Život v bezpečí - cíl ochrany obyvatelstva
ŽIVOT V BEZPEČÍ – CÍL OCHRANY OBYVATELSTVA
Prof. Ing. Vladimír KLABAN, CSc.
Ing. Ladislav ŽÁK
Rašínova vysoká škola s.r.o.; AKADEMIE o.p.s.
Šámalova 60, 615 00 Brno
klaban@ravys.cz
Motto: Šťastlivci během pádu ze skály i křídla narostou.
ABSTRAKT
V článku je prezentován názor autorů na problematiku bezpečnosti v ČR v souvislosti
s Ochranou obyvatelstva, Environmentální bezpečností a Teorií udržitelného rozvoje. Jde
ve své podstatě vždy o pohled z různého zorného pole na zajištění „bezpečného života lidí“.
Příspěvek je orientován především na podstatu antropologických hrozeb – tedy těch, jež
způsobuje člověk, a zaměřuje se na bezpečnost lokality, regionu a státu.
KLÍČOVÁ SLOVA
Vzdělávání, bezpečnost, ochrana obyvatelstva, udržitelný rozvoj.
ABSTRACT
The article presents the authors' opinion on the issue of security in the Czech Republic
in relation to the protection of the population, environmental security and the theory
of sustainable development. Basically, it is always a different view of the field of view
to ensuring "safe life of the people." The paper is focused primarily on the nature
of anthropological threats - that is, those which cause human and focuses on the safety
of the site, region and state.
KEYWORDS
Education, safety, protection of the population, sustainable development.
Pořádání konference Metody a postupy ke zkvalitnění výuky krizového řízení a přípravy
obyvatelstva na řešení krizových situací II. v rámci projektu CZ.1.07/2.2.00/28.0185
„Inovace a rozvoj výuky bezpečnosti se zaměřením na krizové řízení“ na Univerzitě Tomáše
Bati ve Zlíně, je charakteristickým odrazem současných obav o vývoj světového dění zejména
pak bezpečnosti obyvatelstva ČR. Jelikož cílem této konference je výměna teoretických
i praktických poznatků z problematiky ochrany obyvatelstva, rozhodli jsme se pro prezentaci
některých nových pohledů na oblast bezpečnosti obyvatelstva – zejména pak pocitu bezpečí.
Činíme tak za využití dílčích částí materiálů a myšlenek publikovaných autory v posledním
období na workshopech, konferencích, ve sbornících a odborných časopisech.
Tento příspěvek vznikl v souvislosti s prací na projektech bezpečnostního výzkumu „Prototyp
tréninkového a simulačního programu pro nácvik řešení havarijní situace s únikem
nebezpečné chemické látky“ a projektu „Zvýšení environmentální bezpečnosti prevencí
zneužití průmyslových chemických látek k terorismu“ a dále projektu EU „Critical
Infrastructure Protection Against Chemical Attack.“
Prolínání problematiky Ochrany obyvatelstva, Environmentální bezpečnosti a Udržitelného
rozvoje není náhodné. Jde ve své podstatě vždy o zajištění „bezpečného života lidí“. Teorie
udržitelného rozvoje je orientována na bezpečný rozvoj lidstva jako živočišného druhu,
environmentální bezpečnost se vymezuje na bezpečnostní hrozby, které vycházejí z životního
prostředí nebo jsou jím přenášeny, a ochrana obyvatelstva se zaměřuje na bezpečnost lokality,
regionu a státu.
Vždy jde ale o prevenci, minimalizaci dopadů a překonávání následků přírodních katastrof,
závažných havárií, technologických selhání, teroristických útoků a dopadů klimatických
změn.
Při zamýšlení se nad problematikou bezpečnosti člověka – obyvatele dané lokality či regionu
– se jeví nutnost podívat se na samotnou podstatu tzv. bezpečné lokality. Pojem bezpečná
lokalita je vždy spojen s člověkem – bez vztahu k člověku ztrácí tento pojem smysl, stejně
jako ochrana obyvatelstva či environmentální bezpečnost. Vytvoření bezpečné lokality,
města, a dokonce i státu bylo snem našich předků i v dávných společnostech, a ve svém
důsledku toto snažení přispělo často k izolaci a k zániku těchto společenství [1].
Naturogenní a antropologické hrozby mohou způsobovat, a ve svém důsledku i způsobují,
narušení životního prostředí, poškození zdraví či ohrožení života lidí nebo majetku,
ať už osobního či veřejného.
V tomto příspěvku se zaměříme především na podstatu antropologických hrozeb – tedy těch,
jež způsobuje člověk.
Lidé žijící v určitém regionu (lokalitě) jsou ohrožováni hrozbami bezprostředně vyvolanými
jejich vlastní činností a způsobem života v regionu a samozřejmě rovněž i antropologickými
hrozbami vyvolanými globálním působením lidstva; z nich považujeme za důležité:
- zamoření ovzduší;
- znečištění vod;
- genetické ovlivňování rostlin a živočichů a jejich migraci;
- společenské disproporce (chudoba, náboženské názory);
- sociální a ekonomické podmínky;
- nevhodné využívání geografického prostoru – územní plánování.
Autoři článku jsou přesvědčeni o tom, že všechny uvedené determinanty, působící na člověka
buď přímo, nebo zprostředkovaně prostřednictvím měnícího se životního prostředí, jsou
v přímé vazbě s bezpečností člověka (obyvatelstva), nebo jsou alespoň příčinou
nespokojenosti lidí, a člověk se v takovém prostředí necítí svobodným, šťastným a ztrácí pocit
bezpečí.
Nyní jsme možná zašli trochu jinam – zejména uvedením pojmů štěstí, spokojenost, svoboda
a tvrzením, že tyto kategorie nějak souvisí s pocitem bezpečí člověka.
Jsme však přesvědčeni o tom, že taková souvislost existuje. Zeptáte-li se lidí, co považují
za nejdůležitější, dostanete velice často odpověď, že je to zdraví. Jednoznačnými
determinanty zdraví člověka jsou:
- životní prostředí;
- životní styl;
- sociální a ekonomické podmínky (prostředí);
- genetické předpoklady (faktory).
Je zřejmé, že všechny uvedené determinanty zdraví jsou v přímé vazbě a jsou vlastností
lokality – regionu, nebo je jejich kvalita ovlivňována životem v této lokalitě a činností
člověka.
Životní prostředí budeme pro naši potřebu, avšak s ohledem na přijaté konvence, definovat
zúženě ve vztahu k lidské společnosti jako systém tvořený přírodními i člověkem
vytvořenými prvky materiálního světa, se kterými je člověk ve stálém vzájemném kontaktu.
Jedná se především o ovzduší, vodu, horniny, půdu, organismy a energie. Interakce člověka
s životním prostředím je ve snaze nedopustit vznik škod pro lidskou společnost upravována
zákony.
Životní styl je dalším významným atributem zdraví člověka. Jde ve své podstatě o systém
ustálených činností, vztahů, životních projevů a způsobů chování charakteristických pro
určitou konkrétní osobnost nebo skupinu. Je dán vnějšími podmínkami a osobnostními postoji
jedince. Do značné míry je pak ovlivněn postavením člověka ve společnosti, v pracovním
procesu, úrovní jeho intelektu, vzděláním, příjmem, zálibami a způsobem trávení volného
času, rodinným životem, kulturní úrovní komunity, tradicemi, módou a hromadnými
sdělovacími prostředky.
Sociální a ekonomické prostředí je zřejmě nejvýznačnějším atributem ovlivňujícím nejen
zdraví člověka, a tím i jeho pocit bezpečí, spokojenosti a svobody, ale významně ovlivňuje i
životní prostředí a životní styl.
Definujeme-li svobodu jako možnost rozhodovat se a jednat podle své vůle a být připraven
nést za to odpovědnost, vidíme, že musíme dodat ještě něco jako „neškodit jiným“.
Domnívám se, že definice „Svoboda je poznaná nutnost“ je při správném chápání ve své
podstatě výstižnější. Zdá se být výstižnější zejména pro pochopení nutnosti „vládnutí“ – tedy
instituce státu a politické moci – formy vlády.
Bylo by na místě, kdyby si podstaty definice svobody byli vědomi politici v naší zastupitelské
demokracii, kde zdrojem moci je lid a vládu uskutečňují demokratické strany. Dnes v ČR
máme demokraty křesťanské, lidové, občanské a sociální, kteří se nemohou demokraticky
domluvit téměř na ničem. Neskonalým štěstím pro tyto politiky jsou nepřemýšlející lidé.
Sociální prostředí by mělo zajistit člověku důstojný život i ve stáří. Bohužel socialismus
narušil rodinu jako instituci – sejmul z dětí péči o stárnoucí rodiče a systém přerozdělování
veřejných financí uspořádal tak, že měl na výplatu důchodů. V současné kapitalistické
společnosti v ČR se včas neřešil společenský problém související se stárnoucí generací
a s prostředky na zajištění výplaty důchodů nastal problém. Příčina není v tom, že by bylo
mnoho starých lidí. Společnost stárne proto, že je nízká porodnost, je málo mladých a veřejné
finance nestačí na veškeré sociální potřeby proto, že je vysoká, navzdory nižšímu počtu
zaměstnavatelných, nezaměstnanost, malá produktivita výroby a s ní související nízká úroveň
mezd. Přičteme-li k tomu skutečnost, že starší a střední generace byla zvyklá na jiné sociální
podmínky a mladí nemají zájem uplatnit se v tradičních oborech, jako je strojírenství,
sklářství, zemědělská výroba, ale usilují o posty manažerů, ekonomů a právníků, je zřejmé,
proč jsme tam, kde jsme, a že se nikomu nedaří najít schůdnou a reálnou cestu, jak z toho ven.
Objevují se pouze kritici současného stavu, ale chybí vizionáři s alespoň trochu
realizovatelnými návrhy.
Při výměně politických stran ve vládě se neřeší podstatné problémy, které naše společnost
má, a veškerá energie se věnuje hledání „viníků“, tedy těch, na které se svede, že mohou
za to, že je nám hůře, bují korupce a je nedostatek veřejných financí. Pozoruhodné je to,
že i po výměně vládnoucích stran tak zvaní „lobbisté“, ale zejména ti, kteří lobbisty financují,
tedy mocní, zůstávají stejní a na svých místech.
Legislativa – zákonodárství slouží rovněž mocným – napomáhá vytvářet pro ně vhodné
prostředí ekonomické i sociální – tedy příležitosti, jak „odklánět“ finanční toky a tvořit
finanční „tůně“, ze kterých se dá čerpat.
Ne bezvýznamný je pro tvorbu sociálního, ekonomického a politického prostředí vliv
masových sdělovacích prostředků. Nemůžeme se ubránit dojmu, že „investigativnost
a agresivita“ žurnalistů spolu s nízkou úrovní jejich znalostí a ne zrovna ověřenými
informacemi vyvolávajícími u nepřemýšlejících občanů pesimismus spolu s přesvědčením,
že jinde ve světě je hůř, má svou podstatu opět u mocných, kteří sdělovací prostředky
ovládají.
Vytvořené sociální, ekonomické a politické prostředí u nás vede jednoznačně k prohlubování
sociálních rozdílů, tedy bohatí bohatnou a chudí chudnou, přičemž neroste jen rozdíl
v kvalitě, ale i v kvantitě – skupina chudých početně narůstá. Tento stav má přímý vliv
i na výsledky voleb, vývoj v našem státě a jeho budoucnost.
Volič s podprůměrným příjmem, zadlužený volič, důchodce s vidinou klesající životní úrovně
a bezdomovec mají zcela jistě poněkud pokřivený názor na budoucnost naší země a jsou
v zoufalství ochotni uvěřit i nereálným slibům některých politických stran.
Konstatování, že popsané sociálně ekonomické a politické prostředí neprospívá zdraví velké
části obyvatel a je zdrojem celé řady hrozeb až po sociální a národnostní nepokoje, je zcela
jistě oprávněné. Je zde tedy prokazatelná vazba na bezpečnost lokality či regionu.
Genetický faktor, jak by se zdálo na první pohled, má vliv jen a pouze na zdraví daného
jedince. Avšak není tomu tak, protože nejde o neměnící se a konstantní „veličinu“, ale
o faktor, který se v čase a vlivem růstu populace vyvíjí – podléhá změnám, a vzhledem
k častějšímu vyhledávání partnera v regionu či dané lokalitě lze prokázat vliv genetického
faktoru na zdraví a bezpečnost občanů v dané lokalitě.
Subjektivní pocit bezpečí člověka do značné míry tedy závisí na tom, jak se lidé v této lokalitě
cítí, jak vnímají pohodu, štěstí a s tím související kvalitu života.
Kvalita života je vnímána prostřednictvím mnoha oblastí, z nichž každá má své indikátory.
Obsah a forma oblastí kvality života člověka v regionu je do značné míry závislá i na úrovni
a způsobu „vládnutí“. Získání oprávnění vládnout – tedy politické moci – se v našich
současných podmínkách opírá o:
- získání hlasů voličů pomocí volebních slibů a popularity osobností, které se často neumí zapojit do politiky, nechápou souvislosti, nemají potřebné znalosti a životní zkušenosti (herci, sportovci, prostoduchá děvčata …);
- nedokonalou legislativu – umožňuje přeběhlíky, patovou situaci, vznik pseudostran a jejich účast ve vládě;
- politiky postrádající potřebné profesní znalosti, morální vlastnosti a mající nedostatečnou odpovědnost za vedení státu;
- nízký mandát politických stran daný malým počtem straníků;
- špatný systém financování stran – jsou financovány z veřejných prostředků.
Budování bezpečné lokality (regionu) je proces, jehož výsledkem je navození subjektivního
pocitu bezpečí lidí žijících v této lokalitě.
Tento proces je nepříznivě ovlivňován globalizací a utopistickou teorií trvale udržitelného
rozvoje.
Dostáváme se tak k teorii udržitelného rozvoje, která má jednoznačně globální charakter
a uvádí, že „rozvoj je udržitelný tehdy, naplní-li potřeby současné generace, aniž by ohrozil
možnosti naplnit potřeby generací příštích“.
Udržitelný rozvoj je tedy více než vědecký koncept, je morální výzvou pro lidskou
společnost. Je odpovědí na neodkladnou potřebu budoucího rozvoje založeného na novém
vztahu mezi lidmi a jejich vztahu k prostředí, ve kterém žijí. Odmítá představu o tom,
že ekonomika a ochrana životního prostředí stojí proti sobě. Udržitelný rozvoj vychází
ze zdravého rozumu a základních lidských hodnot. Výzva k udržitelnému rozvoji byla
formulována proto, že stav na planetě Zemi dlouhodobě vykazuje negativní přístupy, které
mohou vést k sebezničujícím důsledkům.
Mezi základní principy udržitelného rozvoje stejně jako environmentální bezpečnosti patří:
- vzájemné propojení základních oblastí života (ekonomická, sociální a životního prostředí);
- dlouhodobá perspektiva. Přijímaná rozhodnutí je nezbytné podporovat představou o dlouhodobých dopadech, což znamená užívat strategické plánování;
- omezená kapacita životního prostředí. Vnímáno jednak z hlediska zdroje surovin, látek a funkcí potřebných k životu, ale také jako prostoru pro odpady a znečištění všeho druhu;
- předběžná opatrnost. Důsledky některých působení civilizace nejsou vždy známé.
Poznání zákonitostí v životním prostředí je nedokonalé a neúplné, proto je vhodné
přistupovat k rozhodnutím s potřebnou mírou opatrnosti (genetika, alternativní zdroje
energie ….);
prevence. Mnohem efektivnější je vytrvalá prevence než následné řešení důsledků;
kvalita života člověka. Lidé mají přirozené právo na kvalitní život a to ve směru
materiálním, společenském, etickém, estetickém, duchovním, kulturním atd.;
sociální spravedlnost. Chudoba je prvkem, který může ohrozit environmentální
bezpečnost a udržitelný rozvoj, proto až do jejího odstranění je odpovědnost za sociální
spravedlnost společná, ale rozdílná podle příležitostí i zodpovědnosti v rovině států,
regionů, sociálních skupin. Sociální pilíř by měl směřovat k trvalému zlepšování
podmínek podle ekologických a ekonomických podmínek;
vztah „lokální – globální“. Lokální činnosti vytvářejí a ovlivňují globální problémy
a naopak globální řešení mají lokální důsledky;
mezigenerační odpovědnost. Respektování práv všech současných i budoucích generací
na zdravé životní prostředí a sociální spravedlnost bez ohledu na rasu, národnost a jiné
rozlišovací znaky;
demokratické přístupy. Zahrnuje snahu o zapojení veřejnosti do procesů vedení
společnosti, udržitelného rozvoje a environmentální bezpečnosti.
Opatření musí být přijímána v oblasti politické, právní, technické, finanční, organizační,
informační, vzdělávací a oblastech doplňujících, jinak se stává tato teorie utopistickou.
Při zamýšlení se nad problematikou bezpečnosti nelze opomenout filozofické kategorie
demokracie, svoboda a insolvence. Bez ohledu na státní uspořádání je to právě zajištění
bezpečnosti či jinými slovy bezpečnostní politika státu, která je tvořena následujícími
základními komponentami:
- zahraniční politikou,
- obrannou politikou,
- vnitřní politikou,
- hospodářskou politikou,
- politikou veřejné informovanosti.
Bezpečnostní strategie ČR je základním koncepčním nadstranickým dokumentem vlády, který
identifikuje obecné bezpečnostní hrozby a z nich vyplývající rizika pro ČR. Definuje hlavní
směry úsilí o zajišťování bezpečnosti ČR. Vychází z komplexního pojetí bezpečnosti.
Základním rysem tohoto pojetí je propojenost a vzájemná závislost roviny politické, vojenské,
ekonomické, vnitřního pořádku a ochrany obyvatel. Základní rámec pro formulaci a realizaci
„Bezpečnostní strategie ČR“ je dán Ústavou ČR a dalšími platnými zákony. Jedná
se o základní dokument bezpečnostní politiky ČR. Od BS ČR se odvozují a navazují
na ní další strategie a koncepce v oblasti zajištění bezpečnosti a obrany České republiky.
Bezpečnostní strategie ČR přijatá v roce 2011 kromě jiného uvádí: „Bezpečnost ČR
je založena na principu zajištění bezpečnosti jednotlivce, ochrany jeho života, zdraví
a majetku. K úspěšnému uplatňování tohoto principu je nezbytné zajišťovat bezpečnost
státních institucí včetně jejich plné funkčnosti a rozvíjet procesy a nástroje sloužící
k posilování bezpečnosti a ochrany obyvatelstva“[2].
Na základě analýzy bezpečnostního prostředí, jsou v Bezpečnostní strategii identifikovány
specifické hrozby pro ČR a její bezpečnost. Mezi relevantní bezpečnostní hrozby jsou
zahrnuty i takové, které nemají přímý dopad na bezpečnost ČR, ale ohrožují její spojence.
Již z pouhého výčtu hrozeb by bylo patrno, že nejde většinou o hrozby vojenské povahy,
jejichž řešením by se měla zabývat především armáda. Jde o problematiku vnější či vnitřní
bezpečnosti státu.
Vnější bezpečnost státu
Je stav, kdy jsou na nejnižší možnou míru eliminovány hrozby ohrožující stát a jeho zájmy
z vnějšku a kdy je stát k eliminaci stávajících a potenciálních vnitřních hrozeb vybaven.
Hrozby mohou být vojenské či ekonomické povahy, mohou mít charakter migrační vlny apod.
Je to také souhrn mezinárodněpolitických, ekonomických a vojenských vztahů státu
s okolními státy a koalicemi, jejichž prostřednictvím prosazuje své státní zájmy.
Vnitřní bezpečnost státu
Jedná se o stav, kdy jsou na nejnižší možnou míru eliminovány hrozby ohrožující stát a jeho
zájmy zevnitř a kdy je tento stát k eliminaci stávajících i potenciálních vnitřních hrozeb
efektivně vybaven. Je to také souhrn vnitřních bezpečnostních podmínek a legislativních
norem a opatření, kterými stát zajišťuje demokracii, ekonomickou prosperitu a bezpečnost
občanů a jimiž stanoví a prosazuje normy morálky a společenského vědomí.
Jednou z vážných hrozeb, která se ve svém důsledku může projevovat jako narušující vnitřní
či vnější bezpečnost je insolvence. Insolvence jako stav platební neschopnosti není hrozbou
pouze pro fyzické osoby, právnické osoby, podnikatele či nepodnikající, stává se hrozbou
i pro subjekty státní a veřejné správy a celé země – zejména pak rozvojové. Důsledky této
insolvence, chudoba a její přezírání, se pak stávají hrozbou pro rozvinuté – bohaté
společnosti.
Jedním z nejpalčivějších problémů, s nímž se málo rozvinuté země potýkají, je jejich
astronomická zadluženost. Dluhy a z nich pramenící nedostatek kapitálu omezují přístup
obyvatel ke vzdělání a základním životním potřebám, a tím podlamují ekonomický rozvoj.
Již třicet let se mezinárodní finanční instituce, OSN, vlády rozvinutých států, rozvojové země
i nevládní organizace pokoušejí hledat řešení zatím jen s malými úspěchy.
Nadměrné zadlužení vyvolává a zesiluje ekonomické, sociální a politické problémy
dlužnických států. Tyto problémy lze pozorovat v tlaku na export, odbourávání sociálních
výhod, užití peněz z rozvojové pomoci na splácení dluhů, růstu nezaměstnanosti, odrazování
investorů, úniku kapitálu, ničení životního prostředí, růstu chudé vrstvy a narůstání počtu
nespokojeného obyvatelstva naší planety.
Problém insolvence a jejich důsledků – narůstající chudoba, nedostatek vzdělání,
nedostupnost zdravotnictví a potlačení práva na důstojný život – se netýká jen chudých zemí;
následky dopadají mnohdy silně i na rozvinutější státy „Severu“ a stávají se pro ně hrozbami,
ke kterým patří:
Vzestup mezinárodní polarizace a extremismu – posilování role radikálních myšlenkových
směrů a příklonu k násilí, včetně mezinárodního terorismu.
Ničení životního prostředí – tlak na růst devizové ekonomiky, která by umožnila splácení
dluhů, vede v mnoha zemích k masivnímu ničení životního prostředí, které má celosvětové
následky.
Nárůst mezinárodního zločinu – rozšiřování osevních ploch pro pěstování drog
a zvyšování poptávky po nich. Rozvoj mezinárodního drogového obchodu s sebou nese
vzestup šedé i černé ekonomiky a nárůst mezinárodního zločinu.
Zhroucení odbytišť – zhroucení celých národních hospodářství v rozvojových zemích vede
k úbytku odbytišť i pro firmy z rozvinutých zemí.
Ozbrojené konflikty – humanitární krize odčerpávají prostředky na rozvojovou spolupráci
a roste potřeba nákladných mezinárodních vojenských intervencí.
Příliv uprchlíků – celosvětově stoupá počet uprchlíků, kteří se snaží uniknout před
bezvýchodnou situací ve svých domovech. To s sebou nese potřebu dalších humanitárních
intervencí a v zemích, kam se uprchlíci přesouvají, vzrůstá xenofobie a násilí [3].
Výše uvedené skutečnosti jednoznačně ukazují na to, že v lidské společnosti jde vždy v první
řadě o vyřešení základních životních potřeb – jde o materiální zajištění – jde o řešení
ekonomické problematiky. Bohužel musíme konstatovat, že v podmínkách globalizace
současné ekonomické teorie nedávají věrohodné odpovědi na podstatu vznikajících problémů,
ba co víc, nejsou schopny dát realizovatelné a akceptovatelné návody na řešení vzniklých
problémů v nových životních podmínkách. „Teorie trvale udržitelného rozvoje“ sice přináší
globální pohled směřující jednoznačně k prospěchu lidstva a zachování lidského rodu, avšak
její realizace předpokládá hluboké pochopení a aktivní zapojení většiny lidstva a zejména
těch, kteří vládnou - tedy politiků. V praxi však vidíme, že veškerá přijímaná řešení mají jako
základní kriterium prospěch určité skupiny - společenství (kmene, národa, státu) na úkor
jiných. Tak se stává Teorie trvale udržitelného rozvoje i Teorie udržitelného rozvoje – jak byl
později upraven název vypuštěním slova „trvale“ teorií utopistickou. Dokonce se lze
domnívat, že nebude možné ani udržet současný stav.
Vlivem výše uvedených hrozeb a neodpovědného chování těch, kteří vládnou, i těch, kteří jim
vládnutí umožňují – tedy celého lidstva, může dojít k humanitární katastrofě nebývalých
rozměrů – snad až k realizaci sebezničujícího scénáře.
Uvedené skutečnosti lze označit jako hrozby, které se nemusí nevyhnout ani naší republice.
Lze předpokládat, že perspektivy dalšího vývoje České republiky budou v následujícím
období silně determinovány vnějšími a vnitřními faktory, které bude velmi obtížné aktivně
ovlivnit. V období s výhledem do roku 2030 budou celosvětově dominovat tendence, které
negativním způsobem ovlivní celkový vývoj v EU a tedy i České republice. Zejména se jedná
o následující:
- Stárnutí tradiční evropské populace a posilování migrace ze zemí bývalého SSSR, Blízkého a Středního východu, Severní Afriky, Asie s předpoklady ke vzniku uzavřených komunit a subkultur mimo oficiální kontrolu státu.
- Odliv investičních prostředků, zejména ve prospěch některých zemí v Asii, s následnými dopady na zaměstnanost a sociální soudržnost v ČR a EU.
- Všeobecné a celosvětové zhoršování podmínek přístupu k zejména energetickým, ale i dalším surovinám. Trvalý a nepředvídatelný nárůst jejich cen a zhoršování podmínek jejich dostupnosti.
- Narušování tradičních sociálních vazeb a vztahů ve společnosti s následnými tlaky na změnu společenskopolitického uspořádání.
- Zhoršení vojenskopolitické situace ve světě s důrazem na region Východní Evropy, Blízký a Střední Východ.
- Nárůst počtu krizových situací vyvolaných přírodními katastrofami a úmyslnými, či neúmyslnými aktivitami lidí, a to s následným významným dopadem na celkovou situaci ve světě i v rámci České republiky.
- Prohlubování zranitelnosti vyspělé civilizace a různých forem její závislosti.
Přestože se výše uvedené vývojové tendence v současné době jeví jako nezvratné, lze
realizovat preventivní kroky a opatření, která umožní minimalizovat jejich následné dopady
na životní podmínky v České republice a vytvořit tak předpoklady pro to, aby se důsledkům
těchto změn přizpůsobilo obyvatelstvo a bylo připraveno a schopno s co nejmenšími obtížemi
a negativními dopady reagovat tak, aby nedošlo k ohrožení demokratického systému
organizace společnosti a degresi civilizačně kulturní úrovně, která byla v průběhu
dosavadního vývoje dosažena. Jedním z významných prvků v rámci včasného a zejména
efektivního řešení těchto změn a dopadů je i účelné řešení problematiky systému
bezpečnostního výzkumu. Ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot je spolu se zajištěním
svrchovanosti, územní celistvosti a ochranou demokratických základů České republiky
základní povinností, a tedy i funkcí státu. Tento problém se musí stát předmětem bádání
bezpečností vědy.
Jsme přesvědčeni, že problém insolvence si v současné době zaslouží daleko větší pozornost,
než se mu dostává. Je tomu tak proto, že to vyžaduje „strategie udržitelného rozvoje“. Je
nutno, aby se insolvence stala předmětem vědeckého bádání, jehož cílem bude odhalit a
vysvětlit současné příčiny insolvence a na základě definování těchto příčin vypracovat
jednoduchý model umožňující prognózovat vývoj fenoménu insolvence.
Zamyslíme-li se závěrem nad opatřeními, která lze doporučit v oblasti bezpečnostního
výzkumu k realizaci v nejbližším období, půjde především o přehodnocení bezpečnostních
hrozeb v souvislosti s očekávaným vývojem v energetické a ekonomické oblasti a důsledné
zefektivnění procesu vzdělávání a přípravy bezpečnostního managementu.
Rovněž, tváří v tvář skutečnostem, které jsme popsali ve svém příspěvku, před celou
společností stojí naléhavý úkol vytvořit skutečně fungující společenský systém podobné
kategorie, jakou je spravedlnost, zdravotnictví, školství nebo národní obrana. Tyto systémy
jsou nejvzácnějšími veřejnými statky každé společnosti. Navrhovaný systém by měl být ještě
komplexnější než uvedené systémy a mohl by mít pracovní název „systém managementu
prostředí“. Podobně jako k utváření kvalitního systému společenské spravedlnosti nestačí jen
kvalitní legislativa nebo pouze kvalitní právní vědomí obyvatelstva, ale tyto faktory musí
působit společně a vzájemně se ovlivňovat. K tomu je nutné přidat vysokou kvalitu
personálního obsazení systému spravedlnosti, úctu k tradicím, zkoumání možného budoucího
vývoje a především důsledné dodržování zásad, které činí veřejný statek veřejným statkem,
tedy rovnoprávný přístup, nedělitelnost a nevylučitelnost.
Na tomto místě bychom chtěli zdůraznit, že klíčovým úkolem dneška je změnit přístup lidí
k jejich prostředí. Dlouhodobě byli utvrzováni v tom, že bezpečnost nebo bezpečí je něco,
co si lze koupit buď za daně od státu, nebo za příplatek od bezpečnostních agentur. Mnozí
mají pocit, že si lze koupit jakousi instantní bezpečnost v prášku v supermarketu, popřípadě
jako pilulku v lékárně. Je to však mnohem složitější, bezpečnost nelze nejen koupit, ale nelze
ji získat ani darem, ani jinak z vnějšku bez vlastního přičinění a aktivní účasti v poznávání
prostředí včetně poznávání sebe sama. Výchovu a vzdělávání v tomto smyslu je nutné zahájit
od nejútlejšího věku a měla by být skutečně celoživotním tématem vzdělávání.
Činíme tak s hlubokým přesvědčením, že ve společnosti, kde lidé nejsou přesvědčeni o tom,
že se nemá krást, jsou policisté, prokurátoři, soudci, žalářníci a případně dokonce kati
zbyteční i kdyby byli sebelepší. Stejně tak dezorientované jednotlivce nebo skupiny
obyvatelstva, nechápající, co se kolem nich nebo v nich samých děje, nemohou ochránit ani
nejlepší profesionálové v sebelepším bezpečnostním systému. Nelze si odpustit poznámku,
že i dnes tolik zesměšňovaný systém civilní obrany přinášel v této oblasti nepochybně vyšší
kvalitu než současný chaos a spoléhání se na zázrak z motta tohoto článku. Můžeme si být
jisti tím, že nám křídla nenarostou. Zároveň můžeme doufat, že ještě nepadáme, že ještě
balancujeme na hraně.
Ale naše naděje nemusí mít dlouhého trvání, když nezačneme tvrdě pracovat na úrovni naší
doby a pokud možno i s nepatrnou vizí.
LITERATURA:
[1] Klaban, V.: Bezpečné prostředí a bezpečnostní politika; Safe environment and security
policy, Sborník přednášek XII. ročníku mezinárodní konference OCHRANA
OBYVATELSTVA - DEKONTAM 2013, Ostrava, VŠB - TU 29. - 30. leden 2013; ISBN
978-80-7385-122-4; ISSN 1803-7372.
[2] Bezpečnostní strategie ČR.
[3] Klaban V.: Security, economic cisis and sustainable develoment (Bezpečnost, hospodářská
krize a udržitelný rozvoj), 6. Mezinárodní konference: Bezpečnost světa a domoviny,
Univerzita obrany a GŘ HZS ČR, Brno 2010, ISBN 978-80-7231-728-8.