Životaschopnost je funkcí komunikace…
Vážení kolegové, dámy a pánové...
Téma našeho Kulatého stolu před nás staví otázku samotné životaschopnosti společnosti, organizací i jednotlivců…
Každé společenské uspořádání je založeno na způsobu komunikace, která v daném čase probíhá mezi jejími organizacemi a jednotlivci.
Chceme-li dosáhnout obnovy smyslu a určité jednoty mezi organizacemi, společností a v neposlední řadě i jednotlivci, existuje základní podmínka "sine qua non". Je to hledání toho, co nás spojuje s našimi bližními, partnery i nepřáteli…
Hlavním nástrojem k naplnění této podmínky je svobodná a odpovědná diskuse ve společnosti. Ty se však z našeho prostředí postupně vytrácejí. Nahrazuje je důraz na odlišnosti, které upřednostňují individualismus, hlavního nepřítele každé společnosti a organizací, které ze své podstaty ničí. Je pravda, že zdůrazňuje kvality jednotlivců, ale po čase je také jednoho po druhém postupně ničí...
Podobnosti a rozdíly jsou často vzájemně závislé. Podobnosti jsou jiného logického typu než rozdíly. Dalo by se říci, že podobnosti jsou jakýmsi polem, na němž mohou vyrůstat rozdíly. Měli bychom hledat podobnosti, hledat to, co nás spojuje, co nás povede k obnově společnosti, organizací, co nám dá nový smysl.
Společensky, kolektivně i individuálně nahlíženo je to velmi účinná a produktivní cesta. Zároveň je však obtížnější, složitější a méně okázalá. Proto se příliš často rozhodujeme krmit vlka odlišnosti, odlišování a agrese v sobě, v organizacích a ve společnosti, a tento vlk přirozeně vítězí. Rozdílnost názorů je příležitostí k agresi nejen proti samotné rozdílnosti názorů, ale také proti jejím nositelům. A co je nejhorší, užíváme si to... Chybí nám společenská nebo skupinová poptávka po změně chování... Chybí nám dokonce i podobná osobní poptávka ve vztahu k našim bližním i nepřátelům a v neposlední řadě i k nám samotným...
A proto máme problém, vážení kolegové, dámy a pánové….
Naše společnost, naše organizace i my sami, jako jednotlivci, jsme stále méně životaschopní. Životaschopnost je funkcí komunikace. A komunikace dnešní doby je obrem na hliněných nohách.
Ztrácíme schopnost, dovednost a postupně i samotnou možnost efektivně jednat, vyjednávat a dosahovat dohod. Ubývá možností svobodně vyjadřovat názory a svobodně a odpovědně o nich diskutovat. Trpí tím i samotná akademická půda, která by mělo být přirozeným domovem takových diskusí.
Nejde zdaleka jen o různé politické a jiné vnější tlaky. Odlišné názory a diskuse o nich stále častěji odmítají i sami studenti a vyučující. Chtějí učit a slyšet jediný správný názor, který pak má být vnášen jako jediná správná víra do společnosti.
Univerzity se tak často mění v nástroje pro vytváření dogmat. Tím je popřena sama podstata univerzity, kterou je svobodné samosprávné společenství studentů a učitelů. Jen svobodní a odpovědní lidé, kteří se navzájem respektují, mohou vést svobodnou a odpovědnou diskusi. Jediným učitelem hodným toho jména je ten, který vzbuzuje ducha svobodného myšlení a rozvíjí cit osobní odpovědnosti, to řekl J. A. Komenský před čtyřmi stoletími.
Univerzity musí vrátit znovu na čelo tohoto úsilí a být zdrojem životaschopnosti, svobodného a odpovědného životního stylu a standardů svobodných a odpovědných diskusí vně i uvnitř společnosti a nejrůznějších organizacích…
Takový je v tomto omezeném čase můj stručný pohled na téma našeho setkání.
Děkuji Vám za pozornost…