Dokázat chránit druhé a být chráněn druhými. Budovat vzájemnou důvěru, nazírat na vlastní práva prizmatem povinnosti garantovat tatáž práva druhým, včetně otázky, zda mohu požívat práv, která sám nejsem schopen garantovat. Přitom platí, že abych mohl něco druhým garantovat nebo to s nimi sdílet, musím to sám mít. Velmi rychle také při této vzájemně prospěšné činnosti v atmosféře vzájemné důvěry a podpory dokážeme identifikovat ty, kteří nás chránit prostě nechtějí nebo nám chtějí naopak ublížit a následně je nejrůznějším vhodným způsobem eliminovat.

Autocenzura v nás, živená elitami a jejich politickými mediálními a expertními slouhy, nás zničí dříve, než to dokážou skuteční nepřátelé naší svobody a způsobu života.

Sdílená ekonomika, pokud k ní budeme přistupovat odpovědně, je tak malou, ale přece nadějí na větší svobodu pro obyčejné lidi a méně špíny ve veřejném prostoru.

Bude se nám sice hůře rychle a černobíle soudit, ale věřte, každému z nás se to tisíckrát vrátí, až bude chtít někdo rychle a černobíle soudit nás. Nesuďme příkře a chraňme ostatní před příkrými soudy. Pak budeme mít plné právo očekávat a požadovat, abychom ani my nebyli příkře souzeni.

O návratu obrazu konce první republiky

O moci, vědě a odpovědnosti...

Soubor čtyř textů pod společným názvem Společnost 4.0 je pokusem o model podoby společnosti blízké budoucnosti, která bude významně ovlivněn nastupující čtvrtou průmyslovou revolucí. Model vychází z předpokladu, že klíčovou charakteristikou společnosti je podoba její komunikace a zároveň z předpokladu, že přírodní i kulturní evoluce jsou procesy fungující na principu sémiotického vztahování se k informacím uloženým v prostředí, ve kterém právě evoluční proces probíhá. Stejnými principy fungování je ovlivněn i vědeckotechnický rozvoj a samozřejmě ovlivňují i vývoj společnosti. Nezbytná esenciální jednota kulturní a přírodní evoluce se promítá i do jednoty různých komponent kulturní evoluce, v tomto případě komunikace a vědeckotechnického rozvoje. Právě tato myšlenka nezbytné esenciální jednoty, podoby, která spojuje, leží v základu pojednávaného modelu.

Boj s terorismem je stále pouhým instrumentáriem civilizačního, kulturního, ekonomického a politického sporu, přesto, že už dávno měl být směrem společného hlavního úderu proti vraždící nekulturní necivilizaci s globálními mocenskými ambicemi.

И остается только один вопрос: не последует за нашими плевками на Восток, плевок Запада в нашу незащищенную спину?

Je otázkou, jestli si pliváním na Východ zasloužíme něco víc než plivanec mezi lopatky ze Západu.