno, má před volbami svůj svátek, ale ani mezi volbami příliš neutichá…

Nedávno mi jeden známý položil otázku, jak se mám. Odpověděl jsem, že s ohledem na poměry docela dobře. On mi odpověděl, že to znamená všechno a nic. Polepšil jsem se a odpověděl, že vzhledem k chaosu okolo nás pokládám svůj současný život za docela uspořádaný. Když jsem přemýšlel nad tím, co napsat k současnému chaotickému předvolebnímu kvasu, vzpomněl jsem si právě na tenhle rozhovor a také na pár řádek z Platóna.  

Platón kdysi řekl, že správně ustavená polis je jako kosmos, protože je schopna vytvářet hudbu sfér, kterou mohou slyšet jen bohové a možná někteří smrtelníci.  Historicky existuje mnoho zajímavých pokusů o pouhý náznak hudebního zápisu dechu naší civilizace. Z nějakého důvodu však všichni, kdo to zkusili, skončili stejně. Při interpretaci se místo hudby objevilo něco nepopsatelného. Něco, co se nedá ani slovem vypovědět, ani perem vypsat, jak říkají jiní klasici pohádek a bylin. Možná je to náš společný pocit, na kterém se ovšem nemůžeme shodnout, právě proto, že ho neumíme popsat. Pocit, že svět kolem nás je kakofonický. A kdo, kde a na čem tu kakofonii vytváří…?!? Kde je původ tak zjevného až nepopsatelného nesouladu…?!?

Karel Marx ve své době vytvořil z lidí jednoduché konvence a nazval je třídami. Druhou jeho myšlenkou bylo, že je nazval třídami antagonistickými a legitimoval jednu ze tříd k násilné likvidaci té druhé údajně ve jménu společenského pokroku a světlé budoucnosti. Ve skutečnosti jenom a pouze v zájmu elit dané třídy, předurčené ovládnout společnost. Byl to jeden z velmi úspěšných a zároveň nejtragičtějších sociálních experimentů na motiv „rozděl a panuj“.  Myšlenka třídního boje již snad poněkud vyvanula, ale klíčová otázka zůstává. Co nás lidi rozděluje a posléze nás rozdělené zase spojuje…?!? Co nás činí tak náchylnými k tomu nechat se rozdělovat, spojovat a zároveň manipulovat…?!?

Možná si to sami nechceme připustit, ale je to vidět všude kolem nás a při troše sebereflexe to každý z nás najde i sám v sobě.  Každý z nás zaujímá určité místo v určité společenské formaci, partě, skupině. Lidé mají přirozenou evoluční tendenci se formovat do nejrůznějších uskupení. Když už jsme na počátku vyšli z mnoholičného slůvka „kampaň“, nazvěme takové uskupení pro potřeby tohoto textu „falangou“, které je rovněž slůvkem z mnoha lexikonů, politických i vojenských. Falanga ale zdaleka není jenom takové nějaké, obyčejné tuctové "paty k sobě, špičky od sebe" nebo „držet hubu a krok“. Společnost. Jednota. A nakonec souznění. Je to hledání odpočinutí od kakofonie prostředí…Falanga, to  je reflex, vnímání na „úrovni míchy“ typu: „Zeman je zloduch, Babiš je zloděj…“ nebo naopak: „Miloš s Andrejem za nás v té Praze bojují proti pražské kavárně, „intošům“, umělcům a novinářům...“ „Jenom debil se očkuje a naopak, kdo se neočkuje, je  debil…“ Pro nás existuje jediná verze, jediná pravda. Ušetří to  konec konců všem z naší falangy spoustu úsilí a času…“ Jednoduše řečeno, falangistům všeho druhu jde o jejich Spartu nebo o Slávii. Fotbal je jim nejen ukradený, on je navíc zdržuje od vzájemného nesmyslného boje jejich „rudých“ a „sešívaných“ falang. Je společensky velmi nebezpečné, když se falangy odtrhnou od toho, co je spojuje a zůstane jim už jenom první signální soustava rozlišování na úrovni „soukmenovec“-„nepřítel“. Současná, nejen předvolební česká politická kultura je podobných falang a jejich způsobu myšlení až nebezpečně plná a spojující podstata až nebezpečně prázdná… Totéž, bohužel, platí o naší společnosti plné partiček, klubů, kmenů a falang jako takové…

Dějiny falang nezačaly v našich dobách a v našich dobách také určitě neskončí. Starozákonní problémy církví a víry rozdělovaly lidi na katolíky a protestanty, na sektáře a pravoslavné, na židy a muslimy... To vše přetrvává dodnes. Nás však zajímají nová souvětí, nové tóny a akordy, které vydávají struny složené z lidí, kteří se spojili a splynuli v jediném impulsu.  Mají názvy jako fašismus, komunismus, socialismus, liberalismus a mnoho jiných početnějších i méně početných (-ismů). Právě v tom spočívá nesoulad, přestože někdo kroutí kolíčky, napíná struny a údajně ladí. Ale viditelným výsledkem je rozervaná společnost, ve které každý slyší to své. Jde o kolektivní disonanci. Již dlouho se periodicky objevuje myšlenka, že potřebujeme jedinou,  pro všechny společnou a zároveň nejpokrokovější strunu. Pak se určitě najde virtuos, který na tuto jedinou strunu zahraje sonátu naprosté, nespoutané svobody. Je to hloupost, kterou odhalí každé malé dítě, ale mnozí dospělí intelektuálové skoro nikdy. Lidé otrávení kakofoniemi falang tomu rádi uvěří a podvolí se ve jménu ticha nebo jakékoliv slibované  harmonie.

Často tak myslí lidé zastávající a vyznávající myšlenky skutečné „duchovně vysoké“, liberální, svobodomyslné a vyjadřují je slovem i písmem. Obrazy, které tak předkládají bližním, v mnoha případech nevypadají příliš atraktivně a jsou mnohdy absurdní. Nezáleží tolik na tom, kdo něco  říká. Důležité je, co říká a za jakým účelem. Zároveň je důležité si v této souvislosti přiznat otázku, která před námi všemi leží na stole. Skutečně existují hodnoty nadřazené hodnotám, které zastává liberální demokracie…?!? Ještě důležitější je si na ni poctivě odpovědět, „sine ira et studio“. Dnes se zdá, že žádné nejsou. Mohl by někdo tvrdit, že nesvoboda je lepší než svoboda? To sotva. Povšimněme si však, že v dějinách neexistovala žádná falanga, žádný systém, pod jehož úvodní hesla, pronášená z tribun, by se nemohl podepsat kdokoli a kdokoli. Všichni jsme viděli, jak v dějinách mnozí, včetně komunistů na své cestě k moci ochotně pokládali své osudy i své životy na oltář údajné lidské svobody a za osvobození světa od vykořisťování člověka. Skončilo to tím, že posléze jako vítězové na tento oltář kladli životy a osudy jiných a sami se chovali jako ještě horší vykořisťovatelé, než jakými byli ti, kteří měli „zhynout se starým podlým světem“.

Je velmi snadné všechny ty krásné sonáty na jedinou strunu, to všechno, navenek údajně tak krásné, prověřit z hlediska potenciální zavrženíhodnosti a nebezpečí pro svobodu, osudy a životy jednotlivců i společnosti. Stačí jediné, stačí se podívat na způsob, jakým je lidstvo přiváděno na další, jediný, nejpokrokovější jmenovatel. V tomto ohledu se v čase nic nemění, v určitém úhlu pohledu je zřejmé, že jde jen a jen o to, jak nás do údajného dobra dokopat. Mění se jen slova, doprovodné instrumentárium a zejména podoba pískajících krysařů. Dříve to byli vykořisťovatelé a parazité, nyní jsou to podvodníci a zloději.

Dříve to bylo pálení nechtěných knih, dnes se bojkotují mnozí autoři, minulí i současní. Dříve někteří samozvanci vyzývali lidi, aby nekupovali od Židů - dnes dělají totéž, ale od Rusů, Číňanů nebo těch, kteří nedodržují podivná bůhvíkde vzniklá ekologická a pseudoetická pravidla až k hranici sebeobětování a sebezničení. Jsou tu mezi námi ti, kteří nejsou zahrnuti do přízně viditelných i neviditelných pseudoelit, kterým není dovolena ani rovnost, ani volnost ani bratrství. Není však těžké si všimnout, že ti, kteří nejsou mezi „klukama a holkama, co spolu chodí“, jsou postupně vtahováni do jiné formace, jsou také ve falanze, tvořené těmi, kteří nejsou vítáni nebo jdou sami. A všechno je tam stejné: jednota, souzvuk, soudržnost...

Tohle všechno vidíme a bohužel i slyšíme, tohle prostředí  kolem nás vydává onu nepříjemnou kakofonii. Nyní, před volbami mohutní a sílí, stává se až nesnesitelným. Ten nepříjemný hluk nás přivádí k mnohým otázkám, ale především ve stále větším počtu z nás posiluje touhu po tichu nebo po té nikdy neuskutečnitelné virtuózní sonátě na jednu strunu a hledání té správné struny a správného virtuosa.

Celé dějiny lidstva jsou neustálým procesem vyvracení starého způsobu myšlení novým. Tak dochází postupně k tomu, že mocenské skupiny, které proti sobě v předvolebním boji stojí, mají stále více dost nejen jedna druhé, ale i samy sebe. Klasickým případem je skutečnost, že boj proti korupci ze strany zkorumpovaných sil ve zkorumpovaném prostředí samozřejmě zrodil korupci nové podoby. Stále intenzivněji pozorujeme tendenci,  kdy základním zdrojem moci a peněz pro mocenské skupiny jsou veřejné finance, které jsou ovšem zároveň v podstatě týmiž mocenskými skupinami ovládané.  Objevil se nečekaný směr boje proti stávající moci. Okrást režim a dát se na boj proti režimu. Tedy v podstatě okrást sama sebe a bojovat sám se sebou. I proto je kakofonie hlučící z prostředí tak skoro dokonale odporná a vyvolává touhu po čemkoliv jiném, co se nakonec může ukázat ještě horší než ten nesnesitelný hluk chaosu. Může to být ticho smrti nebo jenom jediný táhlý monotónní jekot sirény.

Aktuálně jsme v České republice obětí těch, kteří se snaží společnost rozdělovat do stále nových a nových falang a štvát je proti sobě. Přitom je patrné, že se přitom dobře baví a kakofonie prostředí je o to hroznější a nesnesitelnější. Jediným řešením je klást těmto lidem důsledný odpor tím, že budeme některé věci naopak spojovat. Ti, kteří nás rozeštvávají, jdou až tam, kde rozdíl ztrácí smysl, protože rozdíl může fungovat jenom na bázi společného. To, jak se to daří, ukazuje skutečnost, že mnozí z nás jsou udiveni, když se jim řekne, že každé demokratické rozhodnutí je výsledkem společné volby rovnoprávných voličů, kteří jsou spojeni touto volbou a právem volit, ať již volili jakkoliv. Kategorie jako „občan“ nebo „volič“ jsou nadřazeny jakékoliv politické preferenci. Je lhostejné, zda jde o volbu prezidenta, poslanců nebo místní referendum. Základem demokracie je úcta respekt k volbě jiných občanů a samozřejmě úcta občanů k sobě navzájem leží v základu obce, oné polis, jejíž ozvěnou je v ideálním případě ona platónská harmonie hudby sfér. Platón nebyl hlupák, věděl, že harmonie obce je nedostižný ideál, ale to neznamená, že o tuto harmonii nemáme neustále usilovat a čelit zbytečným disharmoniím. Jednou z cest je aktivně hrát svou sonátu. Je to součást našeho  úsilí o skutečnou rovnost a odpor vůči těm, kteří nám se nám ji snaží upřít.

To, že je to možné, ukazuje předvolební kampaň v sousedním Německu, kde špičkoví kandidáti CDU-CSU,SPD a Zelených prokazují respekt a úctu k sobě navzájem, ale k témuž vyzývají i své voliče.  Lídři  volebních stran se nenechali v TV debatě vyprovokovat otázkou redaktorky: „Proč by ostatní neměli vyhrát volby…?!?". Poslali ji doslova „někam“, že nebudou reagovat na takovou ubohost. Měli bychom se pozorně dívat a učit se tomu, jak spojovat lidi a falangy, zasypávat příkopy. Mimochodem, německé volby možná ovlivní naše osudy z dlouhodobého hlediska více než ty naše…

Závěrem si dovolím citát Lukáše Pollerta:

"Naše vláda  dělá  fatální chybu, když se snaží rozdělit lidi do dvou skupin a ještě akcentovat jejich rozdílnost v podobě diskriminací a zvýhodňování. Tato tragická snaha pokračuje i mezi děti ve třídách. Důsledkem bude rozdělená, polarizovaná a nefunkční společnost a pak i země. Vláda, která své lidi nejen znepřátelí, ale ještě vědomě porušuje zákony této země, je vládou zmaru…"

 

Za zrcadlem podesáté…

V den, kdy byly tyto řádky odevzdány do redakce, se otevřely volební místnosti. Až se jejich obsah dostane ke svým čtenářům, bude již v mnohém jasno, a proto je celkem zbytečné v tomto textu spekulovat jakkoliv o výsledku voleb. Bude jistě rozumnější věnovat prostor něčemu jinému, snad podstatnějšímu a trvalejšímu než předvolební, volební a povolební vřavě. Přesto je třeba učinit zadost úloze kalendária a připomenou pár událostí, které jasně ukazují, jaký je stav nebo spíše nestav naší doby. Připomeneme si nejen volby v sousedním Německu, ale i výročí 11. září a rovněž malé i větší havárie v diplomatických vztazích.

Volby u našich sousedů dopadly zcela v souladu s očekáváními posledních měsíců s tím, že rozdíl mezi oběma hlavními politickými subjekty, které společně působily v „GroKo“, tedy velké koalici, byl minimální. Jestli si u nás zachová sociální demokracie parlamentní příslušnost, bude to nepochybně dáno především úspěchem SDP v Německu. Jsme a budeme svědky zajímavého povolebního vyjednávání, jehož jádrem nebude ani tak obratnost vyjednavačů SPD nebo CDU-CSU, ale především vyjednávání Zelených se Svobodnými, zda, jak a za jakých okolností budou jejich strany schopny uzavřít vzájemnou dohodu a jaké partnerství bude pro jejich mesalianci výhodnější. Obrazně řečeno. Bude nejprve třeba vytvořit nevěstu, která si ženicha sama vybere a dva ženiši mohou jedině čekat anebo se s pokorou vrátit ke staré dobré GroKo a nechat vybíravou a poněkud mentálně labilní nevěstu na ocet. Uvidíme, co všechno z toho bude předobrazem dění u nás. Možná tak budeme svědky toho, že si Angela Merkelová a Andrej Babiš budou vyměňovat blahopřání nejen k Vánocům, ale dokonce i k Velikonocům. Ostatně vládnutí Andreje Babiše se při známé přízni prezidenta republiky protáhne zcela nepochybně. Jedinou neznámou a možnou proměnnou je tak prezidentovo zdraví. Již od časů předvolebních se ovšem zdá, že nejčtenějším článkem Ústavy ČR v politických kruzích je ten šedesátý šestý.

Dvacet let uplynulých od 11. září 2001 jsme si připomněli v atmosféře ostudného úprku před Tálibánem z Afghánistánu, do kterého jsme před dvaceti lety vstoupili, abychom se pomstili za pád symbolů Západu v New Yorku a několik tisíc zmařených lidských životů. Za dvacet let jsme ztratili v Afghánistánu daleko více „našich“ lidských životů, obětovali jsme statisíce životů místních obyvatel, zvedli jsme produkci opia na možné agrotechnické maximum a rozvrátili afghánskou společnost do té míry, že lze jen těžko předvídat, jakým směrem se bude ubírat. Snad alespoň někoho odpovědného napadlo, že tohle opravdu není cesta, ale spíše se ozývají hlasy, které tento velký průser rozdělují na řadu dílčích úspěchů. Možná se jednou ukáže, kdo má z tohoto rozvratu největší prospěch a také to, kdo soukromě inkasoval zisk z biliónu dolarů veřejných prostředků, které byly do afghánské mise investovány. Jenom je nutné na tuhle ostudu a velký výprask nezapomenout a dbát na to, abychom se alespoň trochu poučili.

Pokud jde o diplomatické hrátky, pak si připomeňme alespoň dvě. Tou první je náhlé vypovězení australsko-francouzské smlouvy o konvenčních ponorkách, která byla nahrazena „zčistajasna“ australsko-britsko-americkou smlouvou o ponorkách jaderných. Nejpikantnější na tom je potvrzení slov Humpreyho Applebyho o tom, že tradičním nepřítelem Velké Británie je Francie. Svědčí o tom škodolibá radost na hrdém Albionu z toho, jak se mu podařilo dostat „žabožrouty“ ze hry. Trochu jim to kalí skutečnost, že mají doma poněkud prázdné regály v obchodech a sucho v nádržích automobilů, ale podfouknout Francouze je v Británii v jistých kruzích pocit opravdu k nezaplacení. Sladká Francie se hodně zlobí, používá neblahá slůvka a vše se budou snažit uhasit v říjnu Macron s Bidenem na mimořádném osobním setkání. Mimochodem, Francie vstoupila do světel reflektorů mediální pozornosti ještě dvakrát. Jednou bez vlastních zásluh, když zemřel Jean-Paul Belmondo, a podruhé díky neobratným výrokům svého prezidenta na adresu Alžírska. Ve vztahu k Maghrebu by měli být pohrobci francouzských kolonialistů zvláště zdrženliví, jinak se velmi rychle dostanou do neblahých reminiscencí ostudné epizody francouzského kolonialismu a zbabělého chování v alžírské válce.

I my máme své dva nové diplomatické konflikty, o tom ve vzájemných vztazích s Ruskem nemluvě. Jeden malý, když si ministr zahraničních věcí předvolal britského velvyslance, aby se ohradil proti dlouhodobě nepřijatelným výrokům britských autorit na adresu českého rasismu a to dokonce i dětského. Je patrné, že Velká Británie se dostala vlastním, až absurdním nezvládnutím brexitu do situace, kdy jí nezbývá, než kolem sebe kopat, škodit a svalovat vlastní chyby na druhé. „Prohráli jsme, ale pražské rasistické děti bučely na našeho černého hráče z Finska, který sice hraje jako dobytek, ale přece černý…“, to je symbolem britské bídy. V této souvislosti se nelze divit škodolibé britské radosti z oné boudy na Francouze. Ovšem zboží do regálů, pohonných hmot do nádrží ani dobré pověsti ve světě jí to nepřidá.

Ten větší konflikt je ve vztazích s Polskem a týká se těžby v dole Turów. Těžba v polském hnědouhelném dole dlouhodobě ohrožuje vodní poměry na české straně hranic a i jinak znehodnocuje životní prostředí. Polsko se chová arogantně a dává nám najevo, že pro něj nejsme partnery. Když bylo vše dohodnuto, Polsko požadovalo jednostranné právo smlouvu vypovědět po dvou letech, čímž dalo jasně najevo, že ji nechtělo nikdy dodržet a uzavřít ji hodlalo jenom naoko. Když píši „Polsko“, vyhýbám se tím až úzkostlivě slovu „Poláci“. Je nepochybné, že vztahy Česka a Polska směřují podoby před druhou světovou válkou a Polsko tím také Česku vyhrožuje. Cítí se regionální velmocí a dává to najevo. Bylo by smutné, kdyby mezivládní vztahy zasáhly jako mor vztahy mezilidské. Bohužel, zatím zejména na polské straně se zdá, že polská vláda dělá vše pro to, aby štvala Poláky proti Čechům, kteří nechtějí nic jiného než zachovat svoji vodu na své straně hranic.

Pokud bychom se měli pokusit popsat to, co skrývá za zrcadlem, ve kterém vidíme dnešní svět, jeho prostředí a dění v něm, pak by bylo dobré se vrátit podobenství „kečupové ekonomiky“ člena bankovní rady ČNB Aleše Michla, který říká víceméně toto:  „Kečupová ekonomika“ je model, který přirovnává chod ekonomiky ke kečupu v lahvi s úzkým hrdlem. Když ji koupíme v krámě a chceme z ní kečup dostat, v první fázi se často stane, že se v tom úzkém hrdle vytvoří jakási pevná hmota. Kečup rychle neteče. Musíte zatřást sklenicí. Bouchat do ní, nejlépe do dna otevřené lahve. A tak se nám ve druhé fázi snadno stane, že kečupu na talíř vyteče najednou strašně moc. Až zbytečně nebo dokonce tak, že se to skoro nedá jíst. Na talíři budeme mít něco jako nadměrnou nabídku. Až následně, ve třetí fázi, už kečup teče na talíř celkem rovnovážně. V ekonomice i v běžném životě jsme v současnosti stále v první fázi… Jakoby se stále ještě snažíme silou  protlačovat všemožné věci i děje tím aktuálně úzkým hrdlem a myslíme si, že je čas udeřit dlaní do dna otevřené láhve, abychom to vyřešili. Opatrné třepání a uvolňování nánosů v hrdle, které se tam usadily díky více než ročnímu nízkému průtoku, se nám nezdá dost sexy, dlouho to trvá a je to hlavně moc práce. Některým z nás se docela snadno vybavují alegorie „trhání fialek dynamitem“ nebo „chození s kanónem na vrabce“. Je nabíledni, že toto vede k neobvyklému rozkolísání snad všech podob hospodářských, společenských i kulturních vztahů. Ve světě za zrcadlem začalo vlnění, které učinilo zrcadlo až pozoruhodně nepravidelně a hlavně proměnlivě křivým. Najednou vidíme úplně jiné proporce a jsme zmateni podobně jako v zrcadlovém bludišti na Petříně. Z něj ovšem jednou vyjdeme, minimálně se zavírací hodinou. V reálném světě se nám zdá, že disproporce se prohlubují a už přestávají být karikaturami něčeho známého a začínají tvořit nové a neznámé, čehož se tradičně obáváme. Je proto důležité hledat odpověď na otázku, co tuto změnu proporcí směřující až k disproporcím až paradigmatickým změnám našeho prostředí pohání.

Kečupové podobenství Aleše Michla totiž říká jenom A o tom, že došlo přirozeně k nové nerovnováze, ale už neříká ono B totiž, jak se prostředí k této nerovnováze postaví. Příroda nás učí, že nerovnováha iniciuje změny a ty probíhají v zásadě pod vlivem negativní nebo pozitivní zpětné vazby. Hromadu kečupu na talíři a nejlépe na vyšívaném svátečním bílém ubrusu už ovšem nikdo do flašky zpátky nenacpe podobně jako džina a tudíž se dá předpokládat, že tohle podobenství bude spojeno k pozitivní zpětnou vazbou, která povede minimálně k výměně ubrusu, možná jeho nevratnému poškození, protože jak píše Bohumil Hrabal: „některé skvrny nelze vyčistiti bez porušení podstaty látky“. Nabíledni je nedostatek kečupu u stolu anebo dokonce v domácnosti a možná i znehodnocení pokrmu na talíři a jeho odstranění do odpadu, protože „by to ani prase nežralo“, pokud ovšem nejde o kečupového fanatika, kterým je například autor tohoto textu. Ponechávám na fantazii laskavého čtenáře KONKURSNÍCH NOVIN, aby si udělal projekci dalších možných potíží, které způsobilo trochu zaschlého kečupu v hrdle láhve a jedno vybraně hloupé řešení při jeho odstraňování.

Je tu ještě jeden samostatný fenomén, který se váže na „kečupové podobenství“ ve zcela nečekaných souvislostech. Jde o to, že většina z našich životů protéká hrdly našich lahví, které představují jejich podmínky a kontexty velmi pravidelně a předvídatelně. Jde řetězec a toky rutiny a rituálů, v jejichž rámci se pohybujeme a získáváme energii pro svůj pohyb. Aniž si to uvědomujeme, jsme většinově velmi omezeni tím, co praví úsloví, že „zvyk je železná košile“. Není mnoho těch, kteří se této košili možná i svěrací kazajce dokážou vzepřít a žít alespoň trochu svobodný život, přičemž lze jistě jednoduše namítnout, že právě ona úporná touha po svobodě a nezávislosti je svěrací kazajka jako řemen. Nyní jsme byli z dosavadních kontextů svých životů vysvobozeni tím, že díky pandemii prostě zmizely a my sami jsme byli zastaveni ve svém pohybu. Byli jsme doma, nepracovali jsme vůbec nebo alespoň tak, jako předtím. Nemohli jsme trávit volný čas pohybem nebo přímou komunikací s druhými tak jako dříve. A v této nové situaci, poněkud izolováni od reality nejen fyzicky, ale i za přispění sdělovacích prostředků, jsme začali přemýšlet o všem možném a mimo jiné tak o svém dosavadním životě, jeho kontextech a rituálech, o způsobu našeho pohybu a získávání energie pro tento pohyb a podobě našeho života vůbec. Samozřejmě jsme si rovněž vytvořili celou řadu představ o možných scénářích naší budoucnosti, lhostejno, zda reálných nebo nereálných. Pokud bychom se měli vrátit k podobenství o kečupu, pak výsledkem našeho přemítání je „trochu jiný kečup“ a to nejen ten trochu hustší v hrdle láhve, ale kompletně. Je tedy zřejmé, že i kdyby se kontexty našich životu, tedy lahve, vrátily kompletně v původní podobě, nestačí to k obnově původních toků a fungování našich životů, protože jsme díky tomuto přemýšlení jiní, změnili jsme se, ať již k lepšímu nebo k horšímu. Je samozřejmé, že se kontexty našich životů nevrátily v původní podobě, ale často se ještě nevrátily vůbec. Naše prostředí se prostě formuje znovu, a dokonce, jak se zdá, v paradigmatickém měřítku.

Je klíčové si uvědomit, že v posledních několika desetiletích fungování především světa Západu bylo určováno pojmy jako globalizace, optimalizace, flexibilita. Takto vytvořené sítě vztahů jsou vysoce křehké a stačí malé narušení a náběh na pozitivní zpětnou vazbu v jeho okolí, aby došlo k lokálnímu kolapsu. Pokud je těch narušení více nebo dokonce hodně, pak se může celá síť zhroutit. A ohrozit existenci většiny těch, kteří jsou do ní zapojeni. Ani ti nejvíce poslušní flexibilní jedinci s ohebnou páteří si „nemohou pískat“.  Jde o to, že flexibilita, která byla po nich požadována, byla ve skutečnosti pouhou způsobilostí k bezcharakternímu jednání ve jménu měnících se požadavků sítě, která se ovšem právě zhroutila. Patřila totiž nenávratně do paradigmatu, které se během kovidového bezčasí jaksi nenápadně vytratilo. Kovidové bezčasí učinilo nenápadně dříve předpokládanou budoucnost minulostí, aniž stačilo nabídnout alespoň obrysy nové budoucnosti. Zkrátka a jednoduše dnes platí, že „zítra už bylo“ a bude trvat, než se s touto skutečností nejen z časového hlediska srovnáme.

Vidíme to všude kolem sebe, kam naše oko dohlédne, ucho doslechne a ruka dosáhne… Předivo veškerých možných sítí pečlivě vytvořených v minulosti, jichž jsme součástí, se zjevně rozpadá a jsme zčista jasna vystavení vlivům, na které už jsme dávno zapomněli. Je to především zdražování peněz, energií, dopravy, potravin a nejde o pouhé zdražování, které je jevem, který je dočasný a jsou vněm obsaženy změny cen, tedy jak zdražování, tak zlevňování. Jsme svědky toho, čemu se říká zvyšování cenové hladiny, doslova cenový skok na novou, samozřejmě vyšší úroveň cen. Z druhé strany tlačí ceny nahoru požadavky lidí, kteří se vrátili na rozvrácený trh práce minulosti. Další novotou je skutečnost, že některých komodit je nejen prostě nedostatek, který je kompenzovatelný cenou, ale takový nedostatek, že někde v některých souvislostech už dokonce přestávají komoditou jako takovou být. Jde především o energie a jejich toky, které byly kromě nerovnováh kovidového bezčasí napadené šílenstvím Green Dealu a celého zeleného a antiuhlíkového šílenství. To učinilo z ekologie náboženství, které zplodilo fanatiky chiliastického střihu, kteří ohrožují každou rozumnou reformu a změnu, která se vyznačuje promyšleností. Promyšlenost spočívá zejména v tom, že reforma navazuje na stávající stav má předvídatelnou trajektorii a představu svého cíle na této trajektorii.

Dnešní věrozvěsti mají spíše hromadu nereálných představ o budoucnosti. Jen velmi obtížně se od nich hledá cesta k současnému stavu a plánováním postupu k budoucím cílům se nikdo ani nezabývá. Plánování je totiž práce a tou se nenechává nikdo z věrozvěstů zdržovat.

 

Za zrcadlem pojedenácté…

V minulém pokračování jsem hodlal mimo jiné připomenout čtenářům KONKURSNÍCH NOVIN zářijové výročí sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily. Nakonec k tomu nedošlo, a protože zcela jistě nemůže jít o to, že to bylo prostě zapomenuto, je skutečností, že výročí obou svatořečených zakladatelů české státnosti bude pojednáno nyní v souvislosti s výsledky domácích voleb. Volby dopadly poměrně jednoznačně. Minimální počet volebních subjektů ve Sněmovně (4), provázený velkým propadem hlasů neúspěšných stran kolem pěti procent a z toho pramenící nutná numerická porážka stávající vládnoucí koalice, byl jedním z předem známých scénářů. Snad jediné, co bylo neočekávané, bylo masivní „vykroužkování“ pirátských kandidátů z kandidátky koalice PirSTAN. Skutečnými poraženými těchto voleb tak jsou Piráti, kteří byli ještě na jaře médii vyzdvihováni jako možní vítězové a jejich předseda Bartoš byl médii designovaným premiérem. Zbývala už jenom otázka, do které holičské oficíny si půjde novopečený pirátský premiér upravit účes tak, aby mohl mezi obyčejné lidi. Zatím ho pustili jenom do Bruselu, kde jsou na podobná stvoření zvyklí a Pirátská strana je jako osvědčený udavačský ansámbl Bruselu zvláště milá. Vše naopak naznačuje tomu, že s tolik hlasitě ohlašovanou a oslavovanou porážkou Andreje Babiše to nebude ve stávající konstelaci a vnějším i vnitřním politickém i faktickém kontextu událostí a skutečností zase tak horké.

V povolebním čase se naplno projevilo to, co bylo zmíněno v předchozím pokračování, tedy to, že se mnozí vrhli studium a komentáře článku 66 Ústavy ČR. Bylo zřejmé, že si mnozí uvědomili onu převahu jistých politických sil v obou komorách Parlamentu a došlo jim, že Parlament může zbavit jakékoliv prezidenta jeho pravomocí pouhým většinovým hlasováním. Tato náhlá vidina moci ve spojení s hospitalizací prezidenta a následnou tradičně poněkud nešťastnou až neblahou komunikací prezidentova nejbližšího okolí nechala poněkud zapomenout na předvolební vyjednávání. Z nechutných komentářů a spekulací kolem prezidentova zdravotního stavu se vytratila jakákoliv společenská, politická a bohužel i lékařská etika a na scéně se objevila tradiční česká nechutná bramboračka. K ní přispěla i tradiční personální a organizační taškařice kolem udělování státních vyznamenání.

Snaha zbavit se politického protivníka a získat moc atentátem, byť právním, jako kdyby přímo odkazovala k základním předpokladům svatosti Ludmily a Václava, tedy k tomu, že byli oba zavražděni na příkaz svých politických odpůrců z nejbližší rodiny. Když pomineme rodinné poměry, pak jde ve všech třech případech Ludmily, Miloše a Václava o mocenský konflikt spočívající v prastarém českém dilematu, zda se máme spíše podřizovat cizím vlivům a jakým, nebo se snažit vytvářet něco vlastního, českého, co by dokonce mohlo mít vliv na naše okolí. Bohužel, celé to je zabaleno do českého provincionalismu, do myšlení, které už tradičně nedosahuje ani rozměru státních hranic. Ludmila a Václav byli zavražděni mimo jiné proto, že představovali násilnou christianizaci obyvatelstva a státní politiku podřízenou Východofranské říši a Římu. Dávali tak okázale najevo, že křesťané jsou něčím lepším než pohané a zakazovali lidem chodit uctívat předky na jejich pohanské hroby. Rozdělovali tak společnost více než bylo třeba. Miloš na tom s rozdělováním společnosti není o nic lépe a není v tom v dnešní České republice zdaleka sám. Všem třem se podařilo významně přispět k nastolení atmosféry nesmiřitelnosti ve společnostech a společenstvích jejich doby a to je pro jakékoliv společenské uspořádání zničující. Porozumění a alespoň malá skupinka lidí, která ho reprezentuje, udržuje při životě a používá ke komunikaci mezi nejrůznějšími nesmiřitelnými tábory, v naší společnosti stále více citelně schází.

Smrt Ludmily a Václava umožnila Boleslavovi I. Ukrutnému vybudovat velkou a mocnou říši a mohl tak císaři Otovi v bitvě na Lechu efektivně mocensky pomoci daleko lépe posláním velké vojenské jízdní i pěší síly, než jeho bratr modlářstvím a legendárními třemi sty volů. Navíc měl Boleslav podporu dvou významných svatých,  bratra a babičky, k jejichž svatosti sám významně přispěl, takže jeho křesťanství bylo méně sporné, než kdyby se modlil od rána do večera. Odstranění Miloše z mocenského pole nepřinese nikomu nic a o nějaké velké říši si můžeme nechat jenom zdát. Práci, kterou odvedl na vytváření mimounijních mezinárodních vztahů České republiky, především k Číně a k Rusku, se podařilo celkem úspěšně jeho odpůrcům zničit už za jeho politického  života. Několik lidí jistě potěší, že Parlament zbaví prezidenta jeho pravomocí, ale ti moudřejší si uvědomí, že je to celé špatně, protože pokud by si lidé napříště zvolili prezidenta, který by Parlamentu nevyhovoval, mohou ho poslanci a senátoři zbavit pravomocí, i kdyby byl fyzicky i psychicky zcela v pořádku. Záminka se vždycky najde a Ústava v koutě tiše pláče hned vedle porozumění, které tam klečí na hanbě.

Až se čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN dostanou k tomuto textu, bude se mimo jiné připomínat již třicáté druhé výročí sametové revoluce. Bude kolem toho opět jistě spousta moudrých řečí. Málokdo si položí otázku, komu a jak se podařilo zemi a společnost provést tak složitým obdobím od listopadu až červnovým prvním svobodným parlamentním volbám. Příběh této cesty je, jakkoliv se to zdá zejména z mnoha heroických prohlášení mnohých z nás a jejich pamětí na téma „jak jsem vyhrál válku“, příběhem o porozumění a odpovědnosti. Naše společnost před listopadem nebyla složena z nějakých izolovaných ostrovů a mezi lidmi, kteří se víceméně náhodně sešli nad problémem zvládnutí společenské změny, existovalo více nebo méně pestré předivo přímých nebo zprostředkovaných vztahů, ať již jejich historie, podoba, kvalita, polarita nebo afinita byly jakékoliv. Zkrátka a dobře, věděli jsme o sobě, byť někdy byly zdrojem informací o tom druhém za stolem jenom svodky všeho druhu. Byly tu ovšem i osobní zkušenosti z dávných i nedávných jednání mezi oficiálními a neoficiálními strukturami. Připomenu například jenom Obrodu, Nezávislé mírové sdružení, Klub právní ochrany… a mnohé další. Zvláštní zmínku si zaslouží iniciativa Most, která přispěla k tomu, že došlo k sérii kulatých stolů, které přispěly k hledání nového modus vivendi mezi vládou a opozicí a byly završeny vytvořením nové vlády, která byla pojmenována „vládou národního porozumění“. Právě u tohoto pojmu bych se rád zastavil. Název této vlády vznikal u kulatých stolů ještě dříve, než byla 10. prosince 1989 jmenována. Nejprve se hovořilo o „vládě národního dorozumění“, ale tento pojem byl odmítnut, protože žádná ze stran nechtěla pojem, který by jakkoliv naznačoval nějakou dohodu nebo dokonce komplot s protistranou. Pojem „porozumění“ byl nakonec zvolen velmi šťastně, protože nejlépe vystihoval to podstatné, co bylo oním „conditio sine qua non“, bez kterého by se společenská změna a její dopady nedaly vůbec ovlivňovat, natož zvládnout. Snad mohu přispět poznámkou, že termín „vláda národního porozumění“ padl z té strany stolu, za kterou seděla naše strana, odcházející od moci.

Je důležité připomenout, v čem spočívalo ono „porozumění“, jako ono minimální společné, co jednotlivé strany, zejména tu odcházející a tu přicházející, spojovalo. Především šlo o alespoň trochu organizované dosažení určitého bodu ve vývoji společenské změny, ze kterého už nebude hrozit pád společnosti zpět do chaosu. Druhou neméně důležitou oblast porozumění byla snaha předejít zbytečným hysterickým reakcím, majetkovým škodám nebo dokonce násilí z nich plynoucím. Jistě by se daly přidat nějaké další, ale já jsem přesvědčen, že základem porozumění, jeho nejmenším společným jmenovatelem, byly právě tyto dvě teze, možná imperativy, které navíc spolu do značné míry souvisejí. Byl bych velmi nerad, aby z tohoto popisu vyplývalo, že jsme byli nějaké souručenství, že šlo o nějakou manipulaci nebo předem dohodnutý scénář. Často se o tom píše, blábolí se o „ukradené revoluci“ a podobných nesmyslech. Nic takového neexistovalo, byla právě jenom a jenom ta trocha porozumění.

To porozumění se opíralo rovněž o společný názor, že naše společnost už nebude nikdy vypadat tak jako před listopadem. Jak bude vypadat, nevěděl nikdo z nás, ale měli jsme nepochybně odlišné názory na to, jak by měla vypadat. Debaty o tom ale opravdu nebyly na stole. Relativně rychle jsme byli postaveni před pravděpodobný termín voleb do konce pololetí a věděli jsme, že by to mohly být právě volby, které by mohly pro společnost vytvořit onen záchytný bod nové legitimity, ze kterého už nebude návratu do chaosu. Měli jsme určitý termín, představu o podobě voleb a malou shodu v rámci porozuměni. Dovolím si i spekulaci, že součástí tohoto porozumění bylo i uvědomení si toho, že jedna strana už vládnout nemůže a druhá strana vládnout ještě nemůže. Nikdy to při vzájemných rozhovorech nepadlo, možná v duchu určitého džentlmenství, které spočívá v tom, že pravý džentlmen nikdy neříká druhému džentlmenovi to, co by měl druhý džentlmen vědět. I na takových nevyřčených názorech se udržovala křehká důvěra ve vzájemných vztazích. Nepochybnou součástí praktické tvorby tohoto porozumění a důvěry však určitě byla snaha o to, abychom se nepřekvapovali, aby panovala maximální informační rovnováha. Dokonce jsme si dohodli možnost navzájem na svá jednání vysílat své pozorovatele. Přijali jsme přirozeně a bez nějakých zvláštních dohod určitou „etiku rovnováhy“ a tu jsme po většinu času také dodržovali.  

Na cestě k prvním demokratickým volbám bylo mnoho kroků, o kterých se nedá úplně říci, že by to byly „šedévry“ demokratických postupů nebo měly to, čemu se říká politická nebo mocenská logika. Snažili jsme se samozřejmě udržet legalitu postupu, ale někdy možná opravdu jenom její zdání na základě obecné legitimity celé společenské změny a úsloví, že účel světí prostředky. Připomenu jenom chování a jednání poslanců zákonodárných sborů. Nejde zdaleka jenom o legendární jednomyslnou volbu Václava Havla prezidentem komunistickým Federálním shromážděním. Hodně se mluví o handlu, že prezident byl zvolen výměnou za podobu volebního systému, ale vztah těchto dvou událostí byl daleko volnější, než naznačují mnohé spiklenecké teorie. Je tu i zrušení vedoucí úlohy KSČ a zejména postupná rekonstrukce zastupitelských sborů, kdy jedni poslanci dobrovolně odešli a byli nahrazeni novými poslanci podle delegace Občanského fóra (OF) nebo Veřejnosti proti násilí (VPN). Kooptace poslanců není ničím, nač by měl být pravý demokrat hrdý, ale jinak nebylo možné nastolovat a obnovovat vzájemnou důvěru v rámci onoho minimálního porozumění a postupně instalovat nastupující stranu společenské změny do mocenských a zákonodárných struktur. S odstupem let se skláním přede všemi poslanci a poslankyněmi, kteří pochopili tuto nutnost a odstoupili a zároveň omlouvám se všem, kterým to bylo třeba vysvětlovat různými způsoby vícekrát. Připomenu trochu absurdní vstup OF a VPN do Národní fronty, aby bylo možné pro tyto živelně vzniklé organizace vytvořit nejprve zákonné a posléze i materiálně technické podmínky pro jejich politickou činnost. Připomenu přípravné práce na nové ústavě, dílčí ústavní změny a hledání nového názvu státu. Připomenu tvorbu zákona o politických stranách a přípravu volebního zákona. Připomenu nepřeberné množství dalších legislativních změn, které sice především sloužily k tomu, aby se společnost dostala k volbám, ale mnohé z nich nakonec přežily splnění toho účelu o mnoho let.

Mnozí z čtenářů a pamětníků si určitě vzpomenou na řadu jiných postupných kroků, při kterých bylo spolutvůrcem porozumění mezi těmi, kteří odcházeli a těmi, kteří přicházeli k moci. Probíhaly nejen na federální nebo republikové úrovni, ale různým způsobem v regionech. Přesvědčil jsem se na vlastní oči a vlastní praxi, že gorbačovské „nové myšlení v mezinárodních vztazích“ je plně aplikovatelné v zásadě na libovolnou úroveň vztahů mezi nepřáteli, kteří se ovšem mají určité porozumění pro to, že je v jejich zájmu a zájmu jejich budoucnosti je  společný postup v některých věcech. Mnozí to mohou nazývat jakkoliv, ale konec konců důležitý byl výsledek. Křehké porozumění spojené se vzájemně korektním přístupem a odpovědností na obou stranách přivedly společnost nejen k volbám, které proběhly přes všechny nedostatky způsobem, který dal novým zákonodárným sborům novou legitimitu, která se stala základem a východiskem dalšího vývoje společnosti podle jiných pravidel než před listopadem. To, co je důležité uvést, je skutečnost, že v tomto duchu samozřejmě nejednali v tomto období zdaleka všichni, až již stáli na jakékoliv straně. Všudypřítomní byli ti, kteří chtěli na probíhající společenské změně něco urvat, vydělat nebo ukrást. Všudypřítomní byli ti, kteří si chtěli zabezpečit své budoucí pozice, a nic jiného je nezajímalo. Všudypřítomní byli  ti, kteří chtěli rozvrátit tu trochu  porozumění mezi relativně úzkou skupinou osob. Dílem proto, že jim cizí porozumění nechtěně bránilo krást, dílem protože jim nechtěně bránilo na jejich cestě k budoucí moci a dílem proto, že se jim jako neodpovědným úchylům líbil společenský chaos, ať už by byly jeho důsledky pro společnost, lidské osudy a životy jakékoliv. Mohu s klidným svědomím prohlásit, že cílem našeho porozumění s druhou stranou byla především cesta k nové legitimitě a nikoliv házení klacků komukoliv pod nohy. Na to jsme neměli dost síly ani času a především to už z povahy naší komunikace pro nás nikdy nebylo téma. Naopak, spíše zbyl čas občasnou výměnu názorů na často zbytečné místní konflikty, kterým se samozřejmě v sametově revolučním kvasu nedalo vyhnout. Ne vždycky to bylo k něčemu dobré, ale snažili jsme se dávat do společnosti signál, že  někdy je přece jen lepší zdrženlivost, než podněcování vášní nebo štvanice na lidi.

Je to obyčejné, malé, nenápadné porozumění, které, často nepoznáno, stojí za velikými společenskými změnami více, než si nesmiřitelní bojovníci na všech stranách jsou ochotni vůbec přiznat.

 

Za zrcadlem podvanácté…

Končí se další, již devatenáctý ročník této rubriky, která na počátku nesla dlouhá léta titulek „Evropa a úpadek“. Pokud to bude možné, rád bych se k tomuto titulku v jubilejním dvacátém ročníku vrátil a nazval ho „Evropa a úpadek 22“. Nikoliv z jakési nostalgie, ale proto, že jsme svědky takřka všeobecného úpadku evropského způsobu životu, úpadku Evropy jako takové, a to často způsobem, který připomíná legendární dílo Josepha Hellera. Mělo by tedy být  jenom přirozené a zároveň důležité, ptát se nejen po příčinách současného stavu, ale zároveň i po možných způsobech a podobách možné nápravy. Je neblahou, smutnou a zdaleka nejen českou tradicí, že se v tomto ohledu až příliš často postupuje v triádě: „hledání viníků, potrestání nevinných a vyznamenání nezúčastněných“. Když už se vůbec mluví o nápravě, pak se většinové jedná o návrat k jakýmsi nespecifikovaným starým dobrým časům. Řešení na sebe notoricky berou podobu určitých omezení, restrikcí, potlačovaní technologického, hospodářského i společenského pokroku a inovací. Především však, a to je nejsmutnější, omezováním svobody slova a rozvracení společnosti na úroveň názorových falang, o kterých jsme rovněž v této rubrice psali nedávno. Tyto názorové falangy však začínají sahat i k násilí, přecházejí od slov k činům, takže tu máme zárodek „hybridní občanské války“. Naši politici seli vítr nenávisti mezi lidi a teď začínají sklízet bouři.

Kvintesencí tohoto úpadku Evropy je řešení současné pandemické krize a dalších krizí a nerovnováh s ní více nebo méně souvisejících. Zamýšleli jsme se nad jejich možným zdrojem pomocí modelu Aleše Michla a „jeho“ kečupové lahve. Je třeba připomenout Václava Cílka nebo Miroslava Bártu, kteří ve svých pracích i vystoupeních často varovali před souběhem více faktorů nebo dokonce více již hotových krizí, které se dokážou až pozoruhodně doplňovat a posilovat. Jde o krize politické, energetické i přírodní a takové jevy, jako jsou nízká legitimita elit, byrokratizace, poškozování životního prostředí a samozřejmě nedostatek energií. Zejména v atmosféře vypjatého individualismu spojeného se rostoucím strachem a vzájemnou nedůvěrou mezi lidmi i jejich nejrůznějšími komunitami, mezi občany, obcí a státem. Tyto jevy rozkládají lidská společenství, snižují jejich sociální kapitál a schopnost jakékoliv společenské akce. V této atmosféře se rozpadá jeden ze základů moderního demokratické společnosti a jejího státu. Jde o napětí a tvůrčí potýkání mezi legitimitou a legalitou, smyslem pro spravedlnost a literou zákona a občanskou společností a politickým režimem. Legitimita se rozplynula do spektra soukromých názorů a legalita redukovala do umně organizovaného skrytého i otevřeného násilí elit.

V době, kdy vznikají tyto řádky, se zdá, že by ještě před Vánoci mohla být jmenována nová vláda. Premiér již designován byl, a to prezidentem, který byl pozitivní na covid-19. Potvrdila se evidentní skutečnost, že viru jsou politické, mediální i odborné hrátky a půtky, typu podstrkávání Černého Petra v podobě nouzového stavu nebo povinného očkování následovníkům, naprosto lhostejné a on úspěšně vyhledává lepší podmínky pro své šíření, a to prostinkou metodou pokus-omyl, prostřednictvím které nachází cestu nejmenšího odporu. Politici a odborníci, podobně jako v loňském roce přitom zapomněli přes léto vybudovat dostatek materiálních i personálních kapacit. Na naši zemi se díky jejich neschopnosti řítí něco, nač prostě není nejen připravena, ale ani dimenzována. To znamená, že i kdybychom se dobře připravili a táhli za jeden provaz, měli bychom vážné potíže. K tomu se přidala mutace „omikron“, kterou se virus snaží obejít většinu farmaceutických, biotechnologických i organizačních překážek, které jsme mu dosud postavili do cesty. Lze už jenom doufat, že nedojde na pro lékaře tolik traumatizující triáže, rozhodování o tom, kdo dostane šanci žít a kdo nikoliv.

Až budou čtenáři KONKURSNÍCH NOVIN držet v rukách noviny s tímto textem, bude vrcholit čas Adventu a Vánoce už budou doslova klepat na okna našich příbytků, kde už bude vonět cukroví a koupené vánoční stromky. Bohužel, zároveň to bude už druhý adventní, vánoční a novoroční čas, který budeme trávit v nouzovém stavu s řadou, opět bohužel, spíše nesmyslných opatření včetně absurdního uzavření Vánočních trhů v exteriéru, zatímco obchodní centra budou otevřena a tradičně praskat ve švech. Budeme mít všude kolem sebe plno smutných obrazů, které jsou důsledky staré moudrosti, která v naší rubrice zazněla už mnohokrát, totiž, že „problémy které máme, jsou ničím proti problémům, které nám nastanou, když ty stávající nebudeme řešit…“  Advent a Vánoce jsou dobou připomínání biblických příběhů, a proto si připomeňme příběh o prstenu krále Šalamouna.

V raném mládí dostal Šalamoun darem prsten. „Bude-li ti velmi těžko či smutno, anebo kdyby tě snad tísnila úzkost, vznešený králi, vzpomeň na prsten a podrž ho chvíli v dlani“, řekl mu dárce. Už tenkrát bylo Šalamounovo bohatství nezměřitelné. Jeden jediný prsten ho jistě nemohl zvětšit. Přesto však si prsten ponechal.

O desítku let později přišla do Šalamounovy říše veliká neúroda. K hladomoru se přidala rána morová: neumíraly jen ženy a děti, vyčerpáním padali i udatní bojovníci. Král otevřel své sýpky i pokladnice. Rozesílal kupce do vzdálených zemí, aby nakupovali obilí a přivezli ho do země. Hrůzy však jakoby nebraly konce. Jedné noci si Šalamoun vzpomněl na dávný dar… Horečně ho hledal a konečně sevřel v dlani… ale nic se nestalo. Tehdy si všiml, že na prstenu je jakýsi nápis. Zvedl ho blíže k očím a četl: „VŠECHNO POMÍJÍ“, stálo tam napsáno ve starobylém jazyce.
Uplynulo mnoho let… Šalamoun proslul jako moudrý vládce. Stal se otcem. Dlouho žil velmi šťastně. Náhle však zemřela žena, kterou nejvíc miloval. Strašlivé hoře a bezedný žal sklátily Šalamouna jako těžká nemoc. Týdny plynuly, ale stesk ho neopouštěl. Nic mu nedělalo radost, nic ho ani na okamžik nerozptýlilo. Krásné tanečnice, pěvci se zlatem v hrdle, bojové umění jeho vojínů… Pouze smutek a osamění zůstávaly. A stáří bylo blízko. Jak má dál žít? Pro co? Tehdy si znovu vzpomněl na prsten. „ Všechno pomíjí“, četl znovu. Stesk mu sevřel srdce. Zuřivě mrštil prstenem proti zdi. Prstýnek se odrazil a kutálel se zpátky ke královým nohám. Jak ho zvedal, všiml si, že i na vnitřní straně je cosi napsáno: „TAKÉ TOHLE POMINE“, zněl ten nápis.

Další léta uplynula a Šalamoun byl teď věkovitým kmetem. Chápal, že jeho dnů je pomálu a že je třeba zařídit ještě mnohé, stihnout se se všemi rozloučit, o všechny se postarat, požehnat dětem a následníkům. „Všechno pomíjí“, vzpomněl si jednou. „Také tohle pomine“, uchechtl se pro sebe: „Tak to tedy pominulo“. Prsten měl teď stále na prstě, nikdy se od něj neodlučoval. Nápisy už byly notně setřené. Slábnoucíma očima si ho prohlížel a najednou si všiml, že na hraně prstenu je také jakýsi nápis. Nemohl droboučké písmo rozluštit, až když prsten natočil k paprskům zapadajícího slunce, starodávné znaky se zaleskly a Šalamoun četl: „NIC NEPOMÍJÍ“.

Do třetice si připomeňme slova Johna Lennona. „Na konci vždy vše dobře dopadne. A jestli to dobře nedopadlo, tak to potom ještě není konec.“

Je trochu těžké se v tom vyznat. Těch moudrosti je v tom trochu moc a celé to odkazuje k onomu obecně známému: „Bože dej mi vytrvalost a trpělivost, abych překonal věci, které překonat nemohu, dej mi odvahu a sílu, abych změnil věci,  které změnit mohu, a dej mi dost moudrosti a pokory, abych tyto věci dokázal rozeznat“.

Neexistují paušální, všeobecně platné, univerzální rady a postupy jak přistupovat možným rizikům, které nám přináší naše existence v daném prostředí v konkrétním čase a prostoru. Takže snad jediné, co se dá poradit, je ono legendární „vždy ve střehu“ Franty Kocourka. Moje manželka dodává, že „každý je svého štěstí pyrotechnik“ Z toho vyplývá, že bychom se jeden každý měli snažit budovat své prostředí a vytvořit v našem prostředí efektivní, smysluplné, funkční, trvalé celky tak, aby bylo v maximální možné míře předvídatelné, harmonické a tím i bezpečné.

 Před více než stoletím formuloval ruský učenec Alexandr Bogdanov základy univerzální organizační vědy a shrnul je do několika principů. Položil tím zároveň základy hned několika systémových věd, mezi nimi i kybernetiky. Na jeho dílo navazují v průběhu uplynulého nejoriginálnější myslitelé své doby dodnes.

Tím prvním je princip, že celek má být více než součet jeho částí. Je to samozřejmě rovněž obecný princip synergetiky a dnes je všeobecně známý.

Druhým principem je dvojitý princip harmonie celku, a to jak vnější vůči partnerům, tak vnitřní mezi jeho částmi, a to dokonce i v tom případě, kdy jsou do značné míry antagonistické. Dnes tyto a podobné principy odhalujeme při detailním studiu živých buněk, jako základních stavebních kamenů života, a rovněž je nacházíme v kvantovém světě. Konkrétně jde o kompartmentaci a komplementaritu.

Třetím principem je princip trvání. Bogdanov si jako jeden z prvních uvědomil, že klíčovým kritériem evolučního zkoumání úspěšnosti procesů a jevů v našem prostředí je právě jejich trvání.

 Po více než jednom století stále platí Bogdanovovy principy pro vytváření komplexů, skládání celků nebo týmů všeho druhu a byly bohatě rozvinuty. Zdálo by se tedy, že současné rozšíření povědomí o organizačních principech synergie, harmonie a trvání bude umožňovat dosahovat při tvorbě organizačních celků bezproblémově dobrých výsledků.

Na druhé straně se naše prostředí, přírodní, společenské i sociálně ekonomické v poslední době významně mění. Jsme svědky toho, že se v určitém ohledu naše prostředí doslova vzpírá jakémukoliv uspořádávání či organizování. Je tedy třeba hledat nová řešení, jak přežít úzkostnou a zároveň euforickou dobu přechodu, kdy nám budoucnost ještě nepatří a minulost nám už nepatří. Pokusme se upozornit na to, jak se aktuálně projevuje.

 Je to především sám antropocén, tedy věk, kdy hrozí, že člověk nezvratně překročí planetární limity a učiní Zemi neobyvatelnou. Nad rozhodnutími, která ve prospěch svého přežití činíme, že vznáší  „duch marginality“. Strany spolu ve vzájemném sporu soutěží ve volbách o právo navrhovat zákony závazné pro všechny občany, ovšem pod jednou podmínkou: vítězství jedněch bude jen marginální, nepřinese totální porážku druhých, ale pouze omezené změny. Antropocén vnáší do demokracie právo lidstva přežít na planetě Zemi. Demokracie není vůbec připravena a zřejmě ani schopna toto právo pojmout. Avšak pokračování ve stávajícím přístupu by bylo nikoliv marginální, ale totální porážkou pozemského lidstva.

Je přítomna globalizace informační a komunikační technologie, která přeměnila pomalý veřejný prostor pod hegemonií argumentující obce ve všepohlcující digitální mělčinu. Legitimnost moci byla ještě v minulém století v moderních demokraciích dána ustavením názorové většiny ve volbách. V postdemokratických digitálních mělčinách se však tradiční názorotvorné procesy rozpadly a názory se přibližují pouhému gustu a „proti gustu žádný dišputát".

Je tu invaze nových hyperobjektů, jako je globální oteplování, nukleární arzenály anebo například skvrna z plastového odpadu v Tichém oceánu třikrát větší, než je Francie.  Nemají žádné určení v čase nebo prostoru, jsou všude, do všeho prosakují. Jejich dopady na kvalitu života jednotlivců i celých národů nelze řešit v liberálním právním rámci. Žádný soudce nemá k dispozici metriku a metodiku, která by mu zajistila možnost vyčíslit škody, najít jejich viníky a odsoudit je legálně k náhradě. Naši planetu pokrývá neustále bobtnající vrstva člověkem vytvořeného materiálu, která se vymyká svrchovanosti zdaleka nejen liberálně demokratických států. Je velkou výzvou vytvořit z této vrstvy průmyslové produkce, která je z větší části odpadem, funkční a smysluplné komplexy a klíčovou otázkou je, kdo k tomu může být povolán.

 Jsou to části větší než celky, což je v přímém rozporu s principem, že celek má být více než součet svých částí. Globalizace nového řádu, jejímž jádrem je komunikační a informační revoluce a jejímiž protagonisty jsou jednotlivci nebo soudržné menšiny, emancipuje části nejrůznějších celků od závislosti na reprezentantech své jednoty. Činí je na celku nezávislými a dává jim energii k růstu nade všechny meze. Politika na sebe bere podobu vlády tematických a dočasných většin, ustavených „singularit, které singularitami i zůstávají. Právě postupující globální osvobození občanských společností  od „starých struktur” nazval kdysi Václav Havel „postdemokracií“.

 Dnešní cesta změny je hybridizace. Mnohotvarý a těkavý postmoderní kapitalismus nikdo neumí popsat jako celek, k němuž by jiný celek mohl být celkovou alternativou. Doba vyhrocených protipojmů a vyloučeného třetího skončila, přišla doba toho i onoho, souvislostí, tvořivého synkretismu, univerzální hybridizace pojmů, identit, institucí, forem vlastnictví, vzdělávání či práce...

Už dávno neexistuje jeden „velký subjekt osvobození”  proti jednomu „velkému subjektu útlaku”, které spolu vedou nesmiřitelný historický (třídní) boj. Spíše je v běhu řada „glokálních“ pouličních bitek: hranice mezi strojem a organismem, centrem a periferií, outsidery a insidery, kapitálem a prací v těchto bitkách mizí; všechny identity se ředí, co je nám cizí, už neumíme oddělit od toho, co je nám vlastní.

 To všechno jsou výzvy našeho dnešního světa, který se vymknul starým pořádkům.  Zdá se, že jsme nejen stvořili svět, ve kterém neumíme žít, ale zároveň je to svět, na který ztrácíme vliv. Problém je v tom, že nejsme schopni agregovat dostatek skutečné vůle, abychom našli skutečnou cestu. Zmíněná marginalizace váhy našich rozhodnutí, nedostatek důvěry, divoký individualismus, to vše nám bere z ruky otěže událostí. Věčný Shakespearův Hamlet nás učí, že každá doba je nějak vymknuta z kloubů a každá doba je svým způsobem šílená. Přejme budoucím generacím, aby mohly na náš dnešní svět hledět s poučeným nadhledem.

Šťastné a veselé Vánoce a trvale harmonické prostředí v novém roce přeji, vážení čtenáři.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

     

 

České novinky1.eu